Kuponová privatizace byla typickým příkladem utopismu neoliberální politické ekonomie. Tak očividným, že naprostá většina skutečných hospodářů ji považovala za záměrné rozhazování společného majetku, darebácká menšina finančních světaznalců ji zneužila k nebývalému sebeobohacení a několik politických tlučhubů o ní dodnes tvrdí, že šlo o loupež tisíciletí. V konečném efektu se ukázalo, že všichni měli pravdu. K tomu všemu je ještě nutné neustále zdůrazňovat další fundamentální chybu otců zakladatelů kuponové privatizace. Majetek, který byl vytvářen po čtyřicet let, nabídli totiž svévolně k rozdělení všem občanům bez ohledu na to, jak dlouho se konkrétně kdo z nich podílel na jeho hromadění. Tedy kupříkladu i těm, kteří byli plnoletí až v roce 1990 a vytváření několikabilionového bohatství se vůbec nezúčastnili. Čtyřicet let vytvářený majetek totiž byl, mimo jiné, socialistickým zákonodárstvím vynuceným odložením příjmů všech pracujících občanů, čili také jakýmsi penzijním spořením té doby. V dnešní mluvě formou odkládání osobní spotřeby do kapitálu, který měl vydělávat také na jejich budoucnost, především na zdravotní péči a starobní penze. Měl proto sloužit především, ne-li dokonce jenom těm, kteří se na tvorbě majetku za nadvlády KSČ podíleli a nikomu jinému. V kuponové privatizaci rozdávaný, stejně jako restitucemi vrácený a tím více ostatními metodami privatizace hluboce pod cenou rozházený majetek, je proto bezpříkladnou krádeží, které se dopustili politici na generacích tvůrců majetku celého národa, vesměs již dnešních důchodců.

Domácnosti i soukromý sektor se stále více zadlužují. Údajně kvůli krizi, ale není to pravda, zadlužovaly se i před ní, jenže trochu pomaleji. A tak mne napadá. Bylo provedeno zjišťování zatížení hypotékami a dalšími dluhy toho majetku, který byl navrácen v restitucích?! Tyto kdysi soukromé majetky byly přece znárodňovány nejen po nejhlubší krizi dvacátého století, ale i po největší válce dějin. Naprostá většina proto musela být, po uvedených majetkových kotrmelcích, zatížena obrovskými dluhy. A polistopadoví zákonodárci jej blahovolně vraceli socialismem očištěný, jako konečně před privatizací bank si nakonec i tyto pilíře tržního hospodářství očistili od všech dluhů, včetně těch privatizačních, aby mohli začít bez závazků. Naši popřevratoví zákonodárci byli ve skutečnosti opravdovými dárci majetku z moci svévolně usurpovaného práva, čili z tohoto hlediska politickými zločinci, naprosto stejnými, jako jejich předchůdci.

V debatě hledající jednoslovný název pro naši zem, jsem v dobách iritující atmosféry války s terorismem navrhoval, aby se Česká republika již preventivně začala jmenovat Čechostán, protože historie učí, že při střetu kultur vždycky vítězí ta jednodušší, primitivnější a tím odolnější, čili celkově životaschopnější. Tímto názvem jsem ale bohužel neodstranil zásadní námitky Moravanů a Slezanů, kteří v názvu Česko neslyšeli nic ze své etnicity. Minulý týden jsem se ale dověděl, že největším vlastníkem majetku na našem území jsou Nizozemci. Považuji to od nich za velice prozíravé. Až totiž hladiny světových oceánů stoupnou nad míru zvladatelnou jejich staletými zkušenostmi, tak se prostě nastěhují do míst svého vlastnictví. Ironicky jenom k tomu poznamenávám, pokud je sem Vietnamci v té době ještě pustí. Z faktu současného většinového vlastnictví majetku na území České republiky mne alespoň napadl její nový název – Hochland. Protože již dneska jsme fakticky jakousi provincií Niderlandu.

Topolánkův včerejší pád nám všem ukázal, že v současném chaotickém a nepředvídatelném světě máme přece alespoň dvě jistoty. Pokud ze strany špiček ODS, spjatých s posluhujícími médii, nešlo o dlouhodobě připravované předvolební dívadlo pro chudý lid, pak po včerejšku si všichni můžeme být jisti dvěma konstantami naší politické scény. Ta první říká, nikdy se neotírej o Židy, pokud nechceš být zlikvidován. Ta druhá zase, že ODS nikdy nepovede politiku ve znění Ústavy, tedy jako soutěž mezi politickými stranami, ale vždy a za všech okolností, dokonce i na smrtelné posteli, pouze jako válku na život a na smrt s komunismem a nesmiřitelný boj se vším socialistickým, sociálně demokratickým, či jinak inklinujícím k zájmům obrovské většiny spodní části majetkového spektra. Kdo to ani po včerejší tiskovce poraženého Topola a vítězného Nečase ještě nepochopil, toho čekají opravdu již špatné časy – nečasy.Topolánkův včerejší pád nám všem ukázal, že v současném chaotickém a nepředvídatelném světě máme přece alespoň dvě jistoty. Pokud ze strany špiček ODS, spjatých s posluhujícími médii, nešlo o dlo
uhodobě připravované předvolební dívadlo pro chudý lid, pak po včerejšku si všichni můžeme být jisti dvěma konstantami naší politické scény. Ta první říká, nikdy se neotírej o Židy, pokud nechceš být zlikvidován. Ta druhá zase, že ODS nikdy nepovede politiku ve znění Ústavy, tedy jako soutěž mezi politickými stranami, ale vždy a za všech okolností, dokonce i na smrtelné posteli, pouze jako válku na život a na smrt s komunismem a nesmiřitelný boj se vším socialistickým, sociálně demokratickým, či jinak inklinujícím k zájmům obrovské většiny spodní části majetkového spektra. Kdo to ani po včerejší tiskovce poraženého Topola a vítězného Nečase ještě nepochopil, toho čekají opravdu již jenom špatné časy – nečasy.

I když naše média o tom cudně mlčí, je náš prezident stále častěji ve světě, především pak v Evropě, považován za blbce, v lepším případě za zatvrzelého staříka. Je už snad jediným ze všech státníků, kdo i v této době ještě věří v neregulovaný trh. Je k smíchu, či útrpnému úsměvu všem skutečným klimatologickým odborníkům. A pomalu, leč jistě, začíná být pohoršující i jeho fobie ze socialismu, neboť socialismus už chorobně začíná vidět prakticky v každé metodě, sloužící k rozhodování o budoucnosti lidstva. Asi proto, aby nebyl osamoceným hlupákem mezi českými ústavními činiteli, nenechal jej v posledních dnech ve štychu jeho nástupce v čele ODS. To když média zveřejnila neformální povídání, v němž Topolánek duchovně exhiboval nemístnými kecy o církvích obecně a o té katolické zvláště, jakož i o Židech a homosexuálech, které dokonce v jistém směru srovnával. Byla to v minulém týdnu pro média žeň, ale také možnost pro většinu Topolánkových knechtů, aby před volbami mohli předvádět lidu svou nezávislost na vůdci, zvláště když někteří z nejbližších dokonce volali po jeho odstoupení. Přes to všechno ale nakonec boss občasných demokratů na víkendovém jednání grémia ODS celou aféru ustál. Neb, přiznejme si to, ODS s vysokou pravděpodobností volby stejně prohraje a Topolánek již inzeroval, že v tom případě odstoupí. A kdo by tedy těsně před porážkou šel na jeho post a musel pak odnést svou kůží prohru? Takže když se nad vším tím humbukem zamyslíme, nebyl to Topolánek, kdo by chtěl zmírňovat svou nehorázností Klausovo politické hlupství. Bylo to jen a jenom dílo médií, navíc bulvárních, která zveřejnila účelově sestříhané duchovní výlevy rádoby lidového politika, o němž je notoricky známo, že si, řečeno jazykem jeho rodáků, často nevidí do huby. Takže ne Topolánek, ale služebná média se snaží zmenšovat světovou ostudu Klause tím, že vytvoří ostudy jiné, které mají prezidentské nesmysly přehlušovat.

Je tomu dneska právě 11 let, co se naše zem stala poprvé v moderních dějinách agresorem. Spolu s dalšími 19ti zeměmi válečnického satelitu USA se zúčastnila bombardování Srbska, toho zbytečku bývalého velkostátu Jihoslovanů. Němci z Rakouska i z Říše se tímto způsobem konečně Slovanům pomstili za prohru v první i druhé světové válce. Definitivně se tím stali spojencem Ameriky místo již neexistujícího Sovětského svazu. USA do globální propagandy přesvědčující svět že Srbsko je uzurpátor a Srbové krvelační zločinci, vložilo stovky milionů dolarů. Velmi aktivně se v tom angažovala  Krvavá Mary, Slovanka ve službách vlády Spojených států coby ministryní zahraničí, která tím dokreslila starou dějinnou pravdu, že Slované mohou být poraženi jen a jenom za pomoci zrádců ze svých řad. A to nemluvím o šiřiteli globální pravdolásky, který tehdy dokonce obohatil světový politický slovník o pojem humanitární bombardování, čímž logicky dovršil velezradu svého národa, kterou jeho rodina zahájila již za první světové války. NATO, do kterého jsme pod vedením Zemana tehdy právě vstoupili, poprvé bezohledně porušilo základní článek svého statutu, že nebude agresorem. Bombardovalo pak Srbsko 78 dní, shodilo na něj 20 tisíc tun výbušnin, leteckých útoků bylo celkem 3.765 a bombardovány byly nejen vojenské objekty, ale dokonce uprchlické tábory, osobní vlaky a svět se nikdy nesměl dovědět, kolik zahynulo civilistů, především žen a dětí. Rozkaz k bombardování dal Španělský zloduch a skrytý nacista Solana a útokům velel Americký generál Clarke. Ti první by měli být z rozhodnutí válečného soudu popraveni a s nimi i vrchní velitelé všech 19ti zemí, které maličkou zem ničili. Znova opakuji, že jsem přesvědčen o nutnosti trestu smrti právě pro vrcholné politiky, kteří svým rozhodnutím způsobí smrt nevinných lidí. A nejen že jsem o tom přesvědčen, doslova po smrti takových papalášů volám.

Celá léta předpovídají politizující prognostici jako například Zeman, že komunistická strana vymře. A snaží se to dokazovat rádoby odbornými rozbory trendů ve volebních výsledcích. Podle mého názoru to mohou být právě letošní volby, které možná přinesou v tomto směru více jasna do vývoje KSČM. Pokud si totiž většina voličů z dolní části sociální stupnice uvědomuje, že nesmí zvítězit pravice, pak bude muset volit ČSSD. Tím by se měl rozhodujícím způsobem snížit počet voličů KSČM. Pokud ale k tomu nedojde, pak asi dříve vymřou zavilí antikomunisté, tedy ti, kteří kdysi byli od KSČ diskriminováni a žijí už jenom pomstou. Samotného mne zajímá, kdo vymře dříve, zda komunisté, či jejich oběti toužící po revanši.

Řešení této trojčlenky, spíše ale jen dva a půl členky se bude v prvé řadě odvozovat od strategické doktríny USA. Pokud Spojené státy hodlají dále považovat akce proti terorismu za válku s terorismem, musí se rozhodnout, jak se budou nadále chovat vůči Rusku. K válce s terorismem ho totiž budou potřebovat mnohem více než Evropu a to nejen na Kavkaze a Středním východě (Írán), ale dokonce i ve střední Asii. Už dneska by se jim hodila alespoň pasivní pomoc Ruska v Afghánistánu i Pákistánu. Pokud hodlají z boje s terorismem odbourat status války, budou muset nezbytně definovat svůj dlouhodobě strategický vztah k Rusku. Buďto bude geopolitiku USA určovat vize čarodějnice Mařeny Olbraitové s jejím názorem že dvě stě milionové Rusko nemá právo vlastnit čtyřicet procent veškerého nerostného bohatství světa, nebo budou muset Spojené státy hledat cestičky velmi úzké spolupráce s Ruskem. V té fázi ale budou rozhodující pro Rusko zájmy Evropy. Pokud se její začínající integrace ve formě EU nebude chtít stát okrajovým regionem globální aktivity, musí se Evropa zasazovat o začlenění Ruska do NATO. Pokud totiž zůstane Rusko vně NATO, bude nejen neustálým rivalem Evropy, ale především ji bude izolovat od zbytku oné části světa, jež bude hrát rozhodující geopolitickou roli v tomto století. Řešení naznačené polotrojčlenky je tedy nasnadě. Rusko coby součást Velké Evropy v NATO.

Jedním z nejnebezpečnějších druhů českého antikomunismu je antikomunismus lidí za nadvlády KSČ pronásledovaných, postižených, ukřivděných, či zneuznaných a jejich potomků. Je úplně jedno, jestli jde o navrátilce z emigrace, nebo ty, co zde se členy KSČ spolužili až do konce. Nepodléhají mu samozřejmě všichni, kteří byli za vládnutí KSČ uskřípnutí, ale jenom ti s nějakým osobnostním deficitem. Takoví, jimž chybí některý z rozměrů lidskosti, velkorysostí počínaje a uměním odpouštět konče. Pojmenoval jsem si jejich antikomunismus již dávno jako revanšistický. On totiž není ideovým, nebo jinak společensky motivovaným projevem odporu proti komunismu, ale pouhou soukromou touhou po pomstě. A pomsta, to je v prvé řadě šíření negativních emocí ve společenství, jemuž se dnes módně říká šíření negativní energie. Je to jakási infekční otrava celého veřejného prostoru. Ale především je to návrat do primitivismu naší civilizace, připomínající krevní mstu, jejímž největším nebezpečím je nekonečnost procesu mstění. Zlo odplácet zlem způsobuje vždycky další touhu po pomstě a tím se stává trvalým vředem na tkáni společenství. Nelze rovněž doufat, že se nějakého zla zbavíme jakousi formou likvidace jeho nositelů. A již vůbec nelze spoléhat na to, že se podaří vymýtit jev, který byl za zlo vyhlášen teprve vítěznou politickou mocí, vznikl kdysi dávno jako alternativa k současné politické moci a mimo jiné také proto není všemi lidmi za zlo dneska považován.

Na svůj kratičký text o Amerikodemokracii (4.3.) jsem obdržel tento mail, cituji doslova i s chybami: USSA.To je jednoduché.vládnou nám dětičky a vnuci bývalých rusobolševických komoušů. Ti se dívali za Velkým Bratrem do SSSR. A jejich synci a vnuci jsou rovněž duševně nesamostatní. Také potřebují pro svou jistotu podporu Velkého Bratra. A tak se USA k tomuto účelu dobře hodí. Jejich vojska ohlídají komoušům zprivatizovaný tj.národu ukradený majetek. A to se hodí, ne ???, konec citace. Zásadně se ani nepokouším začínat diskutovat s lidmi, používajícími předvedené výrazivo, jen si je zařazuji do vrstvy vulgárních antikomunistů. Ani dneska se nebudu chovat jinak, pouze textu využiji k prezentaci jedné ze základních myšlenek o současném českém antikomunismu. Vždycky jsem považoval, a pořád považuji, každý antikomunismus za prakticky neovlivnitelný stav ducha. Je totiž založen pouze na emocích a neotřesitelné víře, které obě znemožňují užívání rozumu a tím racionální debatu. V uvedeném textu je totiž možné najít naprosto evidentně ideový omyl. Komunismus je přece učením, odmítajícím v prvé řadě soukromé vlastnictví produkčních prostředků. Takže opravdoví komunisté by nikdy neprivatizovali, jak je obviňuje autor podepsaný jako VALNOHA. Tvrdím, že klišé o privatizačních úspěších bývalých členů KSČ šíří především ti, kdo měli obrovský zájem zbohatnout, ale neuspěli. Zavilý antikomunismus je pak nejen zaslepil, takže si neuvědomují ideový nesmysl svých tvrzení, ale v dalším je přivádí až k záměrným, zideologizovaným podvodům. V tomto konkrétním případě totiž vydávají za komunismus něco, co jím nebylo, aby oněch špatností využili ve svém dalším, nesmiřitelném boji se skutečným komunismem. Vědomě očerňují komunismus, jemuž přisuzují jevy, které nejenže mu nejsou vlastní, ale jsou s ním v neslučitelném rozporu. Říkám takovému antikomunismu převrácený antikomunismus, protože se snaží převracet samu jeho podstatu.