V těchto dnech dominují světovým médiím hodnocení prvního roku Obamovy vlády. Každý prezidentovy výsledky posuzuje nejen podle jemu dostupných informací, ale především podle svého životního přesvědčení, alias světonázoru. V této souvislosti mne zajímá jediný aspekt. Obama v Praze proklamoval svou dlouhodobou touhu – zlikvidovat všechny jaderné zbraně. Považoval jsem to, v prostředí nadvlády zbrojařských korporací, za naprostou utopii. A stále také považuji, ačkoliv jsem přesvědčen, že stav bez jaderných zbraní by neměl mít alternativu, čili by takové zbraně vůbec neměly existovat. Proto si mimo jiné osobně vysoce vážím neústupnosti Íránu v jeho snaze zvládnout výrobu obohaceného uranu a stejně tak vládců severní Koreje zvládnout výrobu jaderných bomb a jejich nosičů. Pokud tvrdohlavě budou setrvávat na zdánlivě nebezpečném chování, musí členové jaderného klubu jednat. Buďto jmenované země vojensky napadnout, nebo se konečně zamyslet nad svým imperiálním chováním a vzdát se svých jaderných zbraní. V krajním případě a to jenom na přechodně krátkou dobu prosadit vznik jakési světové armády pod velením třeba OSN, která bude fungovat s poměrně nízkým jaderným potenciálem jako globální policie. Obě posledně jmenované alternativy by byly velmi žádoucím pokrokem v planetární militarizaci.

Kriminalita je daní za svobodu, alespoň podle exdisidenta Rumla. Chudoba zase daní za demokracii, přesněji kapitalistickou, zastupitelskou demokracii, jakou vehementně prosazují zastánci a pochlebovači současné moci. Nezaměstnanost je podle podnikatelů daní za konkurenceschopnost jejich podniků. Hospodářské krize jsou daní za živelnost neregulovaného obchodu. Bezdomovectví je daní za zrušení povinného zaměstnání. Dluhy jsou daní za spotřební touhy. A tak bych mohl pokračovat. Pro každý negativní rys současnosti se dá nalézt pozitivum, které ji způsobuje. Jinými slovy, každé zlo je důsledkem nějakého konkrétního dobra. Jenže pravidelně jde o dobro pro jiné, než právě pro ty, kdo jsou ohroženi zlem. V této dělbě osudů já spatřuji zásadní paradox nejen současné doby, ale nosný rozpor celé civilizace.

Nedávno jsem narazil na text, který měl titulek, cituji: Mám-li právo volby, kapitalismus nechci, konec citace. Zaujal mne proto, že Marx kdysi napsal, že svoboda je poznanou nutností. Jako vědecky myslící člověk tím lidstvo nabádal, aby se snažilo poznat okolní svět co nejvíce, protože tím bude svobodnější, především vůči těm silám přírody, které nemůže zatím ovlivnit. Již tehdy mu jeho odpůrci spílali, že uznává zotročení člověka mocí, tedy silami společnosti, kterým není schopen vzdorovat. A ejhle, dneska nás drábové současné moci – vlastně bývalí kritici marxistické moci – přesvědčují, že jsme všichni svobodní jedině v kapitalistickém, čti individualisticky sobeckém, jen za osobním úspěchem se ženoucím, co největšího soukromého zisku chtějícím a maximální množství bohatství v rukách jedinců hromadícím společenství. Trochu podivná svoboda. O ní již více jak před stoletím řekl jeden přemýšlivý člověk, že jde o svobodu lišek ve svobodném kurníku. Je totálně lživým bonmotem o svobodě tvrzení liberálních demagogů, že svoboda jednotlivce, končí tam, kde začíná svoboda jiného. Přesněji by totiž měl znít, že každá osobní svoboda končí všude tam, kde ji omezují silnější, vlivnější, mocnější a také drzejší, bezohlednější, či až zločinní. Svoboda dneska už tedy není ani tou Marxovou poznanou nutností, ale sprostým diktátem mocenské zvůle.

V současném mrazivém počasí prakticky každý den přináší sdělovadla informace o smrti bezdomovců – zmrznutím. V Polsku je jich kupříkladu jenom za letošek již více jak dvě stovky. Což je větší počet, než kolik vlády dělnické strany nechaly při pouličních protestech postřílet odpůrců svého režimu za celých čtyřicet let. Pro ty mrtvé je úplně jedno, jak a proč zemřeli nepřirozenou smrtí. Ovšem ne tak ideologům, politikům a především novinářům, těm hlavním lokajům moci. Slušní lidé by dneska již konečně měli začít dávat jasně najevo všem antikomunistickým štváčkům, že minulý režim nebyl horší, ale pouze jiný. Například že sice z vůle totalitní moci popravoval své odpůrce, ale nenechával svobodně zmrznout bědné, nevinné lidi, ba dokonce i děti, jako nedávno na Slovensku.    

K prvnímu použití pojmu propaganda došlo patrně už v roce 1622 za papeže Řehoře XV, který zřídil církevní kongregaci jménem Sancta congregatio de propaganda fide. Tato instituce měla za úkol šíření křesťanství v Novém světě a posilování vlivu katolické církve v Evropě. Vyšším stupněm propagandy je Public Relations (PR), čili soubor technik ovlivňujících veřejnost. Bernays, duchovní otec zmíněného pojmu, ve svých vzpomínkách popisuje jednu ze svých prvých aktivit na tomto poli. Na počátku roku 1929 ho oslovil prezident americké tabákové korporace G. Hill dotazem, zda by nebylo možno nějakým způsobem podstatně zvýšit odbyt cigaret. Bernays si uvědomil, že obrovské možnosti v tomto směru tehdy představovala ženská populace, pro kterou bylo kouření do té doby tabu. Proto využil demokratických principů země k boji za osvobození žen. Během velikonočního pochodu v New Yorku v roce 1929 zorganizoval Bernays tzv. Brigádu Pochodní svobody, ve které pochodovaly ostentativně kouřící ženy, projevující tím svou svobodu a své osvobození. Zprávy o této události se okamžitě dostaly do všech amerických médií. Bernays nechal posléze ještě natočit řadu filmových klipů, ukazujících jak každá žena zapalující si cigaretu nadšeně zapaluje další pochodeň svobody a nezávislosti. Americké statistiky spotřeby cigaret se vzápětí začaly prudce a radikálně měnit. A vše bylo prostřednictvím Hollywoodu – dobře vidět v celém světě. A tak Americké feministky, zaslepené dobovými kecy o osvobození, se prakticky propracovávaly k závislosti toxikomanek. Šlo o učebnicový příklad záměrného zneužití velkého ideálu ku prospěchu zisku podnikatelské korporace, tedy ukázkového příkladu demokratické manipulace s veřejností. Že navíc šlo o propagaci životního stylu poškozujícího zdraví, to by mělo být pro dnešní veřejnost nejvážnějším varováním před jakoukoliv reklamou vnucující spotřebovávat neznámé produkty.

John Michael Greer, jeden z radikálních současných myslitelů, si z probíhající ekonomické krize dovolil vyvodit neobvyklé poučení. Přivedlo ho k němu zjištění, že existuje velká nerovnováha mezi celospolečenskou odpovědností fyzických a právnických osob za jejich činy. Fyzické osoby stát za porušení zákona vězní, ba v mnoha zemích dokonce za odporné trestné činy popravuje, zatímco korporace jsou státem maximálně pokutovány. Jejich vedení si pak prostým kupeckým výpočtem lehce zjistí, kdy se ještě při jejich podnikání vyplatí porušovat zákon. Přesněji, zda i po zaplacení pokuty bude zisk, dosažený porušením zákona, ještě lukrativní. Při současných pokutových sazbách se dá říci, že se korporacím v celém světě vyplácí prakticky jakékoliv porušování zákonů upravujících práva zaměstnanců, tak i ochrany životního prostředí. A poslední finanční krize dokonce prokázala, že se jim vyplácí i obrovské podvody ve finančním podnikání. O což všechno se spolehlivě postarali zákonodárci i vlády, sloužící zájmům především, nebo dokonce jenom, podnikatelské vrstvě. Greer proto navrhuje zrušení pokut a zavedení věznění korporací, ba dokonce i jejich popravy. Náčrt praktického provedení je uveden mimo jiné i v Britských Listech z 11.1.2010. Mne dneska nezajímá právnická technologie realizace navržených sankcí vůči korporacím. Uvedená myšlenka mne zaujala v souvislosti s nedávným návrhem Evo Moralese – toho času prezidenta Bolívie, který po fiasku Kodaňského giga summitu o boji s oteplováním Země, navrhl občanům celé planety uspořádání celosvětového referenda. Pro referendum navrhl pět otázek, z nichž poslední zní, cituji: Souhlasíte, aby byl vytvořen klimatický tribunál, který bude soudit ty, kteří ničí Matku Zem?, konec citace. Za svou osobu říkám, že bych souhlasil, pokud by globální tribunál jako sankci i korporace na několik let uvěznil, čili jejich zisk plně převáděl do pokladny státu, nebo dokonce popravil, čili převedl natrvalo do majetku státu.

Když jsem minulý týden začínal psát blog, předpokládal jsem, že se v jeho průběhu budu věnovat naší vnitropolitické scéně. Ta je ovšem natolik zvrácená, že by se mi po celý týden dělalo špatně, takže jsem se raději věnoval četbě některých posledních textů, uložených v mém PC. Dovolím si proto dneska z této četby poskytnout několik myšlenek naprosto bez komentáře, protože ony ani něco takového nesnesou. Jelikož se Německo (a Francie) posouvají blíž k Rusku a Japonsko (a Jižní Korea) blíž k Číně, nemohou už Spojené státy nijak spoléhat na dvě pevné skály, na nichž budovaly svoji geopolitickou strategii jako (někdejší) hegemonická mocnost světosystému, píše nejznámější levičák v USA – Wallerstein 4.1.2001. Jeden penzionovaný učitel ze severní Moravy zase  napsal 5.1.2001 do Britských listů: &úplně poslední otroctví bylo zrušeno v Tibetu roku 1959 nařízením vlády Čínské lidové republiky. Kdyby se Jeho Svatost Dalajláma vrátila do Tibetu, zrušila by nařízení komunistické vlády? Provedla by Jeho Svatost restauraci bývalého režimu podobně jako jeho blízký přítel Václav Havel u nás?. A na závěr nedávný povzdech údajně nejvlivnějšího současného intelektuála USA, Noama Chomskyho: &teprve tehdy, až je hrozba autentické lidové spoluúčasti na moci zažehnána, lze v dané zemi bez obav uvažovat o nastolení parlamentní demokracie.

V průběhu minulého týdne se veřejnost dověděla, že do Zemanovy strany vstoupil devadesátiletý první předseda České národní rady – Čestmír Císař, jakož i nejschopnější podnikatel KSČ – František Čuba, narozený 23. 1. 1936. Když se Zeman rozhodl vrátit do politiky, měl jsem v prvních vteřinách zato, že mu už nevystačí důchod na zvýšené ceny alkoholu. Pak mi ale došlo, že z doby svého premiérování má dosti širokou klientelu, která mu těch pár flašek týdně určitě ráda daruje, za jeho minulé služby. Takže jsem usoudil, že jediným motivem je jeho snaha, vyrovnat se svému kámošovi a zasednout po něm na Hradě. Že by toho dosáhl zakládáním nové strany důchodců, to se mi ale nechtělo věřit. Tak jsem si domyslel, že půjde o stranu politiků s prošlou záruční dobou, což rovněž není moc dobrý způsob na dobývání Hradu. Nikdy jsem nevěřil jeho kecům o odchodu z politiky, ale v žádném případě jsem nečekal tak primitivní metodu návratu. Plně však odpovídá dvěma postulátům celého Zemanova života. Lenosti a velkohubosti. Měl více jak pět let na to, aby svůj návrat do politiky perfektně připravil a pasoval se třeba na zachránce země, jako kdysi de Gaulle. Finanční krize mu k tomu dokonce nabídla skvělou příležitost. Jenomže ta lenost, je holt neschopností promyšleně konat. Ukazuje se, že druhý fenomén jeho osoby už také přináší své ovoce. Zeman sice sám prohlásil, že do jeho strany vstupuje Čestmír Císař, jenže se za pár dnů ukázalo, že jde o jinou osobu s příjmením Císař. Holt velkohubost znamená mimo jiné i žvanění a teprve následné myšlení.

Všichni liberálové, včetně  libertariánů a současných neoliberálů neustále, jako nějakou posvátnou mantru, mumlají svou fundamentální tezi o co nejmenším státu. Jejich konečným ideálem celého snažení je, aby stát z daní financoval pouze svůj řídící aparát, policii, armádu a zbrojení. Léčebnou péči by si podle nich měl zajišťovat každý sám placením zdravotního pojištění u soukromých pojišťoven a stejně tak by si u privátních institucí měl šetřit na stáří, invalidní důchod, nemocenskou či nezaměstnanost a další nepříjemné náhodnosti. Školství by si měl platit každý sám od mateřských školek po vysoké školy. Infrastrukturu by pak měl zainvestovávat soukromý sektor, jako svůj budoucí byznys. Přemýšlivce musí zákonitě napadnout zásadní otázka. Proč liberálové nechtějí zprivatizovat také polici, armádu a konec konců i spravování, čili řízení státu? Odpověď se nabízí ze samotného výčtu. Politická správa země, včetně soudů, musí  přece zajišťovat privilegovanost bohatých. Státem vydržované úřady slouží zase k dohledu nad veřejností. Posláním policie a v neposlední řadě armády pak je, celý systém uhlídat, eventuelně i silou udržet. Tak se v konečném efektu dosáhne onoho plně vyrovnaného rozpočtu. Vyrovnaného tím, že stát bude užívat finanční zdroje pouze na reprodukci moci nad obyvatelstvem. Jinými slovy že stát vyrovná bohatým náklady na svou existenci. Takovémuto ideálu se nejvíce v současnosti blíží systém USA. Tam se vyrovnaného rozpočtu dosahuje, i při enormním zadlužení země tím, že daně, které musí platit nejbohatší, se jim v mnohonásobné výši vrací ve státních zakázkách na zbrojení. Jsou dokonce tak vysoké, že z jejich odpadu se v dostatečné míře financuje i většina základního vědeckého výzkumu.

Nepočítáme-li současnou krizi, největší zadlužení USA vzniklo za prezidentování Reagana. David Stockman, Reaganův šéf rozpočtového týmu a významný podnikatel, řekl po odchodu z politiky ekonomickému novináři Williamu Greiderovi v jednom rozsáhlejším rozhovoru mimo jiné následující, cituji: &v podstatě šlo o to, pokusit se přiklopit pokličku na sociální výdaje státu pomocí dluhu, konec citace. Každá protilidová vláda jako jednu z metod zvýhodňujících bohaté, používá snižování daní. Pokud nesníží rozpočtové výdaje, velice rychle tím zadlužuje stát. Pokud se jí nedaří prosazovat významné snížení daní, pak jí stačí zase zvyšovat výdaje, třeba na infrastrukturu a ještě lépe na zbrojení, což se lépe poslancům zdůvodňuje. Vláda zadlužené země následně pak již daleko snadněji prosadí snižování státních výloh. Je-li protilidová, samozřejmě snižuje sociální výdaje. Na dotování boháčů, jak dokázal průběh současné krize, má ale vždycky dost. Sám Stockamn ve vzpomínaném rozhovoru to ironicky konkretizoval slovy, cituji: Na zaplacení dávek pro matky s dětmi ale nebude – jen na dávky pro exekutory &, konec citace.