Tak zvaná první světová válka byla v očích TGM světovou revolucí. Přesněji dokončením Francouzské revoluce z roku 1789, která zahájila osvobozování poddaných z pout panství feudální vrchnosti a Evropských národů z knuty nadvlád dynastických rodů. Zmíněná válka ukončila existenci tří obrovských feudálních říší, Rakousko-Uherské, Ruské a Osmanské. Bohužel pro nastupující měšťácké mocnáře se zničení carského Ruska poněkud zvrtlo. Na jeho mrtvole totiž vznikl nový typ režimu, pro buržoazní liberály naprosto nepřijatelná ekonomická a politická moc proletářská, ve formě sovětismu.

Rozpad jmenovaných říší přinesl také vznik několika státům, mezi jinými i obnovení poměrně velkého Polska. Jeho tradičního nesmiřitelného nepřátelství k Rusku se vítězné mocnosti Británie a Francie pokusiyi využít ke zničení rodícího se sovětského Ruska. To se Pilsudského šavličkářům nejenže nepovedlo, ale naopak vznikl obrovský Sovětský svaz.

Tehdejší svět, s výjimkou Ameriky a Ruska, byl pod koloniální nadvládou především Británie a částečně i Francie. Především Britská říše od Austrálie po Kanadu, byla skutečně v dějinách první, nad níž opravdu slunce nikdy nezapadalo. Za čtyři roky válčení byly ale tyto dvě supervelmoci velmi oslabeny. Naopak USA, na jejímž území se neválčilo, nebývale zbohatla na podpoře válčících Evropanů.

Pro USA, stejně jako pro měšťácké politické mocnáře v Evropě, byla existence SSSR naprosto nepřijatelná. Když se nepovedlo zardousit revoluci v počátcích, bylo nutné najít silnějšího soupeře. Američané nebyli spokojeni s mírovou smlouvou, v níž Britové a hlavně Francouzi nadiktovali Německu zničující reparace. Správně odhadli, že Německo své ponížení využije k odvetě. Amerika ale nepotřebovala, aby Německo opět bojovalo s Británií a Francií. Proto mu určili za jediného nepřítele Rusko, tu židobolševickou pakáž. Američtí zpravodajci dokonce našli Hitlera, což se dneska nepřipomíná. V literatuře se dá dohledat i jméno konkrétního pracovníka, který ho vybral. Nebylo to na základě knihy Mein Kampf, ale prý pro jeho řečnické schopnosti, jimiž doslova fascinoval davy.

Banky Wall streetu poskytovaly Hitlerovi půjčky na vybudování politické strany. Američtí politici mu zase dopomohli k protiústavnímu jmenování kancléřem. Společnými silami mu pak významnou měrou dopomohly k vybudování obrovské armády.

S iniciativou USA samozřejmě souhlasily a ji všemožně podporovaly jak Británie, matka USA, tak Francie. Vše bylo ošetřeno soustavou smluv s tajnými dodatky, jak je mezi mocnými zvykem. Vzestup moci Německa musela dokonce Francie akceptovat návratem území, které Německu uzmula po první světové válce.

Hitlerovi se neobvykle dařilo. V březnu 1938 obsadil Rakousko. V březnu 1939 už ovládal rozbité Československo. Za rok a bez jediného výstřelu tak rozšířil své území skoro o třetinu. V Československu navíc získal obrovské množství výzbroje a výstroje, protože ta západovýchodní nudle uprostřed Evropy měla jednu z nejsilnějších a nejmodernějších armád na kontinentu. Tehdy se jeho počínání poněkud vymklo z kontroly mocností. Mnichovskou dohodou si ověřil slabost Británie i Francie a tak zahájil připravovat plány na odčinění Německé porážky v první světové válce. Vědom si závazku zničení Sovětů si ještě do konce roku 1939 stačil zajistit předpolí k útoku na východ tím, že napadl Polsko, které za dva týdny obsadil. Teď už byl velmi silný, takže bez většího váhání napadl Francii. V červnu 1940 se už procházel po Paříži. Francii ani nemusel zdeptat a její rozhodující část se stala reálně kolaborantem s jeho říší. O Británii sice svedl od května do září r. 1940 leteckou bitvu, ale bez valného výsledku, i když použil novinku, raketové zbraně. Nechal ji proto být, jako kdysi Napoleon, což byla v obou případech chyba.

Americké tajné služby mu důtklivě připomněly jeho závazky a tak Hitler celkem uspěchaně napadl Sovětský svaz. Splnil se tím nejdůležitější záměr Amerických mocipánů. Do té doby prostřednictvím Británie vždycky kontrolovali dění v Evropě, aniž se v něm museli přímo angažovat. Ovšem byli si vědomi toho, že všechnu kontrolu ztratí, pokud se spojí v efektivní spolupráci Rusko s Německem. Díky Hitlerově pýše se jim povadlo tyto dva Evropské kolosy dohnat ke vzájemné řeži. Američané doslova stvořili Hitlera i jeho moc. Nyní začali poměrně účinně pomáhat Sovětskému svazu. V obou případech se zbavili zastaralé techniky a mohli zahájit vývoj moderních zbraní. Vyčkávali, až oba rivalové vykrvácí, aby pak prostřednictvím Britů získali reálnou nadvládu nad Evropou.

Jenže do toho hodili vidle Japonci. Nejenže nepomohli Hitlerovi a nenapadli Sovětský svaz, ale nepředloženě zaútočili na USA. Bylo to logické, protože ze Sibiřských dálav by jim nic nekoukalo, kdežto stát se pány úrodné subtropické Asie by bylo terno. Vtažení USA do války ale posílilo v Amerických mocipánech touhy zbavit svět kolonialismu, který by jim dal šanci vzniklé „samostatné“ státy svým unikátně silným hospodářstvím ovládnout a konečně zbavit Británii světovlády. Americký prezident Roosevelt se touto snahou dokonce vůbec netajil, když už bylo zřejmé, že Německo bude poraženo. Tedy od vzniku jakéhosi protiněmeckého spojenectví Sovětského svazu, USA a Británie. To bylo oficiálně vyjádřeno Teheránskou deklarací, podepsanou 1.12.1943, kdy se poprvé setkali Stalin, Churchill a Roosevelt.

Spojenecké dohody byly zahájeny už v lednu 1943 v Casablance. Všem třem delegacím bylo zřejmé, že jde o spojenectví čistě pragmatické a tedy dočasné. V roce 1945 se ještě uskutečnila dvě setkání Velké trojky, vždycky prostřednictvím těch nejvyšších představitel vítězů. Poslední dvě proběhly už v roce 1945. Jaltská začátkem února a Postupimská měsíc před kapitulací Japonska. Na té poslední už byl jako nový prezident USA Truman. Ještě se sice dosáhlo shody, ale všichni tři partneři už si nevěřili a dohody považovali za víceméně dočasné.

Závěrem všeho toho dnešního psaní si dovolím tvrdit, že v první polovině dvacátého století nebyly v Evropě dvě války, ale pouze jedna, protože ta první její část nedopadla tak, jak si mocnáři USA předsevzali. Ta druhá část pro ně dopadla dokonce ještě hůř, takže musel, tentokrát už skutečně celý svět, protrpět období tak zvané studené války. Ta byla opravdovou první celosvětovou, čti globální válkou, která zdánlivě skončila v poslední dekádě dvacátého století. Bohužel opět ne dobře pro spojený Západ. Tentokrát do toho hodil vidle Mao Ce-tung, kterému se povedlo nést prapor komunismu dál tím, že ze smrtelného spánku zvedl nejlidnatější zem planety – Čínu. ČÍMŽ UKONČIL TOTÁLNÍ NADVLÁDY ZÁPADU NAD GLÓBEM.

Patřím k oné, rychle se zmenšující množině lidí, kteří si ještě pamatují bombardování z dob poslední velké války v Evropě, ba dokonce svistot ruských kaťuší, který vyhnal vojáky v šedých uniformách z městečka, v němž jsem žil. Je samozřejmé, že mne z toho důvodu daleko víc, než většinu současníků zajímalo co se, v roce půlkulatého výročí konce války, zase dovím nového o událostech, které jsem prožil.

Již v minulých letech jsem byl kupříkladu z Amerických filmů poučen, že ve druhé světové válce Německo porazila Americká armáda, když jí v tom Rusové nezanedbatelnou měrou pomohli. Byl jsem už rovněž informován, že rudoarmějci se při svém tažení na Německém území dopouštěli nepředstavitelných zločinů, a že jen žen znásilnili asi šest set tisíc. A je samozřejmé, že jsem také už věděl, jak po válce zběsilí Čechové zabíjeli německé starce, ženy a děti při jejich násilném odsunu, který si před tím na vítězných Západních mocnostech vybrečeli.

Mé letošní očekávání nových poznatků o minulosti bylo vysoce naplněno. Především jsem se dověděl, že za vznik té strašné války může stejnou, ne-li vyšší měrou než nacistické Německo, bolševický Sovětský svaz. V té souvislosti neušlo mé pozornosti, že Hitler byl v médiích vždycky vůdcem, zatím co Stalin diktátorem. Což mé ucho, citlivé na jemnosti češtiny, mi opět velmi pomohlo posuzovat zážitky z mého dětství.

Za druhé jsem se dověděl, že Osvětim osvobodila spojenecká vojska. To jsem obzvlášť vysoce ocenil, protože šlo o přiznání, že Rudá armáda skutečně patřila mezi spojence, kteří Německo společně porazili. V té souvislosti mně pak bylo potvrzeno, že to byl staletý antisemitismus Čechů, který jejich území vyčistil od Židů. To jsem se sice již kdysi dočetl z pera zavilých nepřátel Československa, ale nyní jsem se to dověděl od spojence nejdůvěryhodnějšího, konkrétně z knih, které byly vydána v USA. V nich mi k minulým poznatkům ony prameny přidaly, že vlastně jsme se podíleli na holocaustu, ba že možná to byl i náš nápad.

Letos mi bylo rovněž z mnoha míst Evropy potvrzeno, že Sovětský svaz neosvobozoval Evropské země od fašismu a nacismu, leč že to jenom vzpomínaný diktátor obnovoval velikost carského Ruska tím, že okupoval Evropu až po Labe, u jehož břehů se kdysi ruští otrhanci setkali s udatnými voji spojenců.

Jelikož jsem prožil konec války daleko od Prahy, tak mne letos její současní velikáši lehce přesvědčili, že naše matička se vlastně osvobodila sama, se znatelnou pomocí vlasovců a že ten zločinec Koněv se svými ešelony si přijel k hotovému. Takže už tehdy vhodným PR byla z něj vytvořena figurka legendárního osvoboditele. Sice jsem o tom také kdysi něco málo zaslechl ze šeptu nositelů jediné pravdy, ale nyní to bylo konstatováno nad vší pochybnost činy mluvčích jediné pravdy.

Přiznám se, že jsem si nezapisoval všechny nové poznatky, kterými veřejnost oblažovali „moderní“ historici. Ne, že bych snad netoužil po poznání, ale prostě proto, že oni samotní několikrát inzerovali, že pod obrovskou tíhou nových dokumentů budou muset přepsat dějiny dvacátého století. Takže stejně ty kusé informace, o kterých i já tady píši, jednou dostanou ucelený a komplexní výraz.

Jsem již dost starý a zkušený, abych si byl vědom několika vědomostí o dějinách. Za prvé jsem nezvratně přesvědčen, že minulost nelze změnit. Lze ji jen různě interpretovat. Také souhlasím s těmi, kdo tvrdí, že minulost nelze nikdy vyčerpávajícím způsobem popsat, protože to by ji bylo nutné celou znova prožít, ovšem především pouze a jenom se znalostmi jejich tehdejších aktérů.  Víc jak půl století se rovněž přikláním k názoru, že celá ta slavná nauka nazývaná historiografie, čti, dějepis, je pouze takovou interpretací minulosti, jakou ji pro své zájmy potřebuje její tvůrce, či přesněji ti, co si ho platí.

S vysokou pravděpodobností bych vůbec nepsal tento text, protože si jsem jist, že každý moudrý člověk ví všechno to, co v něm píši dokonce daleko lépe. Na druhé straně rovněž vím, že ty, kdo mají jiné přesvědčení, tento kratičký článeček vůbec ani neosloví, nadtož aby je přesvědčil.

Napsal jsem jej především proto, že mne silně, tedy víc než je třeba, zaujalo tvrzení pracovníka jednoho našeho ústavu, který má „poslaneckou licenci“ na tvorbu moderních dějin. V posledních dnech, kdy jsme si připomínali konec druhé světové války totiž napsal že, cituji: „Existují tisíce dokumentů dokazujících spolupráci Sovětského svazu a nacistického Německa“. Jelikož předpokládám, že se už nedožiji publikování té haldy dokumentů, tak píši následující tři odstavce.

Uvedené interpretace dějin má jednu zásadní chybu. Neexistují tisíce, leč desetitisíce dokumentů o spolupráci Sovětského svazu a Německa. A nejenom to. Je nesporně dokázáno, že bez Německa, konkrétně císařského generálního štábu v první světové válce, by Sovětský svaz vůbec, ale nikdy ani nevznikl.

Německo navíc, po zdrcující porážce v první velké válce Evropy dvacátého století, pak nemělo sil k tomu, aby se zapletlo do občanské války v Ruské revoluci na straně nepřátel bolševiků. Takže když ti boje občanské války vyhráli, obrátili se na tehdy technologicky velmi vyspělou a fakticky jedinou zemi, jež se přímo zasloužila na vzniku SSSR, aby její technici bolševickému Rusku vybudovali nejen průmysl, ale dokonce i armádu. A o tom existuje nepochybně ona spousta dokumentů.

Sovětský svat se ještě snažil odvrátit útok nacistů na svou zem, ale dokumenty o tom už nelze hodnotit jako důkazy o spolupráci. Pokud třeba Mnichovskou dohodu nechceme hodnotit jako spolupráci Britů a Francouzů s vůdcem Tisícileté říše. A od napadení SSSR už asi těžko i ti největší géniové mezi našimi „moderními historiky“ najdou důkaz o spolupráci obou vlád. Čili tvrdit, že existují dokumenty o spolupráci nacistického Německa se Sovětským svazem je tvrzení naprosto neodpovídající té době. Řečeno kulantně. V dějepisectví totiž nemohou existovat lživé výroky. Jsou jen a pouze tvrzení, která určité dokumenty zdůrazňuji, a jiné zamlčují.

Kolem historie druhé světové války vznikla letos v české kotlinečce a já si myslím že pouze v Praze, doslova hysterie. Jsou odborníci, kteří v ní vidí záměrné rozdmýchávání nepřátelství k Rusku, které má v budoucnu i z našich občanů udělat jakýsi kanonefutr v nové válce s Ruskem. Lidé jiného přesvědčení zase v hysterii indikují snahy českých slouhů Německých zájmů, dostat naši zemičku definitivně do stáda velkoněmecké budoucnosti. Platí samozřejmě obojí. Ovšem pod trendem klimatických změn vidím další důvod. Světovládci mají zájem s definitivní platností skončit už jednou pro vždy s českou nadvládou nad střechou Evropy, i když třeba jen té kontinentální. Konec konců i móda globalizace přinese tento kolaterální výsledek – zánik našeho národa.

Z hlediska světových dějin poslední velké války bylo tak zvané Pražské povstání (dále jenom PP) ubohoučkou epizodičkou, z níž si, jako tak často, pražácká parta mocichtivých kámošů vytvořila legendu o veledůležitém, ba rozhodujícím momentě dějin Československa. Náš národ, díky své bezvýznamnosti, leč o to větším velikášství figurek, které se obvykle bez vlastního hrdinství dorvou k politické moci, má po celou historii zásadní smůlu v tom, že o svých dějinách nikdy nerozhodoval.

Osobně jsem se o PP nikdy nezajímal. Považoval jsem ho vždycky za pouhou šaškárnu, která, zase jako vždycky, stála zbytečně životy mnoha naivních, nevinných a svedených lidí. A pržanští parazité si právě na oněch obětech už tři čtvrtiny století pěstují fámu o jakémsi hrdinství. Podle dokonce prohlašují, že to oni zachránili Prahu před zničením.

Skoro týden po smrti vůdce Třetí říše a dobytí Berlína, jakési Pražské krysy, které s vysokou pravděpodobností měly co zakrývat, vylezly ze svých teplých pelechů a typickým švejkováním si zahráli na hrdiny. Údajně pátého máje tehdejší dědicové Haškova hrdiny začali sabotovat vysílání rozhlasu, tehdy jediné celostátní komunikační platformy.

Nebudu popisovat události oněch čtyř dní zbytečného umírání, ovšem zmíním pouze dvě zásadní poznámky. Maršál Schörner, který velel poslední ucelené bojeschopné části Německé armády, na počátku měl jen jediný záměr. Co nejvíc svých vojáků dovést do Amerického zajetí, aby je uchránil před dlouholetým umíráním na Sibiři. Věděl, že už nic jiného pro Tisíciletou říši nedokáže vykonat. Praha mu mohla být ukradená. Samozřejmě by se pokusil něco poškodit, přesněji jeho vojáci z vlastní iniciativy. On jako vzdělanec k tomu žádný rozkaz nevydal. Navíc coby skutečný vzdělanec dobře věděl, že není všem dnům konec. Což historie jenom potvrzuje.

Údajní pražští odbojáři prý se na konec války připravovali už od počátku roku 1945. Pokud by to byli prozíraví vojáci, tak by za čtyři měsíce činnosti již dávno měli zorganizovánu ochranu nejcennějších památek takovým způsobem, aby je Němci nemohli při ústupu vyhodit do povětří. Jenže veškerý ten, později oslavovaný odboj, s celou slavnou Českou Národní radou, či jak se ten spolek lidiček co spolu mluví jmenoval, byli neschopní a hlavně zbabělí komedianti, tak vylezli z děr, až už bylo všechno dávno rozhodnuto. Je to přece pražácká tradice, která se potvrdila ještě nedávno, tedy konkrétně před třiceti lety. Tehdy rovněž začali velkohubě měnit režim jako poslední ve Varšavské  smlouvě.

PP vzniklo živelně, tedy bez zásluh údajných vůdců odboje. Což způsobilo pár komediantů v rozhlase. Nevím proč mi to připomíná zvrhlou roli současné České televize. Za celé čtyřdenní období se ho samozřejmě nepovedlo centralizovaně řídit. V žádném případě údajné hlavní velitelství nemělo šanci na řízení veškerých bojů. Díky tomu papaláši, především ti političtí, nemohli úspěšně vyjednávat. Živelný ozbrojený boj naopak zavinil, že německé vedení Prahy odmítlo moc předat české straně. Hlavně ale samotné německé vojáky rozlítilo, takže došlo až k hnusným excesům. Němci zahájili mstivé akce nejen na bezbranných lidech, ale i na památkách. Tím došlo k daleko větším škodám, než kdyby jim byl umožněn rychlý úprk z Prahy.

PP tedy vzniklo až když už bylo po všem, jak se lidově říká. Navíc Praze samotné spíše uškodilo, než prospělo. Hlavně ale známá část pražských věčně vládnoucích rodin si o událostech prosadila legendu, díky níž až do dnešních dob nosí aureolu hrdinských osvoboditelů, kteří prý dokonce zachránili Prahu. Holt dějiny píší vítězové. Ovšem i tady především platí starodávná pravdu rabínů. Všechno je jinak.

Všechna léta po skončení druhé světové války v Evropě, se v naší zemi oslavoval její konec jako den vítězství nad fašismem, nacismem, hitlerismem. Což mělo svůj nezanedbatelný význam. Víc než oslava vítězství nad Německem se tím každoročně připomínalo zničení politické moci vyznavačů zmíněných ideologií v zemích celé Evropy. To bylo důležitým mementem. U nás, až na výjimky, v ten den neprobíhaly vojenské přehlídky, protože na ně měla nezadatelné právo pouze armáda Sovětského svazu.

Nikomu vůbec nevadilo, že válka teoreticky skončila už 7., eventuálně 8. května roku 1945, protože se na našem území stejně bojovalo ještě 12. toho měsíce asi 6 kilometrů od Příbrami. Jednotlivé obce si tak jako tak vždycky především připomínaly den svého vlastního osvobození.

S příchodem nové moci se začínalo mnohé měnit. Jedinci z póvlu naší společnosti, které změna režimu vynesla někdy až do nejvyšších státních funkcí, zahájili soutěž o co nejvýraznější změnu, kterou by bylo možné v budoucnu spojovat s jejich jménem.

Významný klasik naší země kdysi děl, že největším nebezpečím společenství je pracovitý blbec. Ukazuje se však, že v historii ty nejhnusnější škody největším možným společenstvím způsobí vždycky a jenom povrchně myslící chorobní mocichtivci. Jejich nepřekonatelným příkladem z minulého století byl jakýsi Gorbačov.

Ale zpět k dnešnímu dni. Československá republika si připomínala konec války vždycky 9. května, který byl v Sovětském svazu vyhlášen za Děň Pabjedy. Jak jsem již napsal, nevzpomínám si, že by to někomu u nás kdy vadilo. Samozřejmě až do doby, než se k moci dorvali po dvě generace neuznávaní trpajzlíci bezmezně toužící po moci.

V době, kdy Havel už byl prezidentem a „světově“ populární personou, kdy Klaus měl nezpochybnitelné zásluhy o změnu plánované ekonomiky na tržní, byl doslova „diktátorem“ národohospodářské proměny země a proto si jezdil po světě pro jeden doktorát za druhým, kdesi v parlamentě prakticky neznámý pořád setrvával jiný pidimužík, považující se za velikána českých dějin. Jmenoval se Miloš Zeman. Jako velmistr povrchního myšlení byl, mimo jiné, obeznámen s mocenskými hrátkami kolem bezpodmínečné kapitulace Třetí říše na konci druhé světové války. O nichž jsem psal včera. Zeman patřil navíc mezi ty, u nichž personální vedoucí KSČ velice rychle odhalili jejich chorobné ambice, takže ho nikdy nevzali do svých řad a především mu nedali šanci uplatnit své nemocné tužby po moci.

Zeman byl v situaci, kdy na Havlovu popularitu nemohl ani pomyslet, na Klausovy zásluhy jak by smet. Povrchní způsob myšlení a nenávist ke všemu co souviselo s minulým režimem, byly ony dvě příčiny, proč jako poslanec Federálního shromáždění inicioval zákon o změně termínu státního svátku.

Ve své prostoduchosti si nedokázal domyslet důsledky. Při tom věděl, že Havel v zemi nastartoval nejenom klíma omlouvání se Němcům, ale přizpůsobování politiky Československa činům politické moci sjednoceného Německa. Jako ekonomický prognostik už tehdy mohl vědět, že Klaus svou fanatickou jednostranností přivede zemi do totálního područí svého obrovitého souseda. Jako politický prognostik pak absolutně selhal nedomyšlením, že onou zdánlivě malichernou změnou jednoho data, zahajuje v naší zemi revizi dějin dvacátého století.

Dovoluji si tvrdit, že i díky jeho chorobným ambicím, zaslepené pomstychtivosti a neschopnosti komplexního myšlení dospěla naše země do stavu, v němž je pevnou součástí Čtvrté říše národa Německého. Nejen pražská kavárna, ale prakticky veškerá politická moc, až na výjimky potvrzující pravidlo, je poslušnými lokaji Velkoněmeckých zájmů. Při tom pravověrní Němci z hloubi duše pohrdají vším českým a tak naši zem prakticky využívají jako svou východoevropskou kolonii. V mých očích dokonce nástupiště pro své další výboje v onom prastarém smyslu Drang nach Osten. Což je konečným vítězstvím německého nacismu, který jsme po čtyřicet pět let odmítali, mimo jiné i tím, že jsme měli státní svátek devátého května jako připomínku osvobození Evropy od fašismu, nacismu a její zotročení ze strany pohlavárů Třetí Velkoněmecké říše.

V době, kdy už bylo jasné, že Německo bude v dohledné době poraženo, pozval Stalin vůdce dvou zbývajících členů koalice „spojenců“ do Jalty (4. – 11.2.1945), aby s nimi dohodl poválečný stav Evropy. Bohužel, především pro Japonce, dne 12. dubna zemřel prezident USA Franklin Delano Roosvelt. Od té chvíle se za vůdce Západu považoval britský premiér Winston Churchill, který sice projevoval vždycky osobní obdiv Stalinovi, leč nikdy neskrýval svou zaťatou nenávist k Sovětskému svazu.

Západní spojenci začali svůj hlavní boj proti Němcům vyloděním ze dne 6. 6. 1944. Až do konce války byl hlavním velitelem spojeneckých vojsk generál Dwight David Eisenhower. Od samého začátku bylo jasné, že jejich snahou je dobýt Berlín dříve než Rudá armáda a tak být pro dějiny hlavním, dneska už určitě jediným, vítězem války. Po smrti Roosvelta Churchill až nevybíravými způsoby tlačil na Eisenhowera, aby spojenci byli v Berlíně dříve než Sověti. Jenže spojencům se valně nedařilo. Neuměli bojovat tak dobře, jako zkušení vojáci Německa, jimž navíc velmi účinně pomohla ještě na chladné dny lépe zvyklá armáda Vlasova. Je prokázáno, že to právě ona zdržela spojence o šest týdnů.

Berlín tedy dobyli sověti prakticky v den, kdy Hitler spáchal sebevraždu. Zbytek Němců se zarputilostí odsouzenců na smrt se probíjel na západ a jih, aby unikl do zajetí Američanů a vyhnul se tak dožití na Sibiři. Je samozřejmé, že tak činilo i nejvyšší velení vojsk „tisícileté říše“. Proto již v 2:41 hodin 7. 5. 1945 do rukou Amerického a Britského velení podepsalo v Remeši bezpodmínečnou kapitulaci. Stalin ji promptně odmítl uznat, jelikož aktu nebyl přítomen žádný zástupce Ruska. Spojenci tak vlastně Sovětský svaz podvedli a chtěli si zajistit pro dějiny nimbus hlavního vítěze války v Evropě, kterému Sovětský svaz pouze vypomohl. Tento příšerný dějinný podvod byli však nuceni prakticky opstit. Hodinu po půlnoci dne 8.5.1945 byl dokument naprosto totožného znění s tím včerejším, podepsán v Berlíně-Karlshorstu za přítomnosti maršála Žukova. Za Německou stranu jej podepsali polní maršál Keitel, admirál von Friedeburg a za letectvo generálplukovník Stumpff.

     Američtí politici tak světu pouze potvrdili, že při naplňování svých zájmů jsou naprosto bezohlední. V tomto konkrétním případě spojeneckých vazeb dokonce prokázali svou bezskrupulózní proradnost.

Osobně si myslím, že generál Eisenhower byl natolik ještě čestným vojákem, že nebyl iniciátorem podvodu. Jeho celkový i další život až ve funkci politika, dokonce prezidenta USA, by tomu spíše nasvědčoval.

Leč zpátky ke konci války s Německem. Spojenectví mezi Sovětským svazem na jedné straně a USA s Velkou Británii na druhé bylo jasně jednoúčelové. Z obozu stran od počátku podezíravé a vzájemně sledující naprosto protichůdné zájmy. Nic tuto situaci nedokazuje lépe než všechny smlouvy, které „spojenci“ mezi sebou uzavřeli v době válčení. Není se proto čemu divit, že už na vojenskou přehlídku spojeneckých vojsk uspořádanou 7.7 1945 v Berlíně ze Západních zemí nepřijel ani jeden vrchní velitel.

V ten den bylo v Hulíně nevlídně stejně tak, jako je dneska v Českém Těšíně. Ale pro nás, obyvatele toho malého městečka na okraji Hané, to byl po dlouhých letech nejšťastnější den. Pro mne dokonce zlomový, protože já jsem začal chápat okolní svět až za války, takže jiný život jsem si nedovedl představit. Vycházeli jsme ze sklepů v nichž jsme pobývali poslední tři dny a vítali se s těmi unavenými, nevyspalými a vesměs ošuntělými vojáky s ranci na zádech a nějakou tou zbraní na rameni.

Věděli jsme, že Hitler už je mrtvý a Berlín že už padl. Nevěděli jsme sice, že se v Praze bojuje a asi by nás to vůbec nezajímalo. Praha byla daleko, ale my byli konečně jisti, že Němci, to ztělesnění všeho zla a původci našeho několikaletého strachu, už jsou v nenávratnu. O tom jsme byli, po příchodu Ruských vojáků, nezvratně přesvědčeni. Zvláště když jsme viděli, jak jejich kaťuše spěchají na západ. Nám svobodu přinesla Rudá armáda. Konkrétně vojáci Ludvíka Svobody. To mně o několik dnů později, když byla oznámena definitivní německá kapitulace, vozil na trakaři po dvoře sovětský voják a na to nikdy, nikdy nezapomenu. A byl bych rád, kdyby si to zapamatovaly i moje děti, jejich děti i všichni další, kteří by se nikdy nenarodili, kdyby tomu tehdy bylo jinak.

Mám oprávněný strach, že na to zapomenou. V posledních letech se totiž objevují síly, které ohýbají dějiny. Za války vůbec nežili, neprožívali nálady a city jejího konce, leč o ní „zasvěceně“ píší a šíří své výmysly, které už mají jiné podhoubí. Nás, co si ještě na tu dobu pamatujeme už je jenom hrstka a stále rychleji nás ubývá. Proto sledují s hrůzou přípravu na likvidaci našeho národa. Nepovedlo se to tvůrcům tisícileté říše na počátku čtvrté dekády minulého století. Jejich následníci to proto za každou cenu hodlají uskutečnit teď. Pamatujme si to, byli to tehdy Němci, stejní jako dneska. Němec totiž zůstává Němcem, on přece nedokáže zapřít svou matku.

Historik Jaroslav Bašta napsal před několika dny o současných tendencích našich zavilých nepřátel tato jasná a přesná slova, cituji:

„…Pan starosta Novotný se zřejmě dodatečně symbolicky přidal na stranu poražených, tedy nacistické Velkoněmecké říše.

Zapadá to do trendu revize historie, který k nám do České republiky přichází zejména z universit v USA. Poprvé na to upozornila ve své knize Dlouhé stíny předsudků historička Eva Háhnová v roce 2015. Pro toto nové překreslování historie jsou charakteristické hned tři zásadní tendence.

První je snaha odhalit První československou republiku jako nedemokratický stát utlačující menšiny. Druhý krok pak rehabilituje Henleinovce. Američtí historici popírají nedemokratický a nacistický charakter sudetoněmeckého hnutí poukazem na jeho vnitřní pluralitu. Konečně třetí nejnovější trend představuje pokus usvědčit Čechy z podílu na holokaustu. To poprvé zaznělo v roce 2016 od americko-německého historika Wolfa Grunera v knize Pronásledování Židů v Protektorátu Čechy a Morava. Letos v únoru to završila publikace Mezi Prahou a Mikulovem, kterou editovala Kateřina Čapková. V ní americký historik Benjamin Frommer obviňuje český národ a jeho vládu nejen z vrozeného antisemitismu, ale z aktivního podílu na holokaustu, který Češi dokonce iniciovali. Jen na vysvětlení – v roce 1939 odmítla protektorátní vláda v čele s ministerským předsedou generálem Eliášem zavést protižidovské zákony, takže je musel vyhlásit říšský protektor von Neurath po linii německé správy.

Domnívám se, že tu snahu přiřknout Čechům největší zločin v historii lidstva – holokaust, lze vysvětlit nejen sympatiemi k tzv. sudetským Němcům, ale také pomstou. V roce 1945 československá vláda podrobila německou menšinu u nás všem omezením, která za Protektorátu platila dle Norimberských zákonů pro Židy. Němci museli mít označení na oděvu, dostávali bývalé židovské příděly potravin, nesměli chodit ve městě po chodníku, atp. Měl to být trest za německé chování a zločiny během války. Na takové ponížení se těžko zapomíná.

Takže poselství inspirované těmito vzpomínkami, které nám vnucují veřejnoprávní média u příležitosti 75. výročí osvobození Československa nakonec zní přibližně takto: Vy Češi nemáte být na co hrdí. V roce 1938 jste nebojovali, celou válku jste kolaborovali a udávali se navzájem, na holokaustu nesete stejnou vinu jako Němci a po válce jste své německé spoluobčany brutálně vyhnali a tvářili jste se jako vítězové. Sovětský svaz vás neosvobodil, ale okupoval, a jeho role v Druhé světové válce je přeceňována. Prahu přece osvobodili Vlasovci. Následky ruské okupace byly horší než té německé. Dle těchto tezí již víme, jak bude vypadat výuka naší historie dle dějepisu“.  

     To je konec dlouhé citace, kterou cítím za povinnost si zapsat do svého blogu, který snad někdy budou číst ti, pro které jsem ho celou dobu psal. A apeluji na ně NIKDY NEZAPOMEŇTE!! Jinak zahynete. Definitivně.

Dne 23. 4. 20 městský soud v Praze zrušil čtyři nařízení ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha. Podle soudu ministerstvo nemělo zakazovat volný pohyb a maloobchod. Soud dále rozhodl, že opatření omezující volný pohyb a maloobchod má skončit 27. dubna. Soud shledal, že za situace, kdy je vyhlášen nouzový stav, může omezit základní práva a svobody v natolik masivní míře pouze vláda, a to svým unesením vydaným na základě krizového zákona, nechal se slyšet soudce. Nečetl jsem celé rozhodnutí soudu, ale pokud je v něm neurčitá a tedy nedefinovaná formulace vyjádřená slovy, cituji: „…v natolik masivní míře…“, konec citace, tak je jasné, co bude následovat.

Jak je v naší zemi už ve skutečnosti folklórem, výkonná moc se rozběsnila a naopak příslušníci soudní moci rozvinuli celý vějíř svých „odborně“ fundovaných názorů. Pokud ministerstvo zdravotnictví podá k Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost, tak se nejméně do doby existence této vlády bude docela dobře živit několik právnických odborníků nad bojem o slovník mocenské češtiny.

Soudce Štěpán Výborný dal vládě čas do pondělí 27. dubna, aby mohla na zrušení zareagovat a provést opatření tak, aby to odpovídalo i po právní stránce. Té větě pak vůbec nerozumím. Novináři ve své zabedněnosti se vůbec nezeptali na to podstatné. Od 23. 4. až do případného rozhodnutí vlády jsou zmíněná opatření ministra zdravotnictví neplatná, nebo platí?!!

Osobně jsem toho náhledu, že stát, v němž může kdejaký okresní soudce zrušit nařízení člena vlády, se nemůže vydávat za stát s demokratickou vládou. V naší zemičce je 86 okresních soudů. Nemám chuť nyní zjišťovat, kolik je to celkem soudců. Řekněme, že je jich jenom tisíc. Pak je to tisíc osob, které mohou zrušovat kterékoliv rozhodnutí člena vlády. Jestli takový systém někdo vydává za demokracii, tak to v praxi znamená, že podporuje existenci další formy bojkotu řízení státu. V době nouzového stavu to dokonce považuji za trestný čin ohrožení bezpečnosti občanů.

Je samozřejmé, že i vláda musí mít nad sebou kontrolu. Na což ale, podle mne, plně dostačuje parlament, zvláště když je nadbytečně zdvojený, čti dvoukomorový. Maximálně by, pro výjimečné případy přesně definované samozřejmě zákonem, který nestrpí víceznačné výklady, mohl být vůči rozhodnutí člena vlády pravomocný Nejvyšší správní soud, ale ne kdejaký „provinční úředníček“.

Vrcholem soudcovské arogance je v mých očích zrůdná zvyklost, podle níž mají soudy kompetenci zrušit nějaké rozhodnutí výkonné moci. Je to hnilobná nákaza, která se šíří už z praxe Ústavního soudu. Fakt, že je tato možnost zakotvena dokonce v Ústavě ČR má původ ve vzniku ustanovení samotné Ústavy, kterou si kodifikovali soudci ve svém, já tvrdím patologicky zvrhlém, mocenském zájmu. Získali tak šanci zrušit jakékoliv rozhodnutí výkonné moci od Parlamentu po Radu každé obce, ba i dalších orgánů moci. Pro takový stav je označující termín soudcokracie, příliš kulantní. Já v tom vidím jednoznačně diktaturu soudcovské mafie. Zdůrazňuji že soudcovské, a ne soudní, protože i ve zmíněném případu jde jen a jenom o osobní averzi, plynoucí z politického přesvědčení a ne institučním sporem.

Za vrchol absurdnosti praxe zrušování aktů výkonné moci považuji, mimo jiné, skutečnosti, že kupříkladu i reálně neústavní, ba až protiústavní rozhodnutí instituce výkonné moci je platné, realizované, postihuje veřejnost třeba i několik let, dokud se nenajde koumák, který se proti němu nerozhodne protestovat. Pak najednou, rozhodnutím soudce, neplatí. A co všichni ti chudáci postižení jeho platností po celou dlouhou dobu?!! Z této absurdity mi vyplývá jeden závěr. Soud může jen a pouze upozornit patřičnou instituci na nesoulad se zákonem a je zase jen a jenom na ní, jak na to bude reagovat. Ona totiž může kupříkladu změnit zákon.

Především to platí pro vztah Parlamentu a Ústavního soudu. Rychetský a spol. jsou přesvědčeni, že mají doslova božské právo vlastnění jediné pravdy. Jenže pokud nějaký zákon uznají za protiústavní, nemohou ho zrušit, pouze na to upozornit a Parlament může dokonce změnit i Ústavu. Jen takový právní řád je v mém myšlení důkazem demokratického právního státu, který si nezaslouží nést nějaká dehonostující, až hanlivá přízviska.

Napsal jsem již několikrát a naposled 18.4.20 i na tomto blogu, že Hitler nacionalismus, nacismus, rasismus, ba ani antisemitismus nevymyslel. Všechno vyjmenované totiž již delší, či kratší dobu v německém národě existovalo. Některé z vyjmenovaných tendencí, či alespoň nálad, byly v zemi dokonce většinové, třeba vypjatý nacionalismus, zaviněný především ponižující mírovou smlouvou z první světové války. Ta navíc zbídačovala Německo doslova drakonickými reparacemi.  Rovněž nenávist k Židům byla velice rozšířena, jak z náboženských, tak především ze sociálních pocitů.

Hitler byl nejen chorobně ambiciózním člověkem, ale též silně zakomplexovaným svou dlouhodobou neúspěšností. Když aktivisticky vstoupil do politiky, poznal svůj řečnický talent a chopil se šance, kterou mu nabízel. Rychle pochopil, že musí využít většinových nálad a převažujícího vědomí svého národa, aby se stal v jeho očích tím, čím si umínil být. Povýšil svou ambicióznost z choroby až na víru, že je vyvolen a předurčen k dovedení svého národa k světovládě. Při tom samozřejmě musel Němcům vnuknout přesvědčení, že to právě oni jsou národem nadřazeným jiným národům a proto předurčení k nadvládě až světovládě. Znal velice dobře klíma své země a atmosféru rozhodujících národů tehdejší Evropy. Zahrál na tu potřebnou strunu většině obyvatel německého národa. Stal se tak přímo géniem populismu.

Německá veřejnost při Hitlerových projevech až před stotisícovými davy byla doslova fascinována a odměňovala je frenetickými projevy souhlasného nadšení. Desetitisícové šiky pod Hitlerovou tribunou semknutě poslouchající jeho apely, skandující mu v odpověď Heil Hitler byly fascinací jak pro účastníky, tak pro obecenstvo, ale i pro samotného Hitlera. Pompézní parádemarše, ohňové pochody, veřejné pálení knih „zvrhlého obsahu“, obrovské manifestace strany, to vše Hitlera postupně přesvědčovalo, že je svým národem skutečně považován za vyvoleného vůdce. Hitler se za něj sám neprohlásil, to Němci jej za takového uznali.

V Německu té doby nebylo vůbec těžké iniciovat projevy nenávisti k Židům. Jednak to bylo v memech většinové Evropy, ale mnohdy ještě v živé paměti menšiny obyvatel, kteří ještě v sobě nesli povědomí o ne tak dávných pogromech.

Patřím k těm mizejícím současníkům Hitlera, kteří již od začátků vnímání světa zažívali nejen strach rodiny i sousedů z nočních razií gestapa, ale i obavy z bojového zpěvu pochodujících výrostků „Vlajky“, jakési to protektorátní Hitlerovy mládeže. Užil jsem si doslova i děsu z filmových zpravodajství o řvoucím Hitlerovi a šílejících davech pod jeho tribunou. Strach a děs tehdy.

Strach a obavy dneska.

Absolutně totiž nevěřím tomu, že v Německém národě všechno zmíněné vědomí, které vyneslo Hitlera do výšin sebepýchy definitivně zaniklo. A považuji za vyloučené, aby rodinní příslušníci všech těch mrtvých, ať již padli v boji, při bombardování v týlu, či jinak za války zemřeli, definitivně zapomněli na ty, kdo je zabíjeli. Jsem důvodně přesvědčen, že v každém Němci, ve kterém zůstalo národní povědomí, je kdesi v hlubokém skrytu doutnající nenávist ke všem, kdo pokořili jeho národ v poslední velké válce. A i když už třeba někteří z nich netouží po revanši, jistě touží po tom, aby jejich předkové byli očištěni.

Četná osobní zkušenost z mých návštěv NDR mi ukázala, že Němci mého stáří námi i nadále pohrdali a jejich potomci, když měli příležitost, tak nás podceňovali, nebo senám dokonce vysmívali. Pro ty staré jsme byli doslova póvl a pro ty mladší až méněcenní. V Západním Německu byla situace ještě tristnější. Eventuální emigranty z našich zemí nikdy mezi sebe nepřijali.

Co mi z toho všeho rezultuje? Oblíbeným sloganem mnohých českých slouhů současné moci je tvrzení: „Kdo byl jednou komunistou, ten jím zůstane celý život“. Udivuje mne, že to nikdy neříkají o nacistech či hitlerovcích. Protože já jsem hluboce a nezvratně přesvědčen o tom, že to nejen platí mnohem víc pro ně, ale že celá ta dlouhá léta mnoho Němců nosí v sobě nenávist a čeká na příležitost k revanši. A ta šance nebyla nikdy větší než v současnosti.

Teprve včera jsem si přečetl text pana Martina Kollera uveřejněný na webu Nová republika dne 15.4. Ihned jsem využil jeho nápadu a na velvyslanectví Ruské federace poslal mnohem osobnější dopis, následujícího znění:

Vážení vyslanci Ruského lidu.

     V květnu roku 1945 mi bylo sedm let. Takže si velice dobře pamatuji, kteří vojáci mé městečko osvobodili. Do konce svého života už nezapomenu, jak mne jeden z nich pak vozil po našem dvoře na trakaři, když za tři dny nato válka definitivně skončila. Jsem si velice dobře vědom toho, že nebýt Rudé armády, nedožil bych se nejen svého věku, ale především bych se nedočkal svých četných pravnoučat.

     Hluboce se mne proto dotýká, že i v naší zemi dneska dochází k činům, podporujícím revizi dějin Velké vlastenecké války Sovětského svazu. Cítím opovržení vůči všem těmto tendencím a pohrdám osobami, které se na nich podílejí. Neomlouvám se Ruskému lidu za jejich činy. Jsem si totiž jistý, že dojdou zasloužené odplaty.

     Ještě jednou děkuji Ruskému národu za to, že jsem díky jeho obrovským obětem mohl prožít tak dlouhý a spokojený život. Moji potomci na to nikdy nezapomenou, to slibuji.

K tomuto dopisu dodávám, že když jsem byl mezi šťastnými, kteří se dožili osvobození, tak jsem vůbec nevěděl, že v Rudé armádě bojoval po celou dobu jeden můj vzdálený příbuzný.

O to víc proto se mne dotýká všechno, co i jenom vzdáleně připomíná komolení historie, především dějin Velké vlastenecké války Sovětské svazu. Je to totiž i akt, který pohrdá památkou člena mé široké rodiny. Takže každý, kdo se takového činu dopouští, je navěky mým osobním nepřítelem a prohlašuji, že je hoden nenávisti celého mého rodu.

To všechno nepíši z nějaké snahy veřejně se zviditelňovat, jak se říká v dnešní mediální hantýrce. To doslova křičím hlavně proto, že v mých očích není tím nejzrůdnějším činem samotné odstranění sochy Ivana Stěpanoviče Koněva z veřejného prostranství. Mnohem víc se mne osobně dotýká, že v celé Praze se nenašel jediný městský obvod, který by se rozhodl sochu získat a instalovat ji někde na svém veřejném prostranství. O to víc mne to irituje v době významného výročí vzpomínek nejen na naše osvobození, ale především na ukončení příšerné války. Již delší dobu totiž mnohé chování našich některých veřejných činitelů budí ve mně dojem, že „jim už otrnulo“, jak říkávala moje babička a eventuální války se tak neděsí, jako naše generace. Což o to víc děsí mne.

Potud text, který už koluje na internetu. Včera jsem jeho základním dopisem zahájil oslavu svého osvobození, ve kterém míním pokračovat ještě několika texty  

Naše civilizace dosáhla stupně, v němž zahájila pronikání příslušníků svého druhu do prostoru mimo naši rodnou planetu. Od samého počátku je mi poněkud žinantní nazývat tento čin vstupem do vesmíru.

Člověk v mých očích není ničím víc, než jednou z nesčetných forem života. Souhlasím s panem Koukolíkem když tvrdí, že náš mozek je nejsložitějším systémem, který člověk v celém nám známém vesmíru vnímá. Nebo tak nějak jak to řekl.

Když před půl stoletím vrcholila móda spekulací o mimozemských civilizacích, která byla zahájena právě prvními krůčky člověka do meziplanetárního prostoru, tak jsem přečetl poměrně hodně zmíněných spekulujících textů.

Přijal jsem za součást svého přesvědčení pouze několik základních tezí.

Ujasnil jsem si v prvé řadě, co to je vlastně život. Vnímám, že jde o formu materie, která se dovede replikovat.

Za druhé jsem pochopil, co to znamená život věčný. Život jako zmíněná forma materie je  ve vesmíru skutečně věčná, leč to neplatí pro žádného konkrétního jedince.

Za třetí jsem ze dvou předešlých tezí vyvodil, že není život jen na Zeměkouli. Jeho některé formy možná mohou být i v naší sluneční soustavě. Ukazuje se nyní dokonce, že i v meziplanetárním prostoru se mohou nacházet „zlomky“ sice neživé, ale životní formu skládající.

O zmíněné části svého přesvědčení vůbec nepochybuji. Další názory, získané spíše ze spekulačních nauk než z vědeckého poznání, už nepovažuji za bezvýhradné, ale přece za velmi vysoce pravděpodobné.

Při obrovském počtu hvězd a jejich oběžnic, v námi vnímtelném vesmíru, je podle počtu pravděpodobnosti jisté, že jsou v něm formy života poměrně časté. Jiné to je s možností vzniku tak složité struktury, jakou má náš mozek, tedy takové, která dovede reflektovat jak sebe, tak velkou část současného vesmíru.

Při nepředstavitelné a pro člověka prakticky asi nikdy překonatelné rozlehlosti vesmíru, je rovněž vysoce pravděpodobné, že bytosti „vyspělé“ jako my, či dokonce vyspělejší“ se s námi nikdy nesetkali, ani nesetkají. Naše existence je tedy navždycky osamělá.

Ledažeby. Výskyt bytostí srovnatelných s vyspělostí naší, byl ve vesmíru mnohem častější, než vyvozují vždy spíše skeptičtější vědci.

Pak ale na tom nejsme příliš dobře, jestliže eventuální mimozemšťané budou na tom podobně jako my. Pokud, díky svému biologickému kódu, budou v civilizační fázi možné sebedestrukce, pak naše vzájemné setkání bude vysoce rizikové. A to pro obě strany. To mne přivedlo k souhlasu s myšlenkou, že dokud bude naše civilizace ohrožením pro jiné, nikdy se s jinými nesetkáme. Z jednoduchého principu zachování života ve vesmíru. Jak jsem řekl, tato myšlenka vůbec neodpovídá stupni našeho vědeckého poznání. Předpokládá totiž, že každá civilizace, která dospěje do fáze, kdy je schopná opustit svou planetu, nesmí být destruktivní pro život, protože by mohla ohrozit i tu nejvyspělejší, nejdokonalejší, či nejsložitější formu jeho existence v celém univerzu. Autor, od něhož jsem tuto myšlenku přejal, vycházel z předpokladu, že se za ty dlouhé miliardy let existence universa, musela již vytvořit jakási vesmírná civilizace a ta sleduje vývoj bytostí, které dosáhly možnosti opustit kolébku svého zrodu. Těm, které jsou vesmírné civilizaci nebezpečné, těm nedovolí, aby se s jinými setkala.

I kdyby předešlá myšlenka vůbec nebyla pravdivou, jsem toho názoru, že je pro lidstvo vždycky lepší, aby se v rámci procesu sebezdokonalování zbavilo svého biologického a v podstatě sebezničujícího kódu. Udrží si šanci, sice velice malou, na možné setkání s jinými vesmírnými bytostmi. A kdyby i měla lidská civilizace tu smůlu, že se setká se sobě podobnou, pak se z hlediska věčnosti života i jeho vyspělosti ve vesmíru, fakticky nic nestane. Přežije schopnější.

Závěrem mého nazírání na všelidskou, planetární civilizaci si troufám tvrdit, že lidstvo by se mělo rychle zbavit dneska již prokazatelně velice primitivního a při tom nesmírně nákladného válčení. Jinými slovy především se zbavit možnosti sebezničení. Postupně pak „zcivilizovávat“ gen agrese i mem nenávisti k odlišnému. Prospěje sobě tím, že určitě zajistí spokojený život naprosté většině svých jedinců. Navíc si zachová možné a prospěšné setkání s vyšší vesmírnou civilizací, což by bylp pro nás všechny sice málo pravděpodobným, ale obrovským bonusem. Lidstvo by tak překonalo celou svou podstatu a začlenilo by se do vyšší formy existence živých organismů.