Ekonomka Šichtářová ve své pravidelné rubrice na webu Parlamentních Listů dne 26.1.20 na úplný závěr napsala, cituji: „…demokracie je ohrožována nikým nevolenými politickými neziskovými organizacemi, které se snaží ovlivňovat chod společnosti podobně jako politické strany, ale na rozdíl od nich neprošly volbami“, konec citace. Takto to vypadá ale pouze na první pohled. Za naprosto všemi neziskovlami politického aktivismu lze totiž najít skutečné vlivové síly současnosti. Tedy vesměs nadnárodní korporace, jejichž zájmy patřičná neziskovka prosazuje. Takže skutečným ohrožením demokracie jsou ony síly, tahající za drátky, protože poskytují aktivistům prakticky nevyčerpatelné finanční zdroje. A jenom pro dokreslení poznamenávám, že i ty „volené“ politické strany jsou reprezentovány v počtu mnohem víc jak malém, osobami, které prosazují zájmy sil, které rovněž nejsou volené, leč zprostředkováním viditelných politiků anonymně rozhodují mnohdy o celé společnosti. V textu používám pojem „vlivové síly“, který do českého politického prostředí zavedl již kdysi dávno, dosud nedoceněný, prezident Antonín Novotný. On již tehdy věděl, o čem mluví. Věděl, že mnohem důležitější a tím nebezpečnější jsou pro politiku ti, kteří nepůsobí ve veřejných funkcích, ale mají obrovský vliv. Ať už na celou veřejnost, nebo dokonce na politické funkcionáře. Vlivové síly se dají rozdělit na dvě skupiny. Jednak na vlivné jedince, a pak vlivné skupiny. Za vlivné jedince lze považovat v prvé řadě celebrity, jako jsou herci, zpěváci a další populární osobnosti, včetně sportovců. Dále pak tak zvané VIP, čili velmi důležité osoby, jako jsou vědci, manažeři, státníci i přední lékaři či politici a známí aktivisté různých občanských hnutí. V současnosti pak stále více známí novináři, televizní pracovníci vyskytující se na obrazovkách, rozhlasoví reportéři a další. Druhou skupinou vlivových sil jsou pak různá občanská hnutí, spolky a jiné kolektivní instituce. Z nich nejrizikovější jsou ty, které mají neprůhledné financování a všeobecně nejnebezpečnější pak skupiny superboháčů, nejčastěji vlastníků bank. Ty mají prakticky pro prosazování svých zájmů neomezené zdroje, za něž si mohou koupit „práci“ prakticky kohokoliv, včetně hlav států, nebo dokonce celých veřejných mezinárodních institucí. Právě tyto vlivové skupinky lze dneska považovat za reálné vlivové síly rozhodující za paravánem veřejných voleb o dění celého, globalizujícího se světa.

Po celý minulý rok Jsme byli svědky veřejných demonstrací, jež pořádalo hutí Milion chvilek pro demokracii. V druhé fázi roku byly doplňovány projevy jeho hlavního mluvčího a zakladatelem hnutí, které představovaly prezentaci  soukromé pýchy na vlastní názory, jež jasně odporují cítění tak zvané mlčící většiny. Nejen teologický, nýbrž i politický nedouk v hnědé košili se veřejnosti čím dále předvádí jako vycházející politická hvězda. Hnutí, v jehož čele se i v současnosti veřejnosti neustále připomíná, má údajně za cíl prosazovat a kultivovat demokratické vládnutí v našem státě. Zmíněné demonstrace proti legálně zvolené vládě jsou ale pochybnou kultivace demokracie. V posledním období loňského roku demonstrace přerostly v manifestace síly Hnutí aktivistů občanské menšiny, která se snaží veřejnosti prezentovat jako vlivná, rozhodující většina. Takové aktivity už jsou ale jednoznačnými náznaky násilného boje o moc, čili projevy sklonů k diktatuře. Což už nelze nějak odkecat. Takže v podání Milionu chvilek pro demokracii jsme svědky kultivování demokracie pomocí diktatury menšiny menší než malé a prvních náznaků násilí vůči veřejnosti.

Nejpozději od poslední finanční krize tvrdím, že svět ovládají financiéři, čili přední bankovní magnáti. A to přes banku pro mezinárodní vypořádání (BIS), jejíž ústředí sídlí v Basileji, ve jménu slavného finančníka Bernarda Barucha. Její smysl je následující: BIS vládne Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF), a ten zase centrálním bankám všech zemí. Orgán této nadvlády se nazývá Basilejský výbor pro bankovní dohled (BCBS). A nejde o nějaké ohromující shromáždění podobné Kongresu amerických senátorů. Ani o nějaký tupý Pentagon, ploché ministerstvo financí či kolchoz jménem Bílý dům. 29. března 2019 odstartoval BCBS „revoluci“, spíše kontrarevoluci. Čili návrat ke zlatému standartu. Nejedná se o prohrabování se celým bankovním „bohatstvím“ nějakým Federálním rezervním systémem USA. Tady jde o skutečnou vládu nad všemi. To je skutečná světová vláda, o níž se na veřejnosti nesmí nahlas mluvit. BCBS je světové politbyro, jehož bývalým generálním tajemníkem byl Bernard Baruch, přičemž současné podzemní složení ústředního výboru je dokonale utajeno. Přísluší mu mnoho eufemismů, z nichž nepříhodnější je „curyšští skřeti“. Tak věci znalí říkají švýcarským bankéřům, a nemají tím na mysli majitele komerčních bank, ale právě ony ošklivé muže zasedající ve švýcarském městě.

Přírodovědecká klasifikace označuje současný lidský druh pojmem homo sapiens sapiens. Česky, člověk moudrý. Někdy také pouze homo sapiens, čili člověk rozumný. Nebudu nikdy považovat současné lidstvo za moudré, dokud neukončí věčné válčení. Tím se totiž spíše podobá tvorům předlidským, jejichž tlupy byly při vzájemném vztahu s jinými k sobě nepřátelské, nebo minimálně protivnické, konkurující si, jako současné národy a státy. Za posledních tisíc let se druh člověk snad zlepšil pouze v tom, že se jeho příslušníci už vzájemně nepožírají. Přesto jsem ale naivně věřil, že lidstvo už je alespoň rozumné. Vyléčil mne z toho fanatismus kolem Grety. Chování lidstva mi silně připomíná strach z morových epidemií, o nichž nic nevěděl. Tak jako dneska o změnách klimatu. Rozumný člověk nepanikaří před neznámem, ale snaží se ho poznat. Proto odborníci jsou povinováni vytvářet modely hrozících klimatických změn. Na jejich základě pak připravovat návrhy na řešení důsledků, především na organizaci přesunu obrovského počtu lidí a zajištění pro ně životních podmínek v nových regionech. Je nasnadě, že to bude znamenat ukončit plýtvání zdroji, tedy především skončit zmíněné válčení. Jen pro legraci. Docela by mne zajímala, jak velkou uhlíkovou stopu zanechal atentát na Sulejmaního.

Je tomu již pár měsíců, co jsem, již poněkolikáté, publikoval tezi, že Slezané jsou Kurdy Evropy. Jsem o tom přesvědčen již skoro půl století, tedy od doby, kdy jsem se začal seznamovat s dějinami Slezska a alespoň částečně nahlédl do současných aktivit některých jeho veřejných činitelů a institucí. Na tehdejší můj text přišla lakonická reakce, cituji: „Jenomže je nikdo nezabíjí…“ konec citace. Dneska se ptám, čí je to zásluha. Tvrdím, že v žádném případě to není zásluha Evropy, konkrétně vlád Německa, Polska či Československa, nyní ČR. Jmenovaní totiž k tomu nemají důvod. Dokud ze Slezska není slyšet ani hlásek touhy po separaci, dokud nikde v něm nevzniká ani zárodek hnutí žádající samostatnost, nadtož aby vzali Slezané někde zbraně do rukou, se záměrem vybojovat si svobodu, což právě dělali, dělají a budou ještě dlouho dělat Kurdové, země Evropy se o Slezsko zajímat nebudou. Kdo má o chování Evropy v této souvislosti nivní představy o jakési lidskosti Evropanů, ten ať se podívá na to, jak dopadají Katalánci. A ti se bouří jen proti jedné zemi, kdežto Slezané by se museli postavit hned proti třem. Holt Slezané si budou muset ještě nějaký čas počkat, až v Evropské Unii konečně zvítězí princip regionů nad zastaralým pojetím svrchovanosti států, mnohdy mnoho etnických a hlavně vytvořených násilím. Osobně si myslím, že největším historickým problémem pro samotné Slezany je fakt, že nebyla kodifikována jejich řeč. Nemají slovník, ani učebnici gramatiky svého jazyka. Což je dáno tím, že na jejich území dominovala vždycky němčina, jež je prakticky hlavním, ne-li jediným vlivným jazykem středu Evropy.

Po rozpadu Sovětského svazu a předcházejícím mu zániku socialistického tábora, spojovaného především vojenskou smlouvou pojmenovanou jako Varšavská, se svět dostal do turbulencí, které jsou jakýmsi mezidobím, než se vytvoří opět epocha poměrně déledobé stability. Politologové i ostatní poctiví učenci humanitních oborů usilovně hledají základní charakteristiky dneška, aby se jim podařilo současnou epochu dějin alespoň nějak pojmenovat, čili odlišit od minulosti i budoucnosti. Objevují se až bizarní názvy, jako „tekutá modernita“, „riziková společnost“, „doba postfaktická“ a mnohé jiné. Osobně preferuji tři charakteristiky současnosti. Ideologicky čili celospolečensky jde o globální dominanci liberalismu, kterou jsem si pracovně nazval GLOBALISMUS. Což je zásadní rozdíl od rozplizlého termínu globalizace, která fakticky započala už dokončením zalidnění naší planety. Ekonomicky jde podle mého soudu dneska o FINANCIÉRSKÝ IMPERIALISMUS. Zatím byly známé pouze teritoriální impéria, nyní však došlo k absolutnímu monopolu peněz, nejen nad všemi ostatními komoditami, ale i nad všemi lidskými činnostmi. Politicky pak je současnost KORPORÁTNÍM FAŠISMEM. Vlastníci největších globálních bank se etablují jako nově vzniklá vrstva současné světovlády, která si z různých elit vybírá své slouhy, zajišťující jim neustálý růst zisku, čili plnění eminentního zájmu vlastníků všeho kapitálu, absolutní většiny bohatství a většiny majetku veškerého lidstva.

Prvních pár dnů po zabití Sulejmáního to vypadlo na ostrý střet mezi USA a Íránem, ba až na světový konflikt. Po údajně odvetném, raketovém útoku Íránu na základny USArmy, při nichž nebyl zabit ani jediný Americký občan, nadtož voják a nebyla poškozena žádná vojenská technika, bylo zajímavé, že Trump vystoupil až po mnoha hodinách. A ještě zajímavější na jeho vystoupení bylo, že bylo „andělské“, a dokonce nabízelo Íránu ruku ke smíru, ba dokonce k další spolupráci. Okamžitě se vyrojilo nesčetné množství spekulací. Do dnešního dne lez zatím konstatovat, že šlo o dohodnutou hru mezi proamerickými silami v Íránu a Americkou CIA. Přesněji institucí, kterou si CIA přímo v Íránu vydržuje. Napovídá tomu především poněkud za divných okolností sestřelené „civilní“ letadlo, na jehož palubě bylo nezvyklé množství cestujících s dvojím občanstvím, konkrétně Kandasko-Íránským. Celý příběh poněkud silně připomíná Hollywoodské filmy. Tady bych své poznatky prozatím skončil. Jen připomínám, že v dnešní etapě globálního vývoje se pomalu přesouvá centrum celosvětové moci z USA do ČLR a z  Británie do Íránu. Vlivové síly, které to nechtějí připustit, mají ovšem zatím stále mnohem větší sílu. Tečka pro dnešek.

Ještě před druhou velkou válkou měli mladí úctu ke starším, protože se od nich učili životní moudrosti pro řešení osobních i kolektivních problémů. První poválečná generace, tedy ti, co onu velkou válku přežili, se nedívali na věk a zapojili se s plnou vervou do obnovy svých zemí s nadějí na stálé zlepšování vlastních životních podmínek. První generace, která válku nezažila, tedy především aktivisté revolt konce šedesátých let, po své porážce hlásali heslo, cituji: „Nevěřte nikomu, komu je víc jak třicet“. Konec citace. Vzpomněl jsem si na ono motto, když jsem v posledních letech zaznamenával nejen ztrátu úcty ke starším, ale doslova volání až po jejich likvidaci. Objektivním faktem je, že v současné, technologicky ukrutně zrychlené době, nejen mladší generace, ale už každá jen o dekádu věkově mladší skupina se nemá od svých předchůdců co učit. Naopak je to ona, kdo musí učit třeba jen o deset let starší lidi, jak užívat nejnovější technologické prostředky. Je to možná právě tato jednostranná vědomostní převaha, která způsobuje pomalé přerůstání úcty až k opovrhování staršími. Což pak zákonitě přivádí mladé ke zdánlivě, či oprávněně kvalifikovaným odsudkům předchozích generací. Osobně se mladým mnohdy nedivím, protože vím, že velice brzy se i oni dostanou do pozice oněch opovrhovaných, zavrhovaných a dokonce obviňovaných. Jediné, co mi na mladších zásadně a opravdu vadí je, když začínají vyprávět, psát a dokonce mne poučovat co si mám myslet o době, kterou jsem sám prožil, ale oni ne. Píši to všechno jako úvodní slovo ke dvěma komentářům z minulých dní, které se mi líbily a týkají se mezigeneračních problémů dneška. První napsal umělec Michal Gulyáš, cituji: „…se pozvolna vžívá, že tato doba patří mladým, a že my starší už máme prý držet jazyk za zuby. Tak tedy…Ve svých třiapadesáti letech nemám pocit, že by mi život na téhle planetě nepatřil, a že svou zemi odevzdám jen tak do rukou lidí, jejichž hranice adolescence se posouvá ke stále vyšší věkové hranici. Budu si dělat podle sebe a žádný smrkáč mi nebude nic doporučovat ani diktovat! Nejdřív ať si provětrá hlavu od marihuány, protáhne karpály od klávesnice a pak mi laskavě sdělí svůj životní program. Pokud je založený na výkřicích a proletářském srocování, pak si nemáme co říci. A než začne mluvit, tak by měl naslouchat, přemýšlet a pak můžeme přistoupit k dialogu! Jinou verzi nepřipouštím. Pokud začne například větou, ať jdu do hajzlu s národem, s rodinou, a že tahle země je i pro africký breberky, tak rovnou fackuju! …Ale jinak je mám opravdu rád,…“ konec citace. USociolog a zkušený politik Jan Keller o jednom současném, konkrétním, mezigeneračním problému napsal, opět cituji: „…část mládeže, která pociťuje ,klimatickou tíseň´ a obává se, že ji nečeká žádná budoucnost?…Také vyčítá starším, že oni jsou za to zodpovědní…To víte, že ti starší jsou za to zodpovědní. Úplně stačilo, aby si nepořídili tolik mladých, a tlak na přírodu by poklesl. A dokonce mnohem dříve než do roku 2050“ konec citace.

V prvé řadě jde o stát, založený přivandrovalci z Evropy, kteří „vyčistili“ celý kontinent od původních obyvatel. Čili stát vzniklý aktem nejtěžšího zločinu proti lidskosti, jímž je genocida celých národů. Šlo o největší genocidu v dějinách lidstva. Za druhé stát, jehož většinu bohatství v podobě prvotní akumulace kapitálu vytvořili otroci dovezení z Afriky, jejichž dovoz byl zakázán až teprve v roce 1808. Za období 250ti let dovozu otroků jich bylo do Ameriky přivezeno 5 milionů. Jen pro doplnění. Celkem bylo z Afriky na celý Americký superkontinent vyvezeno na 20 milionů otroků, z nichž polovina se cestou utopila, nebo zemřela. Což byla největší násilná migrace v dějinách lidstva. Otroctví samotné pak bylo zrušeno 13tým dodatkem k Ústavě ze dne 18.12.1865. Ovšem definitivně bylo otroctví zrušeno až v únoru 2013, kdy stát Mississippi jako poslední ratifikoval článek 13. Takže USA je zemí, v níž existovalo otroctví nejdéle v moderní době. Předposlední byla Brazílie, v níž otroctví zaniklo  už v listopadu 1889. Za třetí jde o stát s nejdelší a nejkrutější rasistickou segregací na světě. Platila nejen po celou dobu dovážení otroků, ale i po občanské válce. Tehdy se v jižních státech zformovalo hnutí Ku-kiux-klan, která se vypracovala v nejzločinější teroristickou organizaci světa.  Zabíjejí černochy prakticky ještě dneska, i když zcela výjimečně. Rasová segregace v USA byla nejdrsnější v celých dějinách člověčenstva. Oficiálně skončila až v roce 1954 rozhodnutím Nejvyššího soudu, ale v praxi neskončila dodneška. Ba dokonce se zdá, že s přílivem Hispánců se v posledních letech, především ve velkoměstech, ještě zvyšuje. Za čtvrté, USA je jedinou zemí, která použila ve válce jadernou zbraň, čili se dopustila nejtěžšího válečného zločinu v dějinách lidstva. Za páté, USA se dopustila největšího podvodu v dějinách, když jednostranně a bez konzultací zrušila směnitelnost dolaru za zlato. Tento největší hospodářský mezinárodní zločin dovršila pak tím, že jednostrannými smlouvami se zeměmi produkujícími ropu prosadila prodej ropy pouze za dolary, čímž byl zaveden globální dolarový imperialismus, platný dodneška. Za šesté USA vydává na své vyzbrojení třetinu nákladů celého světa. Desetkrát víc než Rusko a 2,5 krát víc než ČLR. Čína ovšem zvyšuje své náklady teprve v posledních pěti letech. Takže je největším válečným štváčem. Za sedmé je zemí, která má stovky vojenských základen po celém světě. Za osmé je jedinou zemí, která od konce druhé velké války vede nepřetržitě ozbrojené konflikty prakticky po celé planetě. Za deváté díky dolarovému imperialismu všechny války a většinu zbrojení jí platí zbytek světa, takže je největším parazitem na celé planetě. Za desáté, je jedinou zemí, která neuznává mezinárodní soudy a své vnitrostátní právo nadřazuje nejen mezinárodnímu právu, ale dokonce právu kterékoliv jiné země světa takže je zemí nejvíce realizující světovládu.