TŘETÍ PŘEDVOLEBNÍ

Říjnové mimořádné volby budou mít jeden nový rys. K volbám půjde mnohem větší počet vrcholně naštvaných lidí, než kdykoliv předtím. Taková emoční výzbroj ale není dobrým předpokladem rozumného rozhodování. Vztek totiž obecně není nikdy dobrým rádcem. Zkušenost z mnoha zemí ukazuje, že z takové politické situace zatím vždycky profitovala různá radikální uskupení, aby po eventuálním získání moci zavedla různé formy diktatury. Současná předvolební situace u nás těmto uskupením navíc nahrává i tím, že v kampani není, pro její časovou krátkost, prostor na hlubší studium programů, takže voliči budou lapáni na chytlavá hesla. Babišovci, Bobošíkovci, Zemanovci i Okamurovci, a nejen tito jmenovaní, to všechno jsou pro voliče osidla zhouby. Ti všichni ještě nebyli u moc a tak si ani nedovedou představit, co všechno taková pozice obnáší. Slibují nesplnitelné, jen aby se konečně také oni dostali k erární pokladnici. O nic jiného jim přece nejde. Všechny ty řeči o službě lidu, poctivém státu, zvýšení blahobytu, či nápravě chaotických opatření z minulosti jsou projevy lidí, kteří prakticky ani nevědí, o čem mluví. Za jednoznačně nejbezpečnější pak považuji ty, kdo slibují, že udělají v zemi pořádek. Samozřejmě pořádek podle svého přesvědčení, ne podle vůle většiny. Ti totiž svou diktátorskou podstatu už ani nezakrývají. Již poslední volby ukázaly, jak je ošidné volit neznámá uskupen, typu VV, či TOP09. Alespoň to by si každý volič před vhozením hlasovacího lístku do urny měl uvědomit a potlačit tak v sobě vztek vůči dlouhodobě existujícím a tím pádem průhlednějším politickým stranám.

DRUHÁ PŘEDVOLEBNÍ

Ve všech volbách od obecních po evropské, v našem novém státě, České Republice, jsem vždycky volil KSČM. Není to z žádné nostalgie po minulosti, ale z hlubokého racionálního přesvědčení. Celé dějiny lidstva jsou spojeny, ba dokonce doslova závislé, na prohlubující se nerovnosti mezi lidmi. Ta v současnosti už dosáhla fatalicky možného vrcholu. Alespoň v jednom aspektu. Mocní tohoto světa mohou v současnosti zničit všechno lidstvo, což zatím jim dosud nebylo technicky umožněno. Vlivní současníci si zase mohou prosadit jakýkoliv osobní zájem. Konečně suoperbohatí financiéři změnili celý svět na jeden velký obchod, v němž všechno, ale skutečně všechno si mohou koupit.

Komunismus byl v mém chápání prvním pokusem o zavedení rovnosti mezi lidmi, ne stejnosti, protože lidé nikdy nebyli a nebudou stejní. Leč lidstvo si může vypracovat metody, aby nestejnost jednotlivců byla co nejvíce vyrovnávána. To je podle mne nejvyšší politický úkol pro budoucí dějiny lidstva. Je zajímavé, že jakýsi první krok k všeobecné rovnosti byl učiněn již dávno před komunisty, spočíval v proklamované rovnosti před zákonem. Měl a má však minimálně dvě vady. Jde o rovnost před zákony, které si mocní, vlivní a superbohatí vytvořili ke své spokojenosti. „Jejich“ zákony proto neslouží všelidském zájmu.

První pokus o realizaci společnosti co největší rovnosti byl samozřejmě, jako všechno lidské, nepovedný. Již kupříkladu svým počátkem. Začal totiž v chudé, technicky zaostalé a politicky nevyzrálé společnosti. Proto měl proti sobě od samého vzniku mnohem mocnějšího, vlivnějšího a bohatšího soka. Ideologie lidí soukromého zájmu proto zákonitě nad ním musela zvítězit. Ti, co žili v „protokomunistické“ společnosti, vnímali, že i ona je značně diferencovaná. I v tak zvaném reálném socialismu byli někteří lidé mocnější, vlivnější a bohatší. Na první pohled ale je vidět, že bohatství nikdy nedosahovalo současných rozměrů, které musí proto nést přízvisko superbohatosti, v níž jsou lidé i milionkrát bohatší, než je 99 procent zbývajícího lidstva. S mocí a vlivem to pak bylo trochu jinak než v sobeckém společenství. Kdo měl zájem o ně, měl možnost vstoupit do státostrany a v ní uplatňovat v zákulisí svůj vliv, nebo dokonce se veřejně angažovat a budovat tak svou moc.

Volím komunisty proto, že si přeji, aby idea rovnosti nezmizela z politického prostoru.

PRVNÍ PŘEDVOLEBNÍ

Letošní mimořádné volby budou vedeny pod pracovním heslem „Všichni proti ČSSD“. Půjde o řešení prakticky podobné situace, jaká byla před posledními volbami, pro které si pravice pod taktovkou Langera zvolila taktiku „všichni proti Paroubkovi“. Měla svou logiku. Paroubek byl v prvé řadě od samého počátku v ČSSD velmi výrazným představitelem opravdových socialistů, takže byl pro pravicově smýšlející politiky ze všech socanů nejnebezpečnějším. Za druhé, byl jednoznačně nejschopnějším politikem v ČSSD, jednak svou politickou vzdělaností, jednak zkušenostmi ekonoma a v neposlední řadě i dlouholetou podnikatelskou praxí v současných podmínkách. Bohužel i on si byl vědom své nadprůměrnosti uvnitř ČSSD. Jakmile dosáhl nejvyššího postu, uvědomil si, že co si neudělá sám, nikdo líp nedokáže. Propadl sebepřeceňování, které v něm navíc od samého počátku jeho předsednictví upevňoval pozdější čestný předseda strany Komárek, který jeho pracovní nasazení označil za práci buldozeru. Později jej naopak kritizoval pro zbytnělé ego. V tom směru nebyl Paroubek mezi politickými předáky žádnou výjimkou. Je totiž znakem tohoto politického systému a současného veřejného prostoru vůbec, že ten, kdo se neustále nepředvádí v médiích, ten neexistuje. K ovzduší namířenému proti sociálně demokratické straně před nadcházejícími volbami, zdatně přispěje i ČSSD sama. Je o ní notoricky známo, že i celosvětové sociální demokracie jsou nejopurtinističtějším politickým subjektem dvacátého století a ta Česká navíc nejrozhádanější politickou stranou v dějinách naší politiky už od první republiky.

Život mne osobními zkušenostmi poučil a občany mého sociálního postavení v celém světě pak v průběhu veškerých dějin rovněž, že žádný sebesociálně citlivější boháč, nadtož superboháč nikdy v konfliktní situaci nebude hájit mé, či naše zájmy. Vždycky dá přednost svému zájmu, tedy především zisku. Proto nikdy nedkáži volit strany vedené boháči, či s kandidátkou plnou superbohatých podnikatelů. Jiná zkušenost mi říká, že v celostátních volbách nikdy nemám volit nové strany. I v těch zaběhaných je pořád dost lidí, kteří si ještě „nenazobali“. V těch nových jsou pak všichni chtiví pro ně nových privilegií, vlivu, moci a dokonce bohatství.