Všelidskost civilizace našeho živočišného druhu
V předešlém příspěvku jsem ironicky psal o „Harry Pottrech“ historie světové civilizace. Dneska bych se naopak seriozně chtěl vyrovnat se svým vlastním fundamentálním pohledem na celé dějiny lidstva.
Jsem zastáncem názoru, že na této planetě je jenom jedna lidská civilizace a to všelidská. Možná, že jsou na ní i jiné, třeba včelí, mravenčí, či „civilizace“ mořských savců. Leč tvorů, kteří si říkají dneska homo sapiens, sapiens je jenom jediná, i když konkrétně realizovaná ve stovkách větších či menších, významných či třeba ještě neznámých, kultur.
Všelidská civilizace má velmi dlouhou historii a díky tomu, že za její existence proběhlo několik celoplanetárně vlivných klimatických změn, její původ má několik center, o jejichž počátcích máme dosud jen kusé vědomosti. To vede často k názorům, že tři dneska největší a tím nejvlivnější civilizační kolébky všelidské civilizace jsou vydávány za samostatné lidské civilizace. Nesdílím tento pohled a stále tvrdím, že rozhodné znaky našeho druhu dokazují jednotný přírodní původ. A nejen to. Lidské plémě i přes viditelnou rasovou odlišnost, je si v mnoha svých projevech natolik podobné, že i to svědčí o jeho vývojové jednotě. Spočívá v tom, že jednotlivá, zdánlivě osamocená centra vzniku civilizace, spolu komunikovala, jak přes bariéru věků, tak i přes proměnlivou územní odloučenost.
Uučenec Samuel P. Huntington vydává za jednotlivé a samostatné civilizace to, co je charakterizováno především spojitostí omezeného území, na němž se vyskytují. Řekl bych proto, že jde spíše o prozatímní prvky tvorby celoplanetární všelidské civilizace. Z čehož pro mne plyne, že všelidská civilizace je cílem planetizace lidského druhu, která je nutnou, ne však dostačujíc podmínkou k jeho přežití, alespoň do doby nějaké vesmírné katastrofy.
Kultura Západu.
Huntington své civilizace rozložil na planetě do celkem souvislých, leč izolovaných teritorií. Což ovšem není historicky jejich zásadním znakem. Tím je jejich vliv na utváření všelidské civilizace. Ten se samozřejmě proměňoval, mění a měnit bude ještě dlouho. Možná až do oné vesmírné katastrofy, pokud se lidstvo dokonce nevyhladí samo.
Jedním z teritorií, nesoucí pečeť civilizace, či spíš civilizačního okruhu, podle mne jen kultury s poměrně významným vlivem na vznik konečného celku, je v současnosti a nejméně posledního půl tisíciletí tak zvaný Západ. Tvůrce teorie o rozdílnosti civilizací tři z nich charakterizuje náboženstvím. O Západní to netvrdí, ale jejím dominantním znakem je rovněž náboženství, konkrétně křesťanství. Když ideologové západu hovoří o jeho kulturních zdrojích, pak ke křesťanské tradici ještě přidávají judaismus. Je zajímavé, že Huntington asi tento názor nepřijal, protože vedle devíti civilizačních celků vyčlenil na planetě tři tak zvané „osamělé státy“. Abecedně vyjmenováno Etiopii, Izrael a Turecko. Nehodlám s jeho dělením polemizovat, pro tento text považuji za charakterizaci Západu takovou, jakou on sám o sobě tvrdí, tedy že je založen na křesťanské a židovské tradici.
Začnu tím nejviditelnějším, křesťanstvím ve všech formách. Ať už má jakoukoliv konkrétní podobu v obřadech, věrouce či dogmatu, tak jednoznačným fundamentem je víra v jednoho boha, Kromě Západní „civilizace“ ji má jen islámské „civilizace“ a zmíněný Izrael. Na první pohled je víra v jednoho boha výhodná, ovšem přinesla do všelidské civilizace zásadní zdroje konfliktů.
Víra v jediného boha indukovala v daném prostředí za prvé centralistické ideje a její realizaci v podobě centrálních vlád. Mnohem horší je, že myšlenka jediného boha přinesla do lidského vědomí přesvědčení o jediné, jakési absolutní pravdě. Což je druhé negativum. Ne, že by nějaká skutečná pravda neexistovala, ale to jsou spíše fakta. Že já se jmenuji tak, jak se jmenuji, není totiž ani tak pravda, jako fakt. Stejně jako že kupříkladu nějaký Karel Čapek napsal hru Bílá nemoc.
O pravdě má smysl hovořit tehdy a jen tehdy, když výrok o ní není na „první pohled“ zřejmý. Jinými slovy pravda se musí hledat. Poměrně snadněji se hledá při zkoumání objektů s „dlouhodobou neměnitelností“, přesněji řečeno u neživých objektů. Trochu nesnadnější je to u živých organismů a prakticky nemožné je to u jevů lidských. V nich hraje totiž zásadní roli fakt, že člověk je tvor se „svobodnou“ vůlí. Dávám ten termín do uvozovek, protože už se začínají objevovat takové teorie o fungování lidského mozku, které svobodnou vůli zpochybňují, nebo dokonce přímo popírají.
Třetím negativum, které Západní kultura přijala za své je, že jediný bůh se pro ni stal personifikací dobra. Dogma všech křesťanství sice tvrdí, že je, mimo jiné, všemocný, tedy mocen i všeho zla, ale v konečném zúčtování bude pro každého člověka a tedy i po celou svou existenci pro lidstvo coby celek jakýmsi standardem dobra. Praxe personifikace dobra si v dějinách navíc vynutila i personifikaci opaku, tedy zla. Do všelidské civilizace ji velice konkrétně přinesl poprvé Zarathuštra, podrobněji ji vypracoval judaismus a v konečné podobě má na kulturu Západu vliv skoro dvě tisíciletí právě díky křesťanství.
Zmíněná personifikace dobra a zla za dlouhá léta vypracovala ve vědomí Západu konečnou a doslova zrůdnou představu o nesmiřitelnosti jevů, které jsou klasifikovány jen buď jako dobré, nebo jako zlé. Absolutně dobré a absolutně zlé, protože ve vnímání Západu jiná možnost pro ně není. Což je podle mého mínění čtvrtý a nejhorší rys kultury Západu. Nejhorší proto, že v takovém hodnocení dějů nelze najít kompromis a vždycky musí jedna strana být totálně poražena. Západ není schopen chápat, že všechny jevy ve společnosti jsou jednotou spolupůsobení různých vlivů, sil, energií a konečně i vůle, jejichž momentální účinky je nutné vyrovnávat. Že život je jen a jenom snaha o hledání rovnováhy mezi zmíněnými prvky. Smyslem života že je neustálé vyvažování a ne zničení životního projevu, který je pro vnímatele nevýhodný. Navíc jenom přechodně, nebo proto, že nebyl dostatečně poznán.
Velké „civilizace“ Orientu tento přístup ke skutečnosti nemají. Západní, údajné zlo i dobro, je pro ně součástí jednoho celku, s nímž musí dokázat žít. Jako jednotlivci i jako komunity, velké i ty největší. Líp to asi sdělit momentálně nedokážu, ale v mém schématu všelidskosti jde o problém naprosto zásadní. Pokud se Západ nezbaví tohoto prvku své memové výbavy, pak není schopen vstoupit do rodiny pojmenované termínem planetární, či všelidská civilizace.
Uvedené není jediným důvodem neschopnosti Západu integrovat se do všelidství. Pokud totiž prohlašuje, že navazuje na judaismus, pak se musí zbavit přesvědčení o své výlučnosti. Aplikace judaistického přesvědčení o boží vyvolenosti celého národa totiž v dějinách křesťanství nabrala až zrůdné následky. Evropané všechny ostatní považovali za pohany, které je nutné, navíc údajně v jejich zájmu který ani nechápou, tedy i násilím, přivést na víru, zajišťující jim spokojený život věčný. V tom nejhorším případě Evropané mnohé jiné lidské bytosti, z některých menších kultur, ani nepovažovali za lidi.
Závěrem už jenom shrnutí. Komplex uvedených charakteristik Západu jej přivedl do zrůdného stavu. Přesvědčení o nesmiřitelnosti dobra a zla k praxi totálního zničení subjektu jiného náhledu, či hodnocení světa, tedy jiné „pravdy“. Přesvědčení o vlastní výjimečnosti pak ke zdánlivému nároku na nadvládu a konečně personifikace boha k centralistickému řízení všelidství. Musím tvrdit, že pokud se těchto předpojatostí nevzdá, není schopen integrovat se do plantární všelidské civilizace.