Po posledních volbách se dostalo do nejvyšší politiky mnoho novociánů. Celé dvě třetiny sněmovny jsou lidé, kteří v ní dosud nebyli, ale především, na nejvyšší posty, včetně ministerských, se dostali lidé, kteří se dokonce vůbec dosud nevěnovali politice ani v neústavních funkcích. Dá se proto od mladé gardy očekávat leccos neotřelého, ale mnohem častěji spíše návrat k problémům, které byly v minulosti již dávno prodebatovány, takže s jejich otevřením se bude pouze ztrácet čas. Jedním z takových zlepšováků je názor, že lidé, kteří jsou hazardéři, by si měli z toho plynoucí zdravotní postižení hradit sami. Na první pohled myšlenka velice spravedlivá. Dokud se ale nezačneme ptát minimálně na dvě věci. Kdo je hazardér a kdo bude posuzovat, co hazard ještě nebylo a co již ano. Návrh ale má přesto racionální jádro. Činnosti, které mají vyšší riziko, by měly být zatíženy vyšší částkou pojištění. Jsem proto, aby provozovatelé adrenalinových atrakcí platili dodatkovou zdravotní daň. Stejně tak profesionální sportovci provozující sporty, v nichž je surovost fakticky legitimní. I rekreační provozování adrenalinových koníčků by mělo být zatíženo zdravotní daní. Třeba prostřednictvím cenové přirážky na jejich rekvizity. Systém by se dal celkem dobře propracovat tak, aby skutečně lidé, vystavující se vědomě vyššímu riziku, si na léčení jeho následků připláceli. Je to logičtější, než že si mají lidé připlácet na penze.  

Vůbec se nedivím dnešním mladým lidem, že se chovají nepřátelsky ke starým. Kdyby nic jiného, tak k tomu mají jediný důvod. Ten ale stojí za to. Současná propaganda globálních vládců je dennodenně přesvědčuje, že se ve stáří v žádném případě nebudou mít tak dobře, jak dnešní penzisté. Ti odcházeli do penze kolem šedesátého roku svého věku a mnoho z nich ještě dříve. Navíc v životě nezažívali takové stresy, jaké jim ordinuje současný pracovní trh. Suma sumárům, přicházeli do penze plni sil a elánu a vyloženě se na ni těšili. Věděli, že najednou získají minimálně deset hodin denně času navíc, který mohou mít jenom pro sebe. Když si k tomu, především ženy, připočtou čas získaný navíc odchodem dětí z domu, měli nyní až polovinu z celých čtyřiadvaceti hodin k dispozici pro své záliby. Což také využívali. Ještě nedávno odcházeli do penze lidé, kteří se mohli věnovat aktivitám, na které neměli celý život čas. Jelikož byli tělesně ještě výkonní a duševně v pohodě, dokázali si své koníčky vychutnávat mnohem intenzivněji, než kdysi o víkendech. Pokud pečovali o své zdraví, neměli ve věku přechodu do penze ještě prakticky žádné potíže ani v tomto směru. Takže je čekalo nejméně deset let plného života, který byl pro nejednoho nejkrásnější životní etapou. To současné mladé v žádném případě nečeká. Leda že by uskutečnily revoltu, ale k tomu jim chybí kolektivistické myšlení. Nedávno v Británii prováděli velkou anketu mezi důchodci a ti jednoznačně potvrdili, že jsou nejšťastnějšími penzisty v dějinách. Jejich předkové takové možnosti neměli a jejich potomci je také už mít nebudou.

Sněmovna ve svém škrtání ukázala, že vláda jí přece jenom není vzorem. Nepodlehla její škrtací mánii. Přes předvolební sliby prakticky nezrušila žádný svůj výbor, pouze dva sloučila a ještě k tomu takové, jejichž sloučení s vysokou pravděpodobností Ústavní soud prohlásí za protiústavní, pokud se opozice rozhodne k ÚS odvolat. Sněmovna sice zrušila počet svých funkcionářů, ale vůbec ne z úsporných důvodů, ale ze zapšklého, antikomunistického atavismu. Aniž si to uvědomila, dala tak ve věci šetření rozpočtových výdajů veřejnosti významný příklad, jak se dneska módně říká, vyslala k ní závažný signál. Veřejnost by si proto její informaci měla velice dobře zapamatovat. Až začne vládní koalice svou obrovskou převahou ve sněmovně prohlasovávat škrtání výdajů postihující obyčejné lidi, měli by začít křičet, bouřit se a odmítat poslušnost, dokud poslanci skutečně nezačnou škrtat u sebe. Sněmovna Parlamentu ČR by se měla dostat pod takový tlak, aby se nakonec rozhodla pro zrušení své druhé komory – Senátu, který stejně funguje pouze jako zdržovač záměrů první komory – Sněmovny.  

Vláda, kterou nevítězní zvolenci po volbách uklohnili, si ihned vysloužila od médií název Bakalova koalice a od veřejnosti pak Bakalovi pohůnci. Sama sebe nazývá vládou rozpočtové odpovědnosti, ač její jedinou správnou charakteristikou by mělo být škrtači. Jejich přístup ke státnímu rozpočtu je totiž příšerně jednorozměrný, charakterizovaný jediným slovem, škrtání. Vláda nemá absolutně žádný zájem na zvýšení rozpočtových příjmů, protože jako bakalovská služka nemůže sahat na majetek bohatých, což by, podle neformálního předsedy koalice Kalouska, bylo trestáním úspěšných. Proto nabrala jednoznačný kurs – škrtání rozpočtových výdajů. Sama, alespoň prostřednictvím prvních návrhů dozorce nad státní kasou, veřejnosti představila své pojetí škrtů již z rozpočtu letošního roku, což sama nazývá pouze rozcvičkou před vynucenou budoucností. Ministerstvo financí direktivně rozepsalo úspory na jednotlivých ministerstvech, díky čemuž se ministři ihned dostali do ostrých sporů. Až jim Nečas, po rozhovoru s Klausem z výšin Hradu a prostřednictvím médií zúčastněných na tiskovce vzkázal, že kdo neumí ve svém rezortu šetřit, do této vlády nepatří. Bylo to fakticky adresováno pouze ministrům VV, kteří odmítli konkrétní Kalouskovy škrtací nápady. Nečas s ironií jemu vlastní doprovodil navíc svůj vzkaz provokační poznámkou, že škrtání je měřítkem manažerských schopností. Mstí se tak straně VV, která se neomaleně rvala o některá ministerstva a argumentovala převážně manažerskými zkušenostmi svých kandidátů na vládní posty. Nejostřeji se totiž vůči kalouskovinám postavil předseda VV John, který otevřeně upozornil veřejnost na fakt, že nejvíce se má škrtat právě na ministerstvech jeho strany. Spor, který se kolem škrtů rozpočtu na letošní rok rozpoutal, je v mých očích divadélkem pro obyčejný lid. Naivní Sobotka reprezentující nyní ČSSD sice ihned ponoukal Johna k přechodu do opozice, ale i to je součástí celé hry. Vždyť by byl přece hlupákem každý, kdo se konečně dorval k výnosnému korytu a nechal by se od něho odstrčit v zájmu jakýchsi anonymních občanů?!

Po Paroubkově odchodu z funkce bosse své strany, se stal doslova mediální hvězdou ČSSD mimo jiných i Špidla. Jako již dříve byl i nyní pravicovým, čti veškerým, tiskem ihned vzpomínán, ba mnohdy citován. To když kritizoval předvolební činnost strany. Už jenom to by mělo nabádat každého skutečně levicového politika k ostražitosti. Chválí-li politika ideový nepřítel, pak je to jednoznačným sdělením o jeho kvalitě. Povzbuzen takto k nové popularitě, Špidla se okamžitě začal vyjadřovat ke koaliční smlouvě a k návrhu programu nové vlády, což již pravicový tisk nebral. Zato levicová, vesměs internetová, média ale začala ihned vysoce oceňovat Špidlovy odborné kvality. Napsal jsem skoro do všech polemiku, založenou na jediné tezi. Špidla byl čtyři roky ministrem práce a sociálních věcí v Zemanově, údajně tedy sociálně demokratické vládě. Jelikož byl i jejím místopředsedou, byl gestorem i pro zdravotnictví. Za celou tu dobu nepředložil do parlamentu jediný návrh z oblasti sociální, ani zdravotní. Po dlouhodobých vládách pravice bylo bezpodmínečně základní povinností levice, aby předložila svou reformu penzí, zdravotní péče a sociální péče, aby byly prospěšnější pro dolních deset milionů, jak svou vládu velkohubě prezentoval Zeman. Jelikož Špidla vůbec nic v tom směru neudělal, nechal tak volné pole dnešním prosazovatelům zájmů bohatců. Měl by proto mlčet, chodit kanálama a ne se znova rvát o politické posty. Nahrabal si přece již dost. Celé čtyři roky pobíral plat přes půl milionu měsíčně, takže mimo jiné penzi bude mít asi tak kolem padesáti tisíc za měsíc, takže se o sebe uměl postarat. A co je mu fakticky po dolních deseti milionech.

Bulvár má sólo kapra. Petra Paroubková včera napsala na server reflex.cz, že se političky koalice na vysoké posty dostaly, cituji: doslova a do písmene intimním stykem, konec citace. Bohužel nejmenovala, takže se tvrzení u čtenářů samozřejmě obrátilo proti ní. O této praxi nemám žádné informace, nadtož osobní zkušenosti, ale určitě je alespoň v jednom případě její výrok pravdivý. Přece milionářský zakladatel podnikatelské strany VV svou milenku prosadil za kandidátku do sněmovny, do níž nejenže byla zvolena, ale získala na svůj věk až podezřele vysokou funkci. A aby to nevypadalo, tak se po jmenování ministrem honem s ní oženil. Na výrok Paroubkové bezprostředně reagovala v loňském roce neúspěšná kandidátka na post místopředsedkyně ČSSD, sedmatřicetiletá Borůvková s přezdívkou Barbie, což již samo o sobě říká, o jaký typos ženy jde. Na facebook pod titulkem Funkce za postel, běžná praxe, mimo jiné doslova napsala, cituji: Myslím, že je to nešvar každé politické scény, nejen v ČR. I když u nás je to spíš tradicí než výjimkou&. K tomu všemu jen maličký komentář. Podle mne by malý počet žen v politice svědčil o tom, že těch dajných zas tak moc není. Mne v té souvislosti pouze zajímá, jak bude bulvár testovat, zda v sexu mezi lidmi toužícími po moci jde o lásku, kdy o rozumový kalkul pro manželský vztah a kdy konečně o onen zmíněný,  sexuální kuhhandl?   

Po rozpadu SSSR se postupně etablovala nová celosvětová moc, kterou představují globální investoři. Jim se chtě nechtě podřizují vlády prakticky všech zemí a snad jen dvě či tři s nimi mohou svádět alespoň trochu rovnocenné boje. Aby se alespoň částečně vlády vyšlé z demokratických voleb vyhnuly diktatuře světových financiérů, musely by všechny společně, nejlépe pod hlavičkou OSN, provést několik základních opatření. V prvé řadě by musely zrušit daňové ráje i za cenu vojenských agresí do oněch zemí. V žádném případě by nestačilo jakékoliv embargo, jak je u OSN zvrhlým zvykem. Musely by vysoce zdanit spekulativní finanční operace a především nedovolit bankám, aby se jich zúčastňovaly. A konečně by musely založit celosvětovou ratingovou agenturu a všechny soukromé zakázat. Alespoň tato čtyři opatření, nasazující regulační otěže planetárním finančníkům, by se měla prosadit jako počátek skutečné, prolidové a tedy neelitářské, celosvětové vlády, jejíž potřeba se již dávno rýsuje. Pokud nechceme, aby lidstvo prožívalo nový feudalismus, tentokrát pod planetární nadvládou investorů, měli by občané vyvíjet nátlak na demokraticky zvolené vlády, aby se vymanily z nadvlády globálních financí.

Liberálové, v současnosti celosvětoví lídři politiky, civilizace, ba i kultury, často odporují sami sobě. Na jedné straně neustále volají po menším státu, ale při tom ho neustále užívají jako v minulosti. Markantně je to cítit v instituci manželství. To sice již není svátostí, ale přesto je v Evropě pořád povýšeno na jakýsi státem privilegovaný svazek dvou lidí, různého pohlaví. Nějak si nepřipouštíme, že už v našich zemích bydlí kupříkladu muslimové, kteří uznávají i manželství muže s větším počtem žen a že existují ve světě společenství, kde jedna žena žije s více muži, což se mi dokonce zdá být přirozenější. A všichni takoví mají nárok žít mezi námi. Jestliže pořád mudrujeme o globalizaci, čili spolužití všech kultur, tak už je nejvyšší čas, abychom z pravomoci státu vyjmuli soukromé vztahy lidí. Může být každému a nejvíc jakémusi státu naprosto jedno, jestli žije jeden muž v domácnosti s více ženami, či jedna žena s více muži. Nikomu by nemělo vadit, jestli spolu žijí muži a v tom případě proč jenom dva, či ženy. Jestliže se zamýšlíme nad jakýmsi registrovaným partnerstvím, pak prostě by mělo stačit zajít k notáři a tam si zaregistrovat partnerství. V jakémkoliv počtu a s jakýmkoliv pohlavím.

Vládní koalice ještě ani nepodepsala koaliční dohodu a již sdělovala lidu země, že bude šetřit. Vláda ještě ani nebyla jmenována a již měla program obsahující zase jenom, či alespoň především, úspory. Podle vládní koalice se bude šetřit a šetřit, všude samozřejmě, leč, jako vždy, nejméně ve vládě samotné. Při tom právě ve vládních úřadech je možno ušetřit z veřejných rozpočtů nejvíce. Je zapotřebí se jenom zbavit tradičních klišé dlouho zaběhaných úřadů a pocitu nepostradatelnosti jejich úředníků. Dovoluji si proto navrhnout radikální návrh na šetření ve vládě samé. Předkládaný návrh není nějak nahodný, vznikl již v dobách federace, když jsem přemýšlel nad množstvím ministrů republikových vlád. Nebudu proto předkládat žádné argumenty, jenom budu suše konstatovat. Protože jsme v EU, není zapotřebí mít ministerstvo obrany a zahraničí. Stačila by dvě ministerstva a to ministerstvo pro vnitřní věci a ministerstvo pro vnější věci. Takže by se těmi dvěma ministerstvy automaticky zrušilo kromě zahraničí a obrany také ministerstvo vnitra, ministerstvo spravedlnosti, ministerstvo místního rozvoje a ministerstvo životního prostředí. Státu, který se záměrně zbavil ekonomické suverenity, není rovněž zapotřebí ministerstva průmyslu a obchodu, ministerstva zemědělství a ministerstva dopravy. Ty by měly být sloučeny do ministerstva hospodářství.  Ministerstva školství a kultury by se v tak malém státečku mohla rovněž bez újmy sloučit. Ke sloučení konečně inklinují i ministerstvo práce a sociálních věcí s ministerstvem zdravotnictví, protože s postupem doby stejně zaniknou, v nadstátu EU. Takže zbývá nakonec jen ministerstvo financí, ze kterého bych udělal pouze nejvyšší účetní dvůr a kompetence vrchního financiéra bych přenesl přímo na úřad vlády. O to přísnější bych zavedl kontrolní pravomoce vůči rozpočtu na sněmovnu parlamentu.

Heslo Francouzské revoluce, jež byla jedním ze zdrojů demokratizace Evropy. Jelikož se jeden z významných činitelů ČSSD o něm minulý týden zmínil jako o své ideové orientaci, dovoluji si k němu připomenout. Heslo revoluce ve Francii původně znělo pouze liberté, égalité, ačkoliv prvotním zájmem revolucionářů bylo jenom se osvobodit od útlaku. Již oni ale věděli, že absolutizace svobody vede nutně k tyranii, takže své heslo ihned doplnili rovností. Nejsem si již tak jist, že stejně dobře věděli, že absolutizace rovnosti rovněž vede k tyranii, což dokázal podstatně pozdější vývoj. Jinými slovy dneska již víme, že svobodu od rovnosti nelze oddělovat a to je první důležitá teze pro současnou levici. Jestli svět souhlasí kupříkladu s neoddělitelností lidských práv, pak by levice měla prosazovat přesvědčení, že svoboda a rovnost jsou rovněž neoddělitelné. K slůvku fraternité pak jenom jedna poznámka. Bylo přidáno k heslu revoluce hned v prvních dnech, které byly provázeny nelidskostmi. Mělo zdůrazňovat, že za ideály svobody v rovnosti by se nemělo bojovat, ale prosazovat je natolik humánními prostředky, které sluší člověku, který je bratrem všem ostatním lidem. Chápání revolučního hesla v jednotlivostech je proto v mých očích zastaralé. Současná levice by měla šířit a také se chovat mnohem komplexněji. Měla by chápat, že svoboda nestejných jednotlivců nutně vytváří nerovnosti, které je ale společenství lidí povinno vyrovnávat metodami a institucemi maximálně bratrskými. Řeknu to velmi tvrdě. V takovém společenství je pak solidarita zastaralým slovem. A stejně tak zastaralé je i sociálnědemokratické pojetí sociálního státu, fungující jako pouhá záchranná síť, odvozená pouze od středověkého vnímání sociálního cítění, realizovaného tehdy formou obdarovávání žebráků.