A to zdaleka ne jako dosud pouze v oblasti duchovna přestárlým druhem své konzervativní politiky, kterou před veřejností prezentuje. Svou druhou kadenci totiž ztvrdil podpisem prezidentského slibu provedeným rukou, na níž byly hodinky za tři sta tisíc, perem v údajné ceně jednoho milionu a celý oblečený v obleku za mnoho desítek tisíc. Což všechno bylo veřejně zdokumentováno, čímž byl vytvořen legitimní podklad pro zařazení jmenovaných předmětů mezi artefakty budoucího Klausova muzea. Ve všech případech šlo přece o unikáty, a u těch si v současném paskvilu na tržní hospodářství může každý jejich tvůrce dovolit určit sebevyšší cenu. Záleží jenom na tom, aby našel snoba, který ji zaplatí a zajistí si současně, aby se prostřednictvím bulvárních, tedy fakticky veškerých médií, o tom dověděla co nejširší veřejnost. Čímž se taková celebrita vyšplhá po virtuální stupnici údajných V.I P. zase o několik stupínků k absolutním vrcholu. Letošním potvrzením ve funkci prvního muže ČR se Klaus z pouhého samozvaného vůdce polistopadové transformace této země stal definitivně ikonou hodnou zvěčnění, stejně tak dočasného, jak je pomíjivé vše ve sféře politiky. On si je dočasnosti svého zapsání do dějin vědom daleko intenzivněji než kdokoliv jiný a tak již proto se rozhodl své muzeum budovat ještě za svého života, aby vůbec vzniklo. A nestačí mu k tomu kupříkladu archaický pohled na klíma této planety, ale až puntičkářské dokumentování všech svých vyznamenání, titulů a publikací. Takže již dneska jeden velký sál muzea, zatím pouze virtuálního, je zaplněn jeho diplomy čestných doktorátů, druhý, mnohem větší sál, prvními vydáními – žádná další stejně nebudou – všech jeho článků skládaných jako leporela do sebraných spisů a třetí pak dalšími vyznamenáními, která si mezi sebou vzájemně uděluje kasta nejvyšších státníků.

Pro všechny propagátory, realizátory a vyznavače globálním panstvem uplatňované doktríny obrany proti terorismu metodou preventivního útoku, mám následující varování. Současná globální společnost je již natolik bohatá, že by v ní nemuseli miliardy lidí strádat hladem a žízní, či dokonce umírat na banální nemoci. Je tomu poprvé v dějinách, co všichni mohou žít v poměrném dostatku. Jestliže až dosud takovou možnost technický pokrok lidstvu nedával, hovořili mnozí ovládaní, ponižovaní a utlačovaní o tom, že jsou zbídačovaní, vykořisťovaní až okrádaní. Pokud dneska mají již šanci žít v dostatku a přesto v něm nežijí, ba naopak jsou bezprostředně ohrožováni na životě hladem, žízní a nedostatečnou zdravotní péčí, jsou fakticky jistým způsobem terorizování. A to společnostním terorem, terorem zaviňovaným vládci. Mají proto nejen legitimní právo na odpor, ale podle praxe současného panstva až na obranu preventivním útokem. Mají legitimní právo na zničení společenského systému, který je udržuje nadále a především zbytečně, v riziku ztráty života. Všichni utlačovaní, ponižovaní, ohlupovaní a jinak ovládaní, by tak měli učinit neodkladně. Budou tím pouze realizovat svou preventivní obranu před dalším deptáním, bídou a všeobecným strádáním. Tak extremně diferencovanou společnost, jaká se dneska vytváří, je nutné zničit třeba i nevybíravým násilím, k čemuž opravňuje mimo jiné právě mezinárodně respektovaná panská doktrína o preventivní agresi. Stejně to s vysokou pravděpodobností po dobrém nepůjde. Dějiny sociálních bojů od starověkého Egypta a Číny až po zdegenerování boje za spravedlnost v podání bolševiků, jsou toho dostatečným důkazem. A spoléhat kupříkladu na mravní vliv Vatikánem právě vyhlašovaných nových druhů smrtelných hříchů, je v globálním světě stejně účinné, jako bylo všem dosavadním společenstvím prospěšné dvoutisícileté modlení se miliard lidí k Ježíši Kristu. A tak by se s tím ponižovaní a utlačovaní už skutečně neměli párat. Navíc to za ně nikdo jiný neudělá. Všechny ty kecy o udržitelném životě lidstva, ba dokonce o jakémsi jeho udržitelném rozvoji, jsou stejně jenom další lží bohatých, mocných a jinak privilegovaných, kterými po celé dějiny vrchnostensky udržovali své panství nad naprostou většinou lidí. Heslem dneška by mělo být: Nejen rovnost před zákonem, nejen rovnost ve stvoření, ale především rovnost v nároku na život v dostatku.

Včera jsem se zmínil o jedné z doktrín první skutečně globální války, o preventivním zabíjení teroristů ba předběžné, vojenské agresi vůči celým státům, z nichž pochází. Nechci dneska připomínat, že nejvyšší vojvoda křížového tažení proti terorismu se vůbec nenamáhal teror, ba ani terorismus definovat. Dneska chci jen zdůraznit, že násilí lze použít pouze jako obranu proti násilnému, tedy opravdu jen a jenom násilnému, útoku. Prevence proti možnému násilí může pak být pouze nenásilná. Jiné pojetí v užívání násilí je zrůdným návratem lidstva až do dob předdivošských, tedy až do predátorské zvířeckosti. Bush za dobu své nadvlády nad USA se stal nejen ideologem preventivních válek, ale i realizátorem preventivních útoků a to dokonce na lživě definovaného nepřítele. Za to si zasluhuje při nejmenším svěrací kazajku globálně nebezpečného schizofrenika. Pokud reprezentace institucí celosvětového společenství zůstane i nadále ve vleku politiky tohoto prokazatelného blázna, zasluhuje sama kazajku bláznů a především všeobčanský, celosvětový odpor. A jelikož jedna z velkých moudrostí říká, že čím kdo zachází, tím také schází, jsem proto, aby takový odpor byl násilný. Svět je současnou vládou USA znásilňován, je na něj útočeno a on se musí bránit. A na násilí jsme všichni, ba dokonce každý z nás, oprávněni reagovat zase násilím. Globální svět lze vytvářet pouze odporem proti jakékoliv světovládné choutce kohokoliv. A tak vyžeňme Americké vojáky ze svých území. Přece nebudeme v budoucnu zase podporovat třeba Číňany, aby si vedle základen USArmy, k údajnému zajištění své bezpečnosti, stavěli ty své. 

Ještě nikdy za ty dlouhé roky jsem ve svém blogu nepsal o Stalinovi. Podle mého přesvědčení je právě nevzpomínání na člověka teprve jeho definitivní smrtí. Proto se nedivím Němcům, že stále připomínají světové veřejnosti Hitlera. Je to v mém vidění pozvolná příprava na jeho budoucí historicky objektivnější hodnocení. Nějaké obdobné, jakého se v současnosti dožívá třeba Napoleon ve Francii, kde je vnímán jako velikán, který z Francie své doby udělal nepopiratelnou světovou velmoc. Což Stalin zase dokázal udělat z Ruska. Dneska je to polokulatých 55 let, co politbyro KSSS oznámilo světu, že je Stalin mrtev. Jmenovaní mu ještě zajistili posmrtné orace, aby se brzy nato navzájem porvali, ba až pozabíjeli o nadvládu nad jím vytvořenou říší. Dneska je Stalin celoplanetární veřejnosti prezentován jako personifikace globálního komunistického zla. Při tom především ti, kdo se o udržování tohoto kreditu neustále starají, by mu měli postavit minimálně děkovný pomník, větší než byl ten na Letné, ale raději přímo památník daleko převyšující i ty nejznámější gotické katedrály. Jestli totiž současný planetární imperialismus finančního kapitálu někomu vděčí za svou pevnou nadvládu nad celým světem, tak je to právě Stalinovi. Bez jeho zvrácených metod, jimiž realizoval světovládné ambice SSSR, zrůdně prohlašované za první fázi komunismu, by totiž již dneska celosvětově kapitalismus vůbec neexistoval.

O Schwarzenbergovi jsem již nejméně jednou napsal, že ještě pořád slouží především své jediné vlasti, Habsburskému trůnu. Dneska, alespoň podle česky píšících, čti málo důvěryhodných, médií, dokonce asi pro tuto vazalskou tradici k císaři úplně zapomněl, že je ústavním činitelem v demokratickém státě. Sám sebe totiž pasoval na persónu nadřazenou právnímu systému naší vlasti. S perverzností Havlova povyšování vlastního svědomí nad zákony až ústavu údajně prohlásil, že souhlasí s návratem Čunka do vlády, pokud předseda lidovců jeho výsost přesvědčí o své nevině. Když před nedávnem exšlechtic bez protřelosti politika nekompromisně prohlásil, že ještě nehodlá spáchat sebevraždu, čili že nebude sedět v jedné vládě s Čunkem, z politicky myslících lidí tomu samozřejmě nikdo nevěřil a jen každý z nich očekával, jak z toho exkníže vybruslí. Předvádí to, alespoň doposud, tím nejprimitivnějším způsobem. Návratem do hlubokého středověku, kdy názor feudála v jeho panství byl zákonem. Pan ministr, jak je vidět, se zapomněl, chuděra, stará, unavená a momentálně i nemocná. Ušlo mu, že je jenom ministrem a ne absolutistickým vládcem svého územního vlastnictví, že je pouhým občanem rovným se všemi jinými před zákonem a ne soudcem nad jinými, že je politikem se vším všudy, co dnešního politika dehonostuje a ne etalonem, či dokonce arbitrem mravnosti. Skutečnost, že se dokonce snaží vytvářet v zemi novou tradici, podle níž jeden politik je garantem bezúhonnosti jiného politika, že člen vlády vyjadřuje důvěru jinému členu vlády, to už bych mu, s nonšalancí osoby minorum gentium, odpustil.