POJMOSLOVÍ Z VŠELIDSKÉHO VĚDĚNÍ. Nikdy jsem se netajil tím, že lidské duchovno a poznání si diferencuji podstatně jinak, než je zvykem. Především tak zvané humanitní obory si v mých očích nezaslouží nést označení věda. Pro mne jsou vědou pouze disciplíny, které operují s měřitelnými fakty, matematickým aparátem a opakovatelností experimentů. Od doby vyšetřování rentgenem, rozeznávání krevních skupin a preventivní očkování považuji za vědu i medicínu, což bych před tím neudělal. Humanitární discipliny v tom nejlepším případě jsou pro mne pouze konkrétními naukami. Ve velké většině ale jsou spíše pouze jednostrannými teoriemi. Za jejich specifický druh považuji pak učení. Což je spíše Čínské pojetí reprezentace ucelených pohledů na svět. Jako byl taoismus, či konfucianismus. Ale také buddhismus. Souhlasil jsem proto s papežem Janem Pavlem II., že buddhismus není náboženstvím. Náboženství pak považuji především za světonázorové přesvědčení, jako je i několik ucelených ideologií kupříkladu od liberalismu, přes marxismus třeba k fašismu. Jen pro orientaci. Rozlišuji tedy velice precizně mezi učením Marxe a marxistickou ideologií, která mnohdy zmíněnému učení odporuje. Náboženství i ideologie se snažím tedy odlišovat, i když se oba druhy vědomí snaží o komplexní vysvětlení universa. Teorie, nuky i učení mohou obsahovat hypotézy a teze. Teze jsou jednotlivé výroky, které jsou v dalším kontextu dokazovány. Hypotéza je myšlenkový konstrukt, který se předpokládá, čili v dalším průběhu zkoumání může být potvrzena, nebo vyvrácena. Mimo veškerá měřítka pak stojí matematika a filosofie. Matematika jako čistá abstrakce je pro mne naprosto nezbytným nástrojem každého myšlení. Filosofie je pak samotnou podstatou racionálního a kritického myšlení.

Podle evropské aritmetiky a v US dolarech:

Roční HDP USA činí asi 20 bilionů, čili číselně 20,,,000,,000,000.000

Roční HDP USA při tom tvoří asi pětinu celosvětového HDP, což tedy je 100 bilionů

Zadlužení všech států světa je 325% světového HDP, tedy 325 bilionů.

Vyjádřeno číslicí 325,,,000,,000,000 oněch zelených papírků.

Otázku číslo jedna už jsem tady nedávno položil, ale opakuji ji.

U koho jsou všechny ty státy zadluženy?

Otázka číslo dvě. Opravdu je na světě člověk, který věří, že takový dluh bude někdy splacen?

ZÁVĚR. Troufám si odůvodněně tvrdit, že není žádnou konspirační spekulací přesvědčení, že koronavirová pandemie, čti globální panika, není náhodnou.

Již několik let sleduji, že kanál česky vysílající stanice PRIMA ZOOM prakticky každý den vysílá, navíc v nejsledovanějším čase, nějaký pořad o Hitlerovi, či jeho Německu. Začalo to už brzy po převratu tím, že naše nakladatelství začala horlivě vydávat knihy německé provenience, které oslavovaly hrdinské letce Třetí říše, popisovaly úspěšné bitvy jejích maršálů a další jevy německé slávy té doby. Je samozřejmé, že ve všech se psalo a hodně vzpomínalo i na tehdejšího vůdce Německa. Když koncem šedesátých let minulého století se u nás uvolnila informační bariéra, dočetl jsem se v jedné anketě uspořádané v USA, že ve světovém tisku té doby bylo nejfrekventovanějším jménem právě jméno Adolfa Hitlera. Nikoliv třeba Ježíše, Buddhy, či nějakého velikána pozdější historie. Již tehdy jsem si uvědomil zásadní poválečnou chybu, které se spojenci dopustili. Jsem si totiž jistý, že kdyby se dneska provedla taková anketa, tak její výsledek by byl úplně stejný. Což osobně považuji za vůbec největší absurditu dějin. Ono jméno mělo být ihned po válce doslova vymazáváno z lidských dějin. Ti, kdo se takto tehdy jmenovali, se měli povinně přejmenovat a o činech toho člověka se nemělo nadále hovořit s používáním jeho jména. Mělo být na věky zapomenuto, jak se latinsky říkalo damnatio memoriam. Mělo se hovořit třeba o Malumauctoru, čili latinsky původci zla, nebo jinak mezinárodně srozumitelně. Jméno mělo být již dneska plně zapomenuto. Pořád si dokonce myslím, že je povinností naší generace než úplně vymřeme, zařídit výmaz onoho jména z dějin. Aby jméno vůdce Třetí říše národa Německého bylo třeba Malaboss. Skutečné jméno by mělo zmizet z všednodenní mluvy a zůstat známé snad jen historikům specialistům.

Politolog Petr Drulák, (*1972) na stránkách deníku Právo dne 9. 5.2020 veřejnosti sděluje že, cituji: „Putinovo Rusko je naším geopolitickým rivalem…, konec citace. Velice mne zajímá, co to vlastně v řeči zmíněných učenců, čili politologů, znamená. O co zrovna my s Ruskem „rivalizujeme“.  Rivalita v prvé řadě není české slovo. Kdyby bylo, tak se píše po hlásce „r“ tvrdé „y“. V české literatuře vždy nahrazovalo ryze česká slova jako soupeření, soutěžení, či závodění, ať již ve sportu, či třeba v lásce.

Rivalita, alespoň podle slovníku spisovné češtiny, může také existovat i mezi velmocemi. Takže. Je snad už opravdu ČR takovou velmocí, že celoplanetárně soutěží s Ruskem? Pak už se nedivím, že i kdejaký obecní rychtář může napadat, čili projevovat rivalitu vůči Putinovu Rusku? Nebo je to jako obvykle. Že se najdou mezi námi mopslíci, co štěkají na slona, který se prochází za dvojím plotem?

Vždyť mi s tím Ruskem přece už ani nesousedíme, takže o co může rivalizovat chudák, který má holý zadek se surovinově nejbohatší zemí světa?!! A dokonce geopoliticky!?? V mých očích to jednoduše znamená, že pro pana Druláka jsme nedělitelnou součástí jakéhosi většího uskupení, které může opravdu celosvětově, čili geopoliticky soutěžit s Ruskem a nejen Putinovým. Pak ovšem pan Drulák při vší úctě, není politologem, leč propagandistou současné politiky českých mocnářů.

Ti se protentokrát rozhodli spolčit s mocnostmi, které je ve skutečnosti považují za periferii, jež je jim dobrá k otročení jejího obyvatelstva a eventuálně tvořit předpolí k boji s Ruskem. Je obrovskou iluzí každého Čecha, když si myslí, že by centrum soustátí, za jehož člena se vydáváme, šlo do války s oním Putinovým či jiným Ruskem, kdyby se rozhodlo toho uštěkaného mopsla nakopnout.

Jakpak že si to letos pražská, intelektuální verbež připomněla konec války?!!

–  Sovětský svaz měl stejnou vinu na vznik války, jako Německo, ne-li dokonce větší.

–  Osvětim osvobodila spojenecká vojska.

–  My Češi jsme z starobylého antisemitismu pořádali hon na Židy a iniciativně je posílali do koncentráků. Takže jsme se podíleli na holocaustu, ba dokonce to byl náš nápad.

–  Německo bylo poraženo Američany, kteří přiznávají, že jim k tomu Rusové hodně pomohli.

–  Sovětský svaz neosvobozoval Evropu, ale okupoval ji.

–  Sovětští vojáci se dopouštěli na dobytých územích, nejvíce pak v Německu, nepředstavitelných zločinů. Jen žen znásilnili na šest set tisíc.

–  Rudá armáda neosvobodila Prahu, nýbrž přišli k hotovému.

–  Nebýt Vlasovců, tak by byla Praha totálně zničena.

–  Existují tisíce dokumentů dokazujících spolupráci Sovětského svazu a nacistického Německa.

–  Po válce jsme ve zbabělecké pomstě zavraždili nespočet Německých starců, žen a dětí, když jsme je vyháněli z jejich staleté domoviny.

Takže tak!

Prezident Dr. Eduard Beneš už v roce 1946 v projevu k vězňům koncentračních táborů mimo jiné řekl, cituji: „Řekl jsem vám při jiných příležitostech, že máte všechno zaznamenat a povědět, co jste zažili ve věznicích a KT. Ne snad jen proto, abyste vyložili nám všem svá utrpení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou se svou „očišťovací“ kampaní. Neboť na válku z let 1938-1945 se nesmí nikdy zapomenout. Že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou. Buďte na tento útok připraveni a mějte svá fakta, své záznamy, své vzpomínky pohotově, neboť nikde se tolik nezapomíná, jako právě v politice. A proto bude zase nutno podržet všem našim odpůrcům z let 1938-1945 před očima to, co svět jejich rukou zažil v Osvětimi, v Dachau. v Mauthausenu, v Ravensbrücku a v řadě jiných německých mučíren. Opakuji vám, na tuto válku se nesmí zapomenout…My Češi a Slováci máme na to plné právo“. Konec citace.

Chudák si vůbec nepřipouštěl možnost, že se Němci  v tom směru nebudou muset ani namáhat. Že bude stačit, když si zaplatí pár desítek pražáckých bestií a ty samy zaútočí na naši vlast. Prag, prý starodávné multikulturní město. Houby s octem, pelech všeho svinstva, které kdy postihlo tuto zem. Abnormální koncentrace zrůd nejen „čechozrádných“, ale i lidských. To věděl dobře už Jan Žižka.

Ještě mezi námi pořád žijí pamětníci doby, kdy několik Univerzit v zemi vzdělávalo, jenom z opravdu talentovaných lidí, skutečné specialisty, které vychovávalo rovněž s citem pro morálku, mravnost a vyšší principy mravní. Platilo to naprosto bezvýhradně pro lékaře a právníky. Zvláště těm druhým, doktorům dvojího práva, kteří jediní by do dneška měli mít nárok na titul JUDr., doslova vtloukali do hlav především zásady vyššího principu mravního. Mezi nimi byla i zásada, cituji: „Právní formalismus nesmí být uplatňován na úkor spravedlnosti a opomíjení reality“. Vzpomněl jsem si na toto pravidlo vysoké morálky práva, když jsem se seznámil s rozhodnutím soudce Výborného z městského osudu v Praze, které velice citelně zasáhlo do dějů koronavirové krize v ČR. Jistě o tom budu psát ještě několikrát, protože zmíněné rozhodnutí bude mít dalekosáhlý dopad ještě dlouho po skončení všech omezení života v naší zemi. V slovních šarvátkách kolem škod, náhrad a dalších problémů najde výživnou manu mnoho advokátských slovíčkářů. Dneska jenom tvrdím, že zmíněné rozhodnutí nereflektovalo uvedenou zásadu mravnosti, protože dnešní právnické VŠ nekladou nejvyšší důraz na právo jako vyjádření nejvyšších mravních principů. Dneska je řízení před soudem striktně a byrokraticky jen a jenom bitka o slovíčka, v lepším případě o procesní precedenty, hájen vysokou zásadou Římského práva, že zákon je zákon. Už všichni ti mudrcové nemluví kupříkladu o jiné zásadě téhož Římského práva, které říká, „Zákonu musí každý rozumět“ a nebo třeba: „Čím horší doba, tím více zákonů“, podle níž bych naši současnost musel hodnotit jako nejhorší dobou v dějinách. Nikdy v dnešní době soudy už nehledají spravedlnost, ale pouze a jenom interpretují zákony, čti, prezentují svůj názor na právní normy. Není proto divu, že doby fungování citu pro právo a spravedlnost a používání zdravého selského rozumu při interpretaci práva nenávratně zmizely a jsou nahrazeny chaosem způsobovaným součinností obrovské škály odborníků, chaosem tím větším, čím je takových odborníků víc. Na závěr už jenom podotýkám, že považuji za signifikantní, když se před třemi dny Ústavní soud rozhodl věcí se nezabývat. Jasně tím podpořil bitku výkonné moci a soudů, která je již od vzniku Ústavního soudu jedním z rysů kolabujícího režimu českého pojetí demokracie v dobách bezbřehého liberalismu. Unie Amerických států je nám zrůdným příkladem.

Dneska je in pouze chválení globalizace, ba až fanatické vyznávání jejích kladů. Ovšem vznik letošní pandemie potvrzuje starou lidovou moudrost, že není všechno zlatem, co se třpytí. Od začátku tisíciletí jsou zatím pozorovatelné tři jevy, které globalizace zesílila natolik, že dokonce zpochybňují její pozitiva. Terorismus, masová migrace a šíření nákaz. Kdo se zamyslí nad pozitivy globalizace, ten postupně zjistí, že z ní profitují jenom někteří. Pohříchu jich není zase tak moc. Zainteresovaní sociologové počítají, že je to tak maximálně 10é až 15 procent všeho lidstva, tedy 1,2 miliardy. Jenže. Nejvíce z globálního zisku urvou dolaroví miliardáři, kterých prý nejsou ani tři tisíce. O čemž já již dlouhá léta pochybuji, protože agentury, jež je pro „potěšení“ veřejnosti sčítají, neuvádí mezi nimi ani jednoho vlastníka největších bank světa, jejichž majetek se vyjadřuje v bilionech ndiolarů, podle Evropské aritmetiky. Z globalizace profitují především nejvyšší vrstvy střední třídy světa. Těch je asi oněch 10 a o málo víc procent. Ti všichni si ale neužívají globalizace ve smyslu planety coby jedné vesnice. Těch, kteří lítají mezi kontinenty, žijí na svých ostrovech či tráví část života na opačné straně glóbu, než kde „pracují“, není podle mého odhadu ani tisícina všelidské populace, čili ani ne deset milionů. A kvůli nim sedm miliard trpí rizikem terorismu, migrace a epidemií, z čehož ti nejbohatší mají navíc obrovskou šanci se uchýlit do bezpečí. Další příklad kdy pozitiva shrábnou jen někteří, lež rizika nebezpečí prakticky nese obrovská většina. Učeně se tomu říká distribuce rizik. Hlavně, že už to umíme pojmenovat

Narodil jsem se na jihovýchodním okraji Hané, kde jsem žil do svých čtrnácti let. Před patnáctými narozeninami jsem odešel na Horní Slezsko a naprostou většinu svého života jsem prožil v nejvýchodnějším cípu dnešní České republiky. Území ohraničené městy Olomoucí, Zlínem, Uherským Hradištěm, Bystřicí pod Hostýnem a Kojetínem je tedy mým rodným krajem, jemuž dominoval kopec Svatý Hostýn, po dlouhá léta pak jenom Hostýn a nyní opět Svatý. Tam se pravidelně vracívám s nostalgickými vzpomínkami na dětství a nic víc. Ovšem za svou vlast, kraj kde dneska žije naprostá většina mé rodiny, považuji Slezsko. Obzvláště když jsem se ve zralém věku začal zajímat o jeho velice komplikovanou historii. Vlast, to jev mém pojetí zem, za kterou bych kdysi šel bojovat, jak se říká. Ovšem krajinou mého srdce, méně pateticky to vyjádřit nedovedu, je a zůstane Moravské Slovácko. Konkrétně území kolem řeky Moravy od Starého Města u Uherského Hradiště po Lanžhot. Ten je v mé duši idylickou krajinou, kde jsem už od dětství chtěl žít. A asi je dobře, že se tak nestalo. Protože jenom tak tamější končiny pro mne navždy budou dýchat všemi atributy mých představ o pozemském ráji s upřímnými vztahy mezi lidmi. Dodneška tam proto velice rád jezdívám, ale vždycky jen na několik krátkých dnů, abych nepřišel o snivou představu pěstěnou od dětství. Skutečný citový vztah k Moravskému Slovácku jsem získal až na průmyslové škole. Na jejím internátu totiž žilo se mnou několik spolužáků z té oblasti a ti se všichni stali mými nejlepšími kamarády. Všichni, naprosto bez výjimky a to bylo pro mne víc jak pozoruhodné. Na internátu nás totiž žilo kolem třicet, a asi polovina byli kluci z Čech. Bylo zvláštní, že za celé čtyři roky se ani jeden jediný, mimo Moraváky, nestal mým kamarádem.

Jelikož jsem po celý aktivní život žil blízko hranic se Slovenskem a především jsem byl třicet let horolezcem, naprostou většinu dovolených jsem prožil ve Vysokých Tatrách. I později, coby už jen turista, jsem o víkendech jezdil prakticky výhradně na Slovensko. V Čechách jsou jenom dvě oblasti, kde jsem prožil poněkud víc týdnů. Krakonoše a tak zvaný „lázeňský trojúhelník“ v Západních Čechách. Kromě toho jsem z důvodů svého povolání poslední tři roky aktivního života působil v Praze. Tam jsem ale už od vysokoškolských studií pravidelně každým rokem pobýval nejméně jeden týden, abych navštívil co nejvíc divadel, výstav a památek.

Necítil jsem se nikdy Čechem, vyjma kratičkého období svého dětství za války a těsně po ní, což bylo spíše projevem nenávisti k Němcům. Vždycky jsem byl Moravanem, mluvícím až skoro spisovnou češtinou, oproti Čechům, kteří mne doslova provokují se svou koncovkou –ej u sloves i přídavných jmen. Tedy ne jak říkával František Palacký, že je Čechem mluvícím moravským jazykem. Většinou se cítím nyní Hanákem, žijícím ve Slezsku. A čím jsem starší, tím víc se mi líbí zdejší mluva, tak zvaně „po našimu“.

To všechno píši proto, abych si ujasnil jednu myšlenku. Ani ne tak, kam patřím, jak zní titulek, ale jaký mám vztah k etnikům až národům ve svém okolí. Vím, že je nesmyslem hovořit o nějakém charakteru určitého národa či etnika. Ovšem zkušenost mi říká, že existují konkrétní vrstvy každého z nich, velice nerad používám toho podivného slova „elity“, jež přece jenom mají v sobě něco, co je obvyklejší než u ostatních obyvatel. Tak kupříkladu v Čechách ti „lepší lidé“ mají mezi sebou více „vyčůranců“, než je obvyklé. A v Praze je zase nebývale hodně poťouchlých podrazáků, než je v běžné populaci postřehnutelné. Alespoň tak to vnímám já. Nejhorší na tom ale je, že se mi zdá, že v té Praze se jejich počet zvyšuje, místo opačně.

Je absurdní, že po celou dobu světového třídního boje nebylo v politické části veřejného prostoru tolik nenávisti, jako za současnosti. Což platí nejen pro naši zem, ale fakticky pro celý Západní svět. Je to dáno tím, že třídní boj byl jevem kolektivistickým, tedy vůči jedincům anonymní. To za prvé. Za druhé třídním nepřítelem se nemusel stát ani největší buržoust, či jiný vlastník výrobních prostředků. Jestliže je věnoval společnosti a sám se zapojil do „budování socialismu“, nebyl nejen pronásledován, ale měl dokonce možnost kariérního postupu. Tím se zásadně lišil „komunismus“, od fašismu, nacismu a hitlerismu. Židem se totiž člověk narodí a nic s tím neudělá. Stejně tak neárijcem, či bědným. Snad jenom ti supertalentovaní se dokáží z bědnosti vysekat i ve fašistické společnosti, což je pouze výjimka potvrzující pravidlo. Ale zpět k tomu třídnímu boji. Za třetí. Třídní boj nikdy ze samé své podstaty neznamenal likvidaci lidí, ale pouze jejich rolí, čili postavení ve společnosti. Jenom ten, kdo se protivil nové moci, se stal nepřítelem ze své vlastní vůle a záleželo pouze na pevnosti a sebevěpomí nové moci, zda jej mohla tolerantně nechat žít a dokonce působit, nebo je musela ve vlastním zájmu nějakým způsobem eliminovat, čili uvěznit, až popravit. Za čtvrté. Třídními nepříteli se stala pouze malá, až menší než malá hrstka občanů, takže jejich odpor vůči moci byl nevyhnutelně již předem odsouzen k neúspěchu, takže nebyl pro společnost toxický. Za páté, v socialistické společnosti byl boj o moc s konečnou platností vyřešen a i nejvyšší političtí představitelé byli pouze správci státu, služebníky společnosti a kdykoliv vyměnitelní. Alespoň do doby, než se celý systém zabetonoval v diktaturou byrokratiátu.

Naprosto jinak je tomu dneska, čili v liberálních demokraciích. V nich se může, třeba i za schopného vykonávat funkci prezidenta, považovat každý ambiciózní zaslepenec z řad cirkusových šašků.  Boj o politickou moc je tak prostorem individuální války každého proti všem. V takové situaci zákonitě musí růst agresivita soupeření, takže se stupňuje nenávist, vulgarita až jiné, měkké formy násilí, jakým je kupříkladu trestní oznámení na rivala, o závisti ani nemluvě. Především ale ona část veřejného prostoru, kterou chápeme jako politika, je svou bezohledností vůči soupeřům prezentovaná veřejně, čímž prakticky „kazí“ zbytek společnosti. Bezbřehý liberalismus, který v sobě nese, mimo jiné, maršálskou hůl pro každého mocichtivce, je společensky patologický. Scestné sebevědomí i těch nejneschopnějších a dokonce těch naprosto nekompetentních, je nejen zrůdné, ale ve své absurdnosti pro celou společnost sebezničující. Boj o moc v liberálních demokraciích je ve skutečnosti rovněž vyřešen, jako v tom socialismu. Jenže za socialismu i nejvyšší představitelé, vyjma rozhodovací pravomoci, nějaké absurdně vyšší požitky neměli. Jinak je tomu dneska, kdo získá určitý stupeň politické moci, získá tím šanci k příslušnosti ve vrstvě absolutních vládců. Pokud se jim nevzepře, dosáhne pro něj do té doby nedostižného majetku, bohatství a dokonce kapitálu, čti práva na bezmezné rozhodování o osudu jiných. A to je takové lákadlo, že v boji o zmíněné posty je prakticky dovoleno vše. Kolbiště o nejvyšší politické funkce je proto tím nejhnusnějším sociálním prostředím a protože se musí odehrávat před zraky všech, mravně degraduje celou společnost.

V posledním svém textu jsem zde psal o vulgaritě v našem veřejném, ba dokonce politickém prostoru. Je to v mých očích jenom špička ledovce, naznačující mnohem komplexnější a především globální problém. Za zdroj vulgárnosti jsem označil nezvladatelnou nenávist. Vojenský analytik Miloš Balabán nazval před necelým měsícem současnou dobu érou nenávisti. To je podle mne onen toxický pramen, otravující svět a tedy i naši společnost. Nevím, jakou to má souvislost s koncem studené války. Jsou autoři, kteří již léta tvrdí, že v epoše studené války všechny ostatní rozpory světa byly přehlušeny střetem dvou supervelmocí. Přesněji civilizaci tehdy ovládal fundamentální konflikt mezi celosvětovými superboháči a říší znárodnění výrobních prostředků. Sovětský tábor hovořil o třídním boji s celosvětovým imperialismem a vládci USA zase o zadržování komunismu s cílem jeho likvidace. Po rozpadu dvou protikladných bloků zbylo na Zeměkouli obrovské množství zbraní. Ale především ještě větší kapacity na jejich výrobu, které přinášely nejvyšší představitelnou míru zisku. Bylo proto naivní předpokládat, či dokonce požadovat, aby byly zbraně postupně ničeny a zbrojní průmysl transformován na mírovou výrobu. Ta by totiž v žádném případě nebyla schopna přinášet vlastníkům tak obrovské zisky. Z životní zkušenosti každý z nás ví, že vytvořit si nepřítele je poměrně snadné. Což podle mne platí i pro celá společenství. Z této zkušenosti vznikající globální vládci vycházeli. Navíc celkem uznávaný učenec začal hovořit o válce civilizací. V lidské společnosti vždycky platilo, že co je jednou vysloveno, to se neztratí, a ve většině případů je i inspirací k jednání. Konec studené války asi opravdu vytvořil šanci k hypertrofii utlumovaných problémů. Především oživil nenávist vůči bývalým kolonizátorům a nebývale posílil odpor vůči současnému vykrádání rozvojových zemí státy bohatého Západu. Jsem zapřisáhlý materialista, proto i ve všech současných náboženských střetech, především v islámské agresivitě, vidím sociální podhoubí. V mých očích je toho migrace jasným důkazem. Migranti z jihu i východu se netlačí do Evropy proto, aby zde vytvořili chalífát, ale aby se především zmocnili blahobytu Západu. Toto skupinové násilí je pouze kryto náboženskou ideologií. Individuální násilnosti jsou pak projevem fanatiků, kteří se vždycky objeví jako paraziti na jakémkoliv společenském pohybu. Stále ještě jsem přesvědčen, že prapůvodcem prakticky všeho současného násilí je touha především, ne-li pouze, po plně saturovaném životě. Zmíněný Balabán je především voják, a tak jeho text v deníku Právo ze dne 22. 2. 2020 vyznívá skepticky. Přijmout jeho skepsi znamená nejen to, co on ze svého názoru vyvozuje. Tedy že se budou v Evropě opakovat tragické události způsobené individuálním terorismem. Přijmeme-li, ba dokonce propadneme-li jeho skepsi, vývoj bude mnohem horší. Zákonitě se musí roztočit na Západě kola „rasové“ nenávisti, pomsty až všeobecné mstivosti, která přeroste v globální válku. A od ní by pak nebylo daleko k sebezničení lidské civilizace. Jak se zdá, éra třídního boje byla přece jenom výsledkem rozumu, navíc kolektivního rozumu a proto nepropadala primitivismu individuálních emocí, které jsou pro veřejnost nejcitelněji vnímaným rizikem současné éry nenávisti. I když pravé zdroje veškeré této nenávisti jsou už dneska indikovatelné především v jednání supervelmocí, ba i některých regionálních mocností. Toto tvrzení ovšem potřebuje mnohem preciznější analýzu.