Již dlouho odmítám pojmy s předponou neo- a post-. Tvrdím, že učenci, kteří je užívají nedokážou v novém jevu najít alespoň jeden jeho charakteristický rys, podle kterého by mu dali jméno. Jedním z takových pojmů je neoliberalismus.

Od samého počátku, co jsem se s ním seznámil, jsem tvrdil že nejde o nic nového. A dodneška jsem přesvědčen, že jde o starý klasický liberalismus. Nemá žádný nový prvek. V jeho prvních fázích v něm pouze převažovala tendence příliš zdůrazňovat význam ekonomiky, představoval tedy jakýsi ekonomický liberalismus. Tvrdím o něm, že jde o alternativu vůči sovětismu. Jeho zakladatelé ve svých dílech nepolemizují s Marxem, protože jeho učení prakticky neznají. Dokonce ani ne s marxismem, protože ten je mnohovrstevnatý svou praktickou aplikací v četných projevech sociáldemokratismu. Vymezují se ale velmi ostře vůči marxleninismu, především v jeho sovětské politické praxi, tedy onomu sovětismu.

Současný „neoliberalismus“ už je komplexnější ideologií a samozřejmě i politickou praxí. Je zjevnější, že jde o liberalismus aplikovaný na celý svět, čti jakýsi globalismus. Ten termín je podle mě to správné pojmenování dneska dominující ideologie a politická praxe Západního kulturního okruhu.

Globalismus pro mě jako by navazoval na Leninův imperialismus. Kapitalismus, imperialismus a globalismus, tvoří tak dějovou linii ideologie formující především ekonomicko-politický režim založený na individualismu, svobodě a soutěživosti.

Z vyjmenovaných tří principů ideologie dnes globálně dominující společensko-politicko-ekonomické formace se v praxi dosud vždycky vyvinula nadvláda jedněch lidí nad jinými. V imperialismu pak jedněch států nad jinými. Logicky proto v globalismus se vede prozatímní „soutěžení“ alespoň o celoplanetární hegemonii s následně možnou šancí na nadvlád vítěze nad vším lidstvem.

Jsem přesvědčen, že lidstvo realizující ideologií individualismu, svobody a konkurence, se ještě nezbavilo svého zvířecího genetického kódu.

V nedělním projevu a rozhovoru v televizi Prima prezident Zeman hovořil o dvou možných verzích Vrbětického incidentu. Velice mě překvapilo, jak duo Babiš Hamáček okamžitě vystartovalo s kategorickou pravdou, že existuje jen jedna vyšetřovací verze. A dokonce sdělili veřejnosti, že budou o tom přesvědčovt Zemana. Celá kauza je v mých očích drzou zpravodajskou hrou, jenže zatím se dá těžko vystopovat, které zpravodajské služby.

Před sedmi lety, když muničák vyletěl do povětří jsem byl jist, že jde o zahlazování stop po černém obchodu se zbraněmi. A už tehdy jsem měl dvě verze. Buďto jde o konkurenční boj dvou mafií na trhu se zbraněmi, nebo v tom má prsty přímo armáda ČR. Druhou možnost naznačovala velká intenzita výbuchu, který museli provést odborníci, jelikož ho nešlo iniciovat nějakým požárem, který měl ohloupit laickou veřejnost. Za druhé mi bylo podezřelé, že došlo za poměrně dlouhou dobu k druhému výbuchu, tedy i za stavu až hermeticky policií střeženého areálu.

Každý vyšetřovatel, který se pouští do jakéhokoliv šetření si udělá nejprve několik hypotéz a postupně je vylučuje. Já bych hned jako první použil tu, kterou jsem měl už před lety. Viníkem je armáda ČR. A dokonce s nitkami až do Generálního štábu. Navedla mě tomu okamžitá reakce generála Šedivého, který v mnoha jiných věcech na mě působil dojmem celkem uvážlivého člověka. Jeho první reakce byla na akademicky vzdělaného vojáka tak stupidní, že mi byla okamžitě podezřelá. Prý ten výbuch byl vojenským napadením ČR a on vůbec nepochybuje, že do toho byly zapojeny ruské služby. Asi jo, on to může vědět, protože byl náčelníkem Generálního štábu až do roku 2002, tedy v době, kdy se naše armáda masivně přezbrojovala na standarty NATO. Takže vyřazovala kvanta munice i zbraní. A je víc jak jisté, že se nejeden vojenský potentát na tom snažil nepaktovat. Buď jak buď, armáda se zbavila vojenského materiálu a už se nezajímala, co se s ním děje, což je fakticky vlastizradou, ale určitě trestuhodným zločinem proti bezpečnosti republiky.

Generální štáb armády má rozvědku i kontrarozvědku, předpokládám. Ty jsou určitě schopnější než civilní BISkoudelkováci. I tak jim trvalo mnoho let, než všechny indicie zmanipulovaly tak, aby svedly každého ne špatnou stopu. V klidu se pak čekalo na vhodnou příležitost. Abych nezapomněl. Od doby, kdy jsme členem NATO, je nepochybné, že Generální štáb armády ČR je plný NATO špiónů, kteří se asi podíleli na „komolení“ reality, především aby jí zajistili ruskou stopu. Nasvědčují tomu chabé znalosti o reáliích ruské rozvědky. Zatím tedy tolik k mé hypotéze.

První proběhl v USA s bílým policistou Chauvinem, po jehož rutinním zásahu zemřel Afroameričan. To v zemi rozpoutalo nejen neslýchané násilí, ale především nový jev, v němž mladí bílí fanatici pokroku poklekali před černochy a líbali dokonce těm negrům boty. Zvláště si v tom libovaly mladé bílé dívky. Benjamin Kuras o procesu píše, cituji: „Pochyby o Chauvinově vině do případu vnesly paradoxně už výpovědi svědků obžaloby, ještě před vyslechnutím svědků obhajoby. Ty pak vedly obhajobu k takovýmto závěrům: Chauvin neklečel Floydovi na krku, jak se předtím uvádělo, nýbrž na lopatce, čímž ho nemohl usmrtit udušením ani zastavením toku krve. Floyd měl pokročilou arteriosklerózu a utrpěl infarkt následkem předávkování metamfetaminem a fentanylem. (Fentanyl je čínský opiát, jehož předávkování svírá dýchací systém a na nějž zemřelo už bezmála sto tisíc Američanů). To potvrdila i výpověď patologa. V Chauvinův prospěch hovořily i mnohé výpovědi, že ho ohrožoval nepřátelský dav, který mu znesnadňoval situaci zvládat. Obhájce proto zdůrazňoval, že nelze stanovit vinu „mimo přiměřené pochyby“, jak žádá americký zákon, a že v nejkrajnějším případě jde o neúmyslné zabití. Porota ho však shledala vinným z vraždy, na niž se vztahuje 25 let vězení. VEŘEJNÁ ATMOSFÉRA OKOLO PROCESU BYLA TAKOVÁ, ŽE SI ŽÁDNÝ Z POROTCŮ, JEJICHŽ IDENTITY BYLY ZVEŘEJNĚNY, NETROUFL SE O TY PŘIMĚŘENÉ POCHYBY POKUSIT. TY NADŠENÉ POULIČNÍ OSLAVY CHAUVINOVA ODSOUZENÍ JSOU DOSTATEČNÝM NÁZNAKEM, CO BY SE DĚLO, KDYBY ODSOUZEN NEBYL. Jak ostatně vyhrožovali revoluční gardy jako BLM a Antifa“. Konec citace.

Druhý proběhl ve Francii, o němž Kuras píše, cituji: „Souzen byl jistý Kobili Traoré za vraždu židovské důchodkyně jménem Sarah Halimi v roce 2017, kterou nejprve fyzicky týral a pak vyhodil z okna, za antisemitských výkřiků a recitace „Alláhu akbar“. Bylo to odvolací řízení proti rozsudkům z let 2018 a 2019, jimiž byl Traoré zproštěn viny, neboť „jeho předávkování marihuanou mu vyvolalo epizodu deliria, čímž ho zbavilo odpovědnosti za jeho činy“. TADY ZASE VEŘEJNÁ ATMOSFÉRA ZŘEJMĚ BYLA TAKOVÁ, ŽE SI NIKDO NETROUFL TRAORÉHO ODSOUDIT. KDYŽ PŘEDCHOZÍ VERDIKTY KRITIZOVAL I SÁM PREZIDENT MACRON, SPUSTILA SE NA NĚHO SPRŠKA NAPOMENUTÍ, ŽE POLITICI NEMAJÍ CO KAFRAT DO SOUDNICTVÍ. V obou případech se loučíme se soudnictvím nezávislým.“ Konec citace.

Nejde podle mě jen o to, že soudnictví není nezávislé, protože případy závislosti rozsudku nejsou na Západě zas tak výjimečné. Nikdo nepopře, že u soudu mají vždycky “výhodu“ bohatí a ještě větší „privilegovaní“, ať již postavením, čí mocí. Dva uvedené případy, jsou prvními vlaštovkami podstatně jiné závislosti soudů. Závislosti na… ne to není demokracie čili vlády lidu, to je nadvláda násilí plodícího strach. Jmenovitě nadvláda pouličního davu, konkrétní to formy lůzy. Tedy ochlokracie.

Setkal jsem se s tímto jevem již někdy v roce 1967. Na veřejné schůzi KSČ našeho podniku, které jsem se zúčastnil jako mladý inženýr přesvědčovaný ke vstupu do strany, jsem v poměrně dlouhém diskusním příspěvku kritizoval některé kroky vedení strany. Přiznávám, že vůbec nevím, o jaké šlo. Na všech veřejných, odborářských a dalších aktivech té doby byl účasten také nějaký tajemník OV KSČ, který na závěr diskuse odpovídal na dotazy, reagoval na některé příspěvky, shrnul diskusi, eventuálně navrhl závěry, které by aktiv měl akceptovat.

Na zmíněné schůzi tentokrát nehovořil o ničem jiném než o mém příspěvku. A na závěr pak řekl pro mě zásadní větu, kterou ocituji doslova, protože jsem si ji tehdy zapsal do svého deníku, tady je: „Soudruh inženýr má podle svých znalostí pravdu, ovšem my máme tajné informace, které nás vedli k tomu, že jsme se rozhodli jednat tak, jak jednáme.“ V deníku pak mám jediný dovětek. Nemá smysl debatovat s nikým, kdo má vždycky možnost prosadit svůj názor za pomoci neprůstřelného argumentu o neveřejných informacích.

Nevěděl jsem, že již tehdy tuto techniku manipulace s veřejností používají všechny zpravodajské služby k tomu, aby ve skutečnosti nad svou společností vládly. V atmosféře tehdejší mezinárodní situace a chování komunistické moci u nás mne ještě ani nenapadlo, že její představitelé mnohdy ani žádné tajné informace nemají, ale dokážou je umně fabulovat a veřejnosti přesvědčivě prezentovat.

Jejich informace v takových případech tedy byly nepopiratelně důvěryhodné. Což znamená že tam, kde chyběly přímé důkazy byla použita formulace typu, že jde o z oprávněných důvodů utajované skutečnosti.

A bylo vymalováno.

Takže stále platí pro každého Čecha kardinální otázka dneška, kterou ze sebe vypotil penzionovaný generál v pozici rádoby prezidenta, cituji: „Věříte víc Putinovi, nebo BIS Koudelkovi?!

     První. V noci ze včerejška na dnešek jsem měl nějaký podivně realistický sen. Prezident Zeman abdikoval, což odůvodnil svým zdravotním stavem. Navrhl první kolo prezidentských voleb spojit s volbami do sněmovny, ať už řádnými či mimořádnými. Vyhlásil, že do té doby nebude provádět jiné úkony než ty vyloženě rituální. Tedy přijímání demise ministrů, či celé vlády, vyhlášení terminu mimořádných voleb a podobné nezbytnosti. Pak mám ve svém snu nějakou díru. V poznámce totiž uvedl, že nebude končit svůj mandát obligátním udělením amnestie, ale žádá, aby po instalaci nového prezidenta generální štáb armády sdělil veřejnosti poselství odcházejícího prezidenta čili jakousi jeho závěť. A pak už mám mlhu ve své vzpomínce, takže nevím, jak zdůvodnil ono podivné, své poslední přání.

Druhá. Od roku 1968 se v naší zemi rozrostl počet zvláštního druhu občana, kterému jsem říkal rusofobové. Stačil necelý týden, aby se z jeho příslušníků vydělila skupina extremistů, rudobijců. Ta začala mít dokonce podporu několika zemí. V prvé řadě USA a Británie, ale rovněž některých z členů EU, včetně několika jejích institucí, dokonce celého EP. Eskalace diplomatické války mezi ČR a RF, jejíž další kolo má být vyhlášeno českou stranou dneska v poledne, dává podle mě Rusku šanci provést to, co mělo udělat už při rozšíření EU o země bývalého socialistického bloku. Psal jsem o tom na svém FB už 19.4.21., že Rusko mělo zrušit své ambasády v těchto zemích. Nyní bych si opravdu počkal, kolik dalších zemí projeví víc než formální podporu ČR v diplomatickém konfliktu s RF. Putin tento týden oznámil světu, že si Rusko osobuje právo určovat červenou linii nepřátelství jiných států vůči své zemi, za níž už bude reagovat podle své vůle. Má tedy jedinečnou příležitost učinit vůči celé EU zásadní krok. Měl by ji považovat za to, za co ji její nejvyšší představitelé neomaleně vydávají. Tedy fakticky za jeden politický subjekt. Rusko by mělo uznat tuto tendenci, a zrušit svá velvyslanectví v jednotlivých státech EU a zřídit pouze jedno velvyslanectví pro celou Unii. Samozřejmě že ne v některém hlavním městě současných zemí. Logicky se tak nabízí Stuttgart.

Otrokářství existovalo od nepaměti. Když ve výjimečných případech dával otrokář svému otroku svobodu, byl povinen ho nějak zajistit z majetku, který otrok svému pánovi spoluvytvářel. Ve starověkém Římě z něj udělal kolóna, tedy zemědělce tím, že mu věnoval pozemek a někdy dokonce i dva otroky. Naprosto jinak tomu bylo, když se rušila instituce otroctví v celé zemi. Otroci získali svobodu a otrokáři si nechali veškerý majetek, který jim po celá staletí vytvářili nespočetné řady otroků.

Osvobozeným nezůstalo nic jiného než si od svých bývalých majitelů propůjčit půdu, na které by se mohli uživit. Jelikož si ji neměli za co koupit, tak za její pronájem museli platit svou prací na pozemcích staronového panstva. Dostali se tak z otroctví do nevolnictví a místo otrokáři teď zvyšovali bohatství feudálovi, čti vlastníku pozemků systémem povinného robotování. A staletí plynula, bohatství miniminority feudálů, později šlechticů obludně to cynického sebeoznačení panstva či vrchnosti, rostlo nad všechny meze, což dokazují dodneška zachované hrady a zámky. Skutečně nevím, co na té společnostní vrstvičce bylo šlechetného.

Když přišla doba rušení roboty a později i zrušení nevolnictví vůbec, tak opět se opakovala stará, pro vládce osvědčená metoda. Nevolníci obdrželi svobodu a feudálové si ponechali veškeré bohatství. Jestliže ta první loupež byla jakousi dlouhodobě probíhající všelidskou transformací, tak zrušení nevolnictví proběhlo v Evropě velice rychle, o což se přičinila nově se rodící a velmi dravá sociální skupina později označovaná za kapitalisty. Majetek otrokářů, který se dobou změnil na bohatství feudálů, se v té době transformoval na kapitál. Osvobození nevolníci neměli jinou možnost získání obživy než se nechat najímat jako dělníci ve vznikajících továrnách.

A od té doby to již všichni známe z vyprávění svých předků, a nakonec i ze svých vlastních životů. Dělníci už jenom díky svému rostoucímu počtu zajišťovaly vrstvě kapitalistů, nové to třídě vládců, tak nepředstavitelné majetky, bohatství a kapitál, že si na nich vynutili, aby se jeho části vzdávali. Tak postupně v rámci tak zvaných sociálních států vznikaly veřejné majetky, až veřejnoprávní kapitál a v socialistických dokonce společné majetky a státní kapitál. Jelikož tyto společné majetky zákonitě rostly, staly se poprvé v dějinách už celosvětově nebezpečnou konkurencí pro celodějinné soukromé vlastníky kapitálu, bohatství a majetku čili všedějinnou vrstvu vládců. Soukromí vlastníci, jejichž vlastnictví bylo globálně pořád ještě nesrovnatelně větší než ono společné, mu proto nedovolily další růst. Prohlásili společné vlastnictví za diktaturu správců společného majetku, ba až všezahrnující tedy totalitní nadvládu nad občany. Pod vlajkou jejich osvobození provedli svobodný rozprodej společného majetku, alias jeho privatizaci. Jelikož to ale byli jen a pouze oni, kdo měl volné prostředky k jeho koupi, tak ho získali. Tak byla provedena třetí největší loupež v dějinách pod praporem svobody. Občané získali svobodu a velkovlastníci peněz mají zase všechen majetek, bohatství, kapitál a dneska především finanční kapitál světa jako tomu je po celé dějiny lidstva.

Jak dlouho ještě?

Je tomu už pěkná řádka let, co jsem jako puberťák četl, že vzpomínkami se hlásí v mládí nemoc a ve stáří smrt. V současnosti jsem už starý a samozřejmě i nemocný, což je hned dvojnásobný důvod ke vzpomínání.

Takže jedné vzpomínky se dneska zbavím jejím napsáním. Tady je.

Sedíme se svou ženou v Karlovarském divadle, kde hostuje jeden ze souborů Pražského Semaforu. To už jsou osmdesátá léta a Suchý hraje ve dvojici s Molavcovou. A pěkně se teď rozparádili. Jedna narážka střídá vtipný jinotaj a ten zase dost otevřenou kritikou. Sál aplauduje na otevřené scéně, hlasitý smích střídá doslova odvázaný projev veselí. V jedné takové hlučné situaci říkám poměrně nahlas své ženě: „Proboha, dyť oni je zavřou!“. Tu se ozve pán vedle mě. „Ale nezavřou. Oni si je přece záměrně vydržují. Uvolňují přece takto napětí ve společnosti“.

Po listopadovém převratu jsem si již několikrát vzpomněl na tuto maličkou událost. Obvykle vždy, když se nějaký ten pozdní antikomunistický hrdina z řad herců či zpěváků veřejně chlubil, jak to chytře koulel s tou prokletou cenzurou, dozorem nad svou tvorbou a nadřazeně k tomu dodával, jak ti úředníčci byli hloupí až bigotní. Jenže čím dál víc jsem dneska přesvědčen, že tomu bylo právě naopak. Když vidím, jak hloupě se třeba dneska v politice orientují někteří z těch kritiků minulosti, začínám si být jist, že ve své domýšlivé tuposti to byli spíše oni, kdo byl loutkou v rukou chytrých ideologů bývalého režimu.

Aniž to věděli, tak přitrouble plnili role, které jim cenzoři a dozorci nad jejich texty fakticky zadávali. Dovolovali jim „mírnou kritiku v mezích normalizační autority“, aby tvořili jakýsi pojistný ventil, kterým se v jejich obecenstvu uvolňovalo celospolečenské napětí. Takže všichni ti semtamfóristi, cimrmanští, či vodňanští pouze poctivě sloužili, aniž to chápali, pomáhali vládcům ve své pyšné politické natvrdlosti udržovat ve společnosti klima jakéhosi povýšeneckého souhlasu..

A jakpak je to s nimi asi dneska?!!

Pan prezident Zeman teprve před několika dyny praštil do stolu. Vědom si toho, že ochraňovat životy obyvatel je nejdůležitějším úkolem vlády, žádal o odvolání tří osob, které podle něj, způsobily katastrofální nedostatek očkovacích látek proti pandemické chorobě sužující svět už více jak rok.

Prezident čekal dost dlouho, při čemž dával předsedovi vlády několikrát najevo své znepokojení. Podle mého soudu očekával od premiéra rázný krok, který by mu naznačil, že stále zůstávají politickými spojenci.

Jestliže mu došla trpělivost, pak je to pro premiéra neblahé znamení. Hnutí ANO na tom totiž není tak dobře, jako v minulosti a nový volební zákon jeho možné volební vítězství doslova zpochybňuje. Pokud Zeman uzná, že Babiš už není jeho spojencem, nemusí se nakonec rozhodnout jmenovat jej předsedou povolební vlády. To je ovšem ten nejmenší motiv k prezidentově rozhodnutí. Myslím si já.

Realita v zemi je tvrdá, jde už o životy. Jsme na tom dokonce nejhůř na světě. Každý den umírají další a další infikovaní, kteří se už ale nakazit nemuseli, kdyby bylo v zemi dostatek vakcín. Ber, kde ber. Přece ostatní kolem nás se chovají stejně. Podřízení života, ale i jen zdraví lidí jakékoliv ideologii, je prokazatelný zločin, ne jenom nějak běžný trestný čin. Každý ústavní činitel, který se staví proti tomu, abychom prokazatelně účinnou vakcínu nakupovali kdekoliv není potenciálním, leč skutečným vrahem, navíc nevinných lidí. Výmluvy na jakési byrokratické předpisy, které mnozí stejně nedodržují, jsou ubožáckými vytáčkami lidí, kteří nemohou stát včele žádného boje, protože jim chybí osobní odvaha, nezbytná pro každého vůdce.

To všechno je s vysokou pravděpodobností zřejmé každému, kdo žije v této zemi. Mně však současné jednání některých ústavních činitelů sděluje mnohem závažnější informaci.

Ústavní činitelé, mediální žongléři a další aktivisté, kteří se bouří proti tomu, abychom nakupovali vakcínu v Rusku či Číně, nám tím sdělují daleko víc. Prozrazují české veřejnosti, že se rozhodli zatáhnout naši zem do války Západu minimálně s Ruskem, ČLR a Íránem. Již dlouhá léta je totiž veřejnost Západu otravována válečnou propagandou, která tvrdí, že je Západ s jmenovanými státy v jakési nové studené válce. Je to lež větší než věž. Dnešní situace na planetě není studenou, leč velmi horkou válkou, válkou moderního typu. Někdo jí říká hybridní, ovšem jde o válku komplexní, která je ve svém důsledku doslova existenční. Západ tuto válku chápe jako kdo z koho. Všichni z občanů ČR, kteří se dneska vůči Rusku či Číně chovají jako vůči nepříteli, nás stahují do válečné propasti. Leč pozor, k takovému jednání politikům nikdo nedal mandát a těm ostatním oprávnění. V zájmu sebezáchrany bychom my ostatní měli dělat všechno, a to doslova všechno, aby z nás nikdo nedělal kanónenfutr. Zvlášť když je to pro zájmy jiných.

Dovoluji si na jednom konkrétním příkladě ukázat, jak děsivě je rozdělena naše současná společnost.  Tím příkladem je dnešní výročí ukončení blokády Leningradu. 27. ledna 1944 Rudá armáda konečně zničila veškeré síly, které obkličovaly Leningrad. 872 dní žilo několikamilionové město v nepředstavitelných podmínkách hladu, zimy a absolutního nedostatku všeho.

V médiích hlavního proudu, tedy ve všech oficiálních se buďto toto výročí vůbec nepřipomíná, nebo se i něm píše třeba takto. Hitler nechtěl plýtvat silami a tak rozhodl, aby město bylo obklíčeno a vyhladověno. Situace se tam stala děsivou. Zásobování jídlem bylo tak mizivé, že se vyskytoval kanibalismus. Rozkazy velení města tak drakonické, že jejich nedodržování lidé udávali, bylo rozšířeno špiclování, soudy s krutými ortely až po trest smrti. Takto již celá desetiletí krmí proněmecká propaganda celý Západ, což dokresluje třeba následujícím příběhem. Jistá žena, uváděno je i jméno, porodila děcko, které se svou matkou hned utopily a následně ho snědly. Slídilové to oznámili, takže žena byla odsouzena k smrti. Její matka trestu ušla, jelikož mezitím zemřela.

Na alternativních médiích je naopak psáno o hrdinství, obětavosti, solidaritě a soudržnosti a vyčetl jsem zase jiný příběh. Vypráví jej ještě žijící žena. Vzpomíná jak ji, matku a babičku zachránila jejich kočka před smrtí hladem. Skoro každý den donesla myš, či dokonce krysu. Babička ji vykuchala, a připravila k snědku, při čemž dala vždycky i kočce, která prý trpělivě čekala. V roce 1948 kočka uhynula. Ženy ji pochovaly s pietou. Vedle ní je dneska také pochována babička i matka vypravěčky.

To není příklad dvojího metru hodnocení konkrétní historické události. To je děsivě drsná výpověď o dnešku a o ničem jiném. Výpověď o nekompromisní a bezbřehé nenávisti na jedné straně, vedle vyjádření obdivu k životní odolnosti a úcty k lidské schopnosti přežít na straně druhé. Dosvědčuje ale především zvyšující se nekompromisní rozdělení současné společnosti, které se stále více prohlubuje natolik, že je příliš blízko bodu, ze kterého už nebude cesty zpět. Tento stav je rizikovější, než jaký vytvořila ideologie třídního antagonismu.