Dezinformace v opravdu svobodné, demokratické společnosti prakticky nemůže existovat. Každá informace totiž v sobě obsahuje pouze částečnou pravdu. Teprve celá škála nikým a nijak neomezovaných informací může jejich sledovatelům, čtenářům, posluchačům, či prostě konzumentům, poskytnout jakous takous šanci utvořit si obraz o co nejpravděpodobnější realitě. Je-li v nějaké společnosti prováděn jakýkoliv výběr informací, ať již ideologické filtrování, či dokonce jejich cenzurování, pak tuto společnost již nelze považovat ani za svobodou, ani za demokratickou. V naší zemi začal být problém s dezinformacemi ve sdělovadlech prezentován stále silněji od doby, kdy do občanské války v Sýrii vstoupilo Rusko. Proces jakési „klasifikace“ informací začal se v našem veřejném prostoru rozbíhat s použitím anglického pojmu, jak také jinak, „Fake news“. Což ovšem nelze překládat jako dezinformace, leč jako zprávy, ať už nepravdivé, záměrně falšované, zkreslené, či naprosto lživé. Užívání tohoto pojmu bohužel zakrývá skutečnost, že vždy musí existovat jakýsi posuzovatel, který určí, která zpráva je „Fake news“, čili že v dané společnosti musí existovat jacísi arbitři pravdivosti. Což vyvolává další otázky, jako kdo posuzovatele vybírá a podle jakých měříek oni pak zprávy posuzují. Dlouholetá praxe v naší zemi ukazuje, že zprávy politicky korektní, feministické, eko-alarmistické, homo-lobbystické, protiruské, protičínské, anti Babišovské či anti Zemanovské nejsou cenzurovány, takže nejsou nikdy fake news. Ovšem jak je to s dezinformacemi? Dezinformace jsou vždycky záměrně vyprodukované informace a jsou prakticky součástí každého soutěživého prostředí. Jejich škála je obrovská a stále je kreativně rozšiřována. Takže začínají reklamou a končí ostouzením protivníka, inscenovanými skandály, provokacemi a podobnými podrazy. Vrcholem procesu soutěže je válka. Tehdy je definice dezinformace konečně nepochybná. Jde totiž o každou informaci, vyprodukovanou nepřítelem. Ale i v takové informační jednostrannosti a izolovanosti, se lze zorientovat a najít cestu k vytvoření si co nejobjektivnějšího obrazu světa. Generace, které prožily většinu svého života v období třídního boje SSSR se Západem, za tu dobu získaly dostatečnou praxi k tomu, aby i v dezinformačním prostředí si uměly vytvořit co nejobjektivnější pohled na realitu.

– Umí číst vládní dokumenty, čili rozlišovat fráze od skutečně významných sdělení, i když jen naznačovaných,

– dokáží číst mezi řádky v pracích komentátorů a dalších veřejně činných osobností,

– naučí se poměrně rychle hledat alternativní informace, nebo alespoň ty doplňkově,

– mají, díky této dlouhodobé praxi, větší politické zkušenosti, historické znalosti a tedy i schopnost srovnávání s opravdu srovnávatelnou blízkou či vzdálenou minulostí,

– hlavně ale umí kriticky myslet, čili dávat si věci do širokých, mnohostranných až komplexních souvislostí.

Z čehož mně vyplynul už dávno jeden osobní závěr. Neztrácím čas debatami o politice s lidmi, kteří tyto zkušenosti a tedy opravdový rozhled a techniku myšlení nemají.

Právě jsem si prohlédl svazek kandidátek pro volby do EP. Jenom jsem ho prolistoval a nabyl jsem dojmu, že obsahuje podraz na hnutí ANO. V souboru kandidátek jsou totiž hned dva hlasovací lístky s názvem ANO. Volič při listování svazkem jako první narazí na ANO pod číslem 6. Teprve pod číslem 30 je ale ANO 2011, čili hnutí v čele s Andrejem Babišem. Nepozorný, či méně politicky vzdělaný volič, lehce přehlédne, že kandidátka pod číslem 6 má poněkud pejorativní název: „Vytrolíme Evropský parlament“. Když si k tomu připočtu, že kandidátka je neúplná, čítá jen 9 kandidátů, tak mi z toho vychází, že jde o subjekt, který stejně účast ve volbách nemyslí vážně. Při bližším pohledu navíc zjišťuji, že všichni kandidáti až na jednoho jsou třicátníci, takže mi z toho jednoznačně vychází, že jde o jakousi falešnou kandidátku Pirátů, která má pro voliče rozhodnuté volit Hnutí ANO 2011, zvýšit riziko jejich omylu.

Čtení není vhodné pro klimafanatiky, protože těm, jako všem fanatikům, není rady, těm je nutné pomoci činy. Ke klimatickým změnám na této planetě docházelo, dochází a docházet bude. Lidstvo od svého vzniku na ně vliv mělo, má a bude mít, tak jako je ovlivňovala, ovlivňuje a bude vždy ovlivňovat fauna i flora. Velké až obrovské klimatické změny způsobované změnami pohybu Země ve své galaxii, či mohutnými geologickými jevy, člověk nikdy nedokáže regulovat, nadtož jim bránit. Musí se jim přizpůsobit, tak jako všem jeho menším změnám. Lidská civilizace má obrovskou výhodu oproti zbytku živého světa, že se na takovou situaci může dokázat připravit. Má však jednu vadu na kráse. Naše civilizace je od přirozenosti soutěživá, konkurenční, predátorská, agresivní. Proto na jakékoliv změny, nejen klimatické reagovala, reaguje a bude reagovat podle této své „přirozenosti“. To jejím příslušníkům doposud vždycky přinášelo až obrovské utrpení, protože každá změna klimatu způsobovala především obrovské pohyby lidských komunit, čili migraci. Všechny migrace doposud byly vždy provázeny násilím. Nemá-li tomu tak být i v budoucnu, musí se lidstvo zásadně změnit. Musí překonat svou „přírodní přirozenost“ a stát se civilizací spolupráce, vzájemné pomoci a společné ochrany. Teprve pak se, mimo jiné, opravdu stane společností humánní, onou opravdově lidskou. Jelikož se klimatická změna na Zemi nezadržitelně blíží, má lidstvo nejvyšší čas se začít měnit. Dneska nám v Evropě vadí migrace statisíců, ovšem při migraci klimatické dojde k migraci minimálně desítek milionů. Tu nejde zvládnout nenávistí, vzájemným bojem až válkami. Nemá-li lidstvo při tom vyhynout, svým přičiněním se vyvraždit, musí především změnit sebe. Zbavit se válkychtivosti, víry v soutěživost, ideologie predátorského práva silnějšího a obecně nenávisti k jinému. To je úkol, který nesnese odkladu. Za ten je nutně zapotřebí nejen demonstrovat, ale pro ten by měl každý člověk, každý den něco konkrétního udělat. Třeba i to, že se každý z nás napřed zbaví části klimafanatismu v sobě a přidá se k odpůrcům válek, aktivistům odzbrojování a především šiřitelům tolerance, tolerance opravdové, nikoliv k projevům jejích módních vln k margináliím. Tolerujme vše, kromě válek, zbrojení a s tím souvisících společenských jevů. Takže netolerujme třeba ani zisky zbrojařů. Ty kupříkladu zdaňujme sto procenty. Vždyť jsou to přece jen a jenom naše daně.

…je dvojí. Legální a nezákonné. Legální se odborně označuje pojmem odliv kapitálu. Ten je způsobován přesunem zisků do zahraničí. Jen prostřednictvím dividend, které české dceřiné firmy vyplácejí svým holdingovým matkám, alespoň podle odhadů někdejších analytiků Úřadu vlády z roku 2016, jde o sumu mezi šesti až sedmi procenty HDP, tedy až o 300 miliard korun. Více odtéká jen z Lucemburska a Irska. https://ekonom.ihned.cz/c1-66094760-odliv-zisku-automaticky-nezmizi  Ztrácí se tím výkon, protože našimi občany vydělané peníze zde „nepracují“, čili nezvyšují v zemi investice a nejsou ani vypláceny našim občanům jako zvýšené mzdy, za něž by nakupovali, či dokonce investovali. Obojí způsobuje nezvyšování celkového výkonu ekonomiky naší země. Navíc daně ony společnosti platí převážně ve svých domovských zemích, čili naši pracující fakticky zajišťují vyšší penze, zdravotní péči, vzdělání a další státní výdaje v zemích mateřských sídel firem především tedy v Německu, Francii, Itálii či dokonce USA. Nelegální mizení, čili únik kapitálu, alespoň podle odhadů mezinárodních agentur, přichází Česko až o 80 miliard korun na daních ročně. Menší část se ztrácí převáděním nezdaněných zisků do „daňových rájů“, větší pak kvůli řetězovým podvodům na DPH.  https://www.idnes.cz/ekonomika/domaci/cesko-dane-uniky-danovy-raj.A171106_201452_ekonomika_mok . To všechno je zaviněno v prvé řadě diletantstvím Klause a jeho polistopadové sebranky teoretických ekonomů, kteří neměli ani páru o tom, co je to národohospodářství. Proto nebyli schopni zajistit ještě před privatizací zákony, které platí v zemích nepřerušeného vývoje kapitalismu. Tito zmetkové mají do dneška, pokud ještě někteří žijí, tu drzost že vydávají polistopadový hospodářský převrat za úspěšný přechod z plánované ekonomiky na tržní. Ve slušných zemích obývaných sebevědomými občany, by byli již dávno odsouzeni za vlastizradu pro níž dokonce ani není pojmenování, protože jde o obdobu loupežného řádění vítězných hord dobyvatelů naší země. V těch nejrozumnějších zemích by pak byli dokonce popraveni.

Washington odstoupil od smlouvy o omezení systémů protiraketové obrany, od smlouvy o klimatu (od té USA odstoupily už dokonce dvakrát!), dohody s Íránem o tamním jaderném programu. Nedávno Washington vypověděl smlouvu o likvidaci raket krátkého a středního doletu, teď začal proces odstoupení od dohody o obchodu se zbraněmi. Co je další na řadě? Že by rusko-americká Dohoda o snížení počtu strategických zbraní? Tak se ptá jeden z našich největších znalců mezinárodní politiky, Oskar Krejčí. K tomu si troufám připočíst všechny prvky obchodní války, kterou Trump rozjel do všech stran. Sankcemi proti Rusku, Venezuele, Kubě, Íránu počínaje a clům vůči ČLR a EU konče. Silně pochybuji, že jde o politiku „America first“. Spíš to vypadá, jako politika, já jsem nejsilnější, já si mohu dělat co chci. S přihlédnutím na výsledky válek, které USA vedla za posledního půl století, z nichž vyhrála jen tu v Grenadě za Reagana, to spíše ale vypadá na převeliké fiasko. Pokud USA povede Turmp ještě dalších šest let, tímto stylem, je USA na nejlepší cestě k mezinárodním vztahům z konce 19tého století. Tenkrát ovšem USA ve své izolovanosti sbírala síly k útoku na pozici velitele světa, kterou chtěla převzít po své mateřské „vlasti“ Británii, tehdy ještě Velké. Nyní by dospěla k izolovanosti konce svého vrchnostenství.

Havel, s iluzí své bláhové nepolitické politiky, za hlavní heslo převratu, jemuž byl postaven do čela, vytýčil heslo: „Vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí“. Heslu pak, s osobní uměleckou erudicí, přidělil logo ve formě červeného srdíčka. Za pracovní metodu převratu pak navíc prosadil slogan: „Nejsme jako oni“, čímž myslel vládce KSČ a celý převrat pojmenoval „sametovou revolucí“. Tak velkolepě lidumilný nebyl při hlásání své reformy snad ani Ježíš z Nazareta. Nemám v úmyslu nyní dokazovat, že jeho praxe v roli státníka vesměs neodpovídala vytčeným ideálům. Dneska se zamýšlím nad činností jeho údajných následovníků, stavějících se do pozice dědiců jeho politických snů i činů. Lidé, kteří jej obklopovali v roli prezidenta, vesměs hořekují nad současným deficitem demokratičnosti, svobody a humanity, kterou prý Havel do postsocialistické politiky naší země přinesl. Většina jeho politických pohrobků dokonce si už vykonstruovala jakýsi Havlův odkaz, který prý je současnými politiky pošlapáván. Společně pak hořekují nad tím, že už Havel nežije. Nic proti tomu. Na to přece mají posvátné právo, dokonce i ve společnosti, která není příliš demokratickou. Horší je, že Havlovým osobním přátelům, ctitelům i vyznavačům jeho ideálů se po jeho odchodu z politiky až do dneška, staví po bok motivačně široká, i když celkem nepočetná, plejáda ukřičených odpůrců dalšího vývoje v zemi. Jejich metody politické aktivity v žádném případě už nejsou projevem lásky, pravdy a už vůbec ne odmítači metod nadvlády KSČ. Láska u slušných lidí se po jejím vyprchání mění ve lhostejnost a končí zapomněním. V menším počtu lidí se ale doslova zvrhne v nenávist. Pravda u běžně myslících lidí není nikdy názorem jedné strany sporu, leč je hledána v analýze celé škály názorů, týkajících se toho či onoho problému. Jak řekla již dávno v Praze na Učení Karlově Indická premiérka Indíra Gándhiová, cituji: „Možná, že existuje jedna pravda, ale vždy k ní vede tisíce cest“, konec citace. Troufám si závěrem tvrdit, že rádoby Havlovi dědicové polistopadového režimu doslova zmutovali heslo „sametové revoluce“ na svou bojovnou praxi nenávisti a manipulativní propagandy. Pracovní metodu listopadové pseudorevoluce pak zdegenerovali na: „Nebudeme jako oni, ale budeme jinak horší“. Je zákonitostí vývoje každé protilidové moci, čili politické moci sloužící menšině společnosti, že zdegeneruje. Je jenom otázkou, kam až se dopracuje na své cestě proti zájmům většiny.

„Byl jsem čtyřikráte zvolen presidentem naší republiky; snad mi to dává legitimaci, abych Vás poprosil a celý národ československý i spoluobčany národností ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Sám jsem si toho byl vždycky vědom“. Prohlásil Tomáš Garrigue Masaryk dne 14.12.1935 v Lánech ve svém abdikačním projevu. Od chvíle, kdy jsem se poprvé seznámil s tímto citátem, tak jsem jednoznačně usoudil, že s vysokou pravděpodobností není už asi autentickým názorem odcházejícího prezidenta. Minimálně už neměl sil, aby si jej pořádně promyslel. A nebo bylo oprávněným tvrzení některých jeho odpůrců, že byl idealistickým myslitelem. Já jsem ale vnímal Masaryka, jako ctitele USA, proto jsem si jeho slova promítl právě na dějiny této země. V mých očích byly USA už v jeho době nejmocnějším státem na světě, i když zdánlivě Britské království bylo mnohem větší a co do obyvatel početnější. Leč nesourodé, jako každá koloniální huspenina. Zmíněné Spojené státy však nevznikly na základě idejí. Vznikly reálým chováním přistěhovalců, alias vetřelců, uzurpátorů, zlodějů půdy a ostatních přírodních zdrojů. A celé bohatství oné země bylo založeno na genocidě místních obyvatel a vysávání energie z milionů násilně dovážených otroků. Pokud TGM necelé dva roky před smrtí vyslovil vzpomínané, pak měl, mimo jiné, na mysli samozřejmě „Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických“. Ovšem tímto dokumentem deklarovaný ideál se dost zásadně lišil od reality vznikání oněch britských kolonií, které se proti království nakonec vzbouřily. Krásný ideál, leč o to strašnější materie. TGM byl při tom politikem veskrze realistickým, což sám mnohokrát zdůrazňoval. Nemohl proto zmíněný rozpor ideálů a skutečnosti nevnímat. Když nic jiného, tak jeho „rada“ není pravdivá pro všechny státy. V žádném případě pak neplatí v dějinách největších mocností. Snad maličké státy se udržují smyslem svého vzniku. V případě pak ČESKOSLOVENSKA na ideálech národních a humanitních. Ovšem ty největší státy nevznikaly na ideálech, leč jen a jenom násilnými výboji, agresí, loupežemi, válkami, zabíjením, alias zlem. Napřed zlo a potom krásná slova ideálů. Jenže podle pravidel vyššího principu mravního žádné zlo nemůže být tvůrcem dobra. Je podle mne potřebné si to všechno připomínat právě ve dnech výročí konce zatím nejstrašnější války v lidských dějinách.

. Prvním předsedou jen podle názvu Občanské demokratické strany, která byla od samého počátku silně elitářskou a ne občanskou, se stal teoretický ekonom. Tomu se podařilo totálně zničit národohospodářství naší země a udělat z ní kolonii podobného subdodavatele Německa. Topolánek a Nečas byli takoví ti programově neslaní, nemastní, jimiž nešlo o nic jiného, než o vlastní ambice, čímž bohužel uspávali celou stranu. Oba dojeli na to, že své zájmy povyšovali nad zájmy státu i strany. Fiala je dalším čistým teoretikem v čele ODS. Údajně teoretikem politologie, čti vyznavačem liberálně politické ideologie. Bohužel pro stát a potažmo ODS, se od počátku devadesátých let angažoval v hnutích, která České země mají dostat do úplného područí Německa. Zatím co Klaus zatáhl Německo do koloniálního postavení vůči Německu, Fiala má záměr udělat z ČR plného vazala promyšleně budovaného „evropského superněmecka“.

Kritizoval jsem ÚS ještě před tím, než vznikl, tedy ihned po vyhlášení Ústavy ČR v polovině prosince 1992. Od té doby jej kritizuji prakticky při každé vhodné příležitosti. Při tom fakticky vůbec nesleduji jeho „nálezy“ či rozhodnutí. Kritizuji výlučně kompetenci této instituce pro fungování demokratického politického systému v ČR. Tímto textem tedy prakticky poprvé kritizuji konkrétní výsledek jeho činnosti. Týká se kauzy hotelu Brioni Boutique. Ústavní soud píše ve svém nálezu, cituji: „Česká obchodní inspekce při kontrole dne 17. 4. 2014 zjistila, že stěžovatel na vstupních dveřích a na internetových stránkách Hotelu Brioni vyvěsil v češtině a angličtině následující informaci: „S platností od 24. 3. 2014 neubytováváme občany Ruské federace. Důvodem je anexe Krymu. Služby našeho hotelu mohou využít pouze ti občané RF, kteří se podepíší pod prohlášení, ve kterém vyjádří svůj nesouhlas s okupací Krymu, který odporuje všem normám, které by měly platit v 21. století. Váš hotel Brioni Boutique“. Věc se dostala až k ÚS. Ten nález ke svému konečnému verdiktu opentlil přehršlí doslovně komických blábolů, jako je kupříkladu, opět cituji: „Ústavní soud vychází z toho, že celý lidský život je založen na rozdílných preferencích, vkusu a na vzájemném odlišování. Tato odlišnost je imanentním rysem lidské podstaty a povahy. Alternativou naznačené mnohotvárnosti a pestrosti lidského života je jeho unifikace a uniformita, která se však vzpírá lidské přirozenosti. Jen s námahou si proto lze představit, že by všichni lidé nosili stejné oblečení, chodili na stejné divadelní představení, fandili totožnému klubu, poslouchali jediný druh hudby, volili by jedinou politickou stranu a hledání životního partnera by se řešilo losem či nějakou variantou přídělového systému. Státní regulace v této oblasti by proto měla být spíše výjimečná a měla by se týkat jen těch jevů, kdy se jeví skutečně jako nezbytná“. Aby jako vyjádření hlavního důvodu pro svůj konečný výrok vyřkl svou kardinální blbost, zase cituji: „Stěžovatel je podnikatelským subjektem. Základní právo podnikat přitom není jen způsobem získávání prostředků pro životní potřeby, ale v nemenší míře i prostorem pro seberealizaci. Lze předpokládat (a přinejmenším doufat), že podnikatele jeho činnost i baví a že se takto chce alespoň malým dílem podílet na vytváření obecného dobra, má ambici podnikáním něco pozitivně ovlivňovat a něco vyjadřovat“. V konečném verdiktu pak Ústavní soud České republiky neshledal nic protiústavního na hoteliérově konání. Čili nepovažuje jeho vztah k hostům Ruské federace vůbec za diskriminační. Protože naše Ústava zakazuje diskriminaci pouze podle, cituji: „…pohlaví, rasy, barvy pleti jazyka, víry, náboženství, politického, či jiného smýšlení,národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení“, konec citace z prvního odstavce Čl.2 Listiny základních práv a svobod, kde není nic o odlišování mezi občany různých států. Podle mne se tím vytváří obrovská škála možných „nediskriminací“, které ale jsou horší, než skutečná diskriminace, protože jde o šikanu. Vytváří se prostor pro jakoukoliv svévolí kohokoliv vůči komukoliv, především pak těch, co podnikají. Zatímco, jak si všímám na netu, všichni kdo kritizují uvedený výrok ÚS, si všímají jenom toho, že se otvírá široké pole pro „diskriminační nediskriminaci“, mne na celém výroku nejvíc vadí, že takové právo je povoleno jen podnikatelům. V mých očích se ÚS konečně odkopal a vydal tímto výrokem, mimo jiné, fakticky výnos o privilegovanosti podnikatelů, kteří od této chvíle mohou kohokoliv (ne)diskriminovat jen na základě svého přesvědčení. Bodka. Což je skutečně unikátní přínos našeho ÚS do světové praxe demokracie, přesněji liberální demokracie. Odkryl totiž její samou podstatu, když uznal, že jejím  přirozeným základem je reálná privilegovanost silnějších, mocnějších , vlivnějších a tedy i podnikatelů. Předpokládám mezinárodní dohru celé kauzy, v níž konečně naše nejzpupnější ústavní instituce konečně dostane zaslouženě přes…tedy alespoň poliček.

– jsme si zvykli čekat na příkazy odjinud. Po Vídni, Berlínu a Moskvě čekáme na nápady z Bruselu,

– se učíme žebrat (o dotace),

– se v nejzákladnějších momentech lidského života vzdáváme vlastního rozumu a citu a přijímáme tupé, ubohé nehodnoty, které jdou proti přirozenosti,

-se učíme lhát a přetvařovat, mluvíme jinak, než myslíme, myslíme „nahlas“ jen v souladu s tím, „co se může‘“,

-si křivíme páteř v předklonu před poradci, kteří nám dovážejí úředně prefabrikovaná moudra,

– se učíme ideologii a jediný správný světonázor.

– upřednostňujeme zájmy cizích mocností před našimi národními.

Takový výčet zveřejnila ekonomka Ing. Hana Lipovská z Masarykovy univerzity přesně v den patnáctého výročí našeho vřazení se do svazku EU, tedy na Prvního máje letošního roku. Text hned tentýž den otiskly Parlamentní Listy, ovšem já jsem se s ním seznámil až včera. Jelikož ale naprosto perfektně odpovídá mému hodnocení našeho patnáctiletého členství v EU vyvěšuji jej, bez souhlasu autorky, na svůj blog, protože bych to nedokázal napsat lépe.