Po kratičkém textu ze dne 28.11. jsem se chystal k napsání názoru, o co se vlastně v současnosti skutečně hraje. Našel jsem ale docela slušný text o připravovaném tématu na webu http://vasevec.parlamentnilisty.cz/blogy/jan-vitek-nebudme-tuplovani-hejlove . Vřele proto doporučuji jeho přečtení. Kdo má zájem o hlubší ponor do celé problematiky, tomu navíc navrhuji přečíst si napřed kupříkladu text na webu http://www.novarepublika.cz/2020/11/oeconomia-kde-se-v-soucasnem.html . Ke zmíněnému návrhu pana Vítka si však dovoluji připojit zásadní poznámku. Současnou krizi, která se nevyhnutelně blíží, se možná podaří zmírnit zespolečenštěním bank. Ale v žádám případě ji není schopné vyřešit zcela. A už vůbec to nemůže být dlouhodobým řešením, zvláště, když banky z London City a Wall Streetu se jistě nepovede soukromníkům odebrat. Nezbytným bude druhý krok, jímž musí být odepisování dluhů. Už Židé v dobách biblických věděli, že „dluhové hospodářství“ je dlouhodobě neudržitelné, a proto praktikovali nejen „Rok odpuštění“, ale přibližně co půl století i „Jubilejní rok“, kdy se vracela dokonce i půda původnímu majiteli, aby se celý hospodářský systém vrátil na začátek. Viz Pátá kniha Mojžíšova. Chce-li svět být skutečně globální, měl by jej každý stát začít s čistým stolem čili zbavit se svých dluhů. Proto si myslím, že dlouhodobé vyřešení finančních krizí by mělo jako jeden ze základních prvků řešit tento problém. To vidím jako zásadní mezinárodně-politický problém k řešení na příští desítky let. Opakem je pak zhroucení celé současné měnové stavby a živelné vytváření regionálních finančních systémů. Bude to sice také svým způsobem návrat, ovšem ne na nějaký začátek úplně nového systému, ale pouhé opakování vývoje, snad poněkud poučenější.

Po celé polistopadové období prakticky všechny vlády horovaly pro vyrovnaný rozpočet, i když ho žádná nedodržovala. Dokonce některé toto pravidlo chtěly zakotvit do Ústavy ČR. Dokazovalo to jen a jenom fakt, že neznají dějiny národohospodářství, které tento problém teoreticky vyřešily už v prvních letech dvacátého století a v praxi pak mnohé země realizovaly v první jeho třetině. Staroliberální dogma o vyrovnaném rozpočtu i mě fascinuje po celou polistopadovou dobu. Leč poněkud jinak. Pořád si totiž kladu dvě otázky. Od koho si ty státy pořád půjčují čili, kdo vlastně má tolik peněz nazbyt? A za druhé, jak a kdy státy hodlají svůj dluh splatit, když pořád jen roste a roste a nezaznamenávám tendenci o jeho snižování?

Těsně před koronavirovou krizí jsem si byl jistý, že musí v dohledné době dojít k celosvětové finanční krizi, protože prakticky žádný stát, především pak samotné USA už nebyly schopné nikdy svůj dluh splatit. Před krizí býval roční dluh ČR v řádu desítek miliard korun a ekonomové i politici lomili nad tím rukama. Nyní, v samotné krizi, se náš dluh pohybuje o řád výše, a kromě několika výjimek jsou všichni v pohodě. Jelikož jsou to pořád ti samí lidé, pak už asi ví, co my nevíme čili co se nám usilovně tají. Ptejme se proto, co se tak asi po celé té koronashow stane s našimi penězi?!!

. Známý publicista, který píše pod značkou The Saker pod tímto titulkem napsal text, který byl přeložen do češtiny a vyvěšen 16. 9. 2020 na webu https://www.zvedavec.org/komentare/2020/09/8436-rusove-jsou-nejhloupejsi-idioti-na-planete.htm . Autor, sympatizant Ruska, ho pojal jako nadsázku a ironii, s níž dovozoval, že by přece Rusové museli být opravdu padlí na hlavu, aby se tak hloupě nedokázali zbavit Skripala, či Navalného. Já ovšem začínám tvrdit, že je všechno trochu jinak a v Rusku je skutečně skupina lidí, kteří jsou superidioti. Kdo sleduje politické dění v Rusku, tak dobře ví, že tam probíhá silný politický boj o moc. V Rusku totiž vždycky, tedy už za carů, existovalo mezi inteligencí hodně tak zvaných „západniků“. Působili nejméně jako obdivovatelé západní kultury, ale častěji dokonce jako přívrženci mocenských struktur na Západě. Za „kočírování“ alkoholika Jelcyna nejenže se ujali vlády nad Ruskem, ale se Západem tak úzce spolupracovali, že ho úspěšně rozkradli. Putin tento proces sice zastavil, ale většina těch, která zprivatizovala Ruské bohatství, si ho převedla pod křídla Západu. Dneska tato vrstva tvoří sice maličkou minoritu v Rusku, ale díky svému bohatství má obrovský vliv. Putin s nimi lavíruje a snaží se za pomoci armády a některých patriotických sil v národě udržovat v zemi politickou rovnováhu. Jeho odpůrci ale mají obrovskou sílu. Alexej Navalnyj, jehož otec pochází z Ukrajiny, je sice nejviditelnější figurkou protiputinovské opozice, ale jde spíše o jakéhosi bílého koně bez majetku a osobního vlivu. Jeho loutkovodiči se asi rozhodli, že bude obětován, aby se v zemi, samozřejmě s obrovskou podporou Západu, konečně už provedl prozápadní puč. Někdo v Rusku Navalného skutečně otrávil. A dál to všichni známe. Já ale nikdy nepochopím, proč si Rusové neprosadili, aby od chvíle, kdy se rozhodli poslat ho do Německa, měli ruští lékaři včetně policie nad ním nepřetržitý dohled. Bylo přece nad slunce jasné, že kdekoliv na Západě bude ta figurka zneužita v hybridní válce proti Rusku. Rusko má doma od rozpadu SSSR zavilé nepřátele a ještě pořád se politická moc nenaučila, jak jim čelit. To už opravdu zavání idiotstvím.

USA zaplatí vysokou cenu za svou lásku k sankcím, píše Washington Post. Spisovatel a novinář Fareed Zakaria uznává, že sankce jsou pro přinucení jiných zemí dělat to, co chtějí Spojené státy, levnější než přímý vojenský zásah, ale nadužívání tohoto instrumentu se může vymstít. Jedna důležitá hranice byla překročena, když USA začaly uvalovat sankce nejen na země, které svévolně označuje za „darebácké státy“, ale i na své oficiální spojence – například Turecko, ale i Německo (Severní proud – 2).

Tři měsíce trvající nepokoje „afroameričanů“ vznikly jako obvyklá demonstrace, vyvolaná poměrně častým jevem v USA, policejním násilím, končícím smrtí. Tentokrát ale živelnou demonstraci zneužila demokratická strana k předvolební kampani. Podvodně oživila několik let existující občanské hnutí s chytlavým názvem Black Lives Matter. Finančními injekcemi udržuje občanské nepokoje v rozměrech, které jsou v USA tak nevídané, že se hovoří o barevné revoluci, či o občanské válce. Zatím to není jedno, ani druhé, ale v některých městech se zformovaly ozbrojené oddíly, ať již z Bělochů, či negrů. V každém případě jde o nebezpečnou krizi zastupitelské demokracie. O politickou moc se začíná bojovat ne diskusí, ale násilím na ulicích. To je podle mého mínění dokonce konec demokratismu. Rebelie v ulicích, ať již v USA, nebo nejnověji po volbách v Bělorusku, jsou v mých očích počátkem nové metody politiky, která zatím hledá svou podobu.

1. Okázale a veřejně pohrdala českým národem i českou státností. Proslavila se mimo jiné výrokem, cituji: „…česká královská koruna je šaškovskou čapkou“, konec citace. Aby Čechy (a Moravany) ponížila opravdu důkladně, odmítala se nechat korunovat českou královnou.
2. To jí ale vůbec nebránilo vysávat české země, jak to jenom šlo. Jak se sama vyjádřila, cituji: „…bez peněz vydřených z českých lidí bych byla jenom bezvýznamnou kněžnou“, konec citace.

Takže asi právě proto v Praze tak vehementně prosazují postavení její sochy. Pověstná „Pražská kavárna“ tím fakticky kálí celému našemu národu na hlavou.

Celé dějiny lidstva nejsou ničím jiným, než popisem neustálého válčení. Poprvé jsem si to uvědomil, když jsem se, už je to tak dávno, že si ani nepamatuji kdy, začetl do obsáhlého díla, které před dvěma tisíci lety sepisoval Livius a nazval je jednoduše, Dějiny. Jím popisovaný svět, svět starověkého Říma byl skutečně neustálými válkami, přerušovanými krátkými obdobími shromažďování sil na další boje. Dnešní svět sice neustále neválčí, ale to jenom proto, že období sbírání sil musí být delší. Svět starověkého Říma byl a je dodnes pro mne etapou dějin, která dokazuje, že tehdejší svět byl stále ještě civilizací lidského predátorství. Lidé tehdy ještě nevyrostli ze své zvířecí podstaty. Dovoluji si tvrdit, že je tomu bohužel až dodneška. Zásadní spory mezi sebou nedovedou lidé řešit jinak, než konfliktně, takže vesměs v konečné fázi přerostou ve válčení. Opravdu nechápu, k čemu má potom člověk dar řeči, prostředku na vyjednávání, debatu a dohodu. Začal jsem rozum brát uprostřed dosud největšího válečného konfliktu lidstva. Po jeho skončení se, už po kolikáté, lidstvo dušovalo, že válku už nikdy. Čehož symbolem měla být holubice míru daná světu tehdy nejuznávanějším umělcem, Picassem. Přesto mám oprávněný dojem, že ze světa budu odcházet opět v době válečného řádění. Lidstvu naštěstí trvalo sbírání sil na mnou očekávanou novou válku skoro celý můj život. Měl jsem tedy štěstí.

Na dlouho jsem se odmlčel. Události totiž letí tak rychle a v tak hojném počtu, že člověk si nestačí prosondovat všechny souvislosti, aby si mohl činit nárok na to, že se se svým názorem neztrapňuje. Takže postupně.

Hlavním děním současnosti je údajná „pandemie“. Od samotného jejího počátku mám pouze dvě zásadní myšlenky. Považuji celou šarádu za nácvik pro bakteriologickou válku. Za druhé pak tvrdím, že je mi jedno, zda virus byl vyšlechtěn a nechtěně unikl, či dostal se mezi lidi jinak, byl globálními vládci, čili světovými financiéry, skvěle využit k zakamuflování dosud nevídané finanční krize, která byla na spadnutí. Nyní se svede celá budoucí finanční kalvárie na nebožáka virus.

Druhým jevem je současný válečný chaos. Já jsem začal vnímat svět ve válce, čili v mimořádném chaosu Evropy. Dneska už zase probíhá válka, tentokrát skutečně světová. Několik států je totálně rozvráceno. Afghánistánem počínaje a Ukrajinou konče. Ale i několik zemí Jižní Ameriky je ve větším chaosu, než kdykoliv jindy. Mají třena dvě vlády a podobně. Náklady na zbrojení jsou nejvyšší v dějinách, Západ považuje zbytek světa za svého nepřítele, nezastírejme si to tím, že za opravdového nepřítele deklaruje pouze ČLR a Rusko. Už skutečně bojuje proti celému zbytku světa, i když si to nehodlá přiznat.

Třetím jevem je skutečnost, že Západ je v totálním úpadku. Dostal se už do situace oné chcípající kobyly, která kolem sebe kope. Pro mě je překvapivé, že se hroutí zevnitř, což jsem moc nepředpokládal, a když tak jinak, ne tak doslova idiotsky tím, že napadá své nejvlastnější hodnoty, na nichž vznikal.

Čtvrtý a nejstrašnější problém vidím v rozpadu světových financí. Cítím v kostech, že se čeká, jak dopadnou volby v USA. Jenže ono je to fakticky úplně jedno. Již před „koronavirem“ byla většina států zadlužena tak, že svůj dluh nebyla schopna splatit. Díky nesmyslnému chování v době pandemie se dluh zvýšil natolik, že je naprosto vyloučeno, aby byl splacen. V prvé řadě v samotných USA,a le i v EU a jinde. Čili, s penězi se musí něco stát. Pokud jsem informován, tak odborníci v naší zemi všichni přiznávají, že nevidí řešení. Jenže ho nevidí ani světoví financiéři. Pro ilustraci tady opisuji kratičký text, který známý americký novinář žijící u nás otiskl asi před měsícem: „…bývalý guvernér Bank of England Mark Carney před rokem v americkém Jackson Hole vyzval k nahrazení dolaru globálním monetárním systémem. Hovořil o eventuální nové Syntetické hegemonní měně (Synthetic Hegemonic Currency), realizované prostřednictvím sítě digitálních měn centrálních bank. Podle Carneyho se světová závislost na mezinárodním měnovém a finančním systému soustředěném na dolar „neudrží“. Týdeník Economist minulý týden napsal, že jedna z výhod digitálních měn centrálních bank je snadnost, se kterou mohou být zavedeny negativní úrokové sazby na bankovních účtech obyčejných střadatelů v případě zrušení staré dobré hotovosti. Tomáš Holub, člen bankovní rady ČNB, před týdnem uvedl, že není příliš reálné, že by v České republice oběživo zmizelo. Jeho podíl je stále poměrně vysoký, dodal. Ale ČNB by mohla uvažovat o zavedení vlastní digitální měny, kdyby tak učinily jiné centrální banky. Economist podotknul, že pandemie koronaviru přidala na naléhavosti vzniku digitálních měn centrálních bank“. Závěr?!! Zatím jsou naše peníze v bezpečí. Otázkou pouze je, na jak dlouho.

Trump prohrál volby, leč polosenilní Joe se nestal prezidentem. Došlo totiž k občanské válce. Díky ní se začala Unie rozpadat. První katastrofou byl pád dolaru jako globální měny. Kdysi silná USA se začala štěpit nejen na tradiční sever a jih, ale i rodící se západ na východ. Svět začal žádat bojující strany Unie, aby platily dluhy. Jelikož ty nebyly solventní“, tak Rusko si „koupilo“ zpět Aljašku. Číňané koupili Tichomořské pobřeží, aby z „americké“ herny vybudovali globální a pomocí ní stahovali jakékoliv nadbytečné peníze světa. Nejhůř dopadl Pentagon. I v něm se rozehrál boj občanské války, takže evropské velení NATO se ujalo iniciativy a zajistilo neutralizaci Amerických jaderných zbraní. Následně na to Čína, Indie, Rusko a Brazílie s podporou Jihoafrické republiky zrušily OSN. Místo ní vytvořily novou Radu bezpečnosti, jejímiž členy se kromě nich staly EU, Japonsko, Sjednocená Arabská republika (Irák, Sýrie, Jemen, Saudská Arábie a všechny emiráty od Kuvajtu po Omán). Dalšími členy se staly Sjednocené státy Maghrebu (od Egypta po Maroko), Indonésie a Pákistán. A v tom jsem se probudil, strašně zpocený. Ale bylo by to krásné!

Informační doba, především pak internet přináší, mimo jiné, i jeden jistě nechtěný vedlejší účinek pro mocné světa. Zpochybňuje totiž zastupitelskou demokracii. Silně se to projevuje tam, kde jsou politické síly „vyrovnané“, čili v zemích kde již desítky let se střídají u moci dvě „strany“ jedné mince. Není proto divu, že krize zastupitelské demokracie se po prvé a hned velice intenzivně, projevila v demokratické supervelmoci, jak si to o sobě pořád myslí, v Unie severoamerických států. Chování Demokratické strany v USA po posledních prezidentských volbách inspirovalo a inspiruje opozici i v dalších zemích, kde jsou politické síly, jež prohrály volby vlivné, či mají dobré finanční zázemí, vesměs v zahraničí. Nemíním to dlouze rozebírat, protože o slabinách zastupitelské demokracie jsem toho již napsal, alespoň podle mého názoru, dost. Dneska si jenom dovoluji tvrdit, že současný politický boj se vede v zásadě o nový systém tvorby politické moci. Bude se hlásat, že jde o zdokonalení demokracie, leč jako vždycky půjde jen a jenom o to, kterak si nejmocnější na planetě zajistí, aby politická moc pokorně sloužila jejich výsostným zájmům.

. Je to již dost dávno, kdy jsem slíbil, že se v tomto blogu budu systematicky věnovat kariérnímu vzestupu současného prezidenta ČR Zemana. Nepokračoval jsem v tomto záměru proto a jenom proto, že je dneska zvrhlou módou poněkud uvadajících celebrit, napadat Zemana za každou cenu. Ale dneska udělám výjimku, abych ukázal, že jsem na svůj slib nezapomněl. Zeman se do povědomí části veřejnosti dostal pár týdnů před pádem železné opony svým článkem v tehdejším žurnálu Technický Magazín. Já si do dneška z něj pamatuji pouze nesmysl o tom, naše školství je horší než v Nepálu. Už jeho panoš Gross o Zemanovi veřejně říkal, že mnohdy dřív mluví, než myslí, k čemuž já dodávám, že díky své inteligenci pak dělá všechno pro to, aby svůj nesmysl dokázal. Viz plácnutí o novináři Peroutkovi. Já osobně za jeho největší idiotismus považuji tvrzení, že Stalinův teror byl horší než Hitlerův, protože ten prvý zabíjel vlastní lidi. Touto stupiditou se fakticky stal politikem nenávidícím komunismus stejně chorobně, jak Hitler sám. Já si k tomu již tehdy napsal, že Zeman mi připomíná Hitlera. Je skvělý rétor, výborný populista, chorobně přeceňuje své vůdcovské schopnosti a antikomunismus jej zbavuje vší soudnosti. Ba dokonce je stejný antisemita jako Hitler, jenže oproti němu miluje Židy a nenávidí muslimy. Viz jeho další pitomé tvrzení, že ne každý muslim je terorista, ale každý terorista je muslim, kterým se Zeman pasoval na dalšího státníka podporujícího humanitárního vraždění. Neustále volá po válce s terorismem a prosazuje, aby naši vojáci bojovali proti němu všude tam, kde si globální panstvo zamane.  Dneska mi Zeman až příliš připomíná Husáka. Stejně jako on šel bezohledně za svým cílem a když ho konečně dosáhl, tak již byl tak vyčerpaný, že už nic nového nebyl schopen do politiky přinést. Když  měl v TV Barrandov svůj pořad „Týden s prezidentem“, tak jsem je skoro vždycky sledoval, leč zbytečně. Od Zemana jsem se nikdy nic nového nedověděl, stejně jako třeba včera ze setkání s ministrem zahraničí USA. Zeman je už pouze ubohým stínem své minulosti.