Všechno začalo kupodivu na Ukrajině. Nová moc vzniklá po „Euromajdanu“, při příležitosti připomínky 70ti let konce druhé světové války vyhlásila, že Rudá armáda Ukrajinu neosvobodila, leč okupovala. Toho se chytila tradičně antiruská papalášská kohorta v Polsku, jež podobně tvrdila, že Sovětský svaz nebyl osvoboditelem, ale okupantem Polska. Byla tím zahájena nová etapa přepisování dějin druhé světové války, která dospěla až tak daleko, že Poláci v Evropském parlamentu nedávno prosadili usnesení, že stejnou vinu na vzniku druhé světové války mají jak Německo, tak Rusko. Tvrzení je založeno na manipulaci s minulostí. Poláci totiž již dávno před tím do vědomí světové veřejnosti prosadili názor, že druhá světová válka začala teprve napadením Polska. Svět na to skočil, i když již tehdy šlo o falzifikaci dějin a ne pouze o obvyklou pýchu Poláků považovat svůj stát za pupek dějin Evropy. Druhá světová válka totiž jednoznačně začala už „anšlusem“, čili vojenskou anexí Rakouska v březnu roku 1938 a pokračovala Mnichovskou dohodou z 29.9.1938. Hitler pak napadl Polsko až v září 1939. Polská věrchuška neustále tvrdí, že tento Hitlerův tah umožnila smlouva o neútočení mezi Německem  a Sovětským svazem, která nese název pakt Molotov-Ribbentrop, podepsaný 23.8.1938. Ruská strana světu připomněla, že Polsko mělo stejný pakt s Hitlerem uzavřen již 26.1.1934. Polská vláda stupňovala nepřátelství tím, že požádala vládu Ruska o zaplacení reparací za škody způsobené Polsku válečnými operacemi. Podobně žádala takové reparace po Německu již několikrát od dějinného zlomu v devadesátých letech minulého století. Polsko nejvíc vytýkalo Sovětům, že při vstupu Hitlerových vojsk do Polska, Rudá armáda obsadila východní část Polska. Chtějí tím do dneška světu dokazovat, že SSSR byl skutečně agresorem. Rusové Polsku připomínají, že po Mnichovském ultimátu Polsko obsadilo Československé Těšínsko, takže už tehdy se stalo agresorem a válečným podílníkem na druhé světové válce na straně později poraženého. Zatím co ČS patřil mezi vítěze stejné války. Při čemž Rudá armáda obsadila jen tu část Polska, která před pevní světovou válkou patřila carskému Rusku a Poláci si ji po válce uzmuli, protože Sovětský svaz prakticky patřil tehdy mezi poražené země. Doposud za vrchol nenávistných aktů Polska proti Rusku lze chápat vyjádření, pronesené při letošním kulatém výročí osvobození Osvětimi Rudou armádou. V Polsku se objevilo tvrzení, že Osvětim osvobodila vojska spojenců. Na to Ruská strana reagovala otevřením svých archivů o Osvětimi, v nichž mino jiné, jsou seznamy polských občanů, kteří sloužili v Osvětimi jako dozorci a další fakta podílu Poláků na začátku druhé světové války, jakož i podílu na holocaustu. Tož uvidíme. Novodobý osvoboditel Polska Walesa zásadně nesouhlasí se současným překrucováním dějin ze strany prezidenta Dudy, či bosse Kaczyńského

Nedávno jsem uvedl, že společenská třída lepšolidí je tvořena několika konkrétními vrstvami naší společnosti. Dneska si ale myslím, že lepším vyjádřením je tvrzení, že lepšolidi jsou pouhou společenskou vrstvou, kterou tvoří několik kast. Jejich společnými základními charakteristikami jsou následující jevy. V prvé řadě povyšování svého názoru, hodnocení současnosti a celkového přesvědčení nad způsob, jakým vnímá skutečnost obrovská většina společenství. Pocit povinnosti vychovávat „venkov“ a starší generaci k obrazu, čil chování svému. Pýcha na to, že jsou představiteli těch jediných správných lidských a občanských hodnot, ba dokonce nositeli jediné, až absolutní pravdy. Z čehož všeho plyne, že jsou bojovníky za nejvyspělejší a tedy jediný oprávněný politický systém, že jsou nejzodpovědnějšími ochránci naší mezinárodní bezpečnosti, čti, že to jenom oni mají nárok na vykonávání vedoucích funkcí v institucích našeho státu. Z toho všeho pak plynoucí vlastní privilegovanost považují nejen za oparáděnou, ale dokonce přirozenou.

Nejvlivnější a nejviditelnější kastou uvedené vrstvy jsou některé umělecké celebrity, především z řad profesionální herci. Samozřejmě, že významnými postavami kasty jsou opoziční politici, hlavně známé vedoucí osobnosti stran tak zvané pravicové parlamentní opozice. Na stejné úrovni, ne-li dokonce s nevětším vlivem na veřejnost má kasta pracovníků médií, konkrétně velká část redaktorů zpravodajství veřejnoprávní ČT a novin či elektronických webů vlastněných oligarchy nesnášejících se s oligarchou ve funkci stávajícího premiéra. Zajímavou kastou jsou pak ještě vědci a učenci, kteří tvrdou práci svého oboru rádi vyměnili za mnohem populárnější a dokonce lépe hodnocenou veřejnou aktivitu v těch společnostních naukách, které vždycky sloužily většinově, nebo dokonce výhradně k politickému boji. Všichni tito příslušníci vrstvy lepšolidí dohromady netvoří určitě ani jedno procento celkového počtu občanů a přesto mají stále největší vliv, doslova nesouměřitelný s politickým vlivem obrovské většiny. V mých ořích by to byla největší absurdita demokracie, pokud bych alespoň trochu považoval poslední politický převrat za nastolení demokratického systém u nás.

Každý, kdo nesouhlasí s tím, aby se ve jménu lásky a pravdy prosazovaly zájmy určité elitní skupiny naší společnosti, je mediálně lynčován. Připomíná to tak trochu nesmiřitelnost funkcionářů KSČ s jejími kritiky. Dneska ale jde o dva nové konkrétní jevy. Jedním je soupeření Prahy a venkova. V takovém klimatu nerozhodují o chodu společnosti demokratické principy, tedy vůle většiny voličů, ale rozhodují elity, které si usurpovaly média a politické posty, čímž získaly šanci jednat proti vůli většiny. Příslušníci této samozvané elity jsou přesvědčení, že prosté a zbloudilé venkovany musí vždycky přivést na cestu ke spáse, i za cenu, že se jejich úsilí brání. Tak se jeví jeden zdánlivě základní rozpor v přístupu k současné politice. Druhým je spor kavárny s hospodou. Zatímco „hospoda“ se dokáže uživit sama svýma rukama, tak „kavárna“ neumí přežít jinak než tím, že neustále odhaluje nové „problémy a nespravedlnosti,“ které vyžadují ještě víc peněz, zakládání ještě dalších neziskovek a především zavádění dalších buzerací a dalšího ztrpčování života obyčejných lidí, tedy zmíněné hospody. Není to otázka zlé vůle, oni se prostě neumějí uživit jinak. Kupříkladu i ty migranty u nás chtějí jen proto, že bez peněz na jejich integraci by se muselo v neziskovkách propouštět.

Současný karneval kolem volby členů Rady ČT jednoznačně dokazuje, že celá procedura je jen a jenom ubohou rvačkou o ovládání financí v této instituci. Od spacákové rebelie na počátku tisíciletí klan údajných odborářů získal až neprodyšnou nadvládu nad celou institucí. Postupně pak především nad toky finančních prostředků. Za následující dlouhá léta se mu podařilo vytvořit velice silnou mafii skládající se z některých politiků, vlivných pracovníků ČT až po vybrané tvůrce. Ta je dneska tak nenarušitelná, jak vodní kámen v automatické pračce. V posledních letech se několikrát snažili někteří poslanci prosadit, aby kontrolu hospodaření ČT prováděl NKÚ a neprováděla ji  Rada ČT. Jednak Rada k tomu není kompetentní a o odborný audit by stejně musela požádat nějakou firmu. Za takové situace by se s vysokou pravděpodobností chapadla zmíněné mafie lehce zmocnila i oné firmy. Prostředků na korupci z veřejných peněz je totiž vždycky dost. Pokud by kontrolu hospodaření převzal NKŮ, tak by nikdo nikdy nevěděl, kteří konkrétní auditoři ji budou provádět. Vedení NKÚ určitě má své mechanismy, jež korupci účinně sráží na minimum, možná asi úplně neznemožňují. V současné etapě práce Sněmovny PČR je opět na stole převedení kontroly hospodaření ČT do pravomoci NKÚ. Veřejnost by měla pozorně sledovat, kteří politici budou proti, aby se ve volbách podařilo zlikvidovat onu hydru, jež z veřejnoprávní instituce dělá jednak dojnou krávu vybraným „všeumělům“, ale především nebývale vlivnou politickou sílu, která nemá demokratický původ.

DVAKRÁT O UNII AMERICKÝCH STÁTŮ. Současný hegemonismus USA, v provedení USArmy se dá popsat následovně. Americký voják může být všude na světě, kde platí pragmatické pravidlo Pentagonu: „Tamní vláda nás sice nepozvala, ale nemá sílu nás vyhnat“. USA válčily za celou dobu studené války 46x. Od rozpadu SSSR do konce r. 2017 188x. Vládci USA vydávají zákony platné pro celý svět. Naopak mezinárodní soudy nesmí soudit občany USA a už vůbec ne vojáky, ba ani za válečné zločiny.

Co vlastně v praxi znamená Amerika First?. „Nebudeme platit 90 procent nákladů na obranu Evropy. Zvláště, když Evropa ničí náš mezinárodní obchod“. Sdělil Trump na setkání G7. Jen za rok 2018, alespoň podle Trumpa, USA ztratily na obchodu s Evropou 151 miliard dolarů. Evropa nebere produkty farmářů USA, ani Americká auta. A když už ano, tak je zdaní mnohem více, než daní Amerika zboží z Evropy.  Obchodování s Čínou je ještě horší. USA při tom uvalují nejen sankce každému, kdo se ne ně jenom křivě podívá, ale cla a další poplatky celému světu. Takže Amerika First v praxi znamená America Only. Čili jde opět jen a jenom o americkou globální hegemonii.

Všechny pobaltské a kavkazské státy, které byly součástí SSSR, se jeho republikami staly proto, že si nedokázaly udržet svou samostatnost. A to nejen vůči Rusku, ale na tom Kavkaze ani vůči svým sousedům. Po rozpadu SSSR zase nemají kádry k tomu, aby se dokázaly samy spravovat a tak jsou fakticky řízeny z vnějšku, nadstátními strukturami, převážně z Washingtonu. Tím se automaticky stávají protiruskými, jelikož je elity USA zneužívají v začínající první globální válce. Ženou jeho obyvatele proti jedinému státu, který je vojensky dostatečně odolný vůči hegemonii Americké Unie. Při tom všechny pořád hospodářsky doslova visí na krku Rusku a jeho obyvatelstvo mnohde tvoří významná ruská menšina. Rusko je dočasným donorem v tom smyslu, že si u nich objednává různé zboží, jež by mnohdy jinde získalo levněji. Starými vazbami tak udržuje jejich ekonomiku, která by bez Ruska se ještě více propadla. Pro Pobaltí, stejně jako pro Kavkazské státečky, které jsou menší, než regiony Ruska. Dle teorie řízení platí, že fakticky jsou jen státností a ne státy, schopnými naplnit veškeré nutné role státu.

Od dob Zarathustových se v naší kulturní sféře rozšířila personifikace dobra a zla. Boha a Satana. Čímž bylo založeno myšlenkové klišé vnímání světa pouze v dvojkovém, ale především v nesmiřitelném prostoru. Známe tedy zlo a dobro, lež a pravdu, nenávist a lásku, leč nic mezi tím. Hlavně pak nikdy nedovedeme pochopit, že ony krajní polohy fakticky jsou limitami, kterých životní praxe nikdy nedosáhne. Jinými slovy že neexistuje absolutní dobro, stejně jako absolutní zlo. Ale hlavně v naší civilizaci, vlastně dneska už jedné z původních kultur všelidské civilizace nechápeme, že všechny jevy lidského světa, které se zrodily v naší mysli a vyskytly i v praktickém životě, jsou nezničitelné a nám nezbývá, než se postarat o jejich vzájemnou rovnováhu a pokusit se o zajištění co nejmenší jejich škodlivosti pro naši existenci. Orientální filosofie, nějaké to tisíciletí starší než naše, se s tím již vyrovnala. Princip jin jang nám budiž nedostižným vzorem. Opačné se vzájemně doplňuje a je obsahem všeho ve vesmíru. Bez zla, bychom ani zlo nedokázali vnímat. Amen, pravím já.

Ruské prostory jsou pro tak „nepočetný“ národ obrovské. Na tomto území je navíc prokazatelně nezměrné množství zdrojů, které potřebují jiní, někteří dokonce existenčně. Navíc je Západní Sibiř, od Uralu po Bajkal, geologicky na kontinentě nejstarším a tedy nejstabilnějším pevninským územím světa. Což je lákavé pro všechny, kdo ví, že s vysokou pravděpodobností dojde k velké planetární katastrofě, nebo ji dokonce plánují. A v nejnovější panice je dokonce možné, že při rychlých změnách klimatu se celá Sibiř stane, po rozmrznutí permafrostu, úrodným teritoriem, schopným uživit několik miliard lidí. Proto je Rusko odedávna a dneska tím víc, neodolatelně vábnou kořistí pro všechny predátory světa.

Rozpad poslední Ruské veleříše jménem SSSR byl proveden za vůdcovství opilce Jelcina, který již tehdy byl manipulován vlivovými strukturami mocného Západu. Pod banditismem, který zemi způsobil větší škody než druhá světová válka, se Rusko, bohužel pro Západ, nepovedlo nezvratně změnit. Především jej rozbít na několik územních celků. USA, EU, a jejich výkonná složka NATO v 90 létech minulého století tak promarnily naprosto jedinečnou příležitost, která se nebude již opakovat. Proto USA přistupují k řešení ruského problému podle tzv. vlčí metody. Tak jako vůdce vlků před útokem shromažďuje kolem sebe smečku, tak i USA shromažďují spojence a vojska na Unii závislých států, kolem hranic Ruské Federace, aby mohly ve vhodnou dobu zaútočit. Přípravné a systémově vedené procesy k útoku jsou prakticky ukončeny a pokračují už na vysoké politické úrovni: mezinárodní diskreditace RF je v plném běhu, rusofobie funguje s pomocí rostoucích finančních podpor nadnárodním neziskovým organizacím na boj s RF a sankce nabírají více a více absurdní formy až s charakterem sadismu a účinky masochismu. Rusku nezbývá nic jiného, než se připravit na útok. Střet sice není ještě nevyhnutný, leč riziko je větší než kdykoli v minulosti. V takové atmosféře stačí technická závada, omyl lidského činitele, nebo pohnutí mysli psychopata a konec lidské civilizace je jistý.  Což by si měli uvědomit nejvíc šavličkáři v Polsku, oživovači zombie jménem Bandera na Ukrajině a nenávistí ohloupení v Pobaltských státech.

V den rozchodu Evropské Unie s Britským královstvím jsem zaznamenal hlas Ruského poslance, který, pod vlivem snah o revizi výsledků, nebo alespoň historie druhé světové války prohlásil, cituji: „Po odchodu Británie je celá Evropská unie hitlerovská koalice a její otroci“. Přimělo mne to vzpomenout si na situaci Evropy v dobách Hitlerovy největší slávy. Španělsko, Portugalsko, Itálie, to byly ryze fašistické státy podporující Hitlera.  Na jihu Evropy kromě Řecka a Jugoslávie všechny státy spolupracovaly, ba byly až spolubojovníky Hitlera. Polovina Francie podporovala Hitlera. Střed Evropy, to byl přímo Hitler. Polsko už vlastně neexistovalo a Slovensko se přidalo k Hitlerovi. Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko byly vojenští spojenci Hitlera stejně jako Albánie zase Mussoliniho. Severní státy sice byly více méně neutrální, ale Hitler si na nich vynutil surovinovou podporu, takže se daly chápat jako ono hodnocení o otrocích Třetí říše. Protektorát Čech a Moravy byl rovněž otrokem Hitlera. Takže?! Ruský poslanec má naprostou pravdu. EU je dneska prakticky Německou Čtvrtou říší, pokračovatelkou to středověké Říše Římské, národa Německého.

Dne 5.2.  jsem tady citoval obvinění, jímž mamánek Emánek, plným jménem Emmanuel Macron, na svůj hejskovksý věk poněkud drze a nabubřele káral Rusko, za manipulaci s dějinami druhé světové války. Dovoluji si k jeho citátu připodotknout čtyři poznámky.

-Druhá světová válka nezačala teprve až vojenským napadením Polska, jak se snaží v současnosti prosadit představitelé polské moci. Prvním aktem organizovaného násilí, jež lze za válku už vydávat, bylo vojenské přepadení Rakouska čili tak zvaný anšlus. Pokud někdo nepovažuje tuto vojenskou anexi za nepřípustný akt nepřátelství, alias válku, pak nemá vůbec žádné oprávnění odsuzovat dneska Rusko za anektování Krymu, nadtož po uskutečnění referenda.

-Není vůbec podstatné, kdy ten, či onen stát a s kterým podepsal smlouvu o neútočení. Za prvé, smlouva o neútočení se v dějinách vždy uzavírala jen a jenom mezi státy, které předpokládaly, že se mohou napadnout, když to bude pro ně výhodné. Minimálně pak mezi těmi, které se alespoň teoreticky vůbec napadnout mohly. Proto například Československo nemělo nikdy smlouvu o neútočení kupříkladu s Novým Zélandem. Za druhé každá mezinárodní smlouva má vždycky několik tajných doložek, které se dají jednou či druhou stranou vždycky „využít“ k akcím, víc než málo podobným válce.

– Polsko samotné se ještě před tím, než bylo napadeno Německem, samo projevilo jako agresor, když se zmocnilo části území Československa, čímž fakticky zahájilo svůj vstup do celkového válečného konfliktu s názvem druhá světová válka.

– Sovětský svaz byl od samého svého vzniku po první světové válce státem nového typu. Státem, v němž po celá tisíciletí bohatí, coby jediní vládci, byli od politické moci odříznuti tím, že byli zbaveni svého bohatství. SSSR se tím stal nesmiřitelným nepřítelem všech mocných osob a sil ve všech  zemích nejen Evropy, ale světa. Není známa jediná země, která by neprojevovala nepřátelství vůči němu. Už od prvních měsíců občanské války v Rusku, která trvala od konce roku 1917 až do roku 1923, se na boji proti nové moci podílela vojska prakticky všech zemí Evropy.

Shrnuto a podtrženo. Sovětský svaz byl od svého zrodu vnímán jako vřed lidské civilizace, přesněji ničitel nadvlády panstva nad zbytkem společnosti a proto bylo zájmem každé jiné moci SSSR zničit. Sovětské Rusko bylo proto od samého svého zrodu objektem agresivní války a jeho zničení cílem každé, tehdy předpokládané války. Čímž se stal sice záminkou k válčení, čti tučným soustem pro každého. Což je tak asi veškerá jeho vina na vzniku druhé světové války. Puntík