POZNÁMKA CHARAKTERIZUJÍCÍ SOUČASNOU SPOLEČNOST

Dovoluji si na jednom konkrétním příkladě ukázat, jak děsivě je rozdělena naše současná společnost.  Tím příkladem je dnešní výročí ukončení blokády Leningradu. 27. ledna 1944 Rudá armáda konečně zničila veškeré síly, které obkličovaly Leningrad. 872 dní žilo několikamilionové město v nepředstavitelných podmínkách hladu, zimy a absolutního nedostatku všeho.

V médiích hlavního proudu, tedy ve všech oficiálních se buďto toto výročí vůbec nepřipomíná, nebo se i něm píše třeba takto. Hitler nechtěl plýtvat silami a tak rozhodl, aby město bylo obklíčeno a vyhladověno. Situace se tam stala děsivou. Zásobování jídlem bylo tak mizivé, že se vyskytoval kanibalismus. Rozkazy velení města tak drakonické, že jejich nedodržování lidé udávali, bylo rozšířeno špiclování, soudy s krutými ortely až po trest smrti. Takto již celá desetiletí krmí proněmecká propaganda celý Západ, což dokresluje třeba následujícím příběhem. Jistá žena, uváděno je i jméno, porodila děcko, které se svou matkou hned utopily a následně ho snědly. Slídilové to oznámili, takže žena byla odsouzena k smrti. Její matka trestu ušla, jelikož mezitím zemřela.

Na alternativních médiích je naopak psáno o hrdinství, obětavosti, solidaritě a soudržnosti a vyčetl jsem zase jiný příběh. Vypráví jej ještě žijící žena. Vzpomíná jak ji, matku a babičku zachránila jejich kočka před smrtí hladem. Skoro každý den donesla myš, či dokonce krysu. Babička ji vykuchala, a připravila k snědku, při čemž dala vždycky i kočce, která prý trpělivě čekala. V roce 1948 kočka uhynula. Ženy ji pochovaly s pietou. Vedle ní je dneska také pochována babička i matka vypravěčky.

To není příklad dvojího metru hodnocení konkrétní historické události. To je děsivě drsná výpověď o dnešku a o ničem jiném. Výpověď o nekompromisní a bezbřehé nenávisti na jedné straně, vedle vyjádření obdivu k životní odolnosti a úcty k lidské schopnosti přežít na straně druhé. Dosvědčuje ale především zvyšující se nekompromisní rozdělení současné společnosti, které se stále více prohlubuje natolik, že je příliš blízko bodu, ze kterého už nebude cesty zpět. Tento stav je rizikovější, než jaký vytvořila ideologie třídního antagonismu.

KONSTANTA ZAHRANIČNÍ POLITIKY USA

Ještě ani Biden neseděl v Oválné pracovně a už jeho prozatímní šéf State Department oznamoval zpřísnění sankcí vůči stavbařům, provozovatelům a dalším aktérům plynovodu „Severní proud 2“. Tím byla v prvé řadě posílena domněnka o skutečné roli Navalného. Znalcům totiž bylo příliš divné, že se Navalný vrátil do Ruska, když pořád tvrdil, že ho tam chtějí zabít. Musel se vrátit. Dostal to nařízeno od zpravodajské služby USA, která jej nejen vydržuje, ale stará se o jeho PR ve světových médiích. Musel se vrátit a navíc právě v době nástupu Bidena do Bílého Domu. Jeho loutkovodiči dobře znalí věci totiž věděli, že podle Ruských zákonů bude Navalný zatčen, souzen a možná i odsouzen k nepodmíněnému trestu. Čti, vznikne tím celá paleta událostí, které umožní Bidenovi uvalovat nové a nové, tvrdé a tvrdší sankce vůči plynovodu Nord Stream 2. Sankce jsou už dneska tak vlivné, že šéfové Gazpromu oznámili, že další jejich navýšení by nezajišťovalo bezpečnost a stabilitu jeho budoucího provozu, takže celá investice se jim pak už nevyplatí.

Biden ale neútočí primárně na Gazprom. Dobře ví, že ten má mnoho jiných možností k ziskové činnosti v Evropě, ale především v Asii. A to je hlavní důvod jeho až příliš brzké aktivity. Oportunista Joe tím jasně oznamuje světu, že bude pokračovat v tradiční zahraniční politice svého státu. Konkrétně že i on bude dělat všechno proto, aby se Německo a Rusko nespojily v jednu sílu. Což je onou konstantou zahraniční politiky USA vůči Evropě od doby, kdy se Unie pasuje na vůdce světa. Deep State, který je loutkovodičem lžiprezidenta Bidena dobře ví, že celá EU, zvláště po odchodu Britů, není pro Unii žádnou silou. Ovšem Německo úzce spojené s Ruskem je supermocností. Německá technika a Ruská zdroje, Německý potenciál a Ruské zbraňové systémy. To je víc jak rovnocenný hráč v ovládání planety. Tož tak je to s Navalným.

PIKANTNÍ ZAJÍMAVOST.

Jakpak se asi v různých jazycích řekne česká věta: „JSEM SLOVAN, NE OTROK“.

ANGLICKY – I am a Slav, not a slave

ESPERANTO – Mi estas slavo, ne sklavo

FRANCOUZSKY – Je suis un slave, pas un esclave

GALICIJSKY – Son un eslavo, non un escravo

HOLANDSKY – Ik ben een Slaaf, geen slaaf

ITALSKY – A Sono uno slavo, non uno schiavo

LUCEMBURSKY – Ech sinn e Slawen, kee Sklave

MAĎARSKY – Szláv vagyok , nem rabszolga

MALTSKY – Jien Slav, mhux skjav

NĚMECKY – Ich bin ein Slaw, kein Sklave

NORSKY – Jag er slaver, ikke slave

ŠPANĚLSKY – Soy un eslavo, no un esclavo

V jazycích Asie, včetně Turečtiny je mezi slovem otrok a Slovan jasný rozdíl, stejně jako v jazycích Afriky. O čem to svědčí?!! Slované v Evropě byli kdysi otroky. Takže: „Na koleno bídácká Evropo“. A vy cizáčtí Pražáci, kteří jste vždycky toužili být v Evropě kleknout na obě kolena. A všichni Slované rychle z EU ven, dokud je čas. Vždyť jsme v ní zase za otroky.

NABÍZÍ SE I DALŠÍ ŘEŠENÍ.

Státy jako my čili takové, jež mají svou interní měnu, mohou vybřednout z vnitřního a částečně i zahraničního dluhu šokovou a dlužno říci nejdrastičtější metodou. Měnovou reformou podobnou té, kterou provedla KSČ v roce 1953. Zrušila tehdy prakticky všechny úspory a hotovost, přesněji jejich hodnotu zmenšila desetinásobně, ačkoliv poměr nové koruny ke staré byl jenom 1 : 5. Podrobnosti si každý může najít na netu.

Přemýšlím nad tou metodou již delší dobu, ale v posledních měsících stále častěji. Motivuje mě k tomu opětné rozvíření debaty o tak zvaném „nepodmíněném základním příjmu“. Tento nový sociální institut, jehož užití si s vysokou pravděpodobností vynutí stále se rozšiřující robotizace, by velice dobře korespondoval s onou drastickou měnovou metodou. Oproti roku 1953 by nemusela být tak krutě nivelizující pro všechny obyvatele. Předcházet by jí muselo zespolečenštění, ba až zestátnění bank, pojišťoven a dalších peněžních institucí. Občané i právnické osoby by tím pádem dlužily státu. Pravidla umořování jejich dluhu by sice musela být složitá, ale celkově další finanční provoz řešitelný.

Ať se problém bude řešit, třeba i rozdílně v jednotlivých měnových soustavách a ten dolarový pak globálně, určitě už svět nebude takový, jako doposud.

TAKŽE JAK ASI DÁL?

Obrovskou celosvětovou čili prakticky všechny státy postihující dluhovou krizi lze v zásadě řešit dvěma metodami. Šokem, nebo postupnými kroky. Každá z nich má ovšem několik možných variant. Kdyby nešlo o éru globalizace, tak by řešení bylo opravdu možné třeba tak, jak popisují autoři textů, o nichž jsem psal včera. V jednotlivých zemích by se banky zespolečenštily a postupně by stahovaly přebytečné, tedy ničím nekryté peníze. Jenže co s dluhy mezi jednotlivými státy? A především co s tím, že světovou měnou jsou především USdolary, kterých je natištěno skoro desetkrát víc, než představuje reálná ekonomika nejen USA ale i jeho satelitů. S eurem je to pak jenom o něco lepší. Takže napřed ten šok. Lidstvo zná zatím jediný – válku. Tato varianta je ale při dnešním stavu jaderných zbraní prakticky nepoužitelná. Druhá varianta, kterou představuje zrušení peněz jako oběživa je tak příšerný zásah, že si ho nikdo nedovolí provést šokovou metodu. I když právě toto řešení se nabízí pro postupnou metodu, která ale by musela trvat několik desítek let. Jenže ani v šokovém provedení by to nevyřešilo situaci. Celkové řešení se bude muset kombinovat s dalšími variantami. Jako první se nabízí „odepisování“ dluhů. Tomu kroku by mohlo předcházet vyrovnávání vzájemného zadlužení mezi státy. Ovšem za onoho předpokladu zespolečenštění bank, aby v první fázi fungovaly jako státní. Samotné odpouštění dluhů by mělo začít škrtáním pohledávek vůči chudým zemím. Představuje to velký politický boj o to, které to ještě budou a které už ne. Další krok by mohla představovat redukce dluhů mez spřátelenými státy a uvnitř jejich seskupení, jako jsou EU, BRICS, ale i ta různá obchodní seskupení, v nichž figurují především Spojené státy Americké, aby ubývalo dolarů v globálním oběhu. Velmi složité by bylo řešení dluhů zemí G20. A nejsložitějším pak samozřejmě vyřešení „petrodolaru“. Zásadním předpokladem řešení petrodolaru je totiž bezvýjimečné ukončení všech válečných konfliktů a řízený odchod vojsk USArmy ze základen na celém světě. Pomocí petrodolaru totiž celý svět financuje již půl století všechny „Americké“ války a vydržuje i zmíněné jejich základny. Tyto dvě položky totiž představují prakticky celé zadlužení USA. S tím vším musí jít ruku v ruce co nejmasivnější celosvětové odzbrojení, především pak jaderné, leč i dalších zbraní hromadného ničení. Jenom nástin tohoto graduálního řešení nevyhnutelné finanční krize je tak složité, že se pro současnou globální vládnoucí třídu asi jako nejlepší řešení rýsuje zahájit několik regionálních válek s poměrně rychlým zrušením peněz jako oběživa. Chmurné jsou to představy.

TO NENÍ SPEKULACE, LEČ TVRDÁ REALITA

K těm dvěma textům, které jsem včera vřele doporučoval ke čtení nyní ještě důrazněji doporučuji přečíst si další dva. Jsou poněkud delší, ale ono to moc zkrátit opravdu nejde. První je z loňského roku. https://www.protiproud.cz/politika/4366-sokujici-bankovni-operace-basilej-iii-revoluce-ktere-si-nikdo-nevsiml-kdo-si-vytvoril-zlate-rezervy-neprohloupil-kdo-zlato-prodaval-jako-cnb-miri-do-pekel-pad-dolaru-zacina-drzte-si-klobouky-ceka-nas-divoka-jizda.htm . Druhý pak z posledního týdne. https://www.protiproud.cz/politika/5479-adventni-otazky-proc-nam-vlada-trochu-povoli-obojek-opravdu-nas-andrej-babis-silene-zadluzuje-budou-to-splacet-nase-deti-vime-co-je-basilej-3-proc-jsme-zapomneli-visi-valka-ve-vzduchu-nebo-uz-zacala.htm . Oba hovoří o tak zvané BASILEJI III., což je generální zvrat současného globálního měnového systému.

TAKŽE CO S DLUHY?

Po kratičkém textu ze dne 28.11. jsem se chystal k napsání názoru, o co se vlastně v současnosti skutečně hraje. Našel jsem ale docela slušný text o připravovaném tématu na webu http://vasevec.parlamentnilisty.cz/blogy/jan-vitek-nebudme-tuplovani-hejlove . Vřele proto doporučuji jeho přečtení. Kdo má zájem o hlubší ponor do celé problematiky, tomu navíc navrhuji přečíst si napřed kupříkladu text na webu http://www.novarepublika.cz/2020/11/oeconomia-kde-se-v-soucasnem.html . Ke zmíněnému návrhu pana Vítka si však dovoluji připojit zásadní poznámku. Současnou krizi, která se nevyhnutelně blíží, se možná podaří zmírnit zespolečenštěním bank. Ale v žádám případě ji není schopné vyřešit zcela. A už vůbec to nemůže být dlouhodobým řešením, zvláště, když banky z London City a Wall Streetu se jistě nepovede soukromníkům odebrat. Nezbytným bude druhý krok, jímž musí být odepisování dluhů. Už Židé v dobách biblických věděli, že „dluhové hospodářství“ je dlouhodobě neudržitelné, a proto praktikovali nejen „Rok odpuštění“, ale přibližně co půl století i „Jubilejní rok“, kdy se vracela dokonce i půda původnímu majiteli, aby se celý hospodářský systém vrátil na začátek. Viz Pátá kniha Mojžíšova. Chce-li svět být skutečně globální, měl by jej každý stát začít s čistým stolem čili zbavit se svých dluhů. Proto si myslím, že dlouhodobé vyřešení finančních krizí by mělo jako jeden ze základních prvků řešit tento problém. To vidím jako zásadní mezinárodně-politický problém k řešení na příští desítky let. Opakem je pak zhroucení celé současné měnové stavby a živelné vytváření regionálních finančních systémů. Bude to sice také svým způsobem návrat, ovšem ne na nějaký začátek úplně nového systému, ale pouhé opakování vývoje, snad poněkud poučenější.

CO SE TO VLASTNĚ NA NÁS CHYSTÁ?!!

Po celé polistopadové období prakticky všechny vlády horovaly pro vyrovnaný rozpočet, i když ho žádná nedodržovala. Dokonce některé toto pravidlo chtěly zakotvit do Ústavy ČR. Dokazovalo to jen a jenom fakt, že neznají dějiny národohospodářství, které tento problém teoreticky vyřešily už v prvních letech dvacátého století a v praxi pak mnohé země realizovaly v první jeho třetině. Staroliberální dogma o vyrovnaném rozpočtu i mě fascinuje po celou polistopadovou dobu. Leč poněkud jinak. Pořád si totiž kladu dvě otázky. Od koho si ty státy pořád půjčují čili, kdo vlastně má tolik peněz nazbyt? A za druhé, jak a kdy státy hodlají svůj dluh splatit, když pořád jen roste a roste a nezaznamenávám tendenci o jeho snižování?

Těsně před koronavirovou krizí jsem si byl jistý, že musí v dohledné době dojít k celosvětové finanční krizi, protože prakticky žádný stát, především pak samotné USA už nebyly schopné nikdy svůj dluh splatit. Před krizí býval roční dluh ČR v řádu desítek miliard korun a ekonomové i politici lomili nad tím rukama. Nyní, v samotné krizi, se náš dluh pohybuje o řád výše, a kromě několika výjimek jsou všichni v pohodě. Jelikož jsou to pořád ti samí lidé, pak už asi ví, co my nevíme čili co se nám usilovně tají. Ptejme se proto, co se tak asi po celé té koronashow stane s našimi penězi?!!

RUSOVÉ JSOU NEJVĚTŠÍ IDIOTI NA PLANETĚ

. Známý publicista, který píše pod značkou The Saker pod tímto titulkem napsal text, který byl přeložen do češtiny a vyvěšen 16. 9. 2020 na webu https://www.zvedavec.org/komentare/2020/09/8436-rusove-jsou-nejhloupejsi-idioti-na-planete.htm . Autor, sympatizant Ruska, ho pojal jako nadsázku a ironii, s níž dovozoval, že by přece Rusové museli být opravdu padlí na hlavu, aby se tak hloupě nedokázali zbavit Skripala, či Navalného. Já ovšem začínám tvrdit, že je všechno trochu jinak a v Rusku je skutečně skupina lidí, kteří jsou superidioti. Kdo sleduje politické dění v Rusku, tak dobře ví, že tam probíhá silný politický boj o moc. V Rusku totiž vždycky, tedy už za carů, existovalo mezi inteligencí hodně tak zvaných „západniků“. Působili nejméně jako obdivovatelé západní kultury, ale častěji dokonce jako přívrženci mocenských struktur na Západě. Za „kočírování“ alkoholika Jelcyna nejenže se ujali vlády nad Ruskem, ale se Západem tak úzce spolupracovali, že ho úspěšně rozkradli. Putin tento proces sice zastavil, ale většina těch, která zprivatizovala Ruské bohatství, si ho převedla pod křídla Západu. Dneska tato vrstva tvoří sice maličkou minoritu v Rusku, ale díky svému bohatství má obrovský vliv. Putin s nimi lavíruje a snaží se za pomoci armády a některých patriotických sil v národě udržovat v zemi politickou rovnováhu. Jeho odpůrci ale mají obrovskou sílu. Alexej Navalnyj, jehož otec pochází z Ukrajiny, je sice nejviditelnější figurkou protiputinovské opozice, ale jde spíše o jakéhosi bílého koně bez majetku a osobního vlivu. Jeho loutkovodiči se asi rozhodli, že bude obětován, aby se v zemi, samozřejmě s obrovskou podporou Západu, konečně už provedl prozápadní puč. Někdo v Rusku Navalného skutečně otrávil. A dál to všichni známe. Já ale nikdy nepochopím, proč si Rusové neprosadili, aby od chvíle, kdy se rozhodli poslat ho do Německa, měli ruští lékaři včetně policie nad ním nepřetržitý dohled. Bylo přece nad slunce jasné, že kdekoliv na Západě bude ta figurka zneužita v hybridní válce proti Rusku. Rusko má doma od rozpadu SSSR zavilé nepřátele a ještě pořád se politická moc nenaučila, jak jim čelit. To už opravdu zavání idiotstvím.

DVAKRÁT O USA

USA zaplatí vysokou cenu za svou lásku k sankcím, píše Washington Post. Spisovatel a novinář Fareed Zakaria uznává, že sankce jsou pro přinucení jiných zemí dělat to, co chtějí Spojené státy, levnější než přímý vojenský zásah, ale nadužívání tohoto instrumentu se může vymstít. Jedna důležitá hranice byla překročena, když USA začaly uvalovat sankce nejen na země, které svévolně označuje za „darebácké státy“, ale i na své oficiální spojence – například Turecko, ale i Německo (Severní proud – 2).

Tři měsíce trvající nepokoje „afroameričanů“ vznikly jako obvyklá demonstrace, vyvolaná poměrně častým jevem v USA, policejním násilím, končícím smrtí. Tentokrát ale živelnou demonstraci zneužila demokratická strana k předvolební kampani. Podvodně oživila několik let existující občanské hnutí s chytlavým názvem Black Lives Matter. Finančními injekcemi udržuje občanské nepokoje v rozměrech, které jsou v USA tak nevídané, že se hovoří o barevné revoluci, či o občanské válce. Zatím to není jedno, ani druhé, ale v některých městech se zformovaly ozbrojené oddíly, ať již z Bělochů, či negrů. V každém případě jde o nebezpečnou krizi zastupitelské demokracie. O politickou moc se začíná bojovat ne diskusí, ale násilím na ulicích. To je podle mého mínění dokonce konec demokratismu. Rebelie v ulicích, ať již v USA, nebo nejnověji po volbách v Bělorusku, jsou v mých očích počátkem nové metody politiky, která zatím hledá svou podobu.