Od rozpadu Sovětského svazu se stále intenzivněji šíří teze, že rozdělení politického prostoru na levici a pravici už ztratilo smysl. Takovéto hodnocení je v praxi totožné s názorem o konci dějin, čti politických dějin. Většinou se tvrdívá, že bývalý rozpor mezi levicí a pravicí je přehlušen rozporem mezi globalisty a nacionalisty. V mých očích jde o pouhé matení veřejnosti. Spor globalistů s nacionalisty je sporem kasty globálních kapitalistů se skupinami národních kapitalistů, takže vůbec neřeší naprosto zásadní rozpor celé historie lidstva, čti, starý tak dlouho, jako lidstvo samo. Problém útlaku ovládaných, vykořisťování námezdně pracujících, válečné agrese silnějších, ekonomické kolonizace hospodářsky vyspělejších, zneužívání politické moci ve prospěch nejbohatších a všech dalších představitelných forem útisku. Ten začal už na úsvitu dějin

Chci-li se zamýšlet nad levicí, je podle mne dobré si problém rozdělit. Rozhodl jsem se pro samostatné pasáže především o levicovém světonázoru, levicové reálné politice a levicových politicích. Záměrně se hodlám vyhnout dějinám levicového myšlení, chování a levicovým politikům minulosti.

K dějinám levice si proto dovolím pouze jedinou poznámku, týkající se spíše současnosti. Po rozpadu socialistického tábora bylo jakékoliv levicové myšlení společensky dehonostováno. Jeho bývalí nositelé se, podle svého charakteru, většinově přidali ke svým bývalým nepřátelům, nebo se doslova zakopali. Jen ojedinělé persony se dál netajily svým hodnocením minulosti, ale už i nastupující reality. Levicoví myslitelé byli dokonale zmateni a většinově doslova paralyzováni, takže byli neschopní analyzovat nastupující skutečnost. Politici, kteří sami sebe považovali za levicově orientované, se nedokázali, jako obvykle, shodnout nejen na účinném odporu, ale ani na principech, které by měly být v novém režimu uchráněny ve prospěch většinové společnosti.

Jedním z rysů zmatenosti osobností levicové orientace bylo a stále pokračuje, i samotné pojmenovávání svého přesvědčení. Nejčastěji hovoří o skutečné levici, opravdové, autentické, či dokonce nové. Při čemž konkrétně termín „nová levice“ je už dneska přesným pojmem z dějin levicového myšlení. Proto se já při osobní definici svého levicového přesvědčení uchyluji k mírné obezličce. Označuji ho za jednu politickou hypotézu levicového původu. To všechno, co hodlám v nastávajících textech psát, chci brát jednak jako příspěvek do pomalu se rozmáhající diskuse o levicové politice, ale především jako pokus, kterým si chci konečně uspořádat své celoživotní přesvědčení, svůj vlastní, vypracovaný světonázor.

Svaz sovětských socialistických republik

Dneska před vstáváním jsem se rozhodl, že konečně začnu psát texty, kvůli kterým jsem si tento blog kdysi založil. Byl jsem vychováván v idejích Marxe. Považoval jsem se vždycky za komunistu. Mnohokrát jsem v té souvislosti zdůraznil, že právě proto, že jsem komunista, nejsem členem strany, která se tak sama nazvala. Byl jsem sice v KSČ, leč pouze v období roků 1966 až 1969, kdy se zdálo, že ta strana je přece jenom schopná pokusit se o co nejdůkladnější realizaci mého celoživotního přesvědčení, čti světonázoru.

Marx byl a je ještě pořád v mých očích génius, který definitivně otevřel novou epochu dějin lidstva. A Sovětský svaz byl prvním pokusem, který nastoupil na cestu jím neznačené změny. Podle mne byl ale od svého vzniku odsouzen ke krachu. Sice si možná mohl prodloužit svou životnost, ale konečný výsledek by byl stejný. V hodnocení lidských činů minulosti však neplatí slovo kdyby.

Zárodečnou chybou vzniku SSSR byla Leninova obrovská revize Marxových tezí. Nejméně dvou. On tvrdil, že komunismus musí vzniknout v rozhodujícím počtu ekonomicky nejsilnějších států, řečeno dnešními slovy. Ovšem Lenin se rozhodl, že experiment založí na jakési teorii „nejslabšího článku“ celého systému kapitalistických zemí. Čili ve státě, nejen hospodářsky nerozvinutém, ale doslova zdecimovaném dlouhou válkou. Naivně doufal, že i v ostatních, v té době válkou sužovaných státech, se lid zvedne k revoluci proti svému panstvu, ba dokonce vrchnosti. Což se nestalo. Sice došlo k nějakým těm pokusům, jak v Německu, Maďarsku a jinde, ale to už měli mocní dostatek sil, aby se s rebeliemi vypořádali.

Marx také několikrát řekl, i když to příliš nezdůrazňoval, že komunismus musí „vybudovat“ kapitalisté, že ho nemohou vytvořit proletáři. Nikde v dílech Lenina jsem nezaznamenal, že by tuto tezi odmítal, dokonce si myslím, že jeho politika NEPu měla onu tezi alespoň částečně simulovat. Ovšem zemřel příliš brzy a Stalin se rozhodl pro jinou cestu. Nechci tvrdit, že onu Marxovu myšlenku vůbec neznal.

Zárodečná chyba Ruské proletářské revoluce, později nazývané Velkou říjnovou socialistickou revolucí nebyla zdaleka jedinou, která zavdala příčinu zkázy prvního státu nového typu. Hlavní chybou v realizaci nové moci bylo, že původní pokus o nový typ demokracie, čili vládu sovětů, jakýchsi rad proletářů, se nepovedl. Od počátku se revolucionáři pokoušeli o to, aby stát, i regiony a fabriky vedli odborníci, pod jejich dozorem, ale jako dosud v historii vždycky skončili v čistém byrokratickém řízení všeho od ekonomiky přes politiku po občanský život. Tím se komunističtí reprezentanti nové moci pomalu, leč jistě stávali novým panstvem až vrchností a ztráceli důvěru většiny občanů.

Jak jsem už nadmínil, dlouho jsem věřil, že Sovětský svaz měl šanci udržet se při životě. Především tehdy, když zvítězil v doslova existenční válce, světem nazývané Druhá světová a Stalinovým apelem prohlášené za Velkou vlasteneckou. Ještě po rozpadu SSSR jsem byl přesvědčen, že největší chybou sovětské komunistické strany byl rozchod s Maovými komunisty. Ovšem podrobnější studium vývoje v ČLR jsem pochopil, že daleko podstatnější chybou bylo byrokratické řízení SSSR. To by docela jistě vyvolalo nepřekonatelný rozpor s politikou Teng Siao-pchinga.

Tvrzení Zbygniewa Brzezinského, že Sovětský svaz zanikl proto, že jej právě on zatáhl do válečného dobrodružství v Afghánistánu, považuji za typický projev polského šovinismu a nic víc. Úvahy o tom, že Reagan Sovětský svaz uzbrojil, dostatečně přesvědčivě vyvrátili samotní vojenští odborníci USA, takže je rovněž vůbec nepovažuji za rozhodující důvod. Ovšem zásadně zkrátil životnost SSSR jeho poslední prezident, Michail Serejevič Gorbačov. Považuji jej za samolibého politického nevzdělance, který se nikdy neměl dostat do funkce vedoucího tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu. Šlo o fatální kiks v personální politice této strany. On sám, ve snaze nebýt před historií za hlupáka raději o sobě tvrdí, že chtěl změnit socialistický kurs země na sociáldemokratický. Kdyby byl alespoň trochu znalý historie, tak by musel vědět, že tento přístup byl, je a bude vždycky tou největší zradou na hnutí ovládaných, zneužívaných, vykořisťovaných, prostě oné obrovské většiny lidstva, lidí námezdní práce. Nevím. Myslím si, že Gorbačov je politický hlupák. V prvé řadě proto, že bude v dějinách nejneúspěšnějším vůdcem státu v novověkých dějinách. Státníkem, který totálně zničil stát, v jehož čele stál. Za druhé proto, že vůbec nepochopil dějinný význam hnutí, jemuž SSSR vévodil. Že byl tak naivní, že uvěřil slibům smrtelných nepřátel už jenom dokresluje, že se nikdy neměl dostat na pozici, ve které byl.

Marx precizní analýzou své doby a pečlivou aplikací svých poznatků na celkovou historii lidstva položil základ idejí, které mohou jednou vytvořit reálný základ pro politiku skutečného osvobození všech lidských bytostí. Současná situace světa je jedním z dalších období, kdy se vývoj může naznačeným směrem obrátit. Ovšem globální mocnáři jsou ještě neustále příliš silní a zatím pořád právě oni mají v rukou rozhodující trumfy.

Perex

Jelikož jde pouze o náčrt spekulace, tak uvádím jenom teze připomínající časové následnosti, bez věcných důkazů. Takže jde o pouhou výzvu k výzkumu, nebo alespoň k zamyšlení o mnohem obecnějších problémech lidstva.

Nejobecnější úvod tohoto textu.

Lidstvem vnímaný vesmír je objekt, který má svůj časový počátek. Od té chvíle se realizuje jako stále se rozpínající složitý časoprostor. Vedle „časového“ jednosměrného a nevratného pohybu mohou se některé jeho prvky nadané silou, pohybovat prostorově všemi směry, leč v čase pouze jednosměrně. Zmíněné omezení pohybu v čase naznačuje, že náš vesmíru je soustava makroobjektů, jejichž změny se nedějí náhodně. Přikláním se potom k názoru, že tato zásada platí pro všechny změny, které v našem univerzu probíhají, tedy i ty, které jsou výsledkem zdánlivě svobodné vůle. Nic se neděje náhodně, to jenom lidské poznání neodhalí vždycky příčinnou souvislost.

V mých očích největší dějinný zlom.

V předešlých textech jsem se dva dny rozepsal o svém poměru ke vztahu mužů a žen. Řazeno podle abecedy, ne podle významu obou pohlaví. Při tom jsem se záměrně vyhnul jedné velké události z minulého století. Když se na jeho konci prováděly různé ty ankety, došlo také na anketu o největším vynálezu dvacátého století, který měl vliv na veškeré lidstvo. Patřil jsem k těm, kteří uvedli, že šlo o vynález antikoncepční pilulky.

Objev hormonální antikoncepce zlomil přírodní nadvládu mužské vůle nad vůlí žen. Řečeno velmi obecně vytrhl ženu z biologické nadvlády muže. Podle mne šlo doslova o největší osvobození lidské bytosti v celé historii člověčenstva. Daleko větší než bylo zrušení otroctví, či roboty, které se týkaly podstatně menšího počtu lidských bytostí.

Je přirozené, že jednou z reakcí na tuto situaci byl odpor konzervativních příslušníků nadvládné poloviny lidstva, kteří přišli o část své moci. Dala se proto, od nich očekávat nějaká reakce. Jak je lidstvu vlastní, dokáže všechno dobré zneužít ke špatnému, anebo alespoň nevhodnému. Osvobození ženy v konzumních společnostech zmutovalo v sexuální „svobodu“, přesněji až bezbřehou anarchii. Pornografie, skupinový sex a další aktivity začaly promořovat lidstvo.

V lidské společnosti v každých historických dobách je určité procento moralistů. Nejhorší na nich je, že většina z nich je fanatická. Jsem přesvědčen, že právě v této komunitě začala praktická snaha o zabránění sexuální svobody a k návratu ke starému, dobrému strachu, který redukoval rozmach „neřesti“. Technologie genetických manipulací už byla přece dávno známa. Šlo pouze o to, najít takovou, která by zasahovala do sexuality. Proto si troufám tvrdit, že výskyt viru HIV nebyl náhodný.

Rovněž se všeobecně ví, že především vojenské laboratoře zkoumají už nejméně půl století možnosti bakteriologického válčení, takže znalosti odborníků na bakterie a viry jsou obrovské. Výroba na lidský organismus působících virů je při tom celkem jednoduchá. Jako u každého šlechtitelství. Vezme se přírodní „materiál“, čili pro člověka neškodný virus a jeho přenášením z jednoho zvířete na druhý se vyhodnocuje jeho mutování tak dlouho, až vznikne lidskému organismu nebezpečný produkt.

Jen za poslední desetiletí tak lidský svět poctila svou návštěvou nejen zmíněná AIDS, ale ptačí chřipka, ebola, nemoc šílených krav. A v současném tisíciletí pak celá série koronavirových epidemií, až po současnou nemoc STAR-COVID-19. Náhoda? V žádném případě!

Když jsem včera vyvěsil dva citáty, záměrně jsem napsal, že nepotřebují komentář. To proto, abych se samostatnou úvahou vrátil k poslední větě citátu pana Kadubce, o pomýlené politice izolacionismu čínské dynastie Ming. On napsal, že se historici dodnes o ní přou. O jejích motivech, o jejím smyslu, či cílech a konečně o reálných dopadech. Záměrně jsem včera jako protipól citátu páně Kadubce, uvedl náhled odborníka na dějiny Evropy. Ta izolacionismu nikdy nepodlehla, by právě naopak. Leč…díky tomu lze její chování vnímat jako soustavu největších zločinů proti lidskosti.

V prvé řadě si dovoluji zdůraznit, že Čína nebyla nikdy izolovaná od světa. Už ve druhém století před n.l. obchodovala s Římskou říší. Karavany pak jeden a půl tisíc let putovaly, mnohdy až v počtu tisíců osob, na devět tisíc kilometrů dlouhé trase se zbožím, po kterém jedna či druhá strana prahla. Za celou tu obrovsky dlouhou dobu nevyužívala Čína své technologické převahy k pokořování národů. Je sice pravda, že různé hordy jiných asiatů ohrožovaly Evropu, ale nikdy ne Číňané. Leč…před tím půl tisícem let se všechno změnilo. Evropané postupně „objevovali“ svět po mořích. Ovšem naprosto jinak než Čína. V dobách karavan šinoucích se po hedvábné cestě trvala doprava zboží asi tři roky. Evropané ji po moři zkrátili někdy jen na několik měsíců. Jenže!!! Svých cest nevyužívali k obchodu, ale převážně k okupaci a drsnému olupování cizích krajů.

Po dalším půl tisíciletí se přenesme do dneška. ČLR obnovuje provoz na starodávné „Hedvábné cestě“. Má zájem obchodovat, pokračovat ve své tisícileté tradici, o kterou se ji „pomýlená“ skutečně  dějinně pomýlená Evropa, smažila celých pět století připravovat. Zatímco její protipól, politika pomýlené Evropy, zvrhle zmutovaná do supervelmoci USA, pokračuje ve své „osvědčené“ politice neizolacionismu, čti podmaňování si všech zemí planety. Což je, mimo jiné, má kratičká poznámka ke zvrhlé teorii o střetu civilizací.

Jak už jsem včera naznačil, za celé aktivní období svého života jsem nepociťoval žádný důvod nějak se vyrovnávat s „ženskou otázkou“. V celé naší společnosti vztah mužů a žen fungoval velice podobně jako v předchozích dobách a tak nepřiváděl příslušníky ani jedné strany vztahu do „pomykova“, jak pěkně říkají Slováci.

Všechno se změnilo s převratem nejen politickým, ale se změnou celé kultury Západu, s níž se neustále, leč dost marně, snažíme ztotožňovat. Do naší společnosti doslova vtrhly všechny problémy provázející neodpovědně bezbřehého pojetí svobody, pokrytecky maskované rouškou demokratické mytologie a opřené o moderní náboženství lidských práv.

Homosexualismus.

Do svých šestnácti let jsem vůbec nevěděl, že existují jacísi homosexuálové. I když jsem se s tím jevem pak setkal, tak ve mně nikdy nevzbuzoval ani žádné emoce, ani rozumové reakce. Vzal jsem ho jako minimalistickou skutečnost, jež mne víc nezajímala. Za celé období si vzpomínám pouze na jeden zážitek. Když jsem se stal sólistou našeho folklorního souboru, začal jsem se zdokonalovat v tanci všeobecně a vyjednal jsem si trening s baletním souborem v Ostravě. Tam bylo zajímavé, že koupelny byly společné, pro muže i ženy. Jednou, když jsme se s kolegou ze souboru tam po študýrce sprchovali spolu s baletkami, tak jsme po nich samozřejmě chlapisky koukali. Jednou se náhodou na nás díval šéf baletního souboru, tehdy všeobecně známý homosexuál Emerich Gabzdyl a s tónem své odchylky a především neskrývaným pohrdáním procedil mezi zuby: „Ubozí normálové“. Čímž nás dva jednak umravnil, ale i tak trochu naštval.

Nikdy mně homosexualita mužů nevadila. Pěkným ženám lesbičkám jsem se snad někdy trochu podivoval, ale to tak bylo asi všechno. Odsuzoval jsem jen a jenom násilí homosexuálů, stejně jako každé sexuální násilí

Vadí mi proto v současnosti, a to zásadně, homosexualismus. Jakási kvazi ideologie, která se tváří jako hnutí na ochranu menšin. Dokázal jsem tolerovat první Street Pride a podobné festivaly „gejů“. Uznával jsem totiž, že po létech ústrků, potírání, ba dokonce trestního stíhání, mají nárok na radost z nabyté svobody. Ovšem jakmile v celé společnosti se stala tolerance jejich odchylnosti běžnou a většinovou, dokonce zákonem chráněnou, neviděl jsem důvod pro veřejnou prezentaci jejich sexuality. Odsuzoval bych totiž každý projev sexuality na veřejnosti. Ta je totiž výsostně soukromou aktivitou. A tak by to mělo opravdu zůstat.

Považuji proto zásadně za scestné, aby jakékoliv menšiny si přisvojovaly naprostou rovnoprávnost s většinovou společností. Tak jako jedinec trpaslíčího vzrůstu nemůže soutěžit ve skoku vysokém s dlouhánem, tak stejnopohlavní dvojice, která nedokáže zplodit dítě, by si neměl činit nárok na jeho výchovu.  Měla by s pokorou přijmout svůj stav a najít si jinou podobnou realizaci. Třeba dvojice mužů by mohla vypomoci vychovávat osamocené matce, či dokonce vdově, jejího syna. A podobně. Neodmítám úřední registraci svazků homosexuálních párů, leč ji považuji za nadbytečnou. Stačilo by, aby u notáře uzavřely smlouvy pro případ rozchodu.

Genderismus

     Tak jak mi vadí homosexualismus a nevadí homosexualita, tak podobně je to s genderismem a genderem. Uznávám, že ze sociálního pohledu jsou fyzičtí muži, kteří se psychicky cítí být ženami a naopak. Chápu, že jejích okolí, ba celá společnost by to měla uznat a naučit se s tím žít. Ovšem v prvé řadě by se oni samotní měli umět s tím vyrovnat, s určitou ohleduplností vůči většině.

V těchto případech naprosto odmítám jakýsi genderově neutrální přístup. Je podle mne nepřípustné, aby pod falešnou vlajkou rovnoprávnosti byla většinová společnost doslova znásilňována pocity, dokonce většinou neoprávněnými, minoritou menší, než malou. Je v mých očích nechutné nutit lidstvo, aby vymýšlelo genderově neutrální jazyk, jako třeba „rodič jedna“ a „rodič dvě“.

Takový stupidní přístup k lidským jedincům má původ v selhání odborné komunity. V tom, že učenci nedokázali pracovníky médií přesvědčit o tom, aby si nepletli „dojmy s pojmy“. Konkrétně biologické pohlaví s genderovým.

Biologie a sociologie.

     Z biologického hlediska, čti z hlediska zachování druhu, byla, jsou a věčně budou v přírodě této planety pouze dvě pohlaví. Jedno rodí a druhé oplodňuje. A to i tehdy, když existují tvorové, kteří v průběhu svého bytí pohlaví mění, nebo dokonce mají obě dvě zároveň. Je sice možné, že při obrovském růstu lidských schopností se lidé budou rozmnožovat i jinak, pak ale už to nebudou tvorové rodu homo, leč nějací posthomo. Zatím ale lidstvo má pouze dvě biologická pohlaví a pak bytosti nepohlavní. Ženy, které nerodí, a muže, kteří neoplodňují, ať již z jakéhokoliv důvodu.

Naprosto něco jiného je sociologický pohled na vztah lidských jedinců k přírodní pohlavnosti. Jsou odborníci, kteří jsou schopni odlišovat až 72 typů lidského „genderu“. Nic proti tomu, ovšem ať těmto rozlišnostem mezi lidmi v žádném případě neříkají pohlaví. Lidstvo nemá, nemělo a nebude mít třicet, padesát, či dokonce 72 druhů pohlaví, jak se snaží někteří odborníci tvrdit. Pohlaví, anglicky sex, či německy Geschlecht, jak jsem už napsal, jsou jenom dvě. I když, jak jsem již také napsal, má člověčenstvo podle některých superodborníků, až 72 typů genderově se odlišujících jedinců.

Hnutí #Me too.

     Po celé lidské dějiny, rovněž podle přírody platí, že muž se pokouší, ale žena rozhoduje o plodícím aktu. Tento akt u savců je sám o sobě násilím, už jenom proto, že samec vždycky vniká do těla samice.

Odpusťme si další podrobnosti vývoje lidstva a přejděme hned ke žhavé současnosti. Ještě do nedávna v naší kultuře byla žena existenčně závislá na muži, protože většinu svého aktivního života děti rodila, o ně se starala a neměla na nich jiného čas. Problém, začal, když žena chtěla být rovnoprávnou muži mimo rodinu.

Jestliže se v rodině choval muž dominantně, tak je logické, že mimo ni se choval stejně. Navíc za dlouhé dějiny si lidstvo vypracovalo vzorce chování, ve kterých sexuální akt nebyl ve většině případů pouze jednoúčelový, čili aktem zachování druhu. Víc k tomu už netřeba dodávat.

Ve společenství konkurenčním, kdy je nabídka větší než poptávka, bylo zřejmé, že obě pohlaví si vypěstovala některé stereotypy v boji o uplatnění, kariérním vyniknutí a podobně. Jinými slovy, obě používala i sexu v konkurenčním boji o úspěch. A zákonitě jako všechno i ho zneužívala. Zákonitě v tomto čase vznikaly první definice sexuálního obtěžování.

Předpokládám, že skoro každá žena se s ním setkala, ale také mnoho mužů. Sám jsem při jednom léčebném pobytu v Mariánských lázních už třetí den telefonoval manželce, ať si vezme dovolenou a okamžitě přijede, ať mám tady „do těch bab pokoj“. Nevidím proto v sexuálním obtěžování problém. Řekl bych, že by se onen delikt měl předefinovat na sexuální vydírání. Jestliže někdo vyžaduje sexuální styk pod hrozbou nějakého postihu, třeba propuštění sekretářky ze zaměstnání, jde o „slabé znásilnění“, čili jednoznačně trestný čin.

Jinak to vidím, když mladá slečna souhlasí se sexem s mužem třeba o třicet let starším, aby získala hlavní roli v efilmu. Pokud dojde k aktu, tak jde fakticky o korupci, kdy by měly být stíhány a potrestány obě strany. Když si taková slečinka nakonec onoho muže vezme za manžela, tak si o tom mohu myslet co chci, ale to je tak asi všechno, stejně jako když se modelka provdá za miliardáře.

Hnutí #Me too, jež se z dávné, poctivě myšlené iniciativy, v posledních letech zvrhlo v obviňování a dokonce trestání bez důkazů, považuji doslova za zvrhlost soudcokarcie údajně svobodné a demokratické společnosti. Každou ženu, která si teprve po desítkách let „vzpomene“ na to, že byla sexuálně obtěžována, či zneužita, bych odsoudil za zatajování trestného činu a tím napomáhání k jeho opakování.

Blížím se ke konci svého vyrovnávání se s problémem vztahu mužů a žen, který v mých očích nabývá v posledních desetiletích příliš bizarních podob. Možná, že bych měl učinit pár poznámek třeba k prostituci a pornografii, ale neučiním tak, protože v těch věcech nemám jasno a hlavně v nich nevidím celospolečenský problém. O prostituci si dovolím pouze jedinou poznámku. Odmítám klišé, že jde o nejstarší povolání v dějinách lidstva. Vím o nejméně dalších dvou, která jsou stejně stará. Žoldáctví mužů a šamanství, kouzelnictví, léčitelství a jiná spirituální obluzování příslušníků své komunity ze strany rádoby vědoucích.

Poznámka k planetární civilizaci.

Na Zeměkouli vzniklo několik v zájemně od sebe izolovaných kultur, které lze považovat za civilizace. Ale dávno před naším letopočtem se už navzájem ovlivňovaly natolik, že se začala vytvářet lidská, celoplanetární civilizace. Do dneška existuje stále několik kultur, jež se od sebe vzájemně zřetelně a v některých sférách až výrazně odlišují. Odmítám je nazývat civilizacemi. Na této planetě je jen jedna lidská civilizace. Pokud se chce uchovat, musí některé zásadní odlišnost svých kultur umět tolerovat natolik, aby mohli vedle sebe žít příslušníci ze všech kultur. To znamená, že budeme muset, mimo jiné, ještě velice dlouho respektovat, mimo jiné i kulturní rozdílnosti ve vztazích mužů a žen Západu, islámu, hinduistů a dalších.

Perex.

     Titulkem vyjádřený vztah byl už v dětství mým velkým problémem, až do doby plné zralosti. Sice po většinu dalšího života u mne neexistoval, leč v posledních letech se v globalizující se společnosti stal natolik frekventovaným, že ke konci svých dnů, pociťuji nutkání si jej shrnout a vyrovnat se sním.

Dětství.

První mé setkání s genderovým problémem, tehdy se mu říkalo již feminismus, čili boj žen za rovnoprávnost mne zastihl, aniž jsem o něm cokoliv věděl. Bylo to na Velikonoční pondělí, kdy jsem jako klučík ještě v předškolním věku musel chodit po tetičkách, na „mrskut“. Odmítl jsem někam jít, bít tety po sukních „tatarem“ a odříkávat při tom debilní říkánky, abych si za to vykoledoval nějaká vajíčka, sladkosti a jiné, což jsem dokonce považoval za ponižující žebrání. Za vzpouru, naprosto nepochopitelnou pro mou matku, jsem napřed tím tatarem byl seřezán sám, čímž byla má vůle zlomena. Ale když tety viděly, jak s brekem plním svou příbuzenskou povinnost, na příští rok už se asi s matkou dohodly, že mé nekoledování nebudou brát jako porušení příbuzenských zvyklostí, takže jsem pak již nikdy nechodil s pomlázkou, ani později tady ve Slezsku holky a ženy polívat. .

Od onoho prožitku ve mně navždy zůstal jakýsi nedefinovaný osten mně nepochopitelného chování mladíků vůči děvčatům a mužů vůči ženám.

     Za celý svůj život jsem už nikdy, tedy ani v dospělém věku, nepodlehl svodům kratochvíle Velkonočního pondělí, i když jsem nikdy nikomu včetně svých potomkům nebránil, aby si jí užívali. Pokud v současnosti v cizině, či dokonce u nás se najdou lidé, kteří odsuzují tento starodávný lidový zvyk, stavím se paradoxně a o to víc rozhodně, na stranu jeho uchovávatelů. Řeči o jakémsi páchání násilí na ženách, ba dokonce o porušování lidských práv nepovažuji pouze za ubožácké pokrytectví, ale za chování nebezpečných extrémistů jakési nové, zvrhlé ideologie.

Na přelomu dětství a mládí.

S nástupem vlády KSČ jsem se poprvé setkal s idejemi o rovnoprávnosti žen. Moc jsem je nevnímal, protože v době puberty a následné životní etapy jsem ve vztazích k dívkám a ženám řešil svůj mnohem zásadnější a především komplexnější problém.

V reálné praxi jsem na něj ale narazil, když mi ještě nebylo šestnáct. O prvních pololetních prázdninách na hornické průmyslovce jsem, jako uvědomělý svazák, šel na uhelnou brigádu, když byl tak zoufalý nedostatek uhlí, že ani na internátu nám netopili. Vybral jsem si tehdy největší a nejmodernější důl ostravské části revíru. Na dole Zárubek, jak se ta šachta jmenovala, jsem znal „šichmajstra“ který rozděloval havířům práci a ten mne přidělil jako pomocníka havíře, přesněji havířce. Ano. Tehdy byla ona podivná doba, kdy každý kariérista převelice aktivisticky kopíroval „zkušenosti“ Sovětského svazu do života u nás. V tomto konkrétním případě si nikdo z našich iniciativních kopírovatelů SSSR neuvědomil, že po válce byla v oné zemi světlých zítřků tak zdecimovaná mužská populace, že zemi nezbývalo nic jiného, než posílat ženy i rubat uhlí, což se vydávalo za příkladný vrchol rovnoprávnosti žena a mužů. Naprosto scestně samozřejmě.

Nepamatuji si, jak se můj „havíř“ s vaginou jmenoval., ale prohlašuji, že jsem se jen málokdy za svůj celoživotní úděl havíře tak nadřel, jako s ní. Byl to nejen v mých očích doslova ženský obr, ale velice zkušený havíř, takže dokázala se sbíječkou v ruce narubat tolik uhlí, že…jsem se styděl, když pak vzala ještě lopatu a pomáhala mi ho naházet na dopravník. I když jsem byl na práci v dole už zvyklý, přece mi jenom nějak vadilo, že jsou v podzemí ženy. Už jenom kupříkladu pro potřebu vykonávání fyziologické potřeby“.

Směnmistr asi dobře věděl, proč právě mne, sice věkem už mladík, ale věděním děcko, přidělil jako pomocníka ženské. Ani dnes o ní nedokážu říct, že šlo o děvče, i když vím, že byla svobodná a velmi mladá. Jen si uvědomuji, že jsem si ji ohodnotil sloganem „kdyby mi jednu ubalila, ta prožiju konec života v kotrmelcích“.

Jak jsem ale napsal, něco mi na přítomnosti žen v hlubinných dolech pořád nesedělo. Velice brzy se také ukázalo, že toto kopírování našeho nového velkého  vzoru bylo nesmyslem. V dolech je tma a obrovské množství prostor, kde se lze skrýt, třeba i se sexuální aktivitou. Ta byla nejen velkou ztrátou pracovního času, ale především zdrojem nebezpečí pro důlní provoz. Takže. Jestli se dobře pamatuji, tak práce v podzemí dolů byla ještě tentýž rok Báňským Úřadem u nás jednou pro vždy prostě zakázána a šmitec. V mých očích dodneška správný postoj k pseudorovnoprávném postavení žen ve společnosti.

Debilní žadatel o uzavření manželství.

Mé myšlení, ale především chování, ve věci vztahu mužů a žen se vyvíjelo celkem „zdravě“, čti konformně k době, leč zase, jako u toho „mrskutu“ v dětství, mi něco pořád vadilo. Což se provalilo, když jsem vstupoval do manželství. Připadalo mi poněkud ponižující pro mou milovanou, aby po svatbě nosila příjmení, označující ji, jakoby byla mým majetkem. Jakápak Hošková. Na protest vůči, podle mne, takovému ponižování žen, jsem na úřadě žádal, abych mohl nést jméno mé nastávající. Úřednice se proti tomu dost ošívala, a když žádala jasně, jaké jméno chci mít zapsáno v občanském průkaze a já řekl Stanislav Mertové, tak napřed zalapala po dechu, pak mi řekla že jsem debil a už se bavila jen s mou snoubenkou. Tím skončil můj jediný protest proti nerovnoprávnosti žen v mém poněkud pomateném pojetí.

Celý další život jsem už necítil potřebu protestovat ve věci rovnoprávnosti žen a mužů. Za nadvlády KSČ mi nevadilo, že se neslavil svátek matek a s velkou pompou naopak Mezinárodní den žen. Navíc jsem celý život pracoval v hlubinných dolech a tak problém rovnoprávnosti se mne nedotýkal.

Mé celoživotní vnímání problému rovnoprávnosti žen s muži.

Celý život mi naopak vadilo angažmá žen v několika činnostech, tak jako mně v mládí vadilo, že pracovaly v hlubinných dolech. Zásadně jsem nesouhlasil s tím, že se ženy stávaly profesionálními vojáky. V mých očích bylo, je a vždycky bude zrůdné, když žena jako životodárná bytost se angažuje v systému zabíjení lidí. Účast žen ve válce mi připadala přirozená, ale zásadně ne přímo v bojích, ale v týlu, kde byla při počtu zabitých mužů naprosto nepostradatelná, od zdravotnictví přes zásobování po dokumentaci, zpravodajství a další.

Osobně mi rovněž vadily ženy v horolezectví, které jsem dlouhodobě provozoval. Považoval jsem ho a dodnes považuji svou podstatou za tak namáhavé až extremní, že ženský organismus mu nemá být vystavován, pokud to není nějak nezbytné, jako třeba při kosmonautickém průzkumu. Jinak mi angažmá žen ve sportu prakticky až do nedávna nevadilo. Naprosto ale odmítám, když ženy provozují vrcholový, ba dokonce profesionální box a jemu podobné asijské úpolové odrůdy jako třeba kickbox. To považuji doslova za zhovadilost.

Soudobé motivace k vyjádření se k problému.

Až donedávna jsem nepociťoval žádné nutkání zamýšlet se nad realizací rovných práv žen a mužů, ani dokonce pod vlivem současně probíhající planetizace lidské civilizace, jež se projevuje celou řadou nejenom nových jevů, ale dokonce celých ideových soustav, až ideologií coby návodů k jednání. O čemž pojednám v další části svého blogování.

Most nám spadl, most nám spadl

kdo to asi zavinil?

Sesuv půdy, tajfun nebyl

Jen člověk to způsobil.

Osmého srpna r. 2008 narazil rychlík blízko železniční stanice Studénka na severu Moravy do padajícího mostu. Policie postupně obvinila deset pracovníků z neštěstí, které stálo život osmi lidí a skoro sto jich bylo zraněno. Mnozí velmi těžce, třeba s následnou ztrátou končetiny. Soudní tahanice trvají do dneška. Poslední soud proběhl 6.11.2019, jehož verdiktem byli všichni obžalovaní zbaveni viny. Takové rozhodnutí lze doslova nazvat božím zázrakem.

Most v době havárie se rekonstruoval. Prokazatelně nedošlo k žádné mimořádné události způsobené přírodu. Ba ani se nestalo nic, co projektanti, vedoucí stavební firmy, vedení Českých drah, ba ani přímí realizátoři, nedokázali předvídat. A přece nikdo z těchto lidí není vinen. Takže jediným viníkem je asi sám pánbůh ve své všemohoucnosti.

Je přece nad slunce jasné, že pokud nedošlo k nepředvídatelnému vlivu přírody, tak musí existovat lidský viník a basta. Jinak nejsme právním státem. Řečeno přesněji, naše bezpečnostní pravidla pro danou operaci jsou tak nejasná, že soud díky tomu nemohl najít porušení nějakého ustanovení bezpečnostních předpisů. V tom případě je ale viník také jasný. Jsou jimi instituce, které odpovídají za tvorbu bezpečnostních norem v mostním stavitelství a stejná i v železniční dopravě. Jejich představitelé měli stát před soudem, protože vyprodukovali zmetek. Jak ale znám situaci ve sféře bezpečnosti práce, tak jsem si jist, že pokud by byli policií obžalováni, tak s naprostou jistotu by se našel skutečný viník ještě v den jejich obžaloby.

Každému laikovi je přece jasné, že podle všeobecného bezpečnostního předpisu se nikdo nesmí pohybovat pod zavěšeným břemenem. Takže na dobu, kdy se hýbalo s mostovkou nad tratí, tak pod ní nesměl jet žádný vlak. Punktum.

Osobně mne ale především zajímá, jaké poučení přijali odpovědní pracovníci mostního stavitelství a železnic, aby bylo zaručeno, že se podobná havárie nebude opakovat. Pokud prakticky neprovedli zásadní změnu v bezpečnostních předpisech, tak by měli být už nejméně od konce září 2008 zbaveni postavení, nikdy by nesměli vykonávat žádné odborné funkce a asi tak ještě dneska by měli sedět v nějakém vězeňském lágru tvrdé fyzické práce.

Měl jsem dva strýce. Za druhé světové války jeden bojoval v řadách Rudé armády a druhý víc jak dva roky partyzánčil v Beskydských. Oba měli základní vliv na celý můj život, protože na konci války jsem měl teprve osm let a v jejím průběhu nás, mámu a sestru, otec opustil. Suplovali mně tedy otce svým chlapstvím. Za celý život jsem na ně nedal dopustit, zvláště když rudoarmějec po roce 1968 opustil řady KSČ. Partyzán už na to neměl čas, byl po smrti. Oba byli pro mne nejvyšší autoritou, i když se v mnoha věcech neshodovali a snad právě tím ve mně vychovali jak kritické myšlení, tak snahu po kompromisu a v neposlední řadě smysl pro skutečnost dané chvíle. Díky tomu nikdy nedokážu poněkud zpozdile měřit minulost rozumem a zkušenostmi pozdější doby, nadtož dokonce prožívané současnosti

Přesto ale, kdyby dneska strýček žil, asi bychom se k některým problémům vrátili. Když píšu vrátili, tak tím říkám, že by pro nás nebyly nové.

V prvé řadě bychom jistě hovořili o tom, zda jsme byli osvobozeni, či dobyti. Na tak hloupou otázku jsi už dávno znal odpověď. Samozřejmě, že celé národy Rudá armáda osvobozovala, osvobozovala od hitlerovského, především antislovanského nacismu, kterému se zkráceně, i když nesprávně, nadávalo fašismus. Její politruci to, podle zkušeností strýčka, doslova vtloukali vojákům i nižším důstojníkům do hlavy. Jestli Stalin a jeho štáb celé válečné tažení do Berlína opravdu považovali jenom za osvobození, či něco víc, to nás, obyvatele Protektorátu a s vysokou pravděpodobností i dalších, hitlerovci okupovaných, či Hitlerovi přisluhujících zemí, fakticky ani nenapadlo, nadtož zajímalo. Vždyť ty dlouhé roky války všestranně deptaly prakticky každého Evropana natolik, že byla naprostá většina ráda, že válka skončila. Ty jsi vždycky říkával, že ovšem ne každý se cítil v Evropě Rudou armádou osvobozován. Ovšem tvrdil jsi, že jich bylo, konkrétně v Protektorátu velice málo, určitě asi daleko víc jich bylo v Maďarsku, či Rumunsku a vůbec jsi nepochyboval o tom, že naprostá většina Němců nikdy nebude čestně tvrdit, že byli osvobozeni.

V těch prvních letech po válce ovšem v naší zemi šlo o ještě něco jiného. Propukl boj o jiné osvobození, osvobození jiné kvality. Osvobození lidí práce od nadvlády kapitálu. Tento proces byl vlivem válečných mezinárodních smluv pozdější propagandou studené války spojen s oním předcházejícím osvobozením národa od hitlerismu. Dnes se onomu mezinárodnímu rámci tehdejší vývoje v Československu dokonce „geopoliticky“ říká rozdělení sfér vlivu. Zkrátím to. Díky znárodňování soukromého vlastnictví bank, továren, velkoobchodů a později veškeré produkční sféry, se neobyčejně v naší zemi rozrostl okruh lidí, kteří se už necítili být osvobozeni Rudou armádou. Jejich vnímání ale už tehdy bylo ovšem scestné, protože spojovali vznik socialismu u nás s výsledky druhé světové války. Jenže Sovětskému svazu v té válce primárně nešlo o vznik socialismu u nás. Sovětský svaz si pouze potřeboval zajistit co nejširší nárazníkové pásmo od kapitalistického, nesmiřitelně nepřátelského Západu. Za vznik socialismu v naší zemi byli odpovědni pouze naši občané a nikdo jiný. Sověti by nám jej tady nezaváděli, na to neměli nikdy dost sil a vlastně ani zájem. Ovšem je samozřejmé, že pak nám pomáhali, když se v jeho prospěch překlopila politická situace v naší zemi.

Po čtyřiceti letech se u nás socialismus zhroutil. Vítězové ve své ideologii pevně spojili svržení moci hitlerovců s nástupem politické „diktatury proletariátu“. Takovouto propagandou znehodnotili heroismus vítězů nad hitlerovci. Sovětskou záchranu českého národa před Hitlerovskou germanizací, či genocidou dokonce dneska někteří intelektuálové už vydávají za nepatřičnost, protože prý tak malý národ stejně dříve, či později bude muset zaniknout. Naši debatu bych určitě skončil následovně.

Máš štěstí strýčku, že ses té podivné doby nedožil. Sice vím, že by tě nezlomila, ale asi by tě sem tam přece jenom napadlo, zda jsi nebojoval a nepřetrpěl několik zranění zbytečně.

Buď klidný.

V žádném případě. Díky tobě a všem tehdejším tvým kamarádům jste dokázali to, co se povedlo v dějinách málokomu. Já si troufám dokonce říci, že nikomu. Zajistili jste svým dětem, prožití celého svého života bez války. Díky vám jsme se tak určitě stali nejšťastnější generací v dějinách, protože jsme k tomu navíc netrpěli „sociálním“ strachem. Strachem všech našich předků před žebrotou, jak říkávala moje babička, tedy před ztrátou možnosti obživy a ztrátou střechy nad hlavou. Připočteme-li k tomu zdravotní péči a vzdělání zdarma, pak jste nám poskytli doslova sociální přepych, který se nedá penězi lehce vyjádřit.

Vy jste nebojovali zbytečně. To my, vaše sociálním přepychem socialistického společenství zhýčkané děti, jsme, jak se teď jasně ukazuje, zbytečně žily, když jsme všechno to dobré prohospodařily. Strašné je, že naši vnuci budou muset, bohužel zase ve válkách, alespoň ty vaše výdobytky získat zpět.

PS.Napsal jsem tento text v loňském roce, leč nezveřejnil. Dneska mám k tomu důvod. Uplynulo sto let od narození mého strýce Manďáka.

Česká Televize v zaníceném plnění svého poslání, se snaží veřejnost vychovávat, ale i vzdělávat. Především pak v oblastech, které byly, podle jejích pracovníků, v minulosti zanedbávány. S touto motivací se na obrazovkách objevil i mnohadílný seriál o Českém baroku, čti o rekatolizaci Českých zemí.

Jeden z posledních dílů byl věnován nejznámějším kostelům. Hodinu jsem jej sledoval s očekáváním, že se dovím, alespoň u jediného z nich, jednu důležitou historickou informaci. Ze studia dějin totiž vím, že v hlubokém středověku, při masivním šíření křesťanství měl každý kostel svého zakladatele. Byl jím buďto sám panovník, ale spíše některý z jeho šlechtické družiny a také často příslušník církevní hierarchie.

Panovník v tom období dějin byl, z „boží milosti“, naprostým suverénem nad svým teritoriem. Byl faktickým vlastníkem země, její půdy, lesů, vod, hradů, osad i vesniček, včetně jejích obyvatel a dobytka. Feudál měl své panství prakticky propůjčené od suveréna.

Jestliže kdokoliv z nich nařídil stavbu kostelíka a tím zřízení farnosti, tak v zakládací listině jí určil i jména dušníků, kteří museli zajišťovat obživu nejméně dvěma kanovníkům, čili správcům farnosti, postarat se o postavení kostela a udržovat jeho provoz. A neplatilo to jenom pro kostely. Naprostá většina klášterů byla zakladatelem zajištěna stejně. Jak píše historik V.V. Tomek v jednom ze svých spisů, cituji: „…tak daroval Boleslav II. klášteru břevnovskému třicet dušníků“.  Konec citace i s tím malým začátečním písmenem názvu kláštera. Mimo jiné zmíněná ciatce samozřejmě ukazuje i na to, že v prvotních dobách žádný klášter si mniši nepostavili sami, v žádném si nebyli schopni ani sami zajistit svou existenci.

Dušník, to je ono krásné české slovo, které dneska už školáci v hodinách dějepisu neuslyší. Slovbo, které je dle mého názoru př tom neprávem zapomenuto. Neprávem či záměrně? Pouze se na tomto místě dovoluji ptát. Pro upřesnění jeho významu dodávám, že když Boleslav II. daroval církvi určité množství „lidských bytostí“ do postavení dušníků, čili nevolníků církve, tak tím vůbec neurčil, kolik církvi skutečně věnoval „duší“. Což je dost zajímavé. Za dušníky byli totiž považovány pouze hlavy tehdejších širokých rodin. Jejich manželky, děti, ale mnohdy i sourozenci, ti všichni byli povinováni robotováním, ač už v počtu dušníků nefigurovali. Takže se nikdy nedovíme, kolik tehdy Boleslav II. vlasině církvi „prodal“ lidských bytostí.

Kdo si uvědomí, že feudalismus byl érou velokobchodování s lidmi, kteří byli povinováni robotovat panstvu, včetně panstva církevního, jež si je od suveréna „koupilo“ svými zásluhami, či posláním, ten se minimálně zamyslí nad původem církevního majetku. Takový člověk se pak už nepodivuje paradoxu, že nejduchovnější instituce současnosti disponuje největším materiálním majetkem v zemi, ba dokonce v každém regionu.

Je to majetek reálný, čili nikoliv ve formě peněz, které se mohou lehce stát pouze drahými tapetami a v současnosti jsou stále více jenom chumelenicí jedniček a nul kdesi v kyberprostoru.

Církev vlastní nemovitosti unikátní, jejichž ocenění je velmi obtížné a v mnoha případech naprosto nemožné. Vlastní kromě výjimečných budov nespočítatelné množství uměleckých předmětů od obrazů, soch po artefakty z drahých kovů. Mnohé pro veřejnost neviditelné, až záměrně skryté v bankovních sejfech.

A prapůvod toho všeho?! V robotování lidských bytostí, které byly k dřině na panském donucovány násilím po celá dlouhá staletí. Osoby povinované robotou tvořily ve své době naprostou většinu všech žijících lidí. V demokraticky cítící společnosti patří proto výsledky jejich činnosti jednoznačně všem. Obrovská část církevního majetku tedy patří většinovému společenství. Měl by proto být pouze a jen majetkem zespolečenštěným. Církev, jež si neustále osobuje postavení učitelky mravnosti, by si konečně už měla uvědomit, že materielní statky, kterých se neustále dožaduje jí, z vyššího principu mravního, prostě a jednoduše řečeno, už dávno neměly patřit a v současném demokratickém systému ani patřit nemohou.

1. Argument, že církev v pozdním feudalismu se sama přičiňovala o zvyšování svého bohatství, neobstojí. Již z té doby pochází lidová moudrost, podle níž ďábel vždycky snáší na větší hromadu. Ta moudrost vyjadřuje poznání, že již tehdy lid vnímal, že bohatí stále více bohatnou a chudí…

PPS. Neobstojí ani argument, že kdyby církev neshromažďovala bohatství, tak dneska bychom neměli žádných památek. Platí totiž dávná „boží“ zásada, podle níž je povinností správce jakéhokoliv majetku tento zvelebovat.

25.2.20

TŘIKRÁT K MILIONU CHVILEK PRO DEMOKRACII. Nevnímal jsem demonstrace spolku Milion chvilek za demokracii, jako a priori odpor vůči výsledkům všeobčanských voleb. Snad tu první na Letné ještě ano. Ale další už určitě ne. Vyjádřil jsem se tehdy, že v mých očích jde o manifestaci vlastního přesvědčení a především prezentaci vlivu a síly své aktivity. Milionáři totiž odporem vůči Babišovi, či Benešové jasně odmítali závěry, v jaké nejvyšší vrstva našich politiků, čti ústavních činitelů, výsledek všeobecných voleb zpracovala. Tím se v mých očích Milionáři jednoznačně povýšili na roveň samotného Ústavního soudu. To je totiž jediná instituce, která může zrušit jakékoliv rozhodnutí, usnesení, ba i zákony kterékoliv ústavní instituce včetně prezidenta. Je totiž, podle naší Ústavy,nadána vyšší pravomocí, než měla v dobách nejtemnějšího středověku hlava římské církve v Evropě. Ústavní soud by, podle mého pojetí, mohl dokonce zrušit i výsledek voleb, které proběhly v Parlamentu ČR, či některé z jeho komor. Takže mne napadá, že by mohl zrušit i volbu prezidenta republiky, pokud by nebyla puskutečněna všemi občany. Takže pokud Milionáři nesouhlasí s tím, že Sněmovna zvolila Křečka ombudsmanem, měli by raději podat Ústavnímu soudu patřičný podnět. Což mohl udělat také anarchistický environmentalista Patočka a jiní jimž Křeček v té funkci nevoní. Závěrem tohoto odstavce pouze zdůrazňuji, že hnutí Milionářů tím, že neuznává výsledky volby, kterou provedla Sněmovna, se povyšuje na instituci nadřazenou poslancům. Tak jako odporem proti Benešové se povyšovali nad vládu ČR. Na závěr tohoto odstavce bych Minářovým knechtům doporučoval, aby demonstrovali proti nezřízeně pyšné kompetenci samotného Ústavního soudu.

Činnost Milionu chvilek je v mých očích od samotného prvopočátku zrůdnou realizací Havlovy umanuté představy jakéhosi vyššího typu demokracie. Tu, s puncem svého absurdního způsobu myšlení, nazýval nepolitickou politikou. Její realizaci viděl v občanských spolcích, jež by kontrolovaly výkon moci. Všeobecnými volbami zvolení zástupci vůle lidu měli být pod kontrolou samozvaných spolků všemožných, představitelných i třeba fantasmagorických zájmů. Což je v současném politickém světě, s dominancí zastupitelské demokracie, naprostý nesmysl. Dokonce i v mnohem rozvinutějších typech přímé demokracie by šlo o stejnou politickou nekompetentnost a naivitu, jakou byl Havlův návrh žádající zrušení vojenského spolčování států. Závěr k tomuto odstavci si udělá jistě každý sám.

Aktivity Milionu chvilek ve mně od počátku ale budí rovněž podezření. Něco mi říká, že ti, kdo jej rozhodnými částkami sponzorují a s vysokou pravděpodobností ovlivňují i jeho agendu, mají s ním nekalý úmysl. Podezírám je, že chtějí akce Mináře a spol přehánět natolik, aby tím způsobem zdiskreditovali každou snahu o zkvalitnění zastupitelské demokracie alespoň některými prvky demokracie přímé. V mých očích jsou proto aktivity milionu chvilek jednoznačně podrýváním jakýchkoliv snah o zavádění principů přímé demokracie. Takže nejde o hnutí prosazující demokracii, ale ochromující demokracii v zájmu těch, kdo v zastupitelské demokracii mají už dávno zajištěnou nadvládu nad celou společností. Toť můj závěr třetího odstavce.