Jeden z našich uznávaných politologů tvrdí že stát, v němž probíhají volby a střídají se vlády, je v každém případě demokracií, i když různě zvrácenou, až třeba k diktátorské demokracii. Přestože tento názor vůbec nesdílím, využívám této myšlenky a v poslední době jsem se zamyslel nad příklady několika takových zvrhlých demokracií. Včera jsem popsal jednu z nich, v následujícím textu se zmíním o jiné. Jednou z nich je podle mne jakási paradoxní demokracie, čili demokracie protilidová. Napadla mne tato charakteristika koncem loňského roku, když vládní koalice propasírovala parlamenty šktrzákony, snižující sociální platby státu těm nejpotřebnějším lidem. Vzpomenu v této souvislosti pouze jednu takovou dávku, příspěvek na péči. Ještě loni každý obyvatel země, který si nedokázal kolem sebe zajistit vše potřebné, mohl požádat o sociální podporu nazvanou příspěvek na péči, který činil 2.000 korun měsíčně. Z těchto peněz si mohl zaplatit služby lidí, kteří mu kupříkladu nakupovali, uklízeli, vařili pro něj potřebná dietní jídla a jinak mu posluhovali. Letos, asi proto, že je zvýšená inflace a tím dražší všechny základní potřeby, byla jmenovaná dávka zákonem 347/2010Sb. snížena na 800 našich peněz, čili&zákonodárné panstvo si snížilo své požitky o 5%, ale těm, co jsou na tom nejhůř, čti těm nejubožejším, sebrali celých 60%. Připočteme-li k tomu, že nejbohatším při tom stát nezvýšil daň ani o smítko, pak je naprosto jasné, komu posluhuje současná vláda a koho ve skutečnosti utiskuje, zbídačuje a doslova šikanuje. Paradoxně tedy může být demokratická vláda, vládou antilidovou, čili ve skutečnosti antidemokratickou.

Pan Antonín Mora z Horažďovic poslal do Haló Novin svůj zážitek z posledního dne uběhlého roku. Cituji: Jsem volyňský Čech, narukoval jsem ke 2. čs. paradesantní brigádě 5. března 1944 v Jefremově v SSSR. Jsem nositelem řady vyznamenání ČSR, SSSR i Ukrajinské republiky. Dne 31. prosince 2010 jsem navštívil známého, plukovníka Antonína Dědocha v obci Velké Hydčice u Horažďovic. Jeden místní občan při příchodu do obce mne vyslýchal, co ve vsi pohledávám. Když jsem řekl účel své návštěvy, počkal, až se vrátí můj známý z vycházky se psíky a počal nám házet pod nohy výbušné petardy. Když plukovník zašel domů, dotyčný občan přišel ke mně a poroučel mi, abych okamžitě z obce zmizel! Jinak se prý vypořádá i se mnou. Odvětil jsem, že takových

Po smrti Dientsbiera a do zvolení jeho nástupce, existuje v senátu rovnováha sil mezi vládní koalicí a opozicí. Toho chce zrůdná vláda zneužít k prosazení zákona, jímž by byly prominuty tresty za zločiny, které v době nadvlády KSČ byly kvalifikovány jako protistátní a dosud se na ně nevztahují všeliké ty rehabilitace. Do této kategorie patří i řádění rádoby odbojové sebranky Mašínovců. Dovoluji si upozornit každého jednotlivého senátora, že hlasováním pro tento zákon otvírá prostor dalším zločinům. Současná situace v naší zemi je totiž již pro většinu národa prokazatelně horší, než byla Husákova normalizace. Z mnoha vrstev se už ozývají otevřené výzvy k odporu vůči současné politické garnituře. Stačí tedy velice málo, a bude stav v ČR minimálně srovnatelný s obdobím padesátých let minulého století. Dovoluji si proto upozornit všechny naše politiky a nejen je, že čtvrtý odboj je naspadnutí. A nebude nekrvavý.

Myslím si to o Vás již velice dlouho, ale dokud jste nebyl premiérem, podceňoval jsem tento prokazatelný fakt, který se ale plně provalil při posledních dvou aférách Vaší vlády, ať již v případě korupčníka Drobila, či lháře Bárty. Abyste věděl, co to označení znamená, doporučují Vám k přečtení alespoň jeden díl trilogie od MUDr. Xaviera Crementa, kupříkladu hned ten úvodní s názvem Dost bylo kokotů. Pokud by se Vám nezamlouvalo, že jsem si Vás takto pojmenoval, tak se za to již předem veřejně omlouvám. Oprávněně totiž předpokládám, že na cestě dokončení reforem za každou cenu, tedy i za cenu svého zesměšňování, se nebudete zdržovat názorem jakéhosi nýmanda. Pokud jsem naopak Vaši současnou situaci přecenil, určitě budu mít dost času na jasněji formulovanou omluvu.

V minulých dnech se v naší zemi nečekaně zvýšil počet příslušníků levice a dokonce mezi mladými lidmi, což je na tom nejpřekvapivější. Ne, nevyvozuji to z posledních průzkumů volebních preferencí, které už dosti dlouho staví strany vládní koalice do stále citelnější menšiny. Usuzuji tak podle výšplechtu našeho nejvyššího. Ten při lyžovačce v oblíbených Krkonoších překvapil i novináře takovým způsobem, že se už ani nezmohl na další otázky. Když se totiž Hradního pána zeptal, zda by si nechtěl vyzkoušet jízdu na snowboardu, dověděl se, že to určitě ne, protože je to příliš levicové. Tečka. To už není antisocialistický dogmatismus, to je čistokrevné idiotství, pokud nejde dokonce o chorobu, jak se již loňského roku domnívalo několik našich psychiatrických odborníků.

Ještě dneska se jim říká renesanční osobnost. Komu? Těm, kdo jsou odborníky v mnoha oborech. Intelektuálská obec sice tvrdí, že takoví již mezi námi nejsou, ale to spíše ze závisti. Minimálně jeden mezi námi je&no&mezi námi, on sídlí vysoko nad námi, dokonce až na Hradě. Rozumí minimálně finančnictví, dějinám, ekonomice, klimatologii, sociologii, politologii, politické filosofii, liberální ekonomii, socialistické demagogii, komunistické zločinnosti, sportu, levicové ideologii, právu& a mnoha dalším. Podle svých spolupracovníků, ehm, podržtašků, je prý až k uzoufání pracovitý. Když jsem to nedávno četl z pera jeho kancléře, napadl mne Werichův citát. Největším nebezpečím lidstva je pracovitý blbec. Předpokládám, že kdyby dneska ještě žil, tak by svůj aforismus poopravil. Ještě nebezpečnějším je totiž workholický dogmatik.

Pokud by se odchody nemocničních lékařů nakonec uskutečnily, pak by s vysokou pravděpodobností jim samotným moc prospěchu nepřinesly, přesněji řečeno jen asi některým by se povedlo uchytit v zahraničí. Ostatní by dál živořili, u třeba v té cizině. Jejich odchod by jistě neprospěl pacientům, jejich nemocničním kolegům, ba ani nižšímu personálu, ba ani samotnému vedení nemocnic. Neprospěl by zřizovatelům nemocnic, ale ani praktickým lékařům, o odborných ani nemluvě. Mohli by se totiž, mimo jiné, dočkat povinných služeb v nemocnici, pod knutou nouzového stavu zaviněného zdravotní bezpečností v zemi. Prospěl by ale pojišťovnám, které by nemusely proplácet tolik úkonů v nemocnicích a prospěl by především investorům, čti spekulantům. Nemocnice by po odchodu lékařů dostaly od pojišťoven menší platby, takže jim finance nebudou stačit na provoz. Budou muset řízeně zkrachovat, ne nadarmo pro bankroty firem vláda, zcela náhodou docela nedávno, upřesnila pravidla. Podle nich kasínoví financiéři koupí nemocnice za babku. Menší s výdělkem rozprodají, zařízení jiným nemocnicím a soukromým klinikám, budovy pak třeba hernám a jinému ziskovému podnikání. Ostatní léčebné ústavy pak o vhodný majetek zrušených zvětší a se ziskem prodají. Což je oblíbený model české privatizace již od dob deetatizace, čti loupeže, národního bohatství. Ať již mladí nemocniční lékaři podnikli svou akci ze zoufalství, či sebelépe promyšleně, zbytek společnosti by to neměl nechat bez odezvy. Je ohroženo zdraví každého z nás. V prvé řadě by se za své mladé nemocniční kolegy měli vzít všichni lékaři a ne v závětří čekat, že oni na jejich angažovanosti nějak pofiderní vyzískají. Ale především by se tentokrát už rázně měla ozvat celá společnost. Naše zdraví a především našich dětí, je přece sakra už dost vysoká hodnota. V kolotoči ztrát všech sociálních jistot, je zdravotní péče tou poslední, kterou jsme doposud měli. Sebrat nám i tuto jistotu je zločinem zločinů fakticky genocidním. Buďto nám polistopadová politická kamarila dá jistotu zdravotní péče, nebo ať navždy zmizí z našeho obzoru. I kdyby to mělo stát tak dlouhou generální stávku, dokud vláda, či dokonce celý systém nepadnou.

Již v dobách nadvlády KSČ jsem tvrdíval, že existují obory lidské činnosti, pro které by zájemci měli být přísně vybíráni. U budoucích pracovníků služeb kupříkladu psychologem, který by včas zjistil, zda patří k lidem, kteří dovedou být k zákazníkovi úslužní, i když on je protivný, ba třeba až hulvátský. U budoucích lékařů pak dokonce psychiatrem, který odhalí, zda jde o lidi toužící po slávě, kariéře či penězích, nebo adepty opravdu oddané ideálům služby trpícím a potřebným. Přivedly mne k tomuto názoru zkušenosti s lidovým léčitelstvím, k jehož mravním postulátům vždycky patřilo, že za léčení se neplatí, pouze každý léčený podle svých možností přispěje na živobytí léčitele. Velice podobná pravidla pro léčení vždycky platila v celém orientě, kde pacient platil pouze za léky, nebo císař a jiná vrchnost teprve za vyléčení. V současné době, kde všechno je zbožím, cílem všech aktivit je zisk a nejvyšším smyslem života je úspěch, je dokonce nezbytné, aby nikdo, kdo chce být boháčem, se v zájmu celé společnosti nestal lékařem. Během studií medicíny by odborníci měli mezi studenty odhalit ziskuchtivce všeho druhu, aby v pozdějším, specializovaném studiu jim bylo povoleno pokračovat pouze v těch oborech, které realizují medicínu neléčivou, především pak chirurgické sochařství. Síto by mělo být tak dokonalé, aby se mezi lékaře nedostal ani jeden zrůdný medicinman. Je totiž z psychologie již dávno známo, že i jediná silná osobnost s negativním chováním, dokáže rozvrátit velmi početnou komunitu slušných lidí. Kdyby naše zdravotnictví alespoň v budoucnu dokázalo eliminovat příliv nositelů oněch vlastností pro lékaře nevhodných, vytvořila by se pro další generace šance velice humánního zdravotnického systému, pro jehož vykonavatele by povolání lékaře bylo skutečně posláním.

Hromadné výpovědi, které podalo snad až na pět tisíc lékařů nemocnic, nejsou podle jejich mluvčích motivovány platovými podmínkami. Ti slušnější pak říkají, nevedou nás k protestu jenom naše nízké platy. Všem prý jde především o nevyhovující systém získávání další kvalifikace, především atestací. Pravdou ale je, že na onom systému jim vadí především, ne-li jenom fakt, že právě v onom období mají nízké platy. Takže jako vždycky, o peníze jde až v první řadě, jak řekl náš vrchní neoliberální demagog. V takových souvislostech pak má protest ve formě výhružky odchodem, silně protiprávní zabarvení. Pokud totiž kterákoliv odborová organizace vyjednává o platech, tak jde o tak zvané vyjednávání kolektivní smlouvy se zaměstnavatelem. A když při vyjednávání předáci odborů nejsou schopni prosadit akceptovatelnou mzdu, může celá organizace jako formu sociálního střetu podle Zákona o kolektivní smlouvě užít pouze stávky. Stávka je ve sféře střetu o vyšší platy v našem právním řádu jediným zákonným prostředkem nátlaku odborů na svého zaměstnavatele. Pokud tedy část lékařů, pod taktovkou své odborové organizace, v současnosti užívá jiný způsob boje za vyšší platy, jde nejen o protiprávní jednání, ale v mých očích dokonce o jakýsi projev povýšeneckého chování. Jakoby lékaři byli něco extra, cosi jiného, než kteříkoliv ostatní zaměstnanci. Jedna z lidových moudrostí říká, že kdo se povyšuje, bývá ponížen. V posledních dnech jsem četl, že lékaři jsou přesvědčeni, že jejich studium je prý nejnáročnější, z čehož, alespoň pro mne zase vyplývá, že lékaři jsou mezi inteligencí naší nejvzdělanější elitou. I při takovéto výjimečnosti by si ale naši nejvzdělanější spoluobčané měli zmiňované moudrosti lidu být setsakramentsky vědomi.

Iniciativa Děkujeme odcházíme, v provedení mladých lékařů z nemocnic, je od samého počátku velice podivnou. Po převratu byl naprosto bez výjimky ministrem zdravotnictví vždycky lékař a většinou právě nemocniční. Každý z nich musel proto znát zásadní dva problémy, kvůli kterým se údajně kasta mladších nemocničních lékařů koncem loňského roku odhodlala k velice rizikovému protestu. Rizikovému jak pro ně samotné, tak pro ostatní lékaře a konečně pro celou společnost. Lékaři mají přece jako jedni z mála nejen svou profesní komoru, ale i svůj odborový klub a ještě k tomu v naší největší odborové konfederaci další odborovou instituci, odborový svaz pracovníků ve zdravotnictví, jakýsi svůj podpůrný spolek. Nedovedu pochopit, že při tak vysoké organizovanosti, společenskému vlivu a konec konců i intelektuální úrovni, nebyli za celých dvacet let lékaři schopni vyjednáváním, i třeba s patřičnými nátlaky, dohodnout s mocí alespoň takové kompromisy, které by jim vytvořily takové podmínky, aby nemuseli podstoupit tak zoufalou akci. Jak znám davové chování, jsem hluboce přesvědčen, že naprostá většina z těch, co dali výpověď, se ve skutečnosti strachuje, aby nakonec nemuseli opravdu odejít.