Změny, které probíhají v naší zemi po Velké Listopadové Sametové Revoluci, nazývali politici buďto transformací (přeměnou), či reformou (změnou formy). Především Klaus stále hovořil pouze o reformě, když myslel jen na tu ekonomickou, protože jako správný odchovanec primitivního materialismu vnímá, stejně jako věděl i Marx, že změna hospodářství je fundamentem všech dalších změn. Sociologičtí odborníci s odstupem času začali používat jasnější pojmenování pro děni posledních dvaceti let v naší zemi a nyní již hovoří o translaci, čili o posunu. Od samotného počátku nešlo totiž prvoplánově o přeměnu plánovací ekonomiky na tržní, či diktatury jedné strany na soutěž politických stran, ale o závažný historický posun v sociální struktuře společnosti. O návrat k rozdělení na bědné, chudé, movité a majetkové oligarchy. O posun ke staré sociální diferenciaci od živořící bídy až po okázalou rozhazovačnost. Od listopadu 1989 se neúprosně v naší společnosti stále zvětšují majetkové nerovnosti a tomu odpovídající privilegia. Že jde o posun, o tom už nikdo nepochybuje. Zatím ale naivní lid nechce věřit, že jde o zpětný posun. Toho důkazem je ale ideologické oceňování chudoby současnou mocí. Její příslušníci a především jejich mediální lokajové, se již opět vůbec nestydí opakovat názory staré víc jak sto let, kdy platilo, že chudoba je trestem; pro věřící – božím za hříšnost, pro ty ostatní pak spravedlivým potrestáním lenosti. A to byl už pokrok, protože ještě o století dříve byla chudoba bezprostředně trestána vězením, ba v Anglii až nucenými pracemi v městských robotárnách. Naše politická věrchuška se pomalu, ale jistě posunuje až k této hranici. Johnova strana například už má ve svém programu zvýhodnění nezaměstnaného, pokud bude pracovat na veřejných pracích v obci. Takže se nakonec vlastně celá ta minulá, tak zvaná totalita, po listopadu jenom posunula pouze na chudé, ale o to tvrději, což bude asi ta jediná, skutečná, praktická, polistopadová změna.

Je tomu již měsíc, co na webu Britské listy byl několik dnů vyvěšen následující příspěvek, cituji: Bože, jaký vy jste jen bolševický prasata, škoda, že jsme vás v Listopadu nepověsili, píše čtenář, který se podepsal jako Josef Vrabec, konec citace. Nevím, proč takový blaf redakce vůbec publikovala, ale když jej nevyřadila ani na třetí den, poslal jsem údajnému Vrabcovi, jehož e-adresa byla na webu k dispozici, následující větu, opět cituji: A proč jste se o to alespoň sám nepokusil? přece nikdo nebude Vaše nápady realizovat za Vás, zbabělče, konec citace. Kupodivu jsem okamžitě dostal velice slušnou odpověď, cituji: Tenkrát jsme se nechali umluvit Havlem, podruhé to neuděláme, konec citace. Na což jsem už zareagoval následujícně, cituji: Žádné podruhé pro vás nebude, takovou šanci dějinné kyvadlo dá zase nám a bude záležet jen na nás, aby už nebylo potřetí, konec citování. A od té doby stále čekám na odpověď.    

Před několika dny naše instituce výkladu Ústavy zrušila část penzijního zákona, která stanovuje pravidla výpočtu starobních důchodů. Prý málo vyjadřují zásluhovost a příliš vysoce přeceňují solidárnost. Jinými slovy, celoživotní boháči, podle otalárovaných stupidů, dostávají z průběžného penzijního pojištění nedostatečné prostředky na pokračování ve svém hýřivém až mnohdy zhýralém životním stylu, zatímco chudáci jsou přece celoživotně zvyklí na živoření, takže v něm mohou žít i v penzi. ÚS tím v prvé řadě nezklamal odborníky na politickou psychologii. Ti totiž neustále tvrdí, že politici se při svých rozhodováních řídí pouze osobním prospěchem. Jelikož členové ÚS patří k byrokratům s nejvyššími příjmy v zemi, tak dělají všechno proto, aby především sami sobě zajistili i nejvyšší možné penze. Nezklamal samozřejmě současnou vládnoucí vrstvu, která je nejbohatší a pro niž ÚS u zákonodárců svou jmenovanou, zvláštní formou zalobboval. Nezklamal ani své tvořitele, tedy poslance, senátory a především prezidenta, který již dávno naší veřejnosti oznámil, že buduje v zemi systém, v němž se musí každý o sebe postarat sám. Nezklamal současné, lokajské ideology, kteří dneska neskrývaně začínají hlásat, že každé bohatství je zásluhou a chudoba je jen a jen výsledkem lenosti. Vždyť přece každý může být úspěšný. Nezklamal ale především mne, který od samého jeho vzniku tvrdí, že Ústavní soud je hrobařem demokracie. Jeho členové jsou totiž ve své bezmezné pýše už skálopevně přesvědčeni, že mají pravdu, i když ji nemají a sám jejich předseda se neostýchal cynicky prozradit, že každé rozhodnutí ÚS je především závislé na soukromém názoru toho jediného jeho člena, který je v dané kauze soudcem – zpravodajem. Takže ve svém finále je demokracie v ČR diktaturou onoho jediného, náhodně vybraného příslušníka ÚS, takže v zemi máme jakousi právnickou monarchii. Z čehož plyne, že veřejnost by ve svém vlastním sebezáchovném zájmu měla vykonávat účinný dozor nad rozhodnutími ÚS, neboť jen ona je nejvyšším mocenským suverénem a jen a jenom ona je proto jediným arbitrem právního řádu demokratické země.

Vždycky mně byly vrcholně podezřelé všechny průzkumy veřejného mínění. A ani jsem se proto nedivil, že je strana a vláda za KSČ nedělala. Z nich pak nejvíc hra na nejpopulárnějšího, nejoblíbenějšího, či až nejdůvěryhodnějšího politika. Právě minulý týden v ní poprvé vede tabulku úspěšnosti Radek John, persona, která ve skutečnosti ještě není politikem. Takže právě proto je nejpopulárnější. Další to absurdita demokracie, v níž se běžně stává nejpopulárnějším politikem člověk, který prakticky ještě politikem není. Případ Johna totiž není zdaleka první. Právě naopak, jde prakticky o tradici našeho polistopadového veřejného prostoru. Pamětníci si určitě ještě vzpomínají na obrovskou popularitu disidentské superstar Václava Havla, či hřívnatého bosse z Prognostického ústavu KSČ, prakticky ihned od prvních okamžiků po 17. listopadu 1989. Byla rovněž obrovsky největší, když ještě nebyli politiky. Pak už jejich hvězda pouze zapadala. Stejně na tom byl současný premiér, který ještě nic neudělal ve své funkci a už byl nejpopulárnější, ba dokonce požíval údajně největší důvěry veřejnosti. A od té doby už v žebříčku klesá. Dokonce se podobnému osudu nevyhnul ani spící černohorec za šlechtického, ba až vladařského rodu, když se rozkřiklo, že povede stranu politických elitářů. Takže mne napadá, kdy vlastně člověk už je politikem, když se teprve vlísává v přízeň svých bližních, nebo teprve potom, co svými rozhodnutími zastupuje občany, čti, rozhoduje o osudu občanů?

Dovolím si dneska pokračovat v odpovědi na otázku, na niž jsem se začal pokoušet odpovídat už včera, kdy jsem snad trochu osvětlil Rusko-Americké pokrytectví kolem jaderného odzbrojování. Dneska bych se pokusil říci něco o paskvilní hře polistopadových pohlavárů ČR ve sféře zahraničních vztahů. V přitroublé reakci na čtyřicet let podřízenosti Sovětském svazu, čti Rusku, celých dvacet let doslova a do písmene kují protiruské pikle, ve prospěch, ba až v lokajských službách globálního kolonizátora, čti USA. Je to počínání idiotské a pro naši zemi stejně nebezpečné, jako bylo chování prvorepublikové moci ČSR, která měla nepřátelské vztahy se všemi svými sousedy, ale zato uzavřela smlouvy o pomoci s těmi, s nimiž neměla žádné společné hranice, s Francií především a s Rumunskem konče. Dnešní čeští politici si vůbec nechtějí připustit zeměpisnou realitu polohy české kotliny. Buďto vůbec neznají, nebo vědomě ignorují již dvě staletí platnou realitu mezinárodní politiky, nazývanou odborníky Heartland. Podle níž je Evropa, Asie a severní Afrika superkontinentem, o němž zatím vždycky šlo při každém světovládném pokusu. Ať se to komu líbí, nebo ne, i v mezinárodních vztazích je košile bližší než kabát a zeměpis nelze nebrat v úvahu. Česko je, bylo a bude, součástí Heartlandu. Takže si jeho politici pro budoucnost musí vybrat. Buďto se zeměmi tohoto nadkontinentu budou dělat všechno alespoň pro obranu společné svobody, nebo se stanou konfidenty, ba až kolaboranty některé mimo heartlandské moci, čili především USA. Prakticky tedy zrádci ohrožující životní existenci skoro čtyř miliard lidí. Ti by se v krizové situaci nepochybně vůbec nezastavili před tím, aby tuto, pro Číňany trochu větší vesnici, zlikvidovali, jako se ve válce vždycky zrádci likvidují. Je proto v samotném životním zájmu každého obyvatele Česka nedopustit, aby o zahraniční orientaci země rozhodovali poskoci celoživotně placeni agenturami USA. A je nevyhnutelné, aby vedoucí politici se účinně podíleli na takové spolupráci všech zemí srdce světa, která zajistí jmenovanému superkontinentu prosazení právě jeho zájmů proti vůli, moci, síle, ba i té vojenské, kteréhokoliv hráče na glóbu této planety. Raelistická politika nám říká, že se musíme oprostit od averze vůči Rusku, musíme všichni v Evropě, především pak Británie, přestat být nohsledy USA a musíme, v zájmu své sebezáchovy, najít řešení společných problémů s muslimy, Indy i Číňany. Nechrání nás totiž od těch všech žádné oceány.   

Devatenáctého dubna jsem dostal do tohoto blogu dotaz, ze kterého cituji: &před 2 týdny tu podepsali za celosvětového humbuku USA a Rusko smlouvu, nyní někteří, např. Kohout, Barták, ale s podivem i z ČSSD se dožadují jakési kanceláře, coby deštníku, a vyhlásili, že do 8 let bude celá Evropa pod deštníkem, ale Rusové, logicky žádný deštník nechtějí,…jak to tedy skončí?, konec citace. V prvé řadě se omlouvám za zpoždění své odpovědi, ale nechtěl jsem přerušit návaznost předešlých textů. Hned na počátku si troufám tvrdit, že na otázku: Jak to skončí, nezná odpověď možná ani Bůh, pokud je pravdou, že svět i člověka sice stvořil, ale nechává vesmír fungovat podle zákonitostí, které mu předurčil, leč člověku přidal navíc i svobodnou vůlí, díky čemuž ani on už s vysokou pravděpodobností nedokáže předpokládat, jak s ní ty miliardy jednotlivců naloží. Je si jenom přát, aby lidstvo nenaplnilo předpověď před několika lety zemřelého českého filosofa a anarchisty, Egon Bondyho, který z tribuny sjezdu KSČM kdysi na počátku devadesátých let řekl, že bohatí vládci v pudu sebezáchovy musí vyvraždit naprostou většinu lidstva, aby jim pak vystačily snižující se zdroje planety. Čtenář, který mi napsal, naprosto správně označil podpis smlouvy START 2 za humbuk. Jako vždycky platí i v tomto případě, že čím je kolem nějaké aktivity mocných vyvolávána větší mediální vřava, tím je samotný význam věci menší. Již dávno lze proto tato mocenská představení označit za Dívadlo pro prostý lid. Každý, kdo se jen trochu zajímá o politiku, určitě si ani chviličku nemyslel, že státy vlastnící jaderné zbraně, by měly někdy opravdový zájem se jich zbavit. Všechny smlouvy, kamuflující toto zdání nejsou ničím jiným, než dohodami o jakés takés rovnováze v jaderné výzbroji jejich dvou největších majitelů, ve chvíli zlomového období, kdy je ukončena další fáze technologických inovací a vývoje účinnějších generací těchto zbraní. Dva rivalové totiž nejlépe ví, jaké obrovské náklady je třeba vynakládat na údržbu zastarávajících zbraní. Když pak už mají vyrobené, nikoliv teprve vyvinuté, efektivnější zabijáky, tak se dohodnou na likvidaci těch starých. Toť plná pravda o všech akcích v dosavadní historii, představovaných světové veřejnosti jako jaderné odzbrojování. Vlastnictví jaderných zbraní je totiž tím dosud nejvyšším a nejzrůdnějším stupněm monopolního imperialismu. Se samozřejmostí všech diktátorů si totiž vlastníci jaderných zbraní na samém počátku atomového věku prosadili do mezinárodního práva, že všemi prostředky zabrání tomu, aby jaderné zbraně vlastnil někdo jiný než oni samotní. Nikdo nemusí mít ani na chvíli pochybnosti o tom, že by se pod vlivem nějakého humanismu rozpakovali vyvraždit většinu obyvatel země, která by se jejich diktatuře vzepřela. Jen by světu na vysvětlenou oznámili nějakou novou doktrínu, třeba o tak zvaném humanitárním, nebo aby se neopakovali, tak sanitárním jaderném bombardování.

Ve větě, které jsem si všímal včera, se hovoří o jakýchsi nezcizitelných lidských právech, jež jsou konkretizována tři. Právo na život, právo na svobodu a právo na budovní osobního štěstí. Na první pohled zní krásně, jenže už při trochu bližším pohledu jde o kamufláž. Snad jedině právo na život je pro většinu lidí světa jasné, samozřejmě s výjimkou právního řádu samotných USA, který nejenže uplatňují trest smrti, ale považuje za oprávněné vést války v zájmu státu, v nichž je pak zabíjení nutnou daní boje kupříkladu za svobodu, demokracii či za jiný zájem mocných nejbohatšího národa. Druhé právo, právo na svobodu, je v USA uskutečňováno jako všeobecná soutěž všech se všemi. Liberální slogan o tom, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda jiných, je testována právě touto soutěží, v níž se teprve určují konkrétní hranice svobody každého jedince, skupin, až velkých společenství pomocí vzájemného vlivu, síly a moci. Nejméně jasné je právo třetí, právo na budování osobního štěstí. Američané se svou pragmatickou snahou o jednoduchost, si toto právo naplňují, po celou svou historii, obzvláště jednoznačně. Neuznávají prostě žádné meze pro shromažďování osobního bohatství. Každý se cítí být oprávněn z všelidského dědictví urvat tolik, kolik se mu svým úsilím, ale i za pomoci náhod a štěstí, dokonce pak i za využití legitimního násilí, podaří. Takže právo na život se v USA transformovalo na oprávnění soudů nechat popravit každého, kdo nemá v tom smyslu privilegium nedotknutelnosti a ve válkách pak zabíjet bez skrupulí. Právo na svobodu se přeměnilo na právo silnějšího, v rozsahu legalizovaném zákony, které si samozřejmě prosadili právě oni mocní, především ve vlastní prospěch. A právo na osobní štěstí se změnilo v ničím neomezenou, bezohlednou honbu za bohatstvím. Řečnění o lidských právech z úst otců USA je tedy jenom nástupní kamufláží k jejich budoucí nadvládě. A ta je umožněna právě onou uvozovací lží o rovnosti. Žádná lidská práva totiž nemohou být realizována ve společenství nerovných lidí, protože vlivnější, bohatší, silnější, mocnější, privilegovanější a jinak zvýhodnění, si z nich vždycky vezmou větší díl.

Abych nějak ukončil svůj kratičký seriál textů o rovnosti, uzavírám jej citací z Deklarace nezávislosti, zveřejněné dne 4. července 1776, v níž druhý odstavec, přeložen do češtiny, začíná větou, cituji: Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou nadáni jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří, právo na život, svobodu a budování osobního štěstí. Konec citace. Pro historickou spravedlnost uznávám, že Deklarace je ve svém celku fakticky zdůvodněním vzpoury britských kolonií v severní Americe proti nadvládě britské koruny. Prohlašuje totiž kolonie za samostatné státy a z mezinárodního práva pak dovozuje, že jsou oprávněny vést válku proti Velké Británii, zvláště když ta se vůči nim chová tyransky. Mne však nezajímá historický kontext, z celého dokumentu mne přitahuje jen ta jediná věta. Vzpomenu-li si, totiž že jmenovaný dokument sepsali pánové, kteří v té době ještě vlastnili černé otroky, pak nemohu jinak, než celé jejich písemné cvičení podezřívat ze lživosti. Mocní Spojených států Amerických totiž v celé následné své historii se nikdy nechovali tak, že by považovali všechny své obyvatele za sobě rovné. Dokonce ani před zákony ne. Mocní jsou dodnes v USA mnohem obtížněji stíhatelní za své činy, než zbývající obrovská většina a ti nejmocnější jsou v několika případech dokonce nadáni privilegiem imunity. V mých očích je celá historie USA dostatečným důvodem, abych považoval proklamaci o rovnosti stvoření lidí za největší žvást lidských dějin. Ke zbytku na úvod citované věty se krátkou poznámkou ještě vrátím, asi už zítra.

Spolu s prezidentským párem zahynulo na okraji Ruska dalších čtyřiadevadestát lidí. Skoro pět hodin včera trval smuteční ceremoniál pohřbívání Lecha Kaczynského a jeho manželky. Na jedné z PTV, při přímém přenosu z pohřbu, běžely na spodním okraji obrazovky celé desítky informací, především pak jména a hlavně funkce dalších obětí, jimiž byli nejvyšší vojenští velitelé, vysocí představitelů kléru, 18 poslanců, senátoři a další. V letadle byli také někteří příbuzní katyňských obětí, kteří na uvedeném baneru byli vzpomenuti jenom výjimečně a pouze jako skupina, nikoliv jmenovitě. Nejvíc mne rozhněvalo, že ani jednou nebyla uvedena jména posádky letadla, ba dokonce nebyla mezi oběťmi připomenuta ani vcelku. Při tom jenom příslušníci posádky letadla byli skutečnými a fakticky jedinými oběťmi havárie. Všichni ostatní totiž letěli do Katyně z vlastní vůle, mnozí dokonce ze svého politického přesvědčení a nejeden až z nepřátelství či nenávisti k Rusku. Takové, určitě katolíky, tedy potrestal sám jejich Bůh. Posádka letadla ovšem zemřela při plnění služební povinnosti. Určitě by její členové raději seděli se svými rodinami doma. A co je nejhorší, s vysokou pravděpodobností zahynuli jen vinou samotného Kaczynského, o kterém se šíří v Polsku zvěsti, že byl na palubě letadla vždycky diktátorem a muselo tedy být po jeho. Jestli se ukáže, že to byl on, kdo i přes varování dal rozhodující příkaz přistávat, měl by být doslova vykopán z Wawelu, kde jej pyšný bratr nechal pochovat vedle dávných králů Polska do sarkofágu ze vzácného kamene. To příslušníci posádky letadla by měli být vyznamenáni a se všemi poctami pochováni jako opravdoví hrdinové, protože doslova padli, navíc v době hlubokého míru, a nepochybně na vojenský rozkaz muže, jehož heslem prý bylo: Bůh, čest a vlast. Což je heslo spíše pro křižáckého rytíře, než politika současné doby.