Snahy politologů a sociologů o popsání současnosti dokazují její složitost mimo jiné i v obrovském množství přívlastků, které jí dávají. Nehodlám zde připomínat až básnické pojmosloví některých sociologů, které současnost označují za rizikovou, tekutou, či zlomovou. V této poznámce zůstanu u jejího ekonomického podhoubí, jímž je kapitalismus. Kapitalismus dneška je podle většiny politologů neoliberální, kasinový, spekulativní, globální, nadnárodní, korporátní, dokonce i kalamitní. Všechny názvy jsou správné, jenže zdůrazňují obvykle jen jednu stránku tohoto společenského jevu. Zmíněná složitost vede pak některé autory dokonce k tvrzení, že už dneska vůbec nejde o kapitalismus. Při tom ale nelze popřít, že fundamentálním rysem současné společnosti je abnormálně vysoká koncentrace kapitálu v rukou mizivé menšiny. Z čehož plyne, že tato menšina ovládá nejen hospodářství světa, ale fakticky všechny sféry společenského života, jelikož žádná z nich nemůže existovat bez peněz. Dnešní společnost je proto bez diskusí totalitou. Veškerý život každého člověka, jakož i celé společnosti je ovládán prostřednictvím peněz. Peníze jako jediný znak bohatství jsou tak zjevným prostředkem komplexní nadvlády. I když je politický systém v mnoha, dokonce nejbohatších zemích, formálně demokratický, je díky totalitě peněz nejtotalitárnějším v celých lidských dějinách. Superkoncentrace kapitálu v rukou mizivé menšiny dala možnost vzniku CELOSVĚTOVÉMU MOCENSKÉMU KOMPLEXU. Ten je složen z nadnárodní finanční oligarchie, nadnárodních korporací, celosvětových institucí a polosoukromých armád, které prozatím působí pod záštitou vlád několika nejbohatších států světa.
Archiv pro měsíc: Listopad 2010
OTEVŘENÝ DOPIS MINISTRU PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ
Pane ministře.
Od ledna příštího roku začne dobíhat tříletá promlčecí lhůta u prvních pohledávek nemocnic vůči pacientům, kteří nezaplatili šedesát korun za den léčby.
Jenom v mém bezprostředním okolí jsou tři lidé, kteří po zaplacení všech měsíčních plateb mají pro své živobytí k dispozici méně jak sedm set korun na týden. Nejméně pak jedna starší paní, které zbývá těch korun pouze dvě stě padesát.
Ze dvou výše uvedených faktů předpokládám, že ministerstvo, jež má ve svém názvu mimo jiné slovo sociální, tuto situaci předpokládalo a má pro ni připraveno řešení. Zvláště když již Vy osobně jste ve vládě souhlasil se zvýšením zmíněného poplatku na sto korun denně. Podle tisku posledních dnů je občanů, dlužících nemocnicím několik desítek tisíc. Oprávněně předpokládám, podle zkušeností života v našem právním státě, že nemocnice tento dluh prodají soukromým agenturám, které na dlužníky přes soudy pošlou exekutory. Čímž se dluh zvýší minimálně o deset tisíc. Což všechno se bude dít podle práva.
Ptám se proto:
1. Jaká jsou Vaším ministerstvem schválena opatření pro prokazatelně insolventní pacienty, kteří nemohou na léčení v nemocnicích platit sto korun denně?
2. Jaká řešení bude Vaše ministerstvo prosazovat při vymáhání minulých dluhů?
NEJVÝSTIŽNĚJŠÍ POJMENOVÁNÍ SOUČASNÉ VLÁDY
Nejprohnanější šíbr a faktický Richelieu současné vlády, Kalousek, označil nedávno vzniklou koalici na magistrátu v Praze zkratkou 4K, kterou ihned vysvětlil coby kmotrovskou koalici korupčního kartelu. Rovněž půlroční existence současné vlády dala nejednu příležitost publicistům i veřejnosti, pojmenovat ji mnoha přiléhavými označeními, od Bakalovy, přes panskou, vrchnostenskou, až po antisociální. Sám ji vnímám prvoplánově jako protilidovou. Po přijetí zákonů, tvořících berličky škrtícího rozpočtu, mám ale pro ni nový a podle mne dosud nejvýstižnější název. Vláda ubohých zbabělců. Protilidovost trojčlenná koalice prokázala již tím, že brala chudším a bohatým přidávala, nebo je alespoň zvýhodňovala. To jí ale nestačilo, posledními zákony postihovala i nejslabší skupiny obyvatel, které se nejsou schopné bránit, tedy třeba děti a invalidy. Jen opravdově ubohý zbabělec si totiž troufá pouze na bezbranné i tehdy, když daleko větší m přínosem pro úsporný rozpočet mohl být dosažen kupříkladu jen tak málo zvýšeným zdaněním bohatých, že by to ani nevnímali.
ÚSTAVNÍ SOUD ČEKAJÍCÍ A SPÍCÍ
Všichni, kdo mne znají, velice dobře vědí, že nemohu přijít Ústavnímu soudu (ÚS) na jméno, jak se říká lidově. Jasněji řečeno, považuji jej za zideologizovanou instituci, pyšně zahleděnou do sebe a vydávající se za hlásnou troubu jediné pravé demokracie. Navíc přisvojující si božský atribut neomylnosti. Což zdaleka není všechno. Čím dále tím více jej považuji za instituci línou a zatuchlou. Již několikrát se v této zemi totiž přihodily v politice události, které ve mně vyprovokovaly základní otázku o skutečném smyslu ÚS. Naposled to bylo při trojici aktů, o nichž jsem zde psal včera. Položil jsem si opět zásadní otázku. Kdy fakticky dojde k neústavnímu, či dokonce Ústavě odporujícímu jevu, když se děje, nebo až když si na něj někdo stěžuje? V mých očích by ÚS měl monitorovat alespoň činnost ústavních činitelů a vstoupit do procesu okamžitě, když se někdo z nich dopustí neústavnosti. Neměl by čekat, až na písemnou stížnost, navíc precizně zpracovanou, aby nemohla být vrácena, či dokonce okamžitě zamítnuta, z ryze formálních důvodů. Díky takovému prodlení totiž může dojít ke škodám, mnohdy nezvratným a nenahraditelným. Opožděný zásah ÚS do chování ústavních činitelů považuji proto za faktické neústavní chování.
TŘIKRÁT A FURT NIC
Zeptal jsem se dneska jednoho politologa, kde on vidí hranici mezi politickým autoritářstvím a diktátem. Ne přímo mezi režimem autoritářským a diktaturou. Než se dočkám odpovědi, dovoluji si tvrdit, že poslední chování poslanců stran bakalovských prostitutů je již otevřeným diktátem. Sněmovna v pohodlné většině panské jednoty napřed schválila stav legislativní nouze. A to jenom proto, že její vláda svou liknavost povýšila na systémový prvek. Zákony, které v legislativní nouzi nakonec byly nám všem nadiktovány, mohla vláda docela odpovědně předložit parlamentu již před čtvrt rokem. Jenže to by nesměli její byrokrati na dovolenou, jak to po nich chtěl Klaus, když s nimi vypil jmenovací sklenku vína. Podle tohoto příkladu lze v budoucnu každou lenost vyřešit legislativní nouzí. Následně poslanci vrchnostenské koalice zakázali opozici ve sněmovně dokonce mluvit. Tak mohli všechny zákony prohnat hlasovací mašinérií během několika minut. Bezohledněji se vládci již ve sněmovně chovat nemohou. Už jim zbývá pouze poslední, Hitlerův krok, zrušit tu žvanírnu. Do třetice pak, zřetelně všehoschopná koalice, nechala zákony schválit senátem několika desítek mrtvých duší. Tedy, již po volbách do senátu, s pomocí hlasů bývalých senátorů. Pokud tyto tři spolu související jevy nejsou praktickou realizací diktatury, pak si docela rád nechám vysvětlit, co to diktatura vlastně je.
OTEVŘENÝ DOPIS MINISTRU ZDRAVOTNICTVÍ
Vážený pane ministře.
Nevěřil jsem svým očím, když jsem četl zpravodajství o Vašem vystoupení v jednom nedávném pořadu Václava Moravce. Obhajoval jste v něm vládní návrh zvyšující nemocniční poplatky na sto korun denně. Jenom v mém nejbližším okolí žijí tři lidé, kterým po zaplacení povinných měsíčních poplatků zůstává na týden menší částka, než jakou by museli platit za eventuální pobyt v nemocnici. Jedné osobě dokonce zbývají na týden pouze dvě stě padesát korun.
Obracím se na Vás proto s tímto dotazem. Když vláda projednávala zmíněný návrh, byl jí k němu přiložen materiál, ve kterém by byl rozbor, či alespoň odborný odhad ekonomických a sociálních dopadů tohoto opatření, jak to ukládá náš právní řád?
Vaším argumentem pro vládní návrh bylo srovnávání zvýšených poplatků v nemocnicích s platbami za pobyty v domově důchodců, které jsou samozřejmě mnohem vyšší. Nesmyslnost takového posuzování Vám prokázalo prakticky okamžitě mnoho lodí a troufám si tvrdit, že si jeho nelogičnost museli uvědomit mimo jiné dokonce i ti, kteří nedávno nezvládli pokusnou maturitu z matematiky. Řečeno co nejslušněji, Vaše obhajoba vládního návrhu byla stupidní. V mých očích natolik neodpovídala Vašemu vzdělání, předpokládané inteligenci a hlavně Vašim životním zkušenostem, že mne to vede k domněnce, že jste tímto způsobem chtěl veřejností zprostředkovaně sdělit, že s vládním návrhem ve skutečnosti nesouhlasíte.
Nevím, proč jste přijal ministerský post v této vládě, ani nemohu tušit, nakolik jsou tím naplněny Vaše životní ambice. Jedno však vím jistě. Za normalizace, v době nadvlády KSČ, si nejeden poctivý komunista a mnoho jiných vzdělaných lidí sami pro sebe omlouvali tehdejší setrvávání v odpovědných funkcích výmluvou, že kdyby ji nevykonávali oni, tak by jejich místo zaujal mnohem horší člověk. Bylo to jejich největší životní selhání. Nejinak je tomu nyní s Vámi.
Tento dopis je otevřený, čili, jak je v současnosti zvykem, dá se proto nalézt na netu. Očekávám, že alespoň na jedinou otázku, kterou obsahuje, veřejně a pravdivě odpovíte.
KONEC ŽVANÍRNY V ČESKU
Od počátků demokratických režimů většina autoritářských politiků a všichni diktátoři, považovali jednání v parlamentech za ztrátu svého času. Vnímali ho jako tlachání, mlácení prázdné slámy a proto při projevech poslanců jiného přesvědčení opouštěli sál. Otrlejší se dokonce nebáli veřejně parlament označovat za žvanírnou. Při všem tom popřevratovém vzývání demokracie se i v našich parlamentech většina poslanců chovala podobně. Když mluvil poslanec levice, pravicoví šli kouřit, nebo dokonce si svolali poradu do kuloárů. A opačně. Ani nejvyšší ústavní činitelé mnohdy neuměli poslouchat politického odpůrce, i když každý zkušený státník by se měl chovat právě opačně. Poslance svého klubu přece nemusí poslouchat, protože dobře ví, co řekne, ale ti z opačného tábora jej mohou nejednou inspirovat. Technika neposlouchání jiného názoru byla od samého počátku stěžejním pracovním nástrojem především Klause, který jako první veřejně prohlásil, že jedinou úlohou opozice je nesouhlasit, takže její názory není potřeba brát vážně. A tedy ani poslouchat. Tento dlouhodobý trend povýšila současná vládní koalice, sebejistá obrovskou většinou, na vyšší stupeň. Jako vláda všeobecného šetření, začala šetřit i časem a tak ve sněmovně prohlasovala, že jeden konkrétní zákon se schválí bez rozpravy – je přece legislativní nouze a co kdyby náhodou některý opoziční poslanec chtěl přečíst kupříkladu Bibli, jako se to kdysi stalo v Británii. Diktatura vládní koalice zatím tuto inovaci parlamentní práce použila jednou. A prošlo jí to. Takže se ještě máme na co těšit. Jestliže vládnoucí moc znemožňuje odpůrcům tu nejmenší formu odporu, měla by očekávat odpor silnější. A já říkám dokonce násilnější. Ten, kdo zakazuje diskusi, dává podnět na tvrdší odpor. Pokud tedy dojde k násilí, pak viníkem již předem je bezohledná vládní koalice.
ZNEUŽITÍ DISIDENTI
Protikomunistický disent, to bylo na začátku normalizace všeho všudy jen několik aktivních osob, z nichž každá okolo sebe soustřeďovala nepočetný okruh podobně smýšlejících lidí. Jistou ideovou spojnicí mezi nimi nebyla ani demokracie, ani svoboda, ale v průběhu počátků sedmdesátých let se jí stala celá soustava lidských práv a občanských svobod. Což byla hlavní politická móda v Evropě již od počátku sedmdesátých let. Všichni z disidentů při tom mlčky uznávali, že nejde ani tak o hospodářská a sociální práva, ale především, ne-li pouze, o občanské a politické svobody. Což bylo zaviněno traumatem, způsobeným obsazením ČSSR vojsky Varšavské smlouvy od srpna 1968. Od názorů vedoucích politiků sovětského bloku se přesvědčení disidentů lišilo především v tom, že disidenti odmítali tvrzení komunistických vládců, že hospodářská a sociální práva jsou důležitější než občanská a politická. Odpůrci hegemonie komunistických stran hovořil vesměs o jejich neoddělitelnosti, i když ti znalejší věděli o tezích kupříkladu Masaryka, že bez chleba není ani svoboda, ani demokracie. Zdálo se jim totiž tehdy zajištění chleba již naprosto nezvratným. Listopadová inscenace v roce 1989 se proto lidu servírovala coby politický mechanismus, který zajistí naplnění do té doby lidu citelně chybějících občanských svobod a politických práv. Šlo o největší mystifikaci oné doby. Nejznámějším protagonistům změn, kteří prohlašovali že patří k disentu a někteří k němu skutečně patřili, v prvém plánu nikdy nešlo o žádná lidská práva, občanské a tím méně politické svobody. Šlo jim o právo jediné. Právo na neomezené hromadění bohatství. Tím zvrhle oklamali nejen celou veřejnost, ale především naprostou většinu svých mkolegů z disentu, ze kterých prakticky vytvořili konfidenty své zrady. Příživníci na morální pověsti disentu totiž věděli, že jenom bohatství jim zajistí všechna ostatní práva a svobody. Učebnicovým příkladem oklamaného disidenta se stal jednoznačně mnohaletý vězeň KSČ, který se nechal nejenom ohloupit zkazkou o zabití studenta při samotné manifestaci 17. 11. 1989, kterou právě on rozšířil do celého světa, ale ve své naivitě ještě dodneška věří hlavním podvodníkům těch dob, že to mysleli, alespoň tehdy, s lidskými právy opravdově.
LISTOPADOVÝ PODVOD S DEMOKRACIÍ
Vzpouru ulice, kterou 17. 11. 1989 započali studenti, se jali zmanipulovávat nejpodlézavější lokajové každé moci, herci. Do čela si vybrali fakticky jednoho ze svého středu, obskurního dramatika a dramaturga nedouka, jehož jedinou divadelnickou kvalifikací bylo, a vlastně pořád ještě je, kulisáctví. Právě on o demokracii ve své mluvě koktával v každém veřejném vystoupení. Vůdcové KSČ se vzdali moci nejen bez odporu, ale někteří fakticky spolupracovali se vzedmutými emocemi lidu. Jasně totiž pochopili jeho vzkaz, že si dál už jejich vládu nepřeje. Proto se dobrovolně, i přes svou obrovskou přesilu armády a policie, rozhodli přání veřejnosti vyhovět. Jestli dneska kdokoliv kecá o nedemokratičnosti nadvlády KSČ, tak by měl minimálně uznat, že dobrovolným vzdáním se moci jednoznačně prokázala svou demokratičnost, čili respektování vůle jediného svrchovaného nositele moci v demokraciích. V mých očích dokonce v té nejvyšší míře, protože takto se v dějinách nezachovala dosud žádná politická moc. Přeji budoucím generacím, aby každá nadvláda nad nimi se zachovala stejně. Živelnost ulice dala nastupující moci mandát pouze ke zrušení vedoucí úlohy KSČ, tedy konkrétně článku 4 Ústavy ČSSR. A možná ještě ke zrušení Lidových milicí (ML), i když podle mého soudu pouze jejího centrálního velení. Pod perspektivou dneška, kdy má svou soukromou armádu každý bohatec, velký soukromý podnik, ba i někteří veřejní činitelé, považuji likvidaci LM za ukvapenou. Soudím, že i ona umožnila rozkradení národního majetku v privatizaci formou revolučního (ne)práva. Revoluční moc začala neodkladně doslova řádit. Už bez mandátu veřejnosti si především usurpovala správu všeho národního bohatství, které pak, opět dle revolučního bezpráví přerozdělila, komu chtěla. Že by o věci uskutečnila referendum, si ani nevzpomněla. Bez všeobecného souhlasu pak v krátkém čase rozbila stát, což je ve slušných zemích činem velezrady. Nově vzniklému státu nadiktovala horkým perem sesmolenou ústavu, samozřejmě i tu bez alespoň dodatečného plebiscitu. Aniž se veřejnosti ptala, určila jí spojence i nepřítele. Celá léta hospodařila se všemi společenskými příjmy ať již z prodejů státního majetku, či z daní natolik neprůhledně, že do dnešního dne způsobila dluh každého obyvatele ve výši 120 tisíc korun, aniž je ochotna přiznat, že zem přebírala za situace, kdy každý obyvatel byl vlastníkem skoro dvou milionového bohatství soustředěného do majetku státu. Zpronevěřila finance pro penze, zdravotní péči a veškeré vzdělání. A to všechno pod burkou hned v listopadu 1989 zahájeného blábolení o demokracii, u které podvodně zamlčela, že jí jde prakticky pouze o zastupitelskou demokracii. Což je politický systém zastupující tu jedinou, skutečnou demokracii. V neoliberální praxi dneška znamenající absolutismus nadvlády finanční oligarchie. Jestli takto vzniklá, reálná demokracie v Česku není diktaturou, tak bych rád věděl, co jí potom je.
DVĚ KONSTATOVÁNÍ VHODNÁ PRO DNEŠNÍ DATUM
Pokusím se dneska vrátit ve svých myšlenkách ke kořenům událostí, které zase změnily svět mého okolí. Čtyřicet let jsem žil v politickém systému, který se sedmnáctým listopadem 1989 začal definitivně hroutit. Komunistická demokracie realizovaná hegemonií Komunistických stran zemí v bloku SSSR, musela být skutečně zvrácená. Nejvyšším důkazem toho byl samotný její konec. Ukázalo se totiž, že ke zničení celé soustavy zemí a dokonce samotné druhé vojensky nejmocnější země světa, stačil jeden jediný člověk. Jaký to tedy mohl být systém, když jej totálně zničil jedinec, třebaže byl v jeho nejvyšší funkci? Nemohlo přece být důvodem zániku, že byl politickým diletantem, nebo dokonce zločineckým zrádcem. Nemohlo být důvodem ke kolapsu, že byl chorobně ambiciózní a pubertálně se předváděl v světle mediálních lamp a cítil až nadpozemskou blaženost z poklepávání po ramenou od předních státníků zemí nepřátelských k Sovětskému svazu. Nikdy neměl mít žádný jedinec tak rozsáhlé kompetence, jaké mu v režimu komunistické demokracie poskytoval institut demokratického centralismu. Komunistická demokracie v jeho uplatňování bohapustě degenerovala v tajemnickou monarchii, kterou tak nakonec zničil jediný politický hlupák, to v lepším případě, spíše pak politický superzločinec, který měl být již dávno popraven za nejméně trojí velezradu. Zničení státu, v němž měl nejvyšší funkci, totální hospodářskou devastaci samotného Ruska a zradu existenčních zájmů většiny lidí své země. A to nemluvím o zradě dějinného odkazu všech bojovníků za spravedlivější svět, počínaje snad samotným Ježíšem. Je proto nejvyšší – a řekl bych až posvátnou povinností ruského lidu, aby Gorbačeva odsoudil, a jelikož je zrušen trest smrti, aby jej ve svých dějinách stihl věčným prokletím. A co u nás? Bez Gorbačeva by nebylo našeho politického převratu. Že do jeho čela byl vynesen Havel, je pouze částečně jeho zásluha. Že ale z převratu pro svou osobu vytěžil maximum, to už jeho zapříčiněním je. A jelikož se hlava nehlava hnal za něčím, co si ani ve snách nedovedl představit, je jeho osobní, neodpustitelnou vinou všechno zlo, které nový režim komukoliv přinesl. Zavinil tedy zprostředkovaně násilnou smrt tisíců, díky nebývalému zvýšení kriminality. Stal se prazdrojem snížení životního standartu milionů a především prakticky všechny lidi země připravil o životní jistoty. Ne nikdy nemůže svou vinu napravit nějakou omluvou, jak je dneska v módě. Proto právě v dnešní den pateticky volám – smrt jeho památce.