Tento známý literární teoretik a zapálený vlastenec před několika dny na webu http://www.regionalninovinky.cz/zpravy/politika/grygar-zemanuv-prerod-a-zatloukani-minskych-dohod/ publikoval text pod titulkem „Zemanův přerod a zatloukání minských dohod…“. Nevím, nakolik znal Zemana, ale nejsem sám, kdo velice dobře ví, že Zeman se „nepřerodil“. On se totiž už pouze nemusí přetvařovat. Což je veškeré tajemství jeho veřejného vystupování od 24. února 2022, které velice silně popudilo jeho fanoušky, kteří ho ve skutečnosti neznali. Zeman byl po celý život samorostem, typu radikálního intelektuála s nebývale vysokým egem, a ještě vyšší touhou po nejvyšších státních postech. Sám to na sebe několikrát prozradil. Při tom byl zbabělcem, který se neodvážil otevřeně vystupovat proti nadvládě KSČ. Teprve když bylo jasné, že normalizační stranovláda padne, tak napsal na ni rádoby kritický článek, který ho po Listopadu okamžitě katapultoval do nejvyšší politiky. V ní pak lavíroval s umem mariánského intrikána. Byl jedním z těch, kdo dobře pochopil, že v tak zvané demokracii se probije až na politický vrchol jen když bude populistou. On, který fakticky vnitřně pohrdal každým, dokonale hrál po celou polistopadovou dobu roli „lidového“ mluvčího. Jinak řečeno vždycky věděl, co chce většina národa slyšet. Jelikož teď už nemůže být volen, tak se odkopává a projevuje se takovým, jaký byl ve skutečnosti po celý svůj život. Žádný přerod. Odhození škrabošky.

     Pokud by se někomu zdálo, že včerejší text je výzvou odporující demokratickému právnímu řádu, tak ho chci upozornit na článek 23 Listiny základních práv a svobod, který je ústavním zákonem č. 2/1993 Sb. A zní doslovně „Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny“. Konec citace. A ony v současnosti znemožňovány prokazatelně jsou. Takže tak.

Vláda premiéra Fialy si v žádném případě nezaslouží být odstraněna demokratickým způsobem. Jde totiž o vládu:

– Sloužící výhradně zájmům jiných států,

– upřednostňující zisky vlastníků, zvláště zahraničních před životní existencí svých obyvatel,

– která nás zatáhla do války s jadernou mocností,

– jejímiž křídly je zakrýván výcvik zahraničních teroristů a někteří její členové terorismus schvalují,

– jejíž někteří členové jsou zapleteni do organizovaného zločinu,

– zavedla vládu diktátorskou za pomocí cenzury a postihování opozičních názorů,

– devastuje mravy obyvatel kupříkladu podněcováním k udavačství,

– pohrdá nejen právem, ale dokonce i ústavou.

Už tento neúplný výčet jejích zločinů stačí k následujícímu postupu občanů. Taková vláda musí být násilím doslova smetena. Za normálních revolučních, či převratových podmínek by její jednotliví členové měli být souzeni. Ovšem v podmínkách války, které ona sama vytvořila, by měli být jednoduše postaveni ke zdi a zastřeleni. Bez výjimky. A k nim ještě přidat předsedkyni Sněmovny a předsedu Senátu.

Když se Západ prsatil, že chce Rusko porazit na bojišti, tak Putin všem řekl; jen ať to zkusí, vždyť Rusko ještě ani nezačalo. Od té doby se událo hodně protiruských provokací ze strany Ukrajiny řízené Západem. Jenom tak namátkou:

– Dvakrát byl ostřelován a poškozen Antonovský most přes Dněpr,

– několikrát bylo napadeno území samotného Ruska, i když pouze blízko hranic,

– došlo k několika sabotážím na vojenských objektech na Krymu a jinde v Rusku,

– byla několikrát ostřelována JE v Záporoží,

– v sestřeleném dronu byla objeven botulotoxin, čti ZHN,

– Hluboko v Rusku, prakticky ve velké Moskvě, byla zavražděna Duginova dcera.

Podle mého soudu už je toho opravdu dost. Takže jsem přesvědčen, že nastal čas, aby Rusko už začalo opravdu válčit. Podle celkového trendu je totiž naprosto jasné, že Západ už bude svou aktivitu na Ukrajině jen a pouze stupňovat. Rusku stejně nakonec nic jiného nezbude než začít skutečně válčit. Lidově řešeno, jednou do toho bude muset praštit. A podle ruského přísloví, když se nelze rvačce vyhnout, tak se má začít hned. Čili očekávám prakticky okamžité naplnění Putinových slov. Jinak Rusko ztratí před světovou veřejností tvář čili svět začne pochybovat o jeho praktických možnostech vést opravdovou válku. A na Putina se tím proflákne, že pouze blafoval. Což by mohlo mít katastrofální důsledky. Svět začne pochybovat především o oněch „zázračných“ zbraních, kterými Putin Západu vyhrožoval, jakož i o celém technologickém předstihu Ruska ve výzbroji své armády. A NATO by toho jistě plně využilo.

Následující text jsem měl v úmyslu napsat včera, ale nakonec mě nezbyl čas. V neděli, kdy jsem se zamýšlel nad svým životem ovlivněným událostí ze dne 21. srpna 1968, jsem dospěl k zajímavému názoru. Za normalizace jsem sice nebyl diksidentem, ale okolí mě považovalo za nepřítele režimu. To jen náčelník StB poznal, že nejsem nepřítelem socialismu, leč odpůrcem jeho normalizační praxe. Svůj odpor jsem projevoval především tím, že jsem se „angažoval“. Nejméně jednou týdně jsem napsal dopis nějaké instituci, v němž jsem vznesl dotaz, podal návrh, či jen kritizoval nějaký postup, proces, opatření a podobně. Tehdy totiž stání úředníci byli pod kontrolou strany, takže si nemohli dovolit nereagovat na „podněty“. Vymýšlel jsem si problémy, u nichž jsem věděl, že úředník ztratí mnoho hodin času s formulací odpovědi, ačkoliv mě to stálo jen pár minut a více méně mě to mnohdy ani nezajímalo. Jak jsem později zjistil, mnozí nakonec mou činnost prokoukli a ohlašovali ji právě na StB. Žádný disident, ale kverulant. Sice jsem určitý čas psal i samizdat, nebo se stal funkcionářem nejnižšího ranku, čehož jsem přece jenom dokázal využít proti některým jevům, s nimiž jsem nesouhlasil Povedlo se mi zrušit placení povinně dobrovolného měsíčního příspěvku do Fondu solidarity ROH, či formální podmínky soutěže o tak zvaný „Kolektiv socialistické práce“. Vždycky to skončilo tak, že jsem byl z funkce odvolán nějakým zásahem z KSČ.

Jak jsem psal, už v polovině roku 1990 mi bylo jasné, že se společnost nebude vyvíjet k demokratickému socialismu, leč k drsnému až nejdrsnějšímu kapitalismu. Začal jsem projevovat opět aktivity proti realizaci tvořícího se systému. Tentokrát jsem byl v mnohem vyšší pozici, takže mé názory a činnost byly známější. Ovšem stejně beznadějně neúčinné. V samotné konfederaci odborů se o mně hovořilo od počátku jako o radikálním předsedovi a později se šířilo, že jsem „zrudnul“. Hloupost, byl jsem rudý vždycky. I jako poslanec jsem cítil totální neúčinnost svých aktivit. Jak bylo zřejmé, opět jsem stál na opačné straně, čti proti reálné moci. Což platí do dneška.

A to mě nutí k zamýšlení. Není to nějaká vada charakteru?! Asi ne, ale příliš časté to v žádném případě není. Vypozoroval jsem totiž, že většina těch, kteří se vyprofilovali v odporu k normalizaci, se postupem doby stali odpůrci i polistopadového politického režimu. Někteří brzy, jako kupříkladu já, jiní až v posledních letech, kdy se počet takových lidí značně rozrostl. Takže spíše to vypadá, že patřím k těm, kteří předbíhají událostem. Což by bylo dobrým znamením pro budoucnost, jelikož změna už být značně nezbytnou.

„Poslední dvě desetiletí žijeme s děsivými důsledky samolibé povýšenosti Západu, jeho divokých postojů a násilného humanismu, které se skrývají za touhou po nejcennějším zdroji Blízkého východu – ropě“, píše Jonathan Cook na webu https://cz24.news/ti-kdo-odsuzuji-rushdieho-pobodani-se-neozvali-kvuli-mnohem-vetsi-hrozbe-pro-nasi-svobodu/ .

Dvacátý první srpen roku 1968 byl jedním z několika dnů, které určily můj další životaběh. Mojí bezprostřední reakcí na vstup vojsk Varšavské smlouvy (VS) bylo obrovské zklamání. Za ním pak, během doslova několika hodin, následovala racionální úvaha o emigraci, zvláště když jsem za dva týdny měl odjíždět na horolezeckou výpravu do Švýcarska a v té době jsem se poměrně slušně dokázal domluvit jak německy, tak francouzsky. Během oněch dvou týdnů jsem měl, coby funkcionář KSČ příležitost několikrát hovořit se sovětskými důstojníky. Byli to všechno vysokoškoláci s celkem dobrou znalostí češtiny, takže jsme se domlouvali tak, že každý pomalu, a jednoduchými větami hovořil ve své mateřštině. Jejich názory mi poskytly jiný pohled na „Pražské jaro“. Já jsem jejich hodnocení sice odmítal, ale přece jenom jsem dokázal chápat sovětské hodnocení „reforem“, které probíhaly v ČSSR. Vstup vojsk VS na území Československa jsem nikdy nenazýval okupací. Zažil jsem totiž okupaci v podání nacistického Německa, a ta byla naprosto jiného rozměru.

Přesto jsem do Švýcarska odjížděl s myšlenkou na emigraci. Všude na Západě, kam jsme přijeli jsme cítili velké sympatie, což posilovalo mé emigrační naladění. Proto jsem se ve Švýcarsku zajímal o zaměstnání a skutečně jsem mohl okamžitě nastoupit, a dokonce bych po příjezdu rodiny dostal okamžitě byt. Vadilo mi pouze to, že dělníky té tunelářské firmy byli jen a jenom Italové, v mých očích tak trochu mafiáni. Všechno ale rozhodla má první manželka. Zásadně odmítla emigrovat. Takže jsem se vrátil, i když ještě víc jak hodinu jsem se na hranicích rozmýšlel, zvlášť když jsem viděl že službu tam už vykonávají příslušníci sovětské armády.

Vstup armád VS do ČSSR jsem pojmenoval „vojenskou intervencí názorů byra ÚV KSSS na vývoj v ČSSR“. Už v průběhu romantismu svobody a demokracie především pak po květnu 1968 jsem nesouhlasil s názory fanatických reformátorů, a podle mě politických hlupců, kteří žádali vystoupení naší země jak ze společenství Rady vzájemné hospodářské pomoci, tak především z vojenského sdružení VS. Proto jsem tvrdil, že vojska VS do naší země nepozvalo 99 Pragováků, jak se tehdy šířilo antikomunistickou propagandou, ale právě tito političtí tupci, i když šlo o filosofy, právníky, či jiné vzdělance. Konkrétně třeba Svitáka či Pitharta. Nesouhlasil jsem však s onou vojenskou intervencí, protože jsem byl přesvědčen, že se ještě mělo vyjednávat. Vnitřně jsem uznával nárok sovětské strany na její pohled, veřejně bych to ale nepřiznal.

Nakonec bych asi všechno překousl, ale Brežněvova arogance po hokeji r. 1969 mi příliš připomněla diktátora, takže jsem definitivně přestal důvěřovat celé ideologii, kterou šířili vedoucí KSSS.. Toto mé vědomí bylo posíleno dalším vývojem tak zvané normalizace coby „měkké diktatury“, čili nevraždění odpůrců režimu. S tímto přesvědčením jsem žil až do roku 1990.

V březnu toho roku jsem se totiž dostal přímo do blízkosti politického centra nové moci po politickém převratu, toho slova druhém v mém životě. Už v červnu 1990 mi byly jasné dvě věci. Invaze vojsk VS v roce 1968 opravdu zabránila rozvratu socialistického režimu v ČSSR, jak po celou dobu Pražského jara tvrdil Biľak. Za druhé o dvacet let byla oddálena totální destrukce hospodářství naší země, která z nás udělala doslova kolonii Západu.

A v roce 1992 došlo k poslední revizi mého názoru na 21. srpen 1968. Osobně jsem totiž poznal Dubčeka a ohodnotil jsem si ho jako naprosto neschopného státníka, snad poslabšího funkcionáře nějaké obce, a především figurky absolutně bez vůdcovských atributů. V době jeho slávy se o ni postarala propaganda nejen naše, ale především Západu a mu, coby ve skutečnosti nýmandu dělala velice dobře jeho popularita. Dospěl jsem k přesvědčení, že sovětské vedení tehdy mělo pravdu, když bylo přesvědčeno, že Dubček nedokáže situaci zvládnout tak, aby zabránil rozvratu socialistického režimu u nás. A tento názor jsem za třicet let už nezměnil.

Boje s teroristy, které provází lidstvo po staletí povýšil prezident USA Bush mladší na válku s terorismem kdekoliv na světě. Mocní USA tehdy k tomu kroku zneužili útok na dva věžové domy Světového obchodního centra v New Yorku. Šlo o šikovný trik, zvláště když dodnes není celý případ prokazatelně vyšetřen. Američané si takto vystavili bianco šek k jakémukoliv zabíjení kdekoliv, kdykoliv, a to nejen bez soudu, ale dokonce bez jakýchkoliv důkazů. Dneska stačí, když pohlavár USA po zabití nějakého člověka prohlásí, že existují důkazy o jeho terorismu, které ovšem nemohou být zveřejněny, aby nebyla ohrožena bezpečnost USA. A je vymalováno. Stejně jako USA se chovají mocnáři Izraele, především vůči Palestincům, ale i proti ostatním Arabům a Peršanům.

USA a Izrael jsou jediné dva státy, na jejichž zrodu se podílela genocida. I když na každém jinak. USA vznikla na genocidě Indiánů, a Izrael na genocidě Židů, jež se od jeho vzniku mění na genocidu Palestinců. To nechalo na obou nesmazatelné negativní stopy, které se časem a podmínkami globalizujícího se světa spíše posilují, než aby slábly. Dokonce natolik, že se v posledních letech mění na vážné riziko pro celý svět. Z toho důvodu soudím, že je pro lidstvo nutné se jich obou zbavit. Nejlépe zánikem Izraele a obnovením Palestiny, a rozpadem Unie na samostatné státy. A ať nikdo neříká, že to nejde. Naopak teď je nejvhodnější doba, když se bojuje za nový řád světa.

…by občané měli jasně vědět kdo ji proti Rusku začal. Vojenská intervence Ruska proti Ukrajině byla, je a měla proto zůstat výhradní záležitostí těch dvou. Pokud se do ní Západ, NATO, USA, EU a také neobyčejně aktivně angažovala i ČR, tak její vůdci musí nést veškeré důsledky. Podle propagandy to pořád vypadá, že Západ se postavil po bok Ukrajiny z vůle většiny obyvatel. Nijak se při tom nezkoumá, nakolik byla veřejnost zmanipulován komplexní, ba až totalitní propagandou vládnoucí vrstvy spojeného Západu. Příslušníci této vrstvy si pořád myslí, že jsou podporováni ve své „bohulibé“ činnosti většinou přesvědčené veřejnosti. Od samého počátku o tom pochybuji. Při tom platí zákonitost, že každé nadšení časem opadává. A mění se často v pravý opak, obzvláště pokud na lidi dolehnou obtíže, ba dokonce velice neobvyklé. Politická vrchnost vyžaduje po občanech nejen oběti, ale doslova nehorázné snížení životního standartu až ohrožení samotné existence. To jí nemůže projít, ani kdyby vílku vyhrála. Takže pokud ji prohraje, má občanstvo Západu plné právo zachovat se k těm, co ho do války zatáhli jako k poraženým. Čili nejen se jich zbavit, ale postavit je před válečný soud a ty nejzuřivější popravit. Tečka.

Za současného stavu věci vidím jako nejlepší řešení chaosu a rozehrané globální války ve vzniku triumvirátu supervelmocí. ČLR, Rusko a USA (psáno podle abecedy) ať tedy zahájí vyjednávání o budoucím globálním bezpečném světě. Až se dohodnou, pak ať další skutečně mocní si k jejich dohodě řekne své a oni tři se pokusí na jejich návrhy reagovat. Stojí možná za úvahu, aby do této trojice byla přibrána Indie, ale pochybuji, že by to zbytek světa akceptoval, především pak Pákistán a některé sebevědomé země Evropy, či dokonce Izrael. K dohodě supervelmocí by měli především říci své tak silní, jejichž neposlušnost by i triumvirát těžce zvládal. Zmíněný triumvirát by totiž měl ustavit společnou armádu coby globální policii garantující uhašení každého válečného požáru v naprostém zárodku. Možná, že právě do této armády by mohla být zařazena vojska těch vrcholně nebezpečných, tedy asi držitelů jaderných zbraní.

Takový systém globální bezpečnosti by mohl být navíc šancí na odzbrojování světa. Nejdříve jaderného a následné jakéhokoliv útočného.

Utopie?! Ale krásná.

Osobně si dokonce myslím, že pokud si supermocnosti skutečně v dohledné době nesednou k jednomu stolu, a nevyjednají si garance bezpečnosti, tak lidstvo bude mít na své přežití velice malou šanci. Současný trend totiž spěje ke stupňování bojů, z nichž nakonec bude jediným východiskem globální katastrofa. V ní se lidstvo úplně zničí, nebo alespoň ukončí existenci současné civilizace.