1. Zásadně rozlišuji mezi učením Marxe, marxistickou ideologií, učením Lenina a ideologií marxismu-leninismu.
2. Proto neuznávám pojem neomarxismus, ten z minulého století, převážně poválečný, a ten současný už vůbec ne.
3. Zmíněný minulý do vědomí lidstva vnesli myslitelé a učenci humanitních oborů, kteří sami sebe považovali za pokračovatele Marxe nebo marxismu.
4. Rádoby pokračovatelé Marxe skoro bez výjimky dělili Marxovu tvorbu na dvě etapy a zdůrazňovali, že je nutné se vrátit k myšlenkám „mladého Marxe“. Nešlo o nic jiného než o nový typ revizionismu, který vznikal již za Marxova života a z učení Marxe zdegeneroval do dvou hlavních ideologických větví, které daly vznik dvěma zásadním stranám levicového politického proudu. Marxistickým stranám a sociálnědemokratickým.
5. Sluší se tady připomenout, že ve stáří Marx říkával. Já jsem Marx, ale nejsem marxista.
6. Podle mého vidění lze zásadně rozdělit myšlení, ale i tvorbu Marxe na tři etapy. Etapu filosoficko-právní, etapu praktikujícího politika-revolucionáře a etapu analytika ekonomicky nejvyspělejší formy kapitalismu své doby.
7. Tyto etapy se ale nevyznačují nějakými zásadními přelomy v myšlení Marxe, spíše jen v jeho veřejné činnosti. Všechny tři jsou kontinuálně propojeny celoživotním přesvědčením člověka nejen sociálně cítícím, ale především vizionáře konce nadvlády tradičních nositelů moci, mnohdy dokonce dědičných.
8. Jedinou zásadní změnu v myšlení Marxe způsobila doslovná genocida revolucionářů „Pařížské komuny“. Zbavil se definitivně radikalismu, do kterého se zapletl spoluprací s Engelsem a dalšími protagonisty politiky zakládajícími stranu nového typu, stranu komunistickou.
9. Svět, především anglicky mluvící, se zatím neseznámil s autentickým učením Marxe. Nemohl, protože stěžejní jeho díla nebyla do angličtiny přeložena.
10. Samotní marxisté, neomarxisté ale i antimarxisté fakticky znají a polemizují nejčastěji s Komunistickým manifestem. Ten ale není čistě Marxovým dílem. Je vývojem vznikajícího hnutí poměrně rychle napsaným textem, který měl nahradit jiný, poněkud nepovedený Engelsův.
11. Z toho důvodu je tvorba současných ikon liberalismu, jakým je kupříkladu Hayek polemikou s marxismem, či dokonce s politickou praxí sovětského marx-leninismu. V žádném případě ne s Marxem samotným
12. Neomarxisté dvacátého století zákonitě navazovali na neúplné učení Marxe. I z toho důvodu nebyli schopni vytvořit nosnou ideologii nějakého konkrétního hnutí, nadtož vlivné politické strany.
13. Neomarxisté současní, to je úplně jiná kategorie. Pokud se za ně prohlašují oni samotní, tak vzhledem k jejich omezeným znalostem Marxova učení za nosnou ideu svého hnutí považují nějaké dogma marxistů, a ne myšlenku samotného Marxe.
14. Zásadně se však odlišují od neomarxistů dvacátého století. Ti vždycky vnímali marxismus jako komplexní ideologii a tu se snažili „vylepšovat“, či aktualizovat. Ti dnešní ve své neznalosti se „chytí“ nějaké z kontextu vytržené ideje a na ní se snaží vybudovat ortodoxii svého hnutí.
15. Zásadním rysem současné politiky globalizujícího se světa je, že za současné neomarxisty jsou jejich protivníky vydáváni ti, co se ani vzdáleně nehlásí k Marxovi, ani k nějaké formě marxismu. 15.
16. Všichni pokračovatelé zavilé nenávisti k marxismu, k Sovětskému svazu a jeho satelitům, k jakékoliv politice sociáldemokratismu, a levice vůbec nyní označují své odpůrce nálepkou neomarxisty, Jsou přesvědčeni, že jakékoliv užití slova s tvarem „marx“, každého dostatečně zdiskredituje.
17. Všemožná hnutí, která prosazují jednu ideologii, jako například

– práva nějaké menšiny

– multikulturalismus a jiné

považuji spíše za konkrétní formy monoexhibicionistického anarchismu.

     V celých dějinách KSČ jsou dvě události naprosto zásadní. Získání politické moci v roce 1948 a začátek jejího ztrácení v roce 1968. Politický převrat v roce 1948 naprosto zásadně určil můj život, i když jsem se na něm, jako dítě vůbec nepodílel. Asi se k němu nikdy nebudu vyjadřovat, ledaže by mě někdo k tomu vyprovokoval.

Druhé události jsem se už aktivně zúčastnil, i když jen a jenom na místní úrovni a ta se pak podílela na dotvoření mého osudu.

MÉ DEFINITIVNÍ HODNOCENÍ CHOVÁNÍ KSČ V ROCE 1968

     Opět jenom heslovitě.

• Nemyslím si, že dění v tom roce bylo nejpozitivnějším chováním KSČ.
• Naopak ale považuji za nejúspěšnější éru v dějinách vlády KSČ období tak pěti let předcházejících roku 1968. Pomalu se uvolňovala porevoluční diktatura, pomalu leč neustále rostly mzdy a platy, a při tom klesaly ceny především nezbytností.
• Novotný se dopustil fatální chyby. Byl v dětství odchován v ideji národa Čechoslováků a nádavkem uznával marxistickou ideologii internacionalismu, která odporovala Marxově pojetí národa.
• Nešlo o žádné „Pražské jaro“, leč o souhru zájmů ambiciózních příslušníků Pražské pseudokomunistické smetánky a Slovenského hyperpatriotismu, ba až nacionalismu.
• Označení „socialismus s lidskou tváří“ byl stejně kýčovitý, až stupidní, jako heslo „sametová revoluce“.
• Jako vždy v takových dobách většina lidí proklamace politických mocnářů brala upřímně a vážně, zatím co mnohým z nich šlo o mocenskou kariéru a některým dokonce o zničení vlády KSČ.
• Základním omylem poctivých členů vedení KSČ byla pýcha nad sebou samými, spočívající v tom, že se stávají věrozvěsty jakési obrody veškerého světového socialismu.
• Tragickým momentem bylo zvolení Dubčeka do čela strany. Neměl ani jednu vlastnost opravdového státníka.
• Ovšem nejhorší ze všeho byla pseudorevolučnost, do které hnali vedení strany reální nepřátelé socialismu.
• Zvítězí-li v dějinách nová moc, tak její největší chybou vždycky je, že chce své představy realizovat hned, pokud možno ještě dříve.
• Politicky doslova idiotské byly tři požadavky, které někteří netrpělivci začali prosazovat; zrušení vedoucí úlohy strany, vystoupení z ekonomického společenství Rady vzájemné hospodářském pomoci a superdebilní snaha o opuštění vojenského souručenství Varšavská smlouva.
• Nebylo zapotřebí žádných „99ti Pragováků“ k pozvání spojeneckých vojsk do ČSSR. Úplně stačil právě ten posledně jmenovaný cíl některých politických pitomců, z nichž dokonce ještě dneska jeden později významný „sametový“ aktér ještě žije.
• Lidová moudrost říká pospíchej pomalu. To mělo být motem procesu, který velice správně nastartoval Novotný, v mých očích nejúspěšnější z vůdců KSČ.
• Historické zkušenosti říkají, že vždycky musí zemřít vůdci generací minulých, aby se v reálním životě prosadily nové „Pravdy“.
• Dovoluji si spekulovat, že i vůdcům Sovětského svazu by nejen nevadilo, ale by dokonce podporovali jakýsi experiment v malém, který při úspěšnosti by obrovsky prospěl všem.
• A tak na závěr si dovoluji kruté tvrzení. U samé kolébky rozpadu socialistického tábora a v konečném i zániku SSSR stálo nebetyčně vyzvedávané „Pražské jaro“. Vyzvedávané, ba až oslavované především všemi nepřáteli socialismu.

Myslím si definitivně dnes a s tím přesvědčením i zemřu.

Zásadní část tohoto přesvědčení jsem ovšem neměl v samotném roce 1968. Jako technik jsem se o „vysokou“ politiku nestaral. Zaměřil jsem své úsilí na realizaci socialistického tržního hospodářství, které propagoval Šik. Na svém podniku jsem prosadil nejen vnitropodnikové ceny, ale především dosáhl u komunistického vedení na okrese povolení experimentálního „tržního“ vnitropodnikového hospodaření. Jako odborový funkcionář jsem zase pracoval v týmu, který chtěl prosadit zavádění „Podnikových rad pracujících“. Statut této instituce jsem si dokonce uchoval až do roku 1989 a bylo mým cílem ho tehdy prosazovat celostátně. Marným.

Základní myšlenky současného přesvědčení o významu roku 1968 ve mně dozrály na přelomu roků 1990 a 1991. Definitivně jsem si je ujasnil až potom, co jsem opustil veřejné funkce.

A k onomu drtivému závěru jsem dospěl až asi tak v době puče na Ukrajině.

Šestnáctého května letošního roku uplyne sto let od založení KSČ. Včera mě jeden známý přiměl k tomu, abych něco napsal k tomuto výročí.

Poslal jsem mu následující příspěvek.

ZÁKLADNÍ POHLED NA VÝZNAM DĚJIN KSČ

Jenom heslovitě.

• KSČ vznikla na půdorysu marx-leninské ideologie.
• Patřila do trsu partají, jejichž matkou byla VKS(b) a reálným otcem SSSR.
• V rodném genu všech byl tím zakódován i jejich zánik, související s Lenivým voluntarismem, který především otce přivedl na svět coby předčasně narozené dítě.
• Zánikem SSSR byl proto nastartován i proces zániku těchto stan.
• Není důvod toho litovat.
• Existence těchto stan a jejich vedoucí vliv ve státech jejich působení totiž dal světu jedinečný naprosto zásadní poznatek.
• Zmíněné strany dokázaly v reálné politice, že mohou existovat státy s jiným, než kapitalistickým společnostně-politickým režimem.
• Navíc, alespoň podle mne dokázaly, že může být zlomena celodějinná nadvláda vrstev, které je teď zvykem nazývat elitou, čili možnost existence úplně jiné organizace lidského společenství.
• Historie lidstva dokazuje, že co se jednou v dějinách již objevilo, to nikdy definitivně nezapadne.
• Odůvodněně proto předpokládám, že i význam jejich dějinného prvenství nezapadne.
• I když následná podoba režimu, který bude zplozen tím dnešním bude s vysokou pravděpodobností úplně jiná, než jakou se snažily vytvářet zmíněné strany, tak jejich příklad nezanikne a zůstane věčnou inspirací, což je pro jejich význam v historii lidstva podstatné a nenahraditelné.

To je můj zásadní hodnotící pohled na stoletou historii KSČ.

V poslední době se stalo módou uveřejňovat texty z přelomu režimů, označují se jako „retro“. Našel jsem jeden zajímavý, když jsem likvidoval svůj archiv. Tady je:

Recept jménem kapitalismus

     Německý týdeník Die Zeit uveřejnil úvahu profesora Harvardovy univerzity J. K. Gilbraitha, který byl hospodářským poradcem prezidentů Roosevelta až Kennedyho. Autor se zamýšlí nad hospodářským vývojem v zemích Východní Evropy a nad pomocí Západu, jež by podle něho neměla prosazovat primitivní kapitalismus. Mimo jiné píše.

Podle mého názoru některé a dokonce mnohé rady, nabízené dnes středoevropským a východoevropským státům, mají svůj původ v obrazu kapitalistického hospodářství, který nemá žádný vztah k současné realitě. Kdyby totiž tento obraz souhlasil, nebyla by kapitalistická národní hospodářství přežila. Jde o ideologický výtvor, který existuje pouze v hlavách a především v nadějích původců těchto rad, jde zkrátka o primitivní ideologii.

     Tyto rady mají dva zvláštní znaky. Často pocházejí od lidí, kterým už dávno vadí, že západní hospodářské systémy musely činit ústupky společenským procesům, ať již jde o rozvoj sociálního státu, pomoc chudým, veřejné služby, spolupráci s odbory, snahy dosáhnout spravedlivějšího rozdělování příjmů, či o odpovědnost státu za fungování hospodářského systému jako celku.

Dalším znakem těchto rad pro přechod k tržnímu hospodářství je klidné přijímáni chudoby, nezaměstnanosti, inflace a poklesu životní úrovně. To vše se dokonce chápe jako terapie: Z prožitku nezaměstnanosti a hladu vzejde nová pracovní etika, zaměstnanci toužící po disciplíně svobodného podnikání. To je šílenství. Zjednodušeně řečeno, velká část těchto rad spočívá v požadavku nahradit špatně fungující hospodářský systém žádným.

     Hospodářský systém Západu a Japonska zdaleka není kapitalismem v jeho původní a primitivní formě. Byl zásadně zlepšen zavedením sociálních služeb, dotovaných příjmů a veřejné kontroly. Teprve díky tomu mohl přežít.  

     Sociální úkoly kapitalismu zdaleka nejsou splněny. Je zlou, ale nespornou skutečností, že nikdo chytrý by se ve snaze polepšit si nestěhoval z východního Berlína do Jižního Bronxu. Neudělal by to, ani kdyby hledal svobodu, protože nic nepotlačuje svobodu tak, jako nemít peníze, jídlo a střechu nad hlavou.

To, co lidé z Východu vidí na Západě, není tradiční kapitalismus: Je to sociální demokracie, byť stále nedokonalá. Východ a Západ dnes zcela reálně mají jeden a tentýž úkol: hledat systém, který by co nejlépe spojoval tržní orientaci s orientací sociální. Pro toto hledání neexistují obecně platná pravidla.

V západních průmyslových státech a v Japonsku jsou dobře fungující firmy jak v soukromých, tak ve veřejných rukou. Ve Švýcarsku, kde trávím část života, cestujeme železnicí, která patří státu a komunikujeme prostřednictvím státní telefonní sítě. Náš byt patří obci. Rolníci v sousedství dostávají subvence, jaké potřebují. Slušný dům je považován za základní právo. Obchod, ve kterém nakupujeme potraviny a mnoho dalších věcí, patří družstvu. Máme konto ve státní bance. Nemůžeme porazit (a pravděpodobně ani vysadit) strom bez veřejného povolení. Malebné horské pastviny obhospodařují rolníci, kteří na to dostávají od státu subvence. Švýcaři jsou nicméně známí svým horlivým zájmem o podnikání.

Ve Spojených státech přišly soukromé železnice na mizinu, částečně byly prodány státu. Stát v současné době skupuje za miliardy dolarů zbankrotované soukromé podniky.

V moderním, vyzrálém hospodářství bychom se neměli znepokojovat nad koncentrací moci, nýbrž nad nekompetentností.

Je třeba svěřit podniku odpovědnost za jeho činnost a zisky. Líbí se mi záměr Poláků rozdělit akcie státních podniků občanům, při čemž by zaměstnanci měli při rozdělování akcií přednost. Spravedlivost takového postupu je stejně podmanivá jako struktura rozdělování, jež z něho vyplývá.

RUDÉ PRÁVO 3.1.1991

Za svůj, myslím si už dlouhatánský život, jsem začal několikrát číst Bibli, Korán, Bhagavadgítu a Popol Vuh. Ani jednu z těchto knih jsem nikdy nedočetl. Z Bible dokonce ani celý Nový zákon. Dokázal jsem pouze trochu pečlivěji přečíst čtyři evangelia. U Bible a Koránu se mi to zdálo pochopitelné, ale že jsem nikdy nedokázal dočíst Bhagavadgítu, ba ani Popol Vuh, které jsou nevelkého rozsahu, to mě udivovalo. Zvláště když jsem zvládal četbu, ba i studium mnohých tlustospisů a rozsáhlých textů.

Teprve v nedávných letech pokročilého penzijního věku jsem pochopil, že jmenované knihy vlastně nejsou ke čtení. Jsou to díla k žití. Knihy pro osoby obdařené náboženskou vírou, což mi nebylo dáno. Jde o texty tvořící zásobárnu zkušeností, rad a tvrzení prověřených generacemi, které věřícímu dávají mnohé odpovědi, a především ho utvrzuji v jeho přesvědčení. Těm přemýšlivějším pak poskytují dostatek argumentů k posílení jejich víry při nevyhnutelných pochybnostech.

Já, coby člověk bez náboženské víry takovou orientaci postrádám. Nevím, nakolik ji adekvátně dokáže nahradí můj mozek a sdělení menších či větších, dávných ba až  současných duchů mého přesvědčení.

A jaké že je to moje celoživotní přesvědčení. Jsem v prvé řadě nonteistou. Což znamená, že nepopírám existenci boha, bohů, či božstev. Leč je mi jedno, jestli existují, či ne. Nespoléhám na jejich existenci, nehledám u nich naději, nadtož pomoc a hlavně jsem přesvědčen, že po zániku mého těla zmizím navždy. Nebyl jsem tu skoro patnáct miliard let a bylo to všem, v tomto vesmíru úplně jedno a až zaniknu, budou to možná i biliony let, v nichž mě už nic nebude připomínat. Nejenže prach jsi a v prach se obrátíš, nýbrž neexistoval jsi a nikdy už existovat nebudeš. Tečka.