V předešlých dvou glosách jsem si dovolil konstatovat, že Havel celou svou politickou činností dokázal, že odmítal socialistický politický režim, i kdyby byl sebedemokratičtější. Dále jsem zdůvodnil, že pro český politický prostor zdiskreditoval institut voleb, jelikož do nich zanesl zneužívání informací tajných služeb. Pokusím se dneska podívat, jak to bylo v samotných začátcích s jeho skutečným chováním demokratického politika. Ke všeobecně uznávaným pravidlům demokratických systémů mimo jiné patří, že nová moc se snaží co nejrychleji legalizovat. Jinými slovy nechat si potvrdit svůj nárok na moc volbami. A co je hlavní, do té doby se zdržuje provádění jakýchkoliv opatření, k nimž nemá fakticky od veřejnosti mandát. V konkrétním případě polistopadového dění měli tedy účastníci diskusí s vedením KSČ od nich oficiálně převzít výkon moci ve státě a ihned spolu s nimi vypsat volby. V tak malé, dobře organizované zemi, šlo volby provést do šesti týdnů. Do té doby mohly klidně zůstat personálně všechny ústavní funkce obsazeny jako dosud s tím, že by se jejich činnost zaměřila pouze na administrativní přípravu voleb. Jakási forma překlenovací, úřední vlády. Ideově by si už nové politické subjekty samy organizovaly předvolební kampaň. Místo toho ale nová moc postupně rekonstruovala zákonodárné shromáždění systémem kooptace sebe, svých kamarádů a jejich kamarádů, čili jakýchsi osob bažících po funkcích. Za pomoci takto rekonstruovaného federálního shromáždění zmanipulovala volbu prezidenta, aby tak vyhověla nejskrytější ambici údajné hlavy celé politické změny. Stejným kamaráden způsobem jmenovala vládu. A co je nejpodstatnější, fakticky nelegální vláda, parlament, i prezident déle jak půl roku realizovali doslova revoluční opatření, ke kterým neměli souhlas veřejnosti, jako bylo například rušení některých zákonů, především v ekonomické oblasti. Za všechny jmenuji zákon o státním podniku, jeden z posledních to zákonů vydaných KSČ, který byl už vysoce demokratický. Což bylo právě pro budoucí transformátory ekonomiky naprosto nepřijatelné, neboť jeho znění by jim znemožňovalo nadvládu nad veškerým bohatstvím naší země. Za celou tu dobu Havel osobně ani jednou veřejně nekritizoval tento stav a už vůbec se nesnažil o jeho nápravu. Pro mne šlo o jednoznačný důkaz, že ve skutečnosti neměl vůbec zájem o zavedení reálné demokracie v naší zemi.

Všechna média nás oblažují pohledy na srdceryvně plačící děvy, ba dokonce ženy středního věku, až hystericky prožívající smrt Michaela Jacksona, svého idolu. Předvádějí veřejnosti jeho fanoušky, živelně se shromažďující k uctění památky údajného fenoménu kultury z přelomu tisíciletí. Prezentují virtuálnímu světu duchaprázdné kondolence všemožných celebrit, včetně některých politiků. A samozřejmě krmí globální síť nevyhnutnými a veskrze dozajista hluboce fundovanými komentáři o velikosti onoho nesčetněkrát operačně přeběleného černocha. Když jsem v den jeho úmrtí pozdě v noci sledoval různá zpravodajství, pořád jsem s netrpělivostí sobě vlastní očekával vystoupení nějakého vysokého činitele OSN, který by vyhlásil den celosvětového smutku. Najednou pro celý globálně medializovaný svět přestaly být zajímavé milionové demonstrace v Íránu, stovky atentátníky zabitých Iráčanů, mnohaleté zabíjení dětí za války v Afghánistánu, pomalu zachvacující i sousední Pákistán. Všechno proto, že referovat o takových notoricky se opakujících banalitách by přece v dnešní den přece nemohlo být in.

V minulé glose jsem konstatoval, že Havel si nejpozději v listopadu 1989 v žádném případě nepřál v naší zemi socialistický politický režim, byť by byl se sebelidštější tváří. Více o tom někdy později, až zavzpomínám na jeho, až chorobnou touhu být prezidentem. Připusťme tedy, alespoň pro tuto glosu, že Havlovým úmyslem bylo opravdu vytvořit v naší zemi demokratický politický systém, třeba jen ve formě zastupitelské, čili parlamentní demokracie. Takováto demokracie má celým západním světem, do něhož se údajně nová politická elita chtěla dostat, uznávaná pravidla, zvyklosti a tradice. Jednou z nutných podmínek, ne-li dokonce ještě stále tou nejdůležitější, ne-li jedinou, jsou podle teoretiků, kupříkladu svobodné volby všech zastupitelů od obcí, po parlament. A jedním z rysů svobodnosti voleb je zase možnost, ba nutnost, úplné veřejné kontroly nad celým jejich průběhem, od výběru kandidátů, přes průběh předvolebního klání, realizaci hlasování až po sčítávání výsledků. Na červen roku 1990 byly vyhlášeny první volby v novém politickém systému. Dneska opomíjím fakt, že celých sedm měsíců v naší zemi vládali lidé, kteří se ve svém, vesměs soukromém zájmu, nechali vynést do státních funkcí euforií opilým davem. Mimochodem právě tím davem, který pak v celé své další kariéře až dodneška, považují za ohrožení demokracie, což vyjadřují obvykle bonmotem, politika se nedělá na ulici. Mezi pravidly, platícími v zemích dlouhodobých demokracií o svobodných volbách, jsou mimo jiné i tato. Je obvykle zákonem stanoveno, kdy musí být ukončena předvolební kampaň. Od té chvíle kandidáti již žádným způsobem nemohou se veřejně projevovat. Je všeobecnou zvyklostí, že hlavní kandidáti dostávají prostor ke své prezentaci v celoplošných médiích, především ve veřejnoprávní televizi. A je tradicí, alespoň v zemích slušných demokratů, že vůči soupeřům se nepoužívají informace, které nelze ověřit. Těsně před volbami v roce 1990 se však v Československé televizi, navíc v nejsledovanějším čase, objevil na obrazovce tehdejší prezident Havel a náměstek federálního ministra vnitra Jan Ruml. Druhý prvému oznamoval, že přední kandidát lidovců, strany, jež se určitě dostane do federálního parlamentu, byl spolupracovníkem StB. Oba protagonisté tímto vystoupením porušili základní pravidlo svobodných voleb – nezatahovat do nich výsledky prací tajných služeb, čti nepublikovat tak informace, které nelze ověřit. Zneužili navíc další pravidlo, že věc zveřejnili těsně ke konci lhůty předvolební kampaně, takže obviněný již neměl šanci se veřejně bránit. A navíc fakticky zneužili svých státnických funkcí k tomu, aby dostali prostor ve vysílání televize, ačkoliv nekandidovali. Minimálně jeden z nich, určitě iniciátor celé předvolební podlosti. Dovoluji si v této glose vynést proto závěr, že to byl Havel a nikdo jiný, kdo do našeho soudobého politického režimu vnesl politický zločin, spočívající ve zneužívání tajných informací z dílen zvláštních služeb v předvolební kampani a to ještě v nejzazším termínu ukončujícím tuto kampaň.

Jaký politický systém si Havel opravdu přál, se nikdy nikdo nedoví a to nejen proto, že to nikdy nevěděl ani on sám. Ale především proto, že to v prvních týdnech sametové rebelie na veřejnosti ani nenaznačil. My, občané navíc dávno víme, že v demokraciích vůbec není rozhodující, co politik chtěl, ani co veřejně hlásá, a už nikdy ne co před volbami slibuje, ale jen a jenom to, co ve svých funkcích činil. A jestli je kdokoliv ve veřejné funkci, či se o ni jen vehementně uchází, pak platí, že i to, co říká, už je činem. Za těchto předpokladů si lze dneska již poměrně velmi dobře skládat mozaiku odpovědí na otázku, jaký politický systém Havel spoluvytvářel. Proti jakému neprotestoval, čili jaký s vysokou pravděpodobností od samého počátku a z hloubi svého přesvědčení vlastně chtěl. V této glose si chci všimnout jediného, zda v této věci lhal spíše Havel, nebo komunisté? V jednom z prvých vystoupení na Letné v listopadu 1989 Havel řekl, cituji: &Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte, konec citace. A v prosinci v televizním projevu kandidáta na prezidenta k tomu přidal, cituji: Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků… Byly to všechno lži&, konec citace. Jako budoucí nejvyšší ústavní činitel pak mnohokrát odsuzoval nejen socialistickou praxi v provedení nadvlády KSČ, ale i teorii. Kupříkladu když se vyjádřil o Engelsovi jako o bezvýznamném filosofovi. Havel nikdy neudělal nic proti nezaměstnanosti. Nikdy neodsoudil kapitalismus, ba právě naopak. Jako fyzická osoba přijal v restitucích obrovské majetky. No a ty tučné prebendy od imperialistů, ty sice nikdy nepřiznal, ale také nikdy veřejnosti nepředložil kalkulaci svého osobního majetku, vlastněného již před listopadem 1989. Havel podle mého soudu ve funkci prezidenta svou činností dostatečně dokázal, že v prvých týdnech listopadu 1989 lhal on a ne komunisté. Z dosud uvedeného proto odpovědně tvrdím, že Havel, který sám sebe před celým světem dokonce pasoval na rytíře pravdy a lásky, nejen všem lidem Čech, Moravy, Slezska a Slovenska lhal, ale v nově se tvořícím systému, který on významně spoluvytvářel, kodifikoval lež jako oprávněný nástroj k získání moci.

Před týdnem publikovala všechna česká média několik citací z rozhovoru, který poskytl Havel agentuře Bloomberg. V něm exprezident snad poprvé nepokrytě sdělil světu své zklamání z celkového polistopadového vývoje – alespoň v té naší zemičce. Očekával jsem, že vůdce oné sametové revoluce, jak ji sám pojmenoval, zveřejní na svém webu úplné znění rozhovoru, aby tak, třeba neformálně, zahájil hodnotící diskusi, jež se určitě už za necelého půl roku, coby lavina snese na hlavy občanů. Jelikož se tak dosud nestalo, zmíním  se dneska pouze o jedné citaci, která mne nejvíc zaujala. Havel údajně prohlásil, že po revoluci v roce 1989, cituji: jsme bojovali za jiný politický systém, než v jakém jsme skončili, konec citace. Enormně mne zajímá, jaký to vlastně politický systém fakticky Havel tehdy chtěl? Z dalších jeho výroků v uvedeném rozhovoru totiž plyne, že mu nejvíc  vadí miliardáři vzniklí z veksláků, ateistickost a tím údajná mravní neukotvenost naší společnosti, čili pouhá postkomunističnost a to, že veřejnosti je pro smích jím vytyčené heslo celé revoluce – vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Ani jedna uvedená výtka v mém chápání ovšem necharakterizuje politický systém. A pokud alespoň vzdáleně ano, pak bych se musel domnívat, že Havel volá po jakési teomonarchii, podléhající vyššímu mravnímu principu. Jsem přesvědčen, že Havel by měl považovat za svou prvořadou povinnost k letošnímu dvacátému výročí listopadových událostí, jasně sdělit občanům, které na Letné koncem roku 1989, za pomoci televize nepokrytě vyzval ke zbourání minulého režimu, jaký tehdy měl opravdu připraven nový režim. Já jsem totiž celých minulých dvacet let jím samotným nezvratně přesvědčován, že po celou tu dobu nikdy nevěděl, co vlastně chce a proto až dosud neustále nedává pokoj, dokud se mu to nenaplní.

Má včerejší glosa o utajování nebyla samoúčelná. Tajnosti všeho druhu jsou totiž pro mne po celý život naprosto nepřijatelné, protože jsou produktem nepřátelství mezi lidmi všech známých forem od válek, přes podnikatelskou konkurenci, kariérní ambice, až kupříkladu po soutěžení politických stran o moc. Utajování vnímám bez výjimky jako prostředí podvodů, machinací, manipulací, kabinetní politiky, podrazů, piklů až trestných činů všeho druhu. Již v roce 1967 jsem začal pracovat na systému samosprávného řízení podniků a to mne přivedlo k myšlenkám o přímé demokracii. A na ní mně ihned začalo vadit, že by se v ní projevovala absence občanské odpovědnosti, pokud by byla hlasování v takovém systému anonymní. Jako občané si usurpujeme právo znát, jak naši zastupitelé, od obcí po EP, hlasovali v každé, až malicherné prkotině. A při tom se sami se svým hlasováním v nejvyšším občanském právu demokratických systémů, skrýváme za plentu utajování. Politikům vytýkáme jejich nízkou politickou kulturu, hypertrofující až po osobní nesnášenlivosti. Sami proto ukažme, že nejsme jako oni. Že jsem na jedné straně občané sebevědomí, odpovědní za své činy a na druhé straně nemusíme mít strach, protože se podílíme na vytváření atmosféry všeobecné tolerance. Jsem proto, aby bylo kdykoliv možno zjistit, kdo koho volil. Především pak každý sám, aby si mohl ověřit, že jeho hlas byl sečten podle jeho vůle, při eventuelních protestech o zfalšování volebních výsledků. Nejprospěšnější by pak veřejná forma hlasování byla pro celkovou politickou kulturu, nejen pro tolerantnost, ale kvůli veřejné kontrole příliš častého převlékání kabátů samotných voličů.

PS 24.6.: Překvapilo mne, že šéfredaktor Britských listů Čulík, odmítl publikovat text z 22. a 23. 6. v poněkud rozšířené verzi.

Touto frází zdůvodnil 12. 6. sám náměstek policejního prezidenta pro službu kriminální policie a vyšetřování Jiří Houba, proč mají rodinní příbuzní premiéra a ministra vnitra policejní ochranu. A ještě dodal, že jmenované opatření souvisí s masivním policejním zátahem na členy neonacistického hnutí Národní odpor, z něhož bylo 9. června deset příslušníků obviněno a pět uvězněno. Ředitel ÚOOZ Robert Šlachta na téže tiskové konferenci sebechlubně dodal, cituji: Že úterní zásah byl výsledkem půl druhého roku práce policistů, kteří dokumentovali trestnou činnost extremistů na 11 koncertech po celé republice, konec citace. Jedno z mouder mé babičky znělo: Co šuškaný, všecko lhaný, přeloženo z moravštiny do češtiny znamená: Co je šeptem, to je s čertem. Po většinu svého života jsem zjišťoval, že co je šeptáno, či jinak utajováno, není úplnou pravdou a slouží vždycky jen ve prospěch šeptajících a tajnůstkářů vůbec. Jsou-li jimi mocní, pak jim každé utajování slouží výhradně k upevňování nadvlády nad svými občany. Z dob vlády KSČ si kupříkladu pamatuji, že na mé vystoupení na veřejné schůzi obvykle reagoval pracovník vyššího stranického orgánu slovy: Soudruh Hošek ze svého hlediska má pravdu. Jenomže my máme důvěrné informace, ze kterých vyplývá jiné stanovisko. Takový argument je v každé době neprůrazný, stejně jako ten uvedený v titulku dnešní glosy. Pokud alespoň zástupci ovládané veřejnosti nemají kontrolu nad zdroji utajovaných informací, mocní s nimi nakládají dle své libovůle. Jednou nařizují hlídat budovu Radia Svobodná Evropa, podruhé dokonce ovlivňují volby Kubiceho zprávou a nyní pro změnu hlídají premiéra. Údajně proto, že projevil sympatie k judaismu. A právě tento policejní argument mne doslova vyděsil. Zapadá totiž do celého kontextu naší polistopadové, zahraniční politiky, projevující se ryze černobíle, dělící svět na kamarády a nepřátele. Konkrétně, zlí islamisté a dobří judaisté. Jako kdysi, zlí imperialisté a dobří sověti. Produkuje hned dvojí zlo. Podporuje dlouhodobě živenou atmosféru nenávisti a navíc vytváří klíma strachu.

I když někteří publicisté vysvětlují zkratku nové stranu TOP 09 jako Topolánek v roce 2009, já bych ji nazval tak, jak jsem to vyjádřil nadpisem. Ještě ani neuschl vysilující pot na tváři Kalouska a orosení Schwarzenbergova čela, jevy to zaviněné úsilím z takřka bleskového založení další strany politických elitářů a už byl 12.6.09 publikován první výzkum volebních preferencí, který si u osvědčeného manipulátora veřejným míněním, STEMu, objednala královna matka všech politických polopravd, Česká Televize. Výsledek prý ukázal, že 3% by ještě neexistující stranu volilo jistě, 9% spíše ano a celých 27% možná ano. Deník Právo, který má v podtitulku slovo nezávislý, dalo tomuto průzkumu velmi jednoznačně manipulativní titulek a navíc hned na první stranu a velkými písmeny. Zní: STEM: Volbu TOP 09 nevylučuje 39 procent lidí. Mimo jiné i touto maličkostí dokazuje, že jeho redakce pod diktátem svého loupežníka Porybného, definitivně přešla do tábora nepřátel ČSSD. Jak jsem napsal, urychlený vznik strany TOP 09 má jediný smysl. Zabránit takovému vítězství ČSSD ve volbách, které by dovolilo Paroubkově skupině v zemi vládnout. Až cynicky otevřeně to již 17. června řekl vůdce nejnovější Havlánské strany, Havlův bývalý kancléř a v době nadvlády KSČ jeho finanční vydržovatel, Schwarzenberg. Řekl, že budoucí  spolupráce s ČSSD je vyloučena. A jen tak napůl úst utrousil, že jedním z důvodů jsou, cituji: Paroubkovy velmi osobní a podrazové útoky", konec citace. V Lidových novinách ale uvedl tan fundamentální argument, zase cituji: &nezdravá finanční a rozpočtová politika sociálních demokratů. Paroubek je pro všechny pravičáky naprosto nepřijatelný proto a jenom proto, že je skutečně razantní, neobvykle pracovitý a konec konců v politice schopný. Jak jsem již mnohokrát naspal, kdyby ČSSD vedl fantazírující Špidla, korupčnický Gross, či dokonce pátá kolona liberální pravice mezi sociálními demokraty, Zeman, tak by s ní spolupracovali i ti nejzarytější pravičáčtí elitáři.

PS. Protiparoubkovský deník si dokonce sám objednal průzkum o TOP 90, tentokrát u firmy Factum Invenio a zase jej uvedl 17. 6. hned na titulní straně. Jeho výsledek je totiž pro odpůrce ČSSD senzačně nadějný. Celých 43,8 procent voličů prý sympatizuje s novou stranou. Taková manipulace už ani nepotřebuje komentář. 

Včera, dva dny před narozeninami Václava Klause, uspořádali jeho odpůrci na Hradčanském náměstí u sochy TGM happening. Na netu o něm hovoří nějaký Ludvík Hradílek jako o humorném spektáklu, který uspořádali organizátoři iniciativy Už dost!, jež sbírá podpisy pod petici obsahující výzvu k odchodu Klause z funkce. Viděl jsem z akce asi dvě desítky fotografií, zachycujících všechny rozhodující akty celého představení. Jaksi se mně na něm nepovedlo najít nic humorného. Ba spíše naopak, zase na mne dýchla ta známá atmosféra nenávisti, která je tak charakteristická pro politickou část veřejného prostoru v naší zemi, již mnohá desetiletí. Jedním z hlavních řečníků byl spisovatelský populár, Michal Viewegh, který mimo jiné pravil, cituji: "Sešli jsme se tu jako příbuzní starce v kómatu nebo v blázinci, kteří (ať už z pouhého pocitu povinnosti, nebo vedeni iracionální nadějí) nepřestávají tatíčka navštěvovat"konec citace. S ohledem na to, že přece jenom jde o nejvyššího představitele naší země, otřásl mnou až hnus. Z hloubi duše nemám r
ád jakoukoliv satiru, ani ironii, a politickou už vůbec ne, pro její nenávistnou mobilizaci k nesmiřitelnému nepřátelství. Vnímám ji coby totální absenci člověčenství. Samozřejmě nemám nic proti kritice a ostré, ale musí z ní být cítit lidskost a ne jakási dělostřelecká příprava k likvidaci.

Lidské samice ve fyzickém věku prvoroditelek, se vždycky chovaly velmi účelně, ač veskrze podvědomě.  Jejich chování jsem si již dávno pojmenoval coby upoutávání samčí pozornosti. V každé době mělo své konkrétní podoby. V druhé polovině dvacátého století se jím stalo, alespoň jsem si to dosud myslel, kupříkladu frenetická ječení na koncertech populárních skupin a zpěváků, či provokativní chichotání ve veřejných dopravních prostředcích. Dneska jsem byl ale dokonale vyveden z tohoto svého celoživotního omylu. Dospívající dívky svým chováním totiž neupoutávají pozornost potenciálních plemeníků, ale jde u nich o náhradní sexuální ukájení. Na dnešních atletických závodech Zlatá tretra v Ostravě v běhu mužů na 100 metrů, běžel Jamajčan Usain Bolt opět tím svým způsobem nadpozemšťana, jakým upoutal celý svět na OH v Číně. A po jeho doběhu se dívenky ve zmíněném telecím věku chovaly jako při orgasmu. Při nejmenším tedy své chování vůbec nekontrolovaly, jako by se s tímto samcem bezprostředně ukájely. Jak se asi dá odborně nazvat takováto zástupná onanie? Nejde o grupen masturbaci?