Máme to zajímavou vládu. Tvoří ji koalice tří stran, v nichž formální předseda je loutkou ovládanou jiným vlivným členem strany. Ba dokonce za stranu převážnou část podstatných vyjádření neudělá předseda, ale jakýsi stínový představitel. ODS prakticky kočíruje z Hradu sám Klaus, TOP09 místo spícího paňáci mistr falše Kalousek a veverky otevřeně místo Džonyho už vede Bárta. V těchto dnech se ale objevila zpráva, že Bárta bude proti Johnovi v polovině roku kandidovat na předsedu VV. Nečasovi nic takového samozřejmě nehrozí, prezident je přece prezidentem všech občanů a ikoně TOP09 prakticky též ne, pokud se zatím ze svých spánků vždycky probudí. Vypadá to ale tak, že se nám parlamentní demokracie pomalu mění v prezidentský systém. Klaus je prozatím neformálním předsedou výkonné moci, čili jakými nepředsedou vlády. Jelikož mu konvenuje víc podnikatel Bárta, než novinář John, navíc užvaněný a jeho dlouholetý komplic Kalousek zase mnohem víc než nositel titulů, jichž Klaus nikdy nemůže dosáhnout, tak si formální prezident s nepředsedy koaličních stran nenápadně vytváří nový politický systém. V konečné fázi jeho snah pak bude dokonce stačit, aby dnešní velká koaliční většina ve sněmovně iniciovala změnu ústavy, v níž bude oficiálně zrušena funkce prezidenta, kterou by vykonával předseda vlády, tedy Klaus.

Komunální volby v Praze se opakovat nebudou. Ústavní soud zamítl stížnost menších stran proti rozdělení hlavního města do sedmi volebních obvodů. Při tom existují důkazy, že celostátní vedení ODS s vedením ODS Prahy, si nechaly u skupiny expertů zpracovat možné výsledky voleb při dělení metropole na různý počet volebních okrsků. A díky své převaze v zastupitelstvu pak uzákonily takové rozdělení, které co nejvíc ztížilo zvolení kandidátů z menších stran. Ve slušných demokratických zemích je nezvratitelnou tradicí neměnnost volebních zákonů před volbami, zvláště tak, aby si stávající vládci svou moc uchovali. Navíc změny volebního zákonu bez souhlasu široké opozice, jsou pak vyloženě politickým zločinem. Pokud bychom si přáli opravdovou demokracii, pak by volební zákony schvalovalo dokonce referendum. Ale to by vrchní dozor nad českým pseudodemokratismem nesměla mít rada přestárlých mudrlantů, kteří jsou přesvědčeni, že jejich jmenování je pasovalo na vrcholné nadobčany.

Vládci této země veřejnost již velice dlouho přesvědčují, že skoro na nic nejsou peníze. Na opravu silnic po zimě, pro učitele, hasiče, ale také na naše zdraví, důchody, vzdělání a kdoví co všechno. Je tomu skutečně tak? Již před mnoha lety řekl Špidla, v souvislosti s důchody, onu památnou frázi: Zdroje jsou! Při jeho kulantnosti to bylo konstatování vůbec nic prakticky neříkající. Úplnou pravdou je nejen to, že zdroje jsou, ale dokonce i reálné finanční prostředky jsou. Jenže jsou na nesprávném místě. Vládnoucí moc je ukradla všemu občanstvu a předala několika vybraným jednotlivcům. Což byl, je a vždycky bude trestný čin zpronevěření majetku svěřeného komukoliv do správy. Takto nabytý majetek, alespoň podle tradičního práva, má být proto zabaven ve prospěch původního majitele. Vždyť i samotná polistopadová moc za jedno svých programových hesel prosazovala tezi: Co bylo ukradeno, musí být vráceno. Nebo zase mám špatnou logiku?!

Abendlanďané, jak západní (USA a Kanada), tak východní (Evropa), víc jak půl tisíciletí zotročují zbytek světa. Japonci a Židé jsou si podobní rovněž tím, že se snaží na globální invazi Abendlandu, nejen přiživit, ale dokonce ji, každý svým specifickým způsobem, ovlivňovat. Židé k tomu zneužívají holocaustu a Japonci tak trochu Hirošimy, ale především svého života na okraji nejen kontinentu, ale dějin. Japonská taktika vychází z asijské mentality kolektivistického životního stylu a odevzdanosti osudu, Židovská zase z víry, že jejich Bůh splní svou smlouvu. Obojí taktika příliš aktivistickým Abendlanďanům, v očích většiny světa, stále více škodí. Mezi oběma národy je však rozdíl. Židé jsou přesvědčeni, že jednou budou vládnout lidstvu prostřednictvím svého krále, křesťany povýšeného na Spasitele lidstva. Japonci jsou spíše fatalisté, kteří spoléhají na osud. Již skoro před půl stoletím natočili kupříkladu sci-fi o své budoucnosti. Děj spočíval v tom, že jejich vědci předpověděli obrovské zemětřesení, které mohlo zničit velkou část země. Jejich rada moudrých se dlouho radila, co by měli udělat pro záchranu národa. Nakonec se rozhodli nedělat nic. Film sice neříkal, jak to všechno skončilo, ale ono základní rozhodnutí dokumentovalo duši Japonska dostatečně dobře. Z něho asi vyplývá i jejich současné chování vůči přírodě. Celý svět ví, že Japonci svůj lov velryb odůvodňují tím, že i kdyby je všechny vylovili, tak budou ještě další tvorové, které bude možné lovit. I v tom spočívá bezbřehá víra v osud, že vždy nějak bude. Až jednou opravdu už nebude nijak. Ono totiž je stejně z hlediska života každého jedince úplně jedno, jak brzy, či pozdě to bude. Ale naprosto jistě to jednou bude.

Je všem politikům známo, že vláda, která chce zahájit protikorupční tažení, musí, z prostého důvodů věrohodnosti, začít svou aktivitu tím, že najde obětního beránka ve svých řadách a to navíc ne ledajakého. Každý, jenom trochu zkušený politik při tom ví, že největší korupce se vždycky realizují kolem zbrojních zakázek, tedy na ministerstvu obrany. Vondra se podle toho mustru zachoval a nařídil po svém nástupu na ono ministerstvo okamžité prověrky v rezortu. Jenž přitrouble prozradil, že jde o šetření sahající příliš hluboko do minulosti. Tím se cítil ohrožen největší šíbr v současné vládě, Kalousek. V odvetu okamžitě zneužil analytický tým svého ministerstva k tomu, aby hledal nějakou velkou kauzu, nejlépe přímo na úřadu vlády. Jelikož ministerstvo financí velice dobře studuje všechny hospodářské zprávy, nemohly mu ujít poměrně vysoké náklady na naše předsednictví EU. Což v první chvíli vypadalo dobře, protože tím mohl být ohrožen s vysokou pravděpodobností někdo z úřednické, Fišerovy vlády. Jenže vše dopadlo jinak. Ohroženým se stal Vondra, který významně pomohl Nečasovi k předsednické funkci v ODS. Tak chtě nechtě se zahájení vládního boje s korupcí stalo soubojem mezi Kalouskem a Vondrou. Kdyby byl Nečas prozíravý a především opravdový vůdce, tak využil už dávno před tím kauzy Drobila k onomu mediálnímu nástupu vlády do boje s korupcí. Navíc hned od počátku si zavolal oba kohouty z hnoje současné situace ČR, aby nechali rivality a spolupůsobili při spouštění vládního protikorupčního snažení. Akce ProMoPro se ale rozjela doslova samospádem. Strhla další lavinu začínající přepadem ČT vojenskou policií a dneska vygradovala přímo ve sněmovně, když tam Kalousek vyzval Vondru k rezignaci. To přepískl. Kdokoliv to mohl udělat, ale Kalousek v žádném případě ne. Už asi zhloupnul, ze všech těch svých dosavadních vítězství. Jenže, tentokrát určitě rozlítil nejednoho vysokého činitele ODS, Nečase nevyjímaje a především proti sobě definitivně poštval Havliány, k nimž patří především šéf TOP09, v níž Kalousek místopředseduje. Podle zákona, nikomu nerostou stromy do nebe, je hodně pravděpodobné, že i když nakonec Vondra padne, tak skutečným poraženým bude Kalousek, kterému se to vymstí.

Maskáčové mozky Abendlandu, sdružené v instituci NATO, přitáhli už definitivně válku až na humna Evropy. A není to válka ledasjaká, podle jednoho přitroublého Amíka jde dokonce o válku civilizací. Jenže ono to válčení se s vysokou pravděpodobností nebude odvíjet podle Huntingtonova mustru, tedy kupříkladu jako opakování středověkého tažení křižáků na Jeruzalém, čili vraždění se muslimů s Abendlanďany. Spíše se to bude vyvíjet podle Marxe, jako souboj světa socialistů a individualistů. Těch druhých je ale na Zeměkouli zatraceně málo. Asijci, to jsou vyloženě pospolité národy, Arabové považují rodinu, klan, kmen a svůj národ za nejvyšší hodnotu, vedle Alláha za jedinou, za niž se sluší bojovat až do konce. Celá Afrika vznikla – a tím fakticky lidská pracivilizace – společenským procesem a individualismus je jí proto bytostně cizí. Takže, kdo se vlastně postaví vedle bílého muže, který půl tisíciletí olupoval celý svět? Dokonce asi ne ani ta bílá žena, která jím byla vykořisťovaná dokonce ještě déle. Jak se to tak jeví, evropští Abendalnďané už totálně zhloupli. Nakazili se pýchou amerických Abendlanďanů a přidali se k jejich beznadějné válce proti celému zbytku světa. Vypadá to, že zmíněné maskáčové mozky mají méně inteligence než jejich inteligentní rakety, takže v důsledku jejich pitomosti se můžeme v každé zemi NATO dočkat brzké odvety nevypočitatelných islámských fanatiků, toužících po rychlém vstupu do ráje. Jen si při tom maně snažím připomenout, který to politický velikán navrhoval ještě před několika lety, výhledově přijmout do EU všechny státy severní Afriky. A něco mi říká, že to byl dneska mečem mávající Franský Hun Sarky.

Celá horda současných sociologů se přiklání k názoru, že globalizovaný svět se řítí do neofeudalismu. Možná jim to na oko tak připadá, jenže, co to byl feudalismus? Přece nic jiného, než jedna z forem otrokářství, provázející lidské dějiny od samého prvopočátku, otřeseného měšťanským revolucemi teprve v devatenáctém století a definitivně zlomeného na konci sedmdesátých let století dvacátého. Ne, ne, nejde o žádnou restituci feudalismu, ale o další fázi naprostého zotročení všeho lidstva. To je reálný charakter současné etapy vývoje globálního světa po pádu SSSR. Tři faktory, zotročující veškerý svět jsou peníze, média a profesionální armáda. Všechny tři spolehlivě už dneska ovládané globální finanční oligarchií. Ta svými penězi řídí média, která ze své centrály fabrikují reálnou skutečnost do virtuálních zpráv, centrálně distribuovaných celému světu. Těmi tak dokonale doslova zamořují všechny mozky, že i ti nejodolnější jedinci již nejsou schopni vidět realitu. A pokud ji náhodou poznají, mediální monopolizace jim nedovolí jejich vědění sdělit komukoliv jinému, nadtož světu. Peníze jim rovněž slouží k vydržování celosvětové profesionální armády, kterou užívají jako nadnárodní policii všude tam, kde vzniká šance na vymknutí se vůli světových hegemonů. Naprostá většina z nich patří k dlouhodobě existující vrstvě Abendlandské, čti Západní kultury, která nejméně půl tisíciletí držela v otroctví zbytek světa až do oněch vzpomínaných sedmdesátých let minulého století. Všechno, co se děje v první dekádě minulého a na začátku tohoto století, je s vysokou pravděpodobností bitvou o znovuuvržení zbytku světa do otroctví největších bohatců Abendlandu. Se stejně vysokou pravděpodobností je to konečná bitva o absolutní zotročení celého světa. Jenže každé úplné vítězství má v sobě zárodky nové porážky.

Afroamerický prezident dosud nejbohatší země světa byl vtažen do dalšího dobrodružství. Po psychopatu Bushovi už zdědil dvě regionální války a teď jej přední z evropských psychopatů, hunský Frank Sarky, vehnal do dalšího, vraženého nesmyslu. Sarkozy neunesl, že na něj jakýsi beduín vykřičel do světa, že bez jeho peněz by se nestal prezidentem Francie. A tak staří kolonialisté z Británie a Francie se mezi sebou umluvili, že vycení zuby. Jako obvykle, s typickou odvahou zbabělců se dohodli, že budou chránit civilisty v Libyi tím, že na ně budou z deseti tisícimetrových výšin shazovat bomby, které možná zabijí i nějakého toho vojáka loajálního Kaddáfímu. Jenže co pak? Nejvyšší rada světa jim zakázala vstup jejich vojsk nejen na území kmene Kaddáfú, ale kdekoliv na teritorium od Egypta, po Tunis a Alžír. Dva potrhíci z Evropy tak sice mají dostatek sil k bombardování a konec konců potřebují se také zbavit zásob starých bomb, ale co dál? Nezbývají jim zatím nic jiného, než silácké výzvy a la Obama. Ty, zlý Kaddáfí odejdi, jinak&sice ještě nevíme, co uděláme, ale kšc ze své země. Tady chceme zase vládnout my prostřednictvím svých slouhů. Celosvětově prefabrikovaná média, z centrály CNN, již dlouhé roky dělají z vládce Libye, Mouammara z kmene Kadhafi šaška. Bodejť ne, když v názvu své země má již přes třicet let sprosté slovo – socialistická. A vůbec, kdo to kdy viděl, aby název státu byl tak dlouhý, skoro jak výčet všech titulů Rakousko-Uherského císaře, blahé paměti. A co vůbec znamená to poslední slovo sáhodlouhého pojmenování státu – Velká libyjská arabská lidová socialistická džamáhíríje. Že jde o teoreticky vyšší stupeň demokratické politického systému? K smíchu, vždyť v zemi vládne fakticky dynastická diktatura. Jinak by proti ní přece nepovstal lid. Co na tom, že rebelii zahájili v Tobruku, tedy těsně u hranic s Egyptem naši agenti – učitelé z Abendlandu, když se jim v Egyptě povedlo zdárně splnit úkol, svrhnout už konečně geronta Mubaraka. Bláhově si mysleli, že Mouammar bude stejný posera.