. Jako předák hornických odborů jsem už v roce 1990 napsal, že to jsou bohatci, kdo ukradl pracujícícm Marxovo heslo, proletáři všech zemí spojte se. Boháčů je přece mnohonásobně méně, takže mohlo být i Marxovi jasné, že zneužijí jeho revoluční nápad, což se také nakonec stalo. Po pádu SSSR došlo dokonce k dalšímu spojení. Spojili se všichni „reformátoři“, čti, neoliberální politici, aby sjednocenými silami co nejrychleji nastolili totalitní nadvládu nadnárodních korporací. Vytvořili si k tomu globální instituce jako Světová banka, Mezinárodní měnový fond, ale také Evropská komise, či Světová obchodní organizace. Všechny dohromady, za tupé nečinnosti světových organizací odborů, pomalu leč jistě, dokončují likvidaci všech práv, která si na bohatcích vydobyla veřejnost za poslední dvě staletí. Tím si zajistí takové zbídačení veškerých lidí, že naprosto ochromí jejich touhy po spravedlnosti, síly k odporu a především schopnost zorganizovat se. Za takových okolností budou bohatci vládnout jako za feudalismu, kdy ojedinělé vzpoury beznadějných nešťastníků lehce potlačí jejich profesionální armády robotizovaných zabijáků. Je asi tak „minuta před dvanáctou“, aby se zbytky demokraticky vychované veřejnosti vzpamatovaly a zastavily uvedený proces. Jinak to bude trvat možná několik staletí, než se veřejnost vymaní z novodobých galejí, které jim chystají mudrcové ve službách mezinárodních korporací.
Archiv pro měsíc: Červenec 2012
DVAKRÁT PO DVANÁCTI
Kdesi v jednom kině v Denveru v pátek 20. července, tedy týden po třináctém, postřílel jakýsi James Holmes 12 diváků. Ať už šlo o šílence, či jinak poznamenaného člověka, jde jednoznačně o důsledek životního stylu Amerikánců, kteří prý vlastní větší počet lehkých střelných zbraní, než všechny oficiální armády světa. Od té doby prakticky denně média přinášejí informace o duševním stavu hromadného vraha, postupu soudního jednání a především keců odborníků i publicistů na téma držení zbraní, prověřování dispozic jejich vlastníků a jiné mudrlantství. Řečeno bez obalu, média mají sousto pro zvýšení své sledovanosti. A to nejen v USA, ale dokonce v celém „jejich“ světě, tedy i v ČR. O tři dny nato, bezpilotní letadlo v Pákistánu zabilo také dvanáct lidí, údajně Alláhových věrných. „Pilot“ vražedného letadla seděl na území USA kdesi na Floridě v klimatizované místnosti a z této superbezpečné vzdálenosti od svých obětí vraždil, jinak se tato zrůdná činnost totiž nazvat nedá. V onom Amerikánském světě o tom v médiích proběhla jenom krátká noticka. Když Pákistán protestoval, Hitlary Clinton žvatlala cosi o „sorry“. Pro přemýšlející lidi ale vyvstává otázka. Kdo je fakticky teroristou? Kdo je větším zločincem? A především, proč je věnováno tolik pozornosti člověku zabíjejícím Amíky a vůbec žádná vrahu věřících v Muhamedda? A následně se přidají obecnější otázky. Jak dlouho ještě budeme ometálovávat americké vrahy válčící po celém světě? Jak dlouho budeme tolerovat politikům, že vedou neustále války a plánují pořád další a další? Při čemž údajně nemají peníze na léčení chudých dětí, nemohoucích starců a dokonce ani na zdravou pitnou vodu pro miliardu lidí. Takový stav už nelze nazývat pokrytectvím, to je jednoznačně zločin, ten nejhorší možný, zločin genocidy.
„JAKÝSI“ HŘEBAČKA SE NAKONEC STAL FANOŠEM MIKULECKÝM
Naprosto výjimečně píši svůj blog v sobotu. Z úcty ke dvěma lidovým géniům. Dlouhá léta jsme zpívávali písničky jako V širém poli studánečka kamenná, či především Vínečko bílé a byli jsme přesvědčeni, že jde o dávnou lidovou tvorbu. Až mnohem později jsme se všichni dověděli, že je tomu jinak. Právě dneska je to sto let, co se v Mikulčicích, starodávném sídle Velké Moravy, narodil František Hřebačka. Celý život se pak živil malováním pokojů. Maloval však nejen pokoje, ale i obrázky a od roku 1946 byl vedoucím redaktorem regionálního časopisu Malovaný kraj. Do něho začal psát pod pseudonymem Fanoš Mikulecký. Jeho první literární pokusy jsou doložitelné už z roku 1928. Hřebačka byl nejen vzdělaný, ale neustále zdokonaloval své vyjadřovací schopnosti a především tvůrčí zkušenosti v oblasti režírování vlastních her. Dnes by se řeklo, kreativní religionista jihomoravského Podluží, své aktivity stále více rozšiřoval, vedl divadelní kroužek, muzicíroval, organizoval kulturní a společenské akce a také skládal písničky pro Slovácký krúžek v Mikulčicích. Prý jich napsal dvě stě sedmdesát. I když nejznámějších je asi stovka. Anonymity jej zbavil redaktor Literních novin Jindřich Uher, který už v roce 1967 napsal, že Vínečko bílé není stará lidová, ale že ji napsal člověk, se kterým teď dělá rozhovor. Uher to byl, kdo uveřejňováním myšlenek Mikuleckého začal vytvářet jeho životopis a postupně i jeho legendu. Mikulecký v ní vysvětluje anonymitu svých písní tím, že nevěřil v jejich kvalitu, protože jeho literární pokusy mu tehdejší redakce vracely. Nejen o definitivní ztrátu anonymity, ale dokonce o celostátní popularitu Fanoše Mikuleckého se paradoxně zasloužil nepovedený film natočený až deset let po jeho smrti, roku 1981 s názvem „Opera ve vinici“. Tvůrci oživili jednak jednu z jeho her Prechovský buřič, ale především si místní lidoví muzikanti a zpěváci připomněli jeho písničky. Od té doby je Fanoš Mikulecký nezaměnitelným fenoménem nejen Slovácka, ale celé Moravy. V mých očích byl případem lidového génia své doby a svého regionu. Jeho písničky vděčí za svou popularitu dokonalému vystižení genia loci svého rodného kraje, lidí, kteří ho po staletí zvelebují a svou pílí se stali pevnou součástí všelidské pospolitosti. Takové lidi potřebuje současný svět a ne parchanty, kteří sami sebe považují za elitu, ačkoliv jsou příživníky, nebo dokonce nelidskými vyvrheli. A mimo jiné. Včera pochovali v Jasenné u Vizovic mého vrstevníka, s nímž jsem začínal jak v hornictví, tak ve folkloru, Janka Rokytu, jednoho podobně opravdového genia pro změnu z Valašska, který bez znalostí not se stal vynikajícím cimbalistou a vypracoval se v nejlepšího znalce lidové hudby v druhé polovině minulého století. Narodil se 16.4.1938 a zemřel 22.7.2012.
POPRVÉ JSOU POTŘETÍ
Dneska začínají v Londýně třicáté sportovní hry letní olympiády. Zkráceně letní olympijské hry (LOH) a přidává se ještě, moderního věku. Londýn je tak prvním městem v historii olympijských her, který je jejich pořadatelem už potřetí. Poprvé to bylo v roce 1908 a podruhé v roce 1948, čili v bezprostředním poválečném období, kdy kontinentální Evropa byla ještě totálně rozbitá a taky chudá, že hry na jejím území nebylo možné uspořádat a někde na jiném kontinentu by jednotlivé země svým borcům účast ani nezaplatily. Při každých OH, zimních, či letních, píši vždycky to samé. Vadí mi, že se na dobu her nezastavují boje na celé Zeměkouli. Alespoň tato dobrá tradice z dob antiky by měla být dodržována. OH moderní doby tak naopak navazují spíše na praktiky her antického Řecka v době úpadkové, kdy už závodili pouze profesionálové (atleti), docházelo při nich ke korupci a jiným podvodům včetně čachrů s dosaženými výsledky. To všechno v zájmu dosažení vítězství, které bylo pořád vysoce prestižní. Na novodobé hry se nabalily navíc politické problémy. I ty letošní se jim nevyhnuly ještě před jejich otevřením. Izrael žádal, aby v rámci zahájení bylo připomenuto atentátu na Izraelské olympioniky na dvacátých OH v Mnichově v roce 1972. Dokonce i Izraelem zotročený Obama vyvíjel v té věci nátlak na olympijský výbor, ale ten se ubránil. Jsem toho názoru, že jsou dvě země, dva státy, které by se fakticky vůbec OH neměly zúčastňovat. Jsou to jak USA, tak Izrael. První válčí prakticky na všech kontinentech a druhý vede tajné války se všemi svými sousedy.
ZABIJÁK OBAMA JE HORŠÍ NEŽ STALIN
The New York Times (NYT) přinesl před nějakou dobou dlouhý článek dokumentující, jak Obama osobně vybírá oběti útoků bezpilotními letouny kdekoliv napříč světem. Autoři dále tvrdili, že Obama následně brouzdá policejními fotografiemi, přidává je v „teroristické úterky“ na „seznam zabitých“. Z nich někteří byli v mladistvém věku – mezi nimi kupříkladu „dívka, která nevypadala ani na 17 let“. Uvedené zabijácké prostředky války proti terorismu jsou bezesporu nejpodlejší nelidskostí v dějinách válek. Řízeny „piloty“ sedícími před obrazovkami počítačů v Las Vegas, střílejí bezpilotní letouny rakety, které roztrhají člověka na kousky. Nejděsivější pak je, že na svůj cíl jsou naváděny „zpravodajským“ zařízením, které na něj musí být „doručen“ místním agentem. Ten dostává od Amerických zpravodajských služeb tak vysokou odměnu, že činí až roční příjem v místě působení. Není proto divu, že nejeden lenoch, zbabělec či jenom chudák, z osobní nenávisti vhodí naváděcí zařízení kupříkladu do auta naprosto neznámých lidí. Vloni v září Obama tak osobně rozhodl o zabití občana USA Anwara al-Avlakího, čistě na základě šuškandy, že podněcoval k terorismu. Podle pobočníků Obama osobně podepsal příkaz k vykonání onoho trestu smrti. Dne 6. června 2011 zase pro změnu zabil bezpilotní letoun 18 civilistů v afghánské vesnici, mezi nimi ženy, děti a starce, uprostřed svatebního veselí. Nejhnusnější na onom článku v NYT je skutečnost, že nešlo o prozrazení nějakého tajemství. Text byl prezentován P.R. agenturou, vytvářející vztahy současného prezidenta s veřejností, a byl dokonce přímo sestaven Obamovou administrativou – aby se veřejnosti ukázalo, jak tvrdým chlapíkem dokáže být „vrchní velitel“ ve volebním roce. Stalin prý osobně podepisoval rozsudky smrti, konečně jako každý nejvyšší představitel moci, obdařený právem udílet milosti. Pokud jsem kdy viděl v historických dokumentech, tak rozsudek byl vždycky „soudním“ rozhodnutím a na jeho formuláři nebyl nikdy jen Stalinův podpis, ale rovněž i podpisy nadpoloviční většiny z počtu nejužšího vedení strany. Pokud je dneska Stalin vydáván za největšího politického zločince, pak pro Obamu už není adekvátního pojmenování. Podepisuje rozkazy k trestu smrti bez soudu a sám osobně, je tedy horším zločincem, než Stalin.
NEJTĚŽŠÍ GLOBÁLNÍ ZLOČINY
Nedávno prošla všemi médii zpráva o daňových rájích. Říkalo se v ní, že globální superboháčstvo si do nich už ulilo 21 a možná až 32 bilionů dolarů. První číslo je o kapánek větší, než roční HDP USA a Japonska dohromady. Nejděsivější při tom je, že tato aktiva vlastní pouhých 92 tisíc osob. Kdyby tyto příjmy byly řádně zdaňovány ve svých mateřských zemích, neexistoval by v nich problém nedostatku financí nejen na důchody, zdravotnictví a školství, ale ani na pomoc zemím s hladomory, umírajícími na běžné choroby a nemajícími zdravou pitnou vodu. Přidal jsem si k této zprávě nedávné výroky dvou prominentních „Evropanů“. Nový Francouzský prezident vyhlásil, že zdaní bohaté. Na to okamžitě reagoval premiér Britů, jenž nabídl převážně financiérským světoobčanům, aby se usídlili v jeho státě, kde jsou mnohem nižší daně. Daňové ráje, umožňování nízkého zdanění superboháčů a všechna ta podbízení se globálním investorům počínaje daňovými prázdninami, až po laciné pronájmy průmyslových zón, jsou v mých očích největšími sociálními zločiny první fáze planetizace lidstva. Při tom se jich dopouští „demokraticky“ zvolení politici, otročící bohatcům a cynicky se vysmívajícím občanům, kteří je zvolili.
SKUTEČNÍ VÍTĚZOVÉ „SAMETOVÉHO“ PŘEVRATU
Na první pohled to v listopadových dnech roku 1989 vypadalo, že údajní komunističtí vládci jsou střídáni velvyslanci pravdy a posly neerotické lásky. Ani ne za rok už bylo jasné, že nomenklatura KSČ byla ve skutečnosti poražena velekněžími svobodného trhu a uctívači zlatého telete, mamonu. V konečném stavu to dneska vypadá, že reálnými vládci je nepočetná skupinka konkrétních osob predátorské praxe bezohledného zisku. Klasickým příkladem je soudně uznaný grázl Bakala. Od počátku měl na své bojové korouhvi Václava Havla, div ne jako následovníka svého svatého jmenovce, ale určitě alespoň pokračovatele TGM. Obé bylo největší urážkou, jaké se jmenovaným kdy dostalo. Jako úspěšný účastník křižáckého privatizačního tažení získal mimo jiné tisíce bytů na Ostravsku v ceně automobilových ojetin. Ročně na jejich provozu nyní vydělává stamiliony. Za ně pak je ochoten vybudovat kupříkladu knihovnu svého „přítele“ Václava Havla v ceně přes 200 milionů korun. Při tom třeba v jednom z »Bakalových bytů« v Havířově, kde umírá osmdesátiletý, bezvládný havíř Mikuláš Pyntiem, nemá „Bakalova“ služba peníze na výměnu padesát let staré kuchyňské linky. Zato měl Bakala dost peněz, aby před volbami v roce 2010 poslal na účty ODS, TOP 09 a Věcí veřejných dohromady 28,5 milionu. Vyždímal je mimo jiné z obyvatel bytů 2+1 druhé kategorie, v nichž nájemníci platí přes šest tisíc měsíčně. Musí si sami topit a nemají teplou vodu. Zato jeden z evropských poslanců a ještě nedávných kandidátů ODS na prezidenta, Evžen Tošenovský, si v Bakalově společnosti OKD vydělal 3,2 milionu za to, že se pětkrát v roce zúčastnil zasedání dozorčí rady, kde nehájil zájmy občanů, ale pana majitele. Tak by se dalo pokračovat. Už těch pár příkladů ale jednoho z nejbohatších Čechů dobře vykresluje. Pravda a láska, kterou se po vzoru Václava Havla léta oháněl, se Bakalovi přebohatě vyplatilo. Peníze investuje hlavně do těch, kdo mu mohou být užiteční. Sto tisíc nájemníků mezi ně určitě nepatří. Tito asociální zločinci jsou jedinými skutečnými vítězi listopadového převratu před víc jak dvaceti lety, jimž údajně vládnoucí politici musí buďto žrát z ruky, nebo dokonce lézt do zadku. Pro přesné pojmenování zrůdností polistopadových zbohatlíků nemá čeština dost výstižné slovo.
NEJCHUDŠÍ VLÁDA SVĚTA
10. července letošního roku uplynulo 70 let od vydání rozkazu generálního velitele neuniformované protektorátní policie na potírání takzvaného cikánského zlořádu. V Letech u Písku byl již v srpnu 1940 zřízen pro cikány kárný pracovní tábor. Do května 1943 jím prošlo 1308 Romů, 327 z nich v něm zahynulo a přes pět stovek bylo převezeno do Osvětimi. Z koncentračních táborů se po válce vrátilo ani ne 600 romských vězňů. Podle odhadů tak nacisté zavraždili 90 procent českých Romů. Vzpomínková akce k uctění obětí vyvražďování romského obyvatelstva u nás v době druhé světové války, byla letos vládou zorganizovaná u pomníku v Letech dne 9.7. Některé romské organizace se ale od akce distancovaly a vzkázaly vládě, že pokud chce uctít romské oběti, měla by mimo jiné zajistit výkup a zbourání vepřína, který v Letech stojí na místě tábora. Premiér Petr Nečas ve svém projevu na chování Romů reagoval mimo jiné slovy, cituji: „Nebudu lhát a lakovat situaci na růžovo. V současnosti nemáme v rozpočtu na takovou záležitost prostředky“. Pietní místo v Letech bylo zpřístupněno v roce 2010. Hovořilo se ale o problému již nejméně deset let před tím. Není žádnou omluvou pro polistopadovou politickou moc, že současná vláda k letošnímu „kulatému“ výročí nebyla schopna zbourat vepřín a postavit důstojný památník v areálu bývalého koncentráku. Nečasův argument je superlží. Plně totiž zapadá do celkové politiky polistopadových mocnářů, kteří nejenže nemají program sociálního začlenění Romů, ale svým celkovým přístupem k „romskému problému“ jakoby v tichosti pokračovali v Hitlerově politice. Při nejmenším současná politická elita nedělá vůbec nic, aby se zmírnila nenávist většiny Čechů vůči Romům. Nikdo jistě nevěří Nečasově pohádce, že naše vláda je tak chudá, chuďoučká, až nejchudší na celém světě, že nemá peníze na likvidaci vepřína a postavení památníku. Zvláště za situace, kdy si její politické strany nakradly na státních zakázkách miliardy.
SAMI SOBĚ VĚŘÍME A NA VEŘEJNOST KÁLÍME
Ve středu se ve sněmovně odehrál další díl spektáklu s titulem hlasování o důvěře vládě. Nikdo rozumný vůbec nepochyboval, jak hlasování dopadne. Přece všichni známe sněmovní lotry. Velká většina z nich ví, že po volbách ve sněmovně už sedět nebude. A jenom totální blbec by se dobrovolně vzdával svého neobyčejně vysokého platu. Dokud bude dostatečný počet poslanců, kteří nechtějí přijít o své vysoké příjmy, tak je jakékoliv hlasování o důvěře vlády pouhým divadlem, v němž se opozice vykecá a pravice exhibuje své pohrdání nejen opozicí, ale vší veřejností. A aby nejvyšší pohlaváři vládní koalice své povýšenectví cynicky potvrdili, tak hned na druhý den vláda poslala do sněmovny návrh na zvýšení platů všech ústavních činitelů o 5 až 10 procent. K nim se ještě nedoneslo, že je veřejnost nenávidí daleko víc a ve větším množství, než kdysi papaláše KSČ.
NETANJAHUOVA PROVOKACE
V Burgasu u letiště vybuchla včera bomba v autobuse s turisty z Izraele. Hasiči s místní liknavostí ještě nebyli ani na místě činu, ale premiér Izraele už věděl, že za útokem stojí Írán. Server Jerusalem Post (JP) vyvěsil ihned informaci, že už v lednu byl v autobuse z Turecka do Bulharska nalezen podezřelý balíček a úřady Izraele následně požádaly Bulharsko, aby byla posílena bezpečnost jejich občanů. To ale neměl JP veřejně vykecat. Zvýšil, tím jenom podezření, že celý incident je řízenou akcí Mosadu. Pokolikáté už. JP tím asi nechtě přiznal, že Izraelci už půl roku připravovali v Bulharsku nějakou provokaci vůči Izraeli. Proč v Bulharsku? Protože tamější úřady s terorismem nemají moc zkušeností, takže tam určitě přijedou případ vyšetřovat „zkušení“ specialisté z Izraele – přece jde o jejich občany, takže to nepůjde moc dobře odmítnout. A v takových podmínkách nebude příliš těžké „najít“ důkazy vedoucí k Hizballáhu či Íránu. Všechno už tu bylo. Nějak se ten útok na Írán musí přece pro útlocitnou mezinárodní veřejnost zinscenovat. A nejlépe ve chvíli, kdy Obama bude mít svázané ruce, protože má eminentní zájem vyhrát volby.