Trocha historie.

Zastávám po celý život názor Charlese de Gaulla, že Velká Británie nepatří do sjednocující se Evropy. Stačí pro to dva důvody. Nejen vládcové, ale většina obyvatel Britských ostrovů je mentálně příliš dlouho zvyklá, že nad jejich říší slunce opravdu nikdy nezapadá. Od Austrálie na východě po Kanadu na Západě ovládali Britové celou čtvrtinu veškeré pevniny na planetě ještě po první světové válce. Bylo to největší impérium v dějinách lidstva. Britské impérium, jak zněl název toho koloniálního molocha, se v roce 1931 přejmenovalo na Commonwealth, čili Britské společenství národů (BS). Po zániku kolonialismu spuštěného druhou světovou válkou se BS pořád udržuje na principu sdílené minulosti.

Druhý důvod je ještě významnější. Británie se považuje za otce i matku, pardon rodiče jedna a rodiče dvě USA. V tomto případě se to hodí. Rodičem jedna proto, že Britové byli nejvlivnějšími imigranty v Nové Zemi. Rodičem dvě, sice znásilněným pak proto, že si USA právě na Británii vybojovala samostatnost. Díky prvnímu důvodu jsou ale Britské ostrovy jakousi nepotopitelnou letadlovou lodí Unie až dodneška.

Po odchodu z EU.

Británie si i jako člen EU ponechala svou měnu, což byl zásadní důvod pro poměrně snadnější odchod ze svazku.

Bylo zřejmé, že Británie po odchodu z EU musí provést dvě zásadní opatření. Ještě silněji se přimknout k USA. Za druhé pak z existujícího Commonwealthu vytvořit co nejpevnější ekonomický svazek. Vždyť jen jakési Hospodářská Unie z nejsilnějších šesti členů BS (Indie, Kanada, Austrálie, Malajsie, Nový Zéland a Jihoafrická Republika) by byla potenciálně rovnocenná celé EU. A to jsou členy BS ještě kupříkladu Pákistán, Singapur, Tanzanie, Keňa a Zambie. Nakonec i maličká Uganda, která je dneska největším nalezištěm diamantů, není nějakým nicotným členem, jako třeba Estonsko v EU. Vytvořit takové hospodářské uskupení je jistě během na dlouhou trať, ale při rozumnosti mocných ve Velké Británii není úplně nemožná.

Mnohem snadnější je pevnější semknutí s USA. Tady je rovněž na co navázat. Už 14. srpna 1941 prezident USA a ministerský předseda V. Británie vydali společné prohlášení o vzájemných zájmech a úzké spolupráci. To se do historie zapsalo jako Atlantická Charta.

Prezident Biden a premiér Johnson se poměrně rychle dohodli na Nové Atlantické chartě, kterou podepsali 10. 6. 2021 symbolicky 80 let po chartě první. K ní pak vydali společné prohlášení, které se podrobně věnuje jednotlivým oblastem vzájemné spolupráce. Konkrétně je to demokracie, lidská práva, obrana, bezpečnost, věda, technologické inovace, klimatické změny, hospodářství a zdraví.

Texty obou dokumentů jsou zveřejněny. Ovšem já vůbec nepochybuji o tom, že mají tajné doložky.     Nasvědčuje tomu především chování obou partnerů na mezinárodním poli.

Staronová pýcha.

Předpokládal jsem, že Británie po brexitu bude za svou prioritu považovat posílení svého hospodářského významu v globálním prostoru, zvláště když proslulá City je pořád srdcem finančního světa. Místo toho se ale, pro mě překvapivě, prezentuje především jako válečná mocnost, kterou už ovšem dávno není. Projevuje se to hlavně neustálým vymýšlením, ale i realizací různých provokací vůči Rusku. Začalo to v posledních letech případem Skripalových a zatím skončilo plavbou torpédoborce ve výsostných vodách Ruska. Protože prý je Britská politická moc za Ruské neuznává a nikdy neuzná.

Chování Britů vůči Rusku již dávno „linkuje“ The Royal Institute of International Affairs, řečený Chatham House. Ten vydává analytické zprávy strategie Británie v oblasti mezinárodních vztahů.

13. května 2021, Chatham House vyprodukoval zprávu snázvem „Mýty a mylné představy v debatách o Rusku. Jak ovlivňují západní politiku a co lze udělat.“ Není smyslem tohoto textu ji rozebírat, nadtož hodnotit. Podstatné je, že prohlašuje Rusko za stát, který nemůže být pro Západ spolupracujícím partnerem. Takže, cituji: „Dobře míněné snahy o „zlepšení“ vztahů s Kremlem tedy pravděpodobně selžou, protože ruské strategické cíle, hodnoty a chápání mezistátních vztahů se neodvolatelně liší od západních.“ Konec citace. Což mnozí odborníci hodnotí jako vyhlášení války Rusku.

Britové mají v úmyslu učinit tento dokument programovým pro všechny západní země a vyloučit jakoukoli odchylku od rámce v něm stanoveného. Jde jim především ale o to, aby politici zemí postsovětského prostoru jej bez výhrad přijali a vnucovali svým občanům.

Británie tak zjevně přebírá z rukou USA vedení protiruské hybridní války. Je její snahou roznítit konflikt Ruska s Evropou. Zatím co Severoamerická Unie hodlala bojovat s Ruskem rukama Evropanů, Britové se netají tím, že půjdou proti Rusku v čele Evropy, alespoň té ochotné.

V každém století poslední doby některá Evropská velmoc napadla Rusko. A vždycky s pomocí ochotných. Poslední pak byly Francie a pak Němci. Předpokládám proto důvodně, že ty nebudou součástí případné aliance. Tato strategie Británie je dokladem tak silné nenávisti k odvěkému rivalu, že svědčí o naprosté ztrátě soudnosti. Obzvláště pro toho, kdo si porovná vyzbrojení obou soků. Británii ve své zaslepené pýše zapomněla kde je ve skutečnosti její reálné místo v globálním světě.

Doufám, že zůstane pouze při dráždění ruského medvěda. Ale i v něm je obrovské riziko pro obyvatele britské nepotopitelné letadlové lodi a o to víc pro obyvatele zemí z tlupy ochotných. Hlavní smysl celé té strategie totiž vidím v tom, že Britští mocní tím uvolňují Americkému Deep state ruce pro souboj s ČLR. P čemž zmíněná Nová Atlantická charta cudně mlčí. Což je ale mnohem nebezpečnější, protože jde o opravdový globální střet.

MATENÍKY NAŠÍ ÚSTAVY (2)

SENÁT

Druhá komora parlamentu nazývaná navíc tradičně senátem, je ještě větším přežitkem monarchismu než instituce prezidenta. Zvláště když zdůvodňování jeho existence spočívá v údajném „dohledu“ nad eventuálním radikalistickým chováním sněmovny.

Senát v monarchistické tradici nebyl volen, ale monarcha do něho jmenoval sobě loajální osobnosti. Senát podle naší Ústavy je sice volen, ale je zajištěna jeho „věčná existence“ tím, že co tři roky se volí pouze třetina Senátu.

Základní nedostatek našeho systému vidím v tom, že jak do Sněmovny, tak do Senátu není omezen počet funkčních období pro jednotlivé členy. Tím vzniká riziko odtržení politiků od reálného života většiny obyvatel.

Dvojkomorový parlament má při tom své opodstanění. Především v zemích s několika početnými etniky, ale také ve státech s regionální politickou strukturou. Je ovšem základním předpokladem rozdílný způsob voleb do jednotlivých komor.

V naší zemi se osvědčil sice dvoukomorový parlament, ale ne dvě samostatné komory, které většina občanů považuje za zbytečné.

Jsem proto nakloněn pro návrat k jednomu parlamentu o dvou komorách volených společně a majících vedle svých představitelů i společné předsednictvo obou komor.

Doporučoval bych počet poslanců celkově snížit. Dvě stě bych rozdělil na 70 členů sněmovny regionů, tedy z každého kraje 5 a 130 členů všeobčanské sněmovny. I když by bylo výhodnější v Ústavě určit v obou komorách lichý počet mandátů. Třeba tím, že kraj Praha obdrží 6 mandátů. Celkově tedy 71 a 129.

Zásadní je způsob voleb do jednotlivých komor. Pro volby do sněmovny všeobčanské by celý stát měl být jedním volebním okrskem a vítěz voleb by eventuálně mohl brát vše, aby byla zajištěna větší stabilita vládnutí. To v případě, že by nebyla zrušena funkce prezidenta. Výhoda státu jako jednoho volebního okrsku spočívá v tom, že strany na celkovou kandidátku nemusí instalovat své osvědčené funkcionáře na kandidátky jiných volebních okrsků.

Volby do sněmovny regionů by byly rovněž jednokolové a zvoleno by bylo prvních pět kandidátů podle celkového počtu hlasů. V éře počítačů by mohla být zvolena varianta, v níž by voliči určovali pořadí první pětice kandidátů. Ústava by přiřadila jednotlivým pozicím váhu a vyhrávali by ti kandidáti kteří získali celkově největší přízeň voličů. Při rovnosti hlasů by počítačový program automaticky „vylosoval“ vítěze.

Pokud by nebyl prezident zároveň předsedou vlády, pak by nesmělo být v jeho pravomoci jmenování premiéra. Toho by musel vygenerovat Parlament oběma svými komorami. Ústava by při tom nemusela určit délku vyjednávání o novém premiérovi.

Na závěr pouze připomínám, že do obou komor parlamentu by měly být voleny osoby až po dosažní 40ti let věku, tedy takové, které se už osvědčily ve veřejném životě země, či regionu.

Druhá komora parlamentu nazývaná navíc tradičně senátem, je ještě větším přežitkem monarchismu než instituce prezidenta. Zvláště když zdůvodňování jeho existence spočívá v údajném „dohledu“ nad eventuálním radikalistickým chováním sněmovny.

Senát v monarchistické tradici nebyl volen, ale monarcha do něho jmenoval sobě loajální osobnosti. Senát podle naší Ústavy je sice volen, ale je zajištěna jeho „věčná existence“ tím, že co tři roky se volí pouze třetina Senátu.

Základní nedostatek našeho systému vidím v tom, že jak do Sněmovny, tak do Senátu není omezen počet funkčních období pro jednotlivé členy. Tím vzniká riziko odtržení politiků od reálného života většiny obyvatel.

Dvojkomorový parlament má při tom své opodstanění. Především v zemích s několika početnými etniky, ale také ve státech s regionální politickou strukturou. Je ovšem základním předpokladem rozdílný způsob voleb do jednotlivých komor.

V naší zemi se osvědčil sice dvoukomorový parlament, ale ne dvě samostatné komory, které většina občanů považuje za zbytečné.

Jsem proto nakloněn pro návrat k jednomu parlamentu o dvou komorách volených společně a majících vedle svých představitelů i společné předsednictvo obou komor.

Doporučoval bych počet poslanců celkově snížit. Dvě stě bych rozdělil na 70 členů sněmovny regionů, tedy z každého kraje 5 a 130 členů všeobčanské sněmovny. I když by bylo výhodnější v Ústavě určit v obou komorách lichý počet mandátů. Třeba tím, že kraj Praha obdrží 6 mandátů. Celkově tedy 71 a 129.

Zásadní je způsob voleb do jednotlivých komor. Pro volby do sněmovny všeobčanské by celý stát měl být jedním volebním okrskem a vítěz voleb by eventuálně mohl brát vše, aby byla zajištěna větší stabilita vládnutí. To v případě, že by nebyla zrušena funkce prezidenta. Výhoda státu jako jednoho volebního okrsku spočívá v tom, že strany na celkovou kandidátku nemusí instalovat své osvědčené funkcionáře na kandidátky jiných volebních okrsků.

Volby do sněmovny regionů by byly rovněž jednokolové a zvoleno by bylo prvních pět kandidátů podle celkového počtu hlasů. V éře počítačů by mohla být zvolena varianta, v níž by voliči určovali pořadí první pětice kandidátů. Ústava by přiřadila jednotlivým pozicím váhu a vyhrávali by ti kandidáti kteří získali celkově největší přízeň voličů. Při rovnosti hlasů by počítačový program automaticky „vylosoval“ vítěze.

Pokud by nebyl prezident zároveň předsedou vlády, pak by nesmělo být v jeho pravomoci jmenování premiéra. Toho by musel vygenerovat Parlament oběma svými komorami. Ústava by při tom nemusela určit délku vyjednávání o novém premiérovi.

Na závěr pouze připomínám, že do obou komor parlamentu by měly být voleny osoby až po dosažní 40ti let věku, tedy takové, které se už osvědčily ve veřejném životě země, či regionu.

Napsal jsem již několikrát, že Ústava ČR vznikla v časové tísni a obsahuje několik zmatečních kapitol. Jednou z nich jsou ustanovení o prezidentovi.

V prvé řadě tvrdím, že instituce prezidenta je v republikánském zřízení přežitkem monarchismu. Poněkud poklesle je v něm vydávána za symbol státu, jakým byl právě monarcha. Obzvláště když podobizna prezidenta je vyvěšena ve všech úředních místnostech, a dokonce ve školních třídách. Stejně tak i na poštovních známkách. Instituce prezidenta, stejně jako monarchy, byla a je koncipována jako sjednocující „nejvyšší“ autorita státu, ba dokonce jako absolutní politická autorita. V republice nemá své opodstatnění. Prezidentské pravomoci a kompetence dostatečně zastanou ostatní ústavní činitelé, aniž navíc vznikají konflikty a chaos, způsobené převážně dualitou některých prvků výkonné moci.

Ústava ČR má své historické zakotvení. Je poplatná ústavním pravidlům první republiky, kde instituce prezidenta byla koncipována jednoznačně pro Tomáše Garrigue Masaryka, jednak na jeho přání, ale především jako jakýsi dík za jeho zakladatelskou činnosti. Současná Ústava byla podobně šita na míru a přání Václava Havla, který se viděl v roli „tatíčka masaříčka“.

Jelikož funkce prezidenta je součástí výkonné moci, lze ji s úspěchem koncipovat tak, že je prezident zároveň předsedou vlády. Vzniká tak navíc šance k naplnění zásady tří pilířů demokratické moci. V současnosti totiž takové pilíře prakticky neexistují, protože všechny tři se odvíjí od jedněch voleb. Spíše lze tedy konstatovat, že jde o tři větve z jednoho kmene. Z voleb do sněmovny totiž vzniká nejen zákonodárná moc, ale i výkonná čili vláda. V modelu bez samostatné funkce prezidenta jedním typem voleb vznikne zákonodárný sbor a jiným pak vláda.

Z voleb vzešlá sněmovna nepotřebuje, aby jakási vyšší moc z jejích poslanců vybrala nového předsedu vlády. Čímž je vždy založeno na zmatek, protože pak existují p určitou, někdy i hodně dlouhou, dva premiéři. Jeden vládne a druhý shání dušičky pro své budoucí vládnutí.

Je-li volen premiér, který je současně prezidentem, jako je tomu v USA samostatnými volbami, takový zmatek nemůže nastat.

A nejen to. V politické praxi, především na mezinárodním poli se nemůže stát, že prezident působí jedním směrem, premiér druhým a ministr zahraničí táhne tu káru naprosto jinam.

K jednotlivým ústavním pravomocem prezidenta.

Ústava ČR hovoří o prezidentovi v článcích 54 až 66. Všeho všudy tedy pouhých 12 samostatných celků. Už to ukazuje na její malý význam. Navíc hned první z nich v odstavci (3) kodifikuje, cituji: „Prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný“. To je takový právní nesmysl, že v demokratické republice nikdo nemohl vymyslet větší. Ale dobře. Pokud není odpovědný on, pak musí být za jeho činy z výkonné moci odpovědný někdo jiný. Pak je ale naprosto logické, že ten jiný má v rozumně sestaveném řádu oprávnění danou kompetenci přímo realizovat, a ne zprostředkovaně přes jakéhosi prezidenta. Prezident je tedy z toho zorného úhlu nadbytečný.

K zákonodárné moci.

Prezident vyhlašuje volby do Sněmovny i Senátu. Bohapustý formalismus. Kodifikuje je jasně Ústava svými nepřekročitelnými termíny a konkrétní datum určí sám předseda parlamentní komory.

Prezident svolává zasedání sněmovny. Jde o další formalismus. Zase se jenom plete výkonná moc do moci zákonodárné. Výsostně stačí, když předseda předcházející sněmovny dostane ústavou určeno, že musí svolat zasedání kupříkladu do pěti pracovních dnů po vyhlášení výsledku voleb. Stejně musí poslanci složit slib právě do jeho rukou.

Prezident rozpouští sněmovnu. Je poněkud podivnou pravomocí prezidenta vůči zákonodárné moci. To je naprosto formální akt, nebo by to byl nepřípustný zásah moci výkonné do zákonodárné. Sněmovna se může rozpustit jen a pouze z vlastní vůle. Může být k tomu vyzvána kupříkladu vládou, či Senátem, ale to je tak všechno. Ústava může kodifikovat, kdy se musí rozpustit. Třeba když už není určitou dobu schopna žádného rozhodnutí.

Další kompetencí je možnost vracení zákonů. Toto ustanovení Ústava deklaruje jako jeho právo. V mých očích jde naopak o ničím neodůvodněnou výsadu, tedy jeden z prvků onoho monarchismu. Stejně tak je nadbytečný jeho podpis na zákonech. Zákony jsou produktem zákonodárné moci a nevidím důvod, aby je ještě někdo, navíc příslušník moci výkonné, svým podpisem stvrzoval.

K vládě

Nejdůležitější pravomoci má prezident vůči vládě. Jmenuje a odvolává premiéra i členy vlády, přijímá jejich demisi. V případě demise vlády ji pověřuje výkonem funkcí do vzniku nové vlády. Toto ústavní pravidlo bylo nelogické už v době, kdy byl prezident volen parlamentem. Vládu i premiéra přece musí vygenerovat sněmovna tím, že vládě dá důvěru. Proč k tomu jakési automatické schvalování nějaké individuální osoby vzešlé z obou komor parlamentu? Naše Ústava tak zakládá dualitu výkonné moci, což je v praxi šancí k možnému spornému chování.

Nová situace nastala, když je prezident volen všemi občany. Byl tím vytvořen základ pro úplné oddělení výkonné moci od zákonodárné. Poslanci ať se starají, aby fungovala zákonodárná moc. Všichni občané totiž dali souhlas, aby výkonná moc byla v kompetenci jiné demokraticky zvolené instituce. Prezident je tedy ve skutečnosti hlavou výkonné moci a parlamentu, nebo jen sněmovně navrhuje členy vlády k jejich souhlasu. Sám může být odvolán jen výjimečně, což zajišťuje stabilnější vládnutí a tím šanci na splnění vládních slibů. Především ale dlouhodobějších záměrů, protože by mohl „prezident – premiér“, být volen i vícekrát.

Argument, že by se parlamentní systém změnil na prezidentský je poněkud nesmyslný, pokud by premiér ani vláda nemohli vydávat zákony, ba ani jiná pravidla správy neschválená parlamentem.

Tady si dovolím jednu poznámku. Návrat k volbě prezidenta parlamentem absolutně odmítám. Spíše bych byl pro změnu volby do parlamentu, o níž budu psát jindy. Pro stabilitu vládnutí a možnost plnění volebních slibů jsem zásadně proto, aby vítěz voleb, jak se říká bral vše a sestavoval vládu. Koaliční vlády totiž považuji za podvod na voličích, protože žádná strana tak nemusí plnit své předvolební sliby.

Za monarchistické považuji i to, že prezident si tradičně pozve adepta na funkci ministra a „prověřuje“ si jej. Být předsedou vlády, tak bych to vůbec nepřipouštěl, a pokud ano, tak by se to muselo uskutečňovat za mé přítomnosti.

K Ústavnímu soudu.

Dle platné ústavy jmenuje prezident ústavní soudce, jeho předsedu a místopředsedy. Jestliže jsem přesvědčen, že funkce prezidenta působí v moci výkonné chaos, pak mnohem silněji tvrdím, že koncepce Ústavního soudu je v současné Ústavě vyloženě nedemokratickou institucí a musí být zrušena. Hodlám této instituci věnoval samostatné pokračování seriálu o zmatenostech Ústavy.

Další jmenovací pravomoci.

Jmenuje prezidenta a viceprezidenta NKÚ. V mých očích je směšné, aby nejvyšší funkcionáři NKÚ nesli prezidentské přízvisko. Stačí, když jeho předsedu bude jmenovat Nejvyšší správní soud, nebo dokonce jen jeho předseda.

Jmenuje členy Bankovní rady ČNB. Jelikož zásadně odmítám svrchovanost bank nad státem, jsem proto, aby je navrhovalo konsorcium bankéřů a schvalovala vláda jako celek. Přesná pravidla by určil třeba i Ústavní zákon.

Jmenuje a povyšuje generály. Další to pozůstatek monarchismu. Stejně jako udělování státních vyznamenání. U těchto i dalších pravomocí je dokonce nezbytné, aby jeho rozhodnutí spolupodepsal předseda vlády. Pokud to tak má být, pak je opět prezident nadbytečný, protože v těchto případech by to mohl spolupodepsat předseda parlamentu a udělovat premiér sám. Nemluvě o tom, že by byl vlastně prezidentem.

V zahraniční politice.

Největší chaos a duplicitu výkonné moc představuje celý článek 63. Už jeho deklarativní první odstavec je neobvykle široký, když říká, cituji: „Zastupuje stát navenek“. Co je to za právní pojem ten „navenek?!! Náš stát v cizích zemích zastupují jeho velvyslanci a vyslanci či jiné pověřené osoby. Rovněž každá mezinárodní organizace ustanovuje, kdo v ní státy reprezentuje.

V tom ustanovení vidím pouze šanci pro prezidenta udělat si z funkce cestovatelskou příležitost. To proto, že zásadně odmítám, aby měl oprávnění sjednávat a ratifikovat mezinárodní smlouvy, což mu umožňuje druhý odstavec toho chaotického článku. Každá mezinárodní smlouva totiž představuje precizní právnický výkon a náš stát nemá tolik odborníků, takže můžeme být rádi, když je bude mít v dostatečné míře alespoň ministerstvo zahraničí. Za druhé je to šance na chaotismus nejvyššího stupně. Mezinárodní smlouvy musí sjednávat jen jedna instituce.

Za vrchol nesmyslu považuji, že jmenuje a obvolává vedoucí zastupitelských misí, když tam chybí slůvko našeho státu. Zvláště když to ustanovení následuje bezprostředně po textu, cituji: „přijímá vedoucí zastupitelských misí“ a není řečeno kterých. Tedy cizích „poslů“, či vlastních? Naše diplomaty vybírá ministr zahraničí a dekretuje předseda vlády. Nač někdo, kdo s nimi fakticky nepracuje?!!

Za vrchol nesmyslnosti považuji odstavec 4 uvedeného chaotika, který říká že za rozhodnutí prezidenta, která potřebují spolupodpis odpovídá vláda, či jí pověřený člen. Jako vtip by to celkem ušlo. Jako právní norma vyložený nonsens. Všeobecně prezident není zodpovědný vůbec a tady najednou je někdo jiný zodpovědný za jeho eventuální avanturismy.

Prezident je nejen za své činy neodpovědný, ale je i po skončení mandátu nestíhatelný za činy ve funkci. Opět monarchistické pravidlo. Prezident je jenom a pouze první mezi rovnými. Jinými slovy právo platí i pro něj. Vždy a všude.