RYBA SMRDÍ OD…ÚSTAVY.

Nejsou to jenom „tanečky“ Ústavního soudu, ale i jiné prvky našeho politického systému vykazují jednání, jež má poměrně značný stupeň neurčitosti. Proč tomu tak je? Protože to lze. Umožňuje to mimo jiné i naše Ústava. Za půl roku jí bude třicet let. Nejlepší to doba na její revizi. Zvláště když byla vytvořena pod tlakem času. Za druhé neprošla dlouhodobou veřejnou diskusí nejen odborníků, ale i poučených laiků, čti politiků, ale především veřejnosti, která jediná má v demokracii právo definitivně ji schválit. A za třetí byla uzákoněna naprosto nedemokratickým způsobem.

Napsal ji jeden odborník jako základní materiál k diskusi. Ovšem na diskusi bylo tak málo času, že je místy až chaotickou. Debata nad ní proběhla prakticky v úzkém kruhu právníků, spíše více politiků, než odborníků na stát a právo. Nezúčastnili se jí mnohé tehdejší renomované osobnosti státoprávní vědy, přednášející tento obor na nejvýznamnějších právnických vysokých školách v zemi.

Především ale diskuse nad základním zákonem státu nebyla veřejná. Odborníci nevystupovali v televizi, aby svými argumenty ve věci ústavně právní vzdělávali veřejnost, která v demokracii má garantovat její konečnou kodifikaci.

Ústava v časové tísni byla nakonec státu vnucena. Je ve skutečnosti jakousi „oktrojírkou“, akorát že ji „svému lidu“ nenařídil císař pán, ale pro ten účel nezvolené shromáždění dvou set zástupců národa v původně jiném státě.

Při tom se naskýtala jedinečná, až ideální příležitost vytvořit a přijmout základní zákon našeho nového státu výsostně demokratickou formou. Stačilo jenom, aby poslanci České národní rady tehdejší federální republiky Čechů a Slováků nepodlehli pýše a k dokumentu, který je zapotřebí vložit do kolébky nového státu, přistupovali výsostně odpovědně.

To, co vyhlásili za Ústavu ČR měla být jen a jenom jakási prozatímní ústavní listina. Místo toho, aby se tehdejší ČNR prohlásila za právoplatný zákonodárný sbor ČR, měla vyhlásit veřejnou diskusi o nové ústavě. Měla určit termín, do kterého měla být nová Ústava ČR vypracována a měla schválit proceduru, jakou bude definitivně vyhlášena. Obvyklý demokratický postup předpokládá, že zákonodárná instituce, která zpracování uložila, novou ústavu schválí. Ovšem nevyhlašuje coby platnou ústavu státu. V ten den totiž daný zákonodárný sbor vyhlásí nové volby do sněmovny a při nich zároveň plebiscit o ústavě. Pokud plebiscit text schválí, tak jej nově zvolený zákonodárný sbor pak může, či nemusí vyhlásit jako skutečnou Ústavu ČR, která teprve potom platí. Nic takového naši politici nedokázali, čímž mimo jiné silně popřeli demokratickou podstatu našeho nově se vytvářejícího státu.

Není sice absolutní jistota, že by tímto procesem vytvořená Ústava ČR byla bezchybná, jde vždycky jen a pouze o dílo člověka, ale určitě by nebyla tak zmatečná, jakou ve skutečnosti ta současná je.

ČESKÁ REPUBLIKA SE STALA PRO RUSKO NEPŘÁTELSKÝM STÁTEM.

V roce 1993 byla sjednána Smlouva mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci. Podepsali ji Jelcin a Havel. Od té doby jsme projevili několik nepřátelských aktů vůči smluvní „přátelské“ zemi.

Vzpomenu si asi jenom na některé. První to byl tlučhuba Zaorálek, který v roce 2018 vykřikoval, že dnešní problém vztahů mezi Ruskem a ČR je rok 1968. Osel, ani si nevzpomněl, že do naší země tehdy nevtrhli Rusové, ale SSSR pod vrchním velením Ukrajince Brežněva. Kolem roku 1968 se v roce 2018 vyskytlo více nenávistných aktů, jejichž vrcholem byl asi pořad „agenta“ cizích mocností jakéhosi Václava Moravce, který je inventářem ČT asi jako Marek Benda inventářem, sněmovny ČR.

Ovšem naprosté vítězství iracionálního chování vůči Rusku jsme se dočkali v posledních letech. Zbourání sochy osvoboditele Prahy, vulgární vystoupení Řeporyjského prasete v ruské televizi, zbudování pomníku Vlasovcům, přejmenování náměstí se sídlem Ruské ambasády a další. To jsou jednoznačné akty vypovídající o nenávisti ubožácké části rádoby Čechů. V té době totiž několik průzkumů veřejného mínění naopak potvrdilo, že veřejnost vůči Rusku nenávist ve velké většině necítí. Dokonce víc jak 60% straších občanů, kteří zažili rok 1968 už v dospělém věku považuje dodneška Rusko za přátelskou zem.

Vycházím-li dokonce z celodějinné tradice Čechů, pak nikoho, kdo je zmítán nenávistí k Rusku nelze považovat za skutečného Čecha.

Vrbětická aféra, kterou spustil Babiš s Hanáčkem pod nátlakem Koudelky je v mých očích jednoznačným vrchole nepřátelství vůči Rusku. Pokud by dotační považovali Rusko za přátelskou zem, tak by se totiž chovali mnohem zdrženlivě. Bez přímých důkazů a jenom s podezřením přece nelze podnikat nějaké odvetné, nadtož ryze nepřátelské aktivity. Především Babiš by si to měl uvědomit. Kdyby se totiž veřejnost vůči Babišovi chovala tak, jak on k Rusku, tak by se nikdy nestal premiérem a s vysokou pravděpodobností už mnoho let bručel v base. Blbeček. I kdyby Rusko bylo vůči nám nějakou neutrální zemí, tak bylo povinností nejvyšších představitelů naší země řídit se pravidly diplomacie čili přednostně vyjednávat. Tak to přece žádají všechny poválečné celosvětové deklarace. Jednat a jednat. Na projevy nenávisti a aqž války je vždycky dost času. Oslově.

Rusko nejenže bylo náš přítel, ale je obrovské a na nadkontinentě absolutně rozhodující silou. Mít ho za nepřítele je nejen přílišným rizikem, ale doslova zlověstným osudem. Řečeno na tvrdo. Několik superidiotů vtáhlo naši zem do stavu nepřátel Ruska. Za celou existenci naší státnosti jsme v takové situaci nikdy nebyli. Je to tedy trvalé ohrožení samotného života našich potomků. A to nelze označit jinak než jako vlastizradu vy dočasní, ba víc jak krátkodobí, hnusní tajtrlíci cizích zájmů.