Perex.

Někdo moudrý kdysi napsal že dějiny lidstva jsou dějinami válek přerušovaných krátkými přestávkami míru. Z první části věty plně souhlasím. Ta druhá je v mých očích nepřesná. Ty krátké přestávky nejsou obdobím míru leč sbíráním sil k další válce. Beze zbytku to alespoň platí o první globální válce, která oficiálně byla zahájena 28.7.1914 a trvá dodnes.

Zásadní zdroj globální války.

V textu o planetizaci lidstva jsem konstatoval že lidstvo osídlilo celou planetu už před dávnými tisíciletími. Zatím věda nerozhodla, kolik desítek tisíc roků už ta situace trvá. Napsal jsem také že Západní kulturní okruh lidské civilizace byl výjimečný. Jeho exkluzivita spočívala převážně v tom že za posledních pět set let on jediný „objevil“ celou Zeměkouli a přisvojil si ji i s původními obyvateli, kteří přišli na ona místa dávno před ním. Jinými slovy Západ kolonizoval celou planetu. Lze tvrdit že jednotlivé vůdčí státy Západu už na počátku minulého století měly mezi sebou rozdělena veškerá území světa a další růst jejich moci musel nevyhnutelně vyvolat válku o již „obsazená“ území.

Války o kolonie probíhaly po celá staletí ovšem ve většině času byla teritoria, která ještě žádný stát Západu neokupoval. Taková situace definitivně skončila v průběhu éry, která získala označení Belle Époque. A ony „Krásné Časy“ pak byly přervány zmíněného 28.7.1914. Tehdy započala válka, která dostala od dějepravců, spíše dějeopravců, pojmenování „První světová válka“. Podle zmíněných vykladačů minulosti ta pak údajně skončila 11.11.1918. Což samozřejmě není pravdou.

Nový motiv pro pokračování globální války.

Díky německé iniciativě totiž v průběhu oněch čtyř válečných let vznikl stát nového mocenského typu. Sovětské Rusko. V něm pak zmíněná první světová válka pokračovala až do června 1923 kdy sovětské vládě vzdaly odpor poslední odpůrci. Tato fáze globální války je dějepisci pojmenována Občanskou válkou v Rusku, ačkoliv v ní na území carského impéria bojovala vojska od Velké Británie přes Německo až po Japonsko, nevyjímaje ani nově vzniklé Československo. V mých očích šlo o první fázi globální války. Že je v dějepise uváděna coby první světová válka je odrazem pýchy samotných Evropanů. Sice v ní bojovali vojáci třeba i z Austrálie. ale boje se odehrávaly jen a jenom na Evropském kontinentu. S výjimkou oněch střetů v Rusku, které se odehrály v menší míře i na východě Asie.

Už 30. prosince roku 1922 byl vyhlášen Sovětský svaz, do něhož se spojilo Rusko, Ukrajina, Bělorusko a Zakavkazsko. To byl stát tvořený novou mocenskou strukturou, která už svým příkladem ohrožovala všechny dosavadní typy vládnutí, ekonomické systémy a společnostní režimy. Doslova vřed do té doby existujících dějin. Vřed rušící soukromé vlastnictví produkčních zdrojů, faktických to základů veškeré moci.

Proti jeho existenci se proto ihned zformovala široká, celosvětová fronta, která připravovala zničení SSSR. Té se poměrně brzy podařilo najít vhodného kandidáta pro ozbrojený střet se státním novotvarem. Bylo skoro logické, že jím stal stát, který byl nejkrutěji potrestán za svou prohru v první fázi globální války, tedy Německo. Protisovětské vlivové síly začaly v Německu podporovat člověka, kterého na doporučení tajné služby USA začaly finančně vydržovat největší bankéři světa. Do té doby naprosto neznámý Hitler se tak ani ne za deset let od posledních bojů první fáze globální války, konkrétně 30. ledna 1933 stává kancléřem Německa. 11.3.1938 provádí Anšlus Rakouska, čímž prakticky zahajuje druhou fázi globální války v Evropě, jejímž cílem bylo zničení Sovětského svazu.

Doba mezi koncem válečné vřavy v roce 1923 a její dalším pokračováním o necelé dvě desítky let později nedostala od historiků žádné pojmenování. Dodnes se proto vedou spory o tom, kdy vlastně začala ve skutečnosti druhá fáze ostré globální války.

Připomínám ale, že už 7.7.1937 zahájilo Japonsko válku proti Číně, aby tak získalo nástupní prostor rovněž pro napadení SSSR. Takže podle mého vědomí a svědomí válka, později pojmenovaná „Druhou světovou“ začala už onoho 7. července roku 1937. Podle mého názoru ovšem šlo už o třetí fázi globální vílky, když onou druhou byla přestávka na sbírání sil pro další boje.

Jako obvykle i tentokrát lidské záměry nevyšly. Takže nakonec v oné fázi „horké“ světové války je Sovětský svaz natolik posílen, že se stává nesporně druhou nejvlivnější velmocí světa. Což samozřejmě naprosto nevyhovuje všem zemím s kapitalistickým režimem. Ty proto prakticky okamžitě zahajují další fázi globální války. Do análů světa se dostává pod názvem „studená válka“. Toto spíše básnické, ale prakticky nic neříkající pojmenování je v mých očích čtvrtou fází globální války.

Přestávka mezi prvním a druhým ozbrojeným střetem globální války byla nejen krátká, ale neměla žádný společný rys na obou stranách válečné barikády. Tak zvaná studená války trvající od roku 1946 do začátku poslední dekády minulého století takový ale měla. Bylo jím doslova rakovinově rozbujelé všeobecné zbrojení. Především pak pro lidský druh sebelikvidačními, čti, jadernými zbraněmi.

Čtvrtá fáze globální války skončila na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Kapitalistický svět ji „vyhrál“, i když zase poněkud jinak, než si přál. Rozpadl se nejen slepenec tak zvaných socialistických států, ale především samotný Sovětský svaz. Rozklad obojího byl abnormálně rychlý, a i když si ho Západ skoro půl století přál, nebyl na něj připraven, takže improvizoval. Rozpad SSSR dokonce tehdejší prezident USA považoval za svou osobní prohru. Byl si totiž vědom toho, že Rusko se tím zbavilo obrovské zátěže bývalých asijských republik, které ze svého bohatství muselo vydržovat.

Kardinální chyba USA

Po celou čtvrtou fázi globální válka byla Unie Států Severní Ameriky (SSSA) nepopíratelným vůdcem protisovětského mocenského bloku. Nejen nepopiratelným, ale doslova nesouměřitelně mocným, oproti všem svým spojencům. Když Sovětský svaz zanikl a jeho souputníci, i bývalé součásti přešly s velkou slávou do lůna kapitalismu, měla USA ojedinělou historickou šanci. Taková se v dějinách přihází opravdu jen výjimečně. Zůstala ovšem naprosto nevyužita, protože mocní Spojených států se o ni ani nepokusili. Bohužel pro celé lidstvo.

Spojené státy se staly jednoznačně lídrem celého světa, a ne jako dosud pouze toho protisovětského, který sám sebe rád pojmenovával demokratickým a prohlašoval za svobodný. Po svém vítězství „ve studené válce ovšem přešly ke studenému míru“, jak napsal jeden americký politolog. Na jedné straně svou vůdčí roli realizovaly snahou o nadvládu nad celou planetou. Chtěly stvořit jakýsi sjednocený svět pod svou kuratelou, ba až vrchnostenským dozorem. Za druhé chtěly totálně zničit Rusko, které bylo nesporným pilířem celého socialistického bloku. Opakovaly tak stejnou chybu, jaké se dopustili vítězové první fáze globální války proti Německu. Mocnáři USA tím ignorovali věčnou pravdu, že snaha o totální vítězství obsahuje v sobě základ budoucí porážky.

Kardinální chybou ovšem byla jejich snaha o ovládnutí celého světa. Místo toho měly využít jedinečnosti svého postavení komplexní dominance nad planetou. Jako absolutně nejsilnější moc světa měly začít celosvětové odzbrojování. Nejprve jaderné a následně i ostatní. Že tak mocnáři USA neučinili, již nikdy ničím neodčiní, protože tím lidská civilizace neodvratně nastoupila ne cestu sebelikvidace. Z té ji může odvrátit už jenom zázrak, a na ty věřit nelze. Tehdy se všemocní tohoto světa dopustili největšího zločinu proti lidskosti. Existovala totiž reálná šance na ukončení globální války. Místo toho mocní USA zahájili její pátou fázi.

Pátá fáze globální války.

Svět teď žije v další, již páté fázi globální války charakterizované opět známým sbíráním sil. Tentokrát vedle masivního, až nadbytečného zbrojení je charakterizována přeskupováním rozhodujících vlivových sil světa. Bývalí studenováleční lídři v ní hrají opět základní roli. Rusko poznalo, že jako vlastník největšího bohatství přírodních zdrojů se stává pro ostatní neodolatelnou vábničkou. USA naopak neopustila touha ovládat celou planetu.

Nepředvídaně se ale vyskytla nová síla s celoplanetárním vlivem, se kterou obě dosavadní z počátku nepočítaly. V posledních letech si z tohoto důvodu za účelem pokračování globální války USA vytvořila novou ideologii. Antagonismus kapitalismu a socialismu v ní, poněkud primitivně, nahradila nesmiřitelností demokratických a autokratických politických režimů. Což USA definitivně staví do nové situace.

Pro původní nesmiřitelné nepřátelství vůči SSSR měli Američané, a nejen oni reálný důvod. Sovětský svaz totiž ve své zakladatelské ideologii fakticky vyhlásil nepřátelství celému tehdejšímu světu. Dalo se říct, že to právě on byl zdrojem dvoupolárního světa. Nyní jsou to ale mocní USA, kteří doslova uměle opět vytváří bipolaritu. A navíc deklarují, že chtějí opačný pól poltických systémů porazit, tedy změnit k obrazu svému, a stát se tak vládcem světa. Takže je to tentokrát USA, která vyhlašuje zbytku světa své nepřátelství a uměle rozděluje svět. Jednoznačně tak tvoří zdroj dalšího válčení.

Příslušníci lidského rodu se velmi pomalu a v mnoha etapách oddělovali od svých zvířecích souputníků, primátů a lidoopů. Ze zvířecí říše si ve svém genetickém kódu nesli existenci jedinců dvou rozdílných pohlaví. S tím souviselo především soupeření samců o samice, spíše tedy o přednost v páření se samicemi, o které samci mezi sebou bojovali.

Civilizace coby proces polidšťování zvířete.

Jedinci druhu homo nebyli ryze samotářští, ale ani se nevyskytovali ve velkých stádech. Žili spíše ve smečkách, tedy tlupách. Primárních, či velkých rodin. Nevíme, zda šlo o tlupy kočující na omezeném teritoriu, tedy dominantně teritoriální, nebo sbíraly a lovily potravu, aniž se někdy vracely. Ať tak či onak, základním jejich „sociálním“ problémem bylo setkávání jednotlivých tlup. Především na teritoriích s omezenými zdroji potravy.

Jednotlivé lidské skupiny žily v základním genetickém kódu ochrany svých zájmů. Především tedy teritoria se známými zdroji. Lidstvo si tak postupně vypěstovávalo existenční tradici opřenou o individualismus a vzájemné soupeření. Takže skupiny všech velikostí od klanů po státy mezi sebou převážně soupeřily až bojovaly za své zájmy a o zdroje existence. Což platí dodnes. Soupeření je v mých očích základním prvkem genetické výbavy, který si lidstvo nese z etapy své zvířecí existence.

Proces polidšťování původně zvířecího tvora byl a je dodnes označován jako civilizace.

Lidský druh je již poměrně dlouho rozšířen po celé planetě. Díky svému zvířecímu dědictví  v genetickému kódu jsou konflikty mezi státy a jinými skupinami základním rysem všelidské historie. Za poslední dvě tisíciletí se vytvořilo několik základních kultur, které se zpočátku vydávaly za samostatné civilizace. Nejpozději v posledním století se ovšem ukazuje, že civilizace rodu homo je na celé planetě jedna, pouze se realizuje v mnoha konkrétních podobách, či formách.

V naprosté většině z nich však přetrvalo mnoho z genetické výbavy zvířecí říše. Především pak individualismus, způsobující že zájem jedince dominuje nad zájmem tlupy a soupeření, které se projevuje všudy přítomným bojem za své zájmy.

Proces, který jsme pojmenovali civilizací, nás měl odlišit od říše zvířat. To sice neznamená vydělit lidstvo z přírody, ale zbavit ho „přežitků“ minulosti. S tímto se zatím ani jedna kultura nevyrovnala. Především proto, že se ony jednotlivé kultury při svém styku chovaly podle zmíněného kódu, tedy soupeření.

Nejpozději v posledním století se lidstvo na planetě rozmnožilo do té míry, že tradiční, dlouhodobě působící způsoby jeho existence začínají být neudržitelné pro další přežívání celého rodu homo sapiens. Je načase je začít měnit. Především pak hledat náhradu za individualismus, a ještě naléhavěji za soupeření. Ty totiž vyprodukovaly zvrhlý stav, v němž jedni lidé ovládají jiné, čti vytvořila se vrstva vrchnosti, panstva čili nadvláda nad velkými až obrovskými skupinami lidí. Do té doby permanentní boje jednotlivých skupin a států se rozšířily o rozměr zotročování, či alespoň zneužívání jedněch lidí jinými. Tato forma lidské civilizace je pro budoucnost lidského druhu doslova sebezáchovným rizikem. Lidstvo stojí před úkolem zbavit se posledních genetických znaků zvířeckosti ovlivňujících jeho celoplanetární socializaci.

Západní kultura jako forma civilizace.

Vrcholným důsledkem zvířecího pozůstatku v lidském genomu je vznik Západní kultury. Ta si v procesu svého civilizování, čti polidšťování původně zvířecího tvora, vytvořila základní motivační triádu spočívající v individualismu, svobodě a konkurenci. Vlivem jejich působení za posledního půl tisíciletí předstihla civilizační vývoj jiných kulturních okruhů. Na první pohled je jejím znakem bílá leť. Odtud běloši, bílá rasa. Díky zmíněnému pozůstatku zvířecího kódu ovšem začala ostatní příslušníky svého rodu, leč jiných ras považovat za méněcenné. Vypracovala si přesvědčení o své nadřazenosti, a tedy i oprávněnosti jiné „rasy“ ovládat a tím zneužívat ke svému prospěchu. Historicky se vyvinul kolonialismus. Prozatímní to vrchol nadvlády člověka nad člověkem v dějinách lidského druhu.

Vzpomínaná motivační triáda se v praxi projevila vznikem kapitalismu, který je jednoznačně „kulturou bílého muže“. Z vyjmenovaných tří principů ideologie dnes globálně dominující společensko-politicko-ekonomické formaci se v praxi dosud vždycky vyvinula nadvláda jedněch lidí nad jinými. V kolonialismu pak jedněch států nad jinými. Logicky proto v nynější éře tak zvané globalizace se vede prozatímní „soutěžení“ alespoň o celoplanetární hegemonii s následně možnou šancí na nadvládu vítěze nad vším lidstvem. Od kapitalismu přes kolonialismus, ke světovládě. To je Západní metoda planetizce. Její ideologií je neoliberalismus.

Souhlasím s Klausem, že globalizace je poněkud neurčitý až vágní pojem. Proto teorii neoliberalismu a od něj odvozenou politickou praxi soupeření o globální nadvlád jsem si pojmenoval globalismem. Navazuji tak vědomě na Leninovu teorii imperialismu, který on považoval za nejvyšší stadium kapitalismu. Jak je dneska vidět, může být ještě vyšší stadium. Kapitalismus, imperialismus, globalismus. Poslední už by mohlo být nejvyšším stadiem, i když, třeba se ta formace udrží i v dobách výbojů do sluneční soustavy.

Druhá forma planetizace.

Pokusíme-li se hledat jinou metodu všelidského osídlení planety, začněme hledat její ideovou základnu. V prvé řadě se nabízí opaky zmíněném triády. Což jsou kolektivismus, rovnost a spolupráce. Kolektivismus, by znamenal povýšení odpovědnosti každého jedince za prosperitu celku na vrchol hodnotové pyramidy. Rovnost zase maximální snahu o rovnost nestejných jedinců, která by zajistila nemožnost týt jednomu na úkor jiného, či dokonce jiných. Spolupráce by měla být společenská činnost, která najde techniky řízení, které by především odstranily především ztráty způsobované konkurencí, jako jsou úpadek, nadvýroba a krize.

Cesta všeobecné spolupráce, podle mého vidění zbaví lidstvo Damoklova meče globalismu. Ten totiž zákonitě vede k sebezničení lidstva.

Nepochybuji o tom, že i zmíněná druhá alternativa planetizace může při své realizaci narazit na meze, ba dokonce opět až na riziko sebezničení lidstva. Pak bude nutné hledat další metodu, třeba nějakou variantu využívající přednosti obou a zbavené rizik každé z nich. Kdo ví.

Závěrem.

Odmítám uznávat současné soupeření, boj až válčení za jediný způsob existence lidského druhu na planetě. Zásadním výsledkem je zneužívání existence jedněch k zisku jiných a v konečném výsledku vede k nadvládě, panství až vrchnostenství. Termín planetizace používal poprvé Pierre Teilhard de Chardin a dobře věděl, proč tak činí.