Dneska je tomu už šedesát let, co se v tehdejší ČSR stala dominantní politickou silou Komunistická strana Československa. Skvělá příležitost pro antikomunisty všeho druhu, aby se zase vyřádili. Už celé dlouhé týdny jejich mediální mluvčí hořekovali nad tím, jak nástup komunistické moci znásilnil nespočetné lidské životy. Slyšel jsem například v rozhlase mladičkého redaktora, který byl asi v peřince ještě v roce 1989. Takže o roce 1948 nemohl vědět nic autentického ani od svých rodičů a dobu před tím datem zná jen z lidových skanzenů. Ale hořekoval přesvědčivě srdceryvně, jak jsme po únoru 1948 nemohli studovat, cestovat, svobodně žít. Jenom škoda, že nedokázal říct, kolik bylo takových postižených. A samozřejmě panu redaktorovi ani nepřišlo na mysl, že před komunistickou mocí existovalo snad desetkrát tolik těch, kteří nejenže nemohli studovat, cestovat, a nebyli svobodní, ale necítili se dokonce ani lidmi. A oprávněně, protože jim to předkomunistické panstvo dávalo nepokrytě najevo. Sám jsem po celou dobu nadvlády KSČ slyšel dostatečně mnohokrát větu: Teprve komunisté ze mne udělali člověka, nebo nějakou její obměnu. Až někdo odpovědně spočítá, kolika lidem vláda komunistů zhoršila jejich život a kolika naopak vylepšila, pak se teprve vyrovnáme s minulostí. Pak se komunisty oslavovaný den vítězství s vysokou pravděpodobností stane dnem slávy. Vítězný únor bude Slavným únorem.

Zakladatelskou ideou Unie Severoamerických států nebyl boj za jakousi abstraktní svobodu, ale konkrétní boj za svou nezávislost na Evropě. V průběhu devatenáctého století se zmíněná idea transformovala na soupeření s Evropou, jež byla v oné éře nejblíže ke globální světovládě. Ve dvacátém století se pak hlavní idea USA již nekompromisně změnila na boj o světovládu. Jestliže bílým Američanům ke vzniku Unie za ideovou roušku posloužila ideologie svobody, k cestě za světovládou pak sloužila – a dodnes spolehlivě slouží –  ideologie individualismu, obecně antikolektivismu všeho druhu. V konkrétní podobě pak v prvé řadě antikomunismu a antisovětismu. Ale následně ihned antisocialismu všech typů, které se v Evropě za dvacáté století rozvinuly. Tato, již čistě negativistická ideologie, dostává dneska USA pomalu leč jistě, do pozice celosvětového prosazovatele jen svých, z ideologie individualismu logicky plynoucích, zájmů. Což je světovou veřejností vnímáno jako amerikanizace, ať už se to Severoameričanům líbí, či ne. Evropa podlehla současné ideologii USA dokonce natolik, že její elity jsou přesvědčeny, že USA nejméně dvakrát Evropu zachránily. Naši amerikofilové jsou navíc jisti, že je politika elit z USA zachránila dokonce třikrát. Což je samozřejmě pouze jednou z alternativ popisujících realitu. Jinou může být tvrzení, že Amerika Evropu nezachránila, nýbrž si ji postupně podrobila, až ji dneska okupuje. Jak jinak se přece dají nazývat vojenské základny americké armády na území Evropy, jak jinak jde pojmenovat americké nejvyšší velení nad společnými armádami států zahrnutých do NATO? V rozpadající se Jugoslávii si USA dokonce vystavěly největší vojenskou základnu mimo své teritorium. Z čehož jasně plyne, že území o rozloze necelých deseti tisíc kilometrů čtverečních nebude do budoucna ničím jiným, než nejnutnějším ochranným prostorem pro nekontrolovatelnou činnost amerického vojska. V neděli 17. února vyhlášená samostatnost Kosova není proto ničím jiným, než Americkým protektorátem nad částí území bývalé federace Slovanů jižní Evropy, faktickou vojenskou kolonizací svobodného území Srbů a celkově pak americkým vojenským vředem na rozparcelovaném Balkáně. Že samostatnost jmenovaného teritoria vyhlásil muž, který je podle světem uznávaných mezinárodních pravidel minimálně podezřelým z válečných zločinů, je již jen pikantním dokreslením světovládných metod. Pokud by Evropa měla alespoň zbytek z hrdosti svých předků, kteří z ní vytvářeli světovládce po více jak dvě tisíciletí, tak by vyhlášení samostatnosti Kosova brala jako potupu a ne aby se na ní ještě podílela.

Jako příslušník jediného mocenského suveréna – podle Ústavy lidu – jsem zastáncem přímého hlasování při volbě prezidenta. A zůstal jsem jím i po první volbě, kdy začalo být jasné, že tento způsob hlasování je dostačující zárukou k budoucímu zvolení Klause. Totalitně sjednocovaný klub volitelů z ODS toho byl garancí. A jenom tajné hlasování dávalo šanci narušit jeho monolitnost, která nejednoho z jejích ústavních činitelů fakticky tíží. Není pravdou, že veřejné hlasování bylo prospěšné Švejnarovi, jak se dušovali reprezentanti ODS. Právě naopak. Udrželo v křesle Klause. Zajistila to dvacetiletá nadvláda ODS v celém veřejném, nejen politickém prostoru. Tvrzení, že přece po dvě volební období vládla ČSSD, je matením veřejnosti. To se jen, čistě náhodně, povedlo vládnout Zemanovi, při nečekaném oslabení Klausovy pozice, způsobené právě odpůrci monolitnosti ODS. Zeman za účelem osobního vládnutí musel doslova jako metla nashrabovat na smetišti ambiciózních tlupu podporující jeho premiérství. Při čemž pak ve skutečnosti vládl pod přísnou kuratelou ODS, především pak Klause samotného. Skoro dvacetiletá nadvláda revolučně zbolševizované polistopadové vládnoucí elity, si tak i dnes dokázala přirozenou cestou osobních výhod a zisku zastupitelů, spolehlivě zajistit loajalitu potřebné části mocichtivých k udržení Klause na pozici neohrožující jejich moc. Tím se Klausovo zvolení definitivně stalo normalizačním obdobím polistopadové moci, až příliš podobným době konce nadvlády KSČ. Obě éry svou podobnost projevují konzervováním stavu vyhovujícího pouze stále se zmenšující skupině vládnoucích s jejími příživníky a totálním nezájmem rychle se zvětšující masy občanů. Výsledkem je mimo jiné trend ke stagnaci, zaostávání až regresu. Tehdy zaostávání za Západem především ve spotřebitelských šancích, dneska v regresu sociálních jistot. Obojí bylo a je na jedné straně zhoubou důvěry ve vládu a na druhé straně zdrojem sílící nespokojenosti stále se zvětšující většiny toužící po změně.