Skupina (vrstva, třída), jak prosím kdo chce, superboháčů, jejichž vlastnictví jim dává předpoklady ke globálně totalitní nadvládě nad vším lidstvem, by se v demokracii k ní samozřejmě nikdy nedomohla, pokud by jí to neumožnila nějaká dostatečně početná, ale především tak vlivná část občanů, která i v systémech lidovlády je dostatečnou zárukou nadvlády jedněch lidí nad jinými. Je totiž další pověrou vnucovanou prostému lidu mocnými, že demokracie je vládou většiny. Pokud vůbec někdy, pak jen při volbách a to ještě pouze zdánlivě. I v těch nejnovějších demokraciích je reálné vládnutí, přesněji nadvláda, odvozeno od zvláštního součinu četnosti příslušníků dané sociální skupiny a jejich majetku. Řečeno jednodušeji, superbohatí si k prosazení svých zájmů musí vydržovat dostatečně početnou, ale především vlivnou střední třídu, která zajišťuje v současné době nadvládu superkapitalistů. V dobách překapitalistických stačilo, když si superbohatci, čili šlechta, vydržovali k zajištění své nadvlády správce svého majetku a vojáky, kteří se přiživovali na moci a majetku vrchnosti. Dneska se uplatňuje demokratická alternativa feudálního principu spolupráce střední třídy a superbohatých k ovládnutí všech lidí. Superboháči současnosti, čili superkapitalisté musí v zájmu své nadvlády umožnit určitému množství občanů nejméně dvě věci. Musí jim umožnit tak vysoký životní standart, jehož ztráta je pro takto vytvořenou střední třídu dostatečnou zárukou její osobní aktivity k potlačování jakýchkoliv snah většiny o změny systému. A za druhé musí dát příslušníkům střední třídy iluzi, že každý z nich se může propracovat až mezi superbohaté. Tyto dva doslova Machiavelliho principy jsou i dneska dostatečnou zárukou nadvlády majetku nad lidstvem. Ale především ukazují, že liberálními dogmatiky opěvované střední třídy nejsou ničím jiným, než příslušníci většinové společnosti, které světovládci zkorumpovali, aby jejich prostřednictvím ovládali svět. Korupce je tedy zásadním principem nadvlády oněch dvou procent největších vlastníků, tvořících třídu superbohatců.

Letošní výroční zpráva Světové federace sdružení pro OSN vydaná nedávno v New Yorku charakterizuje základní rozpor současného světa slovy: &2% nejbohatších lidí světa si usurpují plných 50% bohatství planety, zatímco 50% nejchudších má k dispozici pouze 1% světového bohatství. Konec citace. Nikoliv zisk, konkurence, či trh, ale neomezené hromadění bohatství bylo vždycky nejvyšším cílem kapitalistické ekonomiky a je dodnes naprosto nejzákladnějším principem existence současného planetárního kapitálového impéria. Taková obrovská majetková převaha totiž zaručuje jejich vlastníkům absolutní nadvládu ve všech oblastech lidského společenství. Pro takovou nadvládu je i pojem totalita naprosto nedostačujícím. Vývoj této nadvlády byl na určitý čas zabržděn revolucí v Rusku v roce 1917. Po porážce jejích pokračovatelů se pak v devadesátých letech XX. století globální imperialismus rozbujel s rychlostí rakoviny. Ze zorného úhlu současných vládců světa bylo a je největším zločinem bolševiků a komunismu reálné ohrožení celodějinné planetární nadvlády největších bohatců. Po staletích snů, utopií a teoretických šarvátek teprve Říjnová revoluce v Rusku poprvé v dějinách zbavila nejbohatší vlastníky reálné základny jejich nadvlády nad zbytkem lidstva. Poprvé v dějinách vznikl pokus o rozšíření rovnosti voličské a údajně i před zákonem, o rovnost hospodářskou. Poprvé v dějinách dostala demokracie, svoboda jednotlivců ba i nezávislost států šanci pokusit se o vymanění z otroctví, v níž ji po celou historii udržuje nebetyčné bohatství soustředěné v rukách maličké skupinky lidí. Zmíněný pokus a šance jsou tou nejhlubší podstatou veškeré zločinnosti komunismu, o níž superbohatci se svou suitou sluhů nepřetržitě přesvědčují veškerou veřejnost. Jakési porušování  lidských práv, občanských svobod a demokratické vlády, ba i utrpení v gulazích či politické popravy globální vrchnost vůbec nevzrušují. Přece tak se chovala v dějinách každá moc, která se cítila ohrožena a bude se tak zase chovat kdykoliv v budoucnosti. Jmenované posvátné hodnoty jsou služebníky superboháčů rétoricky opečovávány pouze jako pověry pro prostý lid a především pro všechny nerealisticky uvažující politické amatéry, naivně přesvědčené o tom, že se s pouhou občanskou angažovaností mohou postavit proti obrovské přesile nadbytečných peněz. Cesta k řešení základního rozporu současného světa je při tom známa celá staletí a neobjevil ji až nějaký Marx. Spočívá v zamezení hromadění bohatství, neboť lidová moudrost říká že: čeho je mnoho, toho je příliš a také že všeho moc škodí a nejvíce moc peněz, které jsou mocí nad veškerou mocí.

Tak se dá nejvýstižněji charakterizovat vývoj v zemích bývalého socialistického tábora, započatý v poslední dekádě XX. století a umožněný rozkladem vojenské moci SSSR. Nejbohatší kasta světa si tak vykompenzovala několikagenerační strach, jehož původcem bylo zkonsolidování prekomunistické státní moci. Reálné síly, která poprvé v dějinách zlikvidovala nejen mocensky vlivné kvantitativní majetkové rozdíly mezi lidmi, ale především jakoukoliv šanci na zneužívání kvalitativní nerovnosti lidí k získávání bohatství umožňujícího nadvládu. Globální svět supervlastníků svůj revanš nyní provádí promyšleně a systematicky. Celý proces se dá ve zkratce charakterizovat následovně:

– Novou politickou mocí byl zcizen veškerý národní majetek, prohlašovaný komunisty za vlastnictví všelidového státu.

– Vyvlastněný majetek byl jednak navrácen potomkům předsocialistických mocných a především přerozdělen novým mocichtivcům.

– Bezprostředně na to bylo soukromé vlastnictví prohlášeno, dokonce v Ústavě, za nedotknutelné.

– Všichni námezdně pracující byli postupně zbavováni práv, která si za posledních sto let v sociálních střetech vybojovali a tak byli uvrženi do totalitní existenční závislosti na vlastnících produkčního majetku.

– Lidé nevlastnící velké majetky, jichž je dokonce mnohem víc než zaměstnanců, byli postupně zbavováni všech sociálních jistot garantovaných státem.

– Formami zastupitelské demokracie byla supervlastníky získaná hospodářská nadvláda nad většinou lidí transformována na politickou moc.

– Bez plebiscitu byl uzákoněn takový volební volební systém, který politickou moc vrstvy největších vlastníků upevnil jako jejich nadvládu nad celým společenstvím.

– Největší vlastníci si zajistili ovládnutí rozhodujících médií tím, že pro jejich provozování stimulovali vznik nových technologií, jejichž finanční náročnost nikdo jiný než oni neunese.

– Likvidací ostatních médií byl rozhodujícím způsobem ovládnut veřejný prostor k možnosti ovládnutí všesvětového vědomí.

– Veřejnosti je takto vzniklou totální mocí nad médii diktována nová, jednostranná ideologie.

– Ta prohlašuje zájem každého jednotlivce za jedině směrodatný pro jeho chování, protože zájem společenství je stejně nepoznatelný, ba ani prakticky neexistuje.

– Jednotlivé zájmy se podle nové ideologické dogmatiky mohou uplatňovat pouze na absolutně svobodném trhu, který je v této ideologii nejmocnějších vydáván dokonce za projev jediné, či alespoň nejvyšší svobody.

– Globálně svobodný trh pod neúprosnou taktovkou živelnosti konkurence, je jedinou ideologicky přípustnou existencí celého hospodářství světa.

– Všechen hospodářský život světa se musí neustále přizpůsobovat podmínkám živelného a rozumem nezvládnutelného trhu, díky čemuž jsou všichni lidé v jeho područí.

– V prostoru globálního trhu mají zákonitě největší vliv nejbohatší vlastníci, jejichž rozhodnutí podle stejné zákonitostí sledují jen a jen jejich soukromé zájmy.

– Jediným jejich zájmem je stále vyšší koncentrace bohatství, protože jenom ona dává šanci na vlastnění stále dražších a dokonalejších technologií jako prostředků k prosazení vlastní vůle v tržním prostředí.

– Všemi prostředky moci udržované shromažďování majetku v rukou co nejmenší skupiny vlastníků, vytváří logicky stále větší nedostatek finančních prostředků pro všechny ostatní.

– Pod rouškou zdánlivého nedostatku financí nutných ke konkurenci nejbohatších hráčů na globálním ekonomickém hřišti, jsou všemi udržitelnými způsoby odebírány peněžní prostředky celému zbytku světa.

– V praxi to představuje omezování až likvidaci všech sociálních práv pro naprostou většinu lidí, dokonce i těch, která si vyvzdorovali dávno před vznikem nadvlády komunistických stran a vlád.

– Aby si vrstva superbohatých reálně udržela výsledky své pomsty, zavedla profesionální armádu, aby nikdo jiný nedostal do rukou konkurenčně schopné zbraně jako jedinou reálnou sílu naší civilizace.

Celý tento proces však vůbec nevznikl živelně. Byl dlouhodobě připravován, na jednotlivé kroky rozfázován a nyní je postupně realizován ve všech zemích. Tak vzniká globální totalita, o níž se nikomu ještě před dvaceti lety ani nesnilo. Pokud někdo ví o faktech, která popírají uvedený koncentrát posledních dějin světa, ať se laskavě ozve. Docela rád si to přečtu, či poslechnu.