Ve vypjaté volební atmosféře docela zanikl největší volební podvod, jímž byl Bakalův sponzoring stran, které se staly vládními. Akt daru bezmála třiceti milionů je bezpodmínečně potřebné zasadit do souvislostí. Ještě před volbami Miroslav Kalousek výslovně popřel, že by TOP 09 kdy od Z. Bakaly nějaké peníze přijala nebo snad v budoucnu chtěla přijmout. Takže sprostě lhal. A jako bývalý ministr financí dobře věděl, proč to říká. Příznačné také je, že žádná z těch tří stran neoznámila příjem peněz od Bakaly před volbami a že i sám Bakala se k té finanční injekci a k využití Hospodářských novin ve prospěch stran pravice, přiznal až po volbách. Což je hned dvojnásobný podvod, protože kromě neveřejného daru došlo k úzkému sepětí zmíněných stran s byznysem. Nesporné je, že podezření z korupce má reálný základ. Podnikatelská skupina Z. Bakaly dostala v roce 2004 od někdejší vlády vedené ČSSD doslova dar v tržní hodnotě desítek miliard korun. Jde o oněch 45 tisíc bytů ze státního podílu v OKD, známých ze stejnojmenné privatizační aféry, a to za směšnou cenu 40 tisíc korun za kus. Dnes, po sociálními demokraty nastartované takzvané deregulaci, tedy zdražení nájemného, ty byty mají hodnotu od šesti set do osmi set tisíc korun za kus. Už v době, kdy  je tehdejší ministr financí a předseda Fondu národního majetku Bohuslav Sobotka Bakalově skupině fakticky věnoval, byla tržní cena jednoho bytu až pětinásobně vyšší než oněch 40 tisíc korun. Podle legislativy Evropské unie takový mnohamiliardový dar soukromému podnikateli naplňuje podstatné znaky nedovolené státní podpory, zvýhodnění skupiny Z. Bakaly v podnikání na trhu s byty. Tuto nedovolenou podporu zkrátka stát poskytovat nesmí. Bakalovci nyní mohou být klidní, předplatili si nesankcionování.  Skupina Z. Bakaly je navíc podezřelá z toho, že smlouvu, podle které byty od státu získala, porušuje. Je víc jak jasné, že třicetimilionový úplatek pro strany předpokládané vládní koalice je ještě velmi malý za to, že budoucí vláda a parlamentní většina tuto smlouvu nezruší a bytový fond v dnešní tržní hodnotě odhadované na 25 až 45 miliard korun podnikatelům spjatým se Z. Bakalou ponechá.  Nikdo si nemůže myslet, že podnikatelé, kteří obdrželi od státu mnohamiliardové podpory a kteří navzdory tomu sídla svých podniků z České republiky přemístili do takzvaných daňových rájů, dávají stranám dary z nezištných důvodů.

Všechna východní učení, prakticky bez výjimky tvrdí, že každé chování lidského jedince se nakonec vrátí k němu samotnému. Ukázalo se to i v těchto volbách. Osnovatel a realizátor záměru politické likvidace Paroubka, se nakonec sám do Sněmovny nedostal. Mně ale na tom faktu zaujala jiná věc. Odsuzovaný a médiemi znenáviděný Paroubek, získal 18 516 preferenčních hlasů, čili byl mezi předsedy stran druhým a mezi všemi kandidáty čtvrtým. Naopak Langer obdržel spíše nesouhlasné hlasy, protože voliči dali před ním přednost jiným kandidátům. Takže v přímé a podle mě jediné skutečné demokracii, jasně Paroubek vyhrál nad svým likvidátorem. A jsem proto oprávněn tvrdit, že by se měl v dohledné době vrátil zpět. Navíc jsem si uvědomil, že ze všech kritik na jeho osobu jsem fakticky nevyčetl jediný návrh, jenž by říkal, co by měla ČSSD dělat v budoucnu. Tím je rovněž řečeno, že Paroubek nijak neohrozil budoucí vývoj strany.  

V celé Evropě je hlavním problémem státních rozpočtů nedostatek prostředků na penze, zdravotnictví, školství a sociální podpory, jedním pojmem – na sociální stát. Což je výsledný institut více jak stoletých sociálních bojů zaměstnanců vůči podnikatelům. A nebojme se to opět zopakovat. Tímto institutem vládní mocnáři Západních států fakticky korumpovali své obyvatele, aby si nepřáli tak hluboké sociální změny, jaké existovaly v zemích sovětského bloku. Aby, otevřeně řečeno, nebyly bohatcům znárodněny jejich majetky. Světovládci po pádu komunismu už ztratili strach, takže pomalu jako krysy ohlodávají všechny výsledky dlouhého sociálního boje, který začali kolem poloviny devatenáctého století v Anglii a Francii průmysloví dělníci. V tutéž dobu, kdy začíná být zásadní nedostatek prostředků na financování sociálního státu, vykazují všechny statistiky světa, že se stále více v jednotlivých zemích rozevírají nůžky příjmů, i celkového majetku mezi lidmi. Řečeno jednou větou, chudí chudnou a bohatí bohatnou. Jsem toho názoru, že oba jevy spolu úzce souvisí, ba dokonce že jeden bez druhého není možný. Kdyby světoví publicisté byli opravdovými hlídači demokracie, již dávno by tento jev, existující již víc jak dvacet let, měli prostudovaný a zveřejňovali by jasná čísla a argumenty. Jenže na tuto cestu se žádný investigativec vydat vůbec nemůže, okamžitě by ho totiž zlikvidovali, jako Paroubka. Jsem přesvědčen, že pouze zastavení růstu příjmové a majetkové diferenciace, může vytvořit šanci na odstraňování vrstvy sociálně slabých, což nejsou nějací nemocní lidé, ale oběti největšího zločinu v dějinách, jímž je neregulované hromadění majetku nad všechny meze.

Většina odborníků jako jednu z příčin neúspěchu ČSSD ve volbách indikovala marketingový způsob předvolební kampaně a především pak fakt, že ji prováděla zámořská firma. Má mysl, zvyklá pracovat v dimenzích konspirace, v tomto faktu vidí dokonce základní politickou chybu. Soukromá firma ze samé své podstaty nemůže mít přece zájem, aby volby vyhráli socialisté, kteří v reálném rozhodování budou mít sklon dávat přednost zájmům zaměstnanců, před zájmy podnikatelů. A vůbec, je proti filosofii socialistické strany, aby pro ni pracovaly soukromé firmy, zvláště v předvolebních kampaních. Veškeré kampaně socialistů mají spočívat na osobním kontaktu s voliči, na ulicích, na veřejných schůzích, dokonce v bezprostředním setkávání každého kandidáta ve svém domovském prostředí s co největším počtem občanů. Bylo proto základním omylem, když se ČSSD několik týdnů před volbami rozhodla zrušit předvolební veřejná shromáždění. Což prý bylo politickým rozhodnutím samotných krajů, po fyzickém napadení Sobotky. Velkou chybou rovněž bylo, že strana nepořádala v každé obci setkání s kandidáty v nějakém sále. A největší pak to, že celou tíhu předvolebních mítinků nesli na svých bedrech pouze nejvyšší funkcionáři strany. Ostatní funkcionáři, ba dokonce i kandidáti – a bylo jich v každém kraji několik desítek – byli pěkně za bukem a jak znám situaci v ČSSD, tak nepochybuji, že právě ti dneska nejvíc spílají Paroubkovi.    

Globalizace je pro mnohé politiky vágním pojmem. Já jsem již několikrát zargumentoval, že tento pojem dokonce považuji za kamufláž skutečné reality současného, na Západě dominujícího, společensko-politického režimu. Proto k popisu současného stavu planetizace společnosti již od počátku užívám termín globalismus, což je v mém pojetí dosud nejvyšší stádium imperialismu. Globalismus je kolonialismem dneška, čili nadvládou nejvyšší finanční oligarchie, v médiích často prezentované slovem investoři. Poslední krize to jasně dokázala. Velkofinanční instituce, které ji rozehrály, a já neustále tvrdím, že záměrně a promyšleně, si v ní poprvé vyzkoušely, nakolik mají státy ve svém područí. Prosadily si na vládách obrovské finanční dotace, buďto přímo z daní, či bohapustým vytištěním dalších bankovek a tedy inflací. Tak fakticky už netyjí jako dosud jenom z jednotlivých soukromých či právnických osob, ale z celých států. Celosvětově působící finanční korporace nejenže mají faktickou nadvládu nad státy, ale teď už se z nich doslova vyživují. Banky, a další finanční instituce nikdy nevytvářely žádné hodnoty a své služby již dávno povýšily na diktaturu. Nyní navíc jsou největším parazitem světa. Globalismus je ekonomickou nadvládou nejbohatšího spekulativního kapitálu, imperialismem celosvětových investorů a společensko-politicky formou neofeudalismu.

Průběžný penzijní systém, který je v Evropě dominujícím, spočívá na jednoduchém principu. Současní výdělečně činní občané odvádějí do penzijních úřadů část svých příjmů, ze kterých se hradí penze současných penzistů. Americký penzijní způsob shromažďuje odloženou spotřebu svých občanů jako spoření si na penzi v soukromých fondech. Celé polistopadové období se vyznavači soukromého sektoru snažili i u nás prosadit soukromé penzijní fondy. Aby pro ně získali základní kapitál, musí změnit mimo jiné i daňovou politiku. V posledních volbách poražení, leč celkoví vítězové, ještě nemají ani koaliční smlouvu, ale už všem starým lidem sdělili, že jim tedy zdaní jejich penze. Konkrétně, že zvýší daň z přidané hodnoty na všechno zboží, které staří lidé nejvíce spotřebovávají. Potraviny a běžné služby. Přímé zdanění penzí by totiž bylo příliš průhledné a tím do očí bijící. Proto noví vládci, asi podle hlavního hesla celého polistopadového převratu vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí, staré lidi pouze s poťouchlou radostí potrestají za to, že letos šli v tak malém počtu volit.

Každý, kdo volil TOP 09, souhlasil s tím, že dluží eráru 121 tisíc korun. Ať tedy všichni poctivě svůj dluh zaplatí! Napsal na netu jeden můj známý. Kdyby voliči TOP09 byli opravdu tím, za co se vydávají, tedy mimo jiné lidé se šlechtickou ctí, opravdu by se měli zachovat podle uvedeného nápadu. Erár by byl hned skoro o sto miliard bohatší. Když ale nic jiného, měla by veřejnost působit velkým nátlakem na všechny jednotlivé politiky TOP09, aby se alespoň oni zachovali podle toho návrhu. Dokázali by tím, že stojí za tím, co opravdu ve volební kampani hlásali.

Polistopadový tranzit národního hospodářství z plánovaného na tržní systém, byl skutečně dokonalým zločinem. Nová politická moc v prvém kroku ukradla všem občanům majetek, který čtyřicet let svou prací a odkládanou spotřebou vytvářeli. Ten pak v druhém kroku předala do vlastnictví vybraným soukromým osobám, na základě pravidel samolibě prohlašovaných za právo. Jestli takové právo není revoluční diktaturou, pak už opravdu nevím co to ta revoluční diktatura je. Aby polistopadová moc sebrala eventuelním šťouralům argumenty, nalákala všechny občany na možnost také si zasoutěžit o část majetku, formou kuponové privatizace. Samozřejmě toho méně lukrativního až bezvýznamného, či jinak neperspektivního. V posledním kroku byl zločin doveden do naprosté dokonalosti docela nedávno, kdy politická moc zákonem umožnila velkým majitelům zbavit se malých akcionářů, především těch z kuponové privatizace, údajně aby nemohli zdržovat podnikatelské projekty. Lze konstatovat, že společný majetek vytvořený za nadvlády KSČ se za dvacet let povedlo definitivně ukrást těm, kdo ho vytvářeli, mnohdy po celý svůj aktivní život. Bilance lupu je děsivá. Havlo-Klausovská smečka přebírala tuto zem s bohatstvím asi pěti bilionů korun v dnešních cenách, s dluhem jen několika set milionů. Za dvacet let jejich řádění stát nemá již prakticky žádný majetek, zato má víc jak bilion korun dluhů. Když už není co krást, musí se začít krást budoucnost. Proto se připravuje tak zvaná důchodová reforma. Lživý je už sám název. Nejde totiž o důchodovou reformu, ale o penzijní reformu. Zjednodušeně ji lze popsat tak, že budoucí penzisté nejméně dvacet let budou odevzdávat část svých příjmů do specielních soukromých fondů, jejichž správci s nimi budou, podle své libosti, celých dvacet let podnikat. Teprve po dvaceti, možná že dokonce až pětadvaceti, začnou pomaličku, peníze, fakticky jim zapůjčené, milostivě vracet. To už není byznys, to je opět děsivá krádež. Penzijní fondy totiž v žádném případě nikdy nevrátí to, co jim lidé z donucení odevzdali. Ani nemohou. Kdyby byla inflace za čtyřicet let aktivního života budoucího penzisty jen jedno procento ročně, tak z první stokoruny, kterou by do fondu zaplatil, by v době jeho odchodu do penze zbyly ve fondu jen dvě koruny padesát. A to jen za předpokladu, že by fond nikdy neutrpěl ve svém podnikání ztrátu, nedošlo za oněch čtyřicet let k finanční krizi, či dokonce k válce, což je prakticky předpoklad nesplnitelný. Současní mocipáni tedy nám starým ukradli minulost, vám mladým začínají krást budoucnost.