Tak zní šestý požadavek demokrata Krause na komunistickou stranu ČR. Přiznám se, že nevím, co myslel tím plným respektováním. A jelikož svou žádost nikterak nezpodrobňuje, budu také o soukromém vlastnictví hovořit v obecnější poloze. Především si myslím, že pan Kraus ani přesně neví, co všechno je soukromým vlastnictvím. Po poválečných zkušenostech se lidově za jediný nesoukromý majetek považuje až dosud státní majetek, jemuž se v naší zemi za nadvlády KSČ říkalo národní a proces převedení soukromého majetku na státní, se obecně označoval za znárodnění. A to i tehdy, když probíhalo v zemích mimo socialistický tábor. Za soukromé vlastnictví tak dneska považujeme nejen majetek fyzických osob, ale i majetek obcí, družstev, veřejných institucí a všech dalších vlastníků, které souhrnně v našem právním řádu nesou označení právnická osoba. Takže v budoucnu, až bude EU federací, tak i majetek takových pidistátů, jakým je třeba ČR, bude rovněž z právního hlediska soukromým majetkem státu ČR. Pochybuji však, že panu Krausovi jde o respekt, k takto definovanému soukromému vlastnictví. Nepochybně vyžaduje od politické moci respekt vůči majetku fyzických osob. A tady se vynořuje hned první otázka. Je daňová politika respektováním soukromého vlastnictví? Podle dogmatiky libertariánů nejen že není, ale ti nejdemagogičtější z nich ji považují za čistokrevnou krádež. Liberálové všeho druhu vyznávají věrouku, podle níž soukromý majetek je základním lidským právem, takže vyžaduje od státu svou ochranu. Neuznávám toto pojetí od samého základu. Soukromé vlastnictví není lidským právem, ale pouze občanským nárokem. A v žádném případě při tom nikdo nemá nárok na jeho neomezené hromadění. A v případě, že existují lidé, jimž dokonce chybí majetek k zajištění alespoň elementární existence, tak je vyloučeno, aby společnost respektovala jeho nadbytečné hromadění kdekoliv, v rukou kohokoliv. V takové situaci je dokonce plýtvání majetkem tím největším zločinem proti lidskosti. A pokud v některé zemi pak umírají lidé z nedostatku, její mocní by měli být souzeni mezinárodními soudy za genocidu.

Prakticky okamžitě po vyvěšení mého textu s názvem Podivný demokrat a ještě podivnější politolog, jsem dostal první ohlas a později pak několik dalších mailů. Odpovím na ně velice kuse, jelikož každý z bodů by zasluhoval minimálně samostatný esej, ne-li celou knihu. Takže k jednotlivostem. NATO je v mých očích pokračováním staleté angloamerické imperiálnosti, sloužící dneska pod maskou ochrany vlastní bezpečnosti jeho členů k otevřené nadvládě nad celým světem, potvrzenou realizací doktríny preventivních úderů. Severoatlantická vazba ČR je nepřirozeným geopolitickým začleněním naší země, která coby střecha Evropy byla po celou historii vázána na tento kontinent a nanejvýše jeho nejbližší okolí, ať již v Africe, či Asii. Členství ČR v EU vzniklo paradoxně pod nátlakem USA, které tím sledovaly oslabení pozice mocného ekonomického konkurenta. Politici EU se v tom tlaku zachovali jako zedníci, kteří se rozhodli začít stavět dům od střechy.  Místo toho, aby si zakladatelské, celkově nejvyspělejší země Evropy, vytvořily konstituci společného nadstátu a teprve následně nabídly členství dalším zemím, tak napřed přijaly do spolku ekonomicky, společensky ba i politicky roztodivné státní útvary a teprve spolu s nimi se nyní snaží vytvořit jakýsi právní základ společenství, což vede k současným konfliktům. Třídní boj nelze stavět do protikladu s demokracií. Jde pouze o jednou z konkrétních forem celodějinného sociálního boje, který je plně legitimní v zájmu ovládaných. Stejně tak demokracii nelze vydávat za protiklad násilí. Demokracie je v posledku vždy nadvládou, i když v tom lepším případě pouze nadvládou většiny. V současné její zastupitelské formě pak ale dokonce nadvládou politické třídy nad ostatními občany. A nadvláda není nic jiného, než určitá forma násilí, absurdně řečeno – demokratického násilí. Požadovat po KSČM jakoukoliv omluvu za KSČ nemá morální oprávnění nikdo z příslušníků bílé rasy, občanů Evropy a především bývalých koloniálních zemí, pokud se především nezasazuje nejen za omluvu, ale i o nápravu půltisíciletých křivd, které všichni jmenovaní napáchali na zbytku světa. A soukromé vlastnictví? O tom trochu více zítra.

Americká válka s údajným terorismem přinesla do mezinárodních vztahů nový jev. Preventivní vojenský úder – prozatím bohudík nejaderný. Ve dvacátém století byla sice tato metoda již několikrát použita vedením Židovského státu, ale doposud byla prakticky celým světem odsuzována jako nelegální. Pokrok se však nedá zastavit – bohužel ani u zla. A tak v minulém týdnu Japonská vládní, Liberální demokratická strana (LDP) dala světové veřejnosti ve známost, že má v úmyslu obejít pacifistickou ústavu své země a umožnit armádě preventivní útoky proti nepřátelským cílům, jak to oznámila agentura Kjódo. Proč také ne, když je Japonsko na východě asijskoevropského kontinentu stejně příkladným souputníkem politiky USA, jako Británie na jeho západním okraji. A Spojené státy přece už první velký preventivní vojenský úder uskutečnily. Na Irák. Japonci sice říkají, že jejich rozhodnutí je motivováno pouze aktivitami KLDR jak v oblasti raketové, tak jaderné technologie, kterými se cítí životně ohroženi. Ale ani takový důvod by pro jakýkoliv stát neměly legalizovat, ba ani legitimizovat oprávnění k prvotnímu úderu. Vytvořil by se tak globální systém, v němž by mohl kdokoliv napadnout kohokoliv, kdo by se na něj jen křivě podíval. Doktrína preventivních úderů je ze samé své podstaty zvrhlou, jako každé prvotní násilí. A jejich provedení ze strany výrazně silnějšího, je zase v každém případě zločinem proti lidskosti. Je neodůvodněnou agresí sankcionovatelnou mezinárodním tribunálem. A každý by si měl uvědomit, že se v této doktríně skrývá další obrovské nebezpečí. Preventivní úder může být použit nejen z pocitu vojenského ohrožení, ale například z pocitu sociálního nebezpečí, jakým je třeba nedostatek vody, ropy, či jiných nezbytných existenčních zdrojů. Dokonce z čistě politických důvodů, jako kupříkladu z pocitu ohrožení, když by v sousední zemi demokraticky zvítězil kolektivistický systém, jako třeba důsledný socialismus, neřku-li komunismus. V atmosféře vypjatého antikomunismu si totiž lze velice lehce představit vojenský útok na stát, v němž by zvítězili ve volbách komunisté.

V síti se dneska objevil otevřený dopis předsedy ÚV KSČM, odpovídající na výzvu člena sociální demokracie z Norska, adresovanou celé členské základně komunistické strany naší země. Nechci hodnotit odpovědi Filipa na jmenovanou výzvu. Chci se vyjádřit k apelu údajného člena ČSSD žijícího v Norsku, který se podepsal jménem Lukáš Kraus. Zaujal mne totiž hned tím, že adresáty své výzvy oslovuje tradičně levicově – soudruzi. A hned na úvodu na sebe prozrazuje, že je zastáncem úzké spolupráce levicových stran až po vládní koalici. Jenže to jsou tak asi všechny klady pana politologa, který navíc sám sebe považuje za vyspělého demokrata. V podstatné části svého otevřeného dopisu pak totiž píše, cituji: Nebudu vzniku otevřené koalice osobně bránit, pokud předseda KSČM a další místopředsedové podepíší znění těchto bodů. Je možné uvažovat i o jiných formulacích: a) KSČM plně respektuje členství ČR v NATO a nebude vytvářet žádnou činnost, která by vedla k oslabení pozice ČR v rámci NATO, b) KSČM plně podporuje severoatlantickou vazbu ČR, c) KSČM plně podporuje a respektuje členství ČR v EU i po ratifikaci Lisabonské smlouvy, d) KSČM plně podporuje ústavní pořádek ČR a vzdává se třídního boje své předchůdkyně KSČ? či jakéhokoliv násilného a nedemokratického prostředku vedoucího ke změně demokratického, pluralitního systému ČR, e) KSČM se i za KSČ omlouvá všem občanům ČR za totalitní a nedemokratické uspořádání před rokem 1989 a hluboce lituje všech zmařených životů, poškození občanských práv a svobod a toto jednání jednoznačně odsuzuje jako totalitní, f) KSČM plně respektuje soukromé vlastnictví, konec citace. (Zvýraznění části textu jsem provedl já). Pominu-li projev určité pýchy pana politologa, hluboce přesvědčeného o svém demokratismu, musím konstatovat, že nechtě ukazuje skutečnou tvář dnešních demokratů. Fakticky všem říká, že jen jeho osobní přesvědčení je tou skutečnou demokracií. Sice píše, že o formulaci bodů je ochoten diskutovat, ale každému politicky myslícímu člověku musí být víc jak jasné, jak asi bude vypadat diskuse k textu s kategorismy, které jsem v něm zvýraznil. Pan Kraus nedokáže asi ani pochopit, že opravdový demokrat se pozná právě podle toho, že neuznává nic ze současnosti za věčné, nadtož nedotknutelné až posvátné hodnoty. Doposud mu asi nedošlo, že skutečný demokrat si sám pro sebe nikdy nezakazuje diskusi i o těch nejuznávanějších pravidlech a skutečnostech, nadtož aby je zakazoval komukoliv jinému. Jestliže mi takový způsob chování zásadně vadí u politiků, pak u politologů jej považuji za naprosto nepřípustný, ba řekl bych za důkaz faktické nevzdělanosti v daném oboru.

Když někteří příznivci ODS uspořádali padlému premiérovi Topolánkovi pouliční koncert, myslel jsem si, že tato autoritářská strana založila novou tradici. Jakési emotivní vyjádření sympatií ke každému padlému vůdci své strany, což poprvé realizovala samotnému Klausovi po Sarajevu. Když ale prakticky současně s tím začala realizovat násilné napadání mítinků pseudsocialistů, pak už jde o jinou tradici. Hitlerovskou. Náckové koncem první třetiny minulého století v Německu také vzdávali bombastické holdy svému vůdci, ale v tutéž dobu přepadli schůze všech politických protivníků. Jako obvykle, u nás v Česku ale nic neumíme dělat pořádně. Hitlerovci to tehdy totiž brali z gruntu. Socialisty napadali ozbrojeni a jejich představitele prostě a jednoduše zabili. Nebo i toho se ještě dočkáme od mladíků zblblých dvacetiletou antisocialistickou propagandou?!

Současný humbuk kolem globálních financí je mediálními manipulátory vydáván za krizi. Především finanční, která ale má vážné důsledky ve veškeré ekonomice a tím pádem i v oblasti sociální, politické, ba i ideologické. Jako vždy, tak i tentokrát lze říci, že všechno co hlásají lokajové nejmocnějších, je fakticky úplně jinak. Události posledních měsíců nejsou žádnou krizí. Jsou jenom průvalem, jakýmsi zviditelněným vrcholem ledovce permanentního, leč skrytého zanikání západní civilizace. Ta je totiž již od svých počátků budována pouze na sobeckém individualismu, vydávaném za svobodu. Při čemž svoboda jedince byla v ní vyhlášena a také uctívána dokonce jako nejvyšší božstvo. Individualismus je ale bohužel pravým opakem celých předešlých lidských dějin. V prvé řadě by lidstvo vůbec ani nevzniklo, kdyby se od svých bratranců neodlišilo životem ve společenstvích. Ale především by nikdy nedosáhlo tak velkého a rychlého vývoje, kdyby se neorganizovalo, kdyby ve společenství nedocházelo k dělbě údělu, díky němuž nakonec pracovali všichni ve prospěch společenství, i když již tehdy toho někteří zneužívali ve svůj soukromý prospěch. A právě kumulace bohatství oněch některých a tím jejich vlivu až nakonec moci, zvrátila kolektivistický vývoj lidstva v individuální honbu za ziskem, privilegii a nakonec nadvládě. Individualismus jako idol Západu popřel také celé předcházející dějiny lidstva. Je přesto ale v historii pouze časově krátkým a nikoliv globálním zjevem. Lidskému společenství dominuje prakticky velmi krátkou dobu a jsou stále oblasti, kde nemá dominantní pozici. Navíc je doprovázen v nepředvídatelných chvílích různými turbulencemi, chaosem, až pouze násilím řešitelnými problémy. Vypadá to, že jde o slepou uličku vývoje, kudy další cesta nevede. Já jsem dokonce přesvědčen o tom, že pokud se lidstvo nevrátí na trajektorii kolektivismu, tak zanikne.

Prodejem emisních povolenek našich podniků do Japonska, se do rukou ministerstva životního prostředí dostala částka několika desítek miliard. Nikdo z vlády se, s obvyklou cynickou samozřejmostí ani neobtěžoval zdůvodnit, proč peníze získané průmyslem, obdrželo ministerstvo ovládané koaliční pidistranou. Odpověď lze možná hledat v ultimátu ministra průmyslu Římana, který veřejně vyhlásil, že odchází z politiky. Lze si proto uvedenou částku vysvětlit pouze jedním způsobem. Tehdy ještě vládnoucí ODS Stranu zelených jednoduše uplácela, aby neodešla z vlády. Bursík měl připraven program na útratu nezasloužených peněz. Místo aby byly věnovány na vylepšení průmyslových provozů, nabídl je určité vrstvě voličů jako předvolební šidítko. Velkohubý program státních dotací na úspory tepla byl určen pouze pro rodinné domky a obecní domy. Ministerským fermanem byla výslovně z dotací vyřazena bytová družstva. Ta proto postup ministerstva označila za diskriminaci. Není to tak, pan Bursík jenom zapomněl, že není pouhým ministrem, ale jakýmsi novodobým císařem pánem, který proto může přidělovat privilegia. A tak je také přidělil. A to samozřejmě jenom určité skupině lidí. Konkrétně těm bohatším, protože jen ti mají vlastní domy, jako například on sám. Družstevníci, to je pro něj kolektivistická, tedy socialismem načichlá luza, neschopná zajistit si bydlení individuálně. A kolektivismus nelze z ideologických důvodů nového panstva v žádném případě podporovat.

Poslanec Rath je jakýmsi zlým mužem opozice, jehož úlohou je co nejostřeji až surově, čili převážně demagogicky, napadat politického protivníka. Vůbec nezáleží na tom, zda má objektivní pravdu, důležité je, že si vždycky najde důvod soupeře ostouzet a odsuzovat. Stejně tak se chová, vlastně je nutné říci chovala v mezinárodní politice, politická reprezentace ČR za Topolánkovy vlády. V naprosté většině mezinárodních vystoupení, dokonce i jako předsednická země EU se nechovala coby zástupce Evropy, ale obhájce zájmů USA.  Ministr zahraničí byl kupříkladu v době loňské agrese Izraele do Gazy největším zastáncem Izraele. Na zasedání komise OSN pro lidská práva to byli čeští diplomaté, kdo opustili jednání v reakci na projev Íránského prezidenta. A docela nedávno dokonce velvyslanec ČR v Gruzii vydal veřejné prohlášení, v němž protivládní opozici obvinil z kriminálních činů. Tento akt v české polistopadové diplomacii naprosto nemá obdoby. Především však proto, že i když mu bylo jeho tvrzení fakty vyvráceno, s tvrdohlavou stupidností trval na svém prvotním vystoupení. Že se pan velvyslanec jmenuje Jestřáb, je při tom čirá náhoda.

Demonstrace údajně 30ti tisíc odborářů v Praze, byla součástí akcí, které v mnoha zemích Evropy koordinovala největší světová, odborová centrála, s názvem Evropská odborová konfederace. Akce v Praze, Berlíně, Madridu, ale i přímo v Bruselu, byly podle jejích předáků projevem vůle 60ti milionů odborářů. Jejich údajná vůle pak byla vyjádřena ve výzvě, zaslané otevřenou formou všem státně-politickým institucím. Ta se pak jednou větou dá shrnout do požadavku: Vládněte ve prospěch občanů, nikoliv v zájmu spekulativního zisku, finančních a lobbistických skupin a daňových rájů! Bylo by krásné, pokud by bylo pravdou, že jde o skutečnou a především jednotnou vůli  zaměstnanců. Jenže tomu tak není. V takovém případě by totiž jmenovaná výzva musela obsahovat jedno zásadní sdělení pro všechny politiky. A to, co odboráři podniknou, pokud vládci jejich vůli pominou. Jenže k jakémukoliv nátlaku na politiky již dlouho nemají odbory dostatek síly. Od doby, kdy opustily platformu nekompromisního sociálního boje, nemají a už nikdy ani mít nebudou, tolik vlivu, aby zorganizovaly společnost k hromadnému odporu proti takové nadvládě superbohatců, která již dávno zrušila demokracii, coby vládu podle vůle většiny. Takže odborářskými bossy oslavovaná výzva k politikům není pro ně žádnou hrozbou, ale naopak poníženou suplikou, kterou se lid vždycky obracel na osvíceného panovníka v bláhové důvěře, že ten bude chránit své podané před lumpáckou vrchností.

Svět bude skutečně globalizovaný až tehdy, když bude kupříkladu v Českém Těšíně, na škole s polským jazykem vyučovacím, učit angličtinu Vietnamec s černou pletí.