PORAŽENÍ SABOTUJÍ ROZHODNUTÍ VOLIČŮ

Letošní předvolební kampaň se nesla v jediném duchu. Všichni proti Babišovi. Což byl také stěžejní důvod jeho, dosud v ČR, nevídané výhry. Jen jedné straně se podařilo dosáhnout třetiny hlasů, které získalo jeho hnutí ANO. Kromě Okamury a Pirátů, by reprezentanti ostatních stran měli chodit kanály a ne se naparovat před obskurními novináři České televize. Jestli jsem napsal, že kampaň většiny stran byla vedena útokem na Babiše, pak šlo hlavně o jejich kategorické odmítání povolební spolupráce s ním, ba dokonce s celým hnutím ANO. Pokud lídrové zmíněných stran ze sebe nechtějí udělat pitomce, pak si tím zavřeli dveře k budoucí správě země. V mých očích ovšem bezpochyby jsou jednoznačně politickými pitomci, protože opravdový, čti zkušený politik, nikdy nečiní žádná kategorická prohlášení a už vůbec ne před volbami. Hned po volbách se ukazuje, že Babiš je politicky daleko vyspělejší, než všichni ostatní lídři. Ihned po nich se totiž osobně setkal s představiteli stran, které se dostaly do sněmovny, aby si ověřil jejich povolební „duševní“ stav, ještě před tím, než dostane od prezidenta pověření k prvnímu pokusu o sestavení vlády, který mu předjímá nejen Ústava, ale i dosavadní zvyklost. Po oné sondáži ale už mohl veřejnost jasně informovat o tom, že nikdo se nechce podílet na správě státu, čili nemá zájem plnit svrchovanou vůli občanů, kteří se rozhodli jít k volbám. Čímž získal další významné body pro následné rozhodování. Nevím, s čím ve skutečnosti počítají vedoucí politici především ODS a Lidovců. Pokud nejsou vedle své politické pitomosti dokonce všeobecnými pitomci, tak si přece mohou lehce spočítat, že žádná vláda bez účasti ANO vzniknout nemůže, protože by se na ní museli podílet buď komunisté, nebo dokonce Okamurova SPD. Taková slátanina by nebyla schopná přijmout jediné rozhodnutí. K jejímu vzniku by navíc nepřispěl ani fakt, že ve sněmovně je 120 až 126 nových tváří (podle toho, kolik se jich ještě vzdá mandátu, protože budou raději vykonávat svou bývalou funkci), které by nerady přišly o sto tisíc měsíčního příjmu, jež je pro většinu doslova závratnou částkou. Čím déle budou všichni pidimužíci letošních volebních výsledků dělat drahoty, tím spíše přijdou i o to málo, co se jim podařilo ještě u voličů uhrát, třeba ze staré známosti. Občané jim případnou sabotáž voličské vůle určitě nezapomenou spočítat.

POLITICI EU JSOU SBOREM HASIČŮ

Putin měl pravdu, když o politické krizi v Katalánsku řekl, že EU měla nad problémem přemýšlet před tím, než došlo ke konfliktu. Tvrdím od počátku, že politika EU trpí tím, že jí chybí velké osobnosti. Je to zaviněno především proto, že v takové pseudointegraci platí víc, jak kde jinde, že do čela se dostávají průměrní, až podprůměrní, už proto že ti nejambicióznější se rvou o vedení národních států. Dokud EU nebude mít v mezinárodním prostoru větší prestiž než její čtyři až pět nejpočetnějších států, tak do jejího čela se nepohrnou opravdové osobnosti, leč spíše ti, kdo budou vyvrženi z politických bojů ve vlastní zemi. Což je hlavní subjektivní důvod ubožáctví poněkud narychlo spíchnutého pokusu o velestát. Za druhé EU nemá svou ideologii, ba ani tu soustavu hodnot, na které neustále poukazují její lokajští psavci. Politické elity žádné ani taxativně nevyjmenovaly, nadtož aby byly kodifikovány. Nejpodstatnější ovšem je, že EU není svrchovaným soustátím. Není totiž schopná se samostatně bránit před ostatními uskupeními mezinárodní scény. Dokud nebude mít svou armádu, ale bude jen otrokem vojenské zvůle USA, tak se o ní vůbec nedá mluvit jako o aktéru globální politiky. Z toho všeho plyne, že politici, kteří rozhodují o EU nemají ideovou orientaci, absolutně žádný dlouhodobý program a ve skutečnosti mají jediný motiv. Udržet se ve funkcích co nejdéle. Platy jejich jsou totiž tak lukrativní, že jim za jedno volební období zajišťují následné bezstarostné dožití. Takže!!. Co by se starali. Proto problémy nepředvídají, nesledují jejich vznikání, a co je nejhorší, obvykle je vůbec neumí adekvátně řešit. Dokáží provést prvotní opatření teprve při vzniku konfliktu, jako hasiči zasahující při mimořádné události. A obvykle už neví, jak dál.

ZEMANOVSKÝ ZPŮSOB VYZNAMENÁVÁNÍ

Na včerejším ceremoniálu udělování a propůjčování státních vyznamenání bylo vše Zemanovské. Především, jako již tradičně, jeho projev. Perfektně zkoncipovaný, s rozvahou a bez papíru přednesený a samozřejmě prezentující především samolibou sečtelost autora. Vojenská vyznamenání, stejně jako ta za osobní statečnost nepotřebují komentáře. U vojáků, až na jednu výjimku, šlo o časem „prověřené“ hrdiny, tedy již dávno mrtvé. Dva současní mladí hrdinové dokonce zahynuli při záchraně jiných, čímž jim patří obzvláštní čest. Ze světa kultury a umění letos si odnesli svou částku slávy jen a jenom „lidoví“, čti u široké veřejnosti obzvlášť oblíben, umělci. Od baviče Soboty, kteréžto ocenění mne nejvíc překvapilo, až po režiséra Trošku. Osobně nejvíc přeji medaili Nohavicovi a to nejen proto, že je „tutajší“, čili náš. Vedle jmen jako Simonová, Šuláková, ale i Margita či Urbanová, by mi ta Špinarová, jež prý měla být také oceněna, vůbec neseděla. Její syn sice potěšil protizemanovskou intelektuálskou luzu, ale v mých očích spíše pochopil, že jeho máma by tu medaili obdržela za jedinou zásluhu, proto, že tak najednou zemřela. Jinak by si jí, mimo její skalní fandy, nikdo zatím nevšiml. Sečteno a podtrženo, letošní oceňování je až učebnicovým příkladem plebského, vztahu ke kultuře, nevšímajícího si „velkého“ umění samolibých a vesměs spíše exhibujících tvůrců pokleslého dneška. Zeman si ani při výběru nositelů letošních státních vyznamenání neodpustil potěšení z nakopnutí svých odpůrců a politických soupeřů. Předal vyznamenání Borutu Pahorovi, prezidentovi Slovinska, bývalému komunistovi a dnes sociálnímu demokratovi. Přiznám se, že já bych české státní vyznamenání nedal žádnému současnému politikovi ze Slovinska, už jenom proto, že Slovinsko zahájilo, při rozpadu socialistického tábora, trhání velkého evropského státu jižních Slovanů. Prezident Zeman předal státní vyznamenání ČR rovněž sociálnímu demokratu Gerhardu Schrödrovi, jednomu z mála Německých politiků, který dodnes nepokrytě spolupracuje s Ruskem. Největší kopanec však uštědřil České televizi, když obdařil státním vyznamenáním Petra Žantovského, úhlavního, ale při tom až vědecky racionálního vytrvalého kritika zpravodajských pořadů České Televize. S chutí vydráždil i svého rivala Klause.  Ne proto, že ho jediného z přítomných v sále ve svém projevu oslovil, ale především proto, že předal vyznamenání ekonomovi Milanu Zelenému, nejzavilejšímu odpůrci Klausovy ekonomické transformace.

PS.Na webu Aktuálně.cz jsem si, až po napsání tohoto textu, přečetl seznam všech oceněných s kratičkými charakteristikami. Je víc než jednoznačným důkazem mých slov. Zeman naštval z prostředí pražské lumpeninteligence koho jenom mohl. I zmíněný web doslova dští nenávistí proti němu.

NEJBOHATŠÍ ŽEBRÁK

Moje babička, která většinu života prožila v tom údajně „lepším“, tedy kapitalistickém systému, mně předala mnoho postřehů o něm. Jedním z nich byl jev, kterému říkávala „vznešená žebrota“. To když bahaté paničky pořádaly sbírky oblečení, či dokonce peněz, na chudé děti, nebo různé instituce vybíraly finanční prostředky na jiné „bohulibé“ potřeby. Včera večer na kanále ČT2 proběhl skoro dvouhodinový pořad podobného charakteru. Nesl název „Koncert pro svatovítské varhany“. Benefiční to umělecký pořad zorganizovaný za účelem získání prostředků na pořízení nových varhan do známého chrámu na Hradčanech. To v mých očích už není jen vznešená žebrota, to je sprostá drzost. Nejbohatší instituce v zemi je natolik zlotřilá, že nedokáže zafinancovat ze svých zisků ani těch pár desítek milionů, které na nástroj bude zapotřebí. Při tom s ještě větší drzostí na státu a obcích vymáhá vydávání majetku za miliardy. A to nejen uměleckých děl, ale dokonce i lesů, z jejichž hospodaření by musela zaplatit varhany pro zmíněný „kostelík“ tak asi z půldenního zisku. Jak jsem napsal, to už není ani ta sprostá drzost, to je zločin chamtivosti nejvyšší představitelné míry ze strany těch, kdo akci organizují a ze strany hlupců, kteří poskytují peníze, jde o podporu onoho odporného zločinu. A ne že ne. Katolické církvi bych z „moci úřední“ vybranou částku odebral a věnoval ji kupříkladu na děti, kterým pojišťovny odmítají zaplatit příliš drahou léčbu jejich postižení. Pokud to církev otalárovaných tlusťochů neudělá, měla by být tvrdě, alespoň desetinásobně ztrestána, protože, jak dokazuje dvoutisíciletá historie, božího trestu se lidstvo nedočká.

HLAVNÍ VINÍCI DNEŠNÍHO STAVU SVĚTA

Ať se na to dívám z které strany chci, tak mi neustále vychází, že za všechno, co se dneska na glóbu děje, nese největší, ne-li dokonce jedinou, vinu věrchuška SSSR, čili pohlaváři ÚV KSSS se sborem vůdců jednotlivých zemí Rady Vzájemné Hospodářské Pomoci a  především Varšavské Smlouvy. Ve svém pyšném sebeuspokojení si ani nepřipouštěli, že by se mohl SSSR a potažmo celý socialistický tábor rozpadnout, ba co dím, zhroutit prakticky ze dne na den. Jeho ideologové a filosofové se po celé století oháněli Marxem, ale nejméně posledních dvacet let se mezi nimi nenašel jediný, který by Marxovu metodu pohledu na společenské procesy dokázal aplikovat na tehdejší současnost. Proto si služební „politrukové“ žádné z komunistických stran reálného socialismu ani nevšimli vzniku a masivního růstu popularity neoliberální ideologie, toho nového náboženství nejradikálnější pravice. Vůdčí politici stranovlád vůbec proto nevnímali praktické kroky obrody ortodoxie volného trhu, stroze individualistického prosazování všeobecné konkurence, silné omezování hospodářsko-sociální role státu a celkové, až totalitarizující dominance kapitálu nad veřejným prostorem osamocených individuí. Druhým nejvlivnějším faktorem pádu socialismu byla „pokrytecká“ personální politika nejvyššího orgánu KSSS. Vytratila se z ní ideová orientace, prověřování skutečných schopností jedinců a především veřejná kontrola reálné úspěšnosti vůdců. Kádrová politika se tak změnila na kabinetní intriky podobné chování vládnoucích elit ve starověkých říších od Egypta po Řím. Právě ta zplodila diletanta, naivu a podle mne zrádce Gorbačova. V posledku neměl nejvyšší orgán KSSS vypracované žádné mechanismy, na ochranu před riziky působené neumětely, nadtož zrádci. S tím se snad ani nepočítalo, že by v nejvyšším vedení mohl vězet zlosyn. Samozřejmě, že důvodů pádu SSSR bylo mnohem víc a určitě na obsáhlé analýze pracují především ti, kdo horují pro socialismus a komunismus, nejen jeho existenciální nepřátelé. Což ale nic nezmění na tom, že za všechno špatné, co se děje dnes může zkostnatělost až zabedněnost elit SSSR a jeho satelitů.

ZEMAN – GOTTWALD – SEMELOVÁ

Obrovský volební propad KSČM způsobil, že se do současné sněmovny nedostala zásadová až dogmatická komunistka Marta Semelová. Když se Zemana zeptali, co on na to, řekl prý doslova, cituji: „…ten, kdo klade květiny na hrob masového vraha Klementa Gottwalda, je nebezpečím pro demokracii“. Zeman je znám tím, že když na nějakou otázku není připraven, tak odpoví vysloveně nějakou prostořekostí, nebo doslova hovadinou. Tentokrát to byla zrůdnost primitivně zvrhlého antikomunisty. Gottwald samozřejmě nebyl v žádném případě masovým vrahem, ba dokonce nebyl vrahem vůbec. Vlastní rukou nikoho samozřejmě nezabil, jako všichni státníci. Podepsal několik rozsudků smrti. V revolučních dobách všech časů se podobné rozsudky rozdávaly v mnohem větším množství a někdy i naprosto bez soudu. Řečeno natvrdo, ze Zemanovy logiky vyplývá, že on sám je mnohem masovějším vrahem, než Gottwald. Jako předseda vlády podepsal souhlas s přeletem letadel NATO nad naší m státem, aby mohly bombardovat Srbsko. Proti této zlovůli, přesněji  válečnému zločinu tedy nejenže neprotestoval, ale jej účinně podporoval. Kdo napomáhá zločinu, se podle právních norem všude na světě stává také viníkem. Měl by se proto minimálně v soudech svých předchůdců velice držet zpátky. Všem dnům jeho funkcionaření ještě totiž není konec. Takže by se měl chovat alespoň tak, aby jednou na jeho hrob nekáleli a našel se alespoň někdo, kdo na něj položí květiny. Já, i kdybych jej přežil, bych to totiž nikdy neudělal.

MIMOŘÁDNÉ ŘÁDNÉ VOLBY

Poprvé od převratu občané, lid, voliči vyjádřili v co nejsvobodnější míře svou skutečnou vůli. Zodpovědně tvrdím, že se tak nestalo ještě nikdy v polistopadové době. Volby sice proběhly v řádném termínu čtyřletého volebního období, ale byly svým způsobem opravdu mimořádné. Nejen svou hnusnou předvolební kampaní, o což se zasloužila především ČSSD v područí svého podrazáckého ministra vnitra, Chovance, usilovně doplňovaná všemi médii a samozřejmě pražskou kavárnou, alias lumpeninteligencí a intelektuálskou luzou čistokrevných Pražských parazitů. Všichni zmínění a mnozí další usilovně štvali voliče proti Babišovi. A právě proto došlo k nebývalému jevu. Jeho hnutí ANO zvítězilo ve volbách fenomenálně. Volby byly tedy mimořádné v prvé řadě svým výsledkem. ANO zvítězilo nejen ve všech volebních obvodech, čili krajích, ale dokonce ve všech bývalých okresech včetně Prahy, v níž jsou soustředěni všichni antibabišovští supové. Tento unikátní jev aspiruje na zápis do knihy rekordů. Ubožácké výsledky ČSSD, pád KSČM a průlez do sněmovny s odřenýma ušima pro TOP09, je jevem běžné únavy voličů z dívání se na již dlouho okoukané ksichty. Že ale nešlo jen o zmíněný fenomén odporu lidí vůči starým vykopávkám, dosvědčuje veleskok Pirátů, značný zisk populisty Okamury i skutečnost, že se do sněmovny propracovalo devět subjektů. Voliči dali politikům jasný signál. Chceme změnu, a proto dáváme šanci tolika novým tvářím, i politickým stranám a hutím. Vždyť i ta ODS, která na můj vkus získala příliš hodně hlasů, je se svým Klausem mladším vlastně jinou ODS, než byla ta perverzní Topolánkova, či Nečasova. Nikdo v očích voličů nemá ale vyhráno. Všichni dostali šanci a teď ať ukaží, zda si ji zaslouží, zda zem půjde ke stabilitě a bezpečí, nebo do chaosu a zmaru. Na tomto místě si dovolím jen jednu poznámku. Hrozí samozřejmě, čili dost reálně, spiknutí na protibabaišovské koalici. Ale to bych nedoporučoval žádné straně. Líp by voliče totiž nenaštvali, takže by celkem rychle následovaly mimořádné volby a o jejich výsledku by už asi nikdo soudný nemusel pochybovat. Konečně by se do sboru politických mrtvol dostal i ten Kalousek, Benda, Němcová a za živa už věčně spící Schwarzenberg, coby mumifikovaný Havel. Volby končí teprve vznikem vlády. Voliči by měli bedlivě sledovat, jaké podrazy se zase při jejím sestavování budou realizovat. Vždyť tím je ČRuž  proslulá. Zná už Sobotkovské puče, či přestupy poslanců od minimálního vítěze k nedostatečně poraženému a jiné triky k oklamání vůle voličů.

DOPORUČUJI BABIŠOVI

Pokračovat staronovou vládou, ale s jiným premiérem a některými ministry. Jsou na sebe za minulé čtyři roky zvyklí. Jednoduše řečeno, nedat absolutně žádnou šanci ODS, která na můj vkus získala příliš hodně mandátů. Mým největším osobním zklamáním je skutečnost, že se do sněmovny dostala zase TOP09. A to nejen z politických důvod, protože ta sebranka je mému celoživotní přesvědčení vzdálená opravdu nejvíc, ale především proto, že osoby jako Kalousek či Schwarzenberg vyloženě nesnáším. Toho prvého bych nejraději nechal utratit jak prašivého psa.

TAK, A JDEME VOLIT…SUPERBOHÁČE

Vstup superbohatých lidí do politiky posuzují a v neposlední míře hodnotí, různí odborníci různě. Jak také jinak. Vláda oligarchů je pro některé organickým výsledkem bezbřehého, čti neregulovaného, akumulování bohatství. Je prý to, především pro sociology, jeden z hlavních rysů postmoderny, stírající oddělováví jednotlivých sfér lidské činnosti. Pomalu prý tak vzniká neofeudální režim nadvlády plutokratů. Nástup to nového středověku. Politika je podle jiných dneska, v době informačních technologií, méně pracná, politik jí ani nemusí hluboce rozumět, protože ji za něj prakticky realizují  agentury. Chybí geniální politické elity, takže úspěšní jednotlivci v jiných oborech se cítí „povoláni“ stát se státníky. Dokonce nelze opomenout, že politika je echt dobrodružné prostředí, které může lákat znuděné zbohatlíky. I svod popularity a slávy je silnou motivací. Všechna a mnohá další vysvětlení jsou pravdivá, ovšem z celkové reality neodhalují podstatu. Alespoň já si to myslím. Osobní vstup oligarchů do politického segmentu veřejného prostoru je podle mého pohledu další, vyšší fází demagogie dogmatického liberálního kapitalismu. A jednou ta vyšší fáze musí být fází poslední. To dá rozum a logika vševesmírného vývoje. V mých očích je proto rodící se plutokracie právě tím, co konečně a nezvratně přivodí zásadní změnu kapitalismu v něco nového. Vstup superboháčů do vysoké politiky je bezesporu jevem, ba až začátkem procesu urychlujícího konec kapitalismu.

TŘI PILÍŘE SEVEROAMERICKÉ UNIE

Dneska při probouzení jsem, nevím proč, začal přemýšlet o dějinách USA. A při tom, opět nevím proč, mi najednou vytanul na mysli skoro sto let starý epigram tehdy mladičkého studenta Jiřího Haussmanna, napsaný někdy na počátků minulého století, cituji:

Krad starý Mates jako straka u bohatce i u žebráka.

A nerozmýšleje se dvakrát, dal do pokladny vše co nakrad.

A nápis zhotovil si na to, soukromé vlastnictví je svato.

Slovutné Spojené státy Americké se totiž víc než je zdrávo, podobají zmíněnému Matesovi. Jejich zrod začal celokontinentální genocidou domorodého obyvatelstva spojenou s totální loupeží jejich bohatství. Pokračoval pak únosy a koupí „nelidí“ z Afriky, kteří po dvě století vytvářeli podstatnou část bohatství domorodcům uloupené země. Genocida a zotročení byly jediné dva pilíře dnešní údajné superdemokracie. Třetím jejím pilířem pak bylo vyhlášení Ústavy USA, čímž byl dovršen proces, který Haussmann v epigramické zkratce výborně vystihl. USA jsou tedy jakýmsi mnohočetným Matesem, který kradl,vražedně loupil a když takto zločinně zbohatl, všechno si to, formou právní normy největší síly, čili Ústavou, prohlásil za své nedotknutelné bohatství. Sama se pak nabízí otázka. Může ze státu, který vznikl pouze celou sérií zločinů vzejít něco pozitivního?! I to největší dobro zrozené ze zla, zůstane navždy jen a jenom zlem. A tak je víc jak jisté, že „karma“ USA jim neslibuje dobrou budoucnost.