Začnu tím, čím jsem hodlal včera skončit. Jenže se mi myšlenky vydaly nějakým jiným směrem, takže nakonec z toho vyšlo úplně něco jiného, než jsem původně zamýšlel. Takže dneska znova. Když jsem byl poslancem, tak jednoznačně nejdůležitějším problémem té doby bylo rozdělení Československa. Vedly se proto mnohdy v kuloárech parlamentu dost vzrušené debaty o řešení. V jedné takové se Slováci vymlouvali, že musí poslouchat co chce Mečiar. Až to nevydržel jeden z Čechů a řekl, tak proč jste ho volili?!! A jedna ze slovenských kolegyň prohlásila, cituji: „Veď on je taký sladký“. Tehdy se už neudržel jeden z mých stranických kolegů a řekl drsně, opět cituji: „Takže teď už chápu, proč Švýcaři tak dlouho odpírali ženám volební právo“. Konec citace. Opravdu na tom něco je. Ovšem ne tak, jak to prezentoval typický mačo.

Já jsem už velice dávno naprosto jednoznačně přesvědčen, že osoby s vysokou převahou, ba až úplnou dominancí emocí nad rozumem se nesmí dostávat do rozhodovacích pozic veřejného života, a v žádném případě ne do úřadů a funkcí celostátního rozsahu, či dokonce nadstátního. Každý, kdo výkonem svého povolání rozhoduje o osudech většího množstvím lidí, už dávno podstupuje velmi přísné psychotesty, ať už je to pilot, strojvedoucí vlaku, či třeba lodní důstojník. A tady osoby, které řídí záležitosti celých národů nic podobného podstoupit nemusí. To je v mých očích doslova skandální. Nikoliv ženy, ale lodičkové, kterými cloumají jejich city, by v žádném případě neměly být ve vedoucích pozicích tam, kde na jejich rozhodnutí závisí osudy, ba dokonce životy velkého množství lidí.

Je poslední větou v textu Jana Kellera, který je jako vždy skvělý. Aby skutečně vynikla v celé své vtipnosti a hluboké moudrosti, je dobré si ale přečíst celý text na webu https://casopisargument.cz/?p=49246 . Pak věta, cituji: „Zatímco předchozí revoluce, jak známo, požíraly své děti, revoluce pravdy a lásky si na tyto hody počkala až do doby, kdy její děti zestárly a bránit se už nemohou“, konec citace, opravdu zazáří svou jednoduchostí a proto pravdivostí.

Byl by to vtip dne, ba měsíce, kdyby to nebyla doslova tragédie. Teď jsem se právě dočetl, že opozice podá k Ústavnímu soudu stížnost na zákon o valorizaci penzí. Jenže. Ona se teprve sepisuje a bude odeslána nejdříve v květnu. Nejde tedy o nic jiného než o komedii sehrávanou pro „chudý lid“. Ale ono je to signifikantní. Vláda je neschopná proto a právě proto, že opozice je ještě neschopnější. To je stará pravda.

V jednom ze včerejších textů jsem použil slovo elita. Zásadně se mu vyhýbám a užívám ho prakticky jen tehdy, když doslovně cituji, či je z textu naprosto zřejmé, že jde o cizí názor. Jeho užívání v textech o politice považuji za naprosto nepřijatelné. Žádný politik podle mě nepatřil, nepatři a nikdy nebude patřit mezi elitu. Ti tak zvaně demokratičtí pak už absolutně ne. Jsou totiž výplodem většiny a ta ze své podstaty nemůže být elitní. Nepatřím ani mezi tu sortu lidí, kteří vnímají pojem elita jako každou výjimečnost, takže ho třeba používají i ve spojení elitní zloděj, elitní snajpr, čti zabiják a podobně. Jsou dále autoři, kteří za elitu uznávají lidi s vlivem. I to nepovažuji za adekvátní význam tohoto slova. Původně totiž ono slovo mělo především význam hodnotící. Představovalo výkvět, naprostou exkluzivitu. Dokonce se ho kdysi dávno užívalo jen a pouze k označování ojedinělých řemeslných výrobků, které nikdo jiný nedovedl ani napodobit. Tedy skutečně něco unikátního, a především kladně vnímaného. Teprve na přelomu osmnáctého a devatenáctého století se začal rozmáhat nešvar označovat za elitní také osoby. A za naprosto stupidní považuji, označovat tímto pojmem celé skupiny osob, jako třeba ústavní činitele, či politickou vrstvu vůbec. Nelze za elitu považovat ani ty z nich, kteří tvoří skutečný vrcholek rozhodující pyramidy. Jsou totiž mezi nimi skoro vždycky i takoví, jako byl Hitler, či jiní zločinci proti lidství. Vydávat celou vládnoucí vrstvu za elitu společnosti pak už pouvažuji doslova za šíření nenávisti, či rasismus. A odůvodňovat to tím, že nejsme biologicky a psychicky stejní, ještě nedává žádný důvod k vyvozování názoru, že existují jakési skupiny elitních lidí. Dávat rovnítko mezi slovo elita a vládci, či mocní je v mém pojetí společnostním sadismem. Pokud se příslušníci vládců, či mocných samotní takto označují, pak jde navíc o určitou formu deviace čili psychosociální chorobu. Je pro můj způsob myšlení je nepřijatelné i to, že uznávaný sociolog Jan Keller všeobecně hovoří o vládnoucí elitě a obslužné elitě. Přikláním se spíše k názoru sociologa Hampla, který hovoří v tom případě o nové aristokracii, a jejích lokajích, což k tomu přidávám já.

Nedávný bankrot admirálské lodi rizikového investování do nejmodernějších technologií řeší „odpovědné“ finanční instituce USA opět tím nejhorším možným způsobem. Tištěním nových dolárků, nyní prý v hodnotě dvou set miliard. Unie je tak příšerně zadlužená, že svůj dluh už nikdy není schopna splatit. Jak se tak dívám, ostatní země to pochopily a zadlužují se rovněž bezstarostně nad své ekonomické schopnosti dluh splácet. Všichni totiž už spoléhají na jediné. Na globální měnovou reformu. Která zruší veškerou hotovost a připraví lidi o jakékoliv finanční prostředky. Léta již tvrdím, že jednou bude každý člověk mít jen ten majetek, který si bude schopen ubránit proti vnějšímu okolí. Nic víc. Takže se nedivím, že se Američané tak vehementně brání zákazu, či jen omezení vlastnění palných zbraní.

ZÁSADNÍ POZNÁMKA K SOUČASNÉ VÁLCE.

Titulek tohoto textu není správný. Týká se totiž prakticky všech válek. Jen u té současné je to, především pro Evropany mnohem viditelnější. Na Ukrajině se rozhořela horká fáze bitky Rusů s Ukrajinci, protože si nedokázali mírovou cestou vyřešit problém, který vznikl při divokém rozpouštění Sovětského svazu. Rusko, jako to dělala, dělá a bude ještě dlouho dělat každá mocnost, se rozhodlo problém vyřešit silou. Jsem toho mínění, že nikdo z diváků, se do jejich sporu neměl míchat. Jenže animozita Ukrajinců vůči Rusku je dlouhodobě v Západním okruhu lidské civilizace pěstována. Jejím záměrem a jediným cílem je získat obrovské přírodní bohatství Ruska, na které podle nejednoho zástupce „Říše západu“ nemá Rusko vlastně vůbec nárok. Po rozpadu SSSR ucítil Západ další obrovskou šanci k provedení loupeže, po které prahnul po staletí a dělal proto všechno představitelné, aby Ukrajinu vyprovokoval k absolutnímu nepřátelství vůči Moskalům. Což se mu skvěle povedlo. Holt, kdo je připraven, není překvapen. A tak se v současnosti na Ukrajině už nebojuje o necelých deset či patnáct procent jejího území, leč o nerostné bohatství Ruska.

Takže je to jako u každé války, kterou lidstvo kdy vyprodukovalo. Válčí se o bohatství. A zase je to jako vždycky, že o ně neválčí ti, kdo ho ve své nenasytnosti chtějí, ale ženou do zabíjení své lokaje. Aby toho dosáhli, musí si pro svou chamtivost vymyslet nějakou ušlechtilou standartu, alias bojový prapor jako je víra v nejvyššího boha, svoboda, demokracie, či jiná pseudohodnota, čti podvod na myšlení prostého lidu. Řekněme si to už konečně jasně. Všechny současné války se vedou pod falešnou vlajkou. Protože je „potřebují“ tak zvané vládnoucí elity, čti usurpátoři moci ze své chorobné nenažranosti. Nikdy nebyly zahájeny v nějakém ušlechtilém zájmu všech, nebo alespoň většiny obyvatel útočníka. Až si jednou prostý lid uvědomí, že vždycky, ale opravdu v každém případě se nechává zabíjet pro zájmy, prospěch, a především moc bohatých, až superbohatých, snad války konečně přestanou. Jenže cesta k tomu poznání bude ještě dlouhá. Chtivé elity mají dost prostředků, aby neustále své občany obelhávaly.

Globalizující se svět ovšem dává novou naději. Ten až na kost totiž odhaluje celý problém válek. Celé národy, ba dokonce jejich skupiny vidí, že války se nevedou v jejich zájmu. Že to jejich rukama se maličká menšina nejbohatších snaží získat ještě větší bohatství a díky němu pak nadvládu nad jinými. V případě USA jde dokonce o nadvládu nad všemi. Rusové už to asi pochopili, a tak jako celek přecházejí na stranu tradičně chudých zemí světa. Dostali se totiž díky své původní agresi do situace, kdy bojují o holou existenci čili vedou obranou válku a pro ni platí jiná tradice než pro války agresivní. Pokud všichni tvrdí, že na Ukrajině válčí USA proti Rusku rukama Ukrajinců, tak platí, že nejpozději od rozpadu SSSR válčí globální mocichtiví superbohatci proti Východu a Jihu světa Americkými rukama. Takže je na Američanech samotných, aby to konečně pochopili a zničili toho, kdo je takto tyranizuje už prakticky víc jak století, konkrétně od vzniku Sovětského svazu.

Odchodem Zeman z Hradu se zásadně změnilo naše pozice v globálním světě. Zmizel poslední politik, který byl schopen udržet ČR v postavení země respektované celým světem tedy především jeho Východem a Jihem. Jaká je jeho reálná pozice v onom Západě, kam se od Listopadu tak vehementně vtíráme, se nyní pokusím v krátkosti charakterizovat. Nástupem vlády premiéra Fialy, až fanatického to „eurohojera“ jsme se stali součástí Čtvrté Říše Římské národa Německého. Sice v jeho vládě bylo několik, leč bezvýznamných zastánců příslušnosti naší země do Říše Anglosaské, čti postimpéria Království Velké Británie a Severního Irska, ovšem ti neměli rozhodující vliv. Zvolením do čela státu P.P.P.P. se situace poněkud vyrovnala. Nejméně na roveň říšského protektora se postavil agent řízený přímo institucemi Deep State USA. Jasně se to projevilo na obou státních návštěvách generál-prezidenta, které stačil absolvovat během prvního týdne ve funkci. V obou totiž jasně plnil direktivu vládců Unie, kteří konstruují sanitární pás na východní hranici budoucí Říše Západu. Není to jen tak zvaná ochrana Evropy proti agresi Ruska, leč opravdová hranice budoucích dvou světů, světa Západu a světa zbytku čili snad Jihovýchodu. Jakou pozici zaujalo Česko nejlépe pak dokladuje jeho členství v tak zvané Bukurešťské devítce. Ta je od samého počátku formována coby další prostor války mezi Ruskem a NATO, ale rovněž předpokládaného střetu mezi Západem a zbytkem světa. Každý, kdo se podívá na mapu dobře vidí, že naše zem nemusela být členem pásu, pokud by nás skutečný Západ považoval za sobě rovného. Stačilo, kdyby tam patřilo jen Slovensko. Ale naši svéhlaví vládci ani za třicet let nevytvořili reálnou šanci k naplnění svého hesla „patříme na Západ“, takže jsou nyní v reálném vzduchoprázdnu. I když podle slibů USA nikoliv. Jenže lze ještě vůbec věřit Unii ba celému Západu?! Ani náhodou. V případném konfliktu Západu s Ruskem celý tejn pás pidistátečků s jedním vůdcem, bohužel polských chorobných antirusů, bude obětován na oltář zájmů vládců Západu a v konfliktu Západu se zbytkem tomu s vysokou pravděpodobností nebude jinak. Nebo si snad nějaký naiva z Bukurešťské kumpanie naivně myslí že USA půjde do jaderného střetu s Ruskem či ČLR kvůli nim? Takový názor je aspirantem na větší stupiditu, než jakou se honosil Gorbačov.

Ze strany vládní pětikoalice jde o sprostý podraz na voliče a za druhé o povýšenecké sdělení občanům, že oni si mohou dělat co chtějí. Každý totiž, kdo alespoň trochu rozumí národohospodářství velice dobře věděl, že je nutné upravit valorizační vzorec v momentě, kdy došlo ke skokové inflaci. Špidlův vzorec se hodil pouze pro inflaci tak kolem jednoho až dvou procent, a ne pro deset, nadtož víc. Vládci tedy měli už v loňském roce navrhnout zákon o změně valorizace. To by ovšem jí sebralo sympatie a zvýšilo šance Babiše na zvolení prezidentem. Takový je zkráceně řečeno pravdivý popis celého toho divadélka pro prostý lid. Díky tomu, že „silová“ pětka čekala na výsledek voleb, tak musela zákonitě potom ohnout Zákon o jednacím řádu sněmovny, a i další zákony. Což byl důkaz svévole této vládní garnitury. Dobře věděli, že si tu hru mohou dovolit, protože mají tu svou stoosmičku. Takže nám všem předvádí pravou tvář komedie zvané demokracie.

Ubožáček P.P.P.P. fakticky nedostal jinou příležitost než aby zákon podepsat. Věděl, že vláda celou tu komedie sehrála jen a jenom proto, aby on se stal tím, čím je. Kdyby zákon vetoval v takovém termínu, aby ho sněmovna přehlasovala, tak by „vyslal špatný signál“ vrchnímu signalistovi Fialovi, což si nemůže dovolit. Ti dva se budou ještě mnohokrát potřebovat, možná až existenčně. Doba je totiž více než kritická. Že podá ústavní stížnost, je ten největší kiks. Jestliže mám pochybnosti, nemohu danou věc schválit. Tečka.

PS:

Nejelegantnější pro prezidenta v takových případech bývá, že se k zákonu nevyjádří a nepodepíše ho. Po patnácti dnech stejně může být vyhlášen jako platný, leč bez jeho podpisu. Jenže aby tento zparchantělý zákon mohl platit, musí být ve Sbírce zákonů vydán nejpozději 28. března. Punktum.