Považuji za vrchol cynické drzosti prohlašování, že Trump měl „sklapnout kufry“, uznat výsledek hlasování a odejít z Bílého domu. Za vyloženou sprostotu pak různé jeho zesměšňováni, že se chová jako trucovité děcko, a ne jako chlap a podobné mediální výkaly. Všímám si totiž, že se tak vůči němu chovají v prvé řadě všichni ti, kdo v celých předešlých čtyřech letech fakticky neuznali výsledek minulých prezidentských voleb. Veškerou tu dlouhou dobu Trumpa osočovali z volebních manipulací a dokonce jej neustále vyšetřovali, sabotovali mu výkon prezidentské funkce, cenzurovali jeho názory a uvalili embargo na pozitivní informace o něm a jeho činnosti.

Pravá podstata povolební zuřivé nenávisti vůči Trumpovi kvůli tomu, že se zdráhá uznat výsledek hlasování je však zapotřebí hledat jinde. I když se s velkou pravděpodobností nepovede zvrátit výsledek voleb, činnost Trampových právníků způsobí mnohočetná zranění politické třídě USA. Za prvé znevěrohodní zvolení Bidena, takže doma i v zahraničí bude mít svízelnou pozici. Za druhé ještě důkladněji se prohloubí již tak silné rozdělení společnosti v zemi. Za třetí bude definitivně tak otřesen zastaralý volební systém země, že bez radikální změny se neobejde. Za čtvrté celý politický systém zastupitelské demokracie v USA bude znevěrohodněn v očích vlastních občanů. Za páté občanům země účinně zviditelní, kdo vlastně v zemi vládne. Za šesté nebývale poškodí prestiž Demokratické strany a je možné, že dokonce otřese důvěrou v systém dvou stran. Ale hlavně a zásadně. USA ve světě ztratí nimbus vzorové demokracie a je možné, že se na ně provalí, kde všude a jakým způsobem Spojené státy severoamerické, ovlivňovaly volby. To všechno je prakticky nenapravitelná ztráta důvěry v celou politickou třídu USA jak doma, tak na mezinárodním poli. Tolik k současnému chování Demokratů.

Republikáni ale na tom nejsou nikterak lépe. Hlavní chybou Trumpa, jeho volebního týmu a celé Republikánské strany bylo, že umožnila korespondenční hlasování a když už, že se na něho důkladně nepřipravila. Tento naprosto nový a ve velkém měřítku dosud neprováděný způsob totiž mnohonásobně zvětšuje prostor na manipulace nejen ve volební místnosti při sčítávání hlasů, ale na celé trase od voliče po centrální sčítací počítačový systém. Nejhorší totiž je, že některé z těchto manipulací jsou v současném nastavení systému neprokazatelné, takže chybí-li důkaz o podvodu, hlasovací lístek je platný.

Aktivita Trumpových právníků je sice záslužná, leč příliš pozdní. Současné výsledky jenom těžko ovlivní. Snad jenom pomůže vytvořit systém, který v budoucnosti nebude mít tak široké pole pro manipulace. Dá se mimo jiné totiž předpokládat, že soudy budou rozhodovat podle stranické příslušnosti, ba dokonce osobních preferencí soudců. V informační blokádě vůči Trumpovi se veřejnost asi nikdy ani nedoví reálný stav právního odporu Trumpova týmu. Možná, leč velice pozdě, se doví o reálné hloubce všech manipulací a podvodů, ale to bude tak asi všechno

Tristní je i doprovodná aktivita Trumpových „fanoušků“. Myslím tím videa, která byla následně jako pochybná stažena ze sítě. Neustále měněné „zaručené zprávy“ o připravenosti Trumpova týmu na podvody, jakým bylo údajné označování korespondenčních lístků. S velkou pompu odhalované získání nezpochybnitelných důkazů o manipulativních počítačových programech ve sčítacím centru a podobné. Vnímám je všechny spíše jako zoufalá přání aktérů, než reálné události.

Jedno je už dneska jisté. Současní přední aktivisté obou politických stran, čti nejvyšší představitelé celé politické třídy v zemi, nebývale poškodili renomé USA ve světě. Nechtěně svým občanům prozradili skutečný vliv Deep State na politiku v zemi. Odhalili perverzní praxi zasahování USA do voleb v jiných zemích. A pro samotného Trumpa se poněkud absurdně zvrtla jeho politika „America First“.

Poznámka:

Jelikož neznám přesnou technologii korespondenčního ani elektronického hlasováni, doplňuji souhrn jejich rizik, citací jiného autora. Je jím Michal Brand a uvádí je na webu http://www.novarepublika.cz/2020/11/volby-v-usa-cynicky-nebo-strizlivy.html

      Korespondenční hlasování ve volbách, stejně jako navrhované elektronické, jsou naprosto anti-demokratické metody a nenaplňují ani to nejzákladnější nutné kritérium pro opravdu demokratické, svobodné volby – anonymnost volby.
Korespondenční a elektronické hlasování nesplňují ani druhé a třetí kritérium – průkaznost hlasování voliče a možnost kontroly vykázaných výsledků.
    Při korespondenčním nebo elektronickém hlasování nelze prokázat dokonce ani to, že volič opravdu hlasoval. Fyzická přítomnost voliče ve volební místnosti a předložení průkazu totožnosti je naproti tomu jednoznačně prokazatelná a „nezfalšovatelná“, nebo jen velmi obtížně zfalšovatelná v jakkoli významném měřítku. Naproti tomu při korespondenčním nebo elektronickém hlasování nelze nijak ověřit ani prokázat, že opravdu hlasoval daný člověk, nebo že vůbec nějaký člověk hlasoval. Můžete pouze slepě věřit, že to někdo v zákulisí nezfalšoval.
Stejně tak při korespondenčním a zejména při elektronickém hlasování nelze vůbec nijak ověřit a doložit, že reportované výsledky jsou korektní a správné ve smyslu zahrnutí jen opravdových hlasů opravdových oprávněných voličů v daném místě a že tyto výsledky zahrnují správně. Jak ověříte jako člověk, že například elektronický záznam o počtu hlasů nebyl zfalšován? Uvidíte jen to, co vám ukáže nějaký software. Který vám ale ukáže to, k čemu je naprogramován. U korespondenčního hlasování pak je také možné masové podvádění zasláním tisíců falešných hlasů neexistujících nebo mrtvých lidí, lidí z jiných okresů, padělaných hlasů se zfalšovanými podpisy apod. Jak ověříte, že nebylo podstrčeno třeba 50 tisíc padělaných hlasů s falešnými podpisy? Začnete obcházet ty lidi jednoho po druhém? Ale to vlastně nemůžete, protože vám nikdo ani nesmí prozradit adresu těch lidí. Kruh se uzavřel. Máte „volební“ systém, kde Moc může vykázat jakékoli výsledky „voleb“ a není žádná šance reálně prokázat podvodnost volebního „systému“.

M.Brand

Takto nazval básník Vítězslav Nezval jedno ze svých sci-fi dramat, které dokončil v roce 1956. Viděl jsem ho v Ostravském divadle asi o dva roky později. Hra je dominantě protiválečná a závěrečná scéna mně tak fascinovala, že si ji pamatuji dodnes. Válkychtivý Vladař, hlavní postava dramatu je sám na ztmavlé scéně a diriguje svůj „orchestr“. Divadlem tedy duní autentická válečná vřava od rachotu kulometů, přes salvy děl až po svistot bomb. Tmavým jevištěm se míhají světelné efekty a uprostřed ční vysoká černá postava máchající dirigentskou taktovkou, aby se nakonec na horizontu promítl obraz atomového hřibu.

Na popisovanou scénu jsem si potom vzpomněl vždycky, když jsem viděl v televizi či filmu údajnou muziku, které jsem já nikdy neřekl jinak než elektronický kravál. S pocitem děsu a hnusu jsem si pokaždé říkal, že provozovatelé toho randálu a snad ještě víc při něm křepčící a vyjící obecenstvo, by potřebovali prožít alespoň pár měsíců skučené války. Pak by si určitě vážili ticha a možná i trochy té kultivované hudby.

Proč o tom píšu dneska? Celá léta žiji prakticky ve dvou státech. Tedy i v současné době koronavirové mizérie. A je to jako vždycky zásadní rozdíl. V Polsku každý má na ulici roušku. Do obchodů s obsluhou vstupují nakupující jednotlivě tak, že jsou uvnitř vždy jen dva lidé a ostatní pokojně stojí venku. V samoobsluhách se dodržují vzdálenosti, stanovené počty a pravidla dezinfekce. Nikdo na opatření nenadává a už vůbec nepodezírá vládu z diktátorství. Naprosto jinak než v zemi vychytralých Švejků a Cimrmanovských všeználků. Tam roušku nosí jenom otrocké povahy, v obchodech nebudou respektovat jakási přitroublá pravidla „kvůli nějakému blbému koronaviru“, jak jsem včera slyšel v naší samoobsluze od jedné mladé matky s dvěma dětmi. Zato s chutí půjdou hulákat před nějaký ten státní úřad a na policii budou posílat trestní oznámení, že jsou státem omezováni na svobodě.

A tak mě dneska napadlo; není to taky tím, že Poláci si pořádně užili války, která kdysi prošla celou jejich krajinou hned dvakrát?! Chápou proto nutnost občanské soudržnosti i v disciplinovanosti. Češi prakticky nezažili ani první, ani druhou světovou válku, snad někde jen posledních pár dnů. Myslím si celá léta, že jim to chybí k tomu, aby v naprosté většině v sobě našli nejen občanskou, ale všelidskou odpovědnost

Výročí listopadového převratu přivedlo některé jeho vyznavače i k úvahám o Havlovi. Aby dokazovali jeho velkost, srovnávali jej s dalšími polistopadovými prezidenty. Znal jsem je všechny tři osobně a pozoroval jejich činnost první čtyři roky celkem z blízka. Už někdy před dvaceti lety jsem napsal text s názvem Satan ve třech podobách, což měl být rádoby vtipný odkaz na katolické dogma o Boží Trojici. Nepovedlo se mi ho najít, ale pamatuji si jej celkem dobře. Tvrdil jsem už tehdy, že zmíněné trio mělo kupodivu hodně společných vlastností. Tou první byla chorobná touha po moci. Druhou bylo naprosté politické diletantství, takže se většinou nechali v politických činech vláčet svými „poradci“, spíše tedy kumpány. Za třetí měli obrovsky vyvinutý přirozený talent pro „kabinetní“ pletichaření, bez něhož je kariérní růst v politice vyloučený. Tyto tři vlastnosti v dobové atmosféře pak patřičně zesilovala hluboká nenávist k „reálnému socialismu“, leč dokonce ke všemu sociálnímu. To druhé ovšem jednotlivci lépe, či méně úspěšně skrývali. Jejich nenávist k minulému režimu měla sice u každého z nich jiný motiv, ale to bylo tak asi vše, co je odlišovalo.

Havel z celé tradice svého rodu nenáviděl minulý režim proto, že jeho rodině vládci KSČ sebrali majetek. Tím mu znemožnili, aby si žil jako rentiér, který by si užíval „sladkého života“ a mimo jiné si hrál na dramatika. Klaus ve své narcistní pýše se považoval za velkého ekonoma, div ne za adepta Nobelovy Ceny a nenáviděl minulý režim především proto, že mu neumožňoval vyniknout. Zeman na tom byl podobně, bohužel pro něj byl intelektuálským radikálem, jehož špatně skrývanou ambicí vždycky bylo získat politickou moc. Ovšem kádrováci KSČ měli od svého převratu až po první roky normalizace velice dobře vytříbený čich na lidi, kteří šli jen a jenom za kariérou a při tom nevyznávali jejich ideologii.

Doba všem třem umožnila, aby si nakonec splnili své ambice. Ovšem na úkor celého národa. Ani do prezidentství naší země nepřinesli nic nového. Havel v žádném případě nebyl jakousi kopií Masaryka. Což by byla doslova urážka vzdělance evropského formátu. Jestli ho lze k někomu z minulých prezidentů přirovnávat, tak částečně ke Gottwaldovi a částečně k Háchovi. Zdánlivý rebelant, kolaborující ve skutečnosti s nejmocnějšími světa. Klaus je pak Háchovi nejvíc podoben, protože dostal naši zem do koloniální závislosti na protektorovi. Sám vlastně mu už v prvních dnech převratu podepsal akt, který mu zajistil pozdější vládu nad českou „gubernií“. Svou pracovitostí a především arogancí, pak připomíná Husáka. Zeman je typicky užvaněný Zápotocký, navíc také s jeho přitroublými nápady. Jeho předchůdce chtěl kupříkladu vybudovat alej soch českých velikánů v nadživotní velikosti od Malé Strany až na Petřín, Zeman zase neustále blázní o kanále Labe – Odra – Dunaj, čím se chce nesmazatelně zapsat do historie. Holt máme smůlu na prezidenty. Nebo je to skutečně tím, že mezi námi není opravdu lepších lidí?!!

Pokusil jsem se udělat si souhrn svých názorů na volby prezidentů v USA. Nejde ani o systematický náhled, ani o vyčerpávající analýzu, ba ani o ucelený text. Je to souhrn spíše pro ty, kdo nesledují můj profil na Facebooku, kde jsem je v posledních dnech postupně vyvěšoval. A nakonec jako desátý odstavec přidám cizí myšlenku.

Vždycky jsem považoval prezidentské volby v USA za nejdražší „reality show“ světa, ty letošní nevyjímaje. Při tom jsou úplně zbytečné, protože nikdy nezáleželo na tom, kdo bude a tedy i byl zvolen. Vládli totiž vždycky skrytí mocnáři země. Trump byl od doby Kennedyho po dlouhé době opět produkt vzpoury proti skryté elitě, ať ji politologové pojmenovávají jakkoliv. Biden není žádný Mažňák, jak se snaží někdo tvrdit. Je to typický Losna, navíc dokonce s velmi přirozeně omezenou svéprávností.

Kdyby v kterékoliv jiné zemi probíhaly volby podobně, jako tyto v USA, tak politické vedení Států by bylo první, které by vítěze voleb neuznalo. Což není zdaleka jenom mým názorem. Dokonce s vysokou pravděpodobností by financovalo několik neziskovek, jejichž agenti by rozpoutali v zemi „barevnou revoluci“, nebo raději hned Majdan. Jelikož je však politická třída Západu jednou zahnívající bažinou, tak se nic podobného nestane ani náhodou. Satrapové USA jeden po druhém co nejrychleji budou padat na kolena před kterýmkoliv americkým prezidiem i kdyby to byl možná kůň.

Nikdy jsem nepovažovat prezidentské volby v USA za skutečné volby. Už jenom proto ne, že od r. 1869 vždycky vyhrávali kandidáti pouze dvou politických stran, demokraté, nebo republikáni. Pro zajímavost republikáni 17 krát a demokraté 11 krát, vyjma těch letošních „voleb“.

Zastupitelská demokracie „na druhou“, takto jsem si pojmenoval volební systém v USA už víc jak před půlkou století. Americký volební systém, v němž voliči volí volitele a teprve ti volí prezidenta, je všeobecně označován za archaický. Tak ho vnímají „amíkomilci“, k nimž samozřejmě nepatřím. Já jej považuji za pozůstatek středověku, kdy v případných volbách panovníka jej volila pouze šlechta. Teorie demokracie říká, že demokratické volby jsou všeobecné, rovné a také přímé. Což ty americké teoreticky, ale mnohdy i prakticky, nejsou. Eo ipso tedy nejsou demokratické.

Může mi někdo rozumně vysvětit, jaký je v tom rozdíl, když v zemi vládne jedna strana neměnitelného politického systému a nebo dvě, rovněž neměnitelného systému, které ale jednou za čtyři roky uspořádají pro lid nákladnou televizní hru s názvem volby prezidenta?!!

Za celou dobu, co sleduji politické dění, což je už skoro tři čtvrtiny století, mají režii veškerých voleb v USA plně ve svých rukou „neviditelní“ z Wall Streetu, anonymní postavy amerického „hlubokého státu“ a příslušníci nejvyšších sfér elit politické třídy. Ti všichni se pořád ještě drží tradic studené války. Tedy nenávisti ke všemu neamerickému.

Joe Biden byl poprvé zvolen senátorem ve svých 29ti letech. Už tehdy hořekoval nad tím, že ve Státech nemůže být nikdo zvolen do vysoké politické funkce, pokud ho finančně nepodpoří oligarchové. V té době ještě poněkud radikální mladý muž onu situaci považoval za neúnosnou, protože z toho důvodu jsou politici „prostitutkami“ oligarchů, tvrdil. Od té doby se změnilo v USA jediné. Biden byl v roce 1972 zvolen senátorem za sto tisíc dolarů. Letos bude zvolen prezidentem za okrouhle 1,7 miliard USdolarů. Že by demokratičnost celého procesu byla tím vyspělejší, čím více stojí peněz, to považuji za blud.

Spojené státy jsou už víc jak století technologickým lídrem světa. Především kybernetika, čili základ současné digitalizace světa, se v nich rozvíjela už v dobách, kdy ji stalinisté odsuzovali jako pavědu. Je proto nepochopitelné, že dosud ve Státech nepronikla elektronizace do voleb. Vždyť tam už dávno mohl mít každý občan vedle mobilu jakési „hlasovadlo“, třeba i pateronásobně jištěné proti zneužití a výsledek voleb by byl znám fakticky „on line“. Že tomu tak není má jediný důvod. Občan v praxi USA totiž ve skutečnosti nevolí. Nevolil, nevolí a dokud nebude současný středověký systém změněn, ani volit nebude.

. Washingtonské Centrum pro odpovědnou politiku publikovalo, jak píše 9.11.2020 Oskar Krejčí, že pro zvolení americkým prezidentem je zapotřebí splnit čtyři požadavky: být občanem Spojených států od narození, mít alespoň 35 let, pobývat nejméně 14 let před volbami v USA – a disponovat částkou téměř tři miliardy dolarů. Být to na mně, tak budu prosazovat ještě jeden požadavek. Při první kandidatuře nesmí být straší šedesáti let.

No a teď ta cizí myšlenka.

Jsem udiven, že mě samotného ta myšlenka nikdy nenapadla, když se tak okatě nabízí. V USA mohou mladí volit, provozovat sex a dokonce jít do armády již od 18ti let. Leč pít alkohol mohou až od 21ti let. Z čehož lze vyvodit závěr, který zveřejnil koncem letošního října náměstek ministra Reaganovy vlády Paul Craig Roberts. Jeho poměrně delší text lze shrnout do tvrzení. V USA v 18ti letech můžete ovlivňovat řízení země, zabíjet i umírat v boji, ale jste považován za ne dost zodpovědného na to, abyste si v baru koupili drink. Nejtragičtější ovšem na tom je, že při současné výchově mládeže její příslušníci o politice neví zhola nic

Když byl před čtyřmi lety zvolen Trump prezidentem, začala se ve Spojených státech nejen formovat, ale především veřejně angažovat, nová mocenská skupina tvořená mediálními magnáty. Novinářská pýcha už celá desetiletí v zemích zastupitelské demokracie ohlupuje veřejnost sloganem, že novináři jsou hlídací psi demokracie. Nikdy tomu tak nebylo, v současnosti už prakticky nemůže být, takže ani nikdy nebude. V prvé řadě proto, že žádná zastupitelská demokracie není skutečnou demokracií, leč jakousi polyarchií, čili vládou minoritní elity, která je už dneska prakticky ve všech zemích liberálního politického systému zformovaná do poměrně kompaktní politické třídy. Ta je z větší části úplně anonymní, jen jako vršek ledovce vystrkuje na veřejnost své viditelné reprezentanty politické moci, kteří jsou vybíráni „údajnou“ volbou všech občanů.

Politická dogmata všech moderních státoprávních teorií vydávají média za jakési kontrolory moci. V zastupitelských demokraciích se dokonce samotní novináři pasovali na údajné hlídací psy demokracie. Což je od samého počátku nesmysl, protože zastupitelská demokracie je patvarem skutečné lidovlády, jak jsem naznačil v předešlém odstavci. V samých počátcích liberálního politického systému bylo celkem snadné přesvědčit veřejnost, že novináři mohou kontrolovat moc. Jediným médiem totiž byl tisk, jehož vydávání si mohl dovolit dokonce každý, jen trochu solventní jedinec, nadtož třeba politická strana, či nějaké občanský spolek. Dnes je ovšem situace diametrálně jiná. Především se vyvinula celoplošně působící média, která tak mají obrovský vliv na veřejnost. Ale hlavně byla vyvinuta média, jejichž provoz si mohou dovolit jen nejbohatší z bohatých. A ti si proto také poměrně snadno koupí služby jakkoliv schopného novináře. Není proto divu, že si veřejnost obrovskou většinu příslušníků této branže už dávno oprávněně pojmenovává presstituti. Kdepak hlídací psi demokracie, spíše dnes dokonce fízlové a udavači odpůrců politické třídy.

Nejenom v demokracii, ale v každé společnosti vydávající se za svobodnou je tradicí, že média přináší informace. Přesněji každou informaci. Teprve konfrontace názorů a eventuální hledání dalších informací až důkazů, může veřejnosti pomoci, aby ona s konečnou platností posuzovala, co je a co není realitou. Při čemž o nějaké pravdě nemůže být vůbec řeč. Takto chápaná práce médií se ale za poslední roky nejen v USA, ale i ve zbytku Západu podstatně mění. Až v současnosti dospěla do úděsného stavu, který pitvorně demaskuje skrytou podstatu celé liberální zastupitelské demokracie.

Z mediálních magnátů se totiž stala abnormálně vlivná složka moci. Její služebná vrstva veřejností vnímaných publicistů všeho druhu se už necítí být pouze zmíněnými presstituty, ale vlivnými, až nejdůležitějšími aktéry politiky. Novináři vždycky ovlivňovali veřejné mínění, třeba subjektivním popisem událostí. V současnosti ale dokáží vytvářet pseudoudálosti a tím zmanipulovat mínění veřejnosti tak dokonale, že ta nakonec jedná i proti svým vlastním zájmům. Mediální moc dneska se může stát nátlakovou silou vůči kterémukoliv příslušníku moci zákonodárné, výkonné, či soudní. Dokáže vytvářet tak silný zdánlivý tlak veřejného mínění na jednotlivé vlivné příslušníky moci zákonodárné, výkonné, ba i soudní, že ti se jí neodváží protivit, i když velice dobře vědí, že média nešíří reálný obraz skutečnosti. O nějaké pravdě, či lži nemůže být ani řeči. Média tedy realizují nadvládu nad volenými složkami moci. Nevolení vládnou zástupcům lidu. To už ani zdaleka není přece ani náznak demokracie.

V současných prezidentských volbách v USA se nadvláda mediálních magnátů projevila v úplné nahotě. Projevilo se to konkrétně třemi zásadními metodami jejich konání. Za prvé na sociálních sítích blokují všechny názory, které zpochybňují výsledky voleb. S cynickou pýchou je prohlašují za lživé, jako by oni byli nositeli jediné pravdy. Doslova tragickým je tvrzení, že tím se nedopouští cenzury, neboť cenzuru může vykonávat jen a jenom státní moc. Soukromá média si přece mohou zveřejnovat co chtějí. Ptám se tedy, zda taková média mohou být provozována ve státě, kde platí Ústavou zaručená svoboda slova a občanského projevu. Tento problém by měla liberální zastupitelská demokracie velice jasně vyřešit. Jinak se bude zvyšovat moc mediálních gigantů nad všechny meze a politický systém už nebude liberální.

Za druhé. Několik televizních společností přerušilo projev současného prezidenta, což odůvodnily tvrzením, že lže. To je i v autoritativních režimech už silně přes červenou čáru zaručované svobody slova a veřejného projevování. V liberálních demokraciích by to mělo být dávno již trestným činem. Už jenom proto, že v tomto konkrétním případě si dokonce nějaká temná a především nevolená moc, přivlastňuje hned několik oprávnění. Především se samozvaně povyšuje nad voleného zástupce veřejnosti. Za druhé bez důkazů ho prohlašuje za lháře, čili se z pozice kontrolora moci sama sebe povyšuje do pozice soudce nad výkonnou mocí. A konečně vytváří tím neadekvátní tlak na ty, kteří jediní mají právo soudit příslušníky výkonné moci. Za vrchol zpupnosti médií považuji snahu některých jejich činovníků prosadit média na jediné rozhodčí co je a co není lží. Už jenom proto, že v mezilidských vztazích prakticky nikdy nelze jednoznačně prohlásit, co je pravda a co lež, takže hovořit v politice o pravdě není pouze kýčem, jak někteří myslitelé tvrdí, leč fakticky politickým podvodem.

Za třetí. Největší zlotřilosti se ale mediální magnáti dopustili, když Bidena vyhlásili prezidentem, přestože Trump neuznal výsledek voleb. Což je na tradici USA neodpustitelné. Dopustili se tak nehorázného tlaku na soudy, který je mnohem horší, než jsou metody mafií při zastrašování soudců.

Nevím, zda si mediální magnáti uvědomují, že těmito kousky prokázali liberální demokracii medvědí a já si troufám říct, že dokonce možná likvidační službu. Ovšem tvrdím bez začervenání, že zavinili obrovský propad důvěry v demokracii v USA, ale dokonce v celém Západním regionu. A to je z hlediska současné politické moci celého Západu naprosto neodpustitelné.

PROČ TA PAUZA? Na dlouho jsem se odmlčel. Nebylo to způsobeno koronavirem, i když taky tak trochu, ani nějakou mou indispozicí, i když taky tak trochu. Díky pandemii jsem totiž seděl pořád u PC a byl tak zahlcován novými a novými informacemi, které jsem ale neměl čas si utřídit. To jsem totiž v minulosti dělával tehdy, když jsem chodil po horách, nebo v posledních letech jezdil po ČR a při tom na sumarizování a třídění měl času dost. Byl jsem sice navíc celé tři týdny neschopný sedět u PC, ale to mne tak bolela záda, že jsem neměl chuť na přemýšlení. Ale hlavně a především, nějak mě nebavilo dlouhé přemítání nad obsažnějšími a zasvěcenějšími texty. Po celou dobu jsem se proto jen několika větami denně zúčastňoval jakési pseudodebaty na svém profilu Facebooku. Mám ho již desátým rokem a pomalu přemýšlím, že ho zruším. Dospěl jsem k tomu stavu mysli právě díky tomu, že jsem se v poslední době denně na něm projevoval a tím získal větší přehled o jeho negativním působení na veřejnost, kterého už nemám chuť se zúčastňovat. Dosud jsem si ho moc neuvědomoval, protože jsem se na něm jen málo projevoval.

Takže dneska konečně zase na svém malém písečku. Včera podle zákona skončila v USA lhůta, v níž musí být ukončeno sčítávání hlasů ve VOLBÁCH PREZIDENTA. Podle posledního stavu Biden získal 290 volitelů a Trump jenom 214. Jen pro zajímavost, od zahájení sčítávání korespondenčních hlasů se růst pro Trumpa doslova zastavil. Biden proto byl vyhlášen 46tým prezidentem USA. Jak Trump avizoval předem, podal ve všech státech, kde prohrál soudní žalobu a žádost o přepočítávání. Měl k tomu dost solidní důvod, protože ve Státech letos velká část občanů volila korespondenčně a nejen kvůli koronaviru, ale proto, že demokraté tu metodu velice intenzivně prosazovali. Tento způsob ještě zdaleka není totiž dostatečně zabezpečený proti podvodům. Nikdy jsem se neobtěžoval studovat volební pravidla USA natolik, abych věděl, co bude nyní přesně následovat. Vím totiž od lidí, kteří zákony dobře znají, že je považují za příliš „pružné“, takže lze ještě očekávat prakticky cokoliv.

S ohledem na to, že Trump nedostal od odpůrců za celé čtyři roky příležitost na opravdové vládnutí, počítám, že jeho protest zařežou okamžitě, takže se nic přepočítávat nebude. Trump byl totiž od zvolení Kennedyho po tak dlouhé době dalším prezidentem, který se jím stal proti vůli „elit“, jak říká Robejšek, tedy proti vůli „deep state“, jak tvrdí sám Trump, čili proti skutečným anonymním vládcům USA, jak píši já. V současnosti jsou jimi superfinanciéři, největší zbrojaři a konečně vládci nad informačními platformami od Googlu, přes Twitter po Facebook, mimo jiné a samozřejmě televizemi.

Na FB jsem se k volbám vyjádřil jen jednou: „Vždycky jsem považoval prezidentské volby v USA za nejdražší „reality show“ světa, ty letošní pak obzvláště. Při tom jsou úplně zbytečné, protože nikdy nezáleželo na tom, kdo bude a tedy i byl zvolen. Vládli totiž vždycky skrytí mocnáři země. Trump byl od doby Kennedyho po dlouhé době opět produkt vzpoury proti skryté elitě, ať ji politologové pojmenovávají jakkoliv. Biden není žádný Mažňák, jak se snaží někdo tvrdit. Je to typický Losna, navíc dokonce s velmi přirozeně omezenou svéprávností“.

Volby v žádné zemi s politickým systémem zastupitelské demokracie mě už dávno nezajímají, protože nejde o prvek demokracie, ale pouze o podvod vůči veřejnosti. Politická třída pomocí všeobecných, přímých a rovných voleb s tajným hlasováním si pouze vytvořila modernější metodu pro výběr krátkodobého, či krátkodobé představitele politické moci, jíž cudně zakrývá trvalou nadvládu nejvyšších kruhů politické třídy.

Tvrdím od „Arabských jar“, ba dokonce ještě před tím, že zastupitelská demokracie se dostala do krize. Po Majdanu na Ukrajině již hovořím o jejím definitivním úpadku a při sledování voleb v USA jsem již definitivně přesvědčen o zániku zastupitelské demokracie. Navíc té archaické, dneska k obludným podvodům inklinující „americké“, která je fakticky dvojnásobně zastupitelská.

Úvodní poznámky.

Sovětský svaz měl už ve svém křestním listu zakódovaný zmar. Lenin se totiž choval jako superrvizionista Marxova učení. To tvrdí, že nový společenský řád se musí zrodit v lůně starého, kterému již jeho struktura začíná bránit v rozvoji. Z čehož plyne, že nový řád musí vzniknout společně ve větším počtu nejvyspělejších kapitalistických států. Lenin ropadl iluzi, že válečné utrpení zvedne lid bojujících států proti svým vládám. Což se nestalo a Lenin navíc velice brzy zemřel, aby svou chybu nějak opravil.

Stalin pak neměl na výběr. Jak ukazují nově odkryté dokumenty, ve vítězství jakéhosi komunismu už nevěřil a proto se rozhodl alespoň vybudovat co nejsilnější Rusko. Jako státní formu opustil Leninovy „sověty“, čili Rady (Výbory) proletářů a postupem času vytvořil politický režim ideologického byrokratismu v čele s pseudomonarchou, čti prvním tajemníkem oné byrokracie.

Leninova netrpělivost a Stalinova z nouze nezbytnost, brzy po převzetí moci realizovala stát s vůdcovským vedením jedné osoby. Což byl státní forma až děsivě závislá na schopnostech „vyvoleného“ jedince, což bylo obrovské riziko pro budoucí vývoj tzemě. Stalin sám svou pozici jakž takž ustál díky vítězství ve válce. Možná, že kdyby nebyl už tak starý a tak dlouho v čele země, tak by dokázal po válce rehabilitovat vězně z gulagů, ba vrátit je plnohodnotně do života, což by omluvil tíživou situací příprav státu na válku, která byla nevyhnutelná. Ale k tomu již neměl sil, či spíše celková situace v nejužším vedení jediné ideologické síly to nedovolovala.

Chruščov

Po Stalinově smrti to ale mohlo provést nové vedení komunistické strany Sovětského svazu. Místo toho ale po krátkém období nevyprofilovaného Malenkova postavilo do čela „lidové“ monarchie osobu až příliš individualistickou, činorodou, leč obrovsky nerealistického myšlení. Werich kdysi řekl, že největším nepřítelem společnosti je pracovitý blbec. Slovo blbec ovšem má široký rozsah. Chruščov v žádném případě nebyl blbec, ba nebyl ani politickým diletantem. Byl bohužel cholerikem, ba až deviantně neschopným diskuse. Jeho vůle spojená s činorodostí a nereálným hodnocením možností své země, se tak stala vážným rizikem pro celou zem.

Doslova katastrofálním byla jeho metoda „překonávání kultu Stalinovy osobnosti“. Svět se nikdy nedověděl, která mocenská skupina uvnitř nejužšího vedení tehdejší ještě VKS(b), koncipovala tu děsivou „tajnou zprávu“, zda to nebyl dokonce Chruščov sám. V každém případě ale šlo o jeho obrovský omyl ve funkci prvního tajemníka strany. Což dosvědčuje nejen to, že všichni antikomunisté ji neustále vychvalují výš jak do nebes. Zkušený člověk, nadto politik, by se tak hloupě nechoval. Ten by totiž věděl, že je nutné postupovat v jednotlivých krocích. Stalinovu éru měla v prvém kroku analyzovat komise historiků, pak prodiskutovat široká stranická veřejnost. Mezi tím bylo možné omilostnit vězně, všemožně jim pomoci při začleňování do života, ba mnohé i odškodnit. Za tu dobu by měla strana, tedy především její byrokratický aparát, potřebný čas se vypořádat sám se sebou. Mohl se dokonce obnovovat systém sovětů a jiných demokratických struktur. Vývoj by ukázal i další možnosti posilující životaschopnost socialismu.

Chruščovova eskapáda měla naprosto opačný účinek. V žádném případě neposílila důvěru ve stranu, ale definitivně ji podkopala. V cizině dokonce zničila. Ze strany Chruščova to byla naprosto nesmyslně překotná aktivita, ať už ho k ní vedli jakékoliv důvody. Díky tomu jej lze bez diskuse považovat za prapůvodce zániku SSSR.

Gorbačov

Definitivním jeho hrobařem se pak stal Gorbačov. Druhý to vůdce, který na svou funkci jednoznačně nestačil, ba ani nedorostl. Zatímco Chruščovovou charakterovou vadou byla neschopnost diskuse, Gorbačovovou charakterovou špatnou stránkou byla chorobná ješitnost. Ta způsobila, že stál tvrdohlavě za svými výmysly, které s těmi Chruščovovými měly jednu zásadní společnou charakteristiku. Neznalost reálné situace ve své zemi. A stejně jako Chruščov se individualisticky rozhodl iniciovat prakticky okamžité změny nebývalého rozsahu. Také nikdy nepochopil onu základní lidovou moudrost že i toho dobrého se musí lidem dostávat pomalu a v malých dávkách.

Demokratické struktury se musí dlouho budovat a veřejnost k jejich užívání musí dorůst. Ještě horší je to se svobodou. Národ, za který skoro století myslela „věrchuška“ se také musí svobodě pozvolna učit a zvykat si na ni, čili vnímat odpovědnost za své činy. Svoboda sama o sobě totiž není žádnou hodnotou, ani kladnou, ani zápornou. Vždycky je pouze a naprosto rozhodující, k čemu je užívána a využita.

Závěrem jenom shrnutí. Za zánik Sovětského svazu může jeho zřizovatel, který svou netrpělivostí zplodil nedonošené dítě. Může za něj i Stalin, který vybudoval systém, jenž byl vhodný pro válečnou dobu a příliš riskantně závisel na vlastnostech a hlavně na řídících schopnostech jedince, který stát řídil. Ovšem konkrétními hrobaři byli Chruščov a Gorbačov, jejichž osobnostní vlastnosti bránily tomu, aby byli opravdovými vůdci.