Předznamenávám, že slova, termíny, či pojmy jako pravda, lež, láska, nenávist, zlo, dobro a jim podobné, mně v politických textech připadají natolik nepatřičné, že je považuji za politický kýč. Když pak s nimi šermují známí politici, ústavní činitelé, či nejvyšší úředníci státu, tak za tím cítím nějaké to čertovo kopýtko.

Nenávist přece ani historicky není zas tak hrozným společnostním jevem, že by se jejím potíráním musely zabývat dokonce orgány činné v trestním řízení. V naší kultuře, založené mimo jiné na křesťanské tradici, dokonce ani katolická církev nezařadila nenávist mezi sedm hříchů hlavních, nesprávně řečeno smrtelných, ale zcela oprávněně považovaných za kardinální, neboť každý z nich je pramenem celé plejády jiných hříchů. Při tom, alespoň v mých očích, je nenávist pro naše společenství více nebezpečná, než hněv, či pýcha, nebo v poslední době než kupříkladu smilstvo.

Připomeňme si ale, že církev zmíněných sedm hříchů deklarovala už před jedním a půl tisícem let, kdy byla součástí veškeré moci. Její nejvyšší pastýři v jasně červených dresech, kteří zmíněnou sedmičku uzákonili, ze zkušeností víc jak dobře věděli, že v mocenských střetech se projevům nenávisti nelze vyhnout. Příkladem jim konec konců byly posvátné knihy Starého zákona, v nichž jediný Bůh byl plný nenávisti vůči každému, kdo i jen zapochyboval o jeho moci.

Z předešlého odstavce ale také plyne, že ne každá nenávist je odsouzeníhodná. Tehdy, ale i dneska. Podle čehož se chovají i naši současní rytíři antinenávisti. Pokud sleduji jejich činnost, či spíše nečinnost, tak vidím, že nenávidět třeba Rusko, Putina nebo ČLR je pro ně normální. Nejvyšší vojevůdci NATO přece nejlíp ví, kdože je našim úhlavním nepřítelem a nepřítele přece nelze milovat, naopak musí být nenáviděn. Nenávidět Babiše či Zemana je rovněž vítané, to oni totiž boří bábovičky polistopadových snů a utopií všech samozvaně opravdových demokratů a vyznavačů svobody, čti fanatických, demagogických a dogmatických Havlových pohrobků. A konečně nenávidět vše levicové, komunisty a celý minulý režim je povinností, neboť jde o dobu zločinnou, jak zní zákon sametové revoluce. O dvojím metru přístupu státu k nenávisti docela dobře poslouží jen jeden příklad. Řeporyjský rychtář si dovoluje z otvoru k přijímání potravy udělat anální otvor, z něhož proudí ta nejvulgárnější lejna nenávist a…nic. Jedno veliké nic.

Nějaký čas jsem již přesvědčen, že šiřiteli nenávisti u nás jsou nejaktivnější z demagogů svobody a demokracie, v nichž se Havlovo motto o lásce zákonitě zvrtlo na svůj protiklad. Jenže znalci politické atmosféry i v jiných zemích světa dokladují, že nenávist roste i v mnoha jiných státech, ba snad v celém světě. Přináší ji podle nich sama podstata celosvětově dominujícího kapitalismu. Prvotní základ vytváří již jeho individualisticky sobecká ideologie životního stylu, měnící pozvolna celé lidské společenství v predátorské. Nejviditelnějším důvodem růstu nenávisti je s velkou pravděpodobností stále se zvyšující diferenciace mezi lidmi vytvářející, mimo jiné, rostoucí počet lidí upadajících do bezvýchodné situace. Vysoce produktivní pro nenávist je rovněž současná nestabilita, až chaos.

Dnešní mocní nedovedou odstranit uvedené příčiny nenávisti, tak se ji snaží zakazovat, až kriminalizovat. Na počátku šlo jen o zanícené nadšence coby prospektory nenávisti, ale postupem času vznikají celé kohorty profesionálních fízlů, donašečů a v konečném pak cenzorů a šerifů vykonávajících i mimosoudní potírání „nenávisti“, čti všeho, co neodpovídá jejich vnitřnímu přesvědčení. To všechno není v prostředí nelítostného politického soupeření nic nového. Teprve moc, která ztrácí sebejistotu a víru v nezbytnou podporu davů, začíná si vymýšlet nové formy mocenského boje.

Nebývalé zostření veškerého politického a mocenského soupeření naprosto samozřejmě přinesla existence internetu. Ta prokletá tribuna, kde každý „syčák“, podle příslušníků panské vrstvy, může rozdávat rozumy, kritizovat kdeco a dokonce napadat každého ze současných mocipánů, ba až celou vládnoucí vrstvu. Nejrizikovější pro každou moc pak je, že se pomocí sociálních sítí může nesouhlas s mocí nejen šířením posilovat, ale navíc organizovat. Tedy nebývale zesílit každý odpor vůči moci. Proto je výsostným zájmem moci v době internetové, umět zajistit indikaci každého zrnko nenávisti vůči sobě v samotných počátcích, včas ji znemožňovat a tím zajistit její nešíření. Na tak obrovský rozsah činnosti nestačí amatérské občanské nadšení. Tady musí nastoupit vysoce specializované a zkušené instituce státu.

Není proto divu, že přímo v budově Ústavního soudu se konala konference pracovníků justice, státního zastupitelství a dalších pečovatelů o správné chování občanů v naší společnosti. Téma bylo úzké, „O nenávisti na internetu“. Důležitost konference byla podtržena účastí nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského a vrchní ombudsmanky Anny Šabatové. Najít metodiku jak hledat, mazat, jinak postihovat až trestat projevy a především šíření nenávisti na internetu, to bylo hlavním úkolem nejvyšších úředníků státní moci. Cíl je nasnadě. Postupně formulovat všechny činnosti související s projevy a s šířením nenávisti, které budou postiženy trestním právem.

Od počátku celého tažení proti nenávisti jsem měl podezření, že mocným vůbec nejde o současně se rozmáhající projevy nenávisti, ba ani o její šíření. Pravý důvod veškerého mocenského snažení proti nenávisti se provalil teprve pokusem o definování nového trestného skutku, jímž má být „předsudečná nenávist“. Tehdy se dokonale odhalilo ono čertovo kopýtku celé protinenávistní aktivity.

Základním jejím smyslem je navyknout veřejnost na to, že mocní začnou regulovat právo na dosud bezmeznou svobodu slova. Lidé by si postupně měli zvykat na to, že některé jejich projevy budou cenzurovány, ba až trestně postihovány. Je to příprava na drsnou budoucnost, v níž mocní budou opět bojovat o svou nadvládu. Proto víc jak samotné projevy nenávisti, hodlají co nejúčinněji znemožňovat její šíření, které nebývale zvýšil internet. Projevy nenávisti budou sice mocní mazat, ale sami pro sebe vnímat jako zpětnou vazbu, z níž se poučí. Aniž dají šanci veřejnosti si to vůbec uvědomit.

Podtitul tohoto textu by mohl kupříkladu znít, sametová revoluce uskutečňovaná pod heslem vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. K čemuž hned na úvod tvrdím, že větší politický kýč jsem za celý svůj dlouhý život nikdy nezaznamenal.

V uvedeném podtitulu totiž, mimo jiné, není ani jedno sdělení odpovídající realitě. Už samotné heslo neříká, zda pravda a láska jsou cílem či pouze metodou „revoluce“.

Sametová revoluce.

Revoluce je termín, pod kterým si různě ideově zaměření lidé představují mnohdy až diametrálně odlišný společnostní jev. Jeho kontext se totiž od revoluce v Anglii z roku 1688 vyvíjel. V současnosti se asi lze dohodnout, že hlavními rysy zmíněného jevu jsou:

–   Mnohostranná společnostní přeměna v politické, hospodářské, mocenské, sociální, ba i kulturní oblasti.

–   Likvidace dosavadní, ustálené konformity ve společnosti.

–  Vytváření systému, který historicky v dané společnosti dosud, alespoň v jedné ze zmíněných oblastí, ještě nikdy neexistoval.

Jsou autoři, kteří za rys revoluce považují rovněž aktivní účast lidu, třeba ve formě povstání. V mých očích jde o poněkud matoucí rys, protože pro mé chápání není jasné, od jakého počtu „lidu“ už jde o lidové povstání. Při mém způsobu myšlení jsou aktéři každé revolty lidé a nezáleží vůbec na jejich počtu. Úlohu „lidu“ vnímám spíše v tom, že naprostá většina společnosti se vůči prosazeným změnám nepostaví na odpor a formou pasivní rezistence je fakticky podpoří, i když s nimi nesouhlasí. Což bylo klasicky vidět v případě rozdělení našeho společného státu.

Kdo se ztotožní s uvedenou minimální definicí revoluce, musí konstatovat, že události zahájené v naší zemi 17. listopadu 1989, revolucí nejsou. Sice jde o skoro totálně všestrannou změnu stávajícího režimu, ale ta nebyla v našem regionu ničím novým. Naopak. Změna, započatá v únoru 1948 přinesla v naší zemi jevy, které v ní do té doby nikdy neexistovaly, takže je lze považovat za skutečnou revoluci. Potom změny z poslední dekády minulého století, provedené v naší zemi, byly ve skutečnosti kontrarevolucí. A podle některých jejích jevů dokonce revanšistickou pomstou.

Slovo sametová je rádoby poetické pojmenování vzniklé na samém začátku změny. Je prvním příznakem politického kýče a to i tehdy, pokud nešlo o záměrnou absurditu autora celého motta. Fakt, že obrovské přeměny se obešly bez ozbrojeného střetnutí, nesvědčí o celkové sametovosti. Změna systému totiž zmařila hodně životů i bez ozbrojeného boje. Jen kupříkladu jako následek divoké amnestie z Nového roku 1990. V dalším průběhu celá změna nebyla sametovou ani náhodou, pokud si uvědomíme, kolik lidí přišlo o zaměstnání, kolik majetku bylo odcizeno celé zemi a kolik nových konfliktů bylo změnou založeno.

Vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí.

     Když Indira Ghándiová ve funkci premiérky Indie navštívila Československo, obdržela na Univerzitě Karlově čestný doktorát. V doktorandském projevu řekla větu, která mi uvízla navždy v paměti. Prohlásila, že i kdyby existovala jediná pravda, tak k ní vždy vede tisíce cest. Nejen z tohoto poznatku, alespoň podle mne, plyne, že nikdo nikdy nemůže tvrdit, že má jedinou, nadtož absolutní pravdu. Tu by mohla mít jenom bytost, která ví všechno i o konci budoucnosti, v níž se může ona absolutní pravda přece jenom projevit. Každý, kdo si je vědom, že historii ani náhodou není ještě konec, musí dospět k názoru, že politika je pouhopouhou cestou a jednotlivá politická rozhodnutí pouze milníky na ní, v žádném případě ne nezvratnými, a v žádném případě ne konečným cílem.

Každý, kdo o sobě tvrdí, že má pravdu, tak se fakticky dopouští klamu, nebo vědomě či záměrně v hrdlo lže. Ne, že by na cestě vývoje poznání neživého universa, či třeba i lidské společnosti, vůbec neexistovaly po dlouhé generace platné pravdy, ale vždy mají do absolutnosti daleko. Každý moudrý člověk by si měl proto umět připustit, že „pravda“ jeho přesvědčení je doslova nicotná, bude určitě změněna a podle toho se i chovat. Především být nanejvýš opatrný v tvrzení, že jeho pravda je nějakým definitivním vítězstvím pravdy s velkým P, nad jakoukoliv lží.

Užití slova pravda v hesle společnostní změny je v nejlepším případě matoucí a manipulativní propagandistický nástroj. V tom nejhorším pak vědomá lež. Příklad absurdního myšlení, v němž tvrzení o pravdě je lží. V každém případě jde o politický kýč.

Užít slovo láska v sociálním boji je pak už buďto absurditou na druhou, nebo drzým cynismem. Absurditou, která pak naprosto zákonitě musela přerůst v bombardování s jakýchsi pofiderních humanitárních důvodů. Kdo bojuje, tak své přesvědčení miluje víc, než životy odpůrců. Poněkud podivná to láska. Přesněji, je to ten nejvyšší projev sobecké pýchy.

Druhou absurditou je, že mizející láska je vždycky vystřídána lhostejností, nebo nenávistí. Nevím, jestli se někdy zkoumalo, jaké charaktery inklinují k té, či oné transformaci, ale obě jsou pro politiku nebezpečné. Lhostejnost se projevuje nezájmem veřejnosti o dění kolem sebe a nenávist naopak je ve svém důsledku sebezničující. Nehledě na to, že v průběhu dění je nenávist provázena celou škálou negativních jevů od vulgárního vyjadřování po zvrhlé přání smrti odpůrcům.

Pravda a láska tedy ve své podstatě ani nemůže zvítězit nad lží a nenávistí. Sama se v průběhu času totiž na ně změní. Nejlépe je to vidět právě na vývoji naší společnostní tranzice po třiceti letech. Havlova kýčovitá a snad jen naivní ideologie metody prováděné změny, zplodila, mimo jiné i doslova psychopatické následovníky a velmi nebezpečný rozvrat celé společnosti, který je zatím tlumen pouze pasivní rezistencí její obrovské většiny. Napsal jsem „snad jen naivní ideologie“, což by mělo provokovat znalejší osobnosti k přesnějšímu hodnocení úlohy Václava Havla nejen na změně započaté 17.11.1989, ale především vlivu jeho ideové konstrukce na následný vývoj až po dnešní dny. Do té doby já jeho vliv osobně považuji za sametovou lež.

Ahoj Václave.

Zásada první. Kdo chce spravovat stát, což jsou všichni ústavní činitelé a  mnozí další, obvykle Ústavou jmenovaní úředníci, nadtož kdo jej chtějí řídit, což byli třeba komunisté, ale i Babiš, tak to především musí umět. Jsou státy, které na to mají vysoké školy, někdy až šestileté, které produkuji opravdu kvalitní státní byrokracii.

Zásada druhá. Každý funkční stát své procesy upravuje právním řádem, tedy nejen zákony, ale i vyhláškami a dalšími podzákonnými normami. Těm s dlouhou historií, pak pro některé standardní situace postačí i tradice, aniž je kodifikovaná.

Třetí poznatek. Polistopadový právní řád obsahuje prý, alespoň podle odborníků, už jeden milion stotisíc zákonů. Těmi je upravena kde jaká nicotnost. Při tom všechny státní symboly, pocty a další náležitosti upraveny, kromě hymny, vlajky a znaku nejsou. Jen tak na okraj. Symbolem státu není prezident a přece v každé školní třídě a na každém úřadě visí jeho fotografie, jako za císaře pána.

Čtvrtý názor. Nejpozději při pohřbu prvního polistopadového prezidenta měl Parlament ČR za povinnost kodifikovat patřičný pohřební ceremoniál pro prezidenty a dokonce zvlášť pro exprezidenty a zvláště pro zemřelé ve výkonu funkce. Nevím, jak by se ten ceremoniál měl jmenovat, ale to není důležité, to by bylo určeno zákonem. Já bych se nebál označit jej za pohřeb hlavy státu, či dokonce přímo prezidenta. Při tvorbě té normy by asi bylo vhodné kodifikovat i něco jako státní pohřeb. Což by byl každý pohřeb, který by byl státem zorganizován, státem zaplacen a realizován.

Až potud asi není mezi námi žádný rozpor. Ovšem onen státní pohřeb by byl zdrojem mnoha politických bojů, pokud by nebylo uzákoněno, kdo má na něj nárok. Komunisté to měli jednoduché, ti se prostě s nikým jiným nemuseli bavit, takže měli tento problém propracován do daleko větších podrobností. Bylo například stanoveno, kdo má nárok nejen na státní pohřeb, ale i na umístění sochy, kdo bysty a kdo jen akademickým malířem namalované podobizny, umístěné na nějakém veřejném prostranství, či interiéru. Osobně jsem proto zastáncem toho názor, žádný státní pohřeb nikomu neuspořádat. Vědcům ať to zaplatí eventuálně jejich univerzita, hercům třeba divadlo, jiným umělcům jiná instituce. Sám si pamatuji, že když zemřel básník s pseudonymem Petr Bezruč, že mu pohřeb zorganizoval tehdejší Národní výbor města Moravské Ostravy.

Stání smutek ať si vyhlašují mocní k čemu chtějí, to je jejich věcí. Ale opět, musí mít cit pro smýšlení veřejnosti a především to musí taky umět. Komunisté v den státního smutku prostě nařídili zavření hospod, kdyby tehdy byly herny, tak samozřejmě i těch. Televize mohla vysílat jen vážné pořady a nesměly se pořádat žádné jiné, než pietní akce. Jenže dneska by se objevili řvouni, že je tím ohrožována jejich svoboda.

A nyní ke konkrétnímu pohřbu Gotta. Babiš zareagoval typicky pro svou osobu, emotivně, snad i proto, že pro něj byl Gott symbolem. (O tom později). Všichni ostatní měli jej maximálně pokárat, ale ne jej až vulgárně napadat a co je nejpříšernější, dehonostovat při tom Gotta v době, jak se u nás říkalo, když ještě ani nevychladnul. Ti všichni, ať byli motivováni jakkoliv, se projevili jako, slušně řečeno neslušní lidé. Správně jim někdo napsal, cituji: “Pravda a láska? A kde je slušnost!”. Jelikož některé dokonce osobně znám, tak si dovoluji tvrdit, že byli vedeni postranními úmysly, které neměly ani s Babišem, ani s Gottem nic společného. Osobně za nejhnusnější jsem považoval výroky politiků. Ti mnozí rádoby umělci od herců přes režiséry po zpěváky, jimž se všeobecně dneska pohrdavě říká Havlárka, k níž patří, jen pro příklad, Hutka, Hřebejk, Rejžek, nejmladší Hrušínský, ti jsou nejen pro mne, ale už i pro odborníky osobami psychicky nemocnými, protože jsou nositeli nezvladatelné nenávisti a já tvrdím, že jsou na ní dokonce závislí. Z vyjádření politiků osobně za vrchol zla považuji vyjádření Rychetského a Schwarzenberga. U Rychetského šlo dokonce o podlost a u toho druhého za vrchol drzosti. První byl ve vysokých vládních funkcích od ledna 1990, sám jsem ho zažil, že docházel už tehdy jako generální prokurátor na zasedání federální vlády a jako vrcholný funkcionář státu a ještě k tomu právník, měl to být on, kdo již před čtvrt stoletím měl připravit zákon o uctění památky významných osob nově se tvořícího státu. V mých očích prostě a jednoduše lump, i když podle toho jak jej osobně znám, tak to byl je a bude až do smrti naprosto neschopný právník. Činnost ÚS pod jeho vedením je toho nezvratným důkazem. Už se tomu usmívají nejen ústavně právní odborníci, ale drze směji i trochu poučení laici. Říct veřejně o někom že si žil jako v bavlnce, když jsem celý svůj život, dokonce ještě před narozením žil coby dědický parazit je drzost, která překonala veškeré hranice absurdity, dokonce i té Havlové.

Gott si skutečně žil jako v bavlnce, ale bylo za tím napřed čtvrt století dřiny, vzestupů i pádů od svých prvních vystoupení v roce 1959 v Karlových Varech. Gott byl pro mou generaci absolutním symbolem. Provázel lidi mého věku celými dějinami poválečné populární hudby, což ocení především ti, kdo zažili ještě dozvuky muziky předválečné. Co je hlavní, on, stejně jako třeba Suchý, ale spíše Šlitr, nasadili tak zvané POP muzice vysokou laťku. Povýšili celou masovou kulturu na nový folklór, opravdovou lidovou zábavu a tvorbu. Gott navíc se rozdával, nikdy nepropadal manýrám hvězd, ani v tom klackovském věku. Šířil kolem sebe fluidum radosti, jakési lásky k lidem a proto jimi nikdy nepohrdal, jako zmíněná Havlérka, naopak si jich velice vážil. Potlesk byl pro něj na počátku doslova drogou a později byl za něj opravdu vděčný. Ti kdo jej znali, já nepatřím mezi ně, dokonce ani mezi jeho vyznavače, ti všichni vyzdvihují jeho slušnost, úctu k lidem a “normálnost”, řečeno nejobecněji. Byl to lidový zpěvák v tom nejpoctivějším slova smyslu.

Nějak jsem se rozepsal, ale přece jenom nakonec ještě jedna poznámka. Katolická církev zachránila pověst našeho zavšiveného politického prostoru. I když ji nemusím, vysoce si cením toho, že vypravila Gottovi důstojnou poctu za naši celou generaci jež mu byla povinna poděkovat za to, že jeho melodie nás provázely celým životem, aniž jsme mnohdy věděli, že je zpívá on. Uspořádáním církevního obřadu, kde stát sehrál roli pouze jakéhosi přicmrndálka, jsme mu myslím poděkovali co nejslušněji. Pokud si Gott skutečně přál církevní pohřeb, pak se mu dostalo toho nejprestižnějšího. Amen.

Děda

P.S. Věřil bys Václave tomu, že bych dneska byl docela rád, kdybych Ti mohl poslat “selfíčko” nad otevřenou rakví Petra Bezruče?!!

Myslím, že je to za můj dlouhý život poprvé, kdy státní smutek je i mým, opravdovým smutkem. Jak jsem již napsal mnohokrát i jinde, Gott nebyl pro mne v prvé řadě zpěvákem. Jsem totiž po celý život zatvrzelým vyznavačem lidového zpěvu, takže mám jiné krále, jako jsou třeba Moravský slovačiska Jožka Severin, či Jožka Černý, nebo zaťatí Valaši Jarmilu Šulákováí či Josef Laža. Z POP písničkářů jsem vždycky bral všechno jen od domácího Michala Tučného a zahraničního Johnna Cashe. Od všech ostatních zpěváků mám v oblibě jen několik jejich songů. Od Gotta a Matušky asi nejvíc, protože jich nejvíce nazpívali. Jak jsem ale napsal v úvodu, Gott u mne nebyl jenom zpěvákem. Čím déle zpíval, tím víc jsem viděl, že začíná být symbolem celé epochy naší generace, člověkem, který bez ohledu na dobové dění si zpíval své, někdy až banální, leč o to víc prostým lidem milé písničky. Na svých koncertech rozdával pohodu, radost, veselí a uměl pohladit po duši. Byla z něj cítit přirozená pokora a láska k publiku. Netajil se nikdy tím, že úspěch u něho je mu vším, smyslem celého jeho života. Posluchači a diváci mu stejnou mincí své opravdovosti opláceli. Nebyl obklopen jenom fanynkami a fandy. S rostoucím věkem jej ctili i lidé s dominancí rozumu. Nemám rád ta slova pýchy dnešních umělců, kteří o sobě tvrdí a často zdůrazňují, že jsou profesionály. Podle mne, kdo bere za svou činnost peníze, ten je vždycky profesionál, ať něco dokáže, či ne. Viz někteří naši sportovci. Gott ale opravdu uměl, napsáno s oním velikánským U. Snad i léčit, jak sám o sobě řekl v Ebenově Plovárně, že se cítí jakýmsi ranhojičem.

Jeho smrt, prakticky těsně před připomínkou třiceti let po politickém převratu, podle mne nějak zvrhle vybičovala naši společnost. Odkryla příšernou propast mezi rádoby elitou, smetánkou pražských havloidů, v mých očích doslova havloidiotů a zbytkem společnosti. Několik doslova ubohých lidí považujících se za veličiny, se ukázalo jako zrůdy doslova parazitující na mrtvole. Nejvíc jsem toto chování odsuzoval u Rychetského a nejméně u Schwarzenberga, kteří představovali dva póly oněch hnojometných zrůd. Rychetský žádal státní pohřeb pro Chramostovou a Schwarzenberg řekl, že Gott si žil v bavlnce. Výšplecht Rychetského je v mých očích ubožáckou touhou sdělit mocným, že i on by si za své disidentství zasloužil státní pohřeb. Rychetský má příliš vysokou funkci, ve státě, než aby si směl dovolit takovou pokleslou dehonostaci svého úřadu. Jeho verbálnímu výměšku se nejlépe vysmál sociolog Petr Hampl, když mu na dálku položil otázku, zda by žádal pro Chramostovou takový pohřeb, kdyby zemřela před rokem. Naopak výpotek senilnějícího mozku dementně vypadajícího aristokrata je pro mne učebnicovou ilustrací celé společenské vrstvy, jejíž zánik je naprosto nezbytným, takže se jeho dalšímu výpotku už ani vůbec nedivím. Je tou největší absurditou, jakou mohl zplodit spolupachatel Havlových celoživotních absurdit. Myslím, že v současné české společnosti není jiného člověka, který by si žil od narození, ba co dím, ještě před ním, v takové bavlnce, jako tuporozumářský „Černohorec“. On celý svůj život žil jako nejhnusnější lidský druh parazita na všelidství, čti, coby dědičný rentiér, tedy superboháč absolutně bez své zásluhy a přičinění. Pozůstatek to zrůdnosti dědicky mocných. Oproti tomu Gott se vypracoval doslova z nuzných poměrů a nic nezískal zadarmo. Vše, čeho dosáhl, neslo stopu jeho dřiny, potu, neskonalé píle a poctivé pokory k využití svého talentu. Jak říkají dneska mnozí, doslova božského talentu.

Poslední poznámka v této části pak patří všem, kdo uváděli různá jména lidí, kteří by si zasloužili pohřeb se státními poctami víc, jak Gott. Jmenováni byli především disident čili odpůrci minulého režimu, nebo přední váleční veteráni. Všem těm si dovoluji sdělit jediné. Disidentů jako Chramostová byli stovky a dalších odpůrců vlády KSČ, kteří nebyli vydržováni západem určitě tisíce, aniž se tím dneska chlubí. Hrdinských válečných veteránů bylo, je a ještě budou desetitisíce. Ovšem Gott, rozdávající pohodu, radost a potěšení víc jak půl století všem lidem bez rozdílů, což chci nejvíc zdůraznit, byl jenom jeden a mám neblahé tušení, že v našem národě asi jako jediný i navždycky zůstane.

Nejméně od prvého zvolení Zemana za prezidenta, první volbou vším občanstvem, se naše společnost víc jak viditelně diferencovala. Horší je, že v ní rostla neobvyklá nenávist. Po druhém Zemanově zvolení už jedna část naší veřejnost přešla k nepřetržitému nepřátelství vůči politické moci v zemi. Odpůrci současné politické reprezentace státu sami sebe, s pýchou jim vlastní, považují za lepší, zasloužilejší, ba odpovědnější část naší země. Nejhnusnější pak je, že pohrdají naprostou většinou zbývající veřejnosti našeho národa. Zatím co po celé dějiny česká inteligence, včetně její umělecké vrstvy, zvedala národ z bažiny zapomnění, dnešní příslušníci havlárny, jinak je pojmenovat nedovedu, svým národem pohrdají, chtějí mu diktovat a nepokrytě jej ovládat. Hanba jim. Milionkrát hanba!! To Gott byl celý život pokračovatelem dlouhé plejády velikánů obrozujících národ. Sláva mu. Věčná sláva.

Následující dovětek píši po shlédnutí zádušní mše za Gotta.

Blízká data smrti Chramostové a Gotta otevřela v naší společnosti hráze mnohaletého sociálního boje. Hráze uvolňující stavidla obrovské nenávisti. Jeden moudrý tvůrce současnou atmosféru v naší zemi nazval dokonce studenou občanskou válkou. Reprezentanti státu a církve, podle mého soudu uspořádali opravdu bezchybný akt smíření života jednoho člověka s vesmírnou věčností. Přál bych naší zemi, aby s pohřbem Chramostové, ač asi nebude tak velkolepý, vytvořily první krok ke zklidnění nejen politické atmosféry v zemi. Přeji si, aby všichni, kdo se chystají připomenout si třicetiletí politické změny v zemi, si za své krédo vytkli jediný cíl – občanský mír.

Vybral jsem si jediný text z webu protiproud.cz, tedy názorově velmi odlišného reprezentanta od mého vidění světa. Jeho autor oním textem o sobě prokazuje, že je spíše nesmiřitelným nepřítelem levice, než objektivně uvažujícím publicistou. Příslušníky levice považuje za aktivisty, kteří ohrožují naši společnost. Tvrdí, že náš veřejný, politický prostor již delší čas levičáci indoktrinují přes jakási „kontrolní“, či spíše zkušební média, za něž autor vydává především Britské listy, Deník Referendum, A2larm, Radio Wave. Jakmile jsou jejich redakcemi autoři prověřeni, získají posty expertů v ČT, Bakalových Aktuálně.cz, Respektu a dalších, díky čemuž jsou pak již oním rizikem pro naši zem.

Abych si udělal představu, kdo jsou ti levicoví aktivisté, začetl jsem se do textu pečlivěji, než to dělám obvykle. Byl jsem však doslova zaplaven termíny, jejichž obsah a smysl mi zůstává poněkud nejasný, protože je spíše politickým poetismem, projevem vášnivého zaujetí, až třeba té, odsouzeníhodné „předsudečné nenávisti“.

Hned v titulku textu mne zaujal termín MLADÍ BOLŠEVICI, což byl asi ten první impuls, proč jsem si text pečlivě přečetl, jak jsem se již zmínil. A běhen čtení textu jsem narazil na záplavu pojmů, o kterých nevím přesně co znamenají, co vyjadřují, či koho vlastně popisují. Záměrně je vyjmenovávám ve zvýrazněné formě. Jsou to výčtem:

NEOMARXISTIČTÍ REVOLUCIONÁŘI

PROGRESIVIČTÍ AKTIVISTÉ

TYRANIE „LIBERÁLNÍ“ DEMOKRACIE

ZELENORUDÉ NÁBOŽENSTVÍ

RUDÍ TŘETÍ INTERNACIONÁLY

SOUČASNÁ „KOMINTERNA“ VYCHÁZEJÍCÍ Z FRANKFURTSKÉ ŠKOLY

GLOBALISTICKÉ ELITY

HAVLISTIČTÍ HARCOVNÍCI

EURO-UNIJNÍ „KOMINTERNA“

NEOMARXISTICKÉ STRUKTURY

CHOBOTNICE NEZISKOVEK

PROGRESIVISTICKÁ AGENDA VE ŠKOLÁCH

ANARCHOFEMINISTKA

SOROSOVA ARMÁDA

ANARCHOKOMUNISTICKÁ SCÉNA

EXTREMISTICKÁ LEVICOVÁ SCÉNA

LEVIČÁČTÍ FANATICI

LEVIČÁCKÁ INDOKTRINACE

NEJBOJOVNĚJŠÍ POULIČNÍ GUERILLY U NÁS

U dalších pojmů mne poněkud zmátlo, koho to za ně autor vydává:

NEJRADIKÁLNĚJŠÍ LEVIČÁČTÍ ANARCHISTÉ. Zmátlo mne například, že je mezi ně řazen vedle Jakuba Patočky, třeba Jan Čulík.

VLAJKOVÉ LODĚ NEOMARXISMU – Prý Britské listy, Deník Referendum či A2larm.

FANTASMAGORICKÝ OBOR SOCIÁLNÍ ANTROPOLOGIE údajně na fakultě humanitních studií UK

V celém textu jsem našel jediný pojem, který byl v mých očích dost jasně určen. Je jím slovní spojení ČEŠTÍ ELFOVÉ – V textu definovaný slovy, cituji: „…speciální jednotka internetových fízlů zaměřených na udávání spoluobčanů, kteří nemají ty jedině správné, pokrokové názory a odváží se to navíc dávat veřejně najevo“. Konec citace.

Autor dokonale zvýšil zmatek v mé hlavě, když mezi média spolupracující s levicovými až anarchistickými osobami zařadil kupříkladu i ČT, Respekt, Bakalovo Aktuálně.cz , Romea, či Radio Wave. Tolik fakta.

A nyní můj částečný závěr

Z vlastní zkušenosti vím, že pokud spolu chtějí hovořit lidé různých světonáhledů, ba dokonce jen národních, či státních celků, musí si předem ujasnit, co který jimi užívaný termín, vlastně znamená. Jinak jedna strana dialogu neví, o čem vlastně druhá strana hovoří.

Pokud někdo nerespektuje toto pravidlo diskuse, pak se mi zdá, že nemá o dialog vůbec zájem. Jinými slovy trpí přesvědčením, že je nositelem jakési jediné pravdy. Což obvykle vytýká svým odpůrcům. Tolik obecně k textu.

Konkrétně si dovoluji tvrdit, že naprostá většina v textu uváděných, pro společnost údajně nebezpečných jevů, vůbec není levicová. Za levicové je vydává, a podle mne záměrně, právě mnoho pravicových veřejných aktivistů od politiků, přes mediální pracovníky až po učence humanitních nauk. Za levici jsou záměrně vydávány názory a chování, která nemají pravolevý charakter, nebo jsou dokonce produktem prosazování opravdových zájmů pravicových sil, vlivů a jejich reprezentantů.

Doslova prales neurčitých pojmů je jen jednou z vyzkoušených metod hanobení levice přisuzováním jí názorů a chování, které s ní nemají vůbec nic společného. Na tomto místě už je asi zapotřebí sdělit čtenářům, o kterém textu konkrétně píši. Tady je: http://www.protiproud.cz/politika/4642-ticha-invaze-mladych-bolseviku-ministerstva-neziskovky-placene-statem-ct-cro-a-spol-uz-se-ani-neskryvaji-kdo-je-kdo-platime-si-sve-katy-dva-kroky-pro-zachranu-najde-se-v-parlamentu-sedm-statecnych.htm