RYBA SMRDÍ OD…ÚSTAVY.

Nejsou to jenom „tanečky“ Ústavního soudu, ale i jiné prvky našeho politického systému vykazují jednání, jež má poměrně značný stupeň neurčitosti. Proč tomu tak je? Protože to lze. Umožňuje to mimo jiné i naše Ústava. Za půl roku jí bude třicet let. Nejlepší to doba na její revizi. Zvláště když byla vytvořena pod tlakem času. Za druhé neprošla dlouhodobou veřejnou diskusí nejen odborníků, ale i poučených laiků, čti politiků, ale především veřejnosti, která jediná má v demokracii právo definitivně ji schválit. A za třetí byla uzákoněna naprosto nedemokratickým způsobem.

Napsal ji jeden odborník jako základní materiál k diskusi. Ovšem na diskusi bylo tak málo času, že je místy až chaotickou. Debata nad ní proběhla prakticky v úzkém kruhu právníků, spíše více politiků, než odborníků na stát a právo. Nezúčastnili se jí mnohé tehdejší renomované osobnosti státoprávní vědy, přednášející tento obor na nejvýznamnějších právnických vysokých školách v zemi.

Především ale diskuse nad základním zákonem státu nebyla veřejná. Odborníci nevystupovali v televizi, aby svými argumenty ve věci ústavně právní vzdělávali veřejnost, která v demokracii má garantovat její konečnou kodifikaci.

Ústava v časové tísni byla nakonec státu vnucena. Je ve skutečnosti jakousi „oktrojírkou“, akorát že ji „svému lidu“ nenařídil císař pán, ale pro ten účel nezvolené shromáždění dvou set zástupců národa v původně jiném státě.

Při tom se naskýtala jedinečná, až ideální příležitost vytvořit a přijmout základní zákon našeho nového státu výsostně demokratickou formou. Stačilo jenom, aby poslanci České národní rady tehdejší federální republiky Čechů a Slováků nepodlehli pýše a k dokumentu, který je zapotřebí vložit do kolébky nového státu, přistupovali výsostně odpovědně.

To, co vyhlásili za Ústavu ČR měla být jen a jenom jakási prozatímní ústavní listina. Místo toho, aby se tehdejší ČNR prohlásila za právoplatný zákonodárný sbor ČR, měla vyhlásit veřejnou diskusi o nové ústavě. Měla určit termín, do kterého měla být nová Ústava ČR vypracována a měla schválit proceduru, jakou bude definitivně vyhlášena. Obvyklý demokratický postup předpokládá, že zákonodárná instituce, která zpracování uložila, novou ústavu schválí. Ovšem nevyhlašuje coby platnou ústavu státu. V ten den totiž daný zákonodárný sbor vyhlásí nové volby do sněmovny a při nich zároveň plebiscit o ústavě. Pokud plebiscit text schválí, tak jej nově zvolený zákonodárný sbor pak může, či nemusí vyhlásit jako skutečnou Ústavu ČR, která teprve potom platí. Nic takového naši politici nedokázali, čímž mimo jiné silně popřeli demokratickou podstatu našeho nově se vytvářejícího státu.

Není sice absolutní jistota, že by tímto procesem vytvořená Ústava ČR byla bezchybná, jde vždycky jen a pouze o dílo člověka, ale určitě by nebyla tak zmatečná, jakou ve skutečnosti ta současná je.

ČESKÁ REPUBLIKA SE STALA PRO RUSKO NEPŘÁTELSKÝM STÁTEM.

V roce 1993 byla sjednána Smlouva mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci. Podepsali ji Jelcin a Havel. Od té doby jsme projevili několik nepřátelských aktů vůči smluvní „přátelské“ zemi.

Vzpomenu si asi jenom na některé. První to byl tlučhuba Zaorálek, který v roce 2018 vykřikoval, že dnešní problém vztahů mezi Ruskem a ČR je rok 1968. Osel, ani si nevzpomněl, že do naší země tehdy nevtrhli Rusové, ale SSSR pod vrchním velením Ukrajince Brežněva. Kolem roku 1968 se v roce 2018 vyskytlo více nenávistných aktů, jejichž vrcholem byl asi pořad „agenta“ cizích mocností jakéhosi Václava Moravce, který je inventářem ČT asi jako Marek Benda inventářem, sněmovny ČR.

Ovšem naprosté vítězství iracionálního chování vůči Rusku jsme se dočkali v posledních letech. Zbourání sochy osvoboditele Prahy, vulgární vystoupení Řeporyjského prasete v ruské televizi, zbudování pomníku Vlasovcům, přejmenování náměstí se sídlem Ruské ambasády a další. To jsou jednoznačné akty vypovídající o nenávisti ubožácké části rádoby Čechů. V té době totiž několik průzkumů veřejného mínění naopak potvrdilo, že veřejnost vůči Rusku nenávist ve velké většině necítí. Dokonce víc jak 60% straších občanů, kteří zažili rok 1968 už v dospělém věku považuje dodneška Rusko za přátelskou zem.

Vycházím-li dokonce z celodějinné tradice Čechů, pak nikoho, kdo je zmítán nenávistí k Rusku nelze považovat za skutečného Čecha.

Vrbětická aféra, kterou spustil Babiš s Hanáčkem pod nátlakem Koudelky je v mých očích jednoznačným vrchole nepřátelství vůči Rusku. Pokud by dotační považovali Rusko za přátelskou zem, tak by se totiž chovali mnohem zdrženlivě. Bez přímých důkazů a jenom s podezřením přece nelze podnikat nějaké odvetné, nadtož ryze nepřátelské aktivity. Především Babiš by si to měl uvědomit. Kdyby se totiž veřejnost vůči Babišovi chovala tak, jak on k Rusku, tak by se nikdy nestal premiérem a s vysokou pravděpodobností už mnoho let bručel v base. Blbeček. I kdyby Rusko bylo vůči nám nějakou neutrální zemí, tak bylo povinností nejvyšších představitelů naší země řídit se pravidly diplomacie čili přednostně vyjednávat. Tak to přece žádají všechny poválečné celosvětové deklarace. Jednat a jednat. Na projevy nenávisti a aqž války je vždycky dost času. Oslově.

Rusko nejenže bylo náš přítel, ale je obrovské a na nadkontinentě absolutně rozhodující silou. Mít ho za nepřítele je nejen přílišným rizikem, ale doslova zlověstným osudem. Řečeno na tvrdo. Několik superidiotů vtáhlo naši zem do stavu nepřátel Ruska. Za celou existenci naší státnosti jsme v takové situaci nikdy nebyli. Je to tedy trvalé ohrožení samotného života našich potomků. A to nelze označit jinak než jako vlastizradu vy dočasní, ba víc jak krátkodobí, hnusní tajtrlíci cizích zájmů.

O VRBĚTICÍCH NAPROSTO JINAK

Vrbětický muniční velkosklad vznikl už za Masaryka, patřil armádě a v jeho areálu byla i kasárna pro vojáky, kteří ho hlídali. To je jediný nezpochybnitelný fakt. Všechno ostatní, co bude v dalším textu následovat, jsou pouhopouhé politické náhledy.

Dřevní původci Vrbětické aféry.

Havel ve svém svatém zanícení protiválečného politika zbrkle zničil výrobu těžkých zbraní na Slovensku, a ve svém projevu v Kongresu USA horoval pro zrušení Varšavské smlouvy i NATO. Mimochodem údajně za velkého potlesku kongresmanů.

Velice rychle mu ovšem bylo vysvětleno, že o zrušení NATO už mluvit nemá.

V roce 1998 když jmenoval novým náčelníkem Generálního štábu Armády ČR generála Jiřího Šedivého, byv poučen o nezbytné existenci NATO mu, coby vrchní velitel armády dal jediný úkol; převést naši armádu na standardy NATO. Kdyby byl ve skutečnosti takovým odpůrcem zbrojení a válčení, jakého ze sebe dělal když se dral k moci, tak by alespoň nyní svůj rozkaz upřesnil. Nařídil by vyřazované zbraně jako nástroje čistého zabíjení sešrotovat a munici, která nejde nějak repasovat, bez výjimky zničit. Nic z toho ten člobrdík, který kýčovitě a pokrytecky místo svého podpisu rád kreslil srdíčko, nenařídil. Ačkoliv nevyznával Klausovo dogma o tom, že vše zařídí trh, jednal přesně podle něho. Což byla z jeho strany čistá podlost. Už tam někde hledejme kořeny Vrbětického skandálu.

Jestliže se Havel dopustil prvotního hříchu, mohl se ještě tvářit jako Adam v ráji, že jako laik „to nemusel vědět“. V žádném případ ale nemá omluvu pro svou další činnost velení armády ČR, jmenovitě pak pan generál Šedivý.

Bylo jeho povinností zařídit, aby armádní zbraně nikdy, nikde, nikoho nemohly zabíjet. V žádném případě se neměly dokonce stát předmětem („zbožím“) byznysu soukromých osob. Že se tak stalo, je neomluvitelným zločinem. V zemích řízených rozumem, a ne pokleslými ideologiemi, ohodnoceným minimálně doživotním, u vojáků spíše hrdelním trestem.

Nebyl to však jen problém armády. Bylo povinností zákonodárců zakázat zákonem prodej armádních zbraní. A pokud ho v krajním případě povolit, tak pouze státní firmě, v jejímž vedení by byli vojenští znalci, nejlépe penzionovaní čili sociálně dobře zajištění. Jelikož to nejen neudělali, ale ani je to nenapadlo, jsou třetími zločinci v řadě Vrbětického incidentu.

A hledejme tedy další viníky.

     Každého občana by mělo zajímat, jak je možné, že zbraně čili nástroje vraždění nemají nepřetržitou, odbornou a v krátkých intervalech pravidelně kontrolovanou ostrahu. Že jsou dokonce skladovány v areálech, v nichž se nacházejí i výrobní a další podniky. Ještě katastrofálnější je stav skladování munice vyřazené ze zásob armády. Skladování mnohem bezpečnějších, průmyslových trhavin má tak přísné předpisy, že si vůbec nepamatuji, že by někdy někde došlo k jejich výbuchu. Jak jsem již napsal, armáda by vůbec neměla munici vyřazovat, ale pouze odborně ničit. Pokud by byla šance ji „recyklovat“, pak by po dobu před repasováním měla být skladována hluboko v podzemí a za stálého hlídkování armády. Jinou metodu by rozumný, a především mírumilovný stát neměl připouštět.

Obchod se zbraněmi by měl být povolen nejen se zahraničně politickými omezeními. Zásadně by měl náš stát zakazovat obchodování se zbraněmi, které sám nevyrábí. Munice by se neměla prodávat nikdy. Buďto se dá „znovupoužít“, nebo musí být zničena. Kategorický to imperativ pro všechny občany země.

Na závěr už jenom k samotnému vyšetřování výbuchu.

Kdyby platila alespoň pravidla, která jsem vyjmenoval, tak by výbuch vyšetřovali vojenští odborníci tedy osoby nejpovolanější. Ale i za situace „českého pořádku“, měla výbuch především šetřit vojenská politice, protože šlo jednoznačně o materiál vojenský, nikoliv civilní „zboží“.

Vojenského vyšetřování by se určitě zúčastnila vojenská rozvědka i kontrarozvědka, takže by bylo od počátku komplexnější.

Civilní policie došla k závěru, že výbuch byl způsoben neodbornou manipulací. Jelikož jsem spis nečetl, tak samozřejmě nevím, zda bylo definováno manipulací koho, na čí příkaz a proč. Zda manipulující měli k tomu kvalifikaci a nařizovatel navíc kompetenci. S ohledem na současný stav aféry mě tyto podrobnosti ani nezajímají. Ty jsou totiž posledními, které soud musí posuzovat při výroku viny, či náhody.

Ovšem tvrdím, že vyšetřovatelé měli mít mnohem víc hypotéz celé tragédie, čti smrti dvou osob. Sám jsem již tehdy měl čtyři, při čemž nešťastnou náhodu jsem absolutně vylučoval. Šlo přece o vysoce rizikový „obchodní artikl“, který mohou realizovat pouze a jen lidé nedopouštějící se chyb. Což je u výbušnin naprosto zásadní. Mé hypotézy před sedmi lety byly tyto:

1.Konkurenční rvačka mezi obchodníky.

  1. Vyřízení podvodu mezi mafiány.
  2. Kouřová clona zastírající černý obchod.
  3. Nespecifikovaná provokace.

V žádném případě mě ani nenapadlo, že by mohlo jít o zásah zahraničních tajných služeb. Ovšem vůbec nepochybuji, že vojenská rozvědka a kontrarozvědka, pokud by se podílely na vyšetřováni, by si takovou hypotézu zadaly.

Všichni, kdo dneska jsou chytří jako každý maršál po válce, by měli obyvatelům této země odpovědět především proč to všechno, co uvádím se vůbec stalo. Že tak široce zaviněný šlendrián způsobil, že po sedmi letech od katastrofy může o něm někdo tvrdit, že jde o zahraniční viníky a tak tu dávno odloženou minulost využívat ve svém politickém či jiném nebezpečném zájmu.

27.4.21

VRBĚTICKÁ VYŠETŘOVACÍ HYPOTÉZA, PONĚKUD JINÁ

V nedělním projevu a rozhovoru v televizi Prima prezident Zeman hovořil o dvou možných verzích Vrbětického incidentu. Velice mě překvapilo, jak duo Babiš Hamáček okamžitě vystartovalo s kategorickou pravdou, že existuje jen jedna vyšetřovací verze. A dokonce sdělili veřejnosti, že budou o tom přesvědčovt Zemana. Celá kauza je v mých očích drzou zpravodajskou hrou, jenže zatím se dá těžko vystopovat, které zpravodajské služby.

Před sedmi lety, když muničák vyletěl do povětří jsem byl jist, že jde o zahlazování stop po černém obchodu se zbraněmi. A už tehdy jsem měl dvě verze. Buďto jde o konkurenční boj dvou mafií na trhu se zbraněmi, nebo v tom má prsty přímo armáda ČR. Druhou možnost naznačovala velká intenzita výbuchu, který museli provést odborníci, jelikož ho nešlo iniciovat nějakým požárem, který měl ohloupit laickou veřejnost. Za druhé mi bylo podezřelé, že došlo za poměrně dlouhou dobu k druhému výbuchu, tedy i za stavu až hermeticky policií střeženého areálu.

Každý vyšetřovatel, který se pouští do jakéhokoliv šetření si udělá nejprve několik hypotéz a postupně je vylučuje. Já bych hned jako první použil tu, kterou jsem měl už před lety. Viníkem je armáda ČR. A dokonce s nitkami až do Generálního štábu. Navedla mě tomu okamžitá reakce generála Šedivého, který v mnoha jiných věcech na mě působil dojmem celkem uvážlivého člověka. Jeho první reakce byla na akademicky vzdělaného vojáka tak stupidní, že mi byla okamžitě podezřelá. Prý ten výbuch byl vojenským napadením ČR a on vůbec nepochybuje, že do toho byly zapojeny ruské služby. Asi jo, on to může vědět, protože byl náčelníkem Generálního štábu až do roku 2002, tedy v době, kdy se naše armáda masivně přezbrojovala na standarty NATO. Takže vyřazovala kvanta munice i zbraní. A je víc jak jisté, že se nejeden vojenský potentát na tom snažil nepaktovat. Buď jak buď, armáda se zbavila vojenského materiálu a už se nezajímala, co se s ním děje, což je fakticky vlastizradou, ale určitě trestuhodným zločinem proti bezpečnosti republiky.

Generální štáb armády má rozvědku i kontrarozvědku, předpokládám. Ty jsou určitě schopnější než civilní BISkoudelkováci. I tak jim trvalo mnoho let, než všechny indicie zmanipulovaly tak, aby svedly každého ne špatnou stopu. V klidu se pak čekalo na vhodnou příležitost. Abych nezapomněl. Od doby, kdy jsme členem NATO, je nepochybné, že Generální štáb armády ČR je plný NATO špiónů, kteří se asi podíleli na „komolení“ reality, především aby jí zajistili ruskou stopu. Nasvědčují tomu chabé znalosti o reáliích ruské rozvědky. Zatím tedy tolik k mé hypotéze.

DVA SOUDNÍ PROCESY.

První proběhl v USA s bílým policistou Chauvinem, po jehož rutinním zásahu zemřel Afroameričan. To v zemi rozpoutalo nejen neslýchané násilí, ale především nový jev, v němž mladí bílí fanatici pokroku poklekali před černochy a líbali dokonce těm negrům boty. Zvláště si v tom libovaly mladé bílé dívky. Benjamin Kuras o procesu píše, cituji: „Pochyby o Chauvinově vině do případu vnesly paradoxně už výpovědi svědků obžaloby, ještě před vyslechnutím svědků obhajoby. Ty pak vedly obhajobu k takovýmto závěrům: Chauvin neklečel Floydovi na krku, jak se předtím uvádělo, nýbrž na lopatce, čímž ho nemohl usmrtit udušením ani zastavením toku krve. Floyd měl pokročilou arteriosklerózu a utrpěl infarkt následkem předávkování metamfetaminem a fentanylem. (Fentanyl je čínský opiát, jehož předávkování svírá dýchací systém a na nějž zemřelo už bezmála sto tisíc Američanů). To potvrdila i výpověď patologa. V Chauvinův prospěch hovořily i mnohé výpovědi, že ho ohrožoval nepřátelský dav, který mu znesnadňoval situaci zvládat. Obhájce proto zdůrazňoval, že nelze stanovit vinu „mimo přiměřené pochyby“, jak žádá americký zákon, a že v nejkrajnějším případě jde o neúmyslné zabití. Porota ho však shledala vinným z vraždy, na niž se vztahuje 25 let vězení. VEŘEJNÁ ATMOSFÉRA OKOLO PROCESU BYLA TAKOVÁ, ŽE SI ŽÁDNÝ Z POROTCŮ, JEJICHŽ IDENTITY BYLY ZVEŘEJNĚNY, NETROUFL SE O TY PŘIMĚŘENÉ POCHYBY POKUSIT. TY NADŠENÉ POULIČNÍ OSLAVY CHAUVINOVA ODSOUZENÍ JSOU DOSTATEČNÝM NÁZNAKEM, CO BY SE DĚLO, KDYBY ODSOUZEN NEBYL. Jak ostatně vyhrožovali revoluční gardy jako BLM a Antifa“. Konec citace.

Druhý proběhl ve Francii, o němž Kuras píše, cituji: „Souzen byl jistý Kobili Traoré za vraždu židovské důchodkyně jménem Sarah Halimi v roce 2017, kterou nejprve fyzicky týral a pak vyhodil z okna, za antisemitských výkřiků a recitace „Alláhu akbar“. Bylo to odvolací řízení proti rozsudkům z let 2018 a 2019, jimiž byl Traoré zproštěn viny, neboť „jeho předávkování marihuanou mu vyvolalo epizodu deliria, čímž ho zbavilo odpovědnosti za jeho činy“. TADY ZASE VEŘEJNÁ ATMOSFÉRA ZŘEJMĚ BYLA TAKOVÁ, ŽE SI NIKDO NETROUFL TRAORÉHO ODSOUDIT. KDYŽ PŘEDCHOZÍ VERDIKTY KRITIZOVAL I SÁM PREZIDENT MACRON, SPUSTILA SE NA NĚHO SPRŠKA NAPOMENUTÍ, ŽE POLITICI NEMAJÍ CO KAFRAT DO SOUDNICTVÍ. V obou případech se loučíme se soudnictvím nezávislým.“ Konec citace.

Nejde podle mě jen o to, že soudnictví není nezávislé, protože případy závislosti rozsudku nejsou na Západě zas tak výjimečné. Nikdo nepopře, že u soudu mají vždycky “výhodu“ bohatí a ještě větší „privilegovaní“, ať již postavením, čí mocí. Dva uvedené případy, jsou prvními vlaštovkami podstatně jiné závislosti soudů. Závislosti na… ne to není demokracie čili vlády lidu, to je nadvláda násilí plodícího strach. Jmenovitě nadvláda pouličního davu, konkrétní to formy lůzy. Tedy ochlokracie.

NEPOPIRATELNÁ DŮVĚRYHODNOST.

Setkal jsem se s tímto jevem již někdy v roce 1967. Na veřejné schůzi KSČ našeho podniku, které jsem se zúčastnil jako mladý inženýr přesvědčovaný ke vstupu do strany, jsem v poměrně dlouhém diskusním příspěvku kritizoval některé kroky vedení strany. Přiznávám, že vůbec nevím, o jaké šlo. Na všech veřejných, odborářských a dalších aktivech té doby byl účasten také nějaký tajemník OV KSČ, který na závěr diskuse odpovídal na dotazy, reagoval na některé příspěvky, shrnul diskusi, eventuálně navrhl závěry, které by aktiv měl akceptovat.

Na zmíněné schůzi tentokrát nehovořil o ničem jiném než o mém příspěvku. A na závěr pak řekl pro mě zásadní větu, kterou ocituji doslova, protože jsem si ji tehdy zapsal do svého deníku, tady je: „Soudruh inženýr má podle svých znalostí pravdu, ovšem my máme tajné informace, které nás vedli k tomu, že jsme se rozhodli jednat tak, jak jednáme.“ V deníku pak mám jediný dovětek. Nemá smysl debatovat s nikým, kdo má vždycky možnost prosadit svůj názor za pomoci neprůstřelného argumentu o neveřejných informacích.

Nevěděl jsem, že již tehdy tuto techniku manipulace s veřejností používají všechny zpravodajské služby k tomu, aby ve skutečnosti nad svou společností vládly. V atmosféře tehdejší mezinárodní situace a chování komunistické moci u nás mne ještě ani nenapadlo, že její představitelé mnohdy ani žádné tajné informace nemají, ale dokážou je umně fabulovat a veřejnosti přesvědčivě prezentovat.

Jejich informace v takových případech tedy byly nepopiratelně důvěryhodné. Což znamená že tam, kde chyběly přímé důkazy byla použita formulace typu, že jde o z oprávněných důvodů utajované skutečnosti.

A bylo vymalováno.

Takže stále platí pro každého Čecha kardinální otázka dneška, kterou ze sebe vypotil penzionovaný generál v pozici rádoby prezidenta, cituji: „Věříte víc Putinovi, nebo BIS Koudelkovi?!

DVĚ POZNÁMKY K SOUČASNÉ SITUACI.

     První. V noci ze včerejška na dnešek jsem měl nějaký podivně realistický sen. Prezident Zeman abdikoval, což odůvodnil svým zdravotním stavem. Navrhl první kolo prezidentských voleb spojit s volbami do sněmovny, ať už řádnými či mimořádnými. Vyhlásil, že do té doby nebude provádět jiné úkony než ty vyloženě rituální. Tedy přijímání demise ministrů, či celé vlády, vyhlášení terminu mimořádných voleb a podobné nezbytnosti. Pak mám ve svém snu nějakou díru. V poznámce totiž uvedl, že nebude končit svůj mandát obligátním udělením amnestie, ale žádá, aby po instalaci nového prezidenta generální štáb armády sdělil veřejnosti poselství odcházejícího prezidenta čili jakousi jeho závěť. A pak už mám mlhu ve své vzpomínce, takže nevím, jak zdůvodnil ono podivné, své poslední přání.

Druhá. Od roku 1968 se v naší zemi rozrostl počet zvláštního druhu občana, kterému jsem říkal rusofobové. Stačil necelý týden, aby se z jeho příslušníků vydělila skupina extremistů, rudobijců. Ta začala mít dokonce podporu několika zemí. V prvé řadě USA a Británie, ale rovněž některých z členů EU, včetně několika jejích institucí, dokonce celého EP. Eskalace diplomatické války mezi ČR a RF, jejíž další kolo má být vyhlášeno českou stranou dneska v poledne, dává podle mě Rusku šanci provést to, co mělo udělat už při rozšíření EU o země bývalého socialistického bloku. Psal jsem o tom na svém FB už 19.4.21., že Rusko mělo zrušit své ambasády v těchto zemích. Nyní bych si opravdu počkal, kolik dalších zemí projeví víc než formální podporu ČR v diplomatickém konfliktu s RF. Putin tento týden oznámil světu, že si Rusko osobuje právo určovat červenou linii nepřátelství jiných států vůči své zemi, za níž už bude reagovat podle své vůle. Má tedy jedinečnou příležitost učinit vůči celé EU zásadní krok. Měl by ji považovat za to, za co ji její nejvyšší představitelé neomaleně vydávají. Tedy fakticky za jeden politický subjekt. Rusko by mělo uznat tuto tendenci, a zrušit svá velvyslanectví v jednotlivých státech EU a zřídit pouze jedno velvyslanectví pro celou Unii. Samozřejmě že ne v některém hlavním městě současných zemí. Logicky se tak nabízí Stuttgart.

TŘI NEJVĚTŠÍ LOUPEŽE V DĚJINÁCH PROVEDENÉ POD PRAPOREM SVOBODY.

Otrokářství existovalo od nepaměti. Když ve výjimečných případech dával otrokář svému otroku svobodu, byl povinen ho nějak zajistit z majetku, který otrok svému pánovi spoluvytvářel. Ve starověkém Římě z něj udělal kolóna, tedy zemědělce tím, že mu věnoval pozemek a někdy dokonce i dva otroky. Naprosto jinak tomu bylo, když se rušila instituce otroctví v celé zemi. Otroci získali svobodu a otrokáři si nechali veškerý majetek, který jim po celá staletí vytvářili nespočetné řady otroků.

Osvobozeným nezůstalo nic jiného než si od svých bývalých majitelů propůjčit půdu, na které by se mohli uživit. Jelikož si ji neměli za co koupit, tak za její pronájem museli platit svou prací na pozemcích staronového panstva. Dostali se tak z otroctví do nevolnictví a místo otrokáři teď zvyšovali bohatství feudálovi, čti vlastníku pozemků systémem povinného robotování. A staletí plynula, bohatství miniminority feudálů, později šlechticů obludně to cynického sebeoznačení panstva či vrchnosti, rostlo nad všechny meze, což dokazují dodneška zachované hrady a zámky. Skutečně nevím, co na té společnostní vrstvičce bylo šlechetného.

Když přišla doba rušení roboty a později i zrušení nevolnictví vůbec, tak opět se opakovala stará, pro vládce osvědčená metoda. Nevolníci obdrželi svobodu a feudálové si ponechali veškeré bohatství. Jestliže ta první loupež byla jakousi dlouhodobě probíhající všelidskou transformací, tak zrušení nevolnictví proběhlo v Evropě velice rychle, o což se přičinila nově se rodící a velmi dravá sociální skupina později označovaná za kapitalisty. Majetek otrokářů, který se dobou změnil na bohatství feudálů, se v té době transformoval na kapitál. Osvobození nevolníci neměli jinou možnost získání obživy než se nechat najímat jako dělníci ve vznikajících továrnách.

A od té doby to již všichni známe z vyprávění svých předků, a nakonec i ze svých vlastních životů. Dělníci už jenom díky svému rostoucímu počtu zajišťovaly vrstvě kapitalistů, nové to třídě vládců, tak nepředstavitelné majetky, bohatství a kapitál, že si na nich vynutili, aby se jeho části vzdávali. Tak postupně v rámci tak zvaných sociálních států vznikaly veřejné majetky, až veřejnoprávní kapitál a v socialistických dokonce společné majetky a státní kapitál. Jelikož tyto společné majetky zákonitě rostly, staly se poprvé v dějinách už celosvětově nebezpečnou konkurencí pro celodějinné soukromé vlastníky kapitálu, bohatství a majetku čili všedějinnou vrstvu vládců. Soukromí vlastníci, jejichž vlastnictví bylo globálně pořád ještě nesrovnatelně větší než ono společné, mu proto nedovolily další růst. Prohlásili společné vlastnictví za diktaturu správců společného majetku, ba až všezahrnující tedy totalitní nadvládu nad občany. Pod vlajkou jejich osvobození provedli svobodný rozprodej společného majetku, alias jeho privatizaci. Jelikož to ale byli jen a pouze oni, kdo měl volné prostředky k jeho koupi, tak ho získali. Tak byla provedena třetí největší loupež v dějinách pod praporem svobody. Občané získali svobodu a velkovlastníci peněz mají zase všechen majetek, bohatství, kapitál a dneska především finanční kapitál světa jako tomu je po celé dějiny lidstva.

Jak dlouho ještě?

JAK JSEM VNÍMAL KLAUSE

Po prvé jsem ho osobně viděl jako ministra financí Čalfovy vlády, který si se svou příznačnou drzostí prosadil setkání se všemi předsedy odborových svazů jejich nově se rodící celostátní instituce. To už jsem byl předsedou Federálního odborového svazu pracovníků v hornictví, geologie a naftového průmyslu. Za neskutečně drzé jsem tehdy považoval, že nás přišel přesvědčovat, aby odbory po nových mocnářích nežádaly zvyšování mezd a platů. Podle něj by to totiž bylo pro zaměstnance kontraproduktivní, protože bychom se svou aktivitou zvyšovali nezaměstnanost. Na předsedy neekonomy velmi zapůsobil, když jim prezentoval teoretickou závislost mezi těma dvěma společnostními a zprostředkovaně ekonomickými jevy na primitivní rovinné křivce.

Jako vzdělanému ekonomovi mi bylo hned jasné, že jde z jeho strany o podvodnou demagogickou aktivitu, protože jako ministru financí mu šlo především o to, aby se v zemi nezvyšovala inflace, která rovněž díky tlaku na vyšší mzdy roste.

Tehdy jsem ještě nic nevěděl o celé jeho ekonomická reformě, jak bohulibě svou transformaci z plánovaného na tržní hospodářství nazýval. Během měsíců dubna a května roku 1990 jsem ale už o ní a o něm měl jasno. Mnohokrát jsem se totiž s ním zúčastnil jednání ať již federální vlády, tripartitní komise, různých porad celostátních institucí, včetně třeba bankovní rady, jejímž byl předsedou. Navíc jsem se s ním několikrát dostal do přímého rozhovoru a jednou dokonce jsme se setkali v rozhlasovém studiu. O čemž snad ještě napíšu, pokud to nezapomenu, protože tím dokreslím jeho další dominantní rys povahy.

Poznal jsem bezpečně, že o skutečném národohospodářství tehdy nevěděl vůbec nic. O moc lepší to nebylo ani v ekonomice čili podmnožině národohospodářských nauk. O té kapitalistické měl jenom teoretické znalosti a o socialistické žádné z osobní praxe. Vždyť do té doby neměl nikdy nijakou vedoucí, jak se dneska s oblibou říká, manažerskou funkci. Ovšem do dneska jej považuji za člověka, který byl nejlepším znalcem dějin ekonomických teorií, s jakým jsem se kdy setkal. V minulém režimu pracoval v bankovnictví, což je obor, který moc neovládám, takže se k této jeho odbornosti vyjádřit nehodlám.

Působil na mě od počátku dojmem domýšlivého fracka, který se choval, jako by se v něm zarazila puberta. Že jde o nějakou poruchu osobnosti se ukázalo velmi brzy. Svými sportovními aktivitami například dokazoval, že jeho hlavě ještě nedošlo, že tělo na ty kousky už nemá. Jen za mého působení v Praze měl tří vážné sportovní úrazy včetně zlomené nohy.

Naprosto dominantním rysem jeho povahy byla doslova bezbřehá arogance vůči každému. Proti oponentům se tato zhůvěřilost pak projevovala coby absolutní ignorance. Cizí názory k němu vůbec nedospěly. Každému totiž ihned naznačil, že ho ve skutečnosti ani neposlouchá, aby ho náhodou nějak přece jenom neovlivnily. Diskutovat dokázal pouze a jen s těmi, kdo bezvýhradně přijímali jeho přesvědčení, tedy jen o drobných úpravách jeho záměrů. Nejhnusnější na jeho chování bylo, že využil dobové atmosféry panující v celé společnosti a každý jiný názor okamžitě prohlašoval za snahy o návrat minulého režimu, oponenta označil za starou strukturu, nebo ještě horší nálepkou. Všechno „neklausiánské“ prostě bylo veřejně dehonestováno jako komunistické, socialismus a později, jakmile se ten termín ve veřejnosti zažil, tak totalita. Pamatuji si, že na lidi, kteří s ním spolupracovali mu stačilo jen povýšenecky „zvednout obočí“ a ti okamžitě ztichli.

Vždycky jsem proto obdivoval, ale i litoval lidi, kteří s ním dokázali pracovat déle jak týden. Osobně bych to nedokázal ani „jednu šichtu“. U něj byly asi pocity vůči mně stejné. Poprvé jsme se střetli hned na prvním zasedání tripartity, což bylo jednání zástupců vlády, podnikatelů a odborů. Tam za nepřítomnosti místopředseda federální vlády Komárka ho neomaleně kritizoval za to, že podlehl nátlaku hornických odborů a spolu s ministrem sociálních věcí Petrem Millerem horníkům zajistili neúměrné výhody. Více méně jsem mu na to jenom odsekl, že hornictví je také povolání nesrovnatelné s jinými.

Druhý střet byl ostřejší. Před jednáním federální vlády mě zastavil skoro ve dveřích se slovy: „Doneslo se mi, že máte připomínky k mé ekonomické reformě“

„Ano, při jednání o ní je uslyšíte“.

„To přece není možné, jak si to můžete dovolit?!“

„My na odborech máme také své odborníky…

Skočil mi do řeči: „Jaké odborníky, tomu přece rozumíme jenom my…“

Dál jsme nemohli pokračovat, protože Čalfa již zahajoval zasedání federální vlády.

Na tomto místě se sluší vysvětlit, proč právě já jsem za odbory chodil na zasedání vlády. V prvé řadě proto, že Čalfa v té demokracií opilé době lehce prosadil, že na zasedání vlády budou chodit představitelé tripartitních institucí. Za ČS KOS tam měl chodit její prezident PhDr. Igor Pleskot. Ten se ovšem vyžíval v cestování po národních odborových centrálách celého Západu, takže neměl obvykle na dobu zasedání vlády volno a za druhé neměl ani čas na prostudování stohů materiálů vlády, a ještě k tomu názorů odborníků naší odborářské centrály. Jemu osobně jsem se zdál být ideální pro jednání ve vládě už proto, že jsem měl už za dva měsíce své činnosti čilé styky s jejím místopředsedou Valtrem Komárkem a se třemi dalšími ministry, vzpomínaným Millerem, ale také Vladimírem Dlouhým a ministry hornictví. V té funkci se za mého působení vystřídali hned tři.

S Dlouhým jsme se potkávali dokonce na různých místech naší republiky. Dostával jsem totiž echo vždycky, když odjel do některé hornické oblasti jednat, řečnit, a prosazovat názory rodící se moci, takže jsem se tam obvykle objevil v tutéž dobu jako on. Nakonec o mě veřejně hovořil jako o svém „úhlavním příteli“.

Ale zpět k onomu vzpomínanému zasedání vlády. Když došlo k projednávání materiálu Zásady ekonomické reformy, nebo jak to předkládající ministr financí Klaus nazval, došlo samozřejmě k bohaté diskusi. Bylo zvykem, že se napřed vymluvili všichni z ministrů, kteří chtěli k věci něco říct. Jako úplně poslední dostali slovo zástupci odborových konfederací, které tehdy byly dvě. Jakási nicotná Federace uměleckých svazů, která neměla ani setinu členů naší Konfederace. Jejich organizace neměla sil k tomu, aby mohla být nějakým vlivným partnerem vlády. Jelikož já jsem měl možnost vyslechnout všechny připomínky těch přede mnou, tak jsem se asi ke čtyřem hned vyjádřil, abych nakonec oddeklamoval názor naší instituce. Když jsem skončil, nastalo na několik vteřin ticho, které ukončil Komárek a řekl: „Vyslechli jste, jak vás ten odborář školil v ekonomice“. Čalfa pak k materiálu rychle nadiktoval nic neříkající usnesení. Do té doby mě Klaus prostě jen neposlouchal, až ignoroval, ovšem od té doby jsem začal být jeho osobním nepřítelem, i když to veřejně neprezentoval, protože mě zas za tak významného soupeře nepovažoval. Což se trochu změnilo teprve potom, co jsem byl poslancem.

Na tomto místě tedy uvedu vzpomínku, kterou jsem již naznačil. V rámci předvolební kampaně jsem se zúčastnil nějaké relace v rozhlase. Byli jsme tam tři, když do studia přišel Klaus. Se zdviženým obočím se podíval na nás a na moderátorku vyštěkl, já myslel, že jde o rozhovor jenom se mnou. Na debaty já nemám čas. Aniž řekl víc, tak se sebral a odešel.

V dětství bych řekl o takovém člověku, že je náfuka. U Klause to ale byla porucha osobnosti. Byl stejně jako Havel chorobně ambiciózní. Havel ovšem k té kariéře byl dotlačen, ba dalo by se říct, že si ho západní rozvědky vychovávaly ba doslova vypěstovaly. Pokud jsem dovře informován, tak ho za vůdce československých disidentů doporučil Izraelský Mosad, především prý proto, že neměl děti, které by trpěly jeho uvězňováním. Tuto informaci mám pouze z jednoho zdroje, takže není zrovna moc ověřená. Havel svůj vzlet z trestance na prezidenta bral jako paradox dějin, kterému z počátku nechtěl ani uvěřit.

Klaus, to byl jiný případ. Ten se o polistopadový post ve špičce politiky doslova rval. Hned v prvních polistopadových dnech navštívil jako zástupce Prognostického ústavu nepřítomného Komárka na oficiální návštěvě velvyslanectví USA v Praze. Tam z vlastní iniciativy podepsal memorandum, ve kterém prohlásil, že ví jak lze převést ČSSR z plánovací ekonomiky, tedy z vlivu SSSR na tržní, čili spjatou se Západem. Především se ale zavázal, že to také politicky zajistí. Což byl takový trumf, že se stal ministrem financí i přes jednoznačný Havlův odpor. Pokud vím, tak zmíněné memorandum nikdy nebylo celé zveřejněno. Takže jeho tajná část je někde v archivech USA. Viděno objektivníma očima nezaslepenýma antikomunistickým radikalismem šlo o jasnou vlastizradu.

O celé jeho tak zvané ekonomické reformě píšu podrobněji jinde. Tady si jenom dovolím jediné konstatování. Zlotřile v první fázi okradl všechny střádaly tím, že provedl ze první rok trojnásobnou devalvaci koruny. Snížil tím všeobecnou životní úrovně obyvatelstva o jednu třetinu. Především ale dosáhl stavu, kdy v následné privatizaci si každý německý řezník mohl koupit českou či slovenskou továrnu. Celou tranzici v ČR nelze nazvat jinak než rozkradení do té doby veškerého veřejného majetku. Realizaci jeho podlé reformy mu umožnila doslova nekonečná popřevratová trpělivost občanů věřících sladkým slibům mocenské kamarily, naivita opozičních politiků a poklonkování služebníčků fascinovaných jeho nekonečnou arogancí.

Po svém odchodu z politiky jsem o něm již v polovině devadesátých let několikrát napsal, že je to kmotr všech mafií jak v ČR, tak na Slovensku. Což pak definitivně potvrdil svou amnestií při odchodu z postu prezidenta.

O několik let později jsem pak ještě dodával, že v každé slušné zemi Západu by už nevyšel z kriminálu a v těch, co jsou mnohem rozumnější, by byl oprávněně popraven.

MARXOVO POJETÍ REVOLUCE

Prvními revizionisty Marxova učení byli ideologové a politici, kteří odmítali jakoukoliv formu revoluce jako prostředek přechodu kapitalismu v novou společnost. Naprosto jednoznačně pak násilnou formu takové revolty, která by měla pád kapitalismu urychlit. Bojovali ovšem proti něčemu, co Marx ve skutečnosti neprosazoval. Bojovali pouze proti jiným revizionistům, kteří naopak z netrpělivosti chtěli násilím změnit politický režim své doby hned, kteří hovořili o socialistické revoluci a podobných záměrech.

Každý politický revizionista si z Marxova učení vzal vždycky to a pouze to, co vyhovovalo jeho zájmům. Každý teoretizující humanitní vědec, který se prohlašoval za neomarxistu, dělal rovněž jakýsi výběr z Marxe a navazoval jen na něco z jeho učení. Obvykle na to, co vyhovovalo zase jeho apriornímu přesvědčení, s nímž ke studiu Marxe už přistupoval. Při tom souvislosti s jinými jeho myšlenkami opomíjel, nebo je dokonce popíral.

Ale zpět k Marxově pojetí revoluce. Marx byl důsledným dialektikem. Věděl proto, že ke změně dochází tehdy a jenom tehdy, když vyrostou uvnitř společnosti takové rozpory, které už nelze řešit dosavadními metodami. Věděl ale také, že lidská společnost je souborem subjektů s individuální vůlí. Proto věděl, že staré, přežívající se vždycky brání změně. Jednoznačně dokázal, že moc v kapitalismu je odvozena od vlastnictví kapitálu. Pak logicky věděl, že vlastníci kapitálu se budou bránit proti všemu, co jejich moc ohrožuje, nadtož má záměr ji zrušit. Marx nebyl prorokem, takže nepředvídal budoucí vývoj konkrétně. Vyvodil pouze že moc kapitalistů se bude muset odstranit, protože je založena na přivlastňování si výsledku činnosti jiných. Jeho vizí byla společnost, kterou nazýval beztřídní. V jeho pojetí tedy společnost správy věcí lidských, nikoliv vlády, nadtož nadvlády, či dokonce panství jedněch lidí nad jinými.

Marxova představa protikapitalistické revoluce v sobě skrývá hned několik prvků. Stěžejní myšlenkou ovšem je, že k definitivní změně kapitalistické moci může dojít teprve tedy a jenom tehdy, až k tomu nazrají podmínky. Což je první zásadou každé revoluce. Revoluce musí být jen jakýmsi překlopením celé společnostně-ekonomicko-politické (S-E-P) formace,

Odpůrci kapitalistické moci ale nemohou vývoj jenom pasivně sledovat. Jejich povinností je vývoj velice podrobně studovat, aby poznali bezpečně patřičnou chvíli k provedení změny. Ovšem to je jenom jedna stránka činnosti odpůrců kapitalistické moci. Spíše odborná až vědecká. Což je ale nedostatečné. Vedle teorie, která je ale nezbytná, protože poskytuje scénáře možného realizování změny musí být prováděny i praktické přípravy na konečnou revoluční změnu. Odpůrci moci kapitálu si musí vytvářet instituce a vychovávat lidi, kteří budou schopni změnu provést podle své představy a nedovolí současným mocným realizovat ji podle svých zájmů. Druhou složkou praktické činnosti je urychlování vývoje. Řečeno laicky, antikapitalistické síly mohou urychlovat růst rozporů ve společnosti kapitalistické moci, aby tím přibližovali její neodvratný konec

Celá tato mnohotvárná paleta je skutečnou revolucí, která může být v závěru nakonec naprosto nenásilná, protože nejen většina společnosti bude cítit neudržitelnost současného stavu, ale i samotní vládci pochopí, že změna je nevyhnutelná.