…co nějaké bezvýznamné knížátko uprostřed Evropy bylo zabito svým bratrem, přesněji jeho pohůnky. V té době to byl naprosto standartní způsob řešení mocenských střetů. Něco mi říká, že kdyby se ta tradice zachovala dodnes, tak by se s vysokou pravděpodobností razantně snížil počet mocichtivých čili politiků. Dnešní datum bylo za stání svátek, a to dokonce velice významný, uzákoněn parlamentem ČR 26. 5. 2000. Kníže Václav je fakticky postavou z legend. Opravdových důkazů o jeho životě prakticky moc není. Ovšem jedno je skoro jisté, byl to fanatický křesťan, odchovaný v té víře svou babičkou Ludmilou. Bořil pohanské svatyně a nebyl tak mírumilovný vůči slabším, jak byl „pokorný“ vůči silným. Jako symbol státnosti v mých očích je spíše symbolem toho horšího, co charakterizuje dějiny této země, servility k mocným a kolaborace s nepřítelem. V současné době války na Ukrajině jej někteří vzývají, coby „chcimíra“. Rozumím jim, ale tuším, že v jeho době bylo víc lidí, kteří jeho poddajnost nesnášeli. A řečeno velice tvrdě, nebýt jeho bratra, tak by se české království vůbec nezrodilo a jako bezvýznamné přemyslovské knížectví, jedno z mnoha jiných českých, by se v germánském okolí, pozdější Svaté říši Římské národa Německého, založené r. 962 rozplynulo. Takže jakýpak symbol české státnosti?!! To spíše ten Boleslav, ale mít za symbol bratrovraha!??
Nejpřesvědčivějšího vítězství ve druhé světové válce dosáhla USA totálním zničením Japonska. Z této tisícileté orientální říše udělala tak dokonalého vazala Anglosasů, že ještě tak jedno století a Japonsko definitivně ztratí svou identitu. Pokud se v té kdysi jedinečně svérázné zemi nevyvine národní obrozenecké hnutí, tak se z ní stane obludná příšera bez minulosti. Přesněji její historie se začne počítat od roku1945, konkrétněji od srpna toho roku, kdy po opáčku Sodomy a Gomory ten národ se vzdal sám sebe.
Zkušenost lidu obecného vždycky říkala, že politika je špinavost. Ovšem její aktéři měli alespoň tolik taktu vůči „lidu“, nejvyšší to moci v dééémokracii, že tu špinavost skrývali a navenek působili až vzorovým dojmem. Dneska je to jiné. Čím větší grázl, podrazák, neumětel, vrtichvost, mafián, zrádce všeho a vždycky, tím více se tím vychloubá a s drzou pýchou pohrdá názory odpůrců, a veškeré veřejnosti. A to nejen snad v ČR, ale prakticky na celém Západě. Copak by si kupříkladu v naší zemi někdo v letech po listopadovém převratu dokázal, představit, že komunistický rozvědčík by mohl být nejvyšším občanem státu?
Brzy po válce vydal nějaký anonym knížečku vtipů z období války a nazval ji „Nové pověsti české“. Celý život jsem pokračoval v této zábavě a teprve dneska jsem se odhodlal jeden z takových vtipů si sem vyvěsit. Publikoval jej včera na webu https://www.macekvbotach.cz/public/kapitola.phtml?kapitola=141588 expolitik Miroslav Macek. Kratičký vtip obvykle dokazuje, že čím je žert kratší, tím je výstižnější. Cituji: „Já bych ministru vnitra Rakušanovi to, že sice měl šifrovaný telefon, ale nepoužíval ho, docela věřil. Vždyť hlavu má taky…“. Konec citace, k níž dodávám, jsem téhož názoru, o druhé polovině na beton.
Není jí pravicovost, protilidovost, ba ani „pro ukrajinskost“. Je jí poslušnost Bruselu a servilnost k USA. Což v praxi znamená, že to není suverénní vláda země, ale pouze správce daného teritoria podle zájmů zmíněných protektorů. Naskýtá se proto zásadní otázka, nakolik je zodpovědná za své činy. Odpověď je jednoznačná. Jelikož funkci protektorátních správců nemá vláda ve svém vládním prohlášení, dokonce ani v jeho novelizaci, v žádném případě o něm nehovořily jednotlivé strany v předvolební kampani, nadtož ve svých programech, tak jde o čistou vlastizradu. Tak to vidím já.
Západ roní krokodýlí slzy. Světová demokracie v Africe, čti nadvláda bývalých koloniálních zemí z Evropy, je podle Západních mocnářů ohrožena. Mají to spočítané, za poslední tři roky prý došlo v Africe k devíti převratům. Podle Západu k vojenským pučům. Ve skutečnosti k odstranění prozápadních představitelů bývalých kolonií. Třeba takových, kteří státu vládnou čtyřicet let. Když za dobu studené války v zemích Jižní Ameriky CIA vyprovokovávala jeden vojenský puč za druhým, tak to bylo podle mínění USA naprosto v pořádku, to přece zachraňovala demokracii. Když ve Východní Evropě, opět s pomocí CIA padala jedna socialistická vláda za druhou, tak to dokonce byly na výsost potřebné prodemokratické revoluce. Za dvacet let nato v Arabských státech zase prodemokratické barevné revoluce. Pořád ovšem ve skutečnosti v tom mém výkladu demokracie, coby nadvlády Západu. Ovšem teď jde v Africe o ohrožení demokracie. Jenže, jak ukazují televizní záběry, pořád na ulicích demonstruje lid, veřejnost, a nepromenádují se po nich tanky, jak za zmíněných převratů v Jižní Americe. To není dvojí metr měřící stejné události protikladně. Jde o reálný projev dominantního sociálního boje, který se jako červená nit vine celými dějinami. Boje ovládaných proti vládcům. Boje, který od říjnové revoluce z roku 1917 v Rusku nabyl kvalitativně nového charakteru, nazývaného třídní boj. V praxi pořád boje naprosté většiny proti početně nepatrné, leč svým bohatstvím nejvlivnější kastě mocichtivých chamtivců, toužících po nadvládě, dneska dokonce po docela reálné světovládě. V tomto boji neexistuje kompromis. Každý takový je totiž jen a jenom oddechovým časem před konečným rozhodnutím.
„Pokud se západní země nenaučí slyšet své odpůrce, nikdy nebude na planetě mír“, řekl na zasedání VS OSN Maďarský ministr zahraničí Péter Szijjátró. Podle mě jedna z absolutních pravd v mezinárodní politice.
Kavkaz byl, je, a bude vždycky regionem neustálých potyček a jiných problémů. Vždyť v těch velehorách si od věků každé údolí muselo žít podle svého gusta. Že tam existovala nějaká království a později státy, oboje se zdánlivou centrální mocí, je naprosto irelevantní. Carské Rusko mělo skoro vždy poměrně dost sil, aby si ten pytel blech ohlídalo. O SSSR ani nemluvě. Ovšem pak se tam rozhořely všechny možné staré problémy, za sovětů silou umlčované. Gorbačov rozvázal ten pytel a Jelcin teprve po létech tam poslal Putina, aby si s ním nějak poradil. Putin si na problému vysloužil nástupnický post a vytvořil si na Kavkaze osobní vazby.
Jenže.
Jakmile SSSR neměl síly na kontrolu Kavkazu, vecpal se do regionu světový „rozesírač“. To slovo jsem pochytil od herce Ivana Vyskočila a pro roli USA v mezinárodním prostoru neznám výstižnějšího. Amíci to zkoušeli různě, až nakonec našli svého patolízala. Stal se jím premiér Arménie Nikol Pašinjan.
Když na počátku tohoto týdne se obnovily boje mezi Ázerbájdžánem a Arménií o Arménskou enklávu v Ázerbájdžánu, nikdo nečekal, že za dva dny bude v Náhorním Karabachu klid. Rusové si rychle spočítali, že si nemohou dovolit nové válečné ohnisko ve svém okolí, a tak jejich vojáci v roli mírových sil OSN rychle začínající konflikt uhasily. V neprospěch Arménie, a tak trochu i svůj. Náhorní Karabach se musel vzdát a stal se součástí Ázerbájdžánu. Rusko získalo bod za rychlou akci a ukončení bojů. Ale v dlouhodobém konfliktu si vítězství zapisuje USA. Arménie se stává jejím vazalem a Unie se tak stala dalším Americkým furunklem v okolí Ruska.
Teď bude důležitá role Turecka. Nepochybně je spokojeno s Ruským řešením, pokud s ním dokonce na výsledku nespolupracovalo. Pokud se shodne s Ruskem na izolaci Arménie, tak rozvratná činnost Unie pro celé teritorium nebude příliš nebezpečná, ba ani vyzbrojení a eventuální vojenská základna u křesťanů. Nejlepší by ale bylo, zorganizovat v Arménii barevnou revoluci s proruským výsledkem, což by nebylo zas až tak obtížné, protože veřejnost je spíše pro Rusko než pro USA.
Kaczyńského partaj díky Morawiecově i Dudově proukrajinské vstřícnosti ztrácí v Polsku v poslední době poměrně rychle sympatie. Takže před volbami je třeba Polskému „lidu“ sehrát nějaké to divadélko. Zatím má tři dějství. První. Polská vláda, aby si udržela přízeň zemědělců, odmítla kupovat Ukrajinské obilí. Dějství druhé. Kde se vzal, tu se vzal, najednou byl objeven „tajný“ dokument z doby vlády Tuska. Dokument doslova vlastizrádný, a obzvlášť v současné době s neobyčejně emotivním obsahem. Konstatuje se v něm, že pokud by se Polsko dostalo do konfliktu s Ruskem, tak se vzdá svých východních území. A prozatímní dějství třetí. Polská vláda oznámila, že přestane dodávat Ukrajině zbraně a další pomoc. Polsko prý si musí nyní zajišťovat především svou obranu. Lidé znající reálnou podobu současné politiky mají ale jasno. Pokud „Káčerova“ strana Právo a spravedlnost vyhraje volby, pak okamžitě začne Ukrajině zase pomáhat a možná i ještě něco navíc. Když Zelenský zruší soudní obžalobu u WHO, tak Ukrajině pomohou s prodejem obilí a ten „dokument“? Buď se na něj zapomene a když by ho nějaký rýpal připomínal, tak se něco vymyslí, aby se to zametlo pod koberec. V Polsku si přece jenom nikdo nedovolí jít s politickým dinosaurem Tuskem „na nože“.