UZOUNKÁ HRANICE MEZI GENIALITOU A DUŠEVNÍ CHOROBOU

Matkou Grety Thunbergové je známá operní sólistka. Otec je herec. Takže exhibicionismus, nebo alespoň sklon k předvádění se, musela Greta zdědit bezpodmínečně. Ovšem v rodokmenu jejího otce je navíc světoznámý spoluzakladatel fyzikální chemie a nositel Nobelovy ceny ještě z dob, kdy měla obrovskou prestiž, Svante August Arrhenius. Jméno tohoto vědce v dobách solidní vzdělanosti znal minimálně v Evropě každý středoškolák, o vysokoškolácích ani nemluvě. Jestli dívčina zdědila i něco z jeho genů génia, mohlo se to v ní docela dobře zvrtnout do duševní poruchy, ba dokonce poruch, která jí byly prokazatelně indikovány. Našel jsem si dneska čas a porovnával fotografie Arrhenia a Grety. Jsou opravdu význačně podobní. Zkušení kriminalisté by v jejich podobách určili určitě mnoho shodných prvků.

POSTUPNĚ NAPRAVÍM SVŮJ OMYL

V letošním roce jsem své krátké poltické komentáře přesunul na facebbok, až jsem v tomto měsíci na něj vyvěšoval skoro všechny názory. V tomto týdnu mne několik přátel upozornilo nejen na mazání příspěvků na FC, eventuelně krátkodobé zablokování účtu, ale dokonce na zrušení celého účtu se smazáním všech textů. Proto měním svou publikační aktivitu. Na svém účtu FC budu nějakou dobu upozorňovat na svůj blog, až nakonec plně přejdu na vyvěšování svých textů pouze na svém blogu.

Dneska jsem na FC zveřejnil následující text:

UDÁLOST: Předseda senátního zahraničního výboru Pavel Fischer (nestraník) apeloval na Čínu, aby se v situaci kolem protestů v Hongkongu zdržela násilí a hledala smír. Uvedl to v otevřeném dopisu, který dnes odeslal čínskému velvyslanci v Praze Čang Ťien-minovi.

MŮJ KOMENTÁŘ: Ubohý nýmand se zapomněl. Senát, čti senilnějící odložení politici, je nejzbytečnější institucí v naší zemi a to nejen politickou. Její nejsenilnější členové, jak je vidět, už jsou úplně mimo realitu. Neuvědomují si, že je nebere vážně nikdo ani v ČR. Jejich mezinárodní angažmá je proto vrcholem jejich ubohosti. Doufám alespoň, že se neodhodlají napomínat, třeba „stvořitele vesmíru“.

ZAČALO TO HAMÁČKOVOU CHYBOU

Ministr Staněk odvolal ředitele kulturní instituce pro špatné hospodaření. Umělci, napojení na finanční toky této instituce rychle vytvořili atmosféru občanského odporu. Protože bylo před volbami do EP, Hamáček se zalekl o výsledek a prosazoval odvolání ministra své strany. Prezidentovi se uspěchanost a neopodstatněnost odvolání nelíbila a začal se stavět na zadní. Opřel se o neprůstřelný názor, že nelze ztrestat ministra za to, že vyvozuje závěry z kontroly hospodaření. Navíc měl za sebou výklady Ústavy ČR od prestižních ústavních právníků, kteří jeho jednání nehodnotili dokonce ani za vládní, nadtož pak ústavní krizi. Hamáček, místo toho aby hledal kompromis, okamžitě na uvolněné ministerstvo navrhl velice kontroverzní osobu, která zdaleka není tak schopná, jako odvolávaný ministr. Vedení ČSSD pojalo celou situaci opět jako souboj s prezidentem a od počátku vyhrožovala, že pokud Zeman nepovolí, její ministři odejdou z vlády. Spor trvá už několik měsíců, což je dost dlouho, aby se voliči zamysleli alespoň nad dvěma otázkami. Copak je ministerstvo kultury tak významné, aby se kolem něho rozhořela bitka o existenci současné vlády? Copak už ČSSD klesla tak hluboko, že je ochotna odhodit zájmy voličů jež může ve vládě hájit a raději z ní odejít jenom proto, že trpí protizemanovským komplexem? Tím by jenom potvrdila současný trend, že se stává nevolitelnou.

SELHÁNÍ ZAKLADATELŮ ČESKÉ REPUBLIKY

Motto:

Ústava státu není uměleckým dílem, abychom se nad ní zamýšleli s otázkou:  Co tím chtěl básník říci?

Úvodem.

Ne, Zeman není vinen tím, jak si v současnosti vykládá Ústavu ČR. Podobně se chovali i oba předešlí prezidenti a vždycky byli za to opozičními politiky a médii kritizováni a sympatizanti jejich chování naopak podporovali rádoby odbornými interpretacemi textu našeho základního zákona. Myslím, ba dokonce jsem si jist, že za třicet let existence našeho státu máme již dostatek zkušeností k tomu, abychom vypracovali podstatně dokonalejší fundament právní řádu naše země

Poznámky ke vzniku současné Ústavy ČR.

Před volbami poslanců v tehdejší České a Slovenské Federativní republice, které se uskutečnily v polovině roku 1992, neměla žádná česká politická strana ve svém programu rozdělení československého státu. Takže na vznik samostatného státu se politicky, nadtož odborně nepřipravovala.

Na rozdělení se ihned po volbách dohodly dvě vítězné politické strany, jedna slovenská a druhá česká a postavily tak všechny politiky a především celou veřejnost před úkol, za půl roku ukončit existenci Československa. Nechci v tomto textu dokazovat, že na takový čin neměli, především poslanci Federálního shromáždění, absolutně žádnou legitimitu odvozenou od zájmu veřejnosti. Zatímco na Slovensku se již dávno připravovala určitá skupina odborníků na samostatný stát, v Česku se tak nedělo.

Ústava ČR proto vznikala v časové tísni, ba až stresu. Neprodělala potřebnou, tedy dlouhodobou veřejnou diskusi odborníků nad státoprávním uspořádáním nového státu, ani zásadní debatu nad formální podobou a rozsahem ústavy. Vůbec se před její tvorbu politicky nerozhodovalo ani o podobě našeho státu, druzích ústavních institucích, nadtož o zásadních jejich kompetencích. Což je první důvod skutečnosti, že dneska samotná Ústava ČR působí mnoho problémů, způsobuje vládní krize a především dovoluje celou škálu interpretací, čímž jenom rozmnožuje politická pnutí v zemi.

Druhým problémem byl mechanismus jejího vyhlášení. Jsou autoři, kteří dokonce tvrdí, že jde o tak unikátní způsob, jaký v Evropě nikde neexistuje. Neznám procedury přijímání Ústavy všech států v Evropě, a přiznám se, že mne to ani nezajímá. Tvrdím však naprosto odpovědně, že přijetí dosud platné Ústavy ČR bylo diktátem v provedení poslanců, kteří k tomu neměli kompetenci. Již v době jejího přijetí jsem ji proto prohlašoval za novodobou „oktrojírku“.

instituce, která naší zemi nadiktovala Ústavu.

Ústava ČR byla uzákoněna institucí, jejíž členové nebyli zvoleni jako zastupitelé samostatného státu, nadtož s celospolečenským pověřením takový stát ustavit. Bylo-li rozdělení Československa pseudorevolučním činem první generace českých a slovenských politických představitelů, vygenerované polistopadovými událostmi, pak způsob ustavení státu s názvem Česká republika byl stejně pseudorevoluční, čili de jure nelegitimní.

Poslanci České národní rady, České a Slovenské Federativní republiky, zvolení v roce 1992, neměli legitimní oprávnění vyhlašovat Ústavu České republiky. Pokud by byli skutečně odpovědnými politiky, demokratického smýšlení a chování, měli pouze vyhlásit prozatímní ustavující zákon nového státu. Měli se k tomu navíc usnést na termínu a mechanismu přijetí skutečné Ústavy našeho nového státu. Jelikož nic takového neudělali, považuji jejich chování za neodpustitelné selhání jejich konání coby zakladatelské instituce České republiky.

Plénum České národní rady 16. 12. 1992 přijalo dokument, který vyhlásilo za Ústavu státu, který tehdy ještě vůbec neexistoval. A aby těch zmatení nebylo dost, tak předsednictvo zmíněné rady v tentýž den přijalo usnesení o vyhlášení „Listiny základních práv a svobod“ jako součást ústavního pořádku tehdy ještě neexistující České republiky.  Takže „lidu“ této země byly, zástupci k tomu nepovařenými alias nekompetentními, do vínku české samostatnosti „darovány“ hned dva dokumenty ustavující nový stát.

Není předmětem tohoto textu hodnotit nekompatibilnost a formální různorodost jmenovaných dokumentů, jen si troufám zdůraznit, že vznikly prakticky živelně, bez dlouhodobé odborné debaty a samozřejmě absolutně bez podílku veřejnosti na jejich tvorbě, konečné kodifikaci a především vyhlášení.

K dalšímu vývoji ústavního pořádku v ČR.

Naprostá většina předních ústavních činitelů nového státu si byla dobře vědoma toho, jak Ústava vznikala. Pokud by cítili skutečnou odpovědnost státníků, vynaložili by již dávno potřebnou snahu dát zemi zodpovědně vytvořený, právně co nejperfektnější a především co nejdemokratičtější metodou vyhlášený, zákon té nejvyšší právní síly v zemi.

Za celých 28 let se nic podobného nejen nestalo, ale neobjevil se ani náznak snahy o vytvoření nové Ústavy ČR. Místo toho trpěli a já se domnívám, že se mnozí dokonce doslova s chutí „vyžívali“ v řešení různých vládních, ba až ústavních krizí, způsobovaných rozličnými interpretacemi naší Ústavy. Nejvíc mně vadí, že ani Ústavní soud nepodnikl v tom směru patřičnou iniciativu, ač trpěl zahlceností stovkami, ba tisícovkami tak zvaných, možná naprosto zbytečných, ústavních stížností.

Za prezidentství Havla, Klause i Zemana ukázala Ústava ČR nadbytek nedostatků, které již dávno volaly po mnohé změně, ba dokonce po vypracování úplně nového, celého textu. Kdyby byli poslanci sněmovny a senátu opravdu odpovědnými politiky, již dávno by zadali úkol vypracovat novou Ústavu a usnesli se na zákoně stanovujícím mechanismus jejího přijetí. V neposlední řadě, podle mého názoru, to měl především iniciovat Ústavní soud, což ještě jednou zdůrazňuji.

Jak jsem se již zmínil. Není tedy za současnou situaci vinen Zeman, ale všichni politici, kteří v historii našeho současného státu byli v ústavních funkcích. Jeho zakladatelé v časové tísni tehdy selhali, ale jejich pokračovatelé měli dostatek času na nápravu, kterou dodneška nejenže neprovedli, ale ani je to snad nenapadlo.

Myslím si, ba jsem o tom výsostně přesvědčen, že nejlepším uctěním blížícího se výročí listopadových událostí r. 1989 by bylo, kdyby současný Parlament ČR, tedy obě jeho komory společně, se usnesl na termínu vypracování nové Ústavy našeho státu a metodě jejího vyhlášení.

K tomu jen poznamenávám, že by bylo dokonce dobré otevřít veřejnou debatu o stávajícím státoprávním uspořádání ČR. Taková by totiž měla předcházet odpovědné tvorbě každé nové ústavy. Vynucuje si to mimo zmíněné důvody i rychlost změn v dnešním, poněkud nestabilním světě, jakož, mimo jiné i skutečnost, že jsme součástí rodícího se soustátí.

Osobně si myslím, že je o státoprávním systému našeho státu zapotřebí kupříkladu prodebatovat další setrvání pozůstatků monarchismu v naší Ústavě a zdůraznit její republikový charakter. Konečně skončit částečnou dualitu výkonné moci. Za diskusi stojí rovněž smysl dvou komor našeho Parlamentu a především jejich kompetencí, aby si vysloveně neházely klacky pod nohy. Ústavu by bylo vhodné demokratizovat jednak pravidly pro povinný plebiscit a konečně přijmout pravidla obecných referend. Také odvolatelnost politiků v dnešní chaotické době zasluhuje nepředpojatou diskusi. Nebojím se dokonce tvrdit, že zásadní změnou by měly projít kodifikace dneska Ústavou ČR pojednané instituce, jako je Ústavní soud, ČNB a NKÚ.

Naši politici i zainteresovaná veřejnost by dokonce mohla prodebatovat celý systém tří pilířů politické moci v době zesilující se polyarchie, která se skrývá pod rouškou zastupitelské demokracie.

Stanislav A. Hošek

 

K DIVADLU NAZVANÉMU HLASOVÁNÍ O VYSLOVENÍ NEDŮVĚRY VLÁDĚ

Situace v současnosti je taková, že všichni poslanci věděli, jak dopadne hlasování o vyslovení nedůvěry vládě. Opozice věděla, že k svržení vlády nemá sil a ostatní věděli to mnohem důležitější, a sice že Babiš je tím menším zlem. Vláda se tedy udržela ne pro Babišovy kvality, ale jen a jenom proto, že antibabišovci jsou v očích většiny mnohem horší, než Babiš sám.

Klausova polistopadová činnost vytvořila v naší zemi nepočetnou vrstvičku, doslova kastu superboháčů. Část z nich se nějak proflákla, čímž se stala veřejnosti příliš známou a tím bez vlivu, takže dokonce museli zmizet, viz Kožený, Krejčíř, ale například i Šrejbr a Stehlík. Jiní se od počátku znatelně, ale méně viditelně angažovali na straně vůdců převratu a i přes trestnou činnost stále mají dostatečný vliv na vrstvu profesionálních politiků viz Bakala, Tykač, Křetínský, Komárek a další. Ti nejchytřejší sice konají v naprosté anonymitě, ale také lze o nich mluvit jako o kastě oligarchů, protože ovlivňují volené veřejné činitele. Mají na ně takový vliv, že jsou ve skutečnosti loutkovodiči i těch nejvyšších politiků, včetně prezidenta.

Babiš se ale rozhodl vystoupit z jejich řady a vstoupit do politiky přímo. Je sice druhým nejbohatším z oligarchů, ale jeho bohatství je pouhou čtvrtinou toho nejbohatšího a je srovnatelné s vlastnictvím dalších tří příslušníků zmíněné kasty. Měl od počátku tak skvělý marketing, že se mu to opravdu povedlo, dokonce rychleji, než čekal. Tím získal jistou komparativní výhodu oproti svým kolegům/konkurentům, čili příslušníkům karty oligarchů. Babišovi političtí protihráči, čili viditelné marionety z vrstvy profesionálních politiků se rozdělili na dvě skupiny. Na viditelné antibabišovce a na ty kteří vidí, že Babišova vláda je menším zlem, než všechny ty, které jí předcházely. Pozůstalí po bývalých politických vládcích vytvořili ve sněmovně tak zvaný „Demokratický blok“. Jeho poslancům pořád ještě nedošlo, že oni nikdy nebudou silou, která Babiše zbaví politického křesla. To provedou jen a jenom příslušníci jeho vlastní kasty, jakmile jim už nebude schopen vytvářet podmínky k vyšším ziskům. A dle mého pohledu na ekonomickou situaci se ta doba nezadržitelně blíží. Konjunktura trvá již příliš dlouho.

URČENO K VĚŘENÍ

Jistý Luboše Palata, zveřejnil na webu https://www.denik.cz/komentare/komentar-lubose-palaty-20190623.html své přesvědčení, které veřejnosti vnucuje jako fakt. Cituji text onoho publicisty, či co vůbec je: „Především ty lidi na Letné nikdo neplatil a Milion chvilek za demokracii není žádnou odnoží Sorose, jak jste se možná v minulých dnech dočetli v některém z řetězových e-mailů. Letná byla zorganizována z peněz malých přispěvatelů a těch několik set tisíc lidí tam přijelo a přišlo o své vůli a zadarmo“. Konec citace. Z osobní zkušenosti, o níž jsem nedávno napsal na http://www.novarepublika.cz/2019/06/prispevek-k-financovani-protestnich-akci.html vím, že každé takové hnutí má dvojí účetnictví. Veřejné a to druhé, čili přes banky a z ruky do ruky. První je v současnosti publikováno na internetu, aby všichni kdo chtějí, věřili. O druhém ví jen maximálně tři lidé z vedení, to aby peníze od těch hlavních a největších donátorů si někdo nevyužil pro svou soukromou potřebu. Největší dárci, tedy jejich kurýři, přináší peníze v hotovosti jako zkušení mafiáni v kovových kufřících, ti amatérští třeba v krabici od vína. Stačí jim jednoduchá stvrzenka, či lépe přímo „selfíčko“ z předávání. Můj názor je tvrzením proti tvrzení pana Palaty. Důkazy nemáme ani jeden z nás. Veřejnost ať posoudí, jestli je možné za dva roky vybudovat po celé zemi přes tisíc buněk spolku „Milion…“, a půl roku organizovat monstr akce za částku, kterou se dušuje pan Minář.

JAK DLOUHO JEŠTĚ VYDRŽÍ DEMONSTRANTŮM POUHÉ SEBEUKÁJENÍ?

Žádný z iniciátorů, sponzorů ani vlastních organizátorů demonstrací jistě není tak naivní, aby předpokládal, že po skandování davů, nactiutrhačných výlevech héééreček, ba dokonce výzvách k útoku jejích krígskolegů na Hrad, se Benešová, Babiš či dokonce Zeman rozbrečí a budou abdikovat. Předpokládám, že i většina demonstrantů si to nemyslela a teď už vůbec nemyslí. Jenže co dál? Přece nelze pořád, i když třeba ve stále se zvětšujícím množství, chodit na náměstí se vzrušovat, ukájet svou frustraci a…pořád nic. Sice nějaká americká socioložka, čti pseudovědkyně, vydedukovala, že k pádu vlády stačí, aby pouhých 3,25 procent obyvatelstva vyšlo „spontánně“ do ulic a vláda musí padnout. Ovšem v diskusi pod jejím článkem lze číst pouhopouhý výsměch této tezi. Zkušenosti z akcí odporu hovoří o něčem jiném. Pouliční protesty, to je jenom měkké násilí. Nejeden klasik politické teorie i praxe je hodnotí spíše jako palebnou přípravu. Pokud nepřinesou očekávaný výsledek, musí přijít skutečné násilí. Proto nejeden z nich kdysi musel zvolat: „To chce krev“. A právě v tomto punktu vidím velké nebezpečí demonstrací vedených Milionem chvilek. Jsou příliš profesionálně organizované, ba dokonce celostátně, takže zoufale potřebují alespoň nějaký výsledek. Jejich sponzoři, ti opravdoví, rozhodující a ne ti uvádění v „transparentních“ účtech, patří mezi investory, kteří nejsou zvyklí vyhazovat peníze pro zábavu, nadtož někoho cizího. Takže se opravdu už čeká pouze na tu „krev“. Lze tedy oprávněně očekávat nějakou provokaci, nebo promyšlené malé místní násilí, jež by vyprovokovalo jakýkoliv zásah policie. Ten se totiž dobrou propagandou dá vždycky lehce zneužít. Vždyť Listopad je toho přece velkým vzorem.

HERECKÁ CHAMRAĎ

Právě jsem dočetl text pana Jaroslava Tichého na webu ZVĚDAVEC, stránka http://www.zvedavec.org/komentare/2019/06/7932-herci-na-brigade.htm . Poměrně dlouho již také připravuji text o hercích a možná se mi jej podaří letos dokončit. Mnoho z toho, co v něm připravuji již pan Tichý ale, ve jmenovaném článku řekl. Takže svůj pokus mohu na čas odložit. Přesto ale přece jenom zmíním jednu konkrétní poznámku, kterou pan Tichý naznačil, leč málo zdůraznil. Chování některých herců, konkrétně Mádla či Polívky ml. naprosto jednoznačně klasifikuji, stejně jako pan Tichý a nejen on, jak trestný čin. Pan Tichý málo zdůrazňuje, že jde o trestný čin šíření nenávisti. Což je v mých očích jednoznačně nejhorší společenské zlo, neboť má tendenci doslova řetězového růstu. Proto mne velice udivuje, že státní zastupitelství nekoná. Mám pro tuto jeho obstrukci pouze jedno vysvětlení. Buďto se cítí zastrašeno sílícím a zmanipulovaným davem, nebo souhlasí minimálně s demonstranty, či dokonce s grázlovskými projevy herců. V prvém případě je to důkaz, že demonstrace spolku “Milion chvilek pro demokracii“ jsou kontraproduktivní. Není totiž v reálné politice ministryně Benešová osobou, která ohrožuje nezávislost justice, ale všichni ti nedovtipní demonstranti a především organizátoři, kteří populisticky na své akce zvou lidi, kteří dovedou zahrát jakoukoliv roli, hlavně kdyže je v dobách malé poptávky zviditelní. Pokud platí domněnka druhá, pak již jde o prvek přímého ohrožení demokracie, které je rovněž jedním z ideálů, za něž se demonstranti údajně bijí. Čti zase kontraproduktivní počin. Celé demonstrování se pak pomalu stává paradoxním popřením svého prvotního úmyslu.

PLÁCNUTÍ DO VODY, ALE O TO VÍC HLUČNĚJŠÍ

Nebo též Zeman lehce získal body popularity. Dva poslanci ruské Dumy navrhli, aby za veterány byli prohlášeni vojáci, kteří se v srpnu 1968 zúčastnili vojenské intervence v ČSSR. Naše mainstreamová média se okamžitě mohla přetrhnout vyhlašováním všemožného odporu a protestů. Je ale pro ně příznačné, že už vůbec nezveřejnila stanovisko ministra zahraničí Ruské Federace, který asi den na to vydal prohlášení, že iniciativu poslaneckého dua nevyjadřuje názor a už vůbec ne zájem vlády. Zeman vtipně využil celé situace a pro ona zmíněná, protiruským vztekem se zalykající média vyhlásil, že si pozval velvyslance RF, aby mu vyjádřil důrazný protest. A za pár dní pak oznámil, že tak udělal. Jmenovaná média, která si ve svých databázích vedou Zemana v kolonce „agent Kremlu“, tím pádem ztratila střelivo pro další palbu. Zeman, který měl samozřejmě přesné informace, si jistě s panem velvyslancem přátelsky poklábosili a při tom u našich protiruských trollů získal punc státníka, nekompromisně chránícího zájmy své země. Oni vesměs vůbec nevěděli, že od samého počátku žádné české zájmy nebyly vládou RF vůbec ohroženy. V mých očích dobrá práce PR Hradu. Čili klasické divadélko pro prostý lid. Ovšem každý opravdový demokrat musí uznat, že Rusko je naprosto suverénním státem a nikdo mu tedy nemá oprávnění kecat do toho, koho si ono označí za veterána. Zvláště pak takové oprávnění nemá země, která kupříkladu vůbec neprotestuje proti podobným aktivitám vlády Ukrajiny. A v žádném případě si absolutně nesmí přisvojovat taková oprávnění stát, jehož vojáci se v rámci agresí vojsk NATO podílejí na okupaci cizích zemí. Nebo si snad prezident Afghánistánu volá na kobereček velvyslance ČR zato, že její vláda svým žoldákům, motajícím se v plné zbroji po Kábulu, vydává osvědčení veteránů?!! Nebo si dokonce někdo myslí, že prostí Afghánci vojáky NATO vnímají jinak než okupanty!!?

„CHVILKAŘI“

Už prý i pod Eiffelovkou demonstrují proti Babišovi. Paráda. Těch pár hňupů se vždycky najde kdekoliv. Starodávnou pravdou ovšem je, že žádné zlo nezplodí dobro. Nedemokratické metody nemohou proto, podle této zkušenosti, vytvořit fungující demokracii. Pokud by se i v naší zemi prosadila změna politické moci místo volbami, hulákáním na náměstích, pak v budoucnu před touto metodou nebude už nikdo nikdy uchráněn. Takže pokud bude chtít někdo mít klid pro vládnutí, pak bude muset tvrdě proti podobným praktikám zakročit. A budeme mít zpátky to, co si žádný z těch dnešních komediantů, včetně hrstky rádoby ctihodných intelektuálů, určitě nepřeje. Milion chvilek už podle mne překročil meze a pokud nevstoupí do přirozené, Ústavou nařízené politické soutěže, měl by být k tomu soudní cestou donucen. Zatím je celý ten spolek pouze bandou uřvaných zbabělců, kteří nemají ani tolik odvahy, co třeba Klaus mladší, který před několika dny založil stranu a jde do dalšího politického boje s otevřeným hledím, aniž se skrývá za srocení dobře placených politických debilů. Podařilo se mu poměrně v krátké době to, co se jiným nepodaří ani za bilion chvilek.