Nezabýval bych se touto otázkou, protože na ni nikdy nikdo neodpoví. Pro mě je důležité, že si od svého počátku sovětský systém k tomu nevytvořil základní podmínku a v průběhu své formy realizace socialismu se od této možnosti neustále vzdaloval. Mnohokrát jsem napsal, že vznik socialismu v ekonomicky velice zaostalé zemi byl Leninův katastrofální omyl. To nebyl revizionismus Marxova učení, ale holý voluntarismus, pravděpodobně zaviněný osobním traumatem z popravy bratra. Jenom doufám, že nebyl takovým naivkou, jako ten, kdo nakonec definitivně sovětský socialismus za tři čtvrtiny století zničil. Leninovi totiž umožnili návrat do Ruska Němci. Nabízí se tedy logicky, že mohl uvěřit, že Německo se přidá k proletářské evoluci, jak se to o něm do dneška tvrdí. Nesoudím, že byl takový politický diletant.

Pokud ale už Lenin svou revoluci začal, pak v žádném případě neměl onen nový režim vydávat za jedinou možnou budoucnost lidstva a už vůbec ne za hrobaře kapitalismu. Tím, že revoluci začal předčasně v nepatřičné zemi, dal mu do vínku zárodek zmaru. Ovšem tím, že jej prohlašoval za existencionálního nepřítele systému, který vládl v celém světě, jej vyloženě odsoudil k zániku, a dokonce velice brzkému. To jen díky Stalinově tyranii a obrovské rozloze vydržel Sovětský svaz nakonec tak dlouho.

Do druhé světové války byl SSSR jedinou zemí svého druhu, proto se nebylo čemu divit, že byl vydáván a všeobecně i skutečně považován za jediný vzor pro celé dělnické hnutí. Po válce se ovšem začaly formovat další země se socialistickým rodokmenem. A tehdy sovětští vůdci zpečetili svůj osud tím, že ve své pýše a teritoriálních zájmech ideologicky a politicky nepřipustili možnost existence jiných forem socialismu, který se rodil v Číně, Jugoslávii, Albánii a naznačoval i jinde. Izolovanost v katastrofu pak dovršily události v Maďarsku a především v Československu. Ty začaly štěpit nejužší spojenecký svazek sovětů a definitivně odradil jiné od jejich formy vlády. Posledním hřebíkem do rakve pak byl Afghánistán

Léta Brežněvovy stagnace Sovětský svaz přežil, i když se v samotném nejužším vedení rodily vlivné síly toužící situaci změnit. Ovšem smrtelnou tragédií bylo, že vedení opustilo praktickou proletářskou, čti ideově pevnou kádrovou politiku.

Po smrti Brežněva se totiž najednou ukázalo, že za něj není náhrada. Jen tak se nakonec dostal do čela státu muž, který sice měl „proletářský“ původ a vyrůstal jako socialistický kádr, ale neměl pro nejvyšší funkci nejen schopnosti, ale vůbec ne potřebný charakter. Typický příklad pána, kterému ještě „trčela sláma z bot“.

Na první pohled se pokusil o reformu sovětské formy socialismu, ovšem naprosto diletantsky začal tím, čím měla až končit. Čili „glasností“.

Kdyby byl alespoň trochu „komunistou“, nebo alespoň socialistou, tak musel reformu sovětismu začít na mezinárodním hřišti socialistických zemí. Především zajistit pevné až nerozborné spojenectví s ČLR. Uznat a přitáhnout do svazku Jugoslávii a další, kteří by o to stáli. Za druhé měl SSSR najít potřebné změny ve státech svého bloku ve východní Evropě. Za třetí měl ihned začít řešit problémy, které se za dlouhou dobou stagnace navršily ve vztazích mezi národy a republikami Sovětského svazu. Nebál bych se možná ani odchodu některých republik ze svazu, ovšem předem přesně vyjednaného, regulovaného a se zajištěním bezpečnosti pro celý socialistický tábor.

Všude s nimi prodebatovávat ekonomickou reformu jako základ zvyšování životního standartu obyvatel socialistického světa. Teprve potom se snažit postupnými kroky ji realizovat. Bylo bludnou představu naoktrojovat, ba až mocensky nadiktovat Sovětskému svazu perestrojku, podle jakýchsi povrchních představ. Co není ověřeno v praxi, to se musí umět zavádět, třeba i jen experimentem v omezeném teritoriu.

Gorbačovův politický diletantismus se plně projevil v tom, že začal svou reformu fakticky na Západě, aniž jej kdo ze socialistických zemí tím pověřil. A opět naprosto katastrofálně s USA, a ne se svými sousedy. Ale když už se k tomu odhodlal, měl v prvé řadě prosadit zrušení vojenských bloků NATO a VS. Tím by si zajistil odchod amerických vojsk především z Evropy. A nebo by poznal, že s ním hrají svou podrazáckou hru. Dokud by nebylo realizováno zrušení NATO a likvidace vojenských základen USA v Evropě, neměl se dál s nikým bavit a především neměl dovolit sjednocení Německa. Zvlášť když v tom měl podporu v Británii.

Dnešní názory, že si nerozšiřování NATO měl zajistit smluvně je slabomyslné. Pokud osamělý Sovětský svaz si dodržení takové smlouvy nemohl vynutit, tak to bylo zbytečné. Proto bylo napřed nutné širší a pevnější spojenectví především s Čínou a zeměmi vlastního bloku, především pak Polska.

Celý tento text bych nepsal, kdyby se při příležitosti Gorbačovových devadesátin opět tato témata neotevřela. Gorbačov mě nezaujal od samého počátku a předpokládal jsem, že sovětská komunistická strana se ho rychle zbaví, jako kdysi podobného voluntaristy Chruščova. Ta čtvrt století dlouhá stagnace ale byla opravdu katastrofální.

Při příležitost svých kulatin Gorbačov prohlásil, že brzy poznal, že socialismus je nereformovatelný. Proto prý se rozhodl změnit komunistickou stranu v sociální demokracii a podle její ideologie změnit Sovětský svaz. Pýchou zhlouplý vesnický chasník, který to dotáhl až na generalissima sovětské byrokratury dodneška není schopen přijmout fakt, že to on nebyl schopen provést reformu socialismu, protože byl ideologický nedouk, politický diletant, státnický voluntarista a především bez charakterových předpokladů. Když jsem od něj slyšel poprvé to, co před několika dny opakoval, utvrdil jsem se v přesvědčení, že před dějinami chce být raději zrádcem než hlupákem.

Každý systém je reformovatelný, dokonce i ten kapitalismus, čemuž mnozí pevní levičáci nevěří. Kapitalismus se bude reformovat tak dlouho, až se doreformuje k nějaké nové formě, jež se mu už vůbec nebude podobat. Je třeba příštím generacím jenom přát, aby se nedopracoval systému, vedle něhož by i staliniáda byla selankou.

1. Zásadně rozlišuji mezi učením Marxe, marxistickou ideologií, učením Lenina a ideologií marxismu-leninismu.
2. Proto neuznávám pojem neomarxismus, ten z minulého století, převážně poválečný, a ten současný už vůbec ne.
3. Zmíněný minulý do vědomí lidstva vnesli myslitelé a učenci humanitních oborů, kteří sami sebe považovali za pokračovatele Marxe nebo marxismu.
4. Rádoby pokračovatelé Marxe skoro bez výjimky dělili Marxovu tvorbu na dvě etapy a zdůrazňovali, že je nutné se vrátit k myšlenkám „mladého Marxe“. Nešlo o nic jiného než o nový typ revizionismu, který vznikal již za Marxova života a z učení Marxe zdegeneroval do dvou hlavních ideologických větví, které daly vznik dvěma zásadním stranám levicového politického proudu. Marxistickým stranám a sociálnědemokratickým.
5. Sluší se tady připomenout, že ve stáří Marx říkával. Já jsem Marx, ale nejsem marxista.
6. Podle mého vidění lze zásadně rozdělit myšlení, ale i tvorbu Marxe na tři etapy. Etapu filosoficko-právní, etapu praktikujícího politika-revolucionáře a etapu analytika ekonomicky nejvyspělejší formy kapitalismu své doby.
7. Tyto etapy se ale nevyznačují nějakými zásadními přelomy v myšlení Marxe, spíše jen v jeho veřejné činnosti. Všechny tři jsou kontinuálně propojeny celoživotním přesvědčením člověka nejen sociálně cítícím, ale především vizionáře konce nadvlády tradičních nositelů moci, mnohdy dokonce dědičných.
8. Jedinou zásadní změnu v myšlení Marxe způsobila doslovná genocida revolucionářů „Pařížské komuny“. Zbavil se definitivně radikalismu, do kterého se zapletl spoluprací s Engelsem a dalšími protagonisty politiky zakládajícími stranu nového typu, stranu komunistickou.
9. Svět, především anglicky mluvící, se zatím neseznámil s autentickým učením Marxe. Nemohl, protože stěžejní jeho díla nebyla do angličtiny přeložena.
10. Samotní marxisté, neomarxisté ale i antimarxisté fakticky znají a polemizují nejčastěji s Komunistickým manifestem. Ten ale není čistě Marxovým dílem. Je vývojem vznikajícího hnutí poměrně rychle napsaným textem, který měl nahradit jiný, poněkud nepovedený Engelsův.
11. Z toho důvodu je tvorba současných ikon liberalismu, jakým je kupříkladu Hayek polemikou s marxismem, či dokonce s politickou praxí sovětského marx-leninismu. V žádném případě ne s Marxem samotným
12. Neomarxisté dvacátého století zákonitě navazovali na neúplné učení Marxe. I z toho důvodu nebyli schopni vytvořit nosnou ideologii nějakého konkrétního hnutí, nadtož vlivné politické strany.
13. Neomarxisté současní, to je úplně jiná kategorie. Pokud se za ně prohlašují oni samotní, tak vzhledem k jejich omezeným znalostem Marxova učení za nosnou ideu svého hnutí považují nějaké dogma marxistů, a ne myšlenku samotného Marxe.
14. Zásadně se však odlišují od neomarxistů dvacátého století. Ti vždycky vnímali marxismus jako komplexní ideologii a tu se snažili „vylepšovat“, či aktualizovat. Ti dnešní ve své neznalosti se „chytí“ nějaké z kontextu vytržené ideje a na ní se snaží vybudovat ortodoxii svého hnutí.
15. Zásadním rysem současné politiky globalizujícího se světa je, že za současné neomarxisty jsou jejich protivníky vydáváni ti, co se ani vzdáleně nehlásí k Marxovi, ani k nějaké formě marxismu. 15.
16. Všichni pokračovatelé zavilé nenávisti k marxismu, k Sovětskému svazu a jeho satelitům, k jakékoliv politice sociáldemokratismu, a levice vůbec nyní označují své odpůrce nálepkou neomarxisty, Jsou přesvědčeni, že jakékoliv užití slova s tvarem „marx“, každého dostatečně zdiskredituje.
17. Všemožná hnutí, která prosazují jednu ideologii, jako například

– práva nějaké menšiny

– multikulturalismus a jiné

považuji spíše za konkrétní formy monoexhibicionistického anarchismu.

     V celých dějinách KSČ jsou dvě události naprosto zásadní. Získání politické moci v roce 1948 a začátek jejího ztrácení v roce 1968. Politický převrat v roce 1948 naprosto zásadně určil můj život, i když jsem se na něm, jako dítě vůbec nepodílel. Asi se k němu nikdy nebudu vyjadřovat, ledaže by mě někdo k tomu vyprovokoval.

Druhé události jsem se už aktivně zúčastnil, i když jen a jenom na místní úrovni a ta se pak podílela na dotvoření mého osudu.

MÉ DEFINITIVNÍ HODNOCENÍ CHOVÁNÍ KSČ V ROCE 1968

     Opět jenom heslovitě.

• Nemyslím si, že dění v tom roce bylo nejpozitivnějším chováním KSČ.
• Naopak ale považuji za nejúspěšnější éru v dějinách vlády KSČ období tak pěti let předcházejících roku 1968. Pomalu se uvolňovala porevoluční diktatura, pomalu leč neustále rostly mzdy a platy, a při tom klesaly ceny především nezbytností.
• Novotný se dopustil fatální chyby. Byl v dětství odchován v ideji národa Čechoslováků a nádavkem uznával marxistickou ideologii internacionalismu, která odporovala Marxově pojetí národa.
• Nešlo o žádné „Pražské jaro“, leč o souhru zájmů ambiciózních příslušníků Pražské pseudokomunistické smetánky a Slovenského hyperpatriotismu, ba až nacionalismu.
• Označení „socialismus s lidskou tváří“ byl stejně kýčovitý, až stupidní, jako heslo „sametová revoluce“.
• Jako vždy v takových dobách většina lidí proklamace politických mocnářů brala upřímně a vážně, zatím co mnohým z nich šlo o mocenskou kariéru a některým dokonce o zničení vlády KSČ.
• Základním omylem poctivých členů vedení KSČ byla pýcha nad sebou samými, spočívající v tom, že se stávají věrozvěsty jakési obrody veškerého světového socialismu.
• Tragickým momentem bylo zvolení Dubčeka do čela strany. Neměl ani jednu vlastnost opravdového státníka.
• Ovšem nejhorší ze všeho byla pseudorevolučnost, do které hnali vedení strany reální nepřátelé socialismu.
• Zvítězí-li v dějinách nová moc, tak její největší chybou vždycky je, že chce své představy realizovat hned, pokud možno ještě dříve.
• Politicky doslova idiotské byly tři požadavky, které někteří netrpělivci začali prosazovat; zrušení vedoucí úlohy strany, vystoupení z ekonomického společenství Rady vzájemné hospodářském pomoci a superdebilní snaha o opuštění vojenského souručenství Varšavská smlouva.
• Nebylo zapotřebí žádných „99ti Pragováků“ k pozvání spojeneckých vojsk do ČSSR. Úplně stačil právě ten posledně jmenovaný cíl některých politických pitomců, z nichž dokonce ještě dneska jeden později významný „sametový“ aktér ještě žije.
• Lidová moudrost říká pospíchej pomalu. To mělo být motem procesu, který velice správně nastartoval Novotný, v mých očích nejúspěšnější z vůdců KSČ.
• Historické zkušenosti říkají, že vždycky musí zemřít vůdci generací minulých, aby se v reálním životě prosadily nové „Pravdy“.
• Dovoluji si spekulovat, že i vůdcům Sovětského svazu by nejen nevadilo, ale by dokonce podporovali jakýsi experiment v malém, který při úspěšnosti by obrovsky prospěl všem.
• A tak na závěr si dovoluji kruté tvrzení. U samé kolébky rozpadu socialistického tábora a v konečném i zániku SSSR stálo nebetyčně vyzvedávané „Pražské jaro“. Vyzvedávané, ba až oslavované především všemi nepřáteli socialismu.

Myslím si definitivně dnes a s tím přesvědčením i zemřu.

Zásadní část tohoto přesvědčení jsem ovšem neměl v samotném roce 1968. Jako technik jsem se o „vysokou“ politiku nestaral. Zaměřil jsem své úsilí na realizaci socialistického tržního hospodářství, které propagoval Šik. Na svém podniku jsem prosadil nejen vnitropodnikové ceny, ale především dosáhl u komunistického vedení na okrese povolení experimentálního „tržního“ vnitropodnikového hospodaření. Jako odborový funkcionář jsem zase pracoval v týmu, který chtěl prosadit zavádění „Podnikových rad pracujících“. Statut této instituce jsem si dokonce uchoval až do roku 1989 a bylo mým cílem ho tehdy prosazovat celostátně. Marným.

Základní myšlenky současného přesvědčení o významu roku 1968 ve mně dozrály na přelomu roků 1990 a 1991. Definitivně jsem si je ujasnil až potom, co jsem opustil veřejné funkce.

A k onomu drtivému závěru jsem dospěl až asi tak v době puče na Ukrajině.

Šestnáctého května letošního roku uplyne sto let od založení KSČ. Včera mě jeden známý přiměl k tomu, abych něco napsal k tomuto výročí.

Poslal jsem mu následující příspěvek.

ZÁKLADNÍ POHLED NA VÝZNAM DĚJIN KSČ

Jenom heslovitě.

• KSČ vznikla na půdorysu marx-leninské ideologie.
• Patřila do trsu partají, jejichž matkou byla VKS(b) a reálným otcem SSSR.
• V rodném genu všech byl tím zakódován i jejich zánik, související s Lenivým voluntarismem, který především otce přivedl na svět coby předčasně narozené dítě.
• Zánikem SSSR byl proto nastartován i proces zániku těchto stan.
• Není důvod toho litovat.
• Existence těchto stan a jejich vedoucí vliv ve státech jejich působení totiž dal světu jedinečný naprosto zásadní poznatek.
• Zmíněné strany dokázaly v reálné politice, že mohou existovat státy s jiným, než kapitalistickým společnostně-politickým režimem.
• Navíc, alespoň podle mne dokázaly, že může být zlomena celodějinná nadvláda vrstev, které je teď zvykem nazývat elitou, čili možnost existence úplně jiné organizace lidského společenství.
• Historie lidstva dokazuje, že co se jednou v dějinách již objevilo, to nikdy definitivně nezapadne.
• Odůvodněně proto předpokládám, že i význam jejich dějinného prvenství nezapadne.
• I když následná podoba režimu, který bude zplozen tím dnešním bude s vysokou pravděpodobností úplně jiná, než jakou se snažily vytvářet zmíněné strany, tak jejich příklad nezanikne a zůstane věčnou inspirací, což je pro jejich význam v historii lidstva podstatné a nenahraditelné.

To je můj zásadní hodnotící pohled na stoletou historii KSČ.

V poslední době se stalo módou uveřejňovat texty z přelomu režimů, označují se jako „retro“. Našel jsem jeden zajímavý, když jsem likvidoval svůj archiv. Tady je:

Recept jménem kapitalismus

     Německý týdeník Die Zeit uveřejnil úvahu profesora Harvardovy univerzity J. K. Gilbraitha, který byl hospodářským poradcem prezidentů Roosevelta až Kennedyho. Autor se zamýšlí nad hospodářským vývojem v zemích Východní Evropy a nad pomocí Západu, jež by podle něho neměla prosazovat primitivní kapitalismus. Mimo jiné píše.

Podle mého názoru některé a dokonce mnohé rady, nabízené dnes středoevropským a východoevropským státům, mají svůj původ v obrazu kapitalistického hospodářství, který nemá žádný vztah k současné realitě. Kdyby totiž tento obraz souhlasil, nebyla by kapitalistická národní hospodářství přežila. Jde o ideologický výtvor, který existuje pouze v hlavách a především v nadějích původců těchto rad, jde zkrátka o primitivní ideologii.

     Tyto rady mají dva zvláštní znaky. Často pocházejí od lidí, kterým už dávno vadí, že západní hospodářské systémy musely činit ústupky společenským procesům, ať již jde o rozvoj sociálního státu, pomoc chudým, veřejné služby, spolupráci s odbory, snahy dosáhnout spravedlivějšího rozdělování příjmů, či o odpovědnost státu za fungování hospodářského systému jako celku.

Dalším znakem těchto rad pro přechod k tržnímu hospodářství je klidné přijímáni chudoby, nezaměstnanosti, inflace a poklesu životní úrovně. To vše se dokonce chápe jako terapie: Z prožitku nezaměstnanosti a hladu vzejde nová pracovní etika, zaměstnanci toužící po disciplíně svobodného podnikání. To je šílenství. Zjednodušeně řečeno, velká část těchto rad spočívá v požadavku nahradit špatně fungující hospodářský systém žádným.

     Hospodářský systém Západu a Japonska zdaleka není kapitalismem v jeho původní a primitivní formě. Byl zásadně zlepšen zavedením sociálních služeb, dotovaných příjmů a veřejné kontroly. Teprve díky tomu mohl přežít.  

     Sociální úkoly kapitalismu zdaleka nejsou splněny. Je zlou, ale nespornou skutečností, že nikdo chytrý by se ve snaze polepšit si nestěhoval z východního Berlína do Jižního Bronxu. Neudělal by to, ani kdyby hledal svobodu, protože nic nepotlačuje svobodu tak, jako nemít peníze, jídlo a střechu nad hlavou.

To, co lidé z Východu vidí na Západě, není tradiční kapitalismus: Je to sociální demokracie, byť stále nedokonalá. Východ a Západ dnes zcela reálně mají jeden a tentýž úkol: hledat systém, který by co nejlépe spojoval tržní orientaci s orientací sociální. Pro toto hledání neexistují obecně platná pravidla.

V západních průmyslových státech a v Japonsku jsou dobře fungující firmy jak v soukromých, tak ve veřejných rukou. Ve Švýcarsku, kde trávím část života, cestujeme železnicí, která patří státu a komunikujeme prostřednictvím státní telefonní sítě. Náš byt patří obci. Rolníci v sousedství dostávají subvence, jaké potřebují. Slušný dům je považován za základní právo. Obchod, ve kterém nakupujeme potraviny a mnoho dalších věcí, patří družstvu. Máme konto ve státní bance. Nemůžeme porazit (a pravděpodobně ani vysadit) strom bez veřejného povolení. Malebné horské pastviny obhospodařují rolníci, kteří na to dostávají od státu subvence. Švýcaři jsou nicméně známí svým horlivým zájmem o podnikání.

Ve Spojených státech přišly soukromé železnice na mizinu, částečně byly prodány státu. Stát v současné době skupuje za miliardy dolarů zbankrotované soukromé podniky.

V moderním, vyzrálém hospodářství bychom se neměli znepokojovat nad koncentrací moci, nýbrž nad nekompetentností.

Je třeba svěřit podniku odpovědnost za jeho činnost a zisky. Líbí se mi záměr Poláků rozdělit akcie státních podniků občanům, při čemž by zaměstnanci měli při rozdělování akcií přednost. Spravedlivost takového postupu je stejně podmanivá jako struktura rozdělování, jež z něho vyplývá.

RUDÉ PRÁVO 3.1.1991

Za svůj, myslím si už dlouhatánský život, jsem začal několikrát číst Bibli, Korán, Bhagavadgítu a Popol Vuh. Ani jednu z těchto knih jsem nikdy nedočetl. Z Bible dokonce ani celý Nový zákon. Dokázal jsem pouze trochu pečlivěji přečíst čtyři evangelia. U Bible a Koránu se mi to zdálo pochopitelné, ale že jsem nikdy nedokázal dočíst Bhagavadgítu, ba ani Popol Vuh, které jsou nevelkého rozsahu, to mě udivovalo. Zvláště když jsem zvládal četbu, ba i studium mnohých tlustospisů a rozsáhlých textů.

Teprve v nedávných letech pokročilého penzijního věku jsem pochopil, že jmenované knihy vlastně nejsou ke čtení. Jsou to díla k žití. Knihy pro osoby obdařené náboženskou vírou, což mi nebylo dáno. Jde o texty tvořící zásobárnu zkušeností, rad a tvrzení prověřených generacemi, které věřícímu dávají mnohé odpovědi, a především ho utvrzuji v jeho přesvědčení. Těm přemýšlivějším pak poskytují dostatek argumentů k posílení jejich víry při nevyhnutelných pochybnostech.

Já, coby člověk bez náboženské víry takovou orientaci postrádám. Nevím, nakolik ji adekvátně dokáže nahradí můj mozek a sdělení menších či větších, dávných ba až  současných duchů mého přesvědčení.

A jaké že je to moje celoživotní přesvědčení. Jsem v prvé řadě nonteistou. Což znamená, že nepopírám existenci boha, bohů, či božstev. Leč je mi jedno, jestli existují, či ne. Nespoléhám na jejich existenci, nehledám u nich naději, nadtož pomoc a hlavně jsem přesvědčen, že po zániku mého těla zmizím navždy. Nebyl jsem tu skoro patnáct miliard let a bylo to všem, v tomto vesmíru úplně jedno a až zaniknu, budou to možná i biliony let, v nichž mě už nic nebude připomínat. Nejenže prach jsi a v prach se obrátíš, nýbrž neexistoval jsi a nikdy už existovat nebudeš. Tečka.

Volba 46tého prezidenta USA se zapsala do historie světa nejen nesmazatelně, ale vytvořila ve velké části veřejnosti mnohé pochybnosti o politickém sytému zemí, které se sebepyšně považují za demokratické. Minimálně čtyři s nimi související události by proto neměly být zameteny pod stůl. O dvou z nich máme jen kusé zprávy a asi se reálnou skutečnost nikdy nedovíme. Ovšem další dvě, které nejvíc traumatizují veřejnost světa, žádné šetření nepotřebují. Vyžadují pouze nekompromisní postup politiků, jímž lze smazat pachuť, kterou v myslích veřejnosti zanechaly.

Nejsenzačnější pro média byly asi události ve Washingtonu D.C. ze dne 6. ledna 2001. Jenže právě ony s vysokou pravděpodobností nebudou objektivně vyšetřeny. V politické hře je totiž impeachment exprezidenta, takže výsledek bude jen a jenom výrazem mocenského stavu v zemi. Osobně doufám, že bude alespoň vyjasněno v kolik hodin skončil Trump svůj projev a kdy první demonstranti vnikli do Capitolu. V zájmu uklidnění situace v zemi by ovšem zákonodárci udělali nejlépe, kdyby jeho projednávání zrušili.

Veškeré problémy kolem volby prezidenta byly zahájeny tím, že Trump zpochybňoval výsledky voleb způsobené manipulacemi při sčítávání hlasů. Ty se v USA a nejen tam, dějí celkem často. Jenže Trump tvrdil, že byly tak masivní, že zvrátily jeho vítězství na prohru. Pakliže chce být Biden sjednotitelem země, je doslova jeho povinností nechat obvinění ze strany Trumpova týmu policejně prošetřit, eventuálně o nich soudně rozhodnout. Moc by to prospělo i jemu samotnému. Jednak by si upevnil svou pozici a možná i ulehčil svému svědomí.

Třetí událost je pro mě osobně naprosto nepochopitelná. Je jí chování Nejvyššího soudu USA. Pokud zákonodárci Unie z toho nevyvodí patřičné závěry a nekodifikují následně jasná pravidla, možná i další dodatek Ústavy, tak fakticky vytvoří precedens nepostižitelnosti kohokoliv, kdo se vyhne splnit svou povinnost danou nejvyšším zákonem státu.

Jestliže předešlý problém by měli řešit pouze zákonodárci USA, tak čtvrtý by neměli nechat bez reagování zákonodárci každého státu. Nehodlám se o tom široce rozepisovat. Jde o problém cenzury na sociálních sítích i televizního vysílání. Pro mě je řešení jasné. Jediný, kdo může zakázat šíření nějakého názoru na síti i v ostatních médiích je soud. Soud a nikdo, opakuji, nikdo jiný. Je pro mě naprosto nepřijatelným argumentem tvrzení, že soukromý provozovatel si může rozhodnout o tom, jaký názor na síti ponechá a jaký vymaže. Takový argument vlastně říká, že soukromý provozovatel nemusí dodržovat Ústavu, konkrétně Listinu práv a svobod. Debatovat se mlže o tom, že provozovatel nemusí poskytnout vstup na svou platformu, ale pokud ji Jednou někomu povolí, tak ji pak zrušit může zase pouze soudně.

Každý stát by měl udělovat licence nejen rozhlasu, televizi, ba i papírovým médiím, ale naprosto bez výjimky všem sociálním sítím. V dané licenci sítí by mělo být jasně zakázáno jakékoliv omezování názorů uživatelů. Provozovatel by měl pouze možnost domáhat se toho u soudu. Samozřejmě by to znamenalo konec anonymity na sítích, což považuji za naprostý základ celé solidnosti jejich provozování.

Na závěr pouze jednu poznámku. Pokud vrstva profesních politiků bude zase řešit naznačené problémy obezličkami, pod tlakem ideologií a svých zájmů, ohrozí v očích veřejnosti volby a tím fakticky svou vlastní legitimitu.

Ve dnech 13. až 18. ledna jsem na svém Facebooku vyvěsil šest poznámek k diskusi o možnosti občanské války v současných USA. Každá z poznámek je jedním odstavcem textu, jenž následuje.

Velmi frekventovaným názorem nyní je, že Unii hrozí občanská válka. Nehrozí. Ona už tam probíhá a poměrně dlouho. Napřed jako skrytá. Ta začala po rozpadu SSSR. Ten totiž nebyl záměrem vrcholných příslušníků ani jedné z hlavních politických stran v zemi, což otevřelo prostor pro některé menšinové proudy v jejich politicky aktivní struktuře. Navíc oné mezinárodní situace využily některé vlivné síly tajných služeb, které v celých dějinách dvacátého století byly v USA zneužívány finančně nejmocnějšími skupinami k prosazování jejích skrytých zájmů. Za Bushe ml. se na čas povedlo skrytou občanskou válku odvést do stoky boje proti terorismu, ale za Obamy se už občanská válka v zemi etablovala, aby po zvolení Trumpa eskalovala do dosud v dějinách země nevídané intenzity, ač šlo pořád ještě o studenou občanskou válku. Po posledních prezidentských volbách se občanská válka stala neskrývanou a horkou v okamžiku, kdy bylo zablokováno televizní vysílání Trumpova projevu. Horké občanské války současného světa se totiž už neprojevují jenom ozbrojeným násilím, hromadným vražděním a pouličním vandalstvím. Mají spíše hybridní formu, různých metod. V digitální době mediální nadvlády jsou navíc k dispozici méně násilné metody, leč mnohem sofistikovanější a především účinnější. A právě ty se v současné Unii prezentují v plné kráse.

Základním rysem občanské války je souboj o politickou moc. Jejím důvodem jsou do konfliktu vyhrocené rozpory uvnitř politické třídy. Tím se zásadně liší od revoluce, v níž se už vede nekompromisní válka o komplexní moc. Což znamená o samotné základy politické moci. Opakuji a zdůrazňuji, že občanská válka je vždycky pouze bojem uvnitř třídy politické moci. Její subjekty ale vždycky zneužívají frustrace velké části občanů ke své podpoře. Zmíněná frustrace při tom nemusí souviset s hlavním konfliktem uvnitř politické třídy. Což je zásadním rysem současné situace v USA. Motivy a důvody frustrace občanů Unie je ve většině případů naprosto jiné než příčiny konfliktu mezi příslušníky politické třídy země. Pro bližší pochopení mého názoru je dobré si přečíst web https://nnnnn.cz/932614-obcanska-valka.php . Z jeho textu mimo jiné vyplyne, že v USA by v současnosti neměla vzniknout horká forma občanské války.

Sociálně-politický systém v USA je nejpozději od doby Reagana liberálním kapitalismem. O něm se traduje že jde o společnost, v níž bohatí bohatnou a chudí chudnou. Je to natolik nepřesné, že to vlastně vůbec není pravdou. Více se blíží skutečnosti tvrzení, že malá menšina bohatých se stává superboháči, zatím co ti ostatní stagnují, či se jejich jmění tenčí. Ti nejchudší pak už nemají kam chudnout. Nejpodstatnějším rysem ovšem je, že tak zvaná stření vrstva, která je nejpočetnější a tvoří stabilizátor celé společnosti nejenže se propadá až do chudoby, ale ztrácí pro existenci jakéhokoliv kapitalismu to nejdůležitější. Naději. Naději na vzestup. Hrdlo mezi střední a vyšší vrstvou se natolik zužuje, že se jím prosmyknou pouze výjimeční jedinci. Takto postižená střední vrstva je již delší čas v USA nositelem oné skutečné frustrace. Ta je příslušníky politické třídy bezohledně opomíjena, leč vědomě zneužívána k prosazování úplně jiných, především svých specifických, čti mocenských zájmů.

Vítězství Trumpa před čtyřmi lety bylo především výsledkem sociální frustrace střední společenské vrstvy, ne-li jenom jí. Již ve volební kampani se totiž příliš nespoléhal na stranu, za kterou šel do volebního klání. Necítil se republikánem, což několikrát opakoval. Již od té doby jej většina mocenských struktur od mediálních přes ideologické až po vojenské začala označovat za populistou. Tehdy jím ale ještě nebyl. Byl především patriotem. Jeho heslo America First, to sdělovalo zemi i světu víc jak zřejmě. Velké části Američanů se tak zalíbilo, že mu dali svůj hlas. Trump nikdy nepatřil do vrstvy profesních politiků a svou činností ve funkci rušil mnohá rozhodnutí svých předchůdců, především pak osm let vládnoucího Obamy. Měl na mnohé věci dominantně jiný názor než celý establishment. I to se zamlouvalo velké části Američanů. Tím vším si ale znepřátelil větší část celé vládnoucí vrstvy bez ohledu na stranickou příslušnost. Ta se ho proto rozhodla za každou cenu zbavit, jako každý organismus se snaží zbavit cizího tělesa. Trump v odpovědi na nepřátelskou aktivitu začal hovořit o blíže nedefinovaném Deep state, který škodí jeho činnosti a tím všemu americkému lidu. Ztotožněním sebe se vším lidem se teprve stal populistou. Což dotvrdily i volby v roce 2020, v nichž získal o 11 milionů hlasů víc, než v roce 2016. Velká většina nespokojených a frustrovaných stojí s vysokou pravděpodobností za ním ještě dnes. Být Bidenovci, tak bych to nepodceňoval. Trump není revolucionář, takže do reálné bitvy nepůjde. Je to sice věrný syn své země, ale rovněž, ba možná především, své sociální vrstvy. On se proto nepostaví do čela rozhodného odporu proti vládnoucí politické třídě nadtož pak proti celé vládnoucí vrstvě v USA. To čeká na jinou osobnost, která by zvedla i jím opuštěný prapor.

Demokratická strana výsledek prezidentských voleb v roce 2016 de jure sice uznala, leč defacto nikdy. Po celé čtyři roky Trumpova rozhodnutí proto všemožně blokovala a kde mohla tak mu reálně znemožňovala vládnutí. Nejhorší bylo, že jej neustále obviňovala ze spojení s Ruskem, díky němuž prý dokonce volby vyhrál. Ani po čtyřech letech vyšetřování mu sice nebylo nic dokázáno, leč konečná zpráva o vyšetřování v zákonodárném sboru nebyla už záměrně zveřejněna v době jeho prezidentství. Dá se důvodně předpokládat, že bude nyní potřebně přepracována a využita. Vždyť Demokraté se dopracovali až k formě stranovlády. Naopak profesní funkcionáři Republikánů byli nejednotní, ba dokonce někteří zjevně proti Trumpovi. Zůstal sám a jako každý dělal chyby. Tím víc, čím byl osamělejší. Jak se nyní ukazuje, Demokraté se na poslední volby brilantně připravili. Nic nenechali náhodě. Navíc skvěle využili každé chyby Trumpova štábu, především pak jeho samého. Jediný příklad za všechny. Trump udělal obrovskou chybu, když pozval své příznivce do Washingtonu k demonstraci zrovna na 6.ledna. Tu pak katastrofálně dovršil, když demonstranty poslal ke Kapitolu. Ovšem i jeho viceprezident v této fázi udělal chybu. Jako ústavní předseda Senátu několik dní před osudným datem poslal dopis zákonodárcům s přesvědčivým textem o podvodech při sčítávání hlasů. Což neměl dělat, protože tím odpůrce varoval. Není divu, že Demokraté pak využili demonstrace k tomu, aby jednání Kongresu bylo ovládnuto emočním odporem k „luze“. Jejich aktivisté vedli demonstranty doslova do pasti. Navíc někteří „jejich“ policisté davům vstup do budovy dokonce umožňovali. Tato osudová chyba zkazila všechno, co Trump za celou dobu svého angažmá v politice dokázal vykonat správně.

Trump za svůj život několikrát dokázal, že nevzdává i prohranou bitvu. Takže je předpoklad, že neskončí se svou aktivitou, jak to sám veřejně prohlásil. Půjde však opět sám, navíc se silně prořídlou hrstkou věrných. Nejen proti neviditelným, leč skutečným vládcům státu, či dokonce světa, ale především proti většině politické třídy včetně médií a globálních komunikačních gigantů. Trump od 5. listopadu opakuje, že volby vyhrál. Leč při sčítávání hlasů prý docházelo k podvodům. Populisticky tvrdí, že mu a především americkému lidu, bylo vítězství zcizeno (záměrně nepoužívám přesně jeho frázi, aby umělá inteligence tento text hned nezcenzurovala). Má pravdu v tom, že docházelo k podvodům. Jenže, které volby se kdy bez nich obešly, zvláště v USA?! Ovšem dokázat zločin zcizení vítězství je naprosto něco jiného. Biden vyhrál o sedm milionů hlasů, což je celá desetina Trumpova zisku. Chce-li Biden ale být opravdu tím, kým být slíbil, pak by se od prvých dnů měl chovat s velkorysostí vítěze. Měl by proto zastavit veškerá stíhání příznivců Trumpa a pokud už jim byly prokázány trestné činy, měl by je omilostnit. Měl by se postarat, aby Trump nebyl soudně pronásledován a jinak šikanován. Ale naprosto především by měl vyrazit Trumpovi z ruky jeho zbraň. Měl by proto nařídit vyšetřování a soudní přezkum obvinění, která byla podána, ba i další. Za eventuální velké se pak třeba i omluvit. Na jeho prezidentství to po přísaze nemůže mít vliv. Výsledky soudů budou prospěšné ale především jemu. Může jich využít při reformě archaických voleb. Ta je totiž bezpodmínečně nutná. V USA musí být zavedeny konečně volby přímé a rovné. Jinými slovy prezident musí být volen bezprostředně všemi občany a hlas každého z nich musí mít stejnou váhu. Musí volit občané a ne státy svými voliteli. Bude-li ale Biden pokračovat tak, jak reagoval 6.ledna, bude všechno jinak. Pak by Trump mohl být možná jednou prohlášen i otcem zakladatelem nově obrozené Ameriky, i když by už v politice třeba vůbec nepokračoval.

Další poznámky.

To všechno, co jsem uvedl je pouze jednou stránkou celkově problematického stavu vnitřní situace v USA. Unie má daleko významnější rizika vnitřní stability. Já si alespoň dvě desetiletí myslím, že USA se už nacházejí na sestupné fázi svého vývoje. Tím je vlastně kumulativně řečeno vše.

Ovšem konkrétně nejaktuálnějším problémem k vyřešení je pro celý svět, tím víc pro Unii, koronavirová „situace“. Ať už byla vyvolána záměrně, nebo bylo pouze zneužito jedné nové choroby, tak pravdou je, že bombastičnost globálního boje s ní pouze odložila neodvratně již před tím hrozící krizi finanční, měnovou, dluhovou. Ta nejenže již před koronavirem signalizovala bezpodmínečnou nutnost naprosto nového, celosvětového řešení, ale naznačovala, že se bude týkat především samotné Unie. Její řešení po odeznění koronaviru je nejen neodkladné, ale bude muset představovat největší změnu v dějinách USA.

Aby toho nebylo málo, tak v Unii se od Reaganovy vlády stále zhoršují mnohé sociální problémy. Především nepředstavitelně roste bohatství maličké skupinky, takže vznikl doslova klan suprboháčů. Zrychlujícím se tempem mizí střední vrstva, garant stability každého kapitalistického státu, nejen onoho po americky liberálního.

Pro ilustraci uvádím několik čísel, která svědčí o tom, jakou vlastně Ameriku Biden přebírá:

– v polovině listopadu hlásilo nedostatek potravin téměř 26 milionů lidí čili každý osmý Američan,

– podle USDA trpí v koronavirové době hladem 54 milionů Američanů – o 45% více než v roce 2019,

– více než 20 milionů Američanů nyní žije z dávek v nezaměstnanosti.

     Hlad neustává v měřítku nevídaném po celá desetiletí. Dokonce místní úřady někde začaly tolerovat krádeže základních potravin v obchodech. Pokud by z toho bylo jen polovina pravdy, tak jde o revoluční situaci, a nejen o podhoubí občanské války.

Přidáme-li k tomu těžkosti s migrací, s následky klimatických změn a narůstající složitost zajišťování energetické dostatečnosti, jde o směsici problémů, která v žádném případě nepůjde řešit „americkou metodou“, čili individualistickou konkurencí.

V posledních dnech navíc příliš zjevně byla předvedena politická síla korporací. Nejvíc konkrétně informačních gigantů. Politická třída bezpodmínečně bude muset řešit i tento problém, nechce-li se dostat pod jejich nadvládu.

Na dovršení všeho se loni ukázalo, že rasový problém v Unii neodezněl, ba zdá se dokonce že našel nový výživný zdroj. Americké společenství je neobyčejně a mnohavrstevnatě rozděleno. Rasově, národnostně, kapitálovým vlastnictvím i prostým bohatstvím, sociálními statuty a politickými názory na řešení oné chumelenice problémů. Zatím se nenaplnilo ani očekávání o vytvoření Amerického národa v onom tavném tyglíku veškerých rozdílností. V USA dle mého názoru dokonce ještě ani nevznikla americký politický národ.

Text proto uzavírám v dikci prezidentů Unie: „Ať tedy Bůh pomáhá Bidenovi“.