Všechno začalo tím, že na sociální síti jakýsi Martin Lang, radní za ODS v Jesenici u Prahy dovolil napsat následující:

Zeman je druhý Hitler a je nutné ho podřezat jako svini.

Člověka, který nedrží dohody a smlouvy jistě lze nazvat proradným prasetem a slušní lidé se takové morální zrůdě vyhýbají. Adolf Hitler takovou morální zrůdou byl. Nedodržoval žádné dohody a smlouvy. Český stát, který uzavře smlouvu a poté zneužije parlament, aby smlouvu porušil, klesl na úroveň proradného prasete. Poslanci, kteří zvedli své ničemné pazoury pro schválení zákona o zdanění církevních restitucí, jsou smradlavá a proradná prasata. Nejsou to lidé a je dovoleno je zabíjet. Dokonce jsem přesvědčen o tom, že takové zrůdy je nutné pozabíjet, aby svou morální zrůdností nenakazili zbytek národa. Debilní, senilní bolševik Zeman se rozhodl zákon podepsat a je ho třeba zabít též. Ideálně takovou zrůdu podřezat, jako přestárlou svini a nechat vykrvit a poté spálit. Morálním zrůdám je třeba vyhlásit boj na život a na smrt. Není možné dále tolerovat ničemnost hloupých a všehoschopných zvířat. Taková zvířata nejsou vhodná ani na mýdlo. Hromadu sraček lze pouze spálit. Nejde o peníze církvím. Jde o to, že svým proradným chováním prasata, včetně prezidenta legitimovala porušování dohod a smluv mezi lidmi. Prezident státu dává příklad lidem, že je normální a úplně přirozené poté, co je plněno jednou stranou, jednostranně nerespektovat závazek. Je to stejné, jako když dělník nedostane dohodnutou mzdu nebo živnostník nedostane zaplaceno. Pokud se nelze dovolat práva, je nutné takové zlo vybíjet, je nutné nositelům takového zla uřezat hlavy a pálit sračky, co z nich zbydou.            

Samozřejmě, že se z toho stal skandál. Prý to šetřila i policie. O výsledku se ovšem veřejnost nedověděla. Fialenka Fiala, takto boss ODS, v prvé dny tvrdě odsoudil uvedený duchovní blijanec a slíbil potrestání.

Ještě 20. května pan radní ovšem v rozhovoru pro Deník, Blesk a další média tvrdil, že si za svými výroky stojí. Takže nešlo o náhlé pominutí smyslů, opilost, zfetovanou, či jiný úlet, ale o vyhřeznutí té nejhlubší zášti plynoucí z celoživotního přesvědčení.

Se zájmem jsem čekal, jak se nakonec ODS s případem vyrovná. Skvěle. Včera jsem se dočetl, že pan Lang se omluvil, sice určitě ne osobně Zemanovi, či dokonce velké části sněmovny, ale na jakémsi sezení místního sdružení ODS v obci. Vzdal se jeho předsednictví, leč dále zůstává radním. Jak jinak, kde by se tak dobře uživil. Fialová, vlastně ještě pořád prý modrá Udženija k tomu pouze dodala, cituji: „Pokud se pan Lang omluvil a ještě k tomu rezignoval na post předsedy, tak ani není co komentovat. Každý někdy udělá chybu a je dobře, když si ji uvědomí a omluví se“. Takže já jsem následně vyzval k podřezání Schwarzenberga, který mi již delší dobu pije krev. Hned se za to omlouvám a vzdávám se funkce předsedy samosprávy našeho domu. Nebo jsem jenom zase něco nepochopil?!!

Na základní otázku, proč lidé v poslední době tak často demonstrují je velice jednoduchá a jedině pravdivá odpověď, která zní: Protože mohou. V každé společnosti je vždycky určité procento kverulantů, věčných nespokojenců, frustrovaných, lidí zásadně jiného myšlení a názorů, než vláda a moc vůbec a dalších všemožných aktivistů, včetně menšinových. Řečeno jasnou řečí, je v ní dostatek materie, kterou mohou odpůrci moci, ale i pouzí odpůrci současné politické moci, využít pro své zájmy. Nepochybuji o tom, že každé demonstrace se účastní i určité množství lidí, kterým jde opravdu o řešení problému samotného.

V tomto textu se nehodlám zabývat demonstracemi „za Jágra“, či „proti Jágrovi“, za svobodu Tibetu, či proti bombardování Srbska, čti těmi, jejichž účastníkům jde o jeden jediný, konkrétní problém. Chci se zevrubněji podívat pouze a jenom na demonstrace, organizované občanským spolkem „Milion chvilek za demokracii“. A co je podstatné, chci se na ně podívat tak, jak jsem zvyklý, tedy pod jiným zorným úhlem, než se všeobecně prezentuje.

Demonstrace za nezávislost justice.

Jmenovaný spolek od prvopočátku svolával lidi na náměstí proto, že jeho viditelní organizátoři tvrdili, že vláda ANO a ČSSD s podporou KSČM, ohrožují nezávislost justice.

Nezávislost justice je v obecně ideologickém pojímání velice chytlavý slogan, jako vše ideální, co v reálu vůbec neexistuje. V liberální demokracii, ale nejen v ní, totiž ve skutečnosti justice nikdy nikde nezávislá nejenže nebyla, není a nebude. Ale, co je nejhorší, ze své podstaty ani být nemůže. Justice totiž musí bezpodmínečně dodržovat zákony, které vydává moc zákonodárná. Ta je ale vždy ideologická, což znamená, že vydává zákony, které jsou výrazem zájmů určité skupiny obyvatel země. Justiční orgány tedy nehledají žádnou obecnou spravedlnost, jak se snaží titíž ideologové moci tvrdit, ale jen a jenom právo, právo kodifikované jimi vyznávanou mocí. Tolik obecně o údajné nezávislosti justice.

V konkrétním případě iniciátoři, organizátoři a v neposlední řadě sponzoři demonstrací pod hlavičkou „Milionu chvilek…“ tvrdili, že výměna ministra spravedlnosti v momentě, kdy policie konečně zveřejnila obvinění v kauze Čapí hnízdo, je právě tím případem ohrožením nezávislosti justice.

Od té doby odborníci na právo, od ústavního po trestní jasně ukázali, že je to nesmyslná obava. Nebudu zde jejich argumenty opakovat. Jak jsem slíbil, podívám se na problém z jiného úhlu. Nikdo z odpůrců současné vlády si totiž nedovolil tvrdit, že ve jmenovaném problému vláda porušila nějaký zákon, nebo dokonce Ústavu. Jinými slovy, vládní moc dodržela až dosud všechny právní normy, které byly kodifikovány za vlád a parlamentů, z dob kdy vládly politické síly soupeřící s tou současnou.

Mně z toho vyplývají dva možné závěry. V prvé řadě ten, že minulé vládnoucí skupiny byly natolik neschopné, že kodifikovaly zákony, které vytvářejí riziko zneužití moci exekutivní k omezení nezávislosti justice. Druhou možností pak podle mne je, že to v době svého vládnutí neudělaly z hlouposti, ale záměrně, pro svůj prospěch. Že je, ve své pýše vítězů, tenkrát ani nenapadlo, že se karta může obrátit a oni nebudou vládnout, tedy mít šanci omezit nezávislost justice. Jelikož vím, jak obrovsky početné týmy zahraničních poradců na ministerstvech a jinde se po listopadu 1989 vyskytovaly, tak ta první možnost je, alespoň v mých očích, málo pravděpodobná. Ostatní nechávám na posouzení čtenářů. Závěrům k této části si troufám ale tvrdit, že současné demonstrace „Milionu chvilek…“ pláčou na nesprávném hrobě. To za prvé a za druhé pouze dokazují, že to není tato vládní moc, která prvoplánově ohrožuje nezávislost justice.

Demonstrace za demokracii.

Druhou velkolepou ideou, za kterou prý bojují demonstranti „Chvilek…“, je demokracie. Jestli je v liberální demokracii spornou ideou nezávislost justice, tak demokracie je již ze samé podstaty liberalismu, čti všestranné svobody, naprosto neuchopitelným pojmem, protože si každý ve svobodné společnosti pod ním může představovat to, co chce.

Asi proto musel nedostudovaný politický aktivista, který se stal mluvčím demonstrantů, naší veřejnosti poněkud ujasnit, že alespoň mu samotnému jde konkrétně o „zdravou“ demokracii, jak prohlásil po poslední demonstraci. Přiznám se, že pro mne je to přídavné jméno, které jsem ve spojení s demokracií zatím neslyšel, takže mi bez bližší charakteristiky nic neříká. Vnímám ho jen jako jakýsi výraz poetického a ne politického jazyka.

V představách klasiků je demokracie především debata o každém problému. Zdravá demokracie podle pana Mináře je ovšem, jak lze vidět, pouliční show a v té se diskutovat opravdu, „docela skutečně“, jak zpívával Werich a Voskovec, nedá.

Že by tedy onou zdravou demokracií pana Mináře byla jakási nová aplikace „přímé demokracie“? To by si jistě pan mnohonásobně otitulovaný akademik Fiala určitě, ale určitě nepřál. Dokonce předpokládám, že by si to nepřál ani sám mág přímé demokracie v ČR, pan Okamura.

Demokracie se skutečně nedělá na ulici, žádná. Zdravá, či přímá, prostě žádná. Všechny ty moderní „Street…“ akce nejsou žádným projevem demokracie, ale pouze prezentací svobody, až někdy bezbřehé, čili anarchii se blížícího pojetí občanské svobody.

Demonstrace jako projev občanské společnosti.

     Většina novinářů a dalších veřejně činných osob, které obhajují jmenované demonstrace, se shoduje na tom, že jde o projev občanskosti. Pan Honzejk kupříkladu tvrdí, cituji: „…že občanská společnost už svůj hlas pozvedla a teď je na demokratických politicích, aby…“, konec citace.

Neexistuje, neexistoval a asi nikdy nebude existovat průzkum motivace k účasti jednotlivců na demonstracích. Naprostá většina by totiž ten nejhlubší důvod neuvedla. Tvrdit proto že jmenované demonstrace jsou projevem občanské společnosti je stejně pravděpodobné, jako tvrdit ku příkladu, že jde o zmanipulování lidí příliš plochého názoru, od těch věčně až idealisticky naivně věřících v politiky, až po fanatické zastánce jednostranné pravdy.

Jestliže se vzedme nebývalá občanské síla odporu vůči stávající politické moci, může to být ovšem i signalizaci nezdravé společnosti. A v nezdravé společnosti asi těžko může existovat jakási nedefinovatelná, zdravá demokracie.

Preventivní demokracie.

     Jenom trochu přemýšlející obhájci jmenovaných demonstrací si byli a jsou dobře vědomi, že jejich zdůvodňování stojí na vodě. Demonstrovat totiž proti něčemu, co se ještě nestalo je až příliš imaginární, lehce zneužitelné a v podstatě komické, jak na až „kouzelných“ příkladech ilustroval nejeden oponent demonstrací z dílny „Milion chvilek…“.

Proto si asi pan Jandourek vymyslel jakýsi nový druh demonstrací. Preventivní demonstrace. Je-li každá demonstrace pouze projevem občanské svobody, ale ne už demokracie, neboť jde o určitou formu nátlaku ulice, čili nedemokratického prvku v chování občana, pak ona prapodivná preventivní demonstrace má v sobě navíc prvek zastrašování, až vydírání. Což už není pouze nedemokratický projev, ale jednoznačně násilný prvek signalizující možná až nastupující jiný systém politické moci. V mých očích možné totalitní moci.

Zastánci preventivních demonstrací si ve své umanutosti ani neuvědomují, že každá hůl má dva konce. Tedy že až budou vládnout politici jejich „krevní skupiny“, tak se proti nim může zvednout dokonce mnohem větší vlna „preventivních občanských akcí“.

Několik vět na závěr.

Demonstrace organizované spolkem „Milion chvilek pro demokracii“, jsou náznakem, že dosud platné zákony, vytvořené polistopadovými vládami, jsou rizikové, jakoby jejich tvůrci vůbec nepočítali s tím, že jednou oni nebudou u moci. V mých očích nastolují určité pochybnosti, že naše zem je právním státem.

Tyto demonstrace nejenže nejsou výrazem demokratičnosti jejich iniciátorů, organizátorů, sponzorů, ale především účastníků. Jsou spíše akcemi vyznavačů silových řešení od nátlaku ulice, po „preventivní“ zastrašování a vyhrožování.

Nejsou v žádném případě projevem demokratičnosti v naší společnosti, ale pouze až bezbřehého pojímání svobody.

Pokud demonstrace mají být dokonce jenom nějakým testem chování vlády vůči občanským protestům, pak si troufám tvrdit, že jde o uskutečňování neúměrného rizika v dobách všech těch barevných revolucí, „majdanů“ a jiných společnostních perverzit dnešní doby.

Zneužívání deviantů jako údajně veřejností projevovaná demokracie.

V pondělí třináctého se opět na náměstích některých měst demonstrovalo. Skutečnými svolavatelem je fakticky Česká televize a viditelným organizátorem občanský spolek „Milion chvilek…“ na protivládní aktivity. Ne oni se tak samozřejmě nepojmenovali, oni se prý, alespoň podle vlastních představ, aktivizují „…pro demokracii“. Jenže je to demokracie pouze podle jejich, poněkud bizarních představ. Konkrétně o jakousi formu „demokracii zdola“, přesněji nátlak zmanipulované ulice. Že by šlo o nějakou novou metodu uskutečňování liberály tak nenáviděné přímé demokracie?! Bohužel je to rovněž naprosto viditelně aktivita namířená proti výsledkům voleb. Takže hlavními iniciátory, kteří se pouze skrývají za projevy veřejnosti, div ne „lidu“, jsou pouze a jenom ti, kteří prohráli poslední volby do sněmovny. Nejenže prohráli volby, ale ani ve sněmovně samotné se jim následnými kabinetními fígly, na něž jsou zvyklí, nepovedlo zabránit, aby vládu sestavil vítěz voleb, který je porazil o tři koňské délky. Iniciátoři spolu s organizátory rádoby vzpoury veřejnosti proti vládě zneužívají jednoho obecného společnostního jevu. Oni dobře ví, že v každé komunitě je určité procento lidí s negativním přístupem ke světu. Ti představují celou škálu duševních indispozicí. Jednou z nich je i jev nazývaný permanentní protestovatel. Jde o jakýsi druh kverulantství, aktivity věčných nespokojenců, stěžovatelů a tedy i protestovatelů. Proč vlastně demonstrují? Protože mohou. Celé půl století nemohli, tak teď si to asi vynahrazují. Jandourek, jeden z jejich obdivovatelů, možná asi aktivistů, je v těchto dnech dokonce nabádal, aby přešli na vyšší kvalitu protestních demonstrací. Aby demonstrovali preventivně. Což, přeloženo do češtiny znamená, aby vytvářeli nátlak, čti, aby tak vlastně předem zastrašovali, až následně odradili každého, koho chce vládní mocí pověřit veřejnou funkcí. Tou vládní mocí, která je prakticky jediným demokratickým vykonavatelem politické moci v zemi. Takže lze jasně a nezpochybnitelně tvrdit, že veškeré počínání pod hlavičkou „Milionu chvilek…“ je nejen vysoce nedemokratickým chováním, ale jedním z rysů fašizace naší politické scény. Působení na city až temné pudy, využívání obecné frustrace k davovým akcím ulice, to vše jsou jednoznačné rysy každé totality. Tím, že je někdo označuje jako metodu boje za demokracii, tak nejenže sám sebe obelhává, ale vytváří klíma, které se mu jednou vrátí. Když náhodou jednou vyhraje volby, tak se proti němu ulice vzbouří. A jelikož dnešní protestující viditelně hájí zájmy menšiny, pak se proti nim zvedne většina a to by mohlo být pro ně mnohem děsivější. Takže si nelžeme do vlastního hnízda.

Jsme ve válce s Ruskem a ne, že ne.

Jeden příliš aktivistický hoteliér odmítl ubytovávat občany Ruské federace, pokud nepodepíší nesouhlas s připojením Krymu k jejich státu. Veřejnost by si zmíněného aktu vůbec nevšimla, pokud by se případ nedostal až k Ústavnímu soudu ČR. Ten k úděsu většiny veřejnosti, jak ukazují průzkumy, dal za pravdu hoteliérovi. Okamžitě se případ stal událostí, ke které se vyjadřovali právníci, političtí odborníci a jiní experti. Vůbec mne pro tento text nezajímají jejich argumenty, nadtož závěry. Chci si všimnout podstaty problému.

Tvrdím totiž, že nejméně od vstupu Ruska do občanské války v Sýrii jsme s Ruskem ve válce. Argumentů k takovému tvrzení je tolik, že necítím ani potřebu je zmiňovat. Je jenom zapotřebí si vyjasnit, v jaké válce.

Zásadně odmítám všeobecná tvrzení, že jde o Studenou válku dvě. Stav světa v druhé půli minulého století byl pojmenován Studenou válkou totiž lživě. Ono označení mu daly politické elity Západu a Evropy, což byl pouhopouhý výraz západocentrismu, čti, pýchy bílého muže, který v prostoru Evropy a USA ve velkém nestřílel a nezabíjel. Ve zbytku světa se ale intenzivněji, či méně silně válčilo po celou jmenovanou dobu, takže globálně šlo o opravdovou, čili „horkou válku“. A navíc byla opravdu celosvětová, neboť místní války byly plodem celosvětové konfrontace SSSR s NATO, coby výkonné složky branné moci USA. Nebylo-li studené války jedna, nemůže být ani studená válka dvě. To je můj jednoznačný závěr.

Vztah Ruska k Západu je nejméně od napadení Srbska horkou válkou. Vztah NATO, potažmo USA k Rusku je nejpozději od Sýrie už rovněž horkou válkou. ČR jako jednoznačný spojenec USA nemůže proto být s Ruskem v jiném, než válečném vztahu, v horké válce.

V současné degeneraci mezinárodního práva na „oprávnění“ libovůle silnějšího, to má jednoznačné důsledky. Vůči Rusku se nemůžeme chovat jinak než k nepříteli. Proto se podílíme na všech aktech tohoto nepřátelství, propagací nenávisti počínaje přes sankce všeho druhu až po účast na vojenských cvičeních u hranic Ruské federace. Což jsou nesporné aktivity přípravné fáze horké války. A ne že ne!!