Základním rysem občanské války je souboj o politickou moc. Jejím důvodem jsou do konfliktu vyhrocené rozpory uvnitř politické třídy. Tím se zásadně liší od revoluce, v níž se už vede nekompromisní válka o komplexní moc. Což znamená o samotné základy politické moci. Opakuji a zdůrazňuji, že občanská válka je vždycky pouze bojem uvnitř třídy politické moci. Její subjekty ale vždycky zneužívají frustrace velké části občanů ke své podpoře. Zmíněná frustrace při tom nemusí souviset s hlavním konfliktem uvnitř politické třídy.

Základním předpokladem vzniku občanské války je existence občanské společnosti. Z čehož plyne, že vzpoury otroků, selské rebelie, či dělnická povstání v počátcích kapitalismu nebyly občanskými válkami.

Dalšími nutnými, leč nepostačujícími podmínkami občanské války jsou:

– takové rozpory uvnitř politické třídy, pro něž nelze najít kompromisní řešení,

– frustrace rozhodného počtu vlivných občanů,

– relativně vyrovnaná síla reprezentantů politické moci a jejich odpůrců,

– velení armády, které nemá zájem na výsledku občanské války.

Dovoluji si pracovně rozlišovat mezi občanskou válkou skrytou, otevřenou, studenou a horkou. O jejichž definici se pokouším následovně.

Skrytá občanská válka obvykle začíná tehdy, když politický subjekt v soutěži o politickou moc přestává respektovat některé z pravidel, která si mezi sebou dohodli příslušníci politické třídy, účastnící se oné soutěže.

Otevřená občanská válka, alespoň podle mého vidění zažíná tehdy, když se soutěž o politickou moc už přestává vést v rámci stávajících zákonů státu, což se stává zřejmým a viditelným i občanům nepříslušejícím k politické třídě.

Studená občanská válka je otevřenou občanskou válku, do níž se už aktivně zapojují nejen příslušníci politické třídy, ale i ostatní občané. Bývá často spojena s neozbrojeným násilím

Horká občanskou válkou pak už je ozbrojené násilí.

Pracuji v tomto textu s pojmem občanská společnost a politická třída. Cítím povinnost je trochu definovat. Na začátek jenom poznamenávám, že politická třída je specifickou částí občanské společnosti.

Občanskou společností je stát, jehož všichni obyvatelé jsou si rovni nejen před bohem, ale od určitého věku i před zákonem. Ne však mezi sebou.

Politická třída jsou podle mě občané, kteří mají zájem podílet se na rozhodování o věcech veřejných. Když jsem se před půl stoletím zajímal o to, jakou část občanstva asi tvoří, tak podle tehdejších průzkumů to bylo asi 10 až 15 procent a výjimečně to někdy dosáhlo 20ti procent občanů. Nemyslím si, že se tato situace změnila, i když s nástupem digitální společnosti se uvedený poměr asi změní. Pro úplnost jenom poznamenávám, že profesionální část politické třídy tehdy tvořila jedno až tři procenta občanů. A zajímavé bylo, že se tato čísla pro státy reálného socialismu a Západního politického systému nikterak zásadně neodlišovala.

Mám takové nějaké divné tušení, že letos, pokud budu žít, budu psát hodně, a především často o Unii států Amerických. Ironicky v poslední době označovaných pojmem Spojené státy severní Ameriky, čili SSSA. Takže dneska jakýsi prolog.

Nikdy jsem nechápal, proč je politicko-společnostní systém Unie vydáván za demokratický, ba za její nedostižný vzor. Unie totiž nikdy politickým demokratickým systémem nebyla, není a asi už ani nebude. Vznikla podle Britského vzoru jako monarchie, leč bez monarchy a šlechty čili JAKO polyarchie. Ovšem jistou formu šlechty vždycky měla. Tvořili ji zbohatlické rody a další klany, ovládající jednotlivá teritoria, či produkční sektory.

Po občanské válce se systém transformoval na republiku, v níž vládnoucí bohatí polyarchové pomalu přerůstali v méně početnou a prakticky dědičnou oligarchii. Vznik oligarchů započal obrovskými zisky ropných magnátů, pokračoval zbrojaři za dvou světových válek a byl dokončen po Nixonově zrušení dolaru krytého zlatem.

Republika zdánlivě připomínala demokracii, ale šlo evidentně především o společnost s kultem svobody. Což jasně deklaroval druhý dodatek Ústavy. Obrovské, prakticky nezalidněné prostory umožňovaly obyvatelům kolonizovat další a další teritoria, takže rostla střední třída nejen početně, ale i svým bohatstvím. Demokracii pak imitoval především způsob voleb soudní moci, hlavně pak procesní trestní právo se systémem laické poroty. Ovšem moc zákonodárná a výkonná nikdy nebyla volena demokraticky, čili vším lidem. Už jenom proto ne, že v rámci Unie nebyla nikdy realizována přímým hlasováním. Tak zvané federální instituce zákonodárné i výkonné jsou voleny zprostředkovaně jednotlivými státy, které si volby řídí vlastními zákony.

V USA po celou její historii je jedinou skutečnou mocí bohatství. Jeho držitelé pod rouškou bezbřehé svobody se o ně rvou podle pravidel, která si ovšem prosadí opět především ti nejbohatší osobním vlivem založeným na bohatství. Porušování pravidel je trestné jenom pro toho, komu je dokázáno. Ovšem i samotné dokazování je zase převážně funkcí bohatství. Jinými slovy v USA existuje nejpozději od konce první světové války vrstva jakýchsi nedotknutelných, kteří jsou mimo jiné, ne-li především i loutkovodiči reprezentantů politické mocí.

SSSA jsou státem nejen absolutně antikomunistickým a antisocialistickým, ale již od svého původu dokonce i asociálním. Vznikem SSSR se SSSA staly baštou všesvětového nenávistného odporu vůči tehdy ruskými bolševiky proklamované všesvětové lidovládě. Lokajská média poslušně sloužící vlastníkům bohatství šířila tak děsivý strach mezi střední třídou, představující absolutní většinu společnosti, že bezpečně zajišťoval v zemi nadvládu skrytě se rodící politické třídy oligarchů.

Od konce první světové války třída oligarchů USA se začíná formovat v celosvětovou vrstvu politické nadvlády nad antisovětskými státy. Tato skupina nadvlády nad vším kapitalistickým světem po druhé světové válce natolik posílila planetární vliv, že prosadila prodej ropy pouze za dolary. Proto si pak Nixon mohl troufnout zrušit směnitelnost dolaru za zlato. Tím zahájil éru bezohledného vykořisťování celého antisovětského společenství pod rouškou jeho ochrany před sovětskou částí světa. Tuto nadvládu reálně zajišťovala obrovská vojenská síla. Svůj mandát ochránce stupňovala americká oligarchie často až do tyranie, měnící politické režimy v jiných zemích.

Po zániku SSSR se americká třída oligarchů stala na nějaký čas absolutní, tedy globální tyranií. Jí se v posledním desetiletí vymkly pouze ČLR a Rusko. Globalizovaný svět se tím dostal na nové rozcestí. A z toho mně poněkud mrazí.

Nejsem sám, kdo se podivuje nad chováním Nejvyššího soudu USA. Je dost velká skupina odborníků na právo i na politologii, kteří jeho jednání v těchto volbách považují za bezpříkladné a někteří doslova za osudové pro celou Unii.

Žaloba Texasu, k níž se připojilo mimo jiné i 21 dalších států, byla zamítnuta Nejvyšším soudem. Soudci Nejvyššího soudu odmítli vyslovit právní názor na případy machinací s poštovním hlasováním. Podle Texasu žalované státy Pensylvánie, Wisconsin, Michigan a Georgie změnily před 14 měsíci legislativu ohledně poštovního hlasování způsobem, odporujícím ústavě USA. Nově na hlasovacích lístcích například nemusí být podpis voliče a podpis se neověřuje oproti podpisovému vzoru. Ve všech případech, kdy by byl při předchozí legislativě hlas zaslaný poštou odmítnut jako neplatný (chybějící/špatný podpis, chybějící/nečitelné údaje atd.) a kdy by bylo jeho započtení jako platného hlasu trestným činem, je podle nové legislativy hlas přijímán jako platný. Tato změna legislativy proběhla najednou ve 4 uvedených státech cca před 14 měsíci a otevřela cestu podvodům s hlasy v průmyslovém měřítku. Z mnoha komentářů tohoto počinu Nejvyššího soudu mě nejvíc zaujal následující, cituji: „Soudci Nejvyššího soudu k tomu pouze konstatovali, že „nemají ústavní právo“ otázku zkoumat. Dva soudci z devíti byli proti takovému rozhodnutí – Samuel Alito a Clarence Thomas. Podle jejich názoru soud může a musí dát podobným událostem právní hodnocení. Byli však přehlasováni, ostatní soudci se nechtěli do situace „míchat“, možná z obav stát se „osobou určenou k likvidaci“ ze strany „demokratických“ sil stojících za Bidenem. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je bezprecedentní, protože v roce 2000 v podobné situaci právě Nejvyšší rozhodl o tom, kdo bude prezidentem“. Konec citace.

Interpretace první

Můj osobní názor na chování soudu je laicky právní. Nejvyšší soud tím jasně sdělil politikům nejméně tři věci. Volební boj je čistě vaší věcí. Volební zákony si vytváříte vy samotní a jsou součástí vlastního volebního klání. A za třetí, právem v budoucnu bude ta úprava volebního zákona, která zvítězí v současném kole prezidentských voleb. V mých očích jde doslova o tragické rozhodnutí. Nejvyšší soud totiž jasně rezignoval na úlohu, která je mu určena ze zákona. Eo ipso rozhodl se nenaplnit dokonce literu zákona nejvyššího – Ústavy. To je velice rizikové rozhodnutí. On sám nedodržuje zákon. Jak si potom může troufat odsuzovat za nedodržování zákona kohokoliv jiného?! Tím otvírá prostor nejen pro jakékoliv jednání politiků v budoucnu, ale dokonce dává děsivý příklad každému občanu a každé organizaci, že nemusí dodržovat platné právo a v budoucnu bude právem to, co si kdo vybojuje svým vlivem, nebo dokonce silou.

Podle mého osobního názoru v podtextu dokonce soudci NS sdělují veškeré veřejnosti asi toto: „Volby tohoto prezidenta jsou sice nelegitimní, ale přesto platné. Neproběhly podle stávající Ústavy, protože některé státy změnily volební zákony a vítěze dokonce vyhlásila média daleko před tím, než proběhly všechny Ústavou předepsané kroky. My v takovéto nátlakové politické atmosféře rezignujeme na funkci arbitrů ustavujícího kroku představitelů politické moci“. Bohužel tím ale zároveň říkají, alespoň po zase jenom podle mého soudu ono osudné – právem je vůle vítězů.

Druhá interpretace.

V Sankt Peterburgu již víc jak deset let pracuje skupina společenských vědců, která se nazývá Koncepce sociální bezpečnosti. Jedním z vedoucích a fakticky její nejznámější mluvčí je Valerij V. Pjakin. Sleduji jej sice nesystematicky již několik let a většinou nesouhlasím s jeho hodnocením současného světového dění. Navíc jde o, na můj vkus, až příliš silného ruského patriota, pohybujícího se až na hraně ruského nacionalismu. Navíc trpí fixní ideou o nutnosti rozpadu USA a přeměnou Západní Evropy na Chalífáty.

V tomto týdnu se ve svém pravidelném pořadu „Otázka – odpověď“ obsáhle věnoval právě chování Nejvyššího soud USA. Označil ho za přelom v dějinách USA. Zkráceně dokonce řekl, že nastolil stav bezpráví v USA, čímž otevřel prostor k jakémukoliv chování subjektů Unie. Závěrem potvrdil své prognózy o tom, že rozpad USA je nevyhnutelný už od chvíle rozpadu SSSR. Ovšem bude-li prezidentem Biden, pak se tento proces neobyčejně urychlí.

Třetí interpretace.

Tu představují Trumpovi nejvěrnější sympatizanti. Ti až moc dobře viděli, že Trump nemá šanci prostřednictvím soudů dosáhnout revize výsledků, podle nich jednoznačně podvodného sčítávání hlasů. Za druhé viděli, že v zemi v době voleb fakticky vládnou média, která po celou dobu čtyř lket byla proti Trumpovi. Za třetí si vyhodnotili, že Deep State, čti klan několika bilionářů, jednoznačně dělá všechno pro nastolení nadvlády oligarchie v zemi. Celkově takovou situaci vyhodnotili jako pokus o státní převrat, ba zásadní ohrožení demokracie a svobody v zemi. Proto vyzvali Trumpa, aby využil zákona z r. 1807, nebo svého z roku 2018 a vyhlásil výjimečný stav. V tu chvíli, by v zemi nahrazovala nefunkční státní orgány armáda. Vojenské soudy by jistě žaloby rychle projednaly, důkazy o zfalšování voleb jsou už v každém státě totiž podrobně zmapovány.

Pokud vím, něco talového se stalo v USA jen jednou. Provedl to Lincoln na prahu občanské války. Ta by se s vysokou pravděpodobností stala nevyhnutelnou i tentokrát. Nejsem si jist, že všichni velitelé Pentagonu údajně stojí za Trumpem, jak tvrdí generál Flynn, který je ikonou zastánců uvedeného postupu. Takže i tento krok je pro Trumpa nejistý. Ovšem v takové situaci by už nebylo cesty zpět a ve vězení by skončili buďto Biden a jeho nejbližší, nebo Trump a jeho tým.

Na závěr už jenom tři věty. Zmíněná možnost výjimečného stavu je pořád realizovatelná, dokonce ji podporuje až zoufalá situace koronavirové pandemie. Trump ale správně čeká na poslední krok podle platné Ústavy, na vyhlášení prezidenta Kongresem, což se má uskutečnit 6. ledna roku 2021. To je ještě dlouhá doba, ve které se může ledacos stát, zvláště když každým dnem roste příval informací o bobtnající situaci v zemi.

Volby prezidenta USA mají, oprati „demokratickému“ standartu Západního světa, dvě odlišnosti viditelné na první pohled. Nikdy totiž nebyly volbami přímými. Za druhé, volba prezidenta je prakticky volbou veškeré výkonné moci, jelikož prezident je „premiérem“ vládního kabinetu. Hlavním principem těchto voleb je, že vítěz bere vše, takže v USA nikdy nevznikají koaliční vlády. Průběhem času se systém vyvinul v soutěž dvou hlavních politických stran

Poněkud zavrhovaný bloger Curtis Yarvin narozený v roce 1973 o tomto systému kdysi napsal, cituji: „…ve volbách nejde o žádné vyjádření vůle lidu. Jde o to, že fakticky probíhá občanská válka mezi dvěma stranami. Volby mají ukázat, která strana by v případě ozbrojeného konfliktu dokázala zmobilizovat víc lidí a peněz. Kdo vyhraje volby, ten by vyhrál i válku. Známe tedy vítěze i bez krveprolití“. Konec citace. Autor vypozoroval, že soutěž politických stran už dávno v USA prošla metamorfózou de formy souboje. A souboj má poněkud jinou morálku než soutěž. V souboji, zvláště tehdy když vítěz bere vše, se cení jen a pouze úspěch. Už nezáleží proto ani na tom, zda ho bylo dosaženo obvyklými prostředky. Ba dokonce se dá tvrdit, že úspěch je respektován i tehdy, když byl dosažen nelegálně, leč nebylo to prokázáno. Dominantním prvkem souboje je vždycky nenávist. A je pouze rozhodující, zda jde až do existenčních rozměrů.

V případě voleb v USA dokonce platí výrok Nejvyššího soudu, že sice má každý právo odhalovat volební podvody, ale není to ničí povinností. Jinými slovy, přinášejte důkazy o podvodech, veřejně je třeba i odhalujte, ale to je tak všechno. Soudy nakonec nemají povinnost posuzovat, zda ovlivnily výsledek voleb. To je také odpovědí na otázku proč se Trumpovi právníci mohou přetrhnout a demokratičtí politici jsou v bohorovném klidu, aniž se obtěžují „podvody“ vyvracet. Ony to totiž nejsou podvody, ale poněkud svérázné způsoby dosažení úspěchu za každou, veřejností přijatelnou cenu. Taková morálka „úspěšnosti“ platí totiž v Americké společnosti prakticky v celých jejích dějinách a zdaleka ne jenom u voleb.

Ve věci prezidentských voleb docházelo k transformaci soutěže na bezohledný souboj pozvolna, asi proto, aby byl před světem zachováván odér jejich demokratičnosti. Viditelným se tento zrůdný princip stal pro svět zřejmým při volbách Bush ml. versus Al Gore. Při druhých volbách Obamy se všeobecně vědělo že byly zfalšované, dokonce jednou z metod, která byla demokratickou stranou údajně použita i v těchto volbách. Takže. Ti co znají „dějiny“ USA už oprávněně blahopřáli Bidenovi.