POČET POHLAVÍ

Když ve vyhledávači zadáte dotaz, kolik je pohlaví, dozvíte se prapodivné věci. Prý se jich dá rozlišit 52, podle jednoho českého popularizujícího psychiatra zase 63 a v Británii prý rozlišují až 71. V mých očích jsou tyto názory výplodem exhibujících intelektuálů, kteří si nedovedou najít ke svému přemýšlení a výzkumy pro lidstvo důležitější problémy. Při tom ale všichni tvrdí, že s ohledem na rozmnožovací funkci jsou jen dvě pohlaví. Buď rodící, nebo oplodňovací. V přírodě pak mohou být tvorové, kteří jsou oboupohlavní, nebo mění své pohlaví. Ale i tam vždycky v určitý čas je jedna funkce oplodňovací a druhá rodící v akci. Hnidopišní chytrolíni si vymysleli, že termínem pohlaví budou šermovat ovšem i v případech, když rozlišují tvory podle mnoha jiných skutečností. Zda má jedinec chromozom XX, nebo XY, zda má varlata, či vaječníky, zda má penis, či dělohu, zda je hormonálně muž, nebo žena a dokonce jak se cítí, či sám sebe vnímá. Nemám nic proti všem těmto dělením, ale ať si všichni ti intelektuálové, kteří nemají nic rozumnějšího na práci, pro tyto diference mezi lidmi vymyslí jiný zásadní termín. Ať laskavě neříkají člověku, který má chromozomy XX, má penis, hormonálně je hermafrodit a cítí se jako třeba lesba, že má pohlaví číslo 43 a v jejich přechytřelé tabulce má dokonce přesně určený piktogram svého pohlaví. Pohlaví až jsou pouze a jedině dvě. Vše ostatní ať se nazývá třeba „genderový znak“, nebo jakkoliv jinak. Jsem přesvědčen, že ještě dlouhá staletí, ne-li do konce života na této planetě, budou existovat jen a pouze dvě pohlaví a tečka. I u lidí. Přece i gayové a lesby jsou pohlavně jednoznační. Dokonce i u hermafroditů se tato anomálie dá ještě pohlavně určit, Každý člověk jistě ví, jakého pohlaví je bytost s penisem a prsy a jakého s vaginou a plnovousem. Vždyť to není ještě tak dávno, kdy gayové a lesby měli/měly vlastní děti. Pro jistotu, aby je společnost nešikanovala, ba dokonce netrestala podle tehdejšího práva.Naprosto dneska stačí, když společnost všechny anomálie genderových znaků toleruje a snad se jednou dopracuje i k tomu, že je fakticky nebude ani vnímat, tak jak se již dneska v některých společenstvích nevnímá barva kůže člověka.

VÁLKA PROTI RUSKU

Brzy po osudném 11. září 2001 Bush ml. ve funkci prezidenta USA vyhlásil globální, minimálně alespoň Západem vedenou válku proti terorismu. Pokud mne paměť neklame, pak zmíněná válka nebyla oficiálně dosud ukončena. Z toho pro mne plyne, mimo jiné, i jeden závěr týkající se bytostně současné politiky naší země, leč i souručenství NATO. Od nás i od oficiálních funkcionářů Aliance je totiž v poslední době proklamováno, že Rusko je větším nepřítelem než terorismus. Ano, Rusko je tím vydáváno za většího válečného soupeře, než je ten, s nímž už skoro dvacet let válčíme. Z čehož plyne, že jsme prakticky v intenzivnější válce s Ruskem, než s terorismem. Tedy alespoň naše zem i celé NATO. Existují pro takové tvrzení i nepřímé důkazy. U nás kupříkladu poslední výroční zpráva BIS, či aktivity ministerstva zahraničí. V NATO pak soustřeďování pozemních i raketových vojsk na západní hranici Ruska. V neposlední řadě i ideologické usnesení Evropského Parlamentu, které tvrdí, že viníkem druhé světové války jsou společně Německo i Sovětský svaz. Chtěl bych tímto upozornit, že i nepřímo vyhlášená válka opravňuje, podle mezinárodního vojenského práva, ohroženého na preventivní vojenská opatření. Proto si dovoluji tvrdit, že veškeré chování Ruska, protivící se naší vůli, jakož i vůli NATO vnímám jako plně oprávněná opatření vůči zjevnému nepříteli, který se svým nepřátelstvím vůbec netají.

POSLEDNÍ HRDINOVÉ NAŠÍ ZEMĚ.

Nedávné třicáté výročí posledního politického převratu v naší zemi přineslo ve vzpomínkách účastníků i v komentářích později narozených několik opakujících se tvrzení, která stojí zato okomentovat. Jedním z nich bylo konstatování, že disidenti byli hrdinové. Absolutně tento názor nesdílím. V dobách normalizace osamoceným odpůrcům režimu hrozilo pouze podřadné zaměstnání, veřejně, či organizovaně činným pak nanejvýš vězení. Většinou prominentní, nebo alespoň oddělené od těžkých kriminálníků. Souhlasím s klasikem, který tvrdí, že je tragedií národa, když potřebuje hrdiny. V mých očích posledními hrdiny v naší zemi byli svolavatelé i účastníci Mimořádného sjezdu KSČ, který se uskutečnil po vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Nejvyšší činitelé strany a státu byli tehdy odvlečeni do Sovětského svazu, prakticky pro veřejnost neznámo kam. Sjezd zvolil ze svých řad funkcionáře, kteří je měli v nepřítomnosti nahrazovat. To byla jednoznačně vzpoura, což v době vojenského zásahu je smrtelné riziko. Od té chvíle si nikdo z nich nemohl být jist svým životem. Bylo jasné, že čím vyšší postavení ten který funkcionář měl, tím větší riziko podstupoval. Z toho důvodu také považuje Františka Kreiegela, jediného z unesených, který nepodepsal Moskevský protokol, faktické to odmítnutí ideálů Pražského jara, za posledního a nejhrdinštějšího příslušníka našeho národa. K tomu jenom dodávám dvě myšlenky. Palachovo gesto bylo neadekvátní době. Život v naší zemi pod vedoucí rolí KSČ nebyl nikdy tak tragický, aby v odporu vůči němu bylo zapotřebí podstupovat smrt. Pozdější činy disidentů, které strany „odměňovala“ vězením, byly rovněž nesmyslné. Život v normalizaci nebyl pak už vůbec tak špatný, aby kvůli odporu vůči němu bylo zapotřebí riskovat vězení. Pokud takto riskoval bezdětný, nebo dokonce svobodný člověk, pak se to dalo ještě pochopit. Pokud takto ohrožoval rodinu s dětmi, pak šlo o hrubou nezodpovědnost. Tečka.

PROJEDNÁVÁNÍ VÝROČNÍCH ZPRÁV ČT VE SNĚMOVNĚ

Před několika týdny Sněmovna P ČR konečně začala projednávat hned dvě výroční zprávy ČT, které tam ležely roky. Proč to zdržování? Protože mnoho politiků je nespokojeno s počínáním ČT, především s jejím „fandovským“ politickým zpravodajstvím. A jelikož je uzákoněno, že neschválení dvou výročních zpráv za sebou má pro radu ČT a samotnou ČT fatální důsledky, vyčkávalo se na příhodnou dobu, aby se konečně s některými lidmi v Radě i ve vedení ČT zúčtovalo. Ve sněmovně sice došlo k nebývale siné kritice ČT, ale nakonec byly přece dvě zprávy schváleny. Existuje řada lidí, kteří zmíněné schválení považují za velkou Babišovu chybu, ba dokonce selhání, které ho může stát politickou kariéru. ČT je totiž jedním z nepřátel Babiše i celého hnutí ANO a ani vstřícnost ANO vůči ní, na onom vztahu asi nic nezmění. Osobně jenom předpokládám, že Babiš má kolem sebe dostatečně schopné analytiky, kteří vyhodnotili poměrně přesněji, co by bylo pro Babiše v současnosti horší. Po neschválení zpráv by totiž bývalí „privatizátoři“ ČT spustili doslova vřavu a Babiš by měl proti sobě dva silné soupeře Chvilkaře a ČT, kteří by společně už byli těžce zvládnutelnou silou. Takže bylo asi vyhodnoceno, že je pro Babišovo hnutí prozatím výhodnější vyčkávat na vhodnější dobu pro zúčtování s ČT.

VLÁDA OLIGARCHŮ V POSTSOCIALISTICKÝCH ZEMÍCH VÝCHODU

Známý a levicí naprosto bezvýhradně uznávaný politolog Oskar Krejčí v jednom ze svých posledních textů napsal, cituji: „…Politický prostor ovládli oligarchové prostřednictvím mocichtivých jedinců, kteří se ucházeli o politickou moc. Ta sametová byla dovršena až transformací nové mocenské elity v procesu privatizace. Nejde jen o to, jak draví politici z ODS vystřídali romantiky z Občanského fóra. Důležitější je, že nově vytvořená úzká vrstva velkých zbohatlíků s jejich bezpracně získanými majetky položila základy přeměny liberální demokracie v oligarchii. Tato choroba byla v genetickém kódu sametové revoluce od samého počátku, což je patrné i z toho, že zasáhla všechny postsocialistické země od Aše až po Vladivostok“. Konec citace. Důvod proč se tak stalo byl, alespoň podle jeho názoru, diletantismus nově nastupující moci. V naší zemi pak konkrétně politiků ODS.

Mám na věc trochu jiný názor. Od věky věků vládli lidstvu bohatí, buďto přímo, nebo prostřednictvím svých nádeníků, které sociologové dneska nazývají obslužnou elitou. Kapitalismus, který živelně vznikal po dvě staletí, pozvolna soustřeďoval majetek, bohatství a kapitál do rukou úzké a především stále se zužující skupiny nejbohatších z bohatých. Ti měli ve svých rukou faktickou moc a někteří z jejich reprezentantů získávali pak i veřejnou vládu, čti politickou moc. Ta za všech okolností uskutečňovala realizaci zájmů širší či užší vrstvy bohatých.

Dovoluji si tvrdit, že od samého počátku politického vítězství měšťanstva nad feudální vrchností, měli ve všech zemích skutečnou moc příslušníci nejbohatších velkorodin. I proto měšťanstvu, čti buržoasii, tak dlouho trvalo, než povolilo „lidu“ všeobecné, přímé a rovné volební právo s tajným hlasováním, alias „demokracii“. Přesněji řečeno její iluzi, nazývanou zastupitelská demokracie. Vlastníci největšího kapitálu dovolili zmíněné volby politických elit tehdy a až tehdy, když už měli vypracované metody, které jim zajišťovaly, že zvolení zastupitelé budou především, ne-li pouze, i nadále prosazovat jejich zájmy. Zmínění boháči i v liberálním kapitalismu si tedy uchovali reálnou moc, i když politická vláda byla vytvářena volbami, údajně dokonce svobodnými.

Na tomto místě stojí za připomenutí, že takovéto formy demokracie někteří filosofové liberální demokracie nazývali polyarchií. Ten název se sice neujal, snad právě proto, že inspirzuje myšlenky na možný vznik oligarchie. Ta se začíná vytvářet díky neustále se zvyšující koncentraci majetku, bohatství a kapitálu v čím dále menším počtu rodin, čili ve vzniku vrstvy superboháčů.

Uvedený proces se uskutečňoval po dlouhou dobu a proto pro širokou veřejnost jaksi nepozorovaně. Po vítězství buržoazních revolucí se nedokázali nejbohatší ihned konsolidovat ve společenskou vrstvu. Z některých chytrých příslušníků nejvyšší šlechty se poměrně snadno stávali superbohatí bankéři. Dlouhodobý konkurenční proces koncentrování kapitálu nakonec umožnil i nejúspěšnějším z měšťanů dostat se do privilegované vrstvy superbohatých. Postupně se tak ustavovala úzká skupina superboháčů, kteří postupně dokázali definovat své skupinové zájmy a prosazovat svou reálnou moc. Skupiny příslušníků skryté moci superboháčů i příslušníci viditelných politických vlád, od těch dob tvoří propletence reálné nadvlády v jednotlivých zemích a v současnosti se pokouší o definitivní nadvládu nad celým světem.

Příslušníci politické moci, čti veřejností zvolených vlád, patří skoro všichni ke skupině lidí toužících po vlivu, moci, rozhodování o veřejných problémech, čili o veřejném vládnutí. Ti se rekrutují ze všech sociálních vrstev. Vrstva superboháčů už má sice praktickou moc díky svému obrovskému majetku, leč i mezi nimi se vyskytují takoví, kteří touží navíc ještě po politické moci. Díky naplnění jejich tužeb vznikají pak celé veřejnosti zřejmé oligarchie. Sociální vrstva superboháčů je skrytou komplexní, až totalitní mocí prakticky ve všech dnešních zemích, které sami sebe označují za demokracie. Superboháč osobně nemusí být příslušníkem zvolené moci, aby byl reálným oligarchu. Stačí, když se veřejně v politice angažuje a silně rozhodování politiků ovlivňuje.

Abych to zdůraznil, tak opakuji, že vznik oligarchů trval v kapitalismu dlouho. Ovšem od počátku liberálního kapitalismu byl jeho vznik neodvratný. Což se plně potvrdilo po rozpadu moci, která světové oligarchy držela alespoň trochu na uzdě, moci Sovětského svazu. Od jeho rozpadu začali, alespoň někteří nedočkaví, „vylézat“ urychleně z temných děr (deep state), aby se pokusili, v rámci globalizace, o ovládnutí celého světa.

V postsovětském prostoru došlo k restauraci kapitalismu, nikoliv k vítězství svobody a demokracie, jak se záměrně hlásá. Proces navíc probíhal v podmínkách do velké míry globálního kapitalismus a tedy za skryté moci superboháčů vlastnících, jak se dneska říká, nadnárodní korporace. Ti měli už tehdy a dneska mají ještě větší, vliv na veškeré dění, nejen to politické ve všech postsocialistických státech. Jde v reálu především o největší bankéře a „investory“, čili financiéry světa.

Obnova kapitalismu v postsovětském prostoru proběhla, ve srovnání s jeho dějinným vývojem doslova bleskově, takže nešlo před veřejností utajit vznik ani vrstvy superboháčů, ani oligarchů, takže mnozí z nich pro vědomí veřejnosti mají i konkrétní jména. Sečteno a podtrženo, takto ve velikém zjednodušení lze říct. Vznik vlády oligarchů v postsocialistických zemích není dán diletantismem popřevratových vlád. Jde o propracovaný a úspěšně již před tím vyzkoušený proces, kterým světoví superbohatci umí ovládat svět. Nešlo o genetický kód „revolucí“ v rozpadajícím se postsovětském prostoru, včetně naší „sametové“, nýbrž o samou podstatu kapitalismu. Kapitalismus od samotného počátku má ve svém „genomu“ vznik vlády oligarchů, dokonce jejich celosvětové nadvlády. Diletantismus konkrétně naší polistopadové politické moci má několik konkrétních projevů, ale jsem přesvědčen, že mezi nimi není vznik vlády oligarchů.

Závěrečná poznámka. Politické vlády jsou tvořeny z velké části lidmi s touhou po vlivu, moci, vládnutí a rozhodování, kteří se rekrutují proporcionálně z většiny sociálních vrstev. To samozřejmě samo o sobě není negativní společnostní jev. Negativním se stává tehdy a jen tehdy, když je z velké části, až plně ovládán mocichtivými superboháči, sledujícími pouze svůj zájem. Doslova katastrofou pro společenství se pak stává, když osoba doslova závislá na moci patří mezi psychopaty, nebo sociopaty. O čemž snad někdy jindy.

MÁ OSOBNÍ SETKÁNÍ S HAVLEM.

Poprvé jsem se sekal s Havlem na pomezí září a října r. 1989, kdy jsem byl týden v Praze na kursu pro cvičitele turistiky. Ve volném čase mne jeden z mých pražských přátel vzal na schůzku, kde jsem ho poměrně dost dlouho poslouchal a pozoroval. Vnímal jsem ho životní zkušeností člověka, který už od roku 1969 veřejně projevoval nesouhlas s některými činy vedení KSČ. A viděl v něm člověka, který byl pro mne prominentním disidentem podporovaným Západem nejen propagačně. Neměl jsem z jeho chování dobrý pocit, aniž jsem chápal proč.

Další dvě setkání se uskutečnila už v době, kdy on byl prezidentem a já předsedou hornických odborů. To už jsme se osobně znali, protože jsme si byli představeni. Já ale pro něj byl vždycky „ten odborář“ a nic víc. V prvním setkání jsem vedl delegaci odborářů ze severočeských lomů, kteří si toto přijetí na mně vynutili. Psal jsem o ní již několikrát. Havel je navýsost zklamal, jelikož jim dokázal, že neví o životě obyčejného člověka prakticky nic. Já osobně jsem se nikdy za žádného politika před tím, ani potom tak nestyděl, jako za Havla, který k tomu všemu prokázal víc jak absolutní neznalost hospodářství své země. Jedinou reakci na jejich stesky se havířů zeptal, co říkají na to, že vláda chce zavřít doly a oni by mohli své zkušenostmi uplatnit v cihelnách, jelikož vláda bude muset postavit mnoho nových domů.

Druhé setkání bylo na slavnostním zasedání Čalfovy vlády v polovině roku 1990. Tam jsme se pouze formálně pozdravili, ovšem já jsem pak měl možnost poněkud delší dobu poslouchat jeho názory. Osobně jsem jej pak viděl ještě jednou, až jako poslanec Federálního shromáždění. Po vyslechnutí jeho projevu jsem s některými kolegy konstatoval, že tak uplakaný projev státníka jsme nikdy neslyšeli. Nejhorší na něm bylo, že šlo doslova o úpěnlivou prosbu, aby byl v samostatné republice České opět zvolen prezidentem. Což v mých očích bylo definitivní jeho degradací, protože jsem měl ještě pořád v dobré paměti jeho prohlašování z prvních dnů polistopadového hemžení. Tehdy tvrdil, že bude prezidentem jen do voleb za půl roku a pak se bude už věnovat pouze psaní svých her.

Už po setkání na schůzce vlády jsem konečně pochopil, co mi na Havlovi vadí. Jeho živočišná až neovladatelná nenávist k minulému režimu, komunistům a socialismu vůbec, kterou ne vždycky dovedl skrývat. Ovládala jeho mysl natolik, že v první reakci na cokoliv, kdy byl zaskočen a nepřipraven, vždycky z něho vyvřela jako dým ze sopky. V mých očích absolutně netolerantní člověk k jinému přesvědčení. Pro politika ta nejhorší devíza.

O MOJÍ SPEKULATIVNÍ FANTASMAGORII

Od prvního pohledu na fotografii Grety T. mi na ní „cosi vadilo“ a já pořád nevěděl co. Nezajímal jsem se ovšem podrobně ani o její aktivity, ani o její životopis, takže mé vědomí ovlivňují pouze útržky zpráv sdělovacích prostředků.  S růstem informací o jejích aktivitách a především o činnosti PR týkajících se její osobnosti mé pochybnosti přerůstají v podezření. Mám velice útržkovité a spíše laické znalosti o transhumanismu, o době posthumánní , vím něco o technologiích kyborgů a o umělé inteligenci. Mám na druhé straně osobní zkušenosti se silou meditace. Vím, že jejími metodami se dneska provádí sebeléčení, ba dokonce i kvalifikovanější zásahy do vlastního genomu.  To mne přivádí k základním otázkám. Není Greta nějaký výsledek podobných pokusů? Nakolik je fakticky zmanipulovanou bytostí? A je Grata pouhou lidskou bytostí? Konspirační teorie se mne sice nedotýkají, ale myšlení, o němž se často říká spekulativní, ve mně vždy budilo otázky, na něž jsem hledal odpověď, většinou však marně. Jako asi i tentokrát.

SERIÁL Z FACEBOOKU

Doposud jsem si neuvědomoval, že existují čtenáři mých textů, kteří „nejsou na facebooku“, takže neznají mé myšlenky, které tam prezentuji. Nebudu to sice v budoucnu zohledňovat, ale dělám výjimku títmto obsáhlým textem, který jsem na FC umísťoval víc jak čtrnáct dnů v souvislosti s 30ti lety VLSR, čti „Velké Listopadové sametové revoluce“.  

ZÁKLADNÍ MYŠLENKY K LISTOPADOVÉMU PŘEVRATU ROKU 1989.

Celostátní pozdvižení davů začalo proto, že bylo delší dobu očekávané. Nahodilou rozbuškou procesu se pak stalo šíření zprávy o zabitém studentovi při demonstraci k 17tému listopadu, která podle oněch zpráv byla brutálně napadena. Ani jedna z těchto do světa, ale především po celém tehdejším nevědomém Československu, z Prahy šířená zpráva nebyla pravdivá. V případě zabití šlo o čistou lež a brutalita nebyla o nic větší, než byla a je dodneška proti demonstracím na Západě běžná. Režim, v jehož samotném původu je lež, si toto Kainovo znamení nesl, nese a ponese až do dalšího převratu. 6.11.19

SAMETOVÁ REVOLUCE.

Symbolický vůdce převratových událostí jej, díky svému absurdnímu myšlení, prohlašoval za „Sametovou revoluci“. Znakem absurdity bylo, že ani jedno z těch dvou slov nebylo pravdou. Nemohlo jít o revoluci, protože nešlo o vytvoření nějakého nového jevu v naší zemi, který by tu v minulých dobách ještě nebyl. Převrat, který provedli komunisté v roce 1948, ten u nás zavedl mnoho do té doby neexistujících jevů. Především třeba znárodnění soukromého vlastnictví výrobních prostředků. To byla skutečně revoluce. Takže listopad 1989 byl začátkem kontrarevoluce, která v průběhu času přerostla v revanšistickou pomstu. Převrat nebyl ani sametový. Sice neproběhl ozbrojeným střetem s mocí, ale zákonodárná i vládní moc nebyla předána podle právních norem, leč podle diktátu nově nastupující moci. 7.11.19

HLAVNÍ HESLO PŘEVRATU

Absurdně myslící, od prvních dnů pražskou smetánkou uznávaný, vůdce převratu, sdělil veřejnosti hned v prvních převratových dnech i hlavní heslo „sametové revoluce“. Nová moc prý zrealizuje vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Havel tím zjednodušil třídní boj na ubohost nenávisti a všechno, co za čtyřicet let realizovala KSČ zase za lež a podvod vůči lidem celé země. V politickém dění mávat slovy pravda, lež, láska, nenávist, dobro, zlo a podobné emotivní termíny považuji za vysoký stupeň politického kýče, protože v daném okamžiku vůbec nic konkrétního veřejnosti nesdělují. Pouze, mimo jiné, kulantně něco zatajují. Ve zmíněném případě polistopadové pravdy skutečnost, že nové moci jde o její pravdu. Stejně tak je to s láskou, která se v průběhu politických konfliktů zákonitě většinou změní v nenávist plodící nejen lež, ale i širokou škálu skutečných zločinů. 8.11.19

HLAVNÍ CÍL PŘEVRATU – NÁVRAT DO EVROPY.

I kdybychom motto vyjadřující cíl převratu vnímali jako symbolickou zkratku, říkající, že se naše zem vrátí mezi země západní kultury, tak i tehdy jde o lživé tvrzení. My jsme se nevraceli do spolku moderních zemí Západu, ale do minulosti Západu. Ekonomicky do doby divokého kapitalismu, politicky do zastaralé parlamentní demokracie a do klímatu bezbřehé svobody bez odpovědnosti, čili jakéhosi divokého Západu. Více o tom jsem napsal na webu: http://www.novarepublika.cz/2019/10/polistopadove-navraty.html 9.11.19

„BOJOVÉ KOROUHVE“ PŘEVRATU – DEMOKRACIE A SVOBODA Nadšení aktivisté z řad pražských umělců a studentů (předkové dnešní havlárny), rozjíždějící se v prvních týdnech po Moravě, Čechách a Slezsku, nabádali pracující lidi k otevřenému odporu vůči stranně a vládě. Žádali v prvé řadě zrušení článku Ústavy o vedoucí úloze strany (měla jeden a půl milionu členů) a její vlády. Za druhé požadovali „svobodné“ volby, čti, kterými by nemanipulovali předáci KSČ, ale reprezentanti nové moci. Šířili ve veřejnosti víru v jakousi nedefinovanou představu obecné demokracie a neomezované svobody. Ani oni nevěděli, že jsou zneužíváni silami a vlivovými skupinami, které obecnou demokracii dávno umí realizovat ve svou nadvládu a svobodu zase v ničím neomezené hromadění majetku, bohatství a kapitálu, čili skutečné moci. 10.11.19

HALASNÝ MANIPULAČNÍ CÍL PŘEVRATU – SVOBODA Ono líbivé slůvko „svoboda“, bylo od samého počátku převratu nejchytlavějším lákadlem nové moci v odporu proti vládě KSČ. Celý tábor socialismu, chápal svobodu především sociálněji, než liberální dogmatika. Svoboda být nezaměstnaný, svoboda být bezdomovcem, svoboda dostat se snadno do soukolí exekucí, to mi jako moc svobodné nepřijde, napsal nedávno jeden současný poslanec, který není členem KSČM. Podmínkou opravdové svobody je garance sociálních práv a jistot, jen tak lze svobodu realizovat ve smyslu politických a občanských práv a svobody názorů. Svoboda od strachu, od tísně existenční a existenciální, pocit bezpečí, to je základní svoboda, ostatní je druhotné. Dodal, k čemuž není co přidávat. 11.11.19

ZÁSTUPNÝ FUNDAMENT PŘEVRATU – LIDSKÁ PRÁVA. Zatímco rozdílné pojetí svobody v myšlení a činech levice a pravice vychází z jejich rozdílných ideologií, politika lidských práv je výsledkem snahy o údajný kompromis mezi nimi. O první moderní koncepci přirozených lidských práv se pokusil sice již filosof John Locke koncem sedmnáctého století, ale ta se změnila v politickou doktrínu boje za studené války. Její poslední podobu kodifikoval Závěrečný akt Konference o spolupráci a bezpečnosti v Evropě. Měl několik částí a každá ze stran, která jej podepsala, kladla stěžejní důraz na něco jiného, ba až opačného. Byl to klasický „kočkopes“ ve který se změní každý kompromis mezi neslučitelným. Vznikl ale skvělý kyj, který odpůrci socialismu všestranně mohli využívat v aktivitách proti svým vládám. Disidenti v prvních dnech listopadového zvratu ale zatajili, že jejich pojetí lidských práv prosazuje pouze individuální a potlačuje kolektivní lidská práva. Dopustili se tak dalšího podvodu vůči veřejnosti. Při tom to byl ten menší podvod. Hlavní podvod doktríny lidských práv totiž spočívá v tom, že v civilizaci neustálých válek, zabíjení nevinných a dokonce dětí jsou jakékoliv snahy o prosazování lidských právech zločinným pokrytectvím. 12.11.19

TRŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ JAKO BURKA SKRÝVAJÍCÍ KAPITALISMUS. Klaus brzy po 17. 11. 1989 na Americkém velvyslanectví v Praze slíbil do zápisu, který dodneška není plně odtajněn, že zaručuje převedení plánovaného hospodářství v Československu na tržní. Nejen on, ale i guru převratu se jak čert kříži prakticky až do voleb v roce 1990 vyhýbali slovu „kapitalismus“. Jak později Havel přiznal, bylo to proto, že si byl vědom, jak negativně by, po čtyřiceti letech propagandy KSČ, na veřejnost působilo, že by snad měl být v zemi zaváděn nově nastupující mocí právě kapitalismus. Šlo tedy o další podvod, kterého se jak „havlisté“, tak „klausiáni“, na národech ČS dopustili. 13.11.19

EKONOMICKÁ REFORMA ZÁVOJEM CUDNOSTI HOSPODÁŘSKÉ DEVASTACE. Žádný disidentský spolek neměl vypracován ani náznak ekonomické reformy pro případný mocenský zvrat. Neměl ho ani Komárkův „ukecaný“ Prognostický ústav. Jedině Kluas měl kolem sebe několik ekonomů, kteří věděli, co chtějí s hospodářstvím země udělat a především se dokázali dohodnout na prvních krocích, které by k jejich cíli vedly. Od samého počátku svůj programu veřejnosti představovali jako ekonomickou reforma. Šlo opět o promyšlený mystifikační podvod. Veřejnost totiž nejméně od r. 1968 si pod pojmem ekonomická reforma představovala právě Šikovu reformu, jíž mělo být v socialistickém hospodářském modelu postupně zavedena tržního hospodářství. Klausiáni později celý svůj program ekonomické přeměny z plánování na trh označovali za transformaci, ale ani to nebylo pravdivé označení, protože o transformaci jde tehdy a jen tehdy, když se nemění celý systém, ale jen jeho část. Takže ve výsledku byla realizována totální translace ekonomiky země. V praxi to znamenalo likvidaci rozhodující části průmyslové základny, zničení potravinové soběstačnosti, úplný zániku českého bankovnictví, ovládání mnoha rozhodujících sítí cizinou, takže se naše zem stala novodobou kolonií nadnárodních firem sídlících převážně na Západě. 14.11.19

LIBERÁLNÍ DEMAGOGIE -FUNDAMENT NÁRODOHOSPODÁŘSKÉ DEVASTACE.

Z osobního styku jsem znal skoro všechny příslušníky Klausovy ekonomické kumpánie. Mohu odpovědně tvrdit, že až na jednoho to byli lidé, kteří o národohospodářství nevěděli prakticky zhola nic. A i ta jedna výjimka měla jen zprostředkované znalosti z rodiny, ale žádnou vlastní řídící praxi. Jedinou jejich znalostí byly liberální ekonomické teorie, které si mylně vykládali jako soustavu znalostí o hospodaření státu, kterou lze opravdu realizovat. Podvedli dokonce i domácí ekonomickou veřejnost tvrzením, že makroekonomie, a mikroekonomie, v podání Samuelsona a jeho druhů, jsou vědeckými produkty, s jejichž pomocí lze vybudovat ekonomiku budoucího státu. Při tom nešlo o nic jiného, než o politickou ekonomii liberalismu, kterou nejde dokonce ani považovat za filosofii liberalismu. Podle toho dopadly i první kroky přeměny plánovaného hospodářství na tržní v podání Klausových věrozvěstů tržní ekonomie a ekonomiky. Nesouhlasím s tím, že jde o neoliberalismus. Jde o klasický liberalismus aplikovaný na globální prostor. Jeho politickou realizační příručkou se stal Washingtonský konsenzus, jakési desatero hospodářských pravidel sepsaných v roce 1989 ekonomem Johnem Williamsonem. 15.11.19

SVOBODNÝ OBCHOD – TRADIČNÍ LIBERÁLNÍ PODVOD. Klaus prosazoval okamžité začlenění naší země do celosvětového obchodu. Za vůdčí princip svého hospodářského převratu prohlásil ideál, fakticky ale dogma silnějších, o „svobodném obchodu“. Vědomě tak v prvé řadě zneužil ideálu svobody, jež byl jedním z požadavků celého společnostního převratu. V něm ale nešlo o abstraktní svobodu, a už vůbec ne o bezhlavou svobodu ekonomickou, ale o konkrétní osvobození se z nadvlády KSČ. Za druhé tímto zdánlivě líbivým krokem naší nevědomé veřejnosti hodil návnadu možnosti okamžitě se podílet na bohatosti nabídky západního konzumu, po kterém velká část populace za socialismu toužila. Svobodný obchod je ale ve skutečnosti jedním ze zásadních podvodů liberalismu a nejen v ekonomice. Hlásají jej totiž především dogmatičtí liberální teoretici. Liberální politici, čti obslužná elity podnikatelů pak tehdy a jenom tehdy, když jsou v pozici silnějších, nebo alespoň dostatečně silných. Klasicky to lze poznat z dějin celní politiky kupříkladu Británie, od začátku celé průmyslové revoluce. Svoboda mezi nerovnými, ať už v jakékoliv sféře, ale v hospodářství absolutně, nikdy neexistovala, neplatí a ani reálně být nemůže.  16.11.19

HAVLOVY POLITICKÉ ŠPINAVOSTI Z PRVNÍCH TÝDNŮ PŘEVRATU

Založení údajného občanského hnutí s názvem Občanské Fórum, bylo propagováno pod heslem „Politické strany jsou pro straníky, OF je pro všechny“. V prvé řadě zneužil atmosféry široké nespokojenosti veřejnosti s vládnutím politické strany – KSČ. Šlo ale v zásadě o realizaci jeho politické magorie o nepolitické politice, čili živelné aktivitě všemožných občanských hnutí a spolků, jež by stály proti politickým stranám v zápase o politickou moc.

Svým kandidátským projevem na funkci prezidenta z 16. Prosince prokazatelně zahájil v naší zemi éru nesplnitelných předvolebních slibů, které jsou tedy vědomou lží.

Jako první veřejný činitel zapojil do politiky, ba dokonce do procesu voleb, vliv tajných služeb. V tomto konkrétním případě dokonce StB, která byla později zákonem prohlášena za zločineckou organizaci. V předvolební kampani na prezidenta spolu s právě jmenovaným náměstek ministra vnitra Rumlem, zahájil aféru Barončík. V ní tehdejšího předsedu Československé lidové strany obvinili ze spolupráce s StB. Aféra není vyřešena do dnešních dnů a je ji proto možné nazvat jako podvodné až lživé počínání.

Předvedl vítězství ideologie nad rozumem, když po svém zvolení prezidentem udělil divokou amnestii i prokazatelným kriminálníkům, jen proto, aby tím své svědomí nadřadil nad rozhodování soudů minulého režimu.

Omluvil se vysídleným sudetským Němcům. Jelikož tak učinil už jako veřejný činitel, lze to vyložit jako sebestředně pyšné povýšení vlastního názoru nad názor většiny tehdejší veřejnosti. Není to možné chápat jako akt státníka, odpovědného svými činu lidu, nýbrž jako projev příslušníka jakési nově se rodící vrchnosti. První to projev zvrhlosti vykonávaná pod krycím mottem o vítězství pravdy a lásky. 17.11.19

SMĚNITELNOST MĚNY COBY ZÁKLADNA VÝPRODEJE MAJETKU VŠEHO LIDU DO CIZINY.

Trojí devalvace Československé koruny v roce 1990 ji znehodnotila asi na polovinu. Tím byl způsoben první zločin klausiánů, totiž krádež poloviny úspor každému obyvateli země. Za účelem svobodného obchodu s cizinou, stanovila zmíněná klika teoretických ekonomů kurs naší měny k německé marce v poměru 1:18, ačkoliv reálný kurs byl poloviční. Byla tím vytvořena možnost výhodné koupě investičního a nemovitého majetku včetně infrastrukturních objektů, kterou západní kapitál dokonale využil. Každý uzenář z Německa si u nás mohl koupit továrnu. Západní firmy vykupovaly naše podniky, aby je následně zlikvidovaly a tak zbavily konkurence pro své podniky. Toto nebyla jediná manipulace s naší měnou. Tošovský ji doplnil vysokými úrokovými sazbami až do výše 24 procent, čímž zamezil českým lidem, aby si půjčovali od bank na eventuální privatizaci. Mix těchto dvou finančních operací za prvé způsobil, že finanční spekulativní investoři získávali od českých pracujících obrovskou rentu. Za druhé zavinil typicky český způsob privatizace. Ta se zvrhla na výprodej lukrativnějších podniků do ciziny. Ty méně hodnotné privatizační úředníci prodávali za nizoučkou cenu. Na tu si naši podnikavci vesměs půjčovali. Koupený podnik pak rozčlenili na životaschopnou část a odsouzenou na likvidaci. Prodej likvidované části do sběrných surovin velice často stačil na zaplacení půjčky i s oním obrovským úrokem. 18.11.19

PRIVATIZACE – DVĚ CESTY, OBĚ ZRŮDNÉ. Klausiáni od samého začátku hospodářského převratu tvrdili, že jen rychlá privatizace zajistí potřebný hospodářský růst. Odvolávali se při tom na jeden ze základních „zákonů“ politické liberální ekonomie, podle něhož soukromník je lepším hospodářem než stát. Veřejnosti při tom zatajili, že jim jde také, ne-li především, o vytvoření dostatečně početné základny svých voličů, kteří jim umožní dlouhodobě v zemi vládnout. Vymysleli a uzákonili několik způsobů „prodeje“ podniků, z nichž jedna byla zrůdnější, než druhá. Vrchol privatizátorské diktatury bylo prosazení zákona, že soudy nesmí přezkoumávat privatizační rozhodnutí vládních institucí. Takže privatizace v žádném případě nebyla demokratickým procesem. Pod tlakem v té době ještě poměrně silného socialistického myšlení v zemi, vznikla druhá její zásadní metoda, nazvaná kuponovou privatizací. Odvíjela se od podvodného liberálního dogmatu o jakémsi „lidovém kapitalismu“, kterým podvedla Margaret Thatcherová své krajany. I tato metoda měla do náruče ODS přilákat voliče. Jenže díky diletantismu nové moci tato metoda nakonec byla ještě zrůdnější, než třeba prodej předem vybranému zájemci. Zběsilá privatizace místo růstu vyvolala větší hospodářský propad, než válka a nakonec nevytvořila ani dostatečnou třídu českých bohatých příslušníků vyšší střední třídy. Osobně si myslím, že opožděné přiznání, že její vytvoření bylo rovněž cílem privatizace, bylo jen idiotskou výmluvou Gorbačovského ražení, které mělo zakrýt totální národohospodářské neumětelství destruktorů českého hospodářství. O privatizaci se často hovoří o krádeži či loupeži století. V mých očích jde o slabý výraz. Privatizaci ze srovnávat pouze a jen s pleněním  země, kterého se vždy v dějinách dopouští vítězné hordy. 19.11.19

PRIVATIZACE BANK. Tento poslední dílek privatizační skládanky už provedla vláda pod vedením Zemana. Odmítám tvrzení, že šlo o vládu ČSSD. A to nejen proto, že tak zvanou opoziční smlouvou byla držena na opratích předešlých vládců, jmenovitě klausiánů, takže prakticky byla nesvéprávnou. Především však proto, že Zeman ve skutečnosti provedl operaci, které se v byznysu říká násilné převzetí. ČSSD se tím stala zajatcem chorobných ambicí tohoto třetího nejvýraznějšího politika, kterého vynesla zrůdná doba do společnostních výšin. Privatizace bank stála naši společnost půl bilionu korun a s konečnou platností naši zem zařadila mezi země východu, kolonizované Západem. Všechny banky totiž skončily v rukou cizáků a naši politici neprojevili ani minimum snahy oddlužení bank nějak podmínit, třeba postupným návratem prostředků, jakmile banky začnou mít určitou výši zisku. 20.11.19

PRVOTNÍ ANTIKOMUNISTICKÉ KROKY. Nejvyšší představitelé KSČ si zvolením Havla za prezidenta zajistili nepostižitelnost. O tom jasně svědčí zápis ze setkání představitelů OF a KSČ, který člen předsednictva ÚV KSČ Mohorita, jenž setkání řídil, pro historii zachoval. Nová moc přesto zahájila první kroky nejen k likvidaci bývalé moci, ale upevňující vlastní moc a vytvářející pro budoucno nástupní prostor pro širokou plejádu antikomunistických opatření. Pod tlakem živelných manifestací byl hned v prvních dnech jejich celostátního rozšíření zrušen článek Ústavy o vedoucí úloze KSČ. Což stejně hodlalo její vedení na blížícím se sjezdu provést. Dneska se už ale nemluví o tom, že díky úspěchu generální stávky, do níž se zapojili především dělníci tehdejších velkých podniků, byla okamžitě zrušena a hlavně ihned armádou odzbrojena „dělnická pěst“ Lidová milice. To aby náhodou některé závody nenapadlo se chránit vůči avizovanému konci jejich státního vlastnictví. Třetím opatřením byla okamžitá rezignace prezidenta Husáka, aby byl utvořen prostor k personální změně ústavní ch institucí bez voleb. Podvodné, protože bylo zmanipulované, zvolení Václava Havla prezidentem, bylo završením zásadní fáze politického převratu. Zmanipulované bylo nejen písemnou smlouvou o beztrestnosti vůdců minulé moci, ale především tím, že mnozí politici prosazovali volbu prezidenta všelidovým hlasováním. Ti dobře věděli, proč to žádají. Veřejnost by v obrovské většině tehdy za prezidenta zvolila Dubčeka. Díky Havlovi, který byl nejen známý odpůrce KSČ, ale především absolutní antisocialista, mohla už v prvních týdnech nová moc uzákonit opatření, jímž se Komunistické straně, jejím mládežnickým a dalším organizacím včetně tisku, zabavil veškerý majetek ve prospěch státu. Jediným argumentem pro tento počin bylo pochybné a nedoložené tvrzení, že veškerý majetek tyto instituce získaly proto a jenom proto, že se podílely na vládnutí a mohly si proto státní majetek přidělovat. 21.11.19

RESTITUCE. Byla-li privatizace největší krádeží v dějinách naší země, pak restituce byla největším důkazem toho, že polistopadová moc neprovedla revoluci, ale kontrarevoluci metodou revanšistické pomsty. Jejím heslem byl výlev předsedy Lidovců Luxe, který neustále jako mantru opakoval: „Co bylo ukradeno, musí být vráceno“. Jenže podle přísného výkladu trestního činu krádeže, komunisté nekradli, spíše jako každý vítěz konfiskovali. Sice majetek odebírali, ale ne ve svůj prospěch. Dávali jej ku prospěchu celého společenství, tedy i samotným bývalým vlastníkům. Takže byli dokonce „mravnější“, než lidoví zbojníci, kteří bohatým brali a dávali jen chudým. Bylo samozřejmé, že po čtyřiceti letech nemohl být majetek vrácen původním vlastníkům a ani v takovém stavu, v jakém jim byl odebrán. Proto restituční zákon byl pokrytecky otitulkován, „zmírnění následků některých majetkových křivd“. Restituce kapitalistům se dala celkem pochopit už proto, že kapitalismus byl vítězem listopadového převratu a je samozřejmé, že vítěz si bere především majetek. Restituce šlechtě a církvi byla doslova podlostí. Církev katolická a šlechtické rody totiž svůj majetek naschraňovaly v dobách, kdy tvořily moc. Což bylo zdůvodněním pro konfiskaci majetku KSČ. Odporné bylo, že církvi byl vracen majetek, který jí vzal už císař a šlechtě zase majetek, který jí vzala, nebo ještě nestačila vzít, první republika, která šlechtictví neuznávala. Právní řád ČR touto operací fakticky uznal metody získávání majetku za kapitalismu, ale i feudalismus jak konstituční, tak absolutní monarchie. Pro poctivost musím říct, že Klaus byl zásadně proti restitucím. Osobně jsem byl přítomen jednání vlády v první polovině roku 1990, která rozhodovala o vrácení 99ti vyjmenovaných nemovitostí katolické církvi. Tehdy jedině Klaus řekl, ať se neotvírá tento problém, protože tím bude nastartován proces, který nikdy neskončí.22.11.19

CITÁTY MÝCH NADŘÍZENÝCH Z PRVNÍCH PŘEVRATOVÝCH DNŮ. Jelikož hodlám zítra svůj seriál k 17.listopadu ukončit, dovolím si citovat myšlenky mých přímých nadřízených, které mi z té doby uvízly v paměti. Samozřejmě, že šlo ve všech případech o členy KSČ. Vedoucí mého úseku na začátku nového týdne po 17.11.: „Začalo to v pátek a to je už od dob Erbena nešťastný den“. Já se ani nezeptal, pro koho. Ředitel podniku, který byl tehdy dokonce poslancem České národní rady, nám v den generální stávky řekl: „Vy ani nevíte, jak obrovský podvod vlastně podporujete“. Předseda celopodnikového výboru KSČ na schůze u ředitele, hned ráno den po stávce se mne zeptal: „A vy tady zastupujete koho?“. Moje odpověď byla jasná: „Ty, kteří vám včera pod okny skandovali ´Z hrušky dolů!´“. Vedoucí závodu mně pak v prvním týdnu prosince řekl: „Od této chvíle budou bohatí bohatnout a chudí chudnout“. Podle toho se pak on sám řídil. Byl jím totiž nějaký Ing. Viktor Koláček, pozdější spolumajitel celého revíru OKD.23.11.19

ZÁVĚR. Sérii krátkých textů, věnovaných vždycky jednomu polistopadovému jevu, dneska končím. Přesto mi to nedá, abych se nezmínil ještě o jednom. O našem VSTUPU DO NATO. Samotný vstup do Aliance sice nepatří k dějům, jež se udály v prvních měsících po listopadu, ale podle mne zmínit se o něm je v tomto souboru textů namístě. Havel totiž od prvních dnů několikrát zdůrazňoval, že naše země vystoupí z Varšavské smlouvy, ale jedním dechem dodával, že nevstoupí do jiných vojenských bloků. V hrdlo lhal a já nejsem přesvědčen o tom, že tehdy to myslel doopravdy, jak tvrdí obhájci jeho osoby. Stojí snad ještě za zmínku okomentovat i epizodní jevy prvních dnů. Listopadové manifestace na Letné měly několik zajímavých detailů. Patří k nim dneska již legendární ZVONĚNÍ KLÍČI – dodneška mi není jasné, zda to měla být radost ze svobody, nebo umíráček vlády KSČ. Výzva, KDO NESKÁČE, NENÍ ČECH – je mi zato jasná, typická to švejkovina. A když jsem u té švejkoviny, vzpomínám si, že mnohým moudrým lidem na Západě tehdy Havlovo zbožňování jakési demokratičnosti a svobody na Západě a především Klausova „luteránská“ víra v trh, byly z počátku podezřelé, jako Švejkova vychytralá podvratnost. Teprve když poznali, že ti pánové nejsou vychytralí, jako románový hrdina, ale opravdoví političtí pitomci, začali dělat všechno, aby z jejich hloupostí co nejvíc vytěžili. Na Letné se také křičelo: NEJSME JAKO ONI. Tehdy se to zdálo věrohodné, ale po třiceti letech se začíná ukazovat, že se tomu nejen nevyhnou, ale díky současným tvrdším podmínkám politických bojů budou ještě horší. Na úplný konec už jen základní charakteristiky dvou nesporných vůdčích protagonistů dění oněch dnů. Havel byl v politice diletant a o hospodářství státu neměl ani tušení, povyšoval své svědomí nad všechny soudy světa a v mých očích nikdy nebyl zvolen prezidentem, nýbrž v roce 1990 byl do funkce jmenován a při další volbě museli zavřít poslance Sládka, aby o jeden hlas ve „volbách“ vyhrál. Klaus byl ekonomický ideolog, v národohospodářství diletant, leč v politice se orientoval. Ovšem měl štěstí, že do ní vstupoval v dobách černobílého rozhodování. On totiž byl nesmiřitelný revolucionářský diktátor typu Robespierra, navíc absolutně neschopný poslouchat názor, s nímž nesouhlasil. 24.11.19

KOCÁBŮV VABANK.

Byl jsem velice překvapen, když na křtu Kocábových knižních vzpomínek na listopad roku 1989 byl jedním z kmotrů politolog, bývalý komunista Oskar Krejčí. Mé překvapení ukončil až Krejčího text v internetovém magazínu „!argument“ na webové stránce http://casopisargument.cz/2019/11/11/sametove-otazniky/ . Krejčí v něm vyzdvihuje činnost disidentské skupinky MOST, jejímiž členy byli Kocáb a Horáček. Při zevrubnějším čtení jen trochu znalý čtenář posoudí jmenovaný text jako cudnou sebechválu bývalého poradce premiéra Adamce, který byl na druhé straně onoho „mostu“ mezi disentem a vládnoucí stranou, tedy právě Oskar Krejčí. Krejčího chvalozpěv by mne nezaujal, kdyby neobsahoval dvě tvrzení autora.

V prvním píše, že Adamec se bál krveprolití, doslova prý davové revanše, pod dojmem událostí z Maďarska r. 1956, kdy zdivočelý odpor proti straně provázelo věšení komunistů na lucerny. Tento argument mne doslova šokoval. Oskar Krejčí, který často vytýká novinářům i politikům, že nerespektují dějinný kontext, se sám dopouští manipulátorství zaměřeného na emoce. Situace v Československu v roce 1989 se absolutně nedá srovnávat s dobou Maďarska v roce 1956. Maďarsko bojovalo vedle Hitlera proti SSSR. Nepamatuji si, že by Rudá armáda nějaké vojenské oddíly Maďarů později zařadila do svých vojenských formací, jako třeba celé Rumunské oddíly. Sověti Maďary totiž neustále považovali za poražený stát. Vzpomínám si, že když Chruščev kritizoval vstup vojsk do Československa v roce 1968, tak argumentoval právě tím, že v roce 1956 bylo Maďarsko ještě poraženým nepřítelem. Všeobecně se vědělo, že tehdy bylo v zemi ještě obrovské množství lidí, kteří považovali Maďarsko za poražené a ne osvobozené, Rudou armádu za agresora a okupanta a tím pádem příslušníky komunistické strany za zrádce. V Československu nejen v roce 1989, ale prakticky po celou dobu nadvlády KSČ, nebylo občanů takového smýšlení. Neexistoval tedy zásadní důvod, proč by u nás vypukl davový terorismus vůči KSČ. Navíc kdo by šel s holýma rukama proti členům KSČ z Lidových milicí, která měla nejen pěchotní zbraně, ale i děla?!! Takže nebezpečí zběsilého lynče komunistů ze strany zmanipulovaného davu absolutně v zemi nehrozilo.

Druhé tvrzení autora, které mne vyprovokovalo k tomuto textu, je jeho výrok, že Adamec byl v době převratu vedením KSČ považován za zrádce. Je za něj prý neprávem vydáván ještě dneska mnohými komunisty. Adamec skutečně nebyl zrádce, protože sám byl zrazen. Když jsem se brzy po listopadu dověděl, že on sám o sobě tvrdil, že byl zrazen, myslel jsem si, že vím, kdo ho zradil. Teď  už vím, že jsem se tehdy mýlil.

VČERA OSLAVOVALI POLÁCI SVŮJ NEJVĚTŠÍ STÁTNÍ SVÁTEK

Den nezávislosti je po celém Polsku vždy velkolepě slaven. Především pak armádou. Je mim líto toho národa. Ve svých dějinách byl čtyřikrát bezezbytku rozdělen mezi své sousedy, takže Poláci neměli svůj stát. Při tom jde o druhý největší, čistě slovanský kmen. Bohužel národ, který neumí žít v přátelství se svými sousedy. Proto jej tolikrát zlikvidovali. Armáda si vždycky připisuje zásluhy za každou novou samostatností Polska. Je to klam. Její aktivity jsou, v porovnání s celkovými válečnými událostmi mezi jejich sousedy, nicotné. O to víc se jimi armáda chlubí a vytváří tak kult vlastního hrdinství. Má to bohužel vedlejší účinek. Poláci jsou neustále nepřátelští vůči sousedům, i když se u nich zásadně změnila politická konstelace. Zůstávají neustále gerojskými šavličkám, jak se o nich vyjádřil Walesa, když jim prezidentoval. Churchill je nejen proto označil za vřed Evropy, čímž myslel Západní Evropu. A Rusko se marně v jednotlivých etapách snažilo si je spřátelit. Oni nenávidí Východní Evropanství. Západ je fakticky nemá rád a oni nemají rádi Východ. Jsou proto odsouzeni k dalším a dalším ztrátám své svrchovanosti, myslím si.