JDE O NÁHODNOU SHODU?

Ty jsi Petr, to je skála…je psáno v Bibli. Takže Petříček je vlastně skalička. Že by se muž toho jména chtěl pasovat na skálu tím, že se tak svéhlavě chová ve funkci, na kterou se v žádném případě neměl dostat? Jeho chování provažuji za drze provokativní, odpovídající spíše zaražené pubertě, než alespoň trochu myslícímu muži. Pokud ČSSD a především předseda Hamáček, bude jeho výstřelky akceptovat, ba dokonce podporovat, zakládá si osobně na problém a pomáhá dalšímu potápění své strany. Petříček je opravdu zajímavým jevem, jakoby trpěl komplexem méněcennosti a proto poněkud zvráceně exhiboval. Úplně stejně jako Porošenko, jehož jméno má prakticky stejný kontext. Poroch je v ukrajinštině prach, dokonce v hantýrce vojáků střelný prach. Takže Porošenko je vlastně prášek. Čili méně než ta skalička. Takže asi ze stejného důvodu „dělá ramena“.

SANKCE JAKO PRVEK SVĚTOVÉ VÁLKY

Američtí pohlaváři budou pořád kohosi sankcionovat, až se všichni semknou proti jejich zanikající moci a uvalí na ně takové sankce, že je vlastní lidi utlučou. Je to asi týden, co mocipáni USA zavedli sankce proti Mezinárodnímu trestnímu soudu kvůli tomu, že soud vyšetřuje válečné zločiny Američanů a jejich spojenců v Afghánistánu. V mých očích je to ještě mírná varianta „americké“ války proti celému světu. Ještě před několika lety totiž stejní pýchou zblblí aktéři rádoby globální moci vyhrožovali Mezinárodnímu soudu v Haagu, že jej budou bombardovat, pokud by chtěl soudit vojáky USArmy. Papalášská mafie USA totiž neuznává žádný mezinárodní soud, pokud by chtěl soudit občany USA, protože to je přece bohem a silou svých zbraní stát určený k nadvládě nad planetou, jak jsou z hloubi své pitomosti její příslušníci přesvědčeni. Nyní se z netu dovídám, že Německo svým ministrem zahraničí vyslovilo odsouzení útoku zámořských mocipánů na Mezinárodní trestní tribunál. Pokud je to první pramínek budoucího přílivu, tak je podle mého soudu už dost velký. Německo totiž není jen tak leckdo v mezinárodním prostředí.

POTURČENCI S KÓDOVÝM OZNAČENÍM B9

. Politickému štábu NATO se povedl husarský kousek ve prospěch strategických zájmů vládců USA. I ti nejdivočejší jestřábi ve Spojených státech si totiž nedovolí rozpoutat válečný konflikt přímo mezi Ruskem a svou zemí. Dobře ví, že by šlo o totální konflikt bez vítěze a oni by jej nepřežili. Ovšem vládnoucí vrstva USA nezbytně potřebuje dosáhnout na přírodní zdroje Ruska. Za Jelcina je již měla skoro ve vlastních rukách, ale ten „zlosyn“ Putin jim je vyrval. Je samozřejmě několik cest, jak Rusko pořád ještě o jeho bohatství připravit. Jednou z reálných je kupříkladu zatažení Ruska do vyčerpávající války, která by jeho vládu donutila za laciné peníze vyprodávat své bohatství. A možná by dokonce přivodila vzpouru v mnohoetnickém státě, takže by se Rusko rozpadlo. Američtí mocnáři sice nejsou ochotni válčit s Ruskem, ale dělají všechno proto, aby vyprovokovali kohokoliv jiného k takovému jednání,m ovšem bez rizika jaderné katastrofy. Samozřejmě nejlépe jeho přímé sousedy, aby to Západní země vůbec nebolelo. Proto již celá léta štáb NATO formuje údernou sílu ze zemí svého východního křídla. Využívá k tomu přirozeného odporu středních generací bývalých socialistických a postsovětských krajin, které v sobě neustále přiživují nenávist za „okupaci“ svých zemí „imperialistickým“ Sovětským svazem. Holt jejich politici pořád ještě bojují studenou válku, čehož vychytralí generálové Západu vtipně zneužívají. V současnosti se již podařilo vybudovat blok zemí, který se nazývá Bukurešťská devítka (B9), sdružující členské země NATO z Východní Evropy. Tato platforma nedávno vydala prohlášení, které jasně dokazuje, že východní blok NATO je neohroženě odhodlán čelit Rusku. Což v reálné řeči nepokrytě znamená, že se připravuje na útok proti Rusku, minimálně na Kaliningradské území, jež je s Ruskem spojeno pouze po moři. Bláhově se domnívají, že by takový útok Rusko nepotrestalo totální likvidací několika hlavních center protiruských poturčenců.

BOHUROVEN

Několikrát jsem se zamýšlel nad tím, jaké asi vlastnosti museli mít kdysi lidé, kteří si zasloužili, aby jim jejich okolí říkalo Bohumil, nebo Bohuslav. Nikdy jsem nedospěl k jednoznačnému názoru. Ovšem již dlouhá léta vím, kdo by se měl jmenovat Bohuroven. Včera jsem si to opět připomenul při sledování pořadu TV Barrandov, nazvaném Týden s prezidentem. Ředitel Soukup, který vede vzpomínaný pořad, dal Zemanovi příležitost, aby se přiznal k tomu, co ve své funkci, za uplynulých šest let udělal špatně. Je pro Zemana naprosto typické, že se nedočkal od něj jakéhokoliv sebezpytu, nadto opravdového uvedení alespoň jediného případu, v němž by Zeman připustil, že udělal chybu, zmýlil se, či prostě šlápl vedle. Uvedl pouze případy, kdy něco prosazoval a stále prosazuje a ještě nenašel pochopení, aby se mu to povedlo prosadit. Jako exemplární případ uvedl mimo jiné svůj záměr, přenést velvyslanectví ČR z Tel Avivu do Jeruzaléma. Což je v mých očích katastrofální špatnost. Zeman ve své pýše nikdy nepřipustí, že se mýlí, že hlásá nějaký konkrétní nesmysl, že prosazuje zrůdnost, či že zaujímá špatný přístup k řešení nějakého problému. On se tváří, že se prostě nemůže mýlit. To jenom lidé kolem něj ho nechápou, nebo dokonce odmítají jeho návrhy. Již po přečtení jeho textu „Jak jsem se mýlil v politice“ jsem konstatoval, že autor neuvedl jediný příklad svého chybování. Vždycky byl pouze nepochopen, lidé kolem něj zklamali jeho důvěru, záměrně jej podrazili, či podvedli a jiné egoistické nesmysly. Lidově řečeno „Já nic, já muzikant“. Zeman ve svém sebechápaní se považuje za neomylného jako je ze své podstaty neomylný samotný Bůh. Naše zem má tedy obrovské štěstí. Po Havlovi, který své svědomí povyšoval nad zákony doby, Klausovi, který znal jedinou možnou pravdu o světové ekonomice, je naším nejvyšším představitelem člověk rovný bohu – pan Miloš Bohuroven.

VYSKYTLA SE CHYBA. SNAŽÍME SE JI CO NEJRYCHLEJI ODSTRANIT

Napsal jsem na svůj FC následující text: „V březnu 1990 jsem se náhodou a spíše omylem, stal funkcionářem odborů v celostátním měřítku. Skoro nic jsem o historii odborů v Evropě nevěděl. O československých to nebylo o moc lepší. První půlrok ve funkci jsem proto denně trávil až pět hodin studiem zmíněného problému. Po zevrubném seznámení se s dějinami odborů a především s výsledky Mezinárodní organizace práce, kde odbory byly doslova hnacím motorem jsem konstatoval, že odbory jen za dvacáté století udělaly pro lidi práce víc, než všechny církve světa za celou svou dvoutisíciletou historii. A na tom zjištění dodneška nemusím nic měnit“. Když jsem ho chtěl publikovat, objevilo se sdělení, uvedené v titulku.  A nejen to. Když jsem chtěl reagovat na cizí text, tak mne facebook poctil následující hláškou, cituji: „Komentář se nepovedlo odeslat. Je nám líto, ale váš komentář teď nejde přidat. Zkuste to znovu později. Docela mne zajímá, kdy bude ono později.

NEJVĚTŠÍ ANTICIVILIZAČNÍ ZLOČIN USA

Do rozpadu SSSR jím byl bezesporu vývoj, výroba a použití atomové bomby, řečeno v tehdejším žargonu. Její vývoj byl založen na falešných zprávách o výzkumech v Německu. Proč byly falešné, se asi lidstvo nikdy nedoví, ale že falešné opravdu byly, to je již nezvratně prokázáno. Výroba, která byla realizována soukromými firmami, byla už pak živelně hnána základním hybným motivem kapitalismu, jímž je bezohlednost nabývání zisků. Z toho důvodu byla pozdější varování odborníků a jejich žádosti o zastavení výroby, vůči kamarile chtivých podnikatelů, naivně bezmocná. Konečně použití bylo již naprosto neodůvodněné a dneska je navíc prokázáno, že nebylo vůbec realizováno z důvodů porážky Japonska, ale jednoznačně jako varování Sovětskému svazu a jeho armádě. Svržení atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki bylo proto jednoznačně zhodnoceno coby nejhorší válečný zločin všech dob. Ovšem skutečným anticivilizačním zločinem bylo až chování USA po rozpadu SSSR. Tehdy měla vládnoucí kamarila USA fakticky pod kontrolou i zbraně hromadného ničení (ZHN) SSSR a zprostředkovaně Izraele, Indie i Pákistánu. Při čemž tehdejší arzenál ČLR, nadtož KLDR, nikoho nemohl vážně ohrozit. Byl opravdově pouze na odstrašení. USA měla tehdy vůči lidské civilizaci jedinečnou příležitost zvrátit její evoluční zrůdnost, kterou právě USA uprostřed dvacátého století zahájila. Nejenže nic v tom směru neudělala, ale naopak v následujících dvaceti letech vyeskalovala vývoj lidské civilizace za hranice sebezničení. Za tak zvané studené války lidstvo bylo blizoučko hranice sebezničení, jemuž bránila rovnováha dvou jediných silných. Nyní ji již prokazatelně lidstvo překročilo hranici sebezničení, protože nelze najít rovnováhu mezi devíti držiteli jaderných ZHN a neznámým počtem držitelů ostatních ZHN. Takže už jenom zázrak nás může od nezvratného konce odvrátit.

PRACOVNÍ METODA GLOBÁLNÍCH VLÁDCŮ

Ve svých poznámkách jsem našel tuto poznámku. Už nevím, zda jsem ji napsal kdysi sám, nebo si jenom opsal. Pokud to druhé, pak se autorovi omlouvám. Tady je ona poznámka.  Tragikomický spektákl států pod nadvládou korporátních režimů a jejich médií je dnes notoricky stejný: rozvrátit nějakou zemi ve jménu Demokracie a Hodnot, pak ji pod vedením NATO ovládnout, pod kuratelou korporátek rozkrást, rozkradenou zemi pod vedením banksterů doživotně zadlužit a pak vesele odejít na další dobrodružství pod záštitou prozápadních pirátů z Bílého domu či z Bruselu.

ODLOUČENÍ CÍRKVE OD STÁTU

Katolickou církev lze zbavit moci jenom tím, že jí bude odebrán nadbytečný majetek. Tedy ten, který nutně nepotřebuje k vykonávání svých obřadů. Ostatní její majetek je nutné předat společnosti, ať již státu, či obcím. Důvod je k tomu zásadní. O majetek církve se nezasloužili jen věřící, ale všichni obyvatelé. Je proto spravedlivé, aby byl nevěřícím vrácen jejich podíl. Produkční majetek obcím, umělecké předměty pak muzeím, galeriím, archivům a školám. Především je ale nutné skutečně dokončit odloučení církve od státu i na mezinárodním poli. Což znamená zbavit Vatikán státních atributů. Absolutně skoncovat s praxí, kdy představitel státu doslova „žadoní“ o audienci u papeže. A neprodleně zrušit diplomatické úřady a vztahy mezi Vatikánem a jednotlivými státy.

ZEMANOVA PUBERTA

Majitel TV Barrandov nedávno s obrovskou pompou oslavoval svůj přechod mezi padesátníky. Na tuto trachtaci se dostavil i prezident Zeman, jenž mu vděčí za mnohé. Ve svém příhovoru k oslavenci se poněkud vlezle dožadoval přítlství jmenovaného mediálního bosse. Hned na začátku krátkého blahopřání Zeman řekl, že muž v padesáti konečně opouští pubertu. Soudí tak podle sebe. V roce 1990 totiž neměl ještě padesát let, když jsem se osobně přesvědčil, že se ještě potácí v hluboké pubertě. Asi v polovině zmíněného roku jsem, na pozvání hornických předáků z Asturie, letěl do Španělska na jejich velkou demonstraci proti zavírání uhelných dolů. V pozdním odpoledni jsem se na letišti v Prazepotkal s Valtrem Komárkem a Milošem Zemanem. Mne doprovázela tlumočnice, asi třicetiletá, špinavá blondýnka, matka dvou dětí. Komárek nás pozval do byznysu třídy, kde se tehdy ještě podával alkohol v jakémkoliv množství. Dověděl jsem se, že oba pracovníci Prognostického ústavu Letí do Barcelony na mezinárodní konferenci svého oboru. Zemana jsem tehdy osobně neznal, i když jsem o něm už leccos věděl. Jelikož my dva jsme měli z Barcelony pokračovat dál až ráno, nabídl se Komárek, že nám zajistí nocleh v hotelu, kde jsou ubytování delegáti konference. Celou cestu jsme se s Komárkem bavili o politické situaci a vůbec jsem si nevšímal Zemana. Komárkovi se opravdu podařilo nás ubytovat. Ovšem zbytečně. Asi kolem jedenácté v noci za mnou přišla nebývale rozrušená tlumočnice a rezolutně mne žádala, abychom opustili hotel a našli si jiné ubytování, že jí Zeman obtěžuje. Na nic jsem se neptal, sbalili jsme se a před půlnocí, za pomoci místního znalce taxikáře, opravdu se ubytovali. Do té doby jsem Zemana znal spíše jako rádoby komedianta vystupujícího v divadle Semafor na Suchého polistopadových agitkách. Od té doby Zeman v mých očích klesl až na úroveň neovládajícího se opilce.

ZEMANŮV INDIVIDUALISMUS

Napsal jsem, že Zeman vstupoval do politiky jako solitér. Myslel jsem tím, že před veřejnou politickou angažovaností nepatřil do žádného politického klanu. Tedy ani mezi disidenty, ani mezi reformní komunisty z Obrody, ale dokonce ani do jiné skupinky spolupracujících lidí na nějakém veřejném úkolu. Dneska někdy tvrdí, že v minulém režimu přednášel v nějakých soukromých kroužcích ekonomii, či snad i prognostiku, ale začal o tom hovořit příliš pozdě, fakticky až v době, kdy se stal prezidentem a tedy kdy už se sami začali nyní hlásit jeho tehdejší údajní posluchači, čili současní patolízalové. V poslední fázi před vstupem do klanu profesionálních politiků sice pracoval v Prognostickém ústavu, ale ani tam nepatřil do pověstného „gangu čtyř“, údajné to čtveřice „výzkumníků“, která se tam zformulovala při práci nad analýzou, přesněji naprosto odmítavou kritikou, reálného socialismu. Zeman za celý svůj aktivní život nepracoval v týmu, vždycky pouze jako samostatný referent, či výzkumník. Na jeho odbornost prognostika, se všeobecně hledělo jako na převážně šarlatánství, než na nějakou nauku, natož vědu.. Proto i na výsledky jeho prognózování nikdy nikdo netrpělivě nečekal a ve své podstatě se jimi ani nezabýval. Zeman žil ve skleníku, bez jakékoliv osobní odpovědnosti, bez tlaku nadřízených očekávajících jeho výsledky a naprosto bez stresových situací člověka řídícího nějaké provozy, či alespoň odpovědností zatížené instituce. Absolutní příživník té doby. Jelikož na něj nebyl vyvíjen tlak, nezískal si návyk zkoumat, či studovat problematiku do hloubky. Neumí skutečně systematicky analyzovat společnostní děje a opírá své rozhodování o poznatky, které jsou mu předkládány jinými a on je pochopí, a jako doktrínu si je osvojí. Dodneška je to vidět i na tom, že vstřebal většinou povrchní názory a s těmi neustále argumentuje. Zemanův individualismus má mnoho jevových forem. Nejméně viditelný je fakt, že může být pouze v nejvyšší vedoucí funkci. Je totiž neschopen drobné práce, které se dneska realizuje pouze v týmech. Kdyby musel v politice začínat od nejnižších pozic někde v obci, tak by se se svým ironismem až cynismem, skombinovanými s chorobnými ambicemi, určitě nedopracoval žádných vyšších funkcí. Proto mimo jiné považuji za velikánkou drzost, že pořád omílá jednu ze svých manter o tom, že do celostátní politiky mají jít pouze osvědčení politici z regionů. Pokud není zvyklý pracovat v týmu, nemá šanci vytvořit si spolupracující skupinu sledující i jeho zájmy. Musí se proto uchylovat ke kabinetním praktikám politiky od klientelismu přes protekcionismus až po podrazy. Charakteristické proto pro něj je i to, že se snaží využít každého ve svůj prospěch, ale rychle se ho zbavuje, pokud by jej ohrožovat svými schopnostmi a nedej bůh dokonce ambicemi. Ještě tvrději se pak dokáže zbavit lidí, kteří mu už nemohou být nijak prospěšní, aby jim nemusel projevovat vděk. Z toho všeho vyplynulo jeho přesvědčení, že všeho dosáhl svými schopnostmi. Což je jeho největší omyl. Bez velkého společnostního zvratu by byl ničím a bez lidí, kteří ho potřebovali využít ke svým nekalostem, takže neměli žádnou ambici být veřejně viděni, by nedosáhl prakticky ničeho.