Trocha historie.

Zastávám po celý život názor Charlese de Gaulla, že Velká Británie nepatří do sjednocující se Evropy. Stačí pro to dva důvody. Nejen vládcové, ale většina obyvatel Britských ostrovů je mentálně příliš dlouho zvyklá, že nad jejich říší slunce opravdu nikdy nezapadá. Od Austrálie na východě po Kanadu na Západě ovládali Britové celou čtvrtinu veškeré pevniny na planetě ještě po první světové válce. Bylo to největší impérium v dějinách lidstva. Britské impérium, jak zněl název toho koloniálního molocha, se v roce 1931 přejmenovalo na Commonwealth, čili Britské společenství národů (BS). Po zániku kolonialismu spuštěného druhou světovou válkou se BS pořád udržuje na principu sdílené minulosti.

Druhý důvod je ještě významnější. Británie se považuje za otce i matku, pardon rodiče jedna a rodiče dvě USA. V tomto případě se to hodí. Rodičem jedna proto, že Britové byli nejvlivnějšími imigranty v Nové Zemi. Rodičem dvě, sice znásilněným pak proto, že si USA právě na Británii vybojovala samostatnost. Díky prvnímu důvodu jsou ale Britské ostrovy jakousi nepotopitelnou letadlovou lodí Unie až dodneška.

Po odchodu z EU.

Británie si i jako člen EU ponechala svou měnu, což byl zásadní důvod pro poměrně snadnější odchod ze svazku.

Bylo zřejmé, že Británie po odchodu z EU musí provést dvě zásadní opatření. Ještě silněji se přimknout k USA. Za druhé pak z existujícího Commonwealthu vytvořit co nejpevnější ekonomický svazek. Vždyť jen jakési Hospodářská Unie z nejsilnějších šesti členů BS (Indie, Kanada, Austrálie, Malajsie, Nový Zéland a Jihoafrická Republika) by byla potenciálně rovnocenná celé EU. A to jsou členy BS ještě kupříkladu Pákistán, Singapur, Tanzanie, Keňa a Zambie. Nakonec i maličká Uganda, která je dneska největším nalezištěm diamantů, není nějakým nicotným členem, jako třeba Estonsko v EU. Vytvořit takové hospodářské uskupení je jistě během na dlouhou trať, ale při rozumnosti mocných ve Velké Británii není úplně nemožná.

Mnohem snadnější je pevnější semknutí s USA. Tady je rovněž na co navázat. Už 14. srpna 1941 prezident USA a ministerský předseda V. Británie vydali společné prohlášení o vzájemných zájmech a úzké spolupráci. To se do historie zapsalo jako Atlantická Charta.

Prezident Biden a premiér Johnson se poměrně rychle dohodli na Nové Atlantické chartě, kterou podepsali 10. 6. 2021 symbolicky 80 let po chartě první. K ní pak vydali společné prohlášení, které se podrobně věnuje jednotlivým oblastem vzájemné spolupráce. Konkrétně je to demokracie, lidská práva, obrana, bezpečnost, věda, technologické inovace, klimatické změny, hospodářství a zdraví.

Texty obou dokumentů jsou zveřejněny. Ovšem já vůbec nepochybuji o tom, že mají tajné doložky.     Nasvědčuje tomu především chování obou partnerů na mezinárodním poli.

Staronová pýcha.

Předpokládal jsem, že Británie po brexitu bude za svou prioritu považovat posílení svého hospodářského významu v globálním prostoru, zvláště když proslulá City je pořád srdcem finančního světa. Místo toho se ale, pro mě překvapivě, prezentuje především jako válečná mocnost, kterou už ovšem dávno není. Projevuje se to hlavně neustálým vymýšlením, ale i realizací různých provokací vůči Rusku. Začalo to v posledních letech případem Skripalových a zatím skončilo plavbou torpédoborce ve výsostných vodách Ruska. Protože prý je Britská politická moc za Ruské neuznává a nikdy neuzná.

Chování Britů vůči Rusku již dávno „linkuje“ The Royal Institute of International Affairs, řečený Chatham House. Ten vydává analytické zprávy strategie Británie v oblasti mezinárodních vztahů.

13. května 2021, Chatham House vyprodukoval zprávu snázvem „Mýty a mylné představy v debatách o Rusku. Jak ovlivňují západní politiku a co lze udělat.“ Není smyslem tohoto textu ji rozebírat, nadtož hodnotit. Podstatné je, že prohlašuje Rusko za stát, který nemůže být pro Západ spolupracujícím partnerem. Takže, cituji: „Dobře míněné snahy o „zlepšení“ vztahů s Kremlem tedy pravděpodobně selžou, protože ruské strategické cíle, hodnoty a chápání mezistátních vztahů se neodvolatelně liší od západních.“ Konec citace. Což mnozí odborníci hodnotí jako vyhlášení války Rusku.

Britové mají v úmyslu učinit tento dokument programovým pro všechny západní země a vyloučit jakoukoli odchylku od rámce v něm stanoveného. Jde jim především ale o to, aby politici zemí postsovětského prostoru jej bez výhrad přijali a vnucovali svým občanům.

Británie tak zjevně přebírá z rukou USA vedení protiruské hybridní války. Je její snahou roznítit konflikt Ruska s Evropou. Zatím co Severoamerická Unie hodlala bojovat s Ruskem rukama Evropanů, Britové se netají tím, že půjdou proti Rusku v čele Evropy, alespoň té ochotné.

V každém století poslední doby některá Evropská velmoc napadla Rusko. A vždycky s pomocí ochotných. Poslední pak byly Francie a pak Němci. Předpokládám proto důvodně, že ty nebudou součástí případné aliance. Tato strategie Británie je dokladem tak silné nenávisti k odvěkému rivalu, že svědčí o naprosté ztrátě soudnosti. Obzvláště pro toho, kdo si porovná vyzbrojení obou soků. Británii ve své zaslepené pýše zapomněla kde je ve skutečnosti její reálné místo v globálním světě.

Doufám, že zůstane pouze při dráždění ruského medvěda. Ale i v něm je obrovské riziko pro obyvatele britské nepotopitelné letadlové lodi a o to víc pro obyvatele zemí z tlupy ochotných. Hlavní smysl celé té strategie totiž vidím v tom, že Britští mocní tím uvolňují Americkému Deep state ruce pro souboj s ČLR. P čemž zmíněná Nová Atlantická charta cudně mlčí. Což je ale mnohem nebezpečnější, protože jde o opravdový globální střet.

MATENÍKY NAŠÍ ÚSTAVY (2)

SENÁT

Druhá komora parlamentu nazývaná navíc tradičně senátem, je ještě větším přežitkem monarchismu než instituce prezidenta. Zvláště když zdůvodňování jeho existence spočívá v údajném „dohledu“ nad eventuálním radikalistickým chováním sněmovny.

Senát v monarchistické tradici nebyl volen, ale monarcha do něho jmenoval sobě loajální osobnosti. Senát podle naší Ústavy je sice volen, ale je zajištěna jeho „věčná existence“ tím, že co tři roky se volí pouze třetina Senátu.

Základní nedostatek našeho systému vidím v tom, že jak do Sněmovny, tak do Senátu není omezen počet funkčních období pro jednotlivé členy. Tím vzniká riziko odtržení politiků od reálného života většiny obyvatel.

Dvojkomorový parlament má při tom své opodstanění. Především v zemích s několika početnými etniky, ale také ve státech s regionální politickou strukturou. Je ovšem základním předpokladem rozdílný způsob voleb do jednotlivých komor.

V naší zemi se osvědčil sice dvoukomorový parlament, ale ne dvě samostatné komory, které většina občanů považuje za zbytečné.

Jsem proto nakloněn pro návrat k jednomu parlamentu o dvou komorách volených společně a majících vedle svých představitelů i společné předsednictvo obou komor.

Doporučoval bych počet poslanců celkově snížit. Dvě stě bych rozdělil na 70 členů sněmovny regionů, tedy z každého kraje 5 a 130 členů všeobčanské sněmovny. I když by bylo výhodnější v Ústavě určit v obou komorách lichý počet mandátů. Třeba tím, že kraj Praha obdrží 6 mandátů. Celkově tedy 71 a 129.

Zásadní je způsob voleb do jednotlivých komor. Pro volby do sněmovny všeobčanské by celý stát měl být jedním volebním okrskem a vítěz voleb by eventuálně mohl brát vše, aby byla zajištěna větší stabilita vládnutí. To v případě, že by nebyla zrušena funkce prezidenta. Výhoda státu jako jednoho volebního okrsku spočívá v tom, že strany na celkovou kandidátku nemusí instalovat své osvědčené funkcionáře na kandidátky jiných volebních okrsků.

Volby do sněmovny regionů by byly rovněž jednokolové a zvoleno by bylo prvních pět kandidátů podle celkového počtu hlasů. V éře počítačů by mohla být zvolena varianta, v níž by voliči určovali pořadí první pětice kandidátů. Ústava by přiřadila jednotlivým pozicím váhu a vyhrávali by ti kandidáti kteří získali celkově největší přízeň voličů. Při rovnosti hlasů by počítačový program automaticky „vylosoval“ vítěze.

Pokud by nebyl prezident zároveň předsedou vlády, pak by nesmělo být v jeho pravomoci jmenování premiéra. Toho by musel vygenerovat Parlament oběma svými komorami. Ústava by při tom nemusela určit délku vyjednávání o novém premiérovi.

Na závěr pouze připomínám, že do obou komor parlamentu by měly být voleny osoby až po dosažní 40ti let věku, tedy takové, které se už osvědčily ve veřejném životě země, či regionu.

Druhá komora parlamentu nazývaná navíc tradičně senátem, je ještě větším přežitkem monarchismu než instituce prezidenta. Zvláště když zdůvodňování jeho existence spočívá v údajném „dohledu“ nad eventuálním radikalistickým chováním sněmovny.

Senát v monarchistické tradici nebyl volen, ale monarcha do něho jmenoval sobě loajální osobnosti. Senát podle naší Ústavy je sice volen, ale je zajištěna jeho „věčná existence“ tím, že co tři roky se volí pouze třetina Senátu.

Základní nedostatek našeho systému vidím v tom, že jak do Sněmovny, tak do Senátu není omezen počet funkčních období pro jednotlivé členy. Tím vzniká riziko odtržení politiků od reálného života většiny obyvatel.

Dvojkomorový parlament má při tom své opodstanění. Především v zemích s několika početnými etniky, ale také ve státech s regionální politickou strukturou. Je ovšem základním předpokladem rozdílný způsob voleb do jednotlivých komor.

V naší zemi se osvědčil sice dvoukomorový parlament, ale ne dvě samostatné komory, které většina občanů považuje za zbytečné.

Jsem proto nakloněn pro návrat k jednomu parlamentu o dvou komorách volených společně a majících vedle svých představitelů i společné předsednictvo obou komor.

Doporučoval bych počet poslanců celkově snížit. Dvě stě bych rozdělil na 70 členů sněmovny regionů, tedy z každého kraje 5 a 130 členů všeobčanské sněmovny. I když by bylo výhodnější v Ústavě určit v obou komorách lichý počet mandátů. Třeba tím, že kraj Praha obdrží 6 mandátů. Celkově tedy 71 a 129.

Zásadní je způsob voleb do jednotlivých komor. Pro volby do sněmovny všeobčanské by celý stát měl být jedním volebním okrskem a vítěz voleb by eventuálně mohl brát vše, aby byla zajištěna větší stabilita vládnutí. To v případě, že by nebyla zrušena funkce prezidenta. Výhoda státu jako jednoho volebního okrsku spočívá v tom, že strany na celkovou kandidátku nemusí instalovat své osvědčené funkcionáře na kandidátky jiných volebních okrsků.

Volby do sněmovny regionů by byly rovněž jednokolové a zvoleno by bylo prvních pět kandidátů podle celkového počtu hlasů. V éře počítačů by mohla být zvolena varianta, v níž by voliči určovali pořadí první pětice kandidátů. Ústava by přiřadila jednotlivým pozicím váhu a vyhrávali by ti kandidáti kteří získali celkově největší přízeň voličů. Při rovnosti hlasů by počítačový program automaticky „vylosoval“ vítěze.

Pokud by nebyl prezident zároveň předsedou vlády, pak by nesmělo být v jeho pravomoci jmenování premiéra. Toho by musel vygenerovat Parlament oběma svými komorami. Ústava by při tom nemusela určit délku vyjednávání o novém premiérovi.

Na závěr pouze připomínám, že do obou komor parlamentu by měly být voleny osoby až po dosažní 40ti let věku, tedy takové, které se už osvědčily ve veřejném životě země, či regionu.

Napsal jsem již několikrát, že Ústava ČR vznikla v časové tísni a obsahuje několik zmatečních kapitol. Jednou z nich jsou ustanovení o prezidentovi.

V prvé řadě tvrdím, že instituce prezidenta je v republikánském zřízení přežitkem monarchismu. Poněkud poklesle je v něm vydávána za symbol státu, jakým byl právě monarcha. Obzvláště když podobizna prezidenta je vyvěšena ve všech úředních místnostech, a dokonce ve školních třídách. Stejně tak i na poštovních známkách. Instituce prezidenta, stejně jako monarchy, byla a je koncipována jako sjednocující „nejvyšší“ autorita státu, ba dokonce jako absolutní politická autorita. V republice nemá své opodstatnění. Prezidentské pravomoci a kompetence dostatečně zastanou ostatní ústavní činitelé, aniž navíc vznikají konflikty a chaos, způsobené převážně dualitou některých prvků výkonné moci.

Ústava ČR má své historické zakotvení. Je poplatná ústavním pravidlům první republiky, kde instituce prezidenta byla koncipována jednoznačně pro Tomáše Garrigue Masaryka, jednak na jeho přání, ale především jako jakýsi dík za jeho zakladatelskou činnosti. Současná Ústava byla podobně šita na míru a přání Václava Havla, který se viděl v roli „tatíčka masaříčka“.

Jelikož funkce prezidenta je součástí výkonné moci, lze ji s úspěchem koncipovat tak, že je prezident zároveň předsedou vlády. Vzniká tak navíc šance k naplnění zásady tří pilířů demokratické moci. V současnosti totiž takové pilíře prakticky neexistují, protože všechny tři se odvíjí od jedněch voleb. Spíše lze tedy konstatovat, že jde o tři větve z jednoho kmene. Z voleb do sněmovny totiž vzniká nejen zákonodárná moc, ale i výkonná čili vláda. V modelu bez samostatné funkce prezidenta jedním typem voleb vznikne zákonodárný sbor a jiným pak vláda.

Z voleb vzešlá sněmovna nepotřebuje, aby jakási vyšší moc z jejích poslanců vybrala nového předsedu vlády. Čímž je vždy založeno na zmatek, protože pak existují p určitou, někdy i hodně dlouhou, dva premiéři. Jeden vládne a druhý shání dušičky pro své budoucí vládnutí.

Je-li volen premiér, který je současně prezidentem, jako je tomu v USA samostatnými volbami, takový zmatek nemůže nastat.

A nejen to. V politické praxi, především na mezinárodním poli se nemůže stát, že prezident působí jedním směrem, premiér druhým a ministr zahraničí táhne tu káru naprosto jinam.

K jednotlivým ústavním pravomocem prezidenta.

Ústava ČR hovoří o prezidentovi v článcích 54 až 66. Všeho všudy tedy pouhých 12 samostatných celků. Už to ukazuje na její malý význam. Navíc hned první z nich v odstavci (3) kodifikuje, cituji: „Prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný“. To je takový právní nesmysl, že v demokratické republice nikdo nemohl vymyslet větší. Ale dobře. Pokud není odpovědný on, pak musí být za jeho činy z výkonné moci odpovědný někdo jiný. Pak je ale naprosto logické, že ten jiný má v rozumně sestaveném řádu oprávnění danou kompetenci přímo realizovat, a ne zprostředkovaně přes jakéhosi prezidenta. Prezident je tedy z toho zorného úhlu nadbytečný.

K zákonodárné moci.

Prezident vyhlašuje volby do Sněmovny i Senátu. Bohapustý formalismus. Kodifikuje je jasně Ústava svými nepřekročitelnými termíny a konkrétní datum určí sám předseda parlamentní komory.

Prezident svolává zasedání sněmovny. Jde o další formalismus. Zase se jenom plete výkonná moc do moci zákonodárné. Výsostně stačí, když předseda předcházející sněmovny dostane ústavou určeno, že musí svolat zasedání kupříkladu do pěti pracovních dnů po vyhlášení výsledku voleb. Stejně musí poslanci složit slib právě do jeho rukou.

Prezident rozpouští sněmovnu. Je poněkud podivnou pravomocí prezidenta vůči zákonodárné moci. To je naprosto formální akt, nebo by to byl nepřípustný zásah moci výkonné do zákonodárné. Sněmovna se může rozpustit jen a pouze z vlastní vůle. Může být k tomu vyzvána kupříkladu vládou, či Senátem, ale to je tak všechno. Ústava může kodifikovat, kdy se musí rozpustit. Třeba když už není určitou dobu schopna žádného rozhodnutí.

Další kompetencí je možnost vracení zákonů. Toto ustanovení Ústava deklaruje jako jeho právo. V mých očích jde naopak o ničím neodůvodněnou výsadu, tedy jeden z prvků onoho monarchismu. Stejně tak je nadbytečný jeho podpis na zákonech. Zákony jsou produktem zákonodárné moci a nevidím důvod, aby je ještě někdo, navíc příslušník moci výkonné, svým podpisem stvrzoval.

K vládě

Nejdůležitější pravomoci má prezident vůči vládě. Jmenuje a odvolává premiéra i členy vlády, přijímá jejich demisi. V případě demise vlády ji pověřuje výkonem funkcí do vzniku nové vlády. Toto ústavní pravidlo bylo nelogické už v době, kdy byl prezident volen parlamentem. Vládu i premiéra přece musí vygenerovat sněmovna tím, že vládě dá důvěru. Proč k tomu jakési automatické schvalování nějaké individuální osoby vzešlé z obou komor parlamentu? Naše Ústava tak zakládá dualitu výkonné moci, což je v praxi šancí k možnému spornému chování.

Nová situace nastala, když je prezident volen všemi občany. Byl tím vytvořen základ pro úplné oddělení výkonné moci od zákonodárné. Poslanci ať se starají, aby fungovala zákonodárná moc. Všichni občané totiž dali souhlas, aby výkonná moc byla v kompetenci jiné demokraticky zvolené instituce. Prezident je tedy ve skutečnosti hlavou výkonné moci a parlamentu, nebo jen sněmovně navrhuje členy vlády k jejich souhlasu. Sám může být odvolán jen výjimečně, což zajišťuje stabilnější vládnutí a tím šanci na splnění vládních slibů. Především ale dlouhodobějších záměrů, protože by mohl „prezident – premiér“, být volen i vícekrát.

Argument, že by se parlamentní systém změnil na prezidentský je poněkud nesmyslný, pokud by premiér ani vláda nemohli vydávat zákony, ba ani jiná pravidla správy neschválená parlamentem.

Tady si dovolím jednu poznámku. Návrat k volbě prezidenta parlamentem absolutně odmítám. Spíše bych byl pro změnu volby do parlamentu, o níž budu psát jindy. Pro stabilitu vládnutí a možnost plnění volebních slibů jsem zásadně proto, aby vítěz voleb, jak se říká bral vše a sestavoval vládu. Koaliční vlády totiž považuji za podvod na voličích, protože žádná strana tak nemusí plnit své předvolební sliby.

Za monarchistické považuji i to, že prezident si tradičně pozve adepta na funkci ministra a „prověřuje“ si jej. Být předsedou vlády, tak bych to vůbec nepřipouštěl, a pokud ano, tak by se to muselo uskutečňovat za mé přítomnosti.

K Ústavnímu soudu.

Dle platné ústavy jmenuje prezident ústavní soudce, jeho předsedu a místopředsedy. Jestliže jsem přesvědčen, že funkce prezidenta působí v moci výkonné chaos, pak mnohem silněji tvrdím, že koncepce Ústavního soudu je v současné Ústavě vyloženě nedemokratickou institucí a musí být zrušena. Hodlám této instituci věnoval samostatné pokračování seriálu o zmatenostech Ústavy.

Další jmenovací pravomoci.

Jmenuje prezidenta a viceprezidenta NKÚ. V mých očích je směšné, aby nejvyšší funkcionáři NKÚ nesli prezidentské přízvisko. Stačí, když jeho předsedu bude jmenovat Nejvyšší správní soud, nebo dokonce jen jeho předseda.

Jmenuje členy Bankovní rady ČNB. Jelikož zásadně odmítám svrchovanost bank nad státem, jsem proto, aby je navrhovalo konsorcium bankéřů a schvalovala vláda jako celek. Přesná pravidla by určil třeba i Ústavní zákon.

Jmenuje a povyšuje generály. Další to pozůstatek monarchismu. Stejně jako udělování státních vyznamenání. U těchto i dalších pravomocí je dokonce nezbytné, aby jeho rozhodnutí spolupodepsal předseda vlády. Pokud to tak má být, pak je opět prezident nadbytečný, protože v těchto případech by to mohl spolupodepsat předseda parlamentu a udělovat premiér sám. Nemluvě o tom, že by byl vlastně prezidentem.

V zahraniční politice.

Největší chaos a duplicitu výkonné moc představuje celý článek 63. Už jeho deklarativní první odstavec je neobvykle široký, když říká, cituji: „Zastupuje stát navenek“. Co je to za právní pojem ten „navenek?!! Náš stát v cizích zemích zastupují jeho velvyslanci a vyslanci či jiné pověřené osoby. Rovněž každá mezinárodní organizace ustanovuje, kdo v ní státy reprezentuje.

V tom ustanovení vidím pouze šanci pro prezidenta udělat si z funkce cestovatelskou příležitost. To proto, že zásadně odmítám, aby měl oprávnění sjednávat a ratifikovat mezinárodní smlouvy, což mu umožňuje druhý odstavec toho chaotického článku. Každá mezinárodní smlouva totiž představuje precizní právnický výkon a náš stát nemá tolik odborníků, takže můžeme být rádi, když je bude mít v dostatečné míře alespoň ministerstvo zahraničí. Za druhé je to šance na chaotismus nejvyššího stupně. Mezinárodní smlouvy musí sjednávat jen jedna instituce.

Za vrchol nesmyslu považuji, že jmenuje a obvolává vedoucí zastupitelských misí, když tam chybí slůvko našeho státu. Zvláště když to ustanovení následuje bezprostředně po textu, cituji: „přijímá vedoucí zastupitelských misí“ a není řečeno kterých. Tedy cizích „poslů“, či vlastních? Naše diplomaty vybírá ministr zahraničí a dekretuje předseda vlády. Nač někdo, kdo s nimi fakticky nepracuje?!!

Za vrchol nesmyslnosti považuji odstavec 4 uvedeného chaotika, který říká že za rozhodnutí prezidenta, která potřebují spolupodpis odpovídá vláda, či jí pověřený člen. Jako vtip by to celkem ušlo. Jako právní norma vyložený nonsens. Všeobecně prezident není zodpovědný vůbec a tady najednou je někdo jiný zodpovědný za jeho eventuální avanturismy.

Prezident je nejen za své činy neodpovědný, ale je i po skončení mandátu nestíhatelný za činy ve funkci. Opět monarchistické pravidlo. Prezident je jenom a pouze první mezi rovnými. Jinými slovy právo platí i pro něj. Vždy a všude.

Perex.

Někdo moudrý kdysi napsal že dějiny lidstva jsou dějinami válek přerušovaných krátkými přestávkami míru. Z první části věty plně souhlasím. Ta druhá je v mých očích nepřesná. Ty krátké přestávky nejsou obdobím míru leč sbíráním sil k další válce. Beze zbytku to alespoň platí o první globální válce, která oficiálně byla zahájena 28.7.1914 a trvá dodnes.

Zásadní zdroj globální války.

V textu o planetizaci lidstva jsem konstatoval že lidstvo osídlilo celou planetu už před dávnými tisíciletími. Zatím věda nerozhodla, kolik desítek tisíc roků už ta situace trvá. Napsal jsem také že Západní kulturní okruh lidské civilizace byl výjimečný. Jeho exkluzivita spočívala převážně v tom že za posledních pět set let on jediný „objevil“ celou Zeměkouli a přisvojil si ji i s původními obyvateli, kteří přišli na ona místa dávno před ním. Jinými slovy Západ kolonizoval celou planetu. Lze tvrdit že jednotlivé vůdčí státy Západu už na počátku minulého století měly mezi sebou rozdělena veškerá území světa a další růst jejich moci musel nevyhnutelně vyvolat válku o již „obsazená“ území.

Války o kolonie probíhaly po celá staletí ovšem ve většině času byla teritoria, která ještě žádný stát Západu neokupoval. Taková situace definitivně skončila v průběhu éry, která získala označení Belle Époque. A ony „Krásné Časy“ pak byly přervány zmíněného 28.7.1914. Tehdy započala válka, která dostala od dějepravců, spíše dějeopravců, pojmenování „První světová válka“. Podle zmíněných vykladačů minulosti ta pak údajně skončila 11.11.1918. Což samozřejmě není pravdou.

Nový motiv pro pokračování globální války.

Díky německé iniciativě totiž v průběhu oněch čtyř válečných let vznikl stát nového mocenského typu. Sovětské Rusko. V něm pak zmíněná první světová válka pokračovala až do června 1923 kdy sovětské vládě vzdaly odpor poslední odpůrci. Tato fáze globální války je dějepisci pojmenována Občanskou válkou v Rusku, ačkoliv v ní na území carského impéria bojovala vojska od Velké Británie přes Německo až po Japonsko, nevyjímaje ani nově vzniklé Československo. V mých očích šlo o první fázi globální války. Že je v dějepise uváděna coby první světová válka je odrazem pýchy samotných Evropanů. Sice v ní bojovali vojáci třeba i z Austrálie. ale boje se odehrávaly jen a jenom na Evropském kontinentu. S výjimkou oněch střetů v Rusku, které se odehrály v menší míře i na východě Asie.

Už 30. prosince roku 1922 byl vyhlášen Sovětský svaz, do něhož se spojilo Rusko, Ukrajina, Bělorusko a Zakavkazsko. To byl stát tvořený novou mocenskou strukturou, která už svým příkladem ohrožovala všechny dosavadní typy vládnutí, ekonomické systémy a společnostní režimy. Doslova vřed do té doby existujících dějin. Vřed rušící soukromé vlastnictví produkčních zdrojů, faktických to základů veškeré moci.

Proti jeho existenci se proto ihned zformovala široká, celosvětová fronta, která připravovala zničení SSSR. Té se poměrně brzy podařilo najít vhodného kandidáta pro ozbrojený střet se státním novotvarem. Bylo skoro logické, že jím stal stát, který byl nejkrutěji potrestán za svou prohru v první fázi globální války, tedy Německo. Protisovětské vlivové síly začaly v Německu podporovat člověka, kterého na doporučení tajné služby USA začaly finančně vydržovat největší bankéři světa. Do té doby naprosto neznámý Hitler se tak ani ne za deset let od posledních bojů první fáze globální války, konkrétně 30. ledna 1933 stává kancléřem Německa. 11.3.1938 provádí Anšlus Rakouska, čímž prakticky zahajuje druhou fázi globální války v Evropě, jejímž cílem bylo zničení Sovětského svazu.

Doba mezi koncem válečné vřavy v roce 1923 a její dalším pokračováním o necelé dvě desítky let později nedostala od historiků žádné pojmenování. Dodnes se proto vedou spory o tom, kdy vlastně začala ve skutečnosti druhá fáze ostré globální války.

Připomínám ale, že už 7.7.1937 zahájilo Japonsko válku proti Číně, aby tak získalo nástupní prostor rovněž pro napadení SSSR. Takže podle mého vědomí a svědomí válka, později pojmenovaná „Druhou světovou“ začala už onoho 7. července roku 1937. Podle mého názoru ovšem šlo už o třetí fázi globální vílky, když onou druhou byla přestávka na sbírání sil pro další boje.

Jako obvykle i tentokrát lidské záměry nevyšly. Takže nakonec v oné fázi „horké“ světové války je Sovětský svaz natolik posílen, že se stává nesporně druhou nejvlivnější velmocí světa. Což samozřejmě naprosto nevyhovuje všem zemím s kapitalistickým režimem. Ty proto prakticky okamžitě zahajují další fázi globální války. Do análů světa se dostává pod názvem „studená válka“. Toto spíše básnické, ale prakticky nic neříkající pojmenování je v mých očích čtvrtou fází globální války.

Přestávka mezi prvním a druhým ozbrojeným střetem globální války byla nejen krátká, ale neměla žádný společný rys na obou stranách válečné barikády. Tak zvaná studená války trvající od roku 1946 do začátku poslední dekády minulého století takový ale měla. Bylo jím doslova rakovinově rozbujelé všeobecné zbrojení. Především pak pro lidský druh sebelikvidačními, čti, jadernými zbraněmi.

Čtvrtá fáze globální války skončila na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Kapitalistický svět ji „vyhrál“, i když zase poněkud jinak, než si přál. Rozpadl se nejen slepenec tak zvaných socialistických států, ale především samotný Sovětský svaz. Rozklad obojího byl abnormálně rychlý, a i když si ho Západ skoro půl století přál, nebyl na něj připraven, takže improvizoval. Rozpad SSSR dokonce tehdejší prezident USA považoval za svou osobní prohru. Byl si totiž vědom toho, že Rusko se tím zbavilo obrovské zátěže bývalých asijských republik, které ze svého bohatství muselo vydržovat.

Kardinální chyba USA

Po celou čtvrtou fázi globální válka byla Unie Států Severní Ameriky (SSSA) nepopíratelným vůdcem protisovětského mocenského bloku. Nejen nepopiratelným, ale doslova nesouměřitelně mocným, oproti všem svým spojencům. Když Sovětský svaz zanikl a jeho souputníci, i bývalé součásti přešly s velkou slávou do lůna kapitalismu, měla USA ojedinělou historickou šanci. Taková se v dějinách přihází opravdu jen výjimečně. Zůstala ovšem naprosto nevyužita, protože mocní Spojených států se o ni ani nepokusili. Bohužel pro celé lidstvo.

Spojené státy se staly jednoznačně lídrem celého světa, a ne jako dosud pouze toho protisovětského, který sám sebe rád pojmenovával demokratickým a prohlašoval za svobodný. Po svém vítězství „ve studené válce ovšem přešly ke studenému míru“, jak napsal jeden americký politolog. Na jedné straně svou vůdčí roli realizovaly snahou o nadvládu nad celou planetou. Chtěly stvořit jakýsi sjednocený svět pod svou kuratelou, ba až vrchnostenským dozorem. Za druhé chtěly totálně zničit Rusko, které bylo nesporným pilířem celého socialistického bloku. Opakovaly tak stejnou chybu, jaké se dopustili vítězové první fáze globální války proti Německu. Mocnáři USA tím ignorovali věčnou pravdu, že snaha o totální vítězství obsahuje v sobě základ budoucí porážky.

Kardinální chybou ovšem byla jejich snaha o ovládnutí celého světa. Místo toho měly využít jedinečnosti svého postavení komplexní dominance nad planetou. Jako absolutně nejsilnější moc světa měly začít celosvětové odzbrojování. Nejprve jaderné a následně i ostatní. Že tak mocnáři USA neučinili, již nikdy ničím neodčiní, protože tím lidská civilizace neodvratně nastoupila ne cestu sebelikvidace. Z té ji může odvrátit už jenom zázrak, a na ty věřit nelze. Tehdy se všemocní tohoto světa dopustili největšího zločinu proti lidskosti. Existovala totiž reálná šance na ukončení globální války. Místo toho mocní USA zahájili její pátou fázi.

Pátá fáze globální války.

Svět teď žije v další, již páté fázi globální války charakterizované opět známým sbíráním sil. Tentokrát vedle masivního, až nadbytečného zbrojení je charakterizována přeskupováním rozhodujících vlivových sil světa. Bývalí studenováleční lídři v ní hrají opět základní roli. Rusko poznalo, že jako vlastník největšího bohatství přírodních zdrojů se stává pro ostatní neodolatelnou vábničkou. USA naopak neopustila touha ovládat celou planetu.

Nepředvídaně se ale vyskytla nová síla s celoplanetárním vlivem, se kterou obě dosavadní z počátku nepočítaly. V posledních letech si z tohoto důvodu za účelem pokračování globální války USA vytvořila novou ideologii. Antagonismus kapitalismu a socialismu v ní, poněkud primitivně, nahradila nesmiřitelností demokratických a autokratických politických režimů. Což USA definitivně staví do nové situace.

Pro původní nesmiřitelné nepřátelství vůči SSSR měli Američané, a nejen oni reálný důvod. Sovětský svaz totiž ve své zakladatelské ideologii fakticky vyhlásil nepřátelství celému tehdejšímu světu. Dalo se říct, že to právě on byl zdrojem dvoupolárního světa. Nyní jsou to ale mocní USA, kteří doslova uměle opět vytváří bipolaritu. A navíc deklarují, že chtějí opačný pól poltických systémů porazit, tedy změnit k obrazu svému, a stát se tak vládcem světa. Takže je to tentokrát USA, která vyhlašuje zbytku světa své nepřátelství a uměle rozděluje svět. Jednoznačně tak tvoří zdroj dalšího válčení.

Příslušníci lidského rodu se velmi pomalu a v mnoha etapách oddělovali od svých zvířecích souputníků, primátů a lidoopů. Ze zvířecí říše si ve svém genetickém kódu nesli existenci jedinců dvou rozdílných pohlaví. S tím souviselo především soupeření samců o samice, spíše tedy o přednost v páření se samicemi, o které samci mezi sebou bojovali.

Civilizace coby proces polidšťování zvířete.

Jedinci druhu homo nebyli ryze samotářští, ale ani se nevyskytovali ve velkých stádech. Žili spíše ve smečkách, tedy tlupách. Primárních, či velkých rodin. Nevíme, zda šlo o tlupy kočující na omezeném teritoriu, tedy dominantně teritoriální, nebo sbíraly a lovily potravu, aniž se někdy vracely. Ať tak či onak, základním jejich „sociálním“ problémem bylo setkávání jednotlivých tlup. Především na teritoriích s omezenými zdroji potravy.

Jednotlivé lidské skupiny žily v základním genetickém kódu ochrany svých zájmů. Především tedy teritoria se známými zdroji. Lidstvo si tak postupně vypěstovávalo existenční tradici opřenou o individualismus a vzájemné soupeření. Takže skupiny všech velikostí od klanů po státy mezi sebou převážně soupeřily až bojovaly za své zájmy a o zdroje existence. Což platí dodnes. Soupeření je v mých očích základním prvkem genetické výbavy, který si lidstvo nese z etapy své zvířecí existence.

Proces polidšťování původně zvířecího tvora byl a je dodnes označován jako civilizace.

Lidský druh je již poměrně dlouho rozšířen po celé planetě. Díky svému zvířecímu dědictví  v genetickému kódu jsou konflikty mezi státy a jinými skupinami základním rysem všelidské historie. Za poslední dvě tisíciletí se vytvořilo několik základních kultur, které se zpočátku vydávaly za samostatné civilizace. Nejpozději v posledním století se ovšem ukazuje, že civilizace rodu homo je na celé planetě jedna, pouze se realizuje v mnoha konkrétních podobách, či formách.

V naprosté většině z nich však přetrvalo mnoho z genetické výbavy zvířecí říše. Především pak individualismus, způsobující že zájem jedince dominuje nad zájmem tlupy a soupeření, které se projevuje všudy přítomným bojem za své zájmy.

Proces, který jsme pojmenovali civilizací, nás měl odlišit od říše zvířat. To sice neznamená vydělit lidstvo z přírody, ale zbavit ho „přežitků“ minulosti. S tímto se zatím ani jedna kultura nevyrovnala. Především proto, že se ony jednotlivé kultury při svém styku chovaly podle zmíněného kódu, tedy soupeření.

Nejpozději v posledním století se lidstvo na planetě rozmnožilo do té míry, že tradiční, dlouhodobě působící způsoby jeho existence začínají být neudržitelné pro další přežívání celého rodu homo sapiens. Je načase je začít měnit. Především pak hledat náhradu za individualismus, a ještě naléhavěji za soupeření. Ty totiž vyprodukovaly zvrhlý stav, v němž jedni lidé ovládají jiné, čti vytvořila se vrstva vrchnosti, panstva čili nadvláda nad velkými až obrovskými skupinami lidí. Do té doby permanentní boje jednotlivých skupin a států se rozšířily o rozměr zotročování, či alespoň zneužívání jedněch lidí jinými. Tato forma lidské civilizace je pro budoucnost lidského druhu doslova sebezáchovným rizikem. Lidstvo stojí před úkolem zbavit se posledních genetických znaků zvířeckosti ovlivňujících jeho celoplanetární socializaci.

Západní kultura jako forma civilizace.

Vrcholným důsledkem zvířecího pozůstatku v lidském genomu je vznik Západní kultury. Ta si v procesu svého civilizování, čti polidšťování původně zvířecího tvora, vytvořila základní motivační triádu spočívající v individualismu, svobodě a konkurenci. Vlivem jejich působení za posledního půl tisíciletí předstihla civilizační vývoj jiných kulturních okruhů. Na první pohled je jejím znakem bílá leť. Odtud běloši, bílá rasa. Díky zmíněnému pozůstatku zvířecího kódu ovšem začala ostatní příslušníky svého rodu, leč jiných ras považovat za méněcenné. Vypracovala si přesvědčení o své nadřazenosti, a tedy i oprávněnosti jiné „rasy“ ovládat a tím zneužívat ke svému prospěchu. Historicky se vyvinul kolonialismus. Prozatímní to vrchol nadvlády člověka nad člověkem v dějinách lidského druhu.

Vzpomínaná motivační triáda se v praxi projevila vznikem kapitalismu, který je jednoznačně „kulturou bílého muže“. Z vyjmenovaných tří principů ideologie dnes globálně dominující společensko-politicko-ekonomické formaci se v praxi dosud vždycky vyvinula nadvláda jedněch lidí nad jinými. V kolonialismu pak jedněch států nad jinými. Logicky proto v nynější éře tak zvané globalizace se vede prozatímní „soutěžení“ alespoň o celoplanetární hegemonii s následně možnou šancí na nadvládu vítěze nad vším lidstvem. Od kapitalismu přes kolonialismus, ke světovládě. To je Západní metoda planetizce. Její ideologií je neoliberalismus.

Souhlasím s Klausem, že globalizace je poněkud neurčitý až vágní pojem. Proto teorii neoliberalismu a od něj odvozenou politickou praxi soupeření o globální nadvlád jsem si pojmenoval globalismem. Navazuji tak vědomě na Leninovu teorii imperialismu, který on považoval za nejvyšší stadium kapitalismu. Jak je dneska vidět, může být ještě vyšší stadium. Kapitalismus, imperialismus, globalismus. Poslední už by mohlo být nejvyšším stadiem, i když, třeba se ta formace udrží i v dobách výbojů do sluneční soustavy.

Druhá forma planetizace.

Pokusíme-li se hledat jinou metodu všelidského osídlení planety, začněme hledat její ideovou základnu. V prvé řadě se nabízí opaky zmíněném triády. Což jsou kolektivismus, rovnost a spolupráce. Kolektivismus, by znamenal povýšení odpovědnosti každého jedince za prosperitu celku na vrchol hodnotové pyramidy. Rovnost zase maximální snahu o rovnost nestejných jedinců, která by zajistila nemožnost týt jednomu na úkor jiného, či dokonce jiných. Spolupráce by měla být společenská činnost, která najde techniky řízení, které by především odstranily především ztráty způsobované konkurencí, jako jsou úpadek, nadvýroba a krize.

Cesta všeobecné spolupráce, podle mého vidění zbaví lidstvo Damoklova meče globalismu. Ten totiž zákonitě vede k sebezničení lidstva.

Nepochybuji o tom, že i zmíněná druhá alternativa planetizace může při své realizaci narazit na meze, ba dokonce opět až na riziko sebezničení lidstva. Pak bude nutné hledat další metodu, třeba nějakou variantu využívající přednosti obou a zbavené rizik každé z nich. Kdo ví.

Závěrem.

Odmítám uznávat současné soupeření, boj až válčení za jediný způsob existence lidského druhu na planetě. Zásadním výsledkem je zneužívání existence jedněch k zisku jiných a v konečném výsledku vede k nadvládě, panství až vrchnostenství. Termín planetizace používal poprvé Pierre Teilhard de Chardin a dobře věděl, proč tak činí.

Na webu https://vlkovobloguje.wordpress.com/2021/05/20/otevreny-dopis-mons-petra-pithy-verejnosti/ byl před několika dny vyvěšen text označený titulkem „OTEVŘENÝ DOPIS MONS. PETRA PIŤHY VEŘEJNOSTI“. Administrátor webu jej charakterizoval slovy, cituji: „Není co dodávat! Absolutně nic! Geniálně shrnuto…“

Nemyslím si to. Naopak. Považuji text za velmi nepovedený předvolební traktát primitivně naznačující autorovy preference, a navíc dokonce manipulativní, protože zaplétá do politiky prvky, které do ní nepatří. Ale více v mém následujícím textu.

Těšil jsem se, že budu mít v sobotu velmi dobrý čtenářský zážitek, který navíc budu moci doporučit všem svým sledovatelům na FB. Proto jsem si až na ni nechal četbu „Otevřeného dopisu veřejnosti“ z pera Mons. Petra Piťhy.

Výsledek? Hrůza!

Směs poněkud pokleslého předvolebního traktátu, politického kýče a navrch okořeněná pro duchovního člověka poněkud pokleslou pýchou. Jen na okraj. V této zemi jsou tisíce osobností, které složily nejeden, dva, ale i více slibů až přísah. Většina z nich přesto necítí „kompetenci“ POUČOVAT veřejnost. On ten dopis ve velké části není pochopitelným apelem, ale spíše přesvědčením o svém „lepšolidství“.

Z velké většiny formulací trčí doslova jako sláma z bot, že jde o příliš neumělý, předvolební traktát, protože není nestranný. Dokonce adresně a velice výběrově kritizuje. Při tom navíc polopravdivě. Uvedou pouze jednu takovou citaci: „…hlava státu přísahá při vstupu do funkce na Ústavu a pak podepíše z populistických důvodů protiústavní zákon, který Ústavní soud okamžitě zruší. Pojetí Ústavy pana prezidenta je tak na hraně že polovina ústavních právníků říká, že je za hranicí Ústavy.“ Konec citace.

Dovoluji se zeptat; odkud pan Kaplan Jeho svátosti ví, že jím necitovaný zákon pan prezident Zeman podepsal z populistických důvodů? Prezident se mu snad z toho vyzpovídal a on takto porušuje zpovědní tajemství, nebo si to lidově řečeno „vycucal z prstu“?!! A druhá otázka k tomuto citátu. Pan Piťha zná názory všech „ústavních právníků“ na jednání současného prezidenta, že si dovoluje hovořit o polovině?! Sám znám několik „profesorů oboru státu a práva“, což jsou jistě prvořadí „ústavní právníci“ a neřekl bych, že s názorem pan exministra souhlasí. Navíc problém ústavního práva trochu více sleduji a troufám si tvrdit, že i jiní odborníci by jeho názor nesdíleli. A jen jako perličku. Já znám dokonce dost právníků, kteří daleko silněji kritizují přešlapy až voluntarismus   Ústavního soudu než Prezidenta. Co je ale podstatné, nikdy bych z toho nevyvozoval negativní hodnocení té, či oné strany. A hlavně nikdy bych si to nedovoloval uvádět jako příklad zla ve svém apelu k veřejnosti.

Napsal jsem, že pan Piťha kritizuje poněkud výběrově, což dokazuje, že jde o předvolební pamflet. Zase uvedu jeden citát: „…žijeme v jakési roztroušené diktatuře. Sebestředný sobec zabarikádovaný v oblasti svého vlivu dovoluje konat jen to, co mu přináší užitek. Každého, kdo by jednal proti jeho vůli, ať už v rámci jeho pašalíku nebo mimo něj, umlčí, popř. ho s různou razancí odstraní. Rozsah zmíněných pašalíků je velmi různý, od jedné rodiny či malé dílny až po obrovské konglomeráty, jak to známe např. od pana Andreje Babiše. O tom, že k tomu opravdu dochází i mezi běžnými lidmi, svědčí stále opakovaný nesmysl, že práva jednoho končí tam, kde začínají práva druhého.

Takže natvrdo. Piťha kritizuje jmenovitě jen a jenom Zemana a Babiše. Oba dokonce hned dvakrát ve svém poselství „zemi a lidu“. A v obou případech zkomoleně, což naznačuje tak velkou jeho zaujatost, že mu brání v těchto souvislostech kriticky myslet. Mimo jiné o tom svědčí jeho poslední věta v druhém citátu. V něm totiž slovo práva užívá tam, kde všichni liberálové používají jiné velkohubé slovo, SVOBODA. Použití slova práva v této souvislosti je natolik nesmyslné, že už mi nestojí ani za argumentaci, ale pokud ji chcete znát, nebudu se tomu vyhýbat.

Jelikož jsem celému textu přiřkl ohodnocení termínem politický kýč, pak jenom pro ilustraci svého názoru uvedu, že takovým klasickým až učebnicovým jeho příkladem je poslední bod autorova Dopisu. Pravda je snad nejobtížnějším problémem filosofie a pravda v politice je doslova nepostižitelná. Nadto aby byla v tak zjednodušující zkratce veřejnosti předestírána možnost jejího dosažení a užívání v politické praxi. Už jenom proto, že politická činnost není hledáním, nadtož prosazováním pravdy, ale kupříkladu snahou o maximálně dosažitelní spravedlivosti, což samozřejmě není totéž jako spravedlnost, čti soudní hledaní práva. Pod snahou prosazování pravdy došlo v dějinách k mnohým obrovským, možná i nejtěžším zločinům, o čemž vysoký představitel římskokatolické církve určitě něco ví. Když už jsem se toho dotknul; ono je to i prokletím určitých náboženství. V tom jsou ta orientální, právě snad proto že jsou o něco starší, poněkud moudřejší.

Škoda. V textu jsou samozřejmě většinově dobré a inspirativní myšlenky, ale v mých očích příliš jednostranná, mnou postřehnutá negativa, ho celý doslova posunují do pozice účelové předvolební agitace, ne-li dokonce manipulace.

Perex

Řeknu hned na začátek. Nikdy jsem nesouhlasil se zákazem trestu smrti. Ze dvou hlavních důvodů. Tvrdím, že nebyl prosazen z humanistických či humánních důvodů, ale ze strachu vládců, že by mohli být za své činy potrestáni na hrdle, jako nacisté v Norimberku. Jenom oni totiž se dopouští největších zločinů proti lidskosti, především tehdy, když zahájí válku. Od rozpadu SSSR by tak měl před „novým Norimberkem“ stát nejméně Clinton s Albrightovou za bombardování Srbska. Především ale Bush mladší za válku v Afghánistánu a Iráku. Pokud vzpomínám druhou válku v Zálivu, pak za její vznik by měli před zmíněným soudem stát všichni, kdo ji před světem zdůvodňovali podvodnými argumenty.

Druhý důvod, pro nějž neuznávám zákaz trestu smrti je podle mě ještě významnější. Zase uvedu na příkladu. Jestliže Norský fanatik Anders Behring Breivik postřílel za několik minut 77 lidí, tak v žádném případě neměl být odsouzen na směšných 25 let. V případech, kde není pochyb o tom, že zločinec zabil víc jak jednoho člověka najednou, je podle mě trest smrti adekvátním řešením. Stejně tak v případech bestialit, jakými je mučení, vraždy dětí či žen, ba dokonce kanibalismus. Bez pardonů smrt.

Argumenty proti trestu smrti.

Zásadními argumenty jsou ideje humanistické. V prvé řadě poněkud demagogická, že jsme člověku život nedali, takže mu ho nemůžeme ani brát. K tomu jediná odpověď. A kdo tedy dal každému z nás život? Gorily, nebo Marťané. V žádném případě. Vždycky jenom lidé. A historie zná příklady, kdy i vlastní rodiče si přáli, aby jejich bestiální potomek byl zbaven života, nebo to dokonce sami provedli.

Další všeobecně užívanou metodou argumentace proti trestu smrti se opírá o morálku. Poprava vraha by byla smysluplná jen tehdy, pokud by vrátila život oběti. Jinak prý jde o touhu po pomstě, či odplatě, což je nemorální, nelidské, primitivní až zvířecí. Realizuje právo silnějšího, je zrcadlem zákona džungle a prezentuje nadvládu člověka nad člověkem. Současná společnost podle zastánců zrušení trestu smrti dospěla tak daleko, že dokáže převychovávat. A pak prý je další život větším trestem než poprava. Argument poslední věty považuji spíše za přání než realitu. Proti těm ostatním lze postavit jeden základní argument. Sériové vraždy, hromadné zabíjení či bestialita jsou takové projevy degenerace lidskosti, že zasluhují aby s jejich strůjcem se zacházelo jinak než s řádným člověkem.

Studie ukazují, že trest smrti není odstrašující. Jiné zase, že výkon trestu smrti přijde stát dráž, než doživotí. Všechny takové považuji za manipulativní. Plní pouze zadání. Takže když bude zadáním odůvodnit trest smrti, tak se najde určitě dostatek studií, které dokážou pravý opak.

Kromě humanistických důvodů, kterými se argumentuje pro zákaz trestu smrti, je nejčastějším důvodem nenapravitelnost ortelu. Při čemž se uvádí některé případy, kdy až po desítkách let se ukázalo, že byl odsouzen nevinný. Soudci sami zdůrazňují, že jsou jenom lidé, a tedy omylní a chybující. Myslím, že jde o nedorozumění mezi zastánci zákazu trestu smrti a jeho obhájci. V dějinách zločinu je velké množství kauz, kde se soudy nemohou mýlit, viz vzpomínaný Breivik. O takových hovořím já, a ne třeba o zabití manželského partnera v afektu.

Nebudu polemizovat s každým názorem proti trestu smrti, protože jej sice uznávám, ale nic to přesto nemění na mém přesvědčení, že bestie, která psychicky přestala být člověkem, nemůže žít mezi lidmi. Kdybychom někde měli nějaký ostrov, z něhož se nedá uniknout a podobné netvory tam možhli umístit, tak prosím. Ať se pokusí žít mezi sobě rovnými.

Trest smrti a katolická církev.

     Katolická církev hrdelní trest vždycky připouštěla a od svých mocenských počátků také hojně využívala. V posledních staletích pak v případě, že byl „jediným možným způsobem, jak efektivně chránit lidské životy před nespravedlivým agresorem“. Tato formulace je ovšem až ze dvacátého století. Před tím bylo jeho zdůvodňování mnohem jasněji formulováno. Teprve za současného papeže se církevní dogma změnilo. Podle nyní platného církevního učení je nyní „trest smrti nepřípustný, protože jde o útok na nedotknutelnost a důstojnost jedince“. Polemiku s touto podivnou formulaci si nechám asi až na úplný závěr tohoto textu.

Trest smrti a jiné projevy moci.

Chammurapiho, ba i biblické, oko za oko, zub za zub během staletí přerostlo až do nikdy nekončící krevní msty. Proto už dávno bylo změněno na právo třetí osoby trestat vinu, včetně zabítí, či vraždy. Tehdy byl trest smrti vcelku pokračováním zasloužené odplaty. Tedy ne už msty, leč „vyrovnání“, které garantoval stát.

Legitimita státu k trestání zabití a vraždění se poněkud rozcházela z jeho možností vyhlašovat válku, ba dokonce agresivně napadat jiný stát bez jejího vyhlášení. Stejná právnická osoba mohla tedy páchat v obrovském měřítku to co u v jednotlivostech trestala.

A nejen to.

Mohla zabíjet i v jednotlivostech. Policisté v Londýně před několika lety, dávno po řádění Breivika, zastřelili muže ve voze podzemní dráhy proto a jenom proto, že se podle jejich názoru choval podezřele jako terorista. Omluvou jim bylo, že se incident udál ve zjitřené atmosféře teroristických útoků nejen v Británii, ale i jinde v Západní Evropě. Tehdy jsem konstatoval, že náš právní systém je poněkud rozporuplný. Soud nemůže poslat na smrt prokazatelnou zrůdu, ale každý policista může kohokoliv zastřelit, pokud se mu nějak nebude zdát, nedej bože se mu postaví na odpor i třeba beze zbraně.

Z toho mi nakonec vyplynulo řešení. Vyhlásit válku terorismu. Pak každý lupič, únosce, či zločinec, který na svou ochranu vezme rukojmí by byl považován za teroristu a proto by bylo oprávněné jej zabít v „boji“. Jinými slovy řečeno, kdo vraždí, nebude moci být souzen, protože v této válce nebudou teroristé bráni do zajetí. Musí být zabit v boji. Jenom tak společnost může realizovat to, co má, totiž trestat smrtí „nelidi“, čti nesmiřitelné nepřátele lidství, lidskost, či některých lidských skupin.

Tři závěrečné poznámky.

Hned na počátku textu jsem označil za největší zločince proti lidskosti vládce, reprezentanty moci a každého agresora. Jejich potrestání globální soudní mocí je bezpodmínečně nevyhnutelné. Pokud totiž nebude prováděno, tak postižení vždycky budou motivováni k individuální odplatě. Je nejvyšší čas, aby k principu mezinárodního soudu především Západ přivolil. Pokud válku provozující, ba už i válkychtivé mocnáře nepotrestáme, ohrožujeme především celou bělošskou kulturu. Musíme si uvědomit, že v globálním světě jsme menšinou, až dokonce malou menšinou. Navíc ostatní kolem nás početně rostou, zatímco bílá rasa vymírá. Nezačneme-li se ke světu chovat čestně, vyhladí nás. Takže je přímo povinností každého příslušníka Západní kultury prosazovat přísné tresty pro každého, kdo zahájí válku proti komukoliv. Jde o základní projev pudu sebezáchovy. Tento princip by samozřejmě měl být platný pro celé lidstvo. Vždyť ani on není zárukou, že sami sebe nevyhubíme.

Každý člověk je skutečně jedinečnou a neopakovatelnou bytostí, jak tvrdí současný papež. Ovšem je tvorem neoddělitelným od společenství. Musí vždy existovat ve vztazích s jinými. Z toho vyplývá, že pro své okolí nemůže, ba nesmí být nebezpečným. U koho to nelze zajistit, musí být od společenství lidí naprosto izolován, což nedokáže zajistit žádná věznice současného světa. Trest smrti je proto jediným řešením na ochranu okolí.

Katolická teze o nedotknutelnosti a důstojnosti každého člověka je sama v sobě rozporná. Staví vedle sebe naprosto nesouměřitelné. Nic proti tomu, když bude prosazovat, že každá lidská bytost je nedotknutelná. Není proto vůbec pochopitelné, proč se v té souvislosti hovoří o její důstojnosti, aniž definuje, co to vlastně je. Především ale proč zrovna o důstojnosti, a ne kupříkladu o již zmíněné jedinečnosti. Proč jakási důstojnost je důvodem k jeho nedotknutelnosti? Jakou asi důstojnost má sériový vrah s nezvládnutelným pudem jíst lidské maso? Důstojnost jedince není důvodem jeho nedotknutelnosti.

PS.

K problému trestu smrti si dovoluji připodotknout jednu zásadní poznámku.

V otázkách metafyzických, mezi něž patří i problém trestu smrti, by neměli mít rozhodující slovo politici. Nejde totiž o politický problém, leč o otázku výsostně filozofickou. Takže její řešení v každé konkrétní situaci a společnosti by mělo odpovídat jejím dlouhodobým tradicím, většinovému přesvědčení a onomu vyššímu principu mravnímu, který je danému společenství vlastní.

V roce 1993 byla sjednána Smlouva mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci. Podepsali ji Jelcin a Havel. Od té doby jsme projevili několik nepřátelských aktů vůči smluvní „přátelské“ zemi.

Vzpomenu si asi jenom na některé. První to byl tlučhuba Zaorálek, který v roce 2018 vykřikoval, že dnešní problém vztahů mezi Ruskem a ČR je rok 1968. Osel, ani si nevzpomněl, že do naší země tehdy nevtrhli Rusové, ale SSSR pod vrchním velením Ukrajince Brežněva. Kolem roku 1968 se v roce 2018 vyskytlo více nenávistných aktů, jejichž vrcholem byl asi pořad „agenta“ cizích mocností jakéhosi Václava Moravce, který je inventářem ČT asi jako Marek Benda inventářem, sněmovny ČR.

Ovšem naprosté vítězství iracionálního chování vůči Rusku jsme se dočkali v posledních letech. Zbourání sochy osvoboditele Prahy, vulgární vystoupení Řeporyjského prasete v ruské televizi, zbudování pomníku Vlasovcům, přejmenování náměstí se sídlem Ruské ambasády a další. To jsou jednoznačné akty vypovídající o nenávisti ubožácké části rádoby Čechů. V té době totiž několik průzkumů veřejného mínění naopak potvrdilo, že veřejnost vůči Rusku nenávist ve velké většině necítí. Dokonce víc jak 60% straších občanů, kteří zažili rok 1968 už v dospělém věku považuje dodneška Rusko za přátelskou zem.

Vycházím-li dokonce z celodějinné tradice Čechů, pak nikoho, kdo je zmítán nenávistí k Rusku nelze považovat za skutečného Čecha.

Vrbětická aféra, kterou spustil Babiš s Hanáčkem pod nátlakem Koudelky je v mých očích jednoznačným vrchole nepřátelství vůči Rusku. Pokud by dotační považovali Rusko za přátelskou zem, tak by se totiž chovali mnohem zdrženlivě. Bez přímých důkazů a jenom s podezřením přece nelze podnikat nějaké odvetné, nadtož ryze nepřátelské aktivity. Především Babiš by si to měl uvědomit. Kdyby se totiž veřejnost vůči Babišovi chovala tak, jak on k Rusku, tak by se nikdy nestal premiérem a s vysokou pravděpodobností už mnoho let bručel v base. Blbeček. I kdyby Rusko bylo vůči nám nějakou neutrální zemí, tak bylo povinností nejvyšších představitelů naší země řídit se pravidly diplomacie čili přednostně vyjednávat. Tak to přece žádají všechny poválečné celosvětové deklarace. Jednat a jednat. Na projevy nenávisti a aqž války je vždycky dost času. Oslově.

Rusko nejenže bylo náš přítel, ale je obrovské a na nadkontinentě absolutně rozhodující silou. Mít ho za nepřítele je nejen přílišným rizikem, ale doslova zlověstným osudem. Řečeno na tvrdo. Několik superidiotů vtáhlo naši zem do stavu nepřátel Ruska. Za celou existenci naší státnosti jsme v takové situaci nikdy nebyli. Je to tedy trvalé ohrožení samotného života našich potomků. A to nelze označit jinak než jako vlastizradu vy dočasní, ba víc jak krátkodobí, hnusní tajtrlíci cizích zájmů.