Nebo též Zeman lehce získal body popularity. Dva poslanci ruské Dumy navrhli, aby za veterány byli prohlášeni vojáci, kteří se v srpnu 1968 zúčastnili vojenské intervence v ČSSR. Naše mainstreamová média se okamžitě mohla přetrhnout vyhlašováním všemožného odporu a protestů. Je ale pro ně příznačné, že už vůbec nezveřejnila stanovisko ministra zahraničí Ruské Federace, který asi den na to vydal prohlášení, že iniciativu poslaneckého dua nevyjadřuje názor a už vůbec ne zájem vlády. Zeman vtipně využil celé situace a pro ona zmíněná, protiruským vztekem se zalykající média vyhlásil, že si pozval velvyslance RF, aby mu vyjádřil důrazný protest. A za pár dní pak oznámil, že tak udělal. Jmenovaná média, která si ve svých databázích vedou Zemana v kolonce „agent Kremlu“, tím pádem ztratila střelivo pro další palbu. Zeman, který měl samozřejmě přesné informace, si jistě s panem velvyslancem přátelsky poklábosili a při tom u našich protiruských trollů získal punc státníka, nekompromisně chránícího zájmy své země. Oni vesměs vůbec nevěděli, že od samého počátku žádné české zájmy nebyly vládou RF vůbec ohroženy. V mých očích dobrá práce PR Hradu. Čili klasické divadélko pro prostý lid. Ovšem každý opravdový demokrat musí uznat, že Rusko je naprosto suverénním státem a nikdo mu tedy nemá oprávnění kecat do toho, koho si ono označí za veterána. Zvláště pak takové oprávnění nemá země, která kupříkladu vůbec neprotestuje proti podobným aktivitám vlády Ukrajiny. A v žádném případě si absolutně nesmí přisvojovat taková oprávnění stát, jehož vojáci se v rámci agresí vojsk NATO podílejí na okupaci cizích zemí. Nebo si snad prezident Afghánistánu volá na kobereček velvyslance ČR zato, že její vláda svým žoldákům, motajícím se v plné zbroji po Kábulu, vydává osvědčení veteránů?!! Nebo si dokonce někdo myslí, že prostí Afghánci vojáky NATO vnímají jinak než okupanty!!?

Už prý i pod Eiffelovkou demonstrují proti Babišovi. Paráda. Těch pár hňupů se vždycky najde kdekoliv. Starodávnou pravdou ovšem je, že žádné zlo nezplodí dobro. Nedemokratické metody nemohou proto, podle této zkušenosti, vytvořit fungující demokracii. Pokud by se i v naší zemi prosadila změna politické moci místo volbami, hulákáním na náměstích, pak v budoucnu před touto metodou nebude už nikdo nikdy uchráněn. Takže pokud bude chtít někdo mít klid pro vládnutí, pak bude muset tvrdě proti podobným praktikám zakročit. A budeme mít zpátky to, co si žádný z těch dnešních komediantů, včetně hrstky rádoby ctihodných intelektuálů, určitě nepřeje. Milion chvilek už podle mne překročil meze a pokud nevstoupí do přirozené, Ústavou nařízené politické soutěže, měl by být k tomu soudní cestou donucen. Zatím je celý ten spolek pouze bandou uřvaných zbabělců, kteří nemají ani tolik odvahy, co třeba Klaus mladší, který před několika dny založil stranu a jde do dalšího politického boje s otevřeným hledím, aniž se skrývá za srocení dobře placených politických debilů. Podařilo se mu poměrně v krátké době to, co se jiným nepodaří ani za bilion chvilek.

Dneska je tomu dvacet let, kdy letadla NATO naposled letěla nad Srbsko, aby tam shodila svůj každodenní příděl bomb. Skončilo tak 78 dní trvající zabíjení lidí a ničení důležité infrastruktury poslední země na Balkáně, která se do té doby nepodvolila globálnímu četníkovi – USA. NATO se tím aktem prezentovalo coby nejzbabělejší armáda v dějinách lidstva, která postrádá odvahu k pozemnímu boji a uchyluje se pauze k čirému zabíjení z takové výšky, aby proti ní nebylo obrany. Holt, jako tomu bylo už u Hirošimy kupříkladu. ČR byla tehdy pár týdnů v NATO, takže jsme se tím aktem čistého zabíjení, které ani nelze nazývat válkou, stali poprvé v dějinách naší novodobé státnosti agresorem. A nejen to, podle platných principů mezinárodního práva dokonce válečným zločincem. Nejstrašnější pro náš národ je, že zločin fakticky iniciovala a vlivně organizovala Češka. Sice žijící prakticky celý život v cizácké zemi, ale přece jenom ženština hlásící se k češství. Vrcholem jejího bestiálního konání bylo, že na území, které jmenovaným aktem bylo Srbsku ukradeno, si vybudovala velkou podnikatelskou firmu. Jediným kladem se v té souvislosti jeví, že Albrightová tou zhovadilostí alespoň sňala z Čechů část viny. Prokázala, že sice je původem Češka, leč za celý život se její mentalita zvrhla do podoby odpovídající mentalitě špiček nejzrůdnějšího státu dnešního světa

Nebo taky, čeho je moc, toho je příliš. Což by si měla uvědomit demonstrující klaka s podivným názvem „Milion…“. Jejich prvotní vyřvávání na Staroměstském náměstí se údajně týkalo nezávislosti justice. V tomto ohledu bylo od začátku mimo mísu, protože nová ministryně Benešová má vysoký odborný i morální kredit a demonstrovat proti někomu, kdo ještě ani nezačal pracovat je víc než směšné. Proto se, podle mluvčího protivládního odporu, čili hnutí jakési pofiderní street show, zaměřuje už na svržení vlády. Konkrétně prý jen na odvolání Babiše, což je ale, podle naší Ústavy, prakticky totéž. Nechávám stranou nechutnosti éry postdemokracie, která jako rakovina prolézá Západní svět v posledním desetiletí. Dovoluji si jen jedinou poznámku k tomuto problému. Babiš není v pozici Fica, protože Zeman není Kisko. Leč v tomto kratičkém textu si dovoluji hlavně upozornit na paradox počínání street shouts pod komandem Mináře, či jak se ve skutečnosti ten filuta jmenuje, právě ve věci nezávislosti justice. V zápalu boje si tento člobrda, dobře placený těmi kdo prohráli volby, neuvědomuje, že už prakticky dneska svým počínáním vytvořili klíma, ve kterém je soudní projednávání Babišových kauz znemožněno. Naše zákony totiž nedovolují žádný nátlak na orgány činné v trestním řízení, tedy ani na soudy, a už vůbec ne jakýsi podivně organizovaný nátlak ulice. Takže čím víc bude ulice řvát, tím jsou soudy s Babišem víc znemožňovány. Z čehož plane, páni sponzorové, že pokud se vám nepovede povalit vládu nějakým českým „Majdanem“, tak jste vyhodili značnou částku peněz na projekt nějakého psychopata, který s vysokou pravděpodobností vše organizuje s jediným účelem, dostat se mezi politickou elitu. Je tu ovšem jedna velká neznámá. Veřejnost by si měla dobře všímat, kdy jeho akci už konečně uchopí nějaká politická strana, která je ve sněmovně v opozici. O jedné už vím, jenže zatím výzvu ke svržení vlády nevydal její předseda, ale pouze expředseda – Kalousek. Ovšem i tak se již veřejnost může orientovat, odkud vane vítr a kdo je ve skutečnosti motorem zmíněného postdemokratického jevu v ČR. Takže uvidíme. Ať tak, či tak. Veřejnost už si musí zvykat na politický systém, který politologové zatím nemají pojmenovaný a tak mu prozatím říkají postdemokracie. Je to stav, kdy ve volbách poražení nepřijímají svou porážku a vytváří po volbách širokospektrální nátlak, později až násilí vůči vítězům voleb, čti koaliční vládě. Ale především by si veřejnost měla uvědomit, že tím dostává do rukou obrovský, postdemokratický, „politický“ nástroj proti všem vládám, které budou vládnout v zájmu menšiny. Vivat „Žluté vesty“, ty to pochopily první!

Na svůj profil FC jsem hned po volbách napsal: „Tak jsme jim zajistili stotisícové měsíční příjmy. Tošenovskému a několika dalším dokonce i stotisícovou penzi. A teď zas o nich pět roků neuslyšíme. Dobře nám tak“. Víc bych se o nich nezmiňoval, protože je považuji za zbytečné, anžto v EU vládnou až diktátorsky úředníci Evropské komise a žádní poslanci či jiní volení politici. Ale dneska jsem si přečetl cyntáty exeuroposlance z řad ČSSD Libora Roučka, který své nezvolení neunesl a viní z něho Foldynu. Reagoval jsem na jeho text následovně: „Podle mne jsou naprosté jiné důvody, proč ČSSD nemá ani jednoho poslance v současném EP. Za prvé: Europoslanci této strany, kteří byli ve volební kampani před volbami do EP neviditelní a po celé své minulé funkční období protilidoví, což platí o vás pane Roučku v prvé řadě. Za druhé: Přemýšlející veřejnost je očividně otrávena chováním politického idiota z ČSSD na postu ministra zahraničí. Za třetí: Voliči mají celkem solidní paměť, takže ještě nezapomněli na četné stupidity senátorů Štěcha a Dientsbiera. Za čtvrté: Prakticky po celé současné vládní období je veřejnost doslova provokována typickým „hamáčkovstvím“, čti oportunismus, který byl, právě v době voleb, učebnicově demonstrován předsedou ČSSD na kauze ministra Staňka. Za páté: Hlavním důvodem znicotnění ČSSD je pomalý, minimálně již dvacet let trvající, odklon od nosných idejí levice. Veřejnost za jediného autentického sociálního demokrata, který se drží jejích století existujících témat, považuje právě Foldynu. Takže krutá osamocenost Foldyny ve vedení strany je tím zásadním důvodem, proč občané nemají důvod volit ČSSD, pane Roučku“.

Pamětníci ví, že ji tvořila skupina prokomunistických umělců z přesvědčení, rádoby umělců, čili těch parazitů, kteří by se bez pomoci státu neuživili a ostatních ideologických kulturtrégerů. Fundamentální ideologickou ikonu komunistů tvořil tehdy třídní boj. Kulturní fronta, pro niž vládnoucí KSČ dokonce vytvořila specielní vysoké školy uměleckého či jinak žvanivého typu, byla fakticky první linií veškerého, ideového třídního boje, charakteristického především nesmiřitelnou nenávistí. Ti z nich, kdo neměli komunistické přesvědčení a chtěli přesto žít stylem nemakačenků a parazitů, byli svou společenskou pozicí po celý svůj život frustrovaní. Frustrace a nenávist, to je velice špatná výbava pro život, zvláště když dominantní složkou jejich osobnosti nebyl rozum, ale emoce. Za dvě generace se tak vytvořila vrstva lidí, ve které se tento styl tak zažral do jejich ega, že v něm žijí dosud nejen oni, ale i jejich potomci. Oni neumí nic jiného, než fandit, nebo nenávidět.  Emoce nejsou při tom dobrým nástrojem v diskusích, takže když jim chybí argumenty, zákonitě se uchylují k nadávkám, nálepkování, až k vulgarismům. Většinou jde o nekritické fandy Havla, takže se později, když se většinová společnost od něj odklání, stávají šiřiteli nenávisti, a tvoří vrstvu reprezentující zhrubnutí společnosti, ba doslova exkluzivních uživatelů vulgarismů, které jsou  fakticky jejich jediným kreativním projevem.

Dezinformace v opravdu svobodné, demokratické společnosti prakticky nemůže existovat. Každá informace totiž v sobě obsahuje pouze částečnou pravdu. Teprve celá škála nikým a nijak neomezovaných informací může jejich sledovatelům, čtenářům, posluchačům, či prostě konzumentům, poskytnout jakous takous šanci utvořit si obraz o co nejpravděpodobnější realitě. Je-li v nějaké společnosti prováděn jakýkoliv výběr informací, ať již ideologické filtrování, či dokonce jejich cenzurování, pak tuto společnost již nelze považovat ani za svobodou, ani za demokratickou. V naší zemi začal být problém s dezinformacemi ve sdělovadlech prezentován stále silněji od doby, kdy do občanské války v Sýrii vstoupilo Rusko. Proces jakési „klasifikace“ informací začal se v našem veřejném prostoru rozbíhat s použitím anglického pojmu, jak také jinak, „Fake news“. Což ovšem nelze překládat jako dezinformace, leč jako zprávy, ať už nepravdivé, záměrně falšované, zkreslené, či naprosto lživé. Užívání tohoto pojmu bohužel zakrývá skutečnost, že vždy musí existovat jakýsi posuzovatel, který určí, která zpráva je „Fake news“, čili že v dané společnosti musí existovat jacísi arbitři pravdivosti. Což vyvolává další otázky, jako kdo posuzovatele vybírá a podle jakých měříek oni pak zprávy posuzují. Dlouholetá praxe v naší zemi ukazuje, že zprávy politicky korektní, feministické, eko-alarmistické, homo-lobbystické, protiruské, protičínské, anti Babišovské či anti Zemanovské nejsou cenzurovány, takže nejsou nikdy fake news. Ovšem jak je to s dezinformacemi? Dezinformace jsou vždycky záměrně vyprodukované informace a jsou prakticky součástí každého soutěživého prostředí. Jejich škála je obrovská a stále je kreativně rozšiřována. Takže začínají reklamou a končí ostouzením protivníka, inscenovanými skandály, provokacemi a podobnými podrazy. Vrcholem procesu soutěže je válka. Tehdy je definice dezinformace konečně nepochybná. Jde totiž o každou informaci, vyprodukovanou nepřítelem. Ale i v takové informační jednostrannosti a izolovanosti, se lze zorientovat a najít cestu k vytvoření si co nejobjektivnějšího obrazu světa. Generace, které prožily většinu svého života v období třídního boje SSSR se Západem, za tu dobu získaly dostatečnou praxi k tomu, aby i v dezinformačním prostředí si uměly vytvořit co nejobjektivnější pohled na realitu.

– Umí číst vládní dokumenty, čili rozlišovat fráze od skutečně významných sdělení, i když jen naznačovaných,

– dokáží číst mezi řádky v pracích komentátorů a dalších veřejně činných osobností,

– naučí se poměrně rychle hledat alternativní informace, nebo alespoň ty doplňkově,

– mají, díky této dlouhodobé praxi, větší politické zkušenosti, historické znalosti a tedy i schopnost srovnávání s opravdu srovnávatelnou blízkou či vzdálenou minulostí,

– hlavně ale umí kriticky myslet, čili dávat si věci do širokých, mnohostranných až komplexních souvislostí.

Z čehož mně vyplynul už dávno jeden osobní závěr. Neztrácím čas debatami o politice s lidmi, kteří tyto zkušenosti a tedy opravdový rozhled a techniku myšlení nemají.