Dnešním dnem byl ukončen dlouhodobý seriál webu ihned.cz, který dal slovo tvůrcům i kritikům privatizace. Dnešní název závěrečného příspěvku nese titulek, cituji: Tomáš Ježek: Kuponová privatizace dopadla excelentně, neuvěřitelně, dokonale, konec citace. Chybí tam už jen jediné, leč podstatné slovo – zločinně. Šlo skutečně o výjimečný, až historicky unikátní, neuvěřitelně lehce veřejnosti vnucený, dokonalý zločin. Chybí pouze, aby byl alespoň v některém státě světa zákonem zařazen mezi takové zločiny proti lidskosti, jejichž lhůta nemůže být nikdy promlčena.

Dva roky se soudí zaměstnankyně jedné firmy, navíc pokleslého podnikání – kasina, protože považuje za protiprávní své, dokonce okamžité, propuštění. Důvodem k okamžité výpovědi bylo přeřazení z Prostějova do Plzně. Zaměstnankyně je samoživitelkou, která vychovává nezletilého, tehdy devítiletého syna. Spor se jako stížnost dostal až k ÚS. Ten v minulém týdnu rozhodl, že okamžitá výpověď byla oprávněná a tedy je platná. Důvod? Jako argument senátu ÚS posloužilo tvrzení, že v pracovní smlouvě byla pracovištěm označena Česká republika. Amen. Podle takové smlouvy prý může podnikatel svého zaměstnance den ze dne přeložit na jiné pracoviště třeba i stovky kilometrů vzdáleného, bez ohledu na všechno ostatní. Podle mne by mu dokonce snad mohl nařídit, aby každý den v týdnu pracoval na jiném pracovišti, třeba zase ty stovky kilometrů vzdáleném. Že je to absurdní? Možná. Leč nikoliv u nás, jak potvrdila i nejvyšší ideologická, pardon údajně ústavně právní, instituce tohoto státu. Senát Ústavního soudu vedený soudcem Jiřím Muchou zamítl stížnost samoživitelky. Jako nezbytný folklor našeho ÚS se v tříčlenném senátu proti jeho rozhodnutí postavil soudce Jan Musil, který ve svém výroku dokonce zpochybnil celou smluvní praxi našeho pracovního práva. Uvedenou smlouvu charakterizoval jako nerovnoprávnou slovy, cituji: Těžko lze uvěřit tomu, že občan ucházející se o zaměstnání v okrese Prostějov, vyznačujícím se vysokou mírou nezaměstnanosti (u žen 12,5 procenta), se v reálném slova smyslu rozhoduje zcela svobodně,“ konec citace. Musil prý vyjmenovává 19 důvodů, pro které měla být výpověď uznána za neplatnou, leč to je postižené platné asi jako mrtvému zimník. Ovšem dokazuje to jediné. V této zemi stále více spravedlnost, čili právo, odporuje spravedlivosti, čili veřejností pociťovanému smyslu pro nárok, oprávněnost, prostě slušné chování mezi lidmi nerovného postavení. Ano. Náš polistopadový právní řád je v oblasti pracovního práva už naprosto bez pochyby privilegovaností podnikatelů, zaměstnanců a stále více ze zaměstnanců dělá občany nesvobodné, rozhodující se pod nátlakem, jakési novodobé nevolníky, i když ještě ne otroky.

Poslanci vládní koalice se cítí být zastupiteli všech odpůrců lidové moci. Jasně to projevili kupříkladu před týdnem, bezprostředně po odborářské demonstraci v Praze. Web Parlamentní Listy donesl na stránce http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/197884.aspx celou plejádu výroků reprezentantů trojkoalice. Když jsem si je přečetl, rozhodl jsem se na, v mých očích povýšenecké drzosti, sdělit všem svůj názor. Ten redakce Parlamentních listů nakonec publikovala na stránce http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/198405.aspx . Kdo se rozhodne přečíst si můj text, bude si bohužel muset přečíst i text, na nějž jsem doslova odpovídal. Pro ty, kdo nemají čas číst poměrně dlouhé statě, jsou pak určeny následující řádky. Politici koalice si z celé demonstrace odnesli pouze jednostranný dojem. Nabyli totiž přesvědčení, že demonstrující chtějí rozvracet republiku. Dokázali tím jenom, že jsou skutečně pohrobky pohlavárů KSČ. Ti rovněž každou kritiku sebe vydávali za ohrožení státu. Jenže demonstrace byla pouze a jenom vyjádřením odporu vůči současné vládě, zatím ne vůči režimu. A byla proto nejen v demokratických poměrech oprávněná, ale dokonce se, v současné situaci České republiky, stala nejvyšší občanskou povinností. Nečasova vláda totiž ztratila legitimitu. Nemá už důvěru více jak tří čtvrtin veřejnosti. Jelikož ji sněmovna není schopna odvolat, pak je nejvyšší povinností svrchovaného zdroje moci, aby ji odvolal, podle Ústavy, lid sám, i když náš právní řád pro takové příležitost nemá prováděcí zákony. Bodejť by taky některá mocenská garnitura uzákonila způsob, či pravidla, dávající veřejnosti návod, jak a kdy může svrhnout vládu, která koná vědomě proti jejím zájmům a svrchované vůli.

Dneska jsem na adresu ÚS odeslal e-mail s následujícím textem:

Ctěný pane Chládku.

Nevím, jak se mi to přihodilo, ale Vaši odpověď na můj otevřený dopis jsem našel ve své schránce až dneska. Jelikož je to prakticky měsíc, tak pro rychlejší Vaši orientaci si dovoluji připomenout, že Vaše odpověď, na kterou tak opožděně s omluvou reaguji, měla spisovou značku SPR. ÚS 350/11 a byla mně odeslána 2. 5. 2011.

Chtěl bych Vám osobně, i dalším v ÚS sdělit, že jsem se s naprosto stejným občanským sebevědomím choval po celý život, tedy i za nadvlády KSČ. A již tehdy jsem se několikrát ve styku s mocenskými institucemi ostře ohrazoval proti argumentacím typu,  zákon to nezakazuje, či obdobnou zákon to neukládá. Po politickém převratu jsem se zase se stejným argumentem setkal poprvé už u ministra Dlouhého hned v roce 1900, který mi při osobním setkání, jako s předsedou odborového svazu, rovněž odmítl poskytnout určitou informaci, protože mu to údajně zákon nenařizuje. Takže laskavě vyřiďte pánům soudcům, o které mi šlo v mém prvním podání, že mne vůbec, ale vůbec nezajímá nějaká norma, podle níž jsem chtěl informaci o tom, zda mají oni osobně, či jejich rodinní příslušníci, stavební spoření.

S vysokou pravděpodobností se tedy ptáte, proč přesto asi tak drze, uvedené chci znát. Celý život jako koníčka studuji politické problémy. A proto mimo jiné znám, že nejeden politolog, ale i sociolog souhlasí s tezí popisující rozhodování politiků. Ta teze říká, že všichni politici, počínaje zákonodárci, k jednotlivým normám vždycky přistupují v prvé řadě podle toho, jak se jich osobně dotýkají, nikoliv podle nějakého obecného zájmu. Když ÚS rozhodl o nutnosti zvýšit zásluhovost ve výpočtu výše starobní penze, tak jsem o tom mimo jiné napsal text s názvem, Ústavní soud mne opět nezklamal, v němž jsem připomněl jmenovanou tezi a prohlásil, že jsem z uvedeného důvodu takové rozhodnutí ÚS na stížnost jednoho úspěšného občana, s naprostou jistotou očekával.

Nejde tedy z mé strany o právní, ba ani jiný nárok. Jde o prostou výzvu sebevědomého občana k čestné odpovědi od sebevědomých veřejných činitelů. Pokud se veřejně vyjádřili k věci, ať se tedy nestydí sdělit k tomu svou úplnou motivaci. Že mimo jiné není i osobní, je totiž těžce uvěřitelné.

Tak to prosím těm patřičným, tedy oněm, co měli výhrady k plenárnímu rozhodnutí, můžete vyřídit. Odpovědět mi mohou třeba osobně.

Ke všem svým soukromým údajům, které jste tak oceňoval, pouze ještě přidávám, že pevná linka mého osobního telefonu má číslo 552 321 286 a mobil 608 109 959.

Příjemný den přeje

Stanislav Hošek

V Českém Těšíně

26. 5. 2011

Když se před lety veřejné mínění v USA, před volbami prezidenta Americké Unie, přiklánělo ke jménu kandidujícího Afroameričana, napsal jsem, že si Američané asi opět potřebují zastřelit svého prezidenta. Když pak byl Barack Obama zvolen a vyhlásil svůj program, označil jsem ho za rétoricky zdatného manekýna. Minulý týden jmenovaný údajně zahájil svou obhajovací kampaň. Ve velkohubém proslovu se bohužel neobjevilo nic nového. Opět za stěžejní slovo celého pachtění svého týmu zvolil slovo změna. S ním měl nesporně úspěch v předešlých volbách, stejně jako jeho čeští plagiátoři v posledních volbách do sněmovny v ČR. Změna je totiž synonymem naděje, což je v současné době až náboženskou vírou většiny obyvatel znásilňovaných globálními korporacemi. Bohužel, změny se za jeho vlády nekonaly. Slibované, nadtož třeba ty naivně vysněné. Guantanámo zlikvidováno nebylo, ba ani uzavřeno. Válka v Iráku nebyla ukončena nějakou mírovou smlouvou. Agresivní vojenské vměšování v Afghánistánu bylo dokonce eskalováno. USA i nadále jsou finanční služkou Izraele a jeho ochráncem před mezinárodními postihy. Pokračuje se v projektu vesmírných válek, jež mají přednost před výzkumem vesmíru. Zdravotní reforma není v Americe provedena. Ochrana světového životního prostředí nedostala žádný významný impuls, nadtož nějakou novou iniciativu. K tomu všemu Obama naprosto selhal v řešení finanční krize. Nepovedlo se mu zlepšit vztahy ani s Ruskem, ani s EU, ba ani s ČLR. Z tohoto úhlu pohledu je v mých očích oklama, který zklamal nejen domácí občany, ale i světovou veřejnost. Američtí prezidenti se tradičně ve svém prvním funkčním období snaží řešit především domácí problémy, aby si tak získali nutnou popularitu pro zvolení na druhé období. Nevím o žádném výrazném úspěchu, který by v domácí politice Obamovi pomohl. Proto si tedy myslím, že je babrák. Nebude-li zvolen, asi se nic tak strašného nestane. V těchto dnech se bude své neúspěchy asi snažit vysvětlit celé Evropě při osobní, skoro týdenní návštěvě.

Nevím, jak se mi to stalo, ale nějak jsem ve své e-poště založil odpověď na svůj otevřený dopis, který jsem zaslal na Ústavní soud a vyvěsil na svém blogu dne 28.4.11. Můj kratilinký text se dočkal odpovědi od pověřeného úředníka a celou ji zde otiskuji. Ani ne tak pro ukázku myšlení našich nejvyšších, ale proto, že na něj hodlám, tentokrát brzy, velmi široce reagovat.

Tady je odpověď z ÚS:

Vážený pan

Stanislav Hošek

Slezská 30

Český Těšín

V Brně dne 2. května 2011

Sp. zn.: SPR. ÚS 350/11

Vážený pane Hošku,

k Vašemu otevřenému dopisu, doručenému Ústavnímu soudu prostřednictvím elektronické pošty 27. 4. 2011, konstatuji, že nejste zdaleka sám, kdo měl potřebu pozastavit se nad poměrně široce medializovanými fragmenty argumentace soudce či soudců Ústavního soudu, kteří k nálezu Ústavního soudu ve věci stavebního spoření uplatnili odlišné stanovisko. Nečiní mně osobně potíže porozumět tomu, že a případně proč Vám nepřišly dost přiléhavé, na druhé straně však nenalézám nic, co by Vaši žádost o zveřejnění údajů o tom, kdo ze soudců Ústavního soudu či z příslušníků jejich nejbližší rodiny má uzavřenou smlouvu o stavebním spoření, respektive údajů o jejich majetku, s ohledem na to, že jsou ústavními činiteli, skutečně opravňovalo. Trváte-li na svém požadavku, buďte prosím tak laskav a připomeňte mně, o jakou normu jej opíráte.

Dovolte prosím, abych současně ocenil zdánlivě samozřejmou skutečnost, že jste se pod svůj text podepsal spolu s údaji umožňujícími podstatně spolehlivější osobní identifikaci, než jakou nabízí pouhá e-mailové adresa, eventuálně číslo mobilního telefonu. Osobně to považuji za žádoucí projev zdravého občanského sebevědomí a současně obecné slušnosti, přičemž byste se patrně podivil, jak nepatrnou podmnožinu z těch, kdo měli či mají potřebu poskytnout Ústavnímu soudu v souvislosti s jeho rozhodovací činností zpětnou vazbu, díky tomu představujete. Nezbývá, než si toho v současném společenském klimatu vážit.

S přátelským pozdravem

JUDr. Petr Chládek

poradce pro správní agendu

Ještě z paměti lidí nevymizel televizní přenos z Londýnské, královské, předoplodňovací show, a už média prezentovala novou událost. V sobotu se do Prahy sjeli odboráři z celé země, aby zahájili protivládní tažení. Zatímco na livrejovanou komedii prý celý svět netrpělivě čekal, začátek odborářské vzpoury jsem už nečekal ani já. Říká se; pozdě, ale přece, jenže tentokrát by to nemuselo být pozdě, pokud všem účastníkům odhodlání vytrvá a hlavně když se začnou přidávat další. Záměrně jsem jako kontrapunkt pražské demonstrace odborářů vybral londýnskou svatbu. Byla to totiž právě Británie, která v době, kdy ženská zrůda jménem Thatechrová, vykonávala funkci nejvyšší služebnice královské koruny, kde byl zahájena nová etapu sociálního boje v Evropě. Železná Margareta v nesmiřitelném souboji s hornickými odbory Arthura Scargilla tehdy nejen vyhrála, ale odbory naprosto znicotněla. Od té doby se v celé Evropě s obnovenou silou začaly rýsovat dva světy. Panský, vlastně velkopanský a vrchnostenský, který se stále více vyhraňuje proti světu prostých, neprivilegovaných, stále více zbídačovaných, vysmívaných, vyděďovaných. Mluvma proto jasnou řečí. Poslední dekáda dvacátého století nebyla žádným koncem studené války. Byla vítězstvím kontrarevoluce kapitálu proti celosvětově hrozícímu vítězství komunismu. Vrátila tak svět zpátky do dob, existence panstva, vrchnosti a těch ostatních. Vznikly tak opět dva naprosto různé a odlišné světy. Na jejich nesmiřitelné protikladnosti nic nezmění ani lokajství mediálních poskoků, ani lumpenmediální bulvár.

Iniciativa nejbohatších lidí světa, započatá majitelem Microsoftu, má už i u nás své následovníky. Milostiplný pán Roman, vrchní boss ČEZu, kterýžto okrádá všechny obyvatele nejen v ČR, ale všude, kam jmenovaný kolos dodává elektřinu, se prý dohodl s manželkou, že svůj majetek věnují na dobročinné účely. Dětem odkáží jen nezbytné, protože& – přiznám se, že mne vůbec nezajímají motivy zdůvodňující jejich rozhodnutí. Od chvíle, kdy tento novodobý zbohatlík prohlásil, že považuje čtvrt miliardy roční odměny, kromě svého platu, za zasloužilou mzdu, jej považuji za grázla. I kdyby na stáří odešel třeba do kláštera žebravých mnichů, tak by si v mých očích reputaci o svém charakteru v žádném případě nevylepšil. Jedním ze stěžejních problémů tržního hospodářství, které řeší mudrlanti celého kapitalistického světa již víc jak století, je stanovování spravedlivé mzdy. Napsali o tom stohy studií a tisícovky knih se toho problému alespoň dotýkají. A výsledek – žádný. Trh totiž nezná spravedlivost. Trh je prostorem všech možných projevů síly, od schopností, přes převahu po podvody a vrcholící až vojenským násilím. Všude tam není místo nejen pro spravedlivost, ale dokonce pro žádnou obecnou mravnost. Trh může mít pouze jakousi svou morálku, vyjádřenou dohodnutými pravidly regulace. Nic víc. Kdyby měl trh alespoň sebemenší mravnost, musel by každý z velkých hráčů o sobě říct, že svůj majetek nezískal oprávněně, poctivě, čestně a konstatovat proto, že si jej nezaslouží. Jelikož ale nikdo se sám nepřiznává ke svým špatnostem, tak si někteří z nejbohatších vymysleli novou fintu. Majetek, o němž velice dobře ví, že jej nikdy neměli získat, rozdávají, bohužel ale s pýchou dobrodinců, která jim v žádném případě nepřísluší. Jedinou pravdou totiž je, že jej nikdy neměli získat. Pokud se kdykoliv kdokoliv z nich rozhodne, že milostivě majetek ze svého vlastnictví převede na společnost a neřekne při tom, že to dělá proto a jenom proto, že jej neměl vůbec mít, pak není dobrodincem, ale minimálně lhářem. Pokud se dneska někteří licoměrníci kupříkladu neustále domáhají od komunistů jakési omluvy, pak by pomalu, leč jistě, měli žádat omluvu i od současných superbohatých, kteří se na společenství dopustili adekvátních zločinů – a pořád ještě dopouští, dokonce s posvěcením služebného práva, poklonkujících médií a zvrhlých ideologů. 

Každý soudný politik ví, že současná vláda je nedůvěryhodná jak pro občany, tak dokonce pro mezinárodní instituce. Reálně myslící ústavní činitelé si začínají být vědomi toho, že vláda nemá podporu veřejnosti. Ti zkušenější dokonce vědí, že občané už začínají pochybovat o celém, polistopadovému systému. Zatím si ale nikdo z nich nepřipouští, co předpokládám já. Jsem totiž čím dál, tím silněji přesvědčen o tom, že kdyby globální situace otevřela možnost k nové politické změně, tak jak ji vytvořila koncem devadesátých let minulého století, tak by taková revolta proběhla mnohem drastičtěji. Lidé nenávidí současné mocné mnohem víc, než bývalé komunistické papaláše. Komunisty sice neměli rádi, nebo jim byli k smíchu. Dnešní mocné ale nenávidí a nenávidí je stále silněji, stále více až k smrtelné nenávisti. Veřejnost je prokazatelně stále více utiskována, mnozí lidé jsou doslova ohrožováni na samé podstatě své existence, minimálně se jim jejich životní podmínky neustále zhoršují. A navíc vidí, že se vedle nich konsoliduje jakási malá, leč mocensky rozhodující, vrstva superprivilegovaných, jejíž jedinci jsou absolutně nezávislí, naprosto nepostižitelní čti tak svobodní, jak nebyli ani ti nejvyšší funkcionáři komunistických stran. Poznání lidí o realitě nadvlády finanční moci pomalu, leč jistě se zkvalitňuje. Ve všech zemích bývalého sovětského bloku navíc ještě pořád hodně lidí si pamatuje, že politický systém bez nezaměstnaných, bezdomovců, se zdravotnictvím a školství zdarma, s bydlením, energií a dopravou velmi lacinými, bez povýšenectví bohatých, zpupnosti zaměstnavatelů či arogance zbohatlíků, je možný. Že by to kupříkladu mohl být jeden z těch světů, o kterém sní dneska především mladí odpůrci globální moci finanční oligarchie. Čím později dojde k pádu současného režimu, tím bude hrůznější. To by si měli bohatci uvědomit v prvé řadě.

Pokud by vývoj demokratických politických systémů byl opravdu přirozený, tedy sledoval stále kvalitnější naplnění svého skutečného obsahu, jímž je vláda svrchovaného nositele moci, pak by logicky musel spět k socialismu a následně&světe zatni zuby, ke komunismu. Opravdový demokratismus je v přímém protikladu ke každému individualismu, je&světe zase zatni zuby, doslova násilím kolektivnosti nad každým jedincem. Nejde to jinak. Dokud tomu tak není, je každá, především zastupitelská demokracie, právě naopak vždycky pouhým násilím zastupitelské menšiny na občanské většině. Mnohdy dokonce jednotlivých individualit mezi ústavními činiteli, nad všemi občany, ba obyvateli státu. Takže socialismus je přirozenou etapou demokratizace a komunismus její, zatím nejvyšší představitelnou metou.