Už když jsem byl poslancem, tak jsem ve svém klubu nejednou docela vážně mluvil o tom, aby lidé po dosažení penzijního věku odcházeli z placených veřejných postů. Byl jsem proto obviňován z porušování lidských práv údajnou diskriminací starších lidí. Jenže já jsem o věci nejen mluvil, ale sám jsem šel příkladem. Ještě před volbou do funkce předsedy hornických odborů jsem oznámil, že po dvou letech, tedy ještě několik měsíců před dosažením starobního důchodu odejdu z funkce. Stejně tak bych učinil i jako poslanec, kdyby se federální sněmovna, skoro na den přesně po mém dosažení penzijního věku, sama nezrušila. Později jsem byl ochoten uznat, že někteří starší lidé jsou výjimečně schopni vykonávat funkce i po dosažení důchodového stáří. Pak jsem ale vždycky prosazoval, aby své posty vykonávali pouze za starobní důchod. To by je totiž bezpečně odradilo od nepochybně náročné činnosti. Nikdy jsem se nesetkal s dobrou odezvou, a to ani tehdy ne, když začalo být evidentní, že není dost práce pro mladé, nadtož ještě navíc i pro superambiciózní starce. V sobotu při předávání zlatých slavíků Gott ve svém vystoupení fakticky oznámil, že žádá o vyřazení z dalších soutěží a že navrhuje, aby zpěváci po sedmdesátce už nebyli zařazováni do žádných anket. Sál povstal a dlouho mu tleskal. Asi ho to zmátlo, takže v další větě své rozhodnutí zlehčil, ale co už jednou bylo vyřčeno, zůstává. Děkuji proto Mistrovi za jeho iniciativu a jsem zásadně zastáncem toho, aby na kandidátkách politických stran nebyly v žádném případě osoby starší 65ti let. A všichni, kdo už překročili penzijní věk o pět let, aby byli donuceni odejít z veřejných placených funkcí.

Britský expremiér se mohl roztrhat ve snaživé iniciativě stát se prvním prezidentem Evropy. Jak již víme, stal se jím nakonec politik z Belgie. Ne proto, jak zdůrazňuje většina médií, že si vedoucí politici svrchovaných, národních států nepřáli silnou, přesněji všeobecně známou osobnost, ale spíše proto, že Herman Achilles Van Rompuy, čti herman van rampe, prokázal v politické praxi své schopnosti v umění vyjednávat a zklidňovat rozvaděné. Blair vypadl již před užším výběrem především proto, že si naprostá většina vlivných politiků Evropy uvědomila, že královnin nejvýše postavený poddaný byl věrným poskokem Bushe jr., jeho evropskou hlásnou troubou a že dokonce ve věci Iráckých zbraní hromadného ničení (ZHN) prokazatelně lhal. Britské tajné služby měly dávno před zahájením agrese dostatek důkazů o tom, že Irák zastavil jejich výrobu a přesto Blair již skoro rok před útokem americkému dobrodruhovi slíbil společnou válečnou eskapádu, eventuelně i bez posvěcení od OSN.

A nejen k ní, ale i k dalším zločinům. Ústav ke studiu totalitních režimů (ÚSTR) se opět vyznamenal. Vystavil na netu jména rozvědčíků bývalé ČSSR, včetně jejich působišť ba i fotografií. Zásadním principem práce tajných služeb v celém světě je, že totožnost jejich příslušníků zůstává navždy utajená, pokud se on sám nějak nepostará o provalení své identity. Záruka utajení osobnosti agenta je fakticky jedinou garancí, kterou stát svému rozvědčíkovi smluvně garantuje. Žáček a jeho pohůnci svou poslední iniciativou proto prakticky porušili minimálně celosvětově respektované zvykové právo týkající se tajných služeb. Tím, že nedodrželi tradiční normu chování státu ke svým specifickým zaměstnancům, zradili nejvyšší zájmy státu a tak naplnili skutkovou podstatu trestného činu velezrady. Jinak by jejich čin neměl být kvalifikován. Porušení starodávného a ve světě obvyklého principu je ale nejen existenčním ohrožením osoby tajného zaměstnance státu, ale bohužel i jeho příbuzných, kteří jsou naprosto nevinní. Komunistobijci Žáčkovy inkviziční instituce se tak dopustili mnohonásobného trestného činu osobního ohrožení. Minimálně rodinní příslušníci agentů by měli s ÚSTR zahájit soudní spory za ohrožení svého života, nebo alespoň zdraví. A za každý eventuelní útok na kohokoliv z agentů a jejich blízkých, či dokonce známých, by měli být pracovníci ústavu exemplárně potrestání.

Docela nedávno jsem objevil na netu zajímavý text, cituji: Chcete ulevit státnímu dluhu? Stačí, když pošlete peníze ministerstvu financí na číslo účtu 123-3328001 u České národní banky – bankovní kód je 0710. Do zprávy pro příjemce napište: dar na snížení státního dluhu ČR, konec citace. To prosím není vtip. Americké ministerstvo financí, které metodu darů aktivně provozuje od roku 1996, v posledním finančním roce získalo tři miliony dolarů. Což je směšnou kapkou v oceánu 1,4 bilionů dolarů, o něž za stejnou dobu státní dluh narostl. A to byly dary tehdy údajně nejvyšší za celou sledovanou dobu. Nedivil, bych se asi, kdyby USA byly státem buddhistickým, kde žebraví mniši požívají vysoké úcty u obyvatelstva. Ale stát nejbohatší země světa, vyžebrávající od svých občanů dary, to už je pro mne varovné. A ještě varovnější pak tak nízká odezva od jeho příslušníků. Jakub Haase z tiskového oddělení ministerstva financí ČR říká, že účet rezervního fondu, na který mohou dary přijímat, mají i ostatní úřady napojené na státní rozpočet. Konstatuje dále, že institut daru je u občanů tou nejméně známou cestou, jak rostoucí státní dluh snížit. Něco jako dobrovolná daň. Já jenom doufám, že si ji podle našeho právního neřádu, dárce nesmí odečíst od své daňové povinnosti.  Jedna lidová moudrost říká; korunka ke korunce a chudý má na košilku. Ovšem s tak vysokou dárcovskou aktivitou si ty Spojené státy na košilku našetří tak v době, kdy už ji nebudou potřebovat, takže jim možná poslouží jen jako rubáš. O naší zemi ani nemluvě.  

Koncem minulého týdne zemřel JUDr. Cepl. Je uváděn jako spoluautor, dokonce mnohdy správněji jako autor, Ústavy ČR. Při tom prakticky celý svůj profesní život, konkrétně od roku 1969 až do roku 1993 přednášel na PF UK bytové a dědické právo. Opravdu případná to kvalifikace pro tvorbu Ústavy, nadiktované obyvatelům ČR Sněmovnou ke dni 1. 1. 1993. A to již nezdůrazňuji, že se tedy stal vysokoškolským profesorem v době nejtužší normalizace. Měl totiž spíše štěstí; v letech 1967 až 1969 se nemohl pošpinit osmašedesátnickými aktivitami, protože by na stáži v Oxfordu a Michiganu. Je v mých očích tristní, že předsedou úřadu pro kontrolu dodržování Ústavy je člověk, který byl od roku 1968 nejvíce právníkem bytového družstva a ještě tristnější, že tvůrce naší Ústavy byl zase odborníkem pouze na dědické a bytové právo. Docela rád bych ale věděl, kdo pořád potřebuje, aby Ústava nebyla z gruntu novelizována skutečnými odborníky. Což se podle mého soudu mělo stát nejpozději do voleb v roce 1996. Další prodlevy jsou již naprosto neomluvitelné.

Vyjma Havlových fandů, naprostá většina obyvatel země připouští, že absurdní dramatik měl opustit politickou scénu již po volbách roku 1990, tak jak to lživě slíbil před svým jmenováním do prezidentské funkce v prosinci 1989. Lze tedy konstatovat, že přesluhoval, a to celých třináct let, když jeho koryfejové prosadili další a další Havlovo zvolení do funkce prezidenta republiky dokonce čtyřikrát za sebou. Při čemž tento muž pro zem nebyl už absolutně žádným přínosem, jelikož politiku státu suverénně ovládla personální unie Klaus a Zeman. Ke smůle České republiky přesluhuje ale i nynější prezident. Ten měl odejít nejpozději před deseti lety, nejlépe dokonce již po volbách v roce 1996. Zachoval by si pro dějiny alespoň označení schopného reformátora hospodářství, i když ideologicky jednostranného. Sice neoliberální ekonomii nevymyslel, ale pouze ji zaslepeně vyznává, kuponovou privatizaci nevytvořil, pouze tuto metodu svých známých zaštítil svým jménem a proti Luxem prosazovaným restitucím dokonce v prvých týdnech brojil, ale poměrně rychle je využil pro svou koncepci rychlého vytvoření vrstvy bohatých, coby základny svých voličů. Klausovo jednání po celou dobu hospodářské transformace, odtržené nejen od práva, ale dokonce od dobrých mravů pokročilého kapitalismu, je prazdrojem korupcí, základnou propojení byznysu a politiky, čímž se on osobně stal fakticky kmotrem všech mafií v zemi. Už to je dost, aby byl hnán k odpovědnosti. Když se ale coby zakladatel ODS stal i pro ni neúnosný, vykopla ho výše v domnění, že už nebude zásadně zasahovat do dalšího vývoje politiky. Rychle si však našel novou platformu. On, celoživotní odpůrce silného státu, začíná najednou bojovat za jeho co nejvyšší suverenitu. Angažuje se za oslabování integrace Evropy a prosazuje co nejsilnější pidistáty, coby její prvky. V tomto úsilí však již překročil veškeré meze solidnosti. A nejen to. V procesu ratifikace Lisabonské smlouvy se pak prakticky dopustil velezrady. Mezinárodní smlouvu schválenou parlamentem a podepsanou dokonce dvěma vládami, odmítl spolupodepsat, když si vynutil výjimku, kteroužto občany naší vlasti uvrhl do nerovnoprávných poměrů v EU. Ohrozil všechny jejich sociální jistoty, platící pro ostatní Evropany. Což je pravá podstat velezrady vůči republice, v níž jenom občan je svrchovaným suverénem a ne nějaký ideologií zaslepený diktátor.

Jedno z lidových přísloví říká, že lež má krátké nohy. Já jenom dodávám, že je-li spojena se špatnou pamětí, pak dělá z nositele hlupáka, nebo lumpa. Nedávno jsem napsal, že z Gorbačova udělala obojí. Jak je vidět, on v tom není sám. Zavzpomínejme si proto trochu. Před jmenováním Havla prezidentem v prosinci roku 1989, si v té době ještě nazrzlý a koktavý neznámý, vynutil televizní promluvu k národu. Dostal příležitost a tak 16. prosince mimo jiné řekl, cituji: Nejprve bych měl říct něco o sobě. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítel socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách světového imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků a vykořisťovat v nich lidi, a tak dále a tak dokola. Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet mé knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím. První z nich vyjde v těchto dnech, konec citace. Celý projev se od letošního léta stal internetovým hitem celého vzpomínkového roku. Nedávno, opět v televizi, Havel mimo jiné řekl, cituji: Je pravda, že jsme slovo kapitalismus neužívali&to bylo slovo naprosto zprofanované komunisty právě, kteří po desítiletí to slovo užívali jako synonymum zla a veškerého neštěstí světa&, konec citace. Na otázku moderátora pořadu Moravce Bál jste se ho i proto používat, že mělo negativní konotace? pak Havel zdůraznil, cituji: Já jsem se tomu slovu prostě vyhýbal, protože nerad opakuji slova obtěžkaná druhotnými významy, které nemají původně nebo neměly, konec citace. Pravda byla naprosto jiná. Slovu kapitalismus se nechtěně vyhýbali tehdy všichni, protože nikomu ani nepřišla jeho obnova v zemi na mysl.  A těch několik, kdo si jej přáli, mělo příliš velký strach mluvit otevřeně, protože by je emocemi nabité davy zlikvidovaly. Národu o Havlových nutných lžích v prvních dnech převratu, realitu oné obavy vykecal poprvé mluvka Vondra. Vykřičel světu, že Havel mluvil o rozpuštění obou vojenských bloků z doby studené války proto a jenom proto, že si v té době nemohl troufnout lidem říci, že chce NATO zachovat. Nikdy se nikdo nedoví, co Havel skutečně chtěl, protože texty napsané před jeho celebritizací byly fakticky uměleckou licitací. Teprve jako odpovědný politik a později coby západní propagandou vytvářená osobnost, dokázal svými skutečnými činy co je zač. Že je zlodějem, který od samého počátku křičí: chyťte zloděje. Lhal pod standartou pravdy. A kdo lže, ten skutečně podle lidové moudrosti i krade. Já jenom dodávám, že každý zloděj je i potenciálním vrahem, protože může při krádeži zpanikařit. A on Havel je i tím nepřímým vrahem. Na jeho kontě je dokonce více obětí, než na kontě Gottwaldově.

Při oslavách dvacátého výročí studentského pochodu z Albertova na Národní třídu, si Klaus vychytrale udělal oko u Havliánů. Neopomněl ve svém projevu uznat, že pro historii budou události po sedmnáctém listopadu 1989 již navždy spojeny se jménem Václava Havla. Je to hned dvojí vychytralost. Polichotil kamarile, která se neustále snaží plést do politiky a v ní prosazovat především silně proamerické a až xenofobně protiruské tendence, které Klaus naopak vůbec nesdílí. A za druhé si tím vytváří šanci, aby nejen Havlovi nohsledi, ale i ostatní veřejnost pro budoucno jednoznačně uznali, že restaurace kapitalismu u nás musí být spojována pouze s jménem Klause. Co je nesporné, proti tomu je zbytečné se ohrazovat. Dění od 17. 11. 1989 nejméně do zvolení Havla prezidentem ČSSR, má neoddiskutovatelně v hlavní roli Havla. A kdyby splnil alespoň jediné, co tehdy sliboval, stal by se opravdovým velikánem alespoň českých dějin. Kdyby totiž odešel z politiky po volbách v roce 1990 a stal se třeba jenom glosátorem dalších událostí, byl by dodneška oslavován naprostou většinou tehdy i nyní žijících. Svou diletantskou angažovaností víc jak deset let v nejvyšší funkci státu, se u jedněch zesměšňoval, u velké části vzbuzoval nenávist a prakticky od všech, kromě svých fanoušků, se dočkal kritiky. Zatím po odchodu z politiky zdárně oddaluje všeobecné pohrdání a především se neustále stará o viditelnost, aktivně se tak snaží zabránit zapomnění své osoby. Svou činností v roli politika naprosto jednoznačně dokázal, že velikánem nebyl a nebude. I on propadl pouhému a ubožáckému velikášství z moci. V roli prezidenta propadl přesvědčení, že s funkcí získal i rozum. A v tomto bludu setrvává dodnes.

Včerejší vzpomínkový den se nechtěně nesl jedním mottem: My jsme to v listopadu před dvaceti lety mysleli dobře, politici, kteří se dostali k moci, se neměli od koho učit a tak se dopouštěli mnoha chyb, a ti dnešní jsou již jednoznačně faktickými politickými zločinci, ohrožujícími demokracii, svobodu a dokonce i tržní hospodářství. Takový pohled na uplynulých dvacet let je ale ubožáckou iluzí lidí, kteří nežijí životem obyčejných občanů a někteří dokonce ani nikdy tak nežili. Pravdou totiž není ani jedno ze tří tvrzení. Nikdo z těch, kdo se od 17. 11. 1989 angažovali v centru, čili v Praze, nevěděl, co chce, ani ve snech si nedokázal představit, kam všechny změny naše společenství dovedou, jen se nechal vláčet událostmi. Toho později jako první využili neoliberální ekonomové, kteří se pod rozhodujícím vlivem amerických poradců první zorientovali. Pod cizáckým diktátem pak prosadili v naší zemi šokovou metodu přeměny plánované ekonomiky na tržní bez přívlastků. A především také bez diskuse o ní. Svou politickou mocí jakoukoliv debatu o transformaci celého hospodářství znemožnili dokonce i v zákonodárném sboru, nadtož mezi odborníky a ostatní veřejností. Jednostrannost hospodářského převratu pak přinesla do společnosti novou morálku, spíše tedy amorálnost rychlených zbohatlíků se vším, co k tomu patří, včetně hrdelních zločinů. Právě tato klika prakticky znemožnila vznik obstojné demokracie v naší zemi. Pozdější vedoucí politici, tedy ti co zem kočírovali po českém Sarajevu, se už jen marně dodneška snaží něco napravit, což je při životnosti politiků od voleb k volbám prakticky nemožné. Takže shrnuto. Listopadoví rádoby revolucionáři byli naivní, ba spíše diletantští neumětelové. Kamarila ekonomických matadorů pak byla skutečnou gardou revoluční diktatury. Chování obou skupin tak nevytvořilo v zemi předpoklady ani pro demokracii, ani pro svobodu a v žádném případě ne pro lepší život většiny obyvatel. Je zvykem hodnotit politiky podle jediného kriteria. Zda svým následovníkům předávají zem v lepším stavu, než v jakém ji převzali. Hodnoceno co nejobjektivněji: jediné co je lepší, než za nadvlády KSČ je fakt, že současná moc zatím nevězní lidi za názory odporující moci. Ale i to je pouze dočasné, dokud odpůrci moci jsou prokazatelně slabí a především nejednotní.

Jsem hluboce přesvědčen o tom, že většina veřejnosti hodnotí uplynulých dvacet let jinak, než matadoři Sametové revoluce. Mimochodem už sám název oné událostí je přece protimluvem. Moc byla sice převzata skutečně sametově, takže se ani nezdálo, že jde o revoluci. Teprve další vývoj jasně dokázal, že o revoluci skutečně šlo. A dokonce o jednu z nejurputnějších, neboť došlo k největšímu přesunu vlastnění majetku v celých našich dějinách. Jedinou nutnou podmínkou k tomu, aby nějaká událost byla považována za skutečnou revoluci, je totiž vždy a jen právě ten majetkový přesun. Před několika dny Jiří Suchý celé minulé dvacetiletí zhodnotil v geniální zkratce, vyjadřující s vysokou pravděpodobností dominantní pocit většinové veřejnosti z celého uplynulého období. Řekl doslova: &Kapitalismus je mnohem lepší, než socialismus&, ale horší, než jsem si myslel. Já bych v tomto bonmotu pouze přehodil jediné slovo. Přijatelnější by bylo znění: Kapitalismus je lepší, než socialismus&, ale mnohem horší, než jsem si myslel. Jsem v hloubi duše přesvědčen, že takové znění je ještě výstižnějším vyjádřením většinového názoru běžných občanů. Já osobně pak navíc jenom nevidím, že by perspektiva v nastupující třetí dekádě byla optimističtější.