Naše civilizace dosáhla stupně, v němž zahájila pronikání příslušníků svého druhu do prostoru mimo naši rodnou planetu. Od samého počátku je mi poněkud žinantní nazývat tento čin vstupem do vesmíru.

Člověk v mých očích není ničím víc, než jednou z nesčetných forem života. Souhlasím s panem Koukolíkem když tvrdí, že náš mozek je nejsložitějším systémem, který člověk v celém nám známém vesmíru vnímá. Nebo tak nějak jak to řekl.

Když před půl stoletím vrcholila móda spekulací o mimozemských civilizacích, která byla zahájena právě prvními krůčky člověka do meziplanetárního prostoru, tak jsem přečetl poměrně hodně zmíněných spekulujících textů.

Přijal jsem za součást svého přesvědčení pouze několik základních tezí.

Ujasnil jsem si v prvé řadě, co to je vlastně život. Vnímám, že jde o formu materie, která se dovede replikovat.

Za druhé jsem pochopil, co to znamená život věčný. Život jako zmíněná forma materie je  ve vesmíru skutečně věčná, leč to neplatí pro žádného konkrétního jedince.

Za třetí jsem ze dvou předešlých tezí vyvodil, že není život jen na Zeměkouli. Jeho některé formy možná mohou být i v naší sluneční soustavě. Ukazuje se nyní dokonce, že i v meziplanetárním prostoru se mohou nacházet „zlomky“ sice neživé, ale životní formu skládající.

O zmíněné části svého přesvědčení vůbec nepochybuji. Další názory, získané spíše ze spekulačních nauk než z vědeckého poznání, už nepovažuji za bezvýhradné, ale přece za velmi vysoce pravděpodobné.

Při obrovském počtu hvězd a jejich oběžnic, v námi vnímtelném vesmíru, je podle počtu pravděpodobnosti jisté, že jsou v něm formy života poměrně časté. Jiné to je s možností vzniku tak složité struktury, jakou má náš mozek, tedy takové, která dovede reflektovat jak sebe, tak velkou část současného vesmíru.

Při nepředstavitelné a pro člověka prakticky asi nikdy překonatelné rozlehlosti vesmíru, je rovněž vysoce pravděpodobné, že bytosti „vyspělé“ jako my, či dokonce vyspělejší“ se s námi nikdy nesetkali, ani nesetkají. Naše existence je tedy navždycky osamělá.

Ledažeby. Výskyt bytostí srovnatelných s vyspělostí naší, byl ve vesmíru mnohem častější, než vyvozují vždy spíše skeptičtější vědci.

Pak ale na tom nejsme příliš dobře, jestliže eventuální mimozemšťané budou na tom podobně jako my. Pokud, díky svému biologickému kódu, budou v civilizační fázi možné sebedestrukce, pak naše vzájemné setkání bude vysoce rizikové. A to pro obě strany. To mne přivedlo k souhlasu s myšlenkou, že dokud bude naše civilizace ohrožením pro jiné, nikdy se s jinými nesetkáme. Z jednoduchého principu zachování života ve vesmíru. Jak jsem řekl, tato myšlenka vůbec neodpovídá stupni našeho vědeckého poznání. Předpokládá totiž, že každá civilizace, která dospěje do fáze, kdy je schopná opustit svou planetu, nesmí být destruktivní pro život, protože by mohla ohrozit i tu nejvyspělejší, nejdokonalejší, či nejsložitější formu jeho existence v celém univerzu. Autor, od něhož jsem tuto myšlenku přejal, vycházel z předpokladu, že se za ty dlouhé miliardy let existence universa, musela již vytvořit jakási vesmírná civilizace a ta sleduje vývoj bytostí, které dosáhly možnosti opustit kolébku svého zrodu. Těm, které jsou vesmírné civilizaci nebezpečné, těm nedovolí, aby se s jinými setkala.

I kdyby předešlá myšlenka vůbec nebyla pravdivou, jsem toho názoru, že je pro lidstvo vždycky lepší, aby se v rámci procesu sebezdokonalování zbavilo svého biologického a v podstatě sebezničujícího kódu. Udrží si šanci, sice velice malou, na možné setkání s jinými vesmírnými bytostmi. A kdyby i měla lidská civilizace tu smůlu, že se setká se sobě podobnou, pak se z hlediska věčnosti života i jeho vyspělosti ve vesmíru, fakticky nic nestane. Přežije schopnější.

Závěrem mého nazírání na všelidskou, planetární civilizaci si troufám tvrdit, že lidstvo by se mělo rychle zbavit dneska již prokazatelně velice primitivního a při tom nesmírně nákladného válčení. Jinými slovy především se zbavit možnosti sebezničení. Postupně pak „zcivilizovávat“ gen agrese i mem nenávisti k odlišnému. Prospěje sobě tím, že určitě zajistí spokojený život naprosté většině svých jedinců. Navíc si zachová možné a prospěšné setkání s vyšší vesmírnou civilizací, což by bylp pro nás všechny sice málo pravděpodobným, ale obrovským bonusem. Lidstvo by tak překonalo celou svou podstatu a začlenilo by se do vyšší formy existence živých organismů.