NĚMEC JE VŽDYCKY NĚMEC

Napsal jsem již několikrát a naposled 18.4.20 i na tomto blogu, že Hitler nacionalismus, nacismus, rasismus, ba ani antisemitismus nevymyslel. Všechno vyjmenované totiž již delší, či kratší dobu v německém národě existovalo. Některé z vyjmenovaných tendencí, či alespoň nálad, byly v zemi dokonce většinové, třeba vypjatý nacionalismus, zaviněný především ponižující mírovou smlouvou z první světové války. Ta navíc zbídačovala Německo doslova drakonickými reparacemi.  Rovněž nenávist k Židům byla velice rozšířena, jak z náboženských, tak především ze sociálních pocitů.

Hitler byl nejen chorobně ambiciózním člověkem, ale též silně zakomplexovaným svou dlouhodobou neúspěšností. Když aktivisticky vstoupil do politiky, poznal svůj řečnický talent a chopil se šance, kterou mu nabízel. Rychle pochopil, že musí využít většinových nálad a převažujícího vědomí svého národa, aby se stal v jeho očích tím, čím si umínil být. Povýšil svou ambicióznost z choroby až na víru, že je vyvolen a předurčen k dovedení svého národa k světovládě. Při tom samozřejmě musel Němcům vnuknout přesvědčení, že to právě oni jsou národem nadřazeným jiným národům a proto předurčení k nadvládě až světovládě. Znal velice dobře klíma své země a atmosféru rozhodujících národů tehdejší Evropy. Zahrál na tu potřebnou strunu většině obyvatel německého národa. Stal se tak přímo géniem populismu.

Německá veřejnost při Hitlerových projevech až před stotisícovými davy byla doslova fascinována a odměňovala je frenetickými projevy souhlasného nadšení. Desetitisícové šiky pod Hitlerovou tribunou semknutě poslouchající jeho apely, skandující mu v odpověď Heil Hitler byly fascinací jak pro účastníky, tak pro obecenstvo, ale i pro samotného Hitlera. Pompézní parádemarše, ohňové pochody, veřejné pálení knih „zvrhlého obsahu“, obrovské manifestace strany, to vše Hitlera postupně přesvědčovalo, že je svým národem skutečně považován za vyvoleného vůdce. Hitler se za něj sám neprohlásil, to Němci jej za takového uznali.

V Německu té doby nebylo vůbec těžké iniciovat projevy nenávisti k Židům. Jednak to bylo v memech většinové Evropy, ale mnohdy ještě v živé paměti menšiny obyvatel, kteří ještě v sobě nesli povědomí o ne tak dávných pogromech.

Patřím k těm mizejícím současníkům Hitlera, kteří již od začátků vnímání světa zažívali nejen strach rodiny i sousedů z nočních razií gestapa, ale i obavy z bojového zpěvu pochodujících výrostků „Vlajky“, jakési to protektorátní Hitlerovy mládeže. Užil jsem si doslova i děsu z filmových zpravodajství o řvoucím Hitlerovi a šílejících davech pod jeho tribunou. Strach a děs tehdy.

Strach a obavy dneska.

Absolutně totiž nevěřím tomu, že v Německém národě všechno zmíněné vědomí, které vyneslo Hitlera do výšin sebepýchy definitivně zaniklo. A považuji za vyloučené, aby rodinní příslušníci všech těch mrtvých, ať již padli v boji, při bombardování v týlu, či jinak za války zemřeli, definitivně zapomněli na ty, kdo je zabíjeli. Jsem důvodně přesvědčen, že v každém Němci, ve kterém zůstalo národní povědomí, je kdesi v hlubokém skrytu doutnající nenávist ke všem, kdo pokořili jeho národ v poslední velké válce. A i když už třeba někteří z nich netouží po revanši, jistě touží po tom, aby jejich předkové byli očištěni.

Četná osobní zkušenost z mých návštěv NDR mi ukázala, že Němci mého stáří námi i nadále pohrdali a jejich potomci, když měli příležitost, tak nás podceňovali, nebo senám dokonce vysmívali. Pro ty staré jsme byli doslova póvl a pro ty mladší až méněcenní. V Západním Německu byla situace ještě tristnější. Eventuální emigranty z našich zemí nikdy mezi sebe nepřijali.

Co mi z toho všeho rezultuje? Oblíbeným sloganem mnohých českých slouhů současné moci je tvrzení: „Kdo byl jednou komunistou, ten jím zůstane celý život“. Udivuje mne, že to nikdy neříkají o nacistech či hitlerovcích. Protože já jsem hluboce a nezvratně přesvědčen o tom, že to nejen platí mnohem víc pro ně, ale že celá ta dlouhá léta mnoho Němců nosí v sobě nenávist a čeká na příležitost k revanši. A ta šance nebyla nikdy větší než v současnosti.

Příspěvek byl publikován v rubrice Texty a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *