V ten den bylo v Hulíně nevlídně stejně tak, jako je dneska v Českém Těšíně. Ale pro nás, obyvatele toho malého městečka na okraji Hané, to byl po dlouhých letech nejšťastnější den. Pro mne dokonce zlomový, protože já jsem začal chápat okolní svět až za války, takže jiný život jsem si nedovedl představit. Vycházeli jsme ze sklepů v nichž jsme pobývali poslední tři dny a vítali se s těmi unavenými, nevyspalými a vesměs ošuntělými vojáky s ranci na zádech a nějakou tou zbraní na rameni.
Věděli jsme, že Hitler už je mrtvý a Berlín že už padl. Nevěděli jsme sice, že se v Praze bojuje a asi by nás to vůbec nezajímalo. Praha byla daleko, ale my byli konečně jisti, že Němci, to ztělesnění všeho zla a původci našeho několikaletého strachu, už jsou v nenávratnu. O tom jsme byli, po příchodu Ruských vojáků, nezvratně přesvědčeni. Zvláště když jsme viděli, jak jejich kaťuše spěchají na západ. Nám svobodu přinesla Rudá armáda. Konkrétně vojáci Ludvíka Svobody. To mně o několik dnů později, když byla oznámena definitivní německá kapitulace, vozil na trakaři po dvoře sovětský voják a na to nikdy, nikdy nezapomenu. A byl bych rád, kdyby si to zapamatovaly i moje děti, jejich děti i všichni další, kteří by se nikdy nenarodili, kdyby tomu tehdy bylo jinak.
Mám oprávněný strach, že na to zapomenou. V posledních letech se totiž objevují síly, které ohýbají dějiny. Za války vůbec nežili, neprožívali nálady a city jejího konce, leč o ní „zasvěceně“ píší a šíří své výmysly, které už mají jiné podhoubí. Nás, co si ještě na tu dobu pamatujeme už je jenom hrstka a stále rychleji nás ubývá. Proto sledují s hrůzou přípravu na likvidaci našeho národa. Nepovedlo se to tvůrcům tisícileté říše na počátku čtvrté dekády minulého století. Jejich následníci to proto za každou cenu hodlají uskutečnit teď. Pamatujme si to, byli to tehdy Němci, stejní jako dneska. Němec totiž zůstává Němcem, on přece nedokáže zapřít svou matku.
Historik Jaroslav Bašta napsal před několika dny o současných tendencích našich zavilých nepřátel tato jasná a přesná slova, cituji:
„…Pan starosta Novotný se zřejmě dodatečně symbolicky přidal na stranu poražených, tedy nacistické Velkoněmecké říše.
Zapadá to do trendu revize historie, který k nám do České republiky přichází zejména z universit v USA. Poprvé na to upozornila ve své knize Dlouhé stíny předsudků historička Eva Háhnová v roce 2015. Pro toto nové překreslování historie jsou charakteristické hned tři zásadní tendence.
První je snaha odhalit První československou republiku jako nedemokratický stát utlačující menšiny. Druhý krok pak rehabilituje Henleinovce. Američtí historici popírají nedemokratický a nacistický charakter sudetoněmeckého hnutí poukazem na jeho vnitřní pluralitu. Konečně třetí nejnovější trend představuje pokus usvědčit Čechy z podílu na holokaustu. To poprvé zaznělo v roce 2016 od americko-německého historika Wolfa Grunera v knize Pronásledování Židů v Protektorátu Čechy a Morava. Letos v únoru to završila publikace Mezi Prahou a Mikulovem, kterou editovala Kateřina Čapková. V ní americký historik Benjamin Frommer obviňuje český národ a jeho vládu nejen z vrozeného antisemitismu, ale z aktivního podílu na holokaustu, který Češi dokonce iniciovali. Jen na vysvětlení – v roce 1939 odmítla protektorátní vláda v čele s ministerským předsedou generálem Eliášem zavést protižidovské zákony, takže je musel vyhlásit říšský protektor von Neurath po linii německé správy.
Domnívám se, že tu snahu přiřknout Čechům největší zločin v historii lidstva – holokaust, lze vysvětlit nejen sympatiemi k tzv. sudetským Němcům, ale také pomstou. V roce 1945 československá vláda podrobila německou menšinu u nás všem omezením, která za Protektorátu platila dle Norimberských zákonů pro Židy. Němci museli mít označení na oděvu, dostávali bývalé židovské příděly potravin, nesměli chodit ve městě po chodníku, atp. Měl to být trest za německé chování a zločiny během války. Na takové ponížení se těžko zapomíná.
Takže poselství inspirované těmito vzpomínkami, které nám vnucují veřejnoprávní média u příležitosti 75. výročí osvobození Československa nakonec zní přibližně takto: Vy Češi nemáte být na co hrdí. V roce 1938 jste nebojovali, celou válku jste kolaborovali a udávali se navzájem, na holokaustu nesete stejnou vinu jako Němci a po válce jste své německé spoluobčany brutálně vyhnali a tvářili jste se jako vítězové. Sovětský svaz vás neosvobodil, ale okupoval, a jeho role v Druhé světové válce je přeceňována. Prahu přece osvobodili Vlasovci. Následky ruské okupace byly horší než té německé. Dle těchto tezí již víme, jak bude vypadat výuka naší historie dle dějepisu“.
To je konec dlouhé citace, kterou cítím za povinnost si zapsat do svého blogu, který snad někdy budou číst ti, pro které jsem ho celou dobu psal. A apeluji na ně NIKDY NEZAPOMEŇTE!! Jinak zahynete. Definitivně.