Z hlediska světových dějin poslední velké války bylo tak zvané Pražské povstání (dále jenom PP) ubohoučkou epizodičkou, z níž si, jako tak často, pražácká parta mocichtivých kámošů vytvořila legendu o veledůležitém, ba rozhodujícím momentě dějin Československa. Náš národ, díky své bezvýznamnosti, leč o to větším velikášství figurek, které se obvykle bez vlastního hrdinství dorvou k politické moci, má po celou historii zásadní smůlu v tom, že o svých dějinách nikdy nerozhodoval.

Osobně jsem se o PP nikdy nezajímal. Považoval jsem ho vždycky za pouhou šaškárnu, která, zase jako vždycky, stála zbytečně životy mnoha naivních, nevinných a svedených lidí. A pržanští parazité si právě na oněch obětech už tři čtvrtiny století pěstují fámu o jakémsi hrdinství. Podle dokonce prohlašují, že to oni zachránili Prahu před zničením.

Skoro týden po smrti vůdce Třetí říše a dobytí Berlína, jakési Pražské krysy, které s vysokou pravděpodobností měly co zakrývat, vylezly ze svých teplých pelechů a typickým švejkováním si zahráli na hrdiny. Údajně pátého máje tehdejší dědicové Haškova hrdiny začali sabotovat vysílání rozhlasu, tehdy jediné celostátní komunikační platformy.

Nebudu popisovat události oněch čtyř dní zbytečného umírání, ovšem zmíním pouze dvě zásadní poznámky. Maršál Schörner, který velel poslední ucelené bojeschopné části Německé armády, na počátku měl jen jediný záměr. Co nejvíc svých vojáků dovést do Amerického zajetí, aby je uchránil před dlouholetým umíráním na Sibiři. Věděl, že už nic jiného pro Tisíciletou říši nedokáže vykonat. Praha mu mohla být ukradená. Samozřejmě by se pokusil něco poškodit, přesněji jeho vojáci z vlastní iniciativy. On jako vzdělanec k tomu žádný rozkaz nevydal. Navíc coby skutečný vzdělanec dobře věděl, že není všem dnům konec. Což historie jenom potvrzuje.

Údajní pražští odbojáři prý se na konec války připravovali už od počátku roku 1945. Pokud by to byli prozíraví vojáci, tak by za čtyři měsíce činnosti již dávno měli zorganizovánu ochranu nejcennějších památek takovým způsobem, aby je Němci nemohli při ústupu vyhodit do povětří. Jenže veškerý ten, později oslavovaný odboj, s celou slavnou Českou Národní radou, či jak se ten spolek lidiček co spolu mluví jmenoval, byli neschopní a hlavně zbabělí komedianti, tak vylezli z děr, až už bylo všechno dávno rozhodnuto. Je to přece pražácká tradice, která se potvrdila ještě nedávno, tedy konkrétně před třiceti lety. Tehdy rovněž začali velkohubě měnit režim jako poslední ve Varšavské  smlouvě.

PP vzniklo živelně, tedy bez zásluh údajných vůdců odboje. Což způsobilo pár komediantů v rozhlase. Nevím proč mi to připomíná zvrhlou roli současné České televize. Za celé čtyřdenní období se ho samozřejmě nepovedlo centralizovaně řídit. V žádném případě údajné hlavní velitelství nemělo šanci na řízení veškerých bojů. Díky tomu papaláši, především ti političtí, nemohli úspěšně vyjednávat. Živelný ozbrojený boj naopak zavinil, že německé vedení Prahy odmítlo moc předat české straně. Hlavně ale samotné německé vojáky rozlítilo, takže došlo až k hnusným excesům. Němci zahájili mstivé akce nejen na bezbranných lidech, ale i na památkách. Tím došlo k daleko větším škodám, než kdyby jim byl umožněn rychlý úprk z Prahy.

PP tedy vzniklo až když už bylo po všem, jak se lidově říká. Navíc Praze samotné spíše uškodilo, než prospělo. Hlavně ale známá část pražských věčně vládnoucích rodin si o událostech prosadila legendu, díky níž až do dnešních dob nosí aureolu hrdinských osvoboditelů, kteří prý dokonce zachránili Prahu. Holt dějiny píší vítězové. Ovšem i tady především platí starodávná pravdu rabínů. Všechno je jinak.