Patřím k oné, rychle se zmenšující množině lidí, kteří si ještě pamatují bombardování z dob poslední velké války v Evropě, ba dokonce svistot ruských kaťuší, který vyhnal vojáky v šedých uniformách z městečka, v němž jsem žil. Je samozřejmé, že mne z toho důvodu daleko víc, než většinu současníků zajímalo co se, v roce půlkulatého výročí konce války, zase dovím nového o událostech, které jsem prožil.

Již v minulých letech jsem byl kupříkladu z Amerických filmů poučen, že ve druhé světové válce Německo porazila Americká armáda, když jí v tom Rusové nezanedbatelnou měrou pomohli. Byl jsem už rovněž informován, že rudoarmějci se při svém tažení na Německém území dopouštěli nepředstavitelných zločinů, a že jen žen znásilnili asi šest set tisíc. A je samozřejmé, že jsem také už věděl, jak po válce zběsilí Čechové zabíjeli německé starce, ženy a děti při jejich násilném odsunu, který si před tím na vítězných Západních mocnostech vybrečeli.

Mé letošní očekávání nových poznatků o minulosti bylo vysoce naplněno. Především jsem se dověděl, že za vznik té strašné války může stejnou, ne-li vyšší měrou než nacistické Německo, bolševický Sovětský svaz. V té souvislosti neušlo mé pozornosti, že Hitler byl v médiích vždycky vůdcem, zatím co Stalin diktátorem. Což mé ucho, citlivé na jemnosti češtiny, mi opět velmi pomohlo posuzovat zážitky z mého dětství.

Za druhé jsem se dověděl, že Osvětim osvobodila spojenecká vojska. To jsem obzvlášť vysoce ocenil, protože šlo o přiznání, že Rudá armáda skutečně patřila mezi spojence, kteří Německo společně porazili. V té souvislosti mně pak bylo potvrzeno, že to byl staletý antisemitismus Čechů, který jejich území vyčistil od Židů. To jsem se sice již kdysi dočetl z pera zavilých nepřátel Československa, ale nyní jsem se to dověděl od spojence nejdůvěryhodnějšího, konkrétně z knih, které byly vydána v USA. V nich mi k minulým poznatkům ony prameny přidaly, že vlastně jsme se podíleli na holocaustu, ba že možná to byl i náš nápad.

Letos mi bylo rovněž z mnoha míst Evropy potvrzeno, že Sovětský svaz neosvobozoval Evropské země od fašismu a nacismu, leč že to jenom vzpomínaný diktátor obnovoval velikost carského Ruska tím, že okupoval Evropu až po Labe, u jehož břehů se kdysi ruští otrhanci setkali s udatnými voji spojenců.

Jelikož jsem prožil konec války daleko od Prahy, tak mne letos její současní velikáši lehce přesvědčili, že naše matička se vlastně osvobodila sama, se znatelnou pomocí vlasovců a že ten zločinec Koněv se svými ešelony si přijel k hotovému. Takže už tehdy vhodným PR byla z něj vytvořena figurka legendárního osvoboditele. Sice jsem o tom také kdysi něco málo zaslechl ze šeptu nositelů jediné pravdy, ale nyní to bylo konstatováno nad vší pochybnost činy mluvčích jediné pravdy.

Přiznám se, že jsem si nezapisoval všechny nové poznatky, kterými veřejnost oblažovali „moderní“ historici. Ne, že bych snad netoužil po poznání, ale prostě proto, že oni samotní několikrát inzerovali, že pod obrovskou tíhou nových dokumentů budou muset přepsat dějiny dvacátého století. Takže stejně ty kusé informace, o kterých i já tady píši, jednou dostanou ucelený a komplexní výraz.

Jsem již dost starý a zkušený, abych si byl vědom několika vědomostí o dějinách. Za prvé jsem nezvratně přesvědčen, že minulost nelze změnit. Lze ji jen různě interpretovat. Také souhlasím s těmi, kdo tvrdí, že minulost nelze nikdy vyčerpávajícím způsobem popsat, protože to by ji bylo nutné celou znova prožít, ovšem především pouze a jenom se znalostmi jejich tehdejších aktérů.  Víc jak půl století se rovněž přikláním k názoru, že celá ta slavná nauka nazývaná historiografie, čti, dějepis, je pouze takovou interpretací minulosti, jakou ji pro své zájmy potřebuje její tvůrce, či přesněji ti, co si ho platí.

S vysokou pravděpodobností bych vůbec nepsal tento text, protože si jsem jist, že každý moudrý člověk ví všechno to, co v něm píši dokonce daleko lépe. Na druhé straně rovněž vím, že ty, kdo mají jiné přesvědčení, tento kratičký článeček vůbec ani neosloví, nadtož aby je přesvědčil.

Napsal jsem jej především proto, že mne silně, tedy víc než je třeba, zaujalo tvrzení pracovníka jednoho našeho ústavu, který má „poslaneckou licenci“ na tvorbu moderních dějin. V posledních dnech, kdy jsme si připomínali konec druhé světové války totiž napsal že, cituji: „Existují tisíce dokumentů dokazujících spolupráci Sovětského svazu a nacistického Německa“. Jelikož předpokládám, že se už nedožiji publikování té haldy dokumentů, tak píši následující tři odstavce.

Uvedené interpretace dějin má jednu zásadní chybu. Neexistují tisíce, leč desetitisíce dokumentů o spolupráci Sovětského svazu a Německa. A nejenom to. Je nesporně dokázáno, že bez Německa, konkrétně císařského generálního štábu v první světové válce, by Sovětský svaz vůbec, ale nikdy ani nevznikl.

Německo navíc, po zdrcující porážce v první velké válce Evropy dvacátého století, pak nemělo sil k tomu, aby se zapletlo do občanské války v Ruské revoluci na straně nepřátel bolševiků. Takže když ti boje občanské války vyhráli, obrátili se na tehdy technologicky velmi vyspělou a fakticky jedinou zemi, jež se přímo zasloužila na vzniku SSSR, aby její technici bolševickému Rusku vybudovali nejen průmysl, ale dokonce i armádu. A o tom existuje nepochybně ona spousta dokumentů.

Sovětský svat se ještě snažil odvrátit útok nacistů na svou zem, ale dokumenty o tom už nelze hodnotit jako důkazy o spolupráci. Pokud třeba Mnichovskou dohodu nechceme hodnotit jako spolupráci Britů a Francouzů s vůdcem Tisícileté říše. A od napadení SSSR už asi těžko i ti největší géniové mezi našimi „moderními historiky“ najdou důkaz o spolupráci obou vlád. Čili tvrdit, že existují dokumenty o spolupráci nacistického Německa se Sovětským svazem je tvrzení naprosto neodpovídající té době. Řečeno kulantně. V dějepisectví totiž nemohou existovat lživé výroky. Jsou jen a pouze tvrzení, která určité dokumenty zdůrazňuji, a jiné zamlčují.

Kolem historie druhé světové války vznikla letos v české kotlinečce a já si myslím že pouze v Praze, doslova hysterie. Jsou odborníci, kteří v ní vidí záměrné rozdmýchávání nepřátelství k Rusku, které má v budoucnu i z našich občanů udělat jakýsi kanonefutr v nové válce s Ruskem. Lidé jiného přesvědčení zase v hysterii indikují snahy českých slouhů Německých zájmů, dostat naši zemičku definitivně do stáda velkoněmecké budoucnosti. Platí samozřejmě obojí. Ovšem pod trendem klimatických změn vidím další důvod. Světovládci mají zájem s definitivní platností skončit už jednou pro vždy s českou nadvládou nad střechou Evropy, i když třeba jen té kontinentální. Konec konců i móda globalizace přinese tento kolaterální výsledek – zánik našeho národa.