HNILOBNÝ ZÁPACH SE LINE OD ÚSTAVNÍHO SOUDU

Dne 23. 4. 20 městský soud v Praze zrušil čtyři nařízení ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha. Podle soudu ministerstvo nemělo zakazovat volný pohyb a maloobchod. Soud dále rozhodl, že opatření omezující volný pohyb a maloobchod má skončit 27. dubna. Soud shledal, že za situace, kdy je vyhlášen nouzový stav, může omezit základní práva a svobody v natolik masivní míře pouze vláda, a to svým unesením vydaným na základě krizového zákona, nechal se slyšet soudce. Nečetl jsem celé rozhodnutí soudu, ale pokud je v něm neurčitá a tedy nedefinovaná formulace vyjádřená slovy, cituji: „…v natolik masivní míře…“, konec citace, tak je jasné, co bude následovat.

Jak je v naší zemi už ve skutečnosti folklórem, výkonná moc se rozběsnila a naopak příslušníci soudní moci rozvinuli celý vějíř svých „odborně“ fundovaných názorů. Pokud ministerstvo zdravotnictví podá k Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost, tak se nejméně do doby existence této vlády bude docela dobře živit několik právnických odborníků nad bojem o slovník mocenské češtiny.

Soudce Štěpán Výborný dal vládě čas do pondělí 27. dubna, aby mohla na zrušení zareagovat a provést opatření tak, aby to odpovídalo i po právní stránce. Té větě pak vůbec nerozumím. Novináři ve své zabedněnosti se vůbec nezeptali na to podstatné. Od 23. 4. až do případného rozhodnutí vlády jsou zmíněná opatření ministra zdravotnictví neplatná, nebo platí?!!

Osobně jsem toho náhledu, že stát, v němž může kdejaký okresní soudce zrušit nařízení člena vlády, se nemůže vydávat za stát s demokratickou vládou. V naší zemičce je 86 okresních soudů. Nemám chuť nyní zjišťovat, kolik je to celkem soudců. Řekněme, že je jich jenom tisíc. Pak je to tisíc osob, které mohou zrušovat kterékoliv rozhodnutí člena vlády. Jestli takový systém někdo vydává za demokracii, tak to v praxi znamená, že podporuje existenci další formy bojkotu řízení státu. V době nouzového stavu to dokonce považuji za trestný čin ohrožení bezpečnosti občanů.

Je samozřejmé, že i vláda musí mít nad sebou kontrolu. Na což ale, podle mne, plně dostačuje parlament, zvláště když je nadbytečně zdvojený, čti dvoukomorový. Maximálně by, pro výjimečné případy přesně definované samozřejmě zákonem, který nestrpí víceznačné výklady, mohl být vůči rozhodnutí člena vlády pravomocný Nejvyšší správní soud, ale ne kdejaký „provinční úředníček“.

Vrcholem soudcovské arogance je v mých očích zrůdná zvyklost, podle níž mají soudy kompetenci zrušit nějaké rozhodnutí výkonné moci. Je to hnilobná nákaza, která se šíří už z praxe Ústavního soudu. Fakt, že je tato možnost zakotvena dokonce v Ústavě ČR má původ ve vzniku ustanovení samotné Ústavy, kterou si kodifikovali soudci ve svém, já tvrdím patologicky zvrhlém, mocenském zájmu. Získali tak šanci zrušit jakékoliv rozhodnutí výkonné moci od Parlamentu po Radu každé obce, ba i dalších orgánů moci. Pro takový stav je označující termín soudcokracie, příliš kulantní. Já v tom vidím jednoznačně diktaturu soudcovské mafie. Zdůrazňuji že soudcovské, a ne soudní, protože i ve zmíněném případu jde jen a jenom o osobní averzi, plynoucí z politického přesvědčení a ne institučním sporem.

Za vrchol absurdnosti praxe zrušování aktů výkonné moci považuji, mimo jiné, skutečnosti, že kupříkladu i reálně neústavní, ba až protiústavní rozhodnutí instituce výkonné moci je platné, realizované, postihuje veřejnost třeba i několik let, dokud se nenajde koumák, který se proti němu nerozhodne protestovat. Pak najednou, rozhodnutím soudce, neplatí. A co všichni ti chudáci postižení jeho platností po celou dlouhou dobu?!! Z této absurdity mi vyplývá jeden závěr. Soud může jen a pouze upozornit patřičnou instituci na nesoulad se zákonem a je zase jen a jenom na ní, jak na to bude reagovat. Ona totiž může kupříkladu změnit zákon.

Především to platí pro vztah Parlamentu a Ústavního soudu. Rychetský a spol. jsou přesvědčeni, že mají doslova božské právo vlastnění jediné pravdy. Jenže pokud nějaký zákon uznají za protiústavní, nemohou ho zrušit, pouze na to upozornit a Parlament může dokonce změnit i Ústavu. Jen takový právní řád je v mém myšlení důkazem demokratického právního státu, který si nezaslouží nést nějaká dehonostující, až hanlivá přízviska.

Příspěvek byl publikován v rubrice Texty a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *