Podle posledního průzkumu veřejného mínění, prováděného pravidelně agenturou CVVM, se vláda neumětelského Nečase těší spokojenosti 16ti procent občanů a jen 12% je spokojeno s osobami ministrů. Nevím, jestli to není také proto, že nejeden z nich veřejnosti řekl, že se máme dobře, či že si žijeme nad poměry a že se proto budeme muset uskrovnit. Není sice jasné, kdo si žil nad poměry, leč o to víc je jasnější, že budeme donuceni se uskrovňovat. Lidově řečeno, že dobře už bylo. Což je jedinou pravdou, kterou vláda za celou dobu svého fungování veřejnosti sdělila. A dobře ví proč. Přece už před volbami nás varovala před osudem Řecka. A to ještě tehdy nevěděla, že kupříkladu jeho technokratická vláda, tedy demokraticky nikým nezvolená, schválila v lednu doslova fantasmagorický zákon. Snížila totiž všechny platy, což by nebylo nic divného, jenže se zpětnou platností od listopadu 2011. Takže za leden víc jak šedesát tisíc dělníků nedostalo mzdu a někteří svým zaměstnavatelům dokonce ještě dluží. V novořeči globálních vládců tento jev už má dokonce i svůj název, říká se mu negativní mzda. Krásná ilustrace toho, že vítěz nejen bere vše, ale doslova může všechno. Konec studené války, se pomalu, ale jistě mění na totalitní nadvládu globálních finančních oligarchů, kteří získali doslova božský atribut všemohoucnosti, přesněji všehoschopnosti.

Co bylo ukradeno, musí být vráceno, stalo se doslova antihusitským a hlavně antikomunistickým heslem politického boje předního polistopadového politika Lidovecké strany, trpícího napoleonským komplexem. Byl to fakticky jeho jediný přínos do popřevratové politiky, kromě toho, že včas umřel. Kdyby se mu to totiž nepodařilo, tak by byl dneska zašpiněn skandály jako většina politiků, kteří se podíleli na polistopadové moci. Kdo tomu nevěří, ať si ráčí vzpomenout, jak ve funkci ministra zemědělství vytvořil na každém tehdejším okrese tak zvané zemědělské správy, které fungovaly zároveň jako stranické sekretariáty, samozřejmě že za státní peníze. Mr. de Lux, coby generalissimus bitvy o majetek římskokatolické církve tedy znárodnění církevního majetku označil za krádež. Byla to vskutku podivná krádež, doslova podle vzoru všech lidových zbojníků, kteří nejbohatším brali a nejchudším dávali. Aby se KSČ nemusela zdržovat hledáním oněch nejchudších, dala fakticky majetky církví k dispozici všem, především jednotlivým obcím. S odkazem na znalosti historie lze odpovědně tvrdit, že KSČ odebrala církvi to, co ona naloupila za jedno a půl tisíciletí. Tato krádež, jak znárodnění pořád označují současní, ideologií zpití mocipáni, byla ve skutečnosti pouhou malilinkatou nápravou křivd, utrpení, zmařených životů a krvavých loupeží, které jako nesmazatelná špína lpí na veškerém tom zlatě a majestát kostelů, katedrál, biskupských paláců, ba dokonce na každé monstranci. Krádež nařízená KSČ, napravovala všechny ty vražedné loupeže, vedle nichž dneska získávané špinavé peníze jsou docela milým, ale určitě přijatelnějším způsobem bohatnutí. Současné restituce údajně napravují krádež, v mých očích doslova rehabilitují, ba doslova resuscitují loupeže. Považuji proto tento akt za nejzločinnější součást globální individualistické kontrarevoluce.

Včera jsem napsal, že restituce majetku římskokatolické církve je naprosto bez výjimek protiústavním aktem. Totéž platí o restitucích majetku šlechtických rodů, snad s výjimkou mladých rodů, které neshromažďovaly majetek v době nevolnické. Stojí za zamyšlení, jak je to s restitucemi majetku ostatních občanských skupin, kupříkladu bývalých továrníků a jejich obslužné inteligence. Až do první světové války byl veškerý majetek této sociální vrstvy získáván rovněž hrubým porušováním občanských svobod a mnohdy i základních lidských práv. Jsem přesvědčen, že by nějaký Ústav pro studium minulosti poměrně snadno získal informace o metodách akumulace majetku jednotlivých podnikatelských rodin v dobách od roku 1918 do roku 1948, na jejichž základě se pak mohlo přistoupit k určité náhradě škod, které na jejich majetku způsobila KSČ. O nic takového ale nebyl absolutně žádný zájem. Dokonce nikdo ani nenavrhl zjhišťovat, zda majetek určité soukromé osobě vůbec patřil, zda kupříkladu nebyl zatížen tak vysokou hypotékou či jinými pohledávkami, že patřil třeba bance, či jiné finanční instituci. Troufám si tvrdit, že žádný majetek získaný do roku 1948 nebyl bez poskvrny, čili dotyčný jej nezískal jinak, než větším, či menším porušováním lidskosti. Akt znárodňování, uskutečněný po druhé světové válce, ať už ho prováděl kdokoliv, byl fakticky nápravou staletých křivd páchaných na nejprostších lidech. Restituce pod tímto zorným úhlem nejsou pak ničím jiným, než revanší, ubohou pomstou a především počátkem nového, plošného porušování lidských práv a mnohdy i občanských svobod.

Texty minulého týdne a dvou prvních dnů týdne tohoto, byly motivovány studií, zveřejněnou na webu: http://dolezite.sk/Cirkevne_bohatstvo_su_krvave_peniaze_162.html#ixzz1mx3Yygbi . Na něm je uvedeno několik desítek prací, ze kterých studie čerpala. Přiznávám se k tomu, že jsem si neověřoval jedinou informaci, která je ve studii publikována. Bral jsem ji totiž celou pouze jako ilustraci svého celoživotního přesvědčení, vytvořeného na základě osobních zkušeností s římskokatolickou církví. Od prvních úvah o církevních restitucích jsem tvrdil a mnohokrát veřejně řekl i napsal, že restituce jsou protiústavní. Součástí naší Ústavy je totiž i Listina základních práv a svobod, která kodifikuje celou soustavu lidských práv a občanských svobod. Majetek římskokatolické církve i majetek šlechty byl získán pregnantním porušováním lidských práv, protože má původ v nevolnictví a v dobách kdy církev byla součástí absolutní moci nad všemi lidmi. Návratem takového majetku potomkům šlechtických rodů a církevním institucím náš právní řád nejen de jure, ale de facto uznává porušování lidských práv jako metodu získávání majetku. Neváhám tvrdit, že církev a mnohé šlechtické rody jsou v dnešním slova smyslu instituce zločinné a politický režim, který tvořily, byl zločinem proti lidským právům, ne jenom zločinem vůči občanským svobodám. Jmenovaná církev i šlechtické rody byly po celá staletí součástí totalitní moci a jen a jenom díky ní získaly nepředstavitelné majetky. Restituce jsou v konečném důsledku tedy zločinem proti lidskosti, ba až zločinem genocidy.

Jestliže většinu zlata, stříbra a drahokamů získala církev zločinem genocidy, pak dalšího zkrvaveného majetku dosáhla zločiny ještě hnusnějšími, motivovanými fanatismem inkvizice, který vyvrcholil upalováním čarodějnic. Nikdy jindy v dějinách se katolická církev nezaprodala samému Satanovi tak strašně, jako v té době. Vraždění věřících bylo vůbec nejhanebnějším způsobem, jímž církev získávala majetek. V té době se dokonce Evropou šířilo rčení, chceš-li co nejrychleji zbohatnout, upaluj čarodějnice. Již v roce 380 byli jinak věřící, čili kacíři vyobcovávání z církve a zbavováni majetku. Ještě před vznikem inkvizice kupříkladu papež Alexander III. na koncilu v Tours roku 1163 přikázal biskupům, aby majetek kacířů byl vždycky zabaven. První inkvizice, tak zvaně biskupská, byla ustavena papežem Luciem III. prakticky ihned potom, konkrétně r. 1184. Tato metoda se v běhu času stále zdokonalovala, až nakonec z nařízení papeže vznikla papežská inkvizice (r.1215) a vydáním buly Summis desiderantes affectibus z roku 1484 papežem Inocencem VIII. pak byly kodifikovány čarodějnické procesy. Pikantní na věci je, že ještě papež Řehoř VII. v 11. století zakázal dánskému králi Haraldovi uskutečnění čarodějnického procesu s ženami, které údajně svými kouzly zavinily úděsné sucho. Názor o ďábelskosti čarodějnic začala ovládat katolickou církev teprve po křižáckých válkách. Upalování čarodějnic bylo doslova vyvrcholením perverze, ba až sexuální zvrhlosti některých inkvizičních vyšetřovatelů. Ovšem nejhnusnější bylo celkové chování světské a církevní moci nejen k čarodějnicím, ale ke všem kacířům. Za kacíře mohl být obviněn prakticky každý, kdo se znelíbil mocným. Již při obvinění mu byl odebrán majetek, rodině nezůstalo mnohdy vůbec nic a zemřela třeba hlady. Z toho logického důvodu musel být každý odsouzený nakonec shledán vinným. K čemuž se užívalo těch nejkrutějších metod mučení. Na tomto místě si dovolím připomenout jinou zvrácenost v získávání majetku. Obviněný nejenže se nemohl nějak vyplatit z trestu, ale dokonce musel zaplatit náklady svého mučení. V Darmstadtu k tomu existoval dokonce ceník. Z něho pro příklad cituji jen dvě položky: natahování na skřipci stálo 8 kr., uřezání uší a nosu po 5.kr. Pro rozdělení majetku mezi církev a světskou moc existovala v každé zemi pravidla. Ale i přesto po skončení procesu se pak církev a světská moc o něj přetahovaly, mnohdy i celá desetiletí. Snad nejodpornější bylo, že i zemřelý člověk mohl být prohlášen za kacíře a jeho majetek zabaven, takže mohl být každý nepohodlný člověk zruinován obviněním svých mrtvých předků. Promlčecí dobu církev stanovila na sto let. Nevím, která kultura si vypracovala tak systematicky dokonalý způsob obohacování svých mocných. Vím zato jediné; majetek svaté říše římskokatolické, byl získán těmi nejhnusnějšími zločiny v dějinách lidstva.

Katolická církev je vlastníkem největšího množství zlata na světě. Jak jsem se zmínil, Vatikán má druhé největší zásoby měnového zlata. Ale daleko nejvíc zlata, stříbra a drahokamů je součástí liturgických předmětů, relikviářů, oltářů, výzdoby chrámů a paláců a samozřejmě uměleckých artefaktů od hodin po různé umělecké skvosty. Naprostá většina všeho toho zlata je z Nového světa. Mexiko, Peru a další země toho kontinentu obývaly po tisíciletí kultury, které nepovažovaly zlato za měřítko všech hodnost, jako Abendalnská kultura. Pro pokolumbovské dobyvatele, ale i pro samotného Kolumba bylo ale zlato základní komoditou, kterou v regionu loupili. Kvůli tomu vyvraždili devadesát procent všeho obyvatelstva kontinentu. Před rokem 1500 žilo kupříkladu na území současného Mexika asi 25 milionů Indiánů. O sto let později už jen milion. Pochybuji, že se někdy podaří alespoň odhadnout, kolik církev získala zlata z genocidy celého kontinentu. Sám Kolumbus věnoval ze svých cest katedrále v Sevile kolem dvaceti tun zlata, ze kterého je mimo jiné její oltář a to nezmiňuji Toledo, které má ze stejného daru zlatou sochu vysokou tři metry. Nelze se vymlouvat, že loupili žoldnéři. Byli doprovázeni kněžími a misionáři, kteří činy zločinců nejen posvěcovali, ale k nim nabádali. Jak vypadala tažení za zlatem, popisuje kronikář mimo jiné slovy. Indiáni byli ve výpravách vedeni svázaní v řetězech a sloužili jako potrava pro psy. Jen jediná výprava do dnešního Peru naloupila tolik zlatých předmětů, že je řemeslníci tavili celý měsíc. Kronikář jejich cenu vyjádřil v ceně 1,326.539 zlatých pesos. Zatímco prostí lidé v Evropě té doby žili v nepředstavitelné bídě, trpěli hladem a bez pomoci v nemocích, církev bezuzdně vraždila a loupila. Byla v tom dokonce horlivější, než světská moc. Kupříkladu papež Alexander VI. měl pod kontrolou jakési lovecké lístky na zabíjení Indiánů. A to nebyly jediné krvavé peníze, které vytvořily bohatství církve svaté.

Zastánci církve zásadně odmítají tvrzení, že náboženství je ideologií. Patřím naopak k těm, kdo náboženství považují dokonce za prazáklad ideologií. Ale i kdyby náboženství nebylo ideologií, ale čímkoliv jiným, jeho pravidla jsou vždy soustavou, kterou věřící musí jako dogma své víry dodržovat, nebo alespoň využívat. Katolické náboženství od samého počátku má ve své dogmatice učení o odpouštění hříchů. Na tomto místě nehodlám se zajímat o to, co je to vlastně hřích, takže proto je toto slovo v uvozovkách. Zajímá mne pouze mechanismus odpouštění, který z původně Ježíšova učení zdegeneroval v jednu z nejhnusnějších metod nabývání majetku. O tom víme my Češi hodně, protože nás v tom směru vyškolil Hus a Žižkovo hnutí. Přesto si dovolím připomenout některá méně známá fakta. Zvrhlou odpustkovou praxi zahájil papež Sixtus VI., který v roce 1467 rozhodl, že lze platit odpustky i za duše trpící v pekelném ohni. Kněží tak brali poplatky za zesnulé, aby je uchránili pekla. Místo pouti do Říma, jež poutníkovi zajišťovala úplné odpustky, stačilo od té doby zaplatit jednu třetinu nákladů na cestu papežova legáta do místa bydliště kajícníka. Zádušní mše za tučný peníz jsou známy v praxi římskokatolické církve dodneška. Nemám v úmyslu popisovat všechny metody poskytování odpustků, které lze najít v literatuře, na kterou upozorním na konci celé této série. Jen uvedu, že podle Corvina (1990) bylo odhadnuto, že odpustková politika přinesla Vatikánu za šest set let majetek ve výši miliardy dukátů. Nejhnusnější ovšem bylo, když papežové vyhlašovali mnohaleté odpustky za zabíjení, čti za účast ve válce proti nevěřícím, od muslimů, po kacíře, včetně těch českých. Jak je vidět, současní islámští fanatici se mají od koho učit. Nejhorší ovšem na celé té zpozdilé praxi je, že v jisté míře trvá dodneška. Vatikán na ni měl ještě v roce 1990 dokonce ceník. Za osobní požehnání od papeže se platilo pět tisíc marek. Za povýšení do knížecího stavu pak dva a půl milionu. Jako pikantnost uvádím, že se církvi platilo i za svatořečení. Jen za pontifikátu Jana Pavla II. za 464 svatořečení obdržela Vatikánská pokladna 116 milionů Eur. Amen.

Církev jako prvá fakticky zaváděla nevolnictví, což bylo otroctvím zvláštního druhu. Provozovala systém poddaných už od čtvrtého století. Postavení nevolníků se příliš nelišilo od otroků. Naopak, bylo pro ně v mnoha případech nevýhodnější. Pán kupříkladu se nemusel starat o jejich zdraví, ba dokonce ani jejich přežití při hladomorech a jiných katastrofách. Na druhé straně nesměli opustit panství kláštera, či biskupa, byli šikanováni a obvykle za půdu museli nejen robotovat, ale platit lichvářské úroky. Rodiče proto často své děti prodávali, chlapce do otroctví, dívky do nevěstinců. Majetky klášterů byly mnohdy i na dnešní poměry nepředstavitelné. Jen pro zajímavost, kupříkladu klášter ve Fuldě vlastnil 15 tisíc velkostatků a jiný v St. Gallenu dva tisíce poddaných. Jestliže církevní parazité dneska hovoří o tom, kolik svatá církev získala odkazy a dědictvím, pak vědomě zamlčuje, kolik takových případů bylo čistokrevným podvodem a kolik bylo dosaženo kupříkladu psychickým nátlakem na umírající, či sliby uzdravení jejich blízkých. Nejčastější metodou podvodného získávaní majetku bohatých byla ale forma nalezení v archivu listin, které obsahovaly majetkové odkazy. Tyto listiny ovšem byly falešné. Kupříkladu Mnich Gueron na smrtelné posteli přiznal, že pro kláštery a kostely takových listin po celé Francii vyrobil stovky. Vrcholem tohoto způsobu bylo, když papež Štěpán II. v roce 757 vyhlásil, že byl objeven list, jímž císař Konstantin odkázal papežům celý západní svět starověkého Říma. Což bylo založeno na legendě, že císař Konstantin byl tehdejším papežem Silvestrem I. údajně vyléčen z lepry a ten mu z vděčnosti takový úpis věnoval. V prvé fázi vzdělaní pochybovači o pravosti listiny byli popravováni, což trvalo až do roku 1440, kdy pravost listiny vyvrátil teprve sám papežský sekretář Laurentius Valla. Přesto kvůli odporu proti tomu podvrhu byl popraven ještě v roce 1458 Friedrich Reiser ve Štrasburgu.

Vatikán vlastní kupříkladu v Německu skoro milion hektarů půdy, v Itálii půl milionu, v Portugalsku a Argentině celou pětinu veškerých polností. V Británii sice jen asi sto tisíc, ale v USA víc jak milion hektarů. A to je jen orná půda, lesy a ostatní se do toho nezapočetly. Mnohem větší, doslova obrovské majetky má papežský stát v nemovitostech. To již nejsou jednotlivé nemovitosti, ale dá se mluvit o celých čtvrtích, ba městečkách. V samotném Římě mu patří celá třetina budov, vesměs starých paláců, prakticky je to polovina starého města. Ve Veroně kupříkladu dokonce polovina celého města. Celkově se odhaduje majetek nemovitostí na 160 bilionů eur, což je naprosto nepředstavitelná suma. Nejhnusnější ovšem je, jakými způsoby Vatikán mnohé nemovitosti získal. Tisk jmenuje některé příklady, kdy po jejich zakoupení byli lidé doslova vyhozeni na ulici, ačkoliv jim Vatikánská banka slíbila docela něco jiného. Ovšem ta se chová tak, jak je pro Vatikán tisíciletou tradicí. O čemž něco zase příště.

Zatímco na Ministerstvu zlodějů studují možnost zmrazení či dokonce snižování penzí, vláda rozhazovačné odpovědnosti schválila mnohaleté cpaní peněz do katolických slamníků. Majetek katolické církve, ať je v kterékoliv zemi, je fakticky majetkem papežského státu Vatikán. Ten má kupříkladu druhé největší zásoby zlata na světě, po USA. Obchoduje s akciemi, především na Wall Street. Odhaduje se, že v akciích a jiných kapitálových účastech, má dneska majetek kolem sta miliard eur. Církev je dokonce spoluvlastníkem průmyslových podniků, jako kupříkladu Fiatu. Vatikán je obrovským hospodářským komplexem, angažujícím se v obchodě s nemovitostmi, výrobě umělých hmot, oceli, cementu, elektroniky, potravin, stavebnictví. Patří mu v Itálii kupříkladu firma Italgas, která má filiálky v 36 městech země. Vlastní nejvlivnější Italské banky a 180 kreditních institucí v zemi operuje z jedné třetiny penězi Vatikánu. Tento celosvětový chudák jak je vidět velice nutně potřebuje peníze i od našich plátců daní. Tento týden na svůj blog vyvěsím o církvi svaté ještě další informace z časopisu OGGI.