Co bylo ukradeno, musí být vráceno, stalo se doslova antihusitským a hlavně antikomunistickým heslem politického boje předního polistopadového politika Lidovecké strany, trpícího napoleonským komplexem. Byl to fakticky jeho jediný přínos do popřevratové politiky, kromě toho, že včas umřel. Kdyby se mu to totiž nepodařilo, tak by byl dneska zašpiněn skandály jako většina politiků, kteří se podíleli na polistopadové moci. Kdo tomu nevěří, ať si ráčí vzpomenout, jak ve funkci ministra zemědělství vytvořil na každém tehdejším okrese tak zvané zemědělské správy, které fungovaly zároveň jako stranické sekretariáty, samozřejmě že za státní peníze. Mr. de Lux, coby generalissimus bitvy o majetek římskokatolické církve tedy znárodnění církevního majetku označil za krádež. Byla to vskutku podivná krádež, doslova podle vzoru všech lidových zbojníků, kteří nejbohatším brali a nejchudším dávali. Aby se KSČ nemusela zdržovat hledáním oněch nejchudších, dala fakticky majetky církví k dispozici všem, především jednotlivým obcím. S odkazem na znalosti historie lze odpovědně tvrdit, že KSČ odebrala církvi to, co ona naloupila za jedno a půl tisíciletí. Tato krádež, jak znárodnění pořád označují současní, ideologií zpití mocipáni, byla ve skutečnosti pouhou malilinkatou nápravou křivd, utrpení, zmařených životů a krvavých loupeží, které jako nesmazatelná špína lpí na veškerém tom zlatě a majestát kostelů, katedrál, biskupských paláců, ba dokonce na každé monstranci. Krádež nařízená KSČ, napravovala všechny ty vražedné loupeže, vedle nichž dneska získávané špinavé peníze jsou docela milým, ale určitě přijatelnějším způsobem bohatnutí. Současné restituce údajně napravují krádež, v mých očích doslova rehabilitují, ba doslova resuscitují loupeže. Považuji proto tento akt za nejzločinnější součást globální individualistické kontrarevoluce.