Mladí potřebují radost a lásku, dospělí práci a přátelství, staří mír a pokoj.

Konfucius

V Konfuciově učení má stáří výjimečné postavení a je vnímáno jako vrchol lidského zrání, období klidu, moudrosti, zasloužené úcty a především svobody v souladu s řádem. Klid „zbraní“, vnitřní vyrovnanost a a pocit osvobození jsou nejvyššími hodnotami seniora vůbec.

Proces stárnutí je souborem praktik, jimiž se jedinec přizpůsobuje největším, ba až zásadním změnám ve svém životě, čili rozpadávání stavů a hlavně vztahů, které ho provázely po celý aktivní život. V onom si totiž každý buduje svou identitu na vztazích, kariéře, úspěšnosti a dalších vnějších aspektech života, které ale ve stáří mizí.  Pokojné stárnutí musí být pak procesem, v němž si senior zachovává podstatu své bytosti. Musí se při tom vyrovnat s tím že tělo vnucuje svá vlastní pravidla, přátelé mizí, partner citově vyprahne, povolání skončilo a člověk zůstává sám, což jej připravuje na konečný stav – smrt, kterou každý prožívá jen a pouze sám. Při sebevětší péči každý člověk za všech okolností odchází z tohoto světa sám, i když ne vždy osamocen.

Konfucius zdůrazňoval, že na stáří se musí člověk připravovat dlouho předem. Do stáří by si měl každý vybudovat vnitřní autonomii, čili schopnost nacházet smysl života a hodnoty v sobě samém, nezávislé na vnějších okolnostech. Objevit svobodu, která je v nás a je po celý život omezována vnějšími faktory. Stáří se potom nemusí stát ztroskotáním, ale osvobozením.

Ve stáří pak nedopustit existencionální úpadek rozšířením osobní svobody. Existencionální rozkvět je totiž možný i ve stáří. Je nutné ovšem najít jediného morálního soudce, tedy celoživotně vybudované vlastní mravní svědomí.

Konfucius deklaroval čtyři pilíře reálného pokojného stáří

První: Vypracovat si schopnost být sám bez prožívání samoty jako bědné osamělosti.

Druhý: Dodržovat řád v každodenním životě jako základ vnitřního řádu.

Třetí: Dokázat být lhostejný vůči cizím soudům své osoby až po jednání podle svých zásad, i když celý svět s tím nesouhlasí.

Čtvrtý a nejdůležitější: Věrnost sobě samému. Žít svobodně v souladu s řádem: Jak člověk stárne a kultivuje svou osobnost, morální pravidla se pro něj stávají přirozeností. V pozdním věku již senior nemusí s ničím bojovat ani se přemáhat; jeho vnitřní touhy jsou v dokonalém souladu s vesmírným a společenským řádem, což přináší hluboký vnitřní klid.

V aktivním věku tyto čtyři pilíře poznat, pochopit, a ve stáří je umět uplatňovat. To je Konfuciovo dědictví. On sám ve svých Hovorech shrnul svůj životní vývoj slovy: „V patnácti letech jsem se oddal studiu, ve třiceti jsem pevně stál, ve čtyřiceti jsem neměl pochybností, v padesáti jsem poznal vůli Nebes, v šedesáti bylo mé ucho poddajné a v sedmdesáti mohu následovat touhy svého srdce, aniž bych překročil pravidla“.

Pokojné stáří je podle něj odměnou za celoživotní mravní úsilí a správné plnění povinností.