Jestliže většinu zlata, stříbra a drahokamů získala církev zločinem genocidy, pak dalšího zkrvaveného majetku dosáhla zločiny ještě hnusnějšími, motivovanými fanatismem inkvizice, který vyvrcholil upalováním čarodějnic. Nikdy jindy v dějinách se katolická církev nezaprodala samému Satanovi tak strašně, jako v té době. Vraždění věřících bylo vůbec nejhanebnějším způsobem, jímž církev získávala majetek. V té době se dokonce Evropou šířilo rčení, chceš-li co nejrychleji zbohatnout, upaluj čarodějnice. Již v roce 380 byli jinak věřící, čili kacíři vyobcovávání z církve a zbavováni majetku. Ještě před vznikem inkvizice kupříkladu papež Alexander III. na koncilu v Tours roku 1163 přikázal biskupům, aby majetek kacířů byl vždycky zabaven. První inkvizice, tak zvaně biskupská, byla ustavena papežem Luciem III. prakticky ihned potom, konkrétně r. 1184. Tato metoda se v běhu času stále zdokonalovala, až nakonec z nařízení papeže vznikla papežská inkvizice (r.1215) a vydáním buly Summis desiderantes affectibus z roku 1484 papežem Inocencem VIII. pak byly kodifikovány čarodějnické procesy. Pikantní na věci je, že ještě papež Řehoř VII. v 11. století zakázal dánskému králi Haraldovi uskutečnění čarodějnického procesu s ženami, které údajně svými kouzly zavinily úděsné sucho. Názor o ďábelskosti čarodějnic začala ovládat katolickou církev teprve po křižáckých válkách. Upalování čarodějnic bylo doslova vyvrcholením perverze, ba až sexuální zvrhlosti některých inkvizičních vyšetřovatelů. Ovšem nejhnusnější bylo celkové chování světské a církevní moci nejen k čarodějnicím, ale ke všem kacířům. Za kacíře mohl být obviněn prakticky každý, kdo se znelíbil mocným. Již při obvinění mu byl odebrán majetek, rodině nezůstalo mnohdy vůbec nic a zemřela třeba hlady. Z toho logického důvodu musel být každý odsouzený nakonec shledán vinným. K čemuž se užívalo těch nejkrutějších metod mučení. Na tomto místě si dovolím připomenout jinou zvrácenost v získávání majetku. Obviněný nejenže se nemohl nějak vyplatit z trestu, ale dokonce musel zaplatit náklady svého mučení. V Darmstadtu k tomu existoval dokonce ceník. Z něho pro příklad cituji jen dvě položky: natahování na skřipci stálo 8 kr., uřezání uší a nosu po 5.kr. Pro rozdělení majetku mezi církev a světskou moc existovala v každé zemi pravidla. Ale i přesto po skončení procesu se pak církev a světská moc o něj přetahovaly, mnohdy i celá desetiletí. Snad nejodpornější bylo, že i zemřelý člověk mohl být prohlášen za kacíře a jeho majetek zabaven, takže mohl být každý nepohodlný člověk zruinován obviněním svých mrtvých předků. Promlčecí dobu církev stanovila na sto let. Nevím, která kultura si vypracovala tak systematicky dokonalý způsob obohacování svých mocných. Vím zato jediné; majetek svaté říše římskokatolické, byl získán těmi nejhnusnějšími zločiny v dějinách lidstva.