Včera jsem napsal, že restituce majetku římskokatolické církve je naprosto bez výjimek protiústavním aktem. Totéž platí o restitucích majetku šlechtických rodů, snad s výjimkou mladých rodů, které neshromažďovaly majetek v době nevolnické. Stojí za zamyšlení, jak je to s restitucemi majetku ostatních občanských skupin, kupříkladu bývalých továrníků a jejich obslužné inteligence. Až do první světové války byl veškerý majetek této sociální vrstvy získáván rovněž hrubým porušováním občanských svobod a mnohdy i základních lidských práv. Jsem přesvědčen, že by nějaký Ústav pro studium minulosti poměrně snadno získal informace o metodách akumulace majetku jednotlivých podnikatelských rodin v dobách od roku 1918 do roku 1948, na jejichž základě se pak mohlo přistoupit k určité náhradě škod, které na jejich majetku způsobila KSČ. O nic takového ale nebyl absolutně žádný zájem. Dokonce nikdo ani nenavrhl zjhišťovat, zda majetek určité soukromé osobě vůbec patřil, zda kupříkladu nebyl zatížen tak vysokou hypotékou či jinými pohledávkami, že patřil třeba bance, či jiné finanční instituci. Troufám si tvrdit, že žádný majetek získaný do roku 1948 nebyl bez poskvrny, čili dotyčný jej nezískal jinak, než větším, či menším porušováním lidskosti. Akt znárodňování, uskutečněný po druhé světové válce, ať už ho prováděl kdokoliv, byl fakticky nápravou staletých křivd páchaných na nejprostších lidech. Restituce pod tímto zorným úhlem nejsou pak ničím jiným, než revanší, ubohou pomstou a především počátkem nového, plošného porušování lidských práv a mnohdy i občanských svobod.