Drahý, až předražený pane prezidente.

Dávno již nesleduji Vaše chování, jednání a už vůbec ne výroky, protože to všechno považuji za výplody slábnoucího mozku. Přesto se ale doneslo k mému sluchu, že jste kdesi blízko mého bydliště prohlásil, že vzdělání poskytované zdarma je příživnictvím. O něco dříve jste současného ministra školství ocenil jako nejlepšího v popřevratové době. A před nedávnem jste se dokonce velmi intenzivně ohradil proti aktivitám univerzit, hájících svou svobodu.

Všechny tyto projevy jsou onou příslovečnou poslední kapkou, která mne motivuje k tomu, abych Vám nejen napsal svůj názor, ale zahájil aktivity, které by Vás jednou dostaly tam, kam jedině patříte, a totiž do vězení. I když za poslední roky je to spíše na blázinec.

Nedávno Vám můj dobrý známý veřejně napsal, abyste už konečně držel tu svou nevymáchanou hubu. On, coby inteligent to napsal celkem slušnou formou, což já vůbec, ale vůbec nemusím. Dokonce Vás oslovil Vážený pane prezidente, což já rovněž nemusím, protože jsem si Vás nikdy nevážil a v žádném případě Vás nepovažuji za svého prezidenta.

Osobně chápu, že člověk, který nikdy v životě neřídil jako vedoucí ani svou kancelář a najednou uchvátil řízení celého státu, zdevastoval vše, o čem osobně rozhodoval. Je naprosto pochopitelné, že člověk, který sám sebe instaloval do řízení největší majetkové loupeže v dějinách této země, nedokáže pak správně vyhodnotit ani své kleptomanské chování. Je hodně pochopitelné, že člověk, který se za celý život nedokázal vzchopit k tomu, aby něco hodnotného vytvořit, považuje destrukci celého hospodářství mé vlasti za slávyhodný čin. Ještě jsem schopen pochopit, že předseda strany a vlády, které se nechávaly uplácet, se následně vždy chová jako kmotr všech mafií u nás. Nepochybuji vůbec o tom, že osoba, která je celoživotním parazitem, protože vždy byla odměňována z rozpočtu státu, nedovede poznat špinavé peníze. Stejně tak je pochopitelné, že celoživotní zbabělec, kolaborující vždycky s mocenským systémem, nesnáší jakékoliv kritiky mocných. Rovněž je pochopitelné, že člověk, který vystudoval a po celý život se věnoval pouze ideologické nauce, nemající s vědou prakticky nic společného, má doslova instinktivní odpor ke všem tvořivým osobnostem ve skutečně vědeckých oborech. Stejně je pochopitelné, že existují lidé, kterým už prvotní vědomosti z nějakého oboru dávají sebevědomí, že mu skutečně rozumí, tak jako si to myslíte Vy o klimatologii. Víc než pochopitelné je, že člověk, který se stal vysokoškolským učitelem jen a jenom díky své mocenské pozici, v reálném chování nenávidí každého, kdo má věrohodnou akademickou hodnost.

Přesto všechno ale nikdy nepochopím, že člověk s vysokoškolským vzděláním, ba dokonce vyučující na vysoké škole, se stane nejen příslušníkem, ale dokonce předním reprezentantem společenské vrstvy, která se oprávněně nazývá lumpeninteligencí.

V mých očích jste mimo jiné učebnicovým příkladem stupidity, tak jak ji definovali skuteční vědci, jmenovitě Koukolík a Drtilová. Dokonce jste jejím absolutním maximem. Každý jiný může být pouze zlomkem Vaší stupidnosti.

Po dvou týdnech arktické zimy, představované mrazy dostupujícími třiceti stupňů, přišla najednou pravá ladovská zima. A zase je to tady. Nejenže silniční doprava kolabuje, ale i železniční. Osobně si nepamatuji, že by někdy kvůli sněhu nejezdil vlak mezi Frýdlantem na Ostravicí a Ostravicí. Dneska nejezdil, ačkoliv napadlo pouze dva decimetry sněhu. Jak je vidět, privatizace ukazuje svou skutečnou a ne propagandistickou tvář. Stát měl kdysi dostatek prostředků, aby udržoval těžkou techniku, jež by kupříkladu proplužila trasy i podhorských železnic. Dneska není ani dostatek personálu, ani technika, takže&lidé postarejte se sami o sebe. V celé zemi dneska nejezdily vlaky asi na sedmi železničních tratích. Prokazatelný to návrat do předminulého století.

V současné, na Západě převažující postdemokracii, od počátku platí pracovní princip, vítěz bere vše. Po antikomunistickém převratu dokonce veřejnost nové mocné k takovému chování u nás nabádala. Jenže od prvních chvil vítězové nejen brali vše, tedy včetně veškerého národního majetku, ale zmíněný princip povýšili na zásadu, vítěz může vše. Začalo to revanšistickými pseudozákony o zločinnosti komunismu, restitucích, privatizaci a absolutně svobodné tržní ekonomice, osvobozené nejen z pout plánování, ale od jakékoliv vlády rozumu, čili regulací. Pokračovalo pak loupeží národního majetku a jeho předáním do vlastnictví vybraných soukromých osob, většinou cizineckých. Po rozkradení společného vlastnictví, zahájil politický vítěz následně devastaci velké většiny domácností, na základě drzého tvrzení, že hýřivý mejdan skončil, jak řekl doslova jeden z vůdčích poslaneckých lumpů TOP09. V současné době se tato etapa zdárně dokončuje a proto už začíná nová prezentace zásady o vítězích, kteří mohou vše. Zahajuje se éra cynického výsměchu vůči lidu. Jinak si totiž nelze vysvětlit, že vláda nejenže prosazuje věnovat katolické církvi víc jak padesát miliard, ale nedovolí o věci provést všelidové hlasování, jež si lid přeje. Na druhé straně by ale ráda vypsala plebiscit o fiskální smlouvě s EU. V zemi, kde je katolíků snad jen deset procent, chce politický vítěz jejímu kléru věnovat miliardy. Ve věci, ve které má nést dlouhodobou osobní odpovědnost za své budoucí konání, chce naopak rozhodnutí podle hodit na občany. Prostě řečeno, vítěz může vše.

Komunisté se vůbec nestyděli, když o sobě prohlašovali, že jsou lidé zvláštního ražení. Sice se tím prezentovali jako pracovití aktivisté, kteří se angažují ve veřejném životě, obětavě vykonávají nezbytné společenské a politické funkce a snaží se jít ostatním příkladem mnohdy nejen v práci, ale i v osobním životě. Nemnozí tak skutečně činili. Většinově šlo ale o ono určité procento lidí ve každé společnosti, kteří se veřejně angažují vždycky. Sociologické výzkumy již dávno odhadly, že lidí, kteří mají zájem se angažovat ve veřejných funkcích, je příznačně malou menšinou každé komunity. Větší procento sice je aktivních, ale ti se angažují pouze ve svůj prospěch, třeba jako podnikatelé, umělci a další ambiciózní osoby, ba až chorobní exhibicionisté. Jiné průzkumy se pak snažily zjistit, jaké jsou dominující vlastnosti veřejně se angažujících osob, především pak těch, kteří se stanou až profesionálními politiky. Bylo zjištěno, že všichni jsou ambiciózní, mnohdy až chorobně. Velmi často jejich ambice jsou nepoměrně vyšší, než schopnosti. Nejsou to rovněž lidé pevných zásad, dokonce ani mravních. Mají vysokou touhu po vedení, řízení, rozhodování o společných věcech až dokonce sklony k vůdcovství. Je mezi nimi velký výskyt tak vysokého sebehodnocení, že své názory považují za nejlepší a mnohdy dokonce jedině možné. Je mezi nimi větší procento různých druhů deviantů, než je průměrem ve společenství. V neposlední řadě je mezi nimi daleko víc fanatiků, než je společenský průměr. Vrstva, či třída profesionálních politiků je tedy prokazatelně skupinou lidí s větším výskytem různých duševních extrémů a indispozic, než je průměrně v každém společenství. Jsou to lidé opravdu zvláštního ražení. Ne nadarmo je proto veřejnost přesvědčena, že politika je svinstvo. Vidí totiž, že konkrétní politici, které kupříkladu znají, jsou v jejich očích fakticky nemocní, minimálně nezdravou ctižádostivostí

Již v dobách prvních úvah o konstrukci robotů přijalo lidstvo základní úzus pro jejich existenci. Bylo dohodnuto, že v programu robotů musí být zakotveno základní civilizační pravidlo. Robot nikdy nesmí ublížit člověku, napadnout jej, nadtož ho zabít. Militaristé, samozřejmě že zase z USA, se proti tomuto nejvyššímu příkazu humanity opět provinili. Nejenže vymysleli, ale i zkonstruovali a už používají roboty, které jsou určené dokonce jen a jenom k zabíjení lidí. Jde o tak zvaná bezpilotní letadla, která už nemají za cíl pouze průzkum nad nepřátelským územím, ale likvidaci předem vybraných osob. Američtí militaristé tak učinili další krok k vyhubení lidstva. Prvním byla atomová bomba, zbraň jednoznačně určená k likvidaci tisíců, až milionů bytostí, jakýsi mžikový holocaust. Nyní tito zločinci proti lidskosti zahájili cestu k budoucím válkám robotů s lidmi. Stačí nyní spojit oba prvky a lidstvo může být vyhlazeno během několika minut.

Heslo první, skutečně občanské revoluce na našem kontinentně. Nehodlám se totiž pouštět do diskusí, zda revoluce v severní Americe byla skutečně občanská, zvláště když ani nenaznačila odstranění otroctví. Proto Velkou francouzskou revoluci tady neoznačuji jako první skutečně občanskou revoluci v dějinách světa. Již v její ideové fázi bylo doslova bojovým heslem pouze liberté – egalité, čili osvobození – rovnost. Teprve v průběhu revoluce samé bylo přidáno i fraternité, čili bratrství. Na tomto místě si jenom troufám připomenout, že v samotné francouzštině slovo liberté neznamená jen svobodu, či spíše volnost, ale také nenucenost až opovážlivost, ba dokonce zvůli. To poslední až ilustrativně platí pro současnou, demagogickou formu realizování tak zvaného neoliberalismu. Alespoň v podání Nečasovy vlády naprosto bez výjimky. Za uběhlá dvě století heslo uvedené v nadpise bylo realizováno mnoha způsoby. Dva z nich převažují dodneška. Jedním je důraz, až absolutizaci liberté, čili svobody a druhý, snažící se pro změnu o co největší rovnost, nebo alespoň absolutní rovnoprávnost, označený za egalitářství. Každá absolutizace je špatnou cestou, což dokázala mimo jiné i všechna velká náboženství. Absolutní liberalismus již dokázal svou zhoubnost, stejně jako totalitní rovnostářství. Globální svět by se z toho měl poučit. Budoucnost by mělo proto lidstvo hledat v sepětí svobody a rovnosti, ale při tom neopomenout na nutnost bratrství. První dvě slova hesla občanské společnosti by měla tvořit obsah, vyjadřovat vyváženost svobody a rovnosti a metodou jejich nerozdělitelného uplatňování, by mělo být bratrství. Takový politický režim bych se pak nebál pojmenovat fraternitismem.

Na počátku tohoto týdne jsem dostal následující dotaz, cituji: ČSSD je nějak zadobře s TOP a dost se veřejně hovoří o povolební koalici, bylo by to vůbec možné? Konec citace. Historicky je u sociální demokracie možné vše, co zachraňuje současný politický režim, zkratkově nazývaný kapitalismem. Proto se od ní kdysi odtrhly strany, které jej chtěly a chtějí změnit. Ne nadarmo je sociáldemokratismus pejorativně nazýván jako ideologie kapitalismu s lidskou tváří. Kdyby ale docela čirou náhodou došlo ve světě ke globální porážce současného korporativního kapitalismu, sociální demokraté by se nepochybně ihned přidali k vítězné síle. Je to totiž strana politiků, kteří nejsou převážně nikterak odvážní, takže v kritických chvílích se vždycky přidávají k vítězi. Především ale, když vládnou, tak jejich kroky ke změnám jsou rozvláčné, opatrnické a vždy příhodné k couvnutí. Základní jejich ideou je udržování stavu, který jim umožňuje být při moci, čemuž říkají státotvornost. ČSSD není výjimkou z této dějinné zkušenosti. Přesto lze tvrdit, že koalice s TOP09 není v zájmu současného vedení ČSSD. Je ale velice potřebná pro topkaře. Pokud by náhodou ČSSD výrazně zvítězila, mohla by některé její dnešní čelné představitele dohnat až před soud. Příklad Timošenkové, i vývoj v některých dalších zemích, je pro politickou elitu velice nebezpečný. Pak je tu ještě jedna dlouhodobá politická zkušenost. V TOP09 se sešli velice schopní a hlavně zkušení politici. Ti velice dobře vědí, že po vítězných volbách je zapotřebí provést co nejrychleji potřebné změny, pokud jsou bolestivé pro většinu veřejnosti. V druhé polovině volebního období, jakoby pod tlakem veřejnosti, tedy demokraticky, pak od některých méně významných ustupovat. Tím zmatou veřejnost, ale především neznalé politiky. Takže veřejnost jim zase dá hlasy a bývalá jejich opozice je může přijmout dokonce do své koalice.

Velice nerad píši o problémech v zahraničí. V této oblasti politiky je totiž většina informací utajovaných, veřejnosti jsou z nich předkládány paběrky a dokonce záměrná manipulativní sdělení, podklady pro rozhodování vládců připravuje úzká skupinka osob pracujících jen v utajovaném režimu a i celá diplomacie je jen a jenom neveřejná, předjednávaná navíc nejčastěji pracovníky rozvědky. Nemá smysl o těchto problémech nejen psát, ale mnohdy ani přemýšlet, přesněji spekulovat. Přesto se mi začínají některé aktivity kolem Íránu svou protichůdností velice nelíbit. Je víc jak jisté, že v zemi operují z Izraele nejen rozvědčíci, ale i zabijáci státem řízeného teroru. USA pak v Íránu aktivizují své agenty, kteří by měli provést opět nějaký puč jako v roce 1953 proti Mosadekovi. Na oko se v poslední době Obama tváří, že je ve sporu s některými radikálními představiteli izraelské armády, ale je to podle mne jenom předvolební rétorika, které absolutně nelze věřit. Netanjahu také nějak rychle zmírnil svůj bezohledný, protiíránský tón. V pozadí navíc pořád cítím vliv finanční krize. Ta zpočátku pomaličku potápěla dolar. Prorůstová opatření vlády USA, naprosto opačný to trend než škrtací mánie v Evropě, nejen dolar podržela, ale obrátila globální investory proti Euru. Z toho důvodu pak vůbec nerozumím EU, která se stupidně přidala k embargu vůči Íránu, zásadně posilující dolar. Írán totiž začíná svůj obchod s ropou v jiných měnách, než v dolarech. Zatrhnout mu to, je pouze v zájmu USA a nevýhodné pro Euro. Vypadá to, že Evropě chybí vůdčí duch a že světové panství USA se opět posílí. Válka proti Íránu už byla skoro na spadnutí. Amerika by ji nezačala, leč nemohla by si dovolit opustit Izrael, který má dávno plány na napadení jaderných zařízení Iránu, od USA pak potřebné zpravodajské informace a dokonce super bomby pro ničení hlubinných bunkrů. Světovou veřejnost dneska už nikdo nepřesvědčí, že Írán, i kdyby měl nějaké jaderné zbraně, ohrožuje národní bezpečnost USA, státu, který má těch jaderných zbraní víc jak deset tisíc. Takže by ten nesmysl nepřijala jako důvod k napadení. Při tom ale USA bezpodmínečně potřebují, aby Írán neopustil dolarovou zónu. Takže jak z toho všeho věn, nový prezidente USA, přece jen nakonec po bushovsky?

Aktivisté iniciativy PRAK vyhlásili letošní únor za měsíc exekutorů. Jejich hlavním heslem je: Co bylo nemravně zabaveno, musí být vráceno – žádáme restituce exekucí. Exekuce jsou důsledně vedeny podle současného právního řádu, vždyť si z něho udělaly byznys advokátní firmy. Jejich praxe ale dokazuje, že zmíněné právo je nejen nespravedlivé, ale vyloženě zločinné. Za nadvlády KSČ vznikly zákony, jejichž dodržování zavdalo současnému režimu důvod, aby uzákonil, že minulý režim byl zločinný. Právní řád současnosti má ale v mnoha směrech rovněž zločinný charakter. Již trojnásobná devalvace naší měny v roce 1990, spolu s úplnou liberalizací zahraničního obchodu, byly obrovským zločinem současného režimu. První akt znehodnotil úspory našich občanů a druhý umožnil cizincům laciný nákup našeho národního bohatství. Celá privatizace byla jedním velkým zločinem, stejně tak většina restitucí. Obojí bylo ošetřeno kontrarevolučním, ba řekl bych dokonce revanšistickým právním řádem. Současné protilidové a antisociální zákony jsou dovršením celého polistopadového, zvráceného právního řádu. Takže se oprávněně ptám, není už náhodou čas i tento režim prohlásit zákonem za zločinný?!!

Dneska se objevilo na netu video z loňského incidentu ministra Kalouska. Je z něho naprosto zřejmé, že Kalousek mladíka nevyfackoval a už vůbec ne výchovně, jak se snaží akt titulkovat vlezanální média. Politik se choval jako typicky ožralý, pouliční rváč. Nemyslím si, že jde u něj o výjimečné chování. V takovém případě by se totiž nepral s mladíkem hned dvakrát. Dal by facku a pyšně odešel. Celý šot však zřetelně dokumentuje jeho rváčskou letoru. A i kdyby šlo o výjimku, v mých očích je událost jasným případem pro psychiatry a naprosto bezdebtaní důvod k odchodu z politiky. Navíc mne pak zajímala osoba, která ministra doprovázela a do jednání ministra vůbec nezasáhla. Pokud to byl bodyguard, pak je jeho chování pro mne doslova děsivé. Jeho prvořadou služební povinností je přece zabránit nejen násilnému tělesnému kontaktu s ministrem, ale dokonce jakémukoliv jinému, včetně verbálních urážek. Měl by být z řad ochranky okamžitě propuštěn za totální selhání. Ale i pokud to byl kdo chtěl, když se vůbec ani nepokusil incidentu zabránit, je zvrhlíkem stejného kalibru jako ministr sám. Nelze se při tom vymlouvat na současné klíma ve veřejnosti. Bitky na ulici kvůli politice – to je neklamným znakem nastupujícího fašismu.