Ať už šlo o půjčku, či úplatek, velice mne zajímá původ peněz, s nimiž Bárta operoval. Být to v řádné zemi a ne v kalouskovském Kocourkově, tak už by se finanční úřad na velmi dlouhou dobu nestěhoval do firmy ABL, kterou poslanec Bárta údajně prodal bratrovi.

Celý příspěvek →

Ve druhé vládě Mariána Čalfy, vládnoucí první půl rok léta 1990, sametově nazvané Vládou národního porozumění, byl místopředsedou pověřeným přípravou ekonomické reformy tehdejší ředitel Prognostického ústavu Valtr Komárek. Tato vlády byla ale jednoznačně v obklíčení gangu čtyř, jak se tehdy v prognosťáku říkalo klice, jejímž nejpracovitějším členem byl Klaus. Dva příslušníci gangu byli přímo členy vlády a další dva jejími poradci. Gang samozřejmě veškerou činnost svého bývalého šéfa ve vládě bojkotovali, až doslova eliminovali. Aby jim vůbec nezavazel, prosadili jeho členové u Čalfy vyslání Komárka na studie. Měl získat informace ze zkušeností v Chile, které rovněž svou ekonomiku reformovalo z totalitní na tržní. Dobu Komárkovy nepřítomnosti pak osobně Klaus plně a především svérázně využil. Pořádal po republice spanilé jízdy a uskutečňoval mítinky o svém návrhu ekonomické reformy, pro niž měl heslo tří slov, liberalizace, privatizace, restituce. Největší, ba doslova speciální porady, pak pořádal pro vedoucí pracovníky státních podniků. Těm bez skrupulí sdělil, že jednou z privatizačních metod bude přímý prodej do rukou vedení podniků. Čímž zahrál na jejich nejskrytější touhy, protože jim slíbil odstranění hned dvou frustrací z minulého režimu. Byli to oni, kdo nesli za nadvlády KSČ největší odpovědnost, ale při tom měli oproti manažerům Západu mizivé platy a za druhé museli poslouchat politické papaláše, kteří naopak vůbec za nic nezodpovídali. Privatizace do rukou vedení podniků byla největší polistopadovou korupcí, jejímž prostřednictvím Klaus prakticky získal pro svou ekonomickou metodu rozhodující část tehdejší hospodářské elity, z níž mnozí se pak stali nejbohatšími lidmi země. Ona konec konců veškerá privatizace byla, mimo jiné, fakticky obrovskou korupcí, protože vytvářela nejvlivnější skupinu politické podpory pro celou polistopadovou moc. Spolu s pozdějšími restituenty si tak nová politická kamarila zajistila i vlivnou voličskou základnu. Ovšem pořád nejvlivnějšími zůstali oni bývalí komunističtí THP, čili technicko-hospodářští pracovníci, jimž privatizační machři zajistili nesmírné obohacení.

Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že rozlišování mezi úplatkářstvím a korupcí není schopné vyvrátit tvrzení kohokoliv, včetně ideologů antikomunismu, kdo tvrdí, že současná korupce není výsledkem morální devastace, způsobené minulým režimem. Kdo ale není ideologicky zaslepený, podívá se v prvé řadě do historie. Za druhé pak také do jiných režimů a systémů, ve kterých reálsocialismus nikdy neexistoval. Bezpochyby zjistí, že korupce a úplatkářství existovaly vždy a i dneska existují všude. Dá se dokonce vysledovat, že ve společenstvích s velkými majetkovými rozdíly byly a jsou i úplatky či korupčné mnohem vyšší, častější a mají navíc mnohem vynalézavější formy. Už nejde kupříkladu pouze o všeobecně známé lobbování, či provize, ale o financování volebních kampaní, či nesouměřitelně vysoké platy třeba zaměstnancům v médiích. Korupcí jakéhosi vyššího druhu jsou i PR agentury, různé soukromé instituce výzkumu veřejného mínění, ratingové agentury a mnohé další instituce debilizátorů veřejnosti, včetně naší veřejnoprávní televize, či vymývači mozků politiků. Řekněme si, že získání zaměstnání v postavení příslušníka obslužné elity je fakticky korupcí. Odvažuji se tvrdit, že korupce existovala a existuje v dějinách všech kultur a je organickou součástí dnes dominujícího politického systému nejen u nás. Mimo jiné jenom z toho důvodu jsou některé její metody regulovány, jako kupříkladu lobbování, či dokonce povoleny zákonem, jako je tomu například v případě provizí, daňových úlev či dotací. Řečeno pejorativně, korupce v mezích zákona je systémovým prvkem naší současné společnosti. Polehčující okolností nám všem může ale být, že úplatky a korupce jsou projevem obecnějšího prvku lidského chování, jímž je podvádění, které prý je dokonce zakódováno v mozku.

Většina nejbojovnějších antikomunistů, vesměs těch opožděných tvrdí, že současná korupce je pozůstatkem pokleslé morálky minulého režimu. Vždyť přece bylo dneska uzákoněno, že byl zločinný, takže logicky je v něm možné najít původ všeho zla a každé špatnosti. Opravdu, za socialismu se vesele uplácelo. Tuzexové bony lékaři, který měl operovat někoho z rodiny úplatkáře, bonboniéry pro sestřičky, aby se mu v nemocnici více věnovaly, v dnešní mluvě nadstandardně. Láhev dobrého truňku na úřadě, aby potřebné povolení bylo vyřízeno co nejdříve a ne až v úřednické lhůtě. Ba někdy i obálka s penězi pro policistu, který rozhodoval o vydání devizového příslibu. Každý, kdo měl příležitost, patřil do nějaké sítě protislužeb na nedostatkové zboží, od náhradních dílů do automobilů, po lepší maso na rodinné oslavy. Šlo fakticky o jakýsi ekvivalent trhu, vždyť se nadarmo neříkalo, že za socialismus nic není, ale přesto každý má co potřebuje. Kupující prakticky pouze akceptoval vyšší cenu, jako je tomu i dneska u výrobků, jejichž výrobní cena není ani desetinou prodejní. Jednak na to měl a za druhé artikl i za těch okolností chtěl. Jenže byla to všechno vůbec korupce? Podle mého soudu šlo pouze o úplatkářství, nikoliv o korupci. Nechci nějak fušovat odborníkům do řemesla a v žádném případě si netroufám poučovat experty, kteří mezi úplatkářstvím a korupcí vůbec nerozlišují. Jenže jsem přesvědčen, že při existenci nějakého rozdílu mezi dvěma jevy, mají tyto nárok na různé pojmenování. Úplatky za socialismu zajišťovaly spotřební výhodu na trhu nedostatkového artiklu, většinou pouze jednorázovou. Oproti tomu korupce je podnikatelskou investicí. Korupční náklad se korumpujícímu vrací ve formě zlepšení šancí v podnikatelské konkurenci, či jde dokonce o předplatné dosud neznámé výhody pro zvýšení svého zisku. Takže úplatek je akt s účelem získání spotřební výhody, vesměs jednorázové. Korupce je podnikatelskou investicí, většinou navíc dlouhodobější. Navíc, jelikož se v reálsocialismu nepodnikalo, tak korupce v něm ani být nemohla.

Brzy po převratu si takovou otázku položil Ivo Možný a prostřednictvím dlouhého eseje se stejným názvem hledal odpověď na problém, proč se minulý režim tak snadno sesypal. Našel hned několik důvodů, ale ten hlavní tehdy neřekl, ačkoliv ho musel, jako odborník a účastník událostí, dobře znát. Byl to důvod dvojjediný. Hlavní aktéři převratu se veřejnosti nechlubili, že hodlají zničit reálsocialismus a veřejnost si, možná až na jedince, absolutně ani nedokázala představit, že je vůbec možné zhroucení socialismu.

Jednu z mých sousedek odvezla rychlá záchranná služba do nemocnice. Tam zjistili, že jde o problém žlučníku. Trochu jí ho zklidnili a zapsali do pořadníku na operaci za dva a půl měsíce. Asi za tři týdny ji opět odvezli. Tentokrát do jiné nemocnice. Tam ji opět poléčili a když se dověděli, že je objednána na operaci, tak jí pouze naordinovali několik infuzí, na které chodila do místní rehabilitační ambulance. Nyní je již potřetí v nemocnici. Zatím nevím, jak to s ní dopadne, jestli ji budou operovat, či jí zase jenom bolesti rozeženou. Ovšem jedno je již dneska jasné. Na řešení jejího problému bylo vynaloženo mnohem víc financí, než kdyby byla ihned operována. Takže ony pořadníky na pomyslné neakutní operace jsou pochybné. Zajímá mne pouze jediné. To lékaři se švejkovskou důsledností aplikují ministerskou stupiditu, nebo racionální opatření vlády je realizováno stupidními lékaři? Ať tak, či onak, jde v každém případě o plýtvání penězi ze zdravotního žoku, kde je jich vážný nedostatek a ne přebytek.

Velekněží privatizace prosadili do kontrarevolučního právního řádu pravidlo o zákazu soudního přezkoumávání privatizace. Restituce, především církvím a šlechtě, byly zase od samého počátku aktem průhledného revanšismu. Z čehož plyne, že oba akty byly v rozporu s vyšším principem mravním, který je podhoubím skutečného práva coby spravedlnosti. Přidáme-li k tomu všemu takové privatizační techniky, které byly doslova útěkem před právem a konečně chování mnoha privatizátorů, které i podle děravého právního řádu bylo trestnými činy, pak je oprávněná snaha každého, kdo se zasazuje za to, aby veškerá polistopadová hospodářská transformace byla postižitelná soudy kdykoliv v budoucnosti. Majetkový převrat byl v celku tak obrovským zločinem, že nesmí být nikdy promlčen.

Mediálně nejsledovanější událostí těchto dnů je soud s politiky VV. Nejtragičtější jeho součástí je ale vyjádření Klause, který místo odsouzení politiků hanobí soudce, který případ soudí. Je to jenom další důkaz, že už to náš stařík nemá v hlavě úplně v pořádku. Pro samotnou stranu bude soud s největší pravděpodobností sebevraždou, protože vyjde najevo taková špíně, o které se veřejnosti ani nezdálo.

Pro pořádek uvádím, že zásadně rozlišuji mezi trhem a tržní ekonomikou. První je nejen hospodářským, ale i společenským jevem, jehož různé varianty existují v lidské civilizaci již od prvních kroků dělby práce. Zatímco tržní ekonomika je fenomén velmi mladý, charakterizovaný minimálně podnikáním pro maximální zisk, všeobsáhlou konkurencí, nutností zvyšováním produktivity a minimálními zásahy neekonomických institucí. Právě probíhající nedostatek vajec odkryl podle mého soudu jeden ze základních problémů absolutizované svobody tržní ekonomiky. Vejce totiž patří do skupiny nezbytných potravin. Je sice možné je krátkodobě něčím nahradit, ale trvale jen velice těžko. Jejich nedostatečná produkce ukázala určitou bezohlednost trhu. Snížená nabídky zvýšila ceny tak vysoko, že spotřebu této základní potraviny si některé skupiny lidí musely odříct, nebo ji zásadně omezit. Při tom ale pořád existuje skupina lidí, kterou ani ještě mnohem vyšší cena by neodradila od neklesající, ba až plýtvající spotřeby této komodity. Vejce sice nejsou absolutně nezbytnou potravinou, ale tržní ekonomka by se v případě mouky, či obilovin a kupříkladu mléka, nechovala jinak. Z toho lze dovodit, že její mechanismy nedokáží v případě kritického nedostatku vyřešit problém minimálně nutné distribuce každému obyvateli. To je v mých očích závažný prvek reálné potravinové bezpečnosti.

Jak je vidět, nedostatek některé základní potraviny není nemožný. Uvědomíme-li si, že již celou dekádu je celosvětová spotřeba potravin vyšší, než jejich produkce, stojí za uváženou, připravit pro podobné situace krizový plán. Slepá tržní ruka by se mohla ukázat katastrofálně neúčinnou až prázdnou.

V pátek, nešťastný to den, nepodepsal Klausův výkonný tak zvaný Fiskální pakt Spojených států Evropských, k radosti KSČM, všech skutečných socialistů a také mojí. Mám ale vážné obavy, že vláda, která ho tímto chováním pověřila – nebo snad ne, když ministr zahraničí to odsoudil? – fakticky neví, co činí. Vždyť zmíněný dokument chce prakticky totéž, co je jedním a já tvrdím že jediným, programovým cílem současné trojkoalice. Zajistit vyrovnaný rozpočet a spolehlivé zaplacení dosavadního fiskálního dluhu. Kdo si trochu přemýšlivě přečte zmíněnou smlouvu, musí ale dospět k názoru, že je to další antisocialistický krok globální moci. Fakticky totiž zakazuje pro futuro v EU socialismus, což potvrdil nejeden odborník. Jsem přesvědčen, že Nečas, ani jiný vládní mocnář samozřejmě pakt nečetl, na to mají přece své lidi. Premiér, který prakticky všechna svá rozhodnutí řídí ideologií, nepodepsal jednoduše proto, že je servilně proamerický. Vždyť ho přece jeho veličenstvo Ó-bama označilo za nejspolehlivějšího spojence USA. Samozřejmě mimo nepotopitelné letadlové lodi nazvané velká Británie.