Stačilo jen několik měsíců „panování“ Gorbiho, aby bylo jasné, že svět reálného socialismus čekají zásadní změny. Proto pomalu ze všech možných kukaní vylézali lidé se svými kritickými pohledy na tehdejší stagnující společnost a nabízeli přerůzná řešení. Veřejně kritizovat v dobách socialismu nikdy nebylo žádným hrdinstvím, pokud dotyčný nenapadal ideologii, a především nejvyšší představitele strany. Považovat proto článeček, uveřejněný v srpnu 1989 v populárně odborném časopise od nějakého Miloše Zemana, nazvaný navíc tendenčně „Prognostika a přestavba“, za nějaké osobní hrdinství autora, je směšný nesmysl. Vydávat jej dokonce za projevování odporu vůči vládě KSČ je totální nesmysl. A přece právě on odstartoval v listopadu 1989 hvězdnou kariéru současného prezidenta. Gorbačovova glasnosť a perestrojka byly natolik urychlující metodou destrukce pro socialistický celospolečenský a nejen politický systém, že její rozkladný potenciál nerozpoznala včas žádná zpravodajská služba světa. Proto když docházelo k živelnému rozpadu celého „tábora socialismu“ ba dokonce jeho jednotlivých států až po samotný SSSR, nebyli na situaci připraveni nejen politici, leč ani teoretici a další odborníci. Proto všichni aktivisté chtiví moci, kterou komunistické strany doslova urychleně odhazovaly, zoufale hledali každého, kdo se jen trochu prezentoval názorem, co dál. A právě Zemanův zmíněný text se tvářil jako fundovaná zkratka komplexního názoru vědce, který sám sebe pasoval na prognostika, takže v očích laiků dával předpoklad, že ví, co a jak je zapotřebí dělat po poněkud zmateném převratu, nepřevratu, revoluci, nerevoluci, puči, nepuči. Historická zkušenost říká, že každá zásadní společenská změna, nadtož živelný, systematicky a dlouhodobě nepřipravovaný převrat, musí zákonitě vynést na mnohé vedoucí posty lidi, kteří by se tam za běžného evolučního vývoje nikdy, ale opravdu nikdy nedostali. Zeman je této poučky učebnicovou ilustrací.

Sleduji chování Zemana v politice od dubna r. 1990, kdy jsem jej poprvé osobně poznal. Už ke konci zmíněného roku jsem začal mít pochybnosti o jeho schopnostech být prospěšný v politice někomu jinému, než sobě. Když jsem v letech 1991 a 1992 byl na chviličku v předsednictvu Horákova ÚVV ČSSD, zásadně jsem odmítal přechod Zemana do této strany. Stal jsem se právě proto členem platformy, jež se snažila o to, aby po deklarovaném odchodu Jiřího Horáka z pozice lídra strany, jej na tom postu vystřídal zase Jiří, ale Paroubek. Jakmile se Zeman stal předsedou, odešel jsem okamžitě z celostátní politiky. Jelikož jsem za ČSSD ale byl zvolen do Federálního shromáždění ČSFR, které samo sebe zrušilo, tak jsem přece jenom cítil jakousi povinnost zůstat v té straně až do konce „pomyslného mandátu“. Podílel jsem se pak na práci ČSSD v Českém Těšíně do r. 1996, kdy jsem definitivně ukončil nejen členství, ale veškerou politickou aktivitu. Vyjma psaní do novin všeho druhu, které jsem naopak velmi zintenzivnil. Proti Zemanovi jsem napsal hodně textů, podle mne dost fundovaně vyargumentovaných. Při první všeobčanské volbě prezidenta jsem Zemana samozřejmě v prvém kole nevolil. Počítal jsem samozřejmě, že Zeman postoupí do druhého kola a byl jsem rozhodnut, až na dvě výjimky, dát hlas tomu, kdo postoupí proti němu. Bohužel postoupil jeden ze dvou, kteří byli pro mne naprosto nepřijatelní. Mé přesvědčení republikána, socialistického demokrata až idealistického komunisty, nebylo schopné volit příslušníka dědičně privilegované sociální vrstvy, člena skupinky největších bohatců země a v neposlední řadě na první pohled demanta, kterého jsem rovněž osobně poznal a potvrdil si dojem, že mírně dementní skutečně je. Zemana jsem nikdy nepovažoval za sociálního demokrata, takže jsem s ním nedokázal spolupracovat. Zúčastnil jsem se několik aktivit proti němu ještě v ČSSD. Když se stal jejím předsedou, byl to jediný důvod, proč jsem ze strany nakonec odešel. Po celou dobu jsem byl k němu velmi kritický. Ovšem, bohužel, neviděl jsem v zemi lepšího, kterému by se podařilo vypracovat se ve vážného konkurenta proti Zemanovi. V posledních dnech ale konečně přetekl pohár mé trpělivosti. Zeman totiž porušil jeden z pilířů „vyššího principu mravního“, který říká: „Nečiň jinému to, co nechceš, aby bylo činěno tobě“. A tak jsem se rozhodl k zahájení psaní zmíněného seriálu. Psát jej zatím budu jen na svém blogu. Ale pokud se vyskytne jenom trocho solidní kandidát na prezidenta, jsem ochoten zúčastnit se všech aktivit k odvolání Zemana co nejdříve. Nezasluhuje si dokončit svůj mandát.

Kritici Havla i Klause byli především kritiky režimu, který byl v zemi po listopadu pod jejich komandem zaváděn. Jen doslova pár jedinců, kteří Havla osobně znali, jej kritizovalo a kritizuje jako člověka, obvykle sporného charakteru, čili lžidivadelníka, ať již špatného herce, nebo záludného režiséra kabinetní, přednostně personální politiky. Zeman je oproti tomu od samého počátku své prezidentské funkce vehementně napadán a ne kritizován, pouze jako osoba a především nepolitickými aktivisty s laickým, naivním až idealistickým přístupem k politickému dění. Ve jmenovaném shluku osob je pak nejvíce slyšet celebrity z herecké a příbuzných branží. Zvrhle si o sobě myslí, že jsou natolik významnými osobnostmi, že mají jakýsi vliv na veřejnost nejen coby komedianti, ale dokonce jako jacísi „buditelé“, podobní národně obrozeneckým umělcům, především z řad tehdejších spisovatelů, dnes již klasiků. V mých očích nikdy nebyla naprostá většina současné rádoby umělecké fronty, tvořené především herci, prakticky ničím jiným, než pokračováním komediantské šmíry předminulých století. Velkohubě se dneska sice považují za profesionály, při čemž nejsou nic jiného než celoživotními parazity na společnosti lidí produkujících opravdové životní nezbytnosti. Jsem hluboce přesvědčen, že naše společenství by se mělo vrátit ke kořenům rozumně spravované země, čímž by byli komedianti opět postaveni do pozic, kam jedině patří. Zrušil bych za tím účelem jakoukoliv finanční podporu všem divadelním scénám v zemi a ponechal jen jednu opravdu Národní. Tím by se tak cháska komediantů musela vrátit ke svým skutečným kořenům a být pouhými prosebníky o existenční žvanec. Zrušil bych koncesionářské poplatky, protože všichni obyvatelé této země si musí na sebe přece vydělat, tak jakápak privilegia v podporování činností patřících spíše ke koníčkům. Zrušil bych rovněž státní podporu všem profesionálním umělcům a naopak bych zásadně rozšířil podporu lidové amatérské tvorby a hlavně pak všeobecného vzdělání obyvatel v kultuře a umění. Právě ono širší vzdělání v kultuře a umění by pomohlo veřejnosti lépe oddělovat zrno od plev, poznat skutečné umělce a šmíru. Veškerá jmenovaná opatření by pomohla zásadním způsobem zbavit naši společnost celoživotních parazitů, kteří mají tu sprostou drzost jediným skutečným tvůrcům existenčních hodno radit, ba dokonce neurvale diktovat, co si mají myslet a jak mají žít. Tím bychom se obloukem vrátili ke kořenům kdysi rozumně řízené společnosti, preferující především činnost produkující věci nezbytné pro život a odkazující ostatní činnosti tam, kam skutečně patří. Ty nejméně potřebné pak na okraj slušné společnosti a ne absurdně do jejího středu. Obzvláště když se v současnosti z rádoby umělců stala galérka hulvátství, sprostoty, pokleslých mravů ba až sexuální zvrhlosti. Viz znásilňování muslimky Kristem na divadelní scéně.

Každá revolta je iniciována menšinou a má šanci zvítězit, či alespoň prosadit své záměry jen pokud dokáže získat rozhodující část veřejnosti. Politickou revoluci provádí jen dlouhodobě zkonsolidovaná, na určité soustavě novátorských idejí, až komplexní nové ideologii zkonstituovaná, početná skupina veřejně činných osob, která odůvodněně spoléhá na rozhodující podporu veřejnosti. Jde o proces, který se může uskutečnit tak jednou za dvě století, či ještě méně. Všechny ostatní politické zvraty, jsou obvykle více, či méně živelné projevy touhy po převzetí politické moci. Jejich škála je široká, ale zmíním jen dvě poněkud přesněji definované. Nejkrajnější je puč, obvykle vojenský, což je v každém státě fakticky jediná reálná síla. Zásadním jeho znakem bývá, že je od svého zahájení proklamován jako dočasný, který má zastavit údajný či opravdový chaos v zemi a nastolit nějakou osvědčenou formu vlády, nadvlády, či alespoň politické moci. Na druhé straně spektra je všeobecný politický převrat. Zdánlivě připomíná revoluci, především tím, že je ilegální, čili protiprávní, protože je jeho cílem změna politického systému, tedy i vytvoření nového práva. K provedení takové změny je třeba znát technologii moci, techniku správy, čili politické moci a metody propagandy, čili získání podpory většiny. Odpovědně mohu tvrdit, že ani jedno z toho neovládali představitelé listopadového převratu. Přesněji ti nejviditelnější. Pouze členové KSČ, odstavení od moci normalizátory, měli praktické zkušenosti potřebné nejen pro zahájení převratu, ale pro jeho trvalejší průběh a konečné výsledky. Přední činitelé převratu halasně účinkujíc na Letenské pláni, na všemožných náměstích a na jiných velkých shromážděních, byli naprostými laiky nejen na správu země, ale vesměs i na samotnou politiku. Ještě horší to bylo se všemi těmi samozvanými mobilizátory z řad umělců a studentů. Ti všichni instinktivně uměli bořit, ale o praktické tvorbě nové moci nevěděli zhola nic. Jakási živelně zformovaná reprezentace ještě živelněji se tvořícího hnutí pod hlavičkou Občanského fóra, neměla v první fázi absolutně žádný zájem převzít politickou moc. Někteří její členové měli doslova strach z takového postavení. Teprve urychlený návrat matadorů české politiky ještě z doby před rokem 1948 a především všemožných poradců ze Západu, dal šanci oněm laikům a neumětelům reálně zvednout symboly moci, které KSČ zahodila. Zahraniční elementy pak do převratu definitivně vnesly antikomunismus, čili zvrátily možnosti obrody socialismu, všeobecně veřejností očekávané. Závěrem lze oprávněně tvrdit, že disidentská parta kolem Havla, ale i ty ostatní, nebyly schopné bez zahraniční pomoci ani převzít politickou moc, nadtož ji dále provozovat.

. V roce třicátého výročí politické změny, zahájené v listopadu 1989, mám záměr pokusit se o pár zásadních poznámek, především k přelomovým dějům, jichž jsem byl velmi blízkým, i když nechtěným svědkem. Nemusím jistě opakovat, že bez rozkladu v komunistické straně Sovětského svazu, by se u nás žádný politický zvrat neuskutečnil. Což považuji za absolutně pravdivé tvrzení. Nyní se pokusím o jiné, jehož pravdivost považuji za vysoce pravděpodobnou. Nevím, kdo byl iniciátorem názvu listopadové změny režimu, ale vím, že jej rád používal pro veřejnost usilovně zviditelňovaný vedoucí představitel nové moci. Slogan o sametové revoluci byl typickým příkladem jeho absurdního způsobu pojímání reality. V žádném případě totiž nešlo o revoluci, nadtož sametovou. Základním znakem revoluce, odlišující ji od převratu a dalších revolt, je totiž přinášeni něčeho, co tu ještě nebylo. Převrat v roce 1948 to byla skutečně revoluce. Přinesla společenské jevy, které se do té doby v naší zemi, ale nejen v ní, nevyskytovaly. Viditelní aktéři v listopadu 1989 naopak hovořili jen o návratu. Především do Evropy, cudně ale zamlčovali, že do Západní Evropy. Navraceli komunistickou stranou zavedené plánované hospodářství v překotně zaváděnou tržní ekonomiku, což byl mystifikační slogan zakrývající ničím neomezenou svobodu hromadění majetku, bohatství i kapitálu. V politickém systému se vraceli k demokratickým volbám zastupitelů, což je po dvě staletí neustále zdokonalovaný mechanismus, zajišťující nadvládu nad celou společností ekonomickými elitami a jejich elitami obslužnými, jako jsou politici, novináři, umělci a další bytostní sluhové, ochotní parazitovat na jakékoliv moci. Sumárně řečeno, listopadový převrat nebyl revolucí, ale kontrarevolucí. Jakmile nově nastupující mocní zjistili, že už je minulá moc nemůže ztrestat, velice rychle se celý proces zvrátil z jakéhosi nejsme jako oni, čili propagačně zvrhlého sametu, ve velmi ostrou revanšisticky nenávistnou pomstu. Ta zmítá mnohé, bohužel značně vlivné, mozky dodneška. Politik, kterého považujeme za zakladatele obnovené české státnosti prý řekl, že každý stát se udržuje  idejemi svého vzniku, či nějak tak podobně. Jestli je tomu opravdu tak, potom současná, polistopadová moc se udržuje na ideách velkého podvodu vůči lidu. Podvodu zamlčování, či alespoň mlžení o mnohačetném návratu. O návratu do kolonialistické, světapanské Evropy, do darwinovského kapitalismu devatenáctého století. Návratu do politického systému zajišťujícího neprůhlednou nadvládu mikroskopické menšiny se svými lokaji, nad vším životem obrovské většiny obyvatel.

Redaktor Reflexu Bohumil Pečínka v něm uveřejnil text, který přináší jiný pohled na spor prezidenta s nejvyššími představiteli, ba podle mne spolupodílníky na vzniku justiční mafie. Nečetl jsem ho, jelikož nemám přístup na Reflex, ale byl v dostatečné míře publikován na webu https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Rychetsky-s-Baxou-si-vymysleli-rosadu-ale-prezident-jim-ji-zatrhl-Informace-ktere-stavi-soudcovskou-aferu-do-zcela-jineho-svetla-568922 . Pečínka vystupuje v Reflexu jako zásadní kritik Zemana a tak je vysoká pravděpodobnost, že jeho informace jsou vysoce spolehlivé. Osobně znám Zemana a trochu i Rychetského. Zeman nikdy ve svém životě nevykonával praxi manažera a tak jeho největší slabinou jako politického lídra vždycky byla jeho personální politika. Přesněji řečeno, neznal mechanismy výběru „kádrů“, takže své spolupracovníky neuměl hledat odborně. Navíc byl celý život solitérem, individualistou a tedy osamělým „dubiskem“. Neměl proto kolem sebe tlupu spoluhráčů, která je pro úspěch v politice nezbytnou. Naproti tomu Rychetský, to je od dítko žijící v prostředí politicko-justiční atmosféry. Práva vystudoval a už na Univerzitě Karlově vstoupil do KSČ, takže po kratičkém statování na Městském soudu v Praze se stal asistentem na své alma mater. Jeho ambice doslova zhasly po roce 1969. Normalizační komunisté totiž velice dobře uměli vyčichat přehnaně ambiciózní a sobě proto velice nebezpečné figurky. Můj pohled na Rychetského je velice složitý a něco málo jsem vyvěsil v diskusi pod článkem v Parlamentních listech. Protože se tam diskuse udržuje jen 48 hodin, vyvěšuji jej i tady, cituji:: „Rychetský je fakticky diletant na problematiku státu a ústavního práva. Nevím o tom, že by o něčem z této oblasti napsal nějakou odbornou publikaci, nadtož že by o nich vyučoval na univerzitě. Je to pořád po odborné stránce právnický disident, který odborně dosáhl pouze na to, aby byl komerčním právníkem jednoho družstva. Po politickém převratu byl především politikem a pokud vůbec učil na VŠ, tak politologii, čili jenom určitou pozměněnou formu politické propagandy a ne právo. Na to by si totiž nikdy nemohl troufnout, protože by nebyl schopen ani habilitace na docenta, nadtož profesora. Z éry svého členství v KSČ se zabydlel v kádrováckém způsobu myšlení a chování a z disidentské pak uvízl v kabinetním piklování v personálních otázkách. Je to fakticky totalitářky myslící a diktátorsky jednající človíček, který v žádném případě nedorostl do funkce, v níž se zrodila veškerá jeho pýcha. V postavení generálního prokurátora a později místopředsedy vlády. Z hlediska lidové moudrosti učebnicový příklad „pána, kterému ještě trčí sláma z bot“, jak říkala moje babička“. Jak je vidět, Zemanovi se jeho manažerská nedostatečnost mnohonásobně vrátila.

Je tomu již dávno, co jsem prohlásil o Michailu Sergejeviči Gorbačovovi, že to byl nejneúspěšnější politik dvacátého století. Tehdy jsem také konstatoval údiv nad tím, že jej Rusové nepostavili před soud za velezradu. Že je jmenovaný dokonce méně úspěšný než Hitler, jsem usoudil z toho, že Hitler svou zemi nepřivedl k naprostému zániku, zatím co Gorbačov toho dosáhl kombinací politické tuposti a chorobné ješitností. O mnoho let později o sobě prohlašoval, že bylo jeho záměrem zrušit nadvládu komunistické strany, takže doslova se přiznal k velezradě nejen státu, ale i ke zradě politického přesvědčení, v němž byl vychován. Jsem si dodnes jist, že oním prohlášením jenom zakrýval fakt, že se stal největším politickým blbcem minulého století. Raději tedy chce být pro historii zrádcem svého státu, lidu, národů, než idiotem. V mých očích ovšem marná to snaha. Proč jej ale ani tehdy Rusové nepostavili před soud!!? Odpověď jsem pochopil teprve nedávno. Rusko z mezinárodního hlediska nechce být považováno za dědice Sovětského svazu. Ani nemůže. Jeho politická moc se vrátila ke kapitalismu, k úzkému sepětí s církví a k roli prezidenta velmi podobné ústavní úloze carů. Tím, že ignoruje Gorbačova, dává světu najevo, že se absolutně distancuje od éry SSSR.

Politologickou konstantou liberálních demokratů je tvrzení o jakýchsi třech pilířích, či složkách státní moci. Za jednu z nich je vydávána moc soudní. Na první pohled by mělo být každému občanu divné, že moc zákonodárnou, a moc exekutivní může vykonávat každý, zatím co moc soudní jen a jenom vysokoškolsky vzdělaný jedinec a to dokonce pouze se specifickým vysokoškolským vzděláním. Již tím se dvě první moci zcela zásadně liší od oné třetí, soudní. Fakt, že jedna údajná složka státní moci je privilegiem úzké vrstvy občanů, je absurditou, ne-li dokonce výsměchem demokratismu. Není proto náhodou, že mnohde je demokratické soudnictví založeno na porotách volených z laiků. Privilegium „odbornosti“, není jediným sporným atributem demokratické soudní moci. Ještě podivnější je tvrzení o nezávislosti moci soudní. V mých očích jde dokonce o paradox. Je-li moc soudní jedním ze tří stavebních kamenů státní moci, je vyloučeno, aby byla nezávislá. A také v reálu nikdy nebyla. Soudy nikdy nehledaly, nehledají a podle mne ani nikdy hledat nebudou jakousi spravedlnost, ale pouze právo, ať již kodifikované, či zvykové. Při tom kodifikované právo je vytvářeno a veřejně vyhlašováno jen a jenom státní mocí, takže moc soudní nemůže proto vynášet verdikty nezávislé, či dokonce odporující státní moci. Jestli se dá hovořit o jakési nezávislosti, pak jen o nezávislosti jednotlivých soudců. Ovšem ta má rovněž háček, ne li doslova hák. Každý soudce je v prvé řadě člověk se všemi svými chybami a naprostá většina z nich má své celoživotní zkušenosti, ústící v celoživotní přesvědčení, ba někdy i víru. A většina z nich i emoční stránku své osobnosti, čili podléhá, byť třeba podvědomě, sympatiím a dalším emocím. Takže absolutně nezávislým být nemůže. On by ani bůh nebyl nezávislý, pokud by vůbec byl. To všechno je důvodem, proč je soudní systém se svými možnostmi nápravy omylu rozsudku tak složitý s mnoha stupni odvolávání a dalšími mechanismy nápravy verdiktu. Každý konkrétní soudce by se tedy musí snažit nepodléhat svým emocím, nadtož ideologickému přesvědčení a víře. Na druhé straně by ale nikdy neměl být vystavován ovlivňování kýmkoliv, kdo i jen vzdáleně může mít zájem na řešení toho, či onoho jmenovitého případu. Varujme se ale těmto dvěma zásadám říkat nezávislost soudů. Pěstujeme tím pouze neodůvodněnou pýchu z privilegovanosti mnohých soudců. Právě z ní totiž vyrostl jejich další absurdní požadavek na nebývale ojedinělou životní výhodu. Tou je doživotní jmenování, pro něž v současné společnosti už není věrohodných argumentů, myslím si já.

Katolická církev je bezesporu nejbohatší institucí světa. Její nemovité bohatství je doslova astronomické, s ničím jiným na této planetě nesrovnatelné a ani hodnotou těch nejopravdovějších peněz vyjádřitelné. Celý majetek Rothschildů s Rockefellery dohromady je jen smítkem ve srovnání s vlastnictvím katolické církve. Především proto, že církev vlastní nemovitosti a zmínění banksteři pouze odvar z turbulentních papírových peněz, ba dokonce dneska už jen jejich digitálních značek. Církev vlastní opravdové, fyzické bohatství, zatímco jmenovaní financiéři, až na bezvýznamné výjimky, pouze vodu v koši. Katolická církev je proto, z hlediska své „Svaté knihy“, největší absurditou v lidských dějinách a v mých očích naprostou negací svého biblického zdroje. Každý profesionální katolík musí být zákonitě v očích jím vyznávaného boha již svou existencí smrtelným hříšníkem a je tedy jednoznačně kandidátem pekla. Lidové přísloví moudře praví, že čert snáší na větší hromadu. Takže veškeré to církví shromažďované bohatství je fakticky ďáblovou stavbou. Pak i politici cpoucí další miliardy do chřtánu katolické církve, jsou sluhové satanovi. Amen, pravím vám.

Antibabišovci a antizemanovci jako na kolovrátku pořád bědují, že naše společnost je rozdělená. Jde o jeden z dalších mateníků, který nad už vykopaným hrobem demokratismu tančí nejsnaživější sluhové reálné, leč pečlivě se skrývající moci v naší zemi, která ji vtahuje do své totalitní nadvlády. Společnost v ČR není rozdělená o nic víc, než kterákoliv jiná dnes, či kdykoliv jindy v dějinách, vyjma pokusu o novou, mnohem rovnostářštější společnost, kterou její aktivisté nazývali socialismem. Není prakticky rozdělená víc, než kterákoliv jiná kdekoliv a kdykoliv na planetě. Ovšem je rozeštvávaná. Vědomě a záměrně. A všichni víme od kdy, dokonce známe přesné datum. Je jím den vyhlášení výsledků prvních voleb prezidenta všemi občany v roce 2013. Velká skupina politicky aktivních figur v nich prohrála. Což by nebylo nic divného, protože v každých volbách musí někdo prohrát. Jenže poražené skupiny do svého kandidáta investovaly příliš hodně nadějí a mnohé i financí, které jim propadly. Tehdejší volba mezi Zemanem a Schwarzenbergem byla navíc všem zřejmým bojem mezi politickou veřejností a třídou profesionálních politiků, mediálních pracovníků a dalších osob sloužících „skrytému státu“, tedy elitě, kterou Trump v roce 2016 celkem přesně označil jako „deep state“, podle něj hrobaře svobody v USA. Poražení v prezidentských volbách v ČR v roce 2013 bezprostředně po vyhlášení výsledku veřejně prohlašovali, že nepřijímají výsledek voleb a jasně veřejnosti sdělili, že bylo největším omylem, že třída profesionálních politiků dovolila veřejnosti volit hlavu státu. Prý to je v rozporu s pravidly zastupitelské demokracie. Čímž jenom přiznali, že zastupitelská demokracie od svého vzniku žádnou skutečnou demokracií, alias vládou lidu nikdy nikde nebyla, takže ani není, ani v budoucnu být nemůže. Je od samého počátku pouze velmi dobře propracovaným mechanismem, který zajišťuje nadvládu reálné, ač skryté moci. Neustálé rozeštvávání společnosti je výrazem nové formy politické soutěže, doslova jejím povýšením do nové fáze, kterou už lze směle označit za politický boj, jakousi měkkou formu občanské války. Ta opravdu v naší zemi v roce 2013 reálně začala a bohužel se neustále stupňuje, až loňskými volbami do sněmovny se už stala otevřeným střetem mezi masou veřejnosti a elitářskými, politicky aktivními skupinami všemožného druhu. Bohužel především intelektuálů. Současná měkká občanská válka je ze strany široké veřejnosti opravdovým bojem proti možnému útlaku, ba až totalitnímu ovládnutí veškerého veřejného života. Rozpory, které se v naší společnosti nyní stále silněji rozhořívají, každému nutně kladou otázky. Kdy se tato doposud pouze krize stane nesmiřitelným konfliktem? Jak se to konkrétně projeví a hlavně jaké bude jeho vyřešení.