Politologickou konstantou liberálních demokratů je tvrzení o jakýchsi třech pilířích, či složkách státní moci. Za jednu z nich je vydávána moc soudní. Na první pohled by mělo být každému občanu divné, že moc zákonodárnou, a moc exekutivní může vykonávat každý, zatím co moc soudní jen a jenom vysokoškolsky vzdělaný jedinec a to dokonce pouze se specifickým vysokoškolským vzděláním. Již tím se dvě první moci zcela zásadně liší od oné třetí, soudní. Fakt, že jedna údajná složka státní moci je privilegiem úzké vrstvy občanů, je absurditou, ne-li dokonce výsměchem demokratismu. Není proto náhodou, že mnohde je demokratické soudnictví založeno na porotách volených z laiků. Privilegium „odbornosti“, není jediným sporným atributem demokratické soudní moci. Ještě podivnější je tvrzení o nezávislosti moci soudní. V mých očích jde dokonce o paradox. Je-li moc soudní jedním ze tří stavebních kamenů státní moci, je vyloučeno, aby byla nezávislá. A také v reálu nikdy nebyla. Soudy nikdy nehledaly, nehledají a podle mne ani nikdy hledat nebudou jakousi spravedlnost, ale pouze právo, ať již kodifikované, či zvykové. Při tom kodifikované právo je vytvářeno a veřejně vyhlašováno jen a jenom státní mocí, takže moc soudní nemůže proto vynášet verdikty nezávislé, či dokonce odporující státní moci. Jestli se dá hovořit o jakési nezávislosti, pak jen o nezávislosti jednotlivých soudců. Ovšem ta má rovněž háček, ne li doslova hák. Každý soudce je v prvé řadě člověk se všemi svými chybami a naprostá většina z nich má své celoživotní zkušenosti, ústící v celoživotní přesvědčení, ba někdy i víru. A většina z nich i emoční stránku své osobnosti, čili podléhá, byť třeba podvědomě, sympatiím a dalším emocím. Takže absolutně nezávislým být nemůže. On by ani bůh nebyl nezávislý, pokud by vůbec byl. To všechno je důvodem, proč je soudní systém se svými možnostmi nápravy omylu rozsudku tak složitý s mnoha stupni odvolávání a dalšími mechanismy nápravy verdiktu. Každý konkrétní soudce by se tedy musí snažit nepodléhat svým emocím, nadtož ideologickému přesvědčení a víře. Na druhé straně by ale nikdy neměl být vystavován ovlivňování kýmkoliv, kdo i jen vzdáleně může mít zájem na řešení toho, či onoho jmenovitého případu. Varujme se ale těmto dvěma zásadám říkat nezávislost soudů. Pěstujeme tím pouze neodůvodněnou pýchu z privilegovanosti mnohých soudců. Právě z ní totiž vyrostl jejich další absurdní požadavek na nebývale ojedinělou životní výhodu. Tou je doživotní jmenování, pro něž v současné společnosti už není věrohodných argumentů, myslím si já.