Ve svých poznámkách jsem našel tuto poznámku. Už nevím, zda jsem ji napsal kdysi sám, nebo si jenom opsal. Pokud to druhé, pak se autorovi omlouvám. Tady je ona poznámka.  Tragikomický spektákl států pod nadvládou korporátních režimů a jejich médií je dnes notoricky stejný: rozvrátit nějakou zemi ve jménu Demokracie a Hodnot, pak ji pod vedením NATO ovládnout, pod kuratelou korporátek rozkrást, rozkradenou zemi pod vedením banksterů doživotně zadlužit a pak vesele odejít na další dobrodružství pod záštitou prozápadních pirátů z Bílého domu či z Bruselu.

Katolickou církev lze zbavit moci jenom tím, že jí bude odebrán nadbytečný majetek. Tedy ten, který nutně nepotřebuje k vykonávání svých obřadů. Ostatní její majetek je nutné předat společnosti, ať již státu, či obcím. Důvod je k tomu zásadní. O majetek církve se nezasloužili jen věřící, ale všichni obyvatelé. Je proto spravedlivé, aby byl nevěřícím vrácen jejich podíl. Produkční majetek obcím, umělecké předměty pak muzeím, galeriím, archivům a školám. Především je ale nutné skutečně dokončit odloučení církve od státu i na mezinárodním poli. Což znamená zbavit Vatikán státních atributů. Absolutně skoncovat s praxí, kdy představitel státu doslova „žadoní“ o audienci u papeže. A neprodleně zrušit diplomatické úřady a vztahy mezi Vatikánem a jednotlivými státy.

Majitel TV Barrandov nedávno s obrovskou pompou oslavoval svůj přechod mezi padesátníky. Na tuto trachtaci se dostavil i prezident Zeman, jenž mu vděčí za mnohé. Ve svém příhovoru k oslavenci se poněkud vlezle dožadoval přítlství jmenovaného mediálního bosse. Hned na začátku krátkého blahopřání Zeman řekl, že muž v padesáti konečně opouští pubertu. Soudí tak podle sebe. V roce 1990 totiž neměl ještě padesát let, když jsem se osobně přesvědčil, že se ještě potácí v hluboké pubertě. Asi v polovině zmíněného roku jsem, na pozvání hornických předáků z Asturie, letěl do Španělska na jejich velkou demonstraci proti zavírání uhelných dolů. V pozdním odpoledni jsem se na letišti v Prazepotkal s Valtrem Komárkem a Milošem Zemanem. Mne doprovázela tlumočnice, asi třicetiletá, špinavá blondýnka, matka dvou dětí. Komárek nás pozval do byznysu třídy, kde se tehdy ještě podával alkohol v jakémkoliv množství. Dověděl jsem se, že oba pracovníci Prognostického ústavu Letí do Barcelony na mezinárodní konferenci svého oboru. Zemana jsem tehdy osobně neznal, i když jsem o něm už leccos věděl. Jelikož my dva jsme měli z Barcelony pokračovat dál až ráno, nabídl se Komárek, že nám zajistí nocleh v hotelu, kde jsou ubytování delegáti konference. Celou cestu jsme se s Komárkem bavili o politické situaci a vůbec jsem si nevšímal Zemana. Komárkovi se opravdu podařilo nás ubytovat. Ovšem zbytečně. Asi kolem jedenácté v noci za mnou přišla nebývale rozrušená tlumočnice a rezolutně mne žádala, abychom opustili hotel a našli si jiné ubytování, že jí Zeman obtěžuje. Na nic jsem se neptal, sbalili jsme se a před půlnocí, za pomoci místního znalce taxikáře, opravdu se ubytovali. Do té doby jsem Zemana znal spíše jako rádoby komedianta vystupujícího v divadle Semafor na Suchého polistopadových agitkách. Od té doby Zeman v mých očích klesl až na úroveň neovládajícího se opilce.

Napsal jsem, že Zeman vstupoval do politiky jako solitér. Myslel jsem tím, že před veřejnou politickou angažovaností nepatřil do žádného politického klanu. Tedy ani mezi disidenty, ani mezi reformní komunisty z Obrody, ale dokonce ani do jiné skupinky spolupracujících lidí na nějakém veřejném úkolu. Dneska někdy tvrdí, že v minulém režimu přednášel v nějakých soukromých kroužcích ekonomii, či snad i prognostiku, ale začal o tom hovořit příliš pozdě, fakticky až v době, kdy se stal prezidentem a tedy kdy už se sami začali nyní hlásit jeho tehdejší údajní posluchači, čili současní patolízalové. V poslední fázi před vstupem do klanu profesionálních politiků sice pracoval v Prognostickém ústavu, ale ani tam nepatřil do pověstného „gangu čtyř“, údajné to čtveřice „výzkumníků“, která se tam zformulovala při práci nad analýzou, přesněji naprosto odmítavou kritikou, reálného socialismu. Zeman za celý svůj aktivní život nepracoval v týmu, vždycky pouze jako samostatný referent, či výzkumník. Na jeho odbornost prognostika, se všeobecně hledělo jako na převážně šarlatánství, než na nějakou nauku, natož vědu.. Proto i na výsledky jeho prognózování nikdy nikdo netrpělivě nečekal a ve své podstatě se jimi ani nezabýval. Zeman žil ve skleníku, bez jakékoliv osobní odpovědnosti, bez tlaku nadřízených očekávajících jeho výsledky a naprosto bez stresových situací člověka řídícího nějaké provozy, či alespoň odpovědností zatížené instituce. Absolutní příživník té doby. Jelikož na něj nebyl vyvíjen tlak, nezískal si návyk zkoumat, či studovat problematiku do hloubky. Neumí skutečně systematicky analyzovat společnostní děje a opírá své rozhodování o poznatky, které jsou mu předkládány jinými a on je pochopí, a jako doktrínu si je osvojí. Dodneška je to vidět i na tom, že vstřebal většinou povrchní názory a s těmi neustále argumentuje. Zemanův individualismus má mnoho jevových forem. Nejméně viditelný je fakt, že může být pouze v nejvyšší vedoucí funkci. Je totiž neschopen drobné práce, které se dneska realizuje pouze v týmech. Kdyby musel v politice začínat od nejnižších pozic někde v obci, tak by se se svým ironismem až cynismem, skombinovanými s chorobnými ambicemi, určitě nedopracoval žádných vyšších funkcí. Proto mimo jiné považuji za velikánkou drzost, že pořád omílá jednu ze svých manter o tom, že do celostátní politiky mají jít pouze osvědčení politici z regionů. Pokud není zvyklý pracovat v týmu, nemá šanci vytvořit si spolupracující skupinu sledující i jeho zájmy. Musí se proto uchylovat ke kabinetním praktikám politiky od klientelismu přes protekcionismus až po podrazy. Charakteristické proto pro něj je i to, že se snaží využít každého ve svůj prospěch, ale rychle se ho zbavuje, pokud by jej ohrožovat svými schopnostmi a nedej bůh dokonce ambicemi. Ještě tvrději se pak dokáže zbavit lidí, kteří mu už nemohou být nijak prospěšní, aby jim nemusel projevovat vděk. Z toho všeho vyplynulo jeho přesvědčení, že všeho dosáhl svými schopnostmi. Což je jeho největší omyl. Bez velkého společnostního zvratu by byl ničím a bez lidí, kteří ho potřebovali využít ke svým nekalostem, takže neměli žádnou ambici být veřejně viděni, by nedosáhl prakticky ničeho.

Od puče na Ukrajině se v nebývalé míře rozhořely snahy o nové výklady průběhu posledního masivního snižování počtu obyvatel v Evropě. První tezí toho druhu bylo, že Rudá armáda neosvobozovala, ale realizovala věčné imperiální tužby Ruska, čili okupovala národy Evropy. Dokonce i v případě, kdy šlo o samotné území SSSR, jakým byla kupříkladu Ukrajina. Jde o prokazatelnou lež. Okupantský dobyvatel totiž ničí, leč osvboboditelský dobyvatel pomáhá, nebo alespoň neplení. Kdo byl spíše okupantským dobyvatelem z tohoto úhlu pohledu, se dá lehce usuzovat. Třeba podle toho, kdo bombardoval ještě pár týdnů před koncem války továrny a infrastrukturu nejen na německém území, ale dokonce i v regionech okupovaných hitlerovci. Vojska SSSR to nebyla ani náhodou. Poslední metodou revizionismu výsledků druhé světové války je snaha zavést odškodňování za válečné utrpení. Německo ji zahájilo tím, že veřejně vyhlásilo záměr odškodnit finančně město Leningrad, dneska Sankt Petěrburg, za utrpení způsobené 872 dní trvajícím obléháním za minulé války. Nabídka věcně je snad tou největší urážkou, jakou si v dějinách dovolil jeden stát vůči jinému. Lidské utrpení totiž nelze vyjádřit v penězích. Při tom výše částky pak už je jednoznačně výsměchem současnému Rusku, vládě a všem lidem země. V mých očích dokonce pokračováním Hitlerova rasismu, oceňujícího jeden života Němce tak na deset tisíc životů Rusů. Neznám větší urážku celého národa. Z tohoto pohledu nemůže Německo v budoucnu počítat od Ruska s ničím jiným, než že při sebemenším konfliktu ho totálně zničí. Což podle mne se mělo stát už v roce 1945.

Prvním, který pozná jistě každý laik, je jeho rétorické umění. Tím se řadí mezi politiky doslova světového formátu. Zažil jsem jen dva lepší. Fidela Castra a Nikitu Sergejeviče Chruščeva. Druhého jsem poslouchal kdysi dávno na náměstí v Ostravě, když mluvil z balkonu Nové radnice a dav, co ho poslouchal, byl nadšený a stejně jako já se i několikrát upřímně rozesmál. Castra jsem osobně neslyšel, ale několikrát jsem sledoval jeho projevy v televizi. Zemana jsem nikdy neviděl mluvit s papíry v ruce, což je prvním znakem zmíněných řečnických unikátů. Jeho projev je při tom až neuvěřitelně systematický. Tam snad není jediné zbytečné věty. V žádném případě se nezadrhává, netápe v paměti, nevypomáhá si trapnými ehm, či dokonce celými mluvnickými výplněmi. Mluví jakoby bez emocí, trochu stejným tónem, ale vždycky dovede hned v prvních větách zaujmout a po nějaké době opět probudit posluchačovu pozornost, ať už k řečníkovi chová sympatie, či je mu úplně nenávistným nepřítelem. Velkým kladem je, že umí mluvit ke každému druhu posluchačů, od shromáždění lidí na náměstí, po různé ty kruhy intelektuálů. Mluví-li k pestrobarevnému publiku, je jeho mluva jednoduchá, leč kultivovaná. Při tom není nějakým zprofanovaným davovým řečníkem. Kdyby měl strhnout masu lidí k nějakému činu, asi by to nedokázal. Druhým jeho předpokladem pro politiku je…dlouho nic. Až snad někde v dáli výborná a hlavně trvalá paměť. Ale ta je populistickému politikovi, jaký se ze Zemana vyklubal, spíše na škodu.

Nebudí ve mně důvěru sociologické, politologické, ideové, či pouze publicistické pojmy, začínající předponou neo-, či post-. Pro mne jde o důkaz, že celé stádo psavců, se všemi ideovými klany učenců, nedovede vystihnout zásadní rysy nějakého nového společnostního jevu, o němž píší a tak si vypomáhají jakousi berličkou. Buďto že nejde vlastně o žádný nový jev, ale jakousi inovaci něčeho, co už tu bylo, pak použijí předponu neo- Nebo, že sice jde o nový jev, ale nikdo neví o co jde, či se z toho ještě vyklube, takže prakticky jde o post- . Doba postfaktická, postsocialistická, postdemokratická, postkapitalistická, no prostě post-. V češtině doslova debilní je v mých očích pojem postmoderní. Ve smyslu spisovné češtiny, dokonce podle jeho slovníku, je vlastně všechno nové moderním. Takže už samotný sociologický pojem moderna, modernita a z něho odvozené, byly nic neříkající, pouze uboze popisné pojmy. Po době moderní už mohla přijít pouze nějaká doba ještě modernější, čili supermoderní, hypermoderní a jinak nesmyslná. Ovšem postmoderní v žádném případě ne, protože modernost znamená neukončený děj, čili jde o jev trvalý, ne-li věčný. Alespoň v normální češtině, čili pro popis světa viděného očima běžného účastníka dějů. Souhlasím s panem Zmatlíkem, který uvažuje o tom, že tím se komunita učenců vyhýbá odpovědnému přemýšlení o proměně důležitých pojmů v rychle se měnící současnosti. Za ještě stupidnější považuji předponu neo-. Zvláště pak v pojmech neoliberalismus, neomarxismus, ale též neonacismus, či dokonce neofeudalismus. Společným rysem pro ně je, že jsou užívány jako pejorativní oznámkovávání ideových odpůrců, což je pro ně tou nejodpornější legitimací. Říká se často, že myšlení bolí. Což je takový ten rádoby vtipný nesmysl. Vždyť jakousi kompilací všech učení, věd a idejí je přece „radost z moudrosti“, čili filosofia. Jelikož moudrosti lze dosáhnout převážně, ne-li jen myšlením, lze důvodně předpokládat, že skuteční myslitelé jsou ti, kdo mají radost z myšlení. Především z toho kritického myšlení, opřeného o co nejpřesnější pojmosloví. Takže texty, užívající všechno možné, jen ne jasné pojmy jsou manipulativní, matoucí mysl čtenářů a s vysokou pravděpodobností záměrně lživé. Jen na okraj k tomu dodávám, že v té souvislosti za největší podvod považuji horování pro jakési humanistické ideály, evropské hodnoty, či dokonce západní civilizaci, když se pro jejich charakteristiku používají abstraktně všeobecné pojmy, které tím o hodnotách či ideálech fakticky nic neříkají.

Pokud se někdy Zeman snažil sám sebe zařadit na škále pravice – levice, pak o sobě vždycky prohlašoval, naposledy minulý týden v TV Barrandov, že se považuje za pravicového politika. Nejen to, ve svých vyjádřeních a všech činech je absolutně antikomunistický a antisocialistický. Dokonce několikrát tvrdil, že komunisté byli hroší než nacisté, protože zabíjeli své vlastní lidi. Nelze také zapomenout na jeho „prognostický výrok“, z doby kdy se stal předsedou ČSSD, že KSČM zanikne, protože brzy vymřou její voliči. Podle této „vědecké“ předpovědi tedy KSČM už neměla dávno existovat. Také v žádném případě není ani sociálním demokratem. Když hovoří o nějakých státech, jež jsou pro něj příkladem, tak sice připomíná skandinávské země, ale to jen ze širšího národohospodářského hlediska. Tedy především daňové a sociální politiky. Jmenuje-li politiky, kteří prospěli svému státu, pak je to obvykle Olaf Palme, Bruno Kreisky a Francois Mitterand. U posledního mu obvykle klade za záslužný čin to, že prakticky zlikvidoval Komunistickou stranu Francie. Coby politik, který musel řídit vládu, se jednoznačně projevil jako realizátor minima sociálního státu. Při tom ale ani ten nejsociálnější sociální stát není vůbec politikou z dílny sociální demokracie. Jde o projev vysoce erudovaného sociálního inženýrství liberálních a konzervativních stran, které sociální stát vytvořili jako korupční systém konzumu a jiných požitků, který měl vytvořit střední třídu, čili nerevoltující spokojence s tím málem, co jim vládci milostivě shodí se svých překypujících stolů. Přesněji řečeno, jde o sociální minimum, které ve státech zachovává tak zvaný sociální smír. Zeman celým svým životem od časného mládí je naprostý individualista. Díky svému původu má pouze jakési sociální cítění. Leč díky svému nadání je úspěšný v každém politickém režimu, což se v jeho přesvědčení přetavilo v doktrínu o elitě úspěšných. V prvních letech o sobě hovořil jako o radikálovi, aniž by ten pojem upřesnil, čili zda se chce dobírat kořenů společenských problémů (radix-kořen), či jen být jakýmsi bouřlivákem. Nakonec se z něho stal poněkud nepředvídatelný, protože nekonformní superindividualista. Osamělý a tím na stáří odsouzený spíše k posměchu jiným a k osobní nenávisti vůči všem. Silné, ideové zakotvení nemá. Ve spojení s chorobnou ambiciózností se tak dopracoval k tomu, že se stal sice předsedou vlády, ale vykonával ji pod kuratelou Klause. Sice dosáhl i na prezidentský post, ale v žádném případě nemá potřebnou, nejvyšší morální autoritu dokonce ani u svých nejvstřícnějších voličů.

Na sjezdu v uplynulém víkendu byl ve funkci předsedy ANO potvrzen Andrej Babiš. Sice nebyl zvolen stoprocentním ziskem, jako obvykle, ale sjezd vyhověl jeho žádosti a za prvního místopředsedu mu zvolil Faltýnka. Vedoucí tandem nejúspěšnějšího politického uskupení v ČR současnosti se tedy nezměnil. Pro fanatické antibabaišovce je tím zachován objekt jejich nenávisti v neotřesené pozici. Všichni antibabišovci, kteří při tom patří mezi aktivisty zbožštění Havla, by se měli nad sebou zamyslet. Jelikož toho pro svou, rozum zničující nenávist nejsou schopni, posílám jim následující vzkaz. Prazáklad stavu, v němž se Babiš stal tím, čím je, vytvořil právě jejich zbožňovaný idol. Jeho nezřízená touha po postu prezidenta byla tak obrovská, že se soukromě, bez asistence jiných pohlavárů OF, dohodl s tehdejší věrchuškou nejen KSČ, leč i StB. Zajistil tak v době převratových emocí nepotrestání vedoucích představitelů KSČ proto a jenom proto, aby jej tehdejší Federální shromáždění, složené převážně z členů KSČ, zvolilo prezidentem. S Mariánem Čalfou dohodl nejen vznik vlády národního porozumění, ale zároveň situaci, že ministerstvo vnitra nebylo obsazeno jednou konkrétní osobou prakticky po celý rok 1989. Čímž především StB měla obrovský prostor pro manipulaci se svými materiály. Ministrem vnitra byl teprve den před Silvestrem jmenován Richard Sacher, když do té doby ono ministerstvo „společně řídili“, řazeno abecedně, Čalfa, Čarnogurský a Komárek, tedy prakticky nikdo. Řečeno natvrdo, chorobná ambice Havla dala vznik všem pozdějším kariérám přizpůsobivých členů předlistopadové KSČ, jakož i šanci na majetkový vzestup nositelů exkluzivních informací. Babiš, coby pracovník jedné z organizací zahraničního obchodu byl a je tak dodneška toho skvělým příkladem. Za jeho polistopadovou kariéru se plně zasloužil oportunismus a chorobná ctižádost Havla Václava. To ať si laskavě uvědomí všichni aktéři zbožštění Havla, jeho nekritičtí uctívači i všichni ostatní právě v roce třicátého výročí Listopadu.

Když roztleskávači společnostního zlomu ke konci roku 1989 pochopili, že musí převzít moc, silně znervózněli. Tvořili sice dobrou recesní partičku, možná i celkem kompetentní skupinu na kritiku moci KSČ, ale že by dokázali spravovat stát, to ani náhodou. Ať chtěli, nebo ne, museli alespoň na přechodnou dobu ponechat ve službách „ochotné“ z minulého režimu a dovolit exkomunistům, odstaveným od moci už na počátku normalizace, aby se zapojili do začínající rvačky o posty. Mezi sebou hledali zoufale každého, kdo alespoň trochu poskytoval šanci, že by věděl, jak zacházet s nově nabytou mocí. Jedním z takových se jevil i Zeman. Přece napsal „geniální“ prognostický text, který měl hlavu a patu. Jím se prakticky „habilitoval“ na jakoukoliv politickou funkci. V první fázi získal pouze funkci poslance nejvyššího zákonodárného sboru v zemi, ale hned vněm pak post předsedy jednoho z vlivných výborů. Byla to sice funkce vysoká, leč spíše pracovní a vůbec ne s veřejně etablovanou individuální mocí. I tak se člověk, který za celý život neřídil ani kancelář se dvěma sekretářkami, dostal ze dne na den do nejvyšších pater státní moci. Strašná to  představa. Ovšem pro chorobnou ctižádostivost Zemana samotného to bylo pouze nástupní minimum, se kterým musel prozatím vystačit. Po listopadu vstupoval totiž do dění jako absolutní solitér, jedinec nehrající v žádné tlupě, nadtož již tehdy alespoň trochu proorganizované mafii. Pro úspěšné působení v politice mu chyběly hned dva nejvýznamnější předpoklady. Zkušenosti z řídící práce a obratnost v politických kabinetních šarvátkách. Ovšem nechyběla mu povědomost, že tyto dovednosti musí co nejrychleji získat, aby mohl sahat po vyšších pozicích.