Stačilo jen několik měsíců „panování“ Gorbiho, aby bylo jasné, že svět reálného socialismus čekají zásadní změny. Proto pomalu ze všech možných kukaní vylézali lidé se svými kritickými pohledy na tehdejší stagnující společnost a nabízeli přerůzná řešení. Veřejně kritizovat v dobách socialismu nikdy nebylo žádným hrdinstvím, pokud dotyčný nenapadal ideologii, a především nejvyšší představitele strany. Považovat proto článeček, uveřejněný v srpnu 1989 v populárně odborném časopise od nějakého Miloše Zemana, nazvaný navíc tendenčně „Prognostika a přestavba“, za nějaké osobní hrdinství autora, je směšný nesmysl. Vydávat jej dokonce za projevování odporu vůči vládě KSČ je totální nesmysl. A přece právě on odstartoval v listopadu 1989 hvězdnou kariéru současného prezidenta. Gorbačovova glasnosť a perestrojka byly natolik urychlující metodou destrukce pro socialistický celospolečenský a nejen politický systém, že její rozkladný potenciál nerozpoznala včas žádná zpravodajská služba světa. Proto když docházelo k živelnému rozpadu celého „tábora socialismu“ ba dokonce jeho jednotlivých států až po samotný SSSR, nebyli na situaci připraveni nejen politici, leč ani teoretici a další odborníci. Proto všichni aktivisté chtiví moci, kterou komunistické strany doslova urychleně odhazovaly, zoufale hledali každého, kdo se jen trochu prezentoval názorem, co dál. A právě Zemanův zmíněný text se tvářil jako fundovaná zkratka komplexního názoru vědce, který sám sebe pasoval na prognostika, takže v očích laiků dával předpoklad, že ví, co a jak je zapotřebí dělat po poněkud zmateném převratu, nepřevratu, revoluci, nerevoluci, puči, nepuči. Historická zkušenost říká, že každá zásadní společenská změna, nadtož živelný, systematicky a dlouhodobě nepřipravovaný převrat, musí zákonitě vynést na mnohé vedoucí posty lidi, kteří by se tam za běžného evolučního vývoje nikdy, ale opravdu nikdy nedostali. Zeman je této poučky učebnicovou ilustrací.