Každá revolta je iniciována menšinou a má šanci zvítězit, či alespoň prosadit své záměry jen pokud dokáže získat rozhodující část veřejnosti. Politickou revoluci provádí jen dlouhodobě zkonsolidovaná, na určité soustavě novátorských idejí, až komplexní nové ideologii zkonstituovaná, početná skupina veřejně činných osob, která odůvodněně spoléhá na rozhodující podporu veřejnosti. Jde o proces, který se může uskutečnit tak jednou za dvě století, či ještě méně. Všechny ostatní politické zvraty, jsou obvykle více, či méně živelné projevy touhy po převzetí politické moci. Jejich škála je široká, ale zmíním jen dvě poněkud přesněji definované. Nejkrajnější je puč, obvykle vojenský, což je v každém státě fakticky jediná reálná síla. Zásadním jeho znakem bývá, že je od svého zahájení proklamován jako dočasný, který má zastavit údajný či opravdový chaos v zemi a nastolit nějakou osvědčenou formu vlády, nadvlády, či alespoň politické moci. Na druhé straně spektra je všeobecný politický převrat. Zdánlivě připomíná revoluci, především tím, že je ilegální, čili protiprávní, protože je jeho cílem změna politického systému, tedy i vytvoření nového práva. K provedení takové změny je třeba znát technologii moci, techniku správy, čili politické moci a metody propagandy, čili získání podpory většiny. Odpovědně mohu tvrdit, že ani jedno z toho neovládali představitelé listopadového převratu. Přesněji ti nejviditelnější. Pouze členové KSČ, odstavení od moci normalizátory, měli praktické zkušenosti potřebné nejen pro zahájení převratu, ale pro jeho trvalejší průběh a konečné výsledky. Přední činitelé převratu halasně účinkujíc na Letenské pláni, na všemožných náměstích a na jiných velkých shromážděních, byli naprostými laiky nejen na správu země, ale vesměs i na samotnou politiku. Ještě horší to bylo se všemi těmi samozvanými mobilizátory z řad umělců a studentů. Ti všichni instinktivně uměli bořit, ale o praktické tvorbě nové moci nevěděli zhola nic. Jakási živelně zformovaná reprezentace ještě živelněji se tvořícího hnutí pod hlavičkou Občanského fóra, neměla v první fázi absolutně žádný zájem převzít politickou moc. Někteří její členové měli doslova strach z takového postavení. Teprve urychlený návrat matadorů české politiky ještě z doby před rokem 1948 a především všemožných poradců ze Západu, dal šanci oněm laikům a neumětelům reálně zvednout symboly moci, které KSČ zahodila. Zahraniční elementy pak do převratu definitivně vnesly antikomunismus, čili zvrátily možnosti obrody socialismu, všeobecně veřejností očekávané. Závěrem lze oprávněně tvrdit, že disidentská parta kolem Havla, ale i ty ostatní, nebyly schopné bez zahraniční pomoci ani převzít politickou moc, nadtož ji dále provozovat.