Všichni teoretici demokratické moci hovoří o jakýchsi třech jejích složkách, doslova pilířích, jejichž interakce prý působí, nebo alespoň má působit, jako soustava brzd a ovlivňování, zjišťující mocenskou rovnováhu ve státě. Myslím si, že pokud to někdy vůbec platilo, tak jen v bohatých státech a to pouze do druhé světové války. Od té doby platí jiné tři pilíře moci, každé moci, demokratické nevyjímaje. Jsou jimi banky, televize a armáda. Televize veřejnost zhloupne, armáda uhlídá vzpurné a banky na to všechno poskytnou finance. Za pomoci těchto tří institucí ovládá neviditelná, abnormálně nepočetná skupinka osob bez národnosti a státní příslušnosti celý svět. Všichni ostatní si musí dávat jenom dobrý pozor, aby nebyla zkonstruována ve vesmíru umělá planetka, která by pojala tak půl milionu lidí, kteří by přežili vylidnění naší planety.

Za celou popřevratovou dobu jsme vyhráli jen jedny volby do sněmovny a ty jsme ještě prokaučovali. Špidla totiž patřil do skupiny zdánlivých levičáků, chovajících se ortodoxně středově. Vždyť přece byl předsedou sociální demokracie, strany tradičně revizionistické v celém světě. V zemi postreálného socialismu pak navíc s historickým odporem ke komunismu, ba i socialismu, do té doby autentické to levici. Když k tomu připočteme ještě Špidlův osobní pocit, že mu KSČ nedovolila naplňovat jeho ambice, máme celkem jasno, proč se z něj stal politik inklinující ještě více e zpozdilému polistopadovému antikomunismu, než mnozí zarytí pravičáci. Sečteno a podtrženo, levice prakticky ani tehdy nevyhrála, protože ČSSD v celé polistopadové době nebyla reálnou levicí a za Zemanovy vlády, která přecházela volebnímu vítězství ČSSD pod vedením Špidly, už vůbec ne. V této zemi je levice dokonce v obrovské menšině. A to od převratu v listopadu 1989. Největší vinu na tom mají představitelé KSČ, protože pod jejich vedením se nerozvíjelo tvořivé poznání společenského dění. V dobách lidového vzepětí proto všichni občané převzali ideová hesla z druhé strany barikády studené války. Myšlenkový svět celé země okupovali tvůrci demagogie totality, lidských práv, demokracie a svobody, velikých to slov, jejichž reálnou náplň noví mocní, jako všichni před nimi, zneužívají pro naplňování jen a jenom svých vlastních zájmů, na úkor většiny občanů. Současná levice není pořád schopna ani nástupu na cestu reálného odporu proti současné ideologii globálního kapitalismu, což je první nutnou podmínkou k vytvoření šance na úspěch každého současného politického soutěžení.

Po každém volebním neúspěchu levice se objevuje řada myslitelů, kteří volají po vzniku nové levicové strany. Jako prvá se pak diskutuje otázka, zda je v současném spektru stran vůbec místo na novou levicovou politickou stranu. Samozřejmě že je. Levice již dávno vykrystalizovala na tři základní typy. Revoluční komunistickou, reformní socialistickou a revizionistickou sociální demokracii. První dvě jsou vůči současnosti stranami antisystémovými, čili chtějí změnu kapitalismu. Jedna se nebojí dosáhnout toho revolucí, druhá postupnými reformami. Třetí strana je fakticky už podle momentálního chování pravice více, či méně na pozici středu, protože jí jde jen a jenom o humanizaci kapitalismu. Komunisté k revoluci inklinují proto, že jsou přesvědčeni, že příslušníci privilegovaných vrstev dneška se nabytého postavení a vlastnictví bez boje nevzdají. Ačkoliv to byli v dějinách jen a jenom jejich političtí předkové, protokomunisté (předáci reálného socialismu), kdo jako první za celá tisíciletí se vzdali nadvlády „demokraticky“, bez krveprolití. Jen oni se dokázali vzdát moci, jakmile poznali, že občané je už nechtějí. Napomohlo tomu především to, že jejich privilegia nebyla tak obrovská, aby stálo za ně bojovat se zbraní v ruce. Především neměli nesouměřitelně obrovské majetky. V naší současné rodině politických stran tedy místo na třetí levicovou stranu je. Chybí totiž skutečná socialistická strana. Pokusil se o její založení Paroubek, po odchodu z ČSSD, který byl od samého svého počátku socialistou a ne sociálním demokratem. Proto se na něj soustředil nevybíravý odpor pravice. Osud jeho strany názorně ukazuje, že ale není vůbec rozhodující, zda existuje prostor pro nějakou stranu. Důležité je, aby taková měla dost finančních prostředků a denní prezentaci v televizi. Peníze a celostátní, především „veřejnoprávní“ televize, jsou podle mne jedinými šancemi pro politickou stranu. Levice má možná ještě jednu šanci, početnost. Pokud by se levici podařilo vytvořit masovou stranu, pak by její vliv mohl být alternativou peněz i televize. Jen je asi třeba najít metodu, jak k tomu využít moderních komunikačních technologií.

Prezident se až do dneška ani slůvkem nezmínil o obsahu „potlachu levicových politiků“ v Lánech. Ani nemůže, protože si v prvé řadě není jistý loajalitou všech zúčastněných. Kdyby v tomto punktu jistotu měl, tak o schůzce jasně hovořil už v neděli, den po jejím uskutečnění, když se na ni ptal Moravec ve svém pořadu v ČT. Tehdy místo jasné odpovědi na redaktorovu otázku, nabídl občanům jednu, poněkud s případem nesouvisející, židovskou anekdotu. Už v oněch několika minutách, mohl jasně veškeré veřejnosti sdělit, že se sešel s některými funkcionáři ČSSD a dokonce mohl vysvětlit, proč tak rychle a bez účasti Sobotky. Pokud by volil rozumné až moudré věty, tak by mu sice asi až polovina lidí dále nevěřila, ale problém by se s vysokou pravděpodobností posunul do podstatně jiné polohy. Vytvořila ba se mnohem vyšší šance na možné hledání solidního kompromisu mezi oběma tábory. Takže by možná nedošlo k poněkud nenávistnému rozchodu, kdy byla jedna strana nakonec dohnána k naprosté kapitulaci a zahnána do zákopů jak stvořených k přípravě nového útoku. Prezident svým mlčením a mlžením v prvých dnech sporu ve vedení ČSSD neudělal nic k jeho zmírnění. Pokud ale mlčí o obsahu schůzky ještě dneska, pak naprosto nezpochybnitelně dokazuje, že neustoupil ani o krůček od svého dlouhodobého záměru, zničit kariéru minimálně Sobotkovi a Zaorálkovi.

S vysokou pravděpodobností se o výsledky včerejšího jednání ÚVV ČSSD zajímala obrovská většina politicky aktivních občanů. Vůbec nepochybuji, že i Zeman po celý den sledoval televizní zpravodajství, i když…díky svým zkušenostem s jistotou předpokládal většinu výsledků jednání a navíc, určitě nebyl odkázán jen na sdělení, která dostávala veřejnost prostřednictvím ČT. O to víc mne udivovalo, že vůbec nereagoval, nadtož bezprostředně, na stěžejní výstup ze zasedání ÚVV, který navíc už bylo, po rezignaci trojice předních haškovců, natolik předvídatelné, že nevyžadovalo ani jeho kvalifikaci vyhlášeného prognostika. Po šestnácté hodině se všichni obyvatelé země dověděli, že Sobotka zůstává předsedou strany a je pověřen vedením povolebního vyjednávacího týmu ČSSD. Zeman, podle jeho slov „již nejméně dvacetkrát řekl“, že pověří sestavováním vlády toho, koho strana vítězů voleb navrhne. A teď nějak mlčí. Kdyby měl ve zvyku chovat se tak, jak mluví, tak by včera večer podle toho i jednal. Nejpozději v 17 hodin by veřejně pozval Sobotku, aby mu dneska předal „pověřovací“ glejt. Kdyby nepovyšoval své ego nad zastávanou funkci, tak by nečekal jako mocnář, až bude poníženě požádán o přijetí, které je fakticky jeho ústavní povinností. A kdyby byl navíc charakterově člověkem velkého formátu, tak by Sobotkovi veřejně blahopřál k upevnění svého postavení ve straně. Vždyť Sobotka v této chvíli má takovou podporu, jakou určitě ve straně nikdy neměl a možná dokonce žádný předcházející předseda, protože toto je doslova přesvědčivě „vybojované“ vítězství. Když Zeman neudělal nic z toho o čem píši, tak jenom zvýšil podezření plynoucí ze zveřejněného rychlého průzkumu, podle něhož víc jak čtvrtina občanů považuje za hlavního viníka rozkolu v ČSSD, právě jeho. Přidávám k tomu už jen jednu osobní vzpomínku. Když jsem byl v březnu 1990 zvolen předsedou havířských odborů, ještě tentýž den večer jsem obdržel pozvání k předsedovi vlády. Proč? Protože to byl státník. Věděl, že do čela nejvlivnějšího odborového svazu v zemi se dostal nový člověk, takže považoval za politicky taktické, ihned reagovat na takovou změnu.

Nepochybně to bude u nás velmi pečlivě sledovaná událost. Mělo by splnit tři cíle. Prvním je vyřešení konkrétního sporu ve vedení. Druhým je jmenování vyjednávacího týmu za ČSSD a třetím pak schválení postupu celé strany po volbách. K prvnímu bych doporučoval uložit předsednictvu provést skutečně fundovanou analýzu předvolební kampaně, ve které by byly posouzeny výsledky i jednotlivých krajů. Za druhé se musí pokusit přesně popsat povolební konflikt mezi vedoucími osobami, co nejlépe definovat jeho důsledky na věrohodnost ČSSD. K jednotlivým aktérům přistoupit diferencovaně a nesnažit se je doslova zadupat do země. Naopak by někteří z nich měli dostat šanci na nápravu uložením konkrétních odpovědností za budoucí činnost ČSSD. Uložit předsednictvu hledat a postupně realizovat taková pravidla, jež budou zajišťovat snižování vnitrostranického napětí na všech stupních, včetně poslaneckého a senátorského klubu. Účastníci schůzky v Lánech a především Hašek by měli být přinuceni sdělit úplný obsah svého „potlachu“ s prezidentem a hlavně úlohu samotného Zemana. Dva hlavní protagonisté sporu by se měli na dnešním ÚVV vystupovat bez taktizování. Sobotka by se měl pokusit alespoň jasně definovat svou roli v předvolební kampani a uznat patřičný díl odpovědnosti za výsledek. Hašek by kromě objasnění skutečné své role v povolební snaze převzít vedení strany, v žádném případě neměl následně zaujmout konfrontační, ba až výhružnou pozici. Především sám by měl přijít s některými vstřícnými návrhy, jež by systémově snižovaly konfrontační styl vnitrostranické soutěže nejambicióznějších členů nejvyššího vedení.

Prvním, kdo se vzdal funkce místopředsedy ÚVV ČSSD byl Škromach. Jako většina jeho personálních vystoupení, šlo i tentokrát o teatrální gesto, ovšem včera poněkud šaškovské, s puncem trapnosti. Nepřiznal, že ztratil důvěru nejen nějakých orgánů, či členů strany, ale dokonce u své místní organizace v Hodoníně, která jasně nádavkem řekla, že politik bez důvěry je bezcenný. Rezignace Haška, to už bylo jiné kafé. Za zdatného Tejcova sekundování nakonec jejich společné odstoupení z nejvyšších funkcí vyznělo jako vrcholné sebeobětování se zájmům strany a vlasti. Veřejně se obětují jen a jen proto, že byli dlouhodobě vystaveni nepředstavitelně hrubému nátlaku centristů vedených Sobotkou. Oni přece nic škodlivého neprovedli. Schůzka v Lánech byla přece setkáním levicových politiků, na níž ani ze samé podstaty nemůže být nic odsouzeníhodného. Žádat předsedu, aby vyvodil z neúspěchu strany svou odpovědnost, nebylo proti stanovám a navíc takový akt byl v duchu tradice nejen v samotné ČSSD, ale i v mnoha jiných stranách doma i za hranicemi. Pokud někdo nazývá konkrétní pokus o možné převzetí vedení strany pučem, pak je pučistou právě Sobotka, který nerespektoval usnesení vysokého stranického orgánu a v osobním zájmu proti jeho příslušníkům zorganizoval vzpouru nejen ve straně, ale i mezi občany. Oni, Hašek a ostatní, poutěmi ukřivděnými a oběťmi nehorázného vývoje ve straně. Proto a jenom proto odchází z vedení strany a už vůbec ne proto, že by lhali, vždyť za to se přece omluvili. Ani nekonspirovali, ani neopiklovali. Já osobně musím konstatovat, že už tento Haškův přístup k řešení sporu ve vedení, je příznakem budoucích Sobotkových těžkostí, zvláště když Hašek neopustí ani jednu ze svých hlavních funkcí, hejtmana, či poslance, jak sliboval ještě před konfliktem. Jenže u sebeoběti Hašek nezůstal. Jasně navíc řekl, že od této chvíle je Sobotka osobně odpovědný nejen za sestavení vlády, ale za veškerý další vývoj. Vzhledem k tomu, že Zeman má co říci již do samotného sestavování vlády, je to fakticky polibek smrti pro Sobotku. Zeman může najít mnoho pák, aby znemožňoval Sobotkovi sestavení vlády. A samozřejmě ještě mnohem víc v eventuelním vládnutí vlády premiéra Sobotky. Hašek tedy vůbec nerezignoval, ale naopak s drzou arogancí člověka se silnou podporou, vyzval Sobotku k dalšímu nelítostnému boji. Nepomohl v žádném případě ke zvýšení jednotnosti strany. Naopak vytvořil další třecí plochy k rozbrojům a tím i sobě šanci na vylepšení svých ambicí. V politice není nikdy nic definitivního a v personálních vítězstvích už absolutně nic. Osobně mi může být Sobotka i Hašek ukradeni. Ovšem Haškův postoj vnímám jako podvodný. Když ne lživý, tak alespoň částečně zamlčující mnohé skutečnosti. Více o tom zítra. Jen proto jsem již na začátku týdne poslal Sobotkovi svůj názor na vyřešení krize ve vedení ČSSD a včera členům ÚVV ČSSD dopis, z nichž někteří mně již poděkovali za fundovaný přístup. Jelikož jde o interní problém strany, vystříhal jsem se zasílání jakýchsi otevřených dopisů, či zveřejňování nějakých všeobecných výzev. Ovšem hodlám se velmi vážně zabývat situací v ČSSD, která ještě pořád nedorostla k vědomí, že její ústavní činitelé nejsou straníci, ale především zástupci obrovského počtu svých voličů – občanů.

Poznámku, kterou jsem napsal 6.11. o Zemanově odpovědi – neodpovědi, si dovolím dneska ještě doplnit. Samozřejmě, mi vadilo, že Zeman na otázku vlastně vůbec neodpověděl, je totiž právem každého tázaného, zdánlivě odpovědět, ale fakticky nic nového nesdělit. Dokonce jde o ukázku politikových schopností. Mnohem víc mi vadilo, že tázající se novinář neuměl, či spíše vůbec nechtěl, z prezidenta vydolovat jasné ano, či ne. Ovšem nejvíc mi vadilo a vadí, že se nenašel nikdo, kdo by Zemana usvědčil, že lže. Samozřejmě, že to mohl udělat kterýkoliv účastník inkriminovaného setkání v Lánech, pokud to všechno bylo poněkud jinak. Nejjistěji asi Hašek a Škromach, kteří jediní věděli, zda byli se Zemanem dohodnuti na takové schůze již dávno před volbami. Ovšem mohli tak udělat také mnozí jiní politici. Zeman totiž ve své prostořekosti v odpovědi mimo jiné řekl, připomínám: „…jsem vyhověl žádosti prakticky všech politiků, kteří se se mnou chtěli setkat…V této praxi budu pokračovat, protože…“, konec citátu. Po takovém slibu vstřícnosti bych jako ústavní činitel, čili poslanec, člen vlády, senátor, prakticky ihned požádal Zemana o přijetí. Ručím svou hlavou, že by ve skutečnosti nevyhověl nikomu, kromě snad předsedů stran. A to i kdyby byl zdravý jako rybička. Zeman ve své nepromyšlené odpovědi dal svým protivníkům šanci na usvědčení ze lži, kterou zatím nikdo nevyužil. Tečka. A kdo lže jednou, určitě lže i jindy.

Včera byl v deníku Právo publikován rozhovor redaktora Ovčáčka s prezidentem republiky. Hned první otázka zněla doslova: „Pane prezidente, v posledních dnech se velmi řeší tzv. lánská schůzka. Jak to s ní bylo? Kdo koho pozval, jaký byl její průběh, o co vlastně šlo?“. Již sama otázka je na novináře tak známého deníku doslova prapodivná, protože to jsou hned otázky nejméně čtyři, takže tázaný si fakticky může vybrat, na co hlavně chce odpovídat. Další směřování rozhovoru pak jasně dokázalo, že Ovčáčkovi ani zdaleka nešlo o pokus dopídit se prezidentovy role v turbulenci nejvyššího vedení ČSSD. Prezidentova odpověď je následující, cituji: „Za prvních osm měsíců svého mandátu jsem vyhověl žádosti prakticky všech politiků, kteří se se mnou chtěli setkat. Ať už to byl Bohuslav Sobotka, Michal Hašek, Jeroným Tejc, Zdeněk Škromach nebo kdokoliv jiný. V této praxi budu pokračovat, protože je povinností prezidenta těmto žádostem vyhovět. A to je případ i lánské schůzky. Pokud jde o její obsah…“, konec citace. Pozoruhodné na odpovědi je, že vůbec neodpovídá na otázku, kdo koho pozval. Ovčáček se pak ani v další části rozhovoru nepokusil jednoznačnější odpověď získat. Stojí proto za úvahu, zda je tak neschopný, nebo něco jiného. Je totiž v kuloárech známo, že byl kdysi zaměstnancem Lidového domu, který se jeho služeb doslova zbavil, mimo jiné i kvůli neskrývaným sympatiím ke skupině starých Zemanových přátel, řečeno až příliš slušně. Je víc jak jisté, že Zeman schůzku nesvolal. Ze znalostí osob ale lze odvodit, že již poměrně dlouhou dobu před dnem voleb si nejméně Hašek a Škromach se Zemanem dohodli, že se neprodleně po vyhlášení výseků sejdou k poradě. Kdo byl iniciátorem takové dohody, není už vůbec podstatné, důležité je, že vznikla a od samého počátku se nepočítalo, že se jí zúčastní Sobotka. Setkání v Lánech ČSSD prokazatelně poškodilo, následná výzva k odstoupení Sobotky zdržela povolební vyjednávání, další vývoj, doslova na otevřené scéně, v očích veřejnosti zostudil několik místopředsedů strany, znevěrohodnil její celé předsednictvo a teprve se ukáže, jak velké důsledky pro ČSSD celá aféra bude mít. Zeman podle mého gusta příliš dlouho vyčkával, jak se situace pokusu o převzetí moci v ČSSD vyvine a tím nejlépe dokázal, že v něm byl a dle mého soudu dosud pořád je, angažován. Pnutí, které v ČSSD, za spolupůsobení Zemana, existuje již mnoho let a které se nyní provalilo v otevřený konflikt několika osob, totiž neskončí ani tím, kdyby ÚVV v neděli všechny zúčastněné doslova vyhnal ze strany. Souboj uvnitř strany bude dále pokračovat, dokud…, ale o tom až někdy jindy.  Pro mne, člověka, který Zemana osobně a zblízka sledoval v dobách jeho nejrychlejšího stoupání ke slávě, je signifikantní, že čekal celých deset dnů, než zaujal stanovisko. Z dalšího průběhu vzpomínaného rozhovoru v Právu pak nepokrytě plyne, že v tom Haška a ostatní nechal. Je to příznačné pro jeho charakter. Vyždímat z každého nohsleda co jen jde a opak ho ponechat svému osudu – to v lepším případě, v tom horším se ho snažit zadupat do země. Konkrétní příklady na přání kohokoliv mohu jmenovat.

Prezident se nechal slyšet, že nebude jmenovat členem vlády nikoho, kdo nebude mít lustrační osvědčení. Je to jeho právo, což ale není vůbec důvodem, aby dosavadní povolební vyjednavač Sobotka neprodleně s tímto prvkem souhlasil a už vůbec ne, aby se k tomu jakkoliv vyjadřoval Zaorálek. Pokud se s takovým požadavkem ztotožní vyjednavač ČSSD, tak už jednoznačně říká, že jako prioritu zvolil jednobarevnou vládu své strany. Nemůže totiž počítat ani s vládním podílem Lidovců, kteří se již dohodli s Babišovci, že do vlády půjdou oba subjekty, nebo ani jeden. Souhlas s prezidentem je vysloveně zbrklostí, zvláště když do problému má co hovořit celá sněmovna, která může přežitek lustrací jednoduše zrušit. Není to poprvé, kdy Sobotka jedná bez rozvahy a politické prozíravosti. Navíc nasazuje sám sobě okovy, protože trváním na atavismu starém čtvrt století potvrzuje, že v ČSSD pořád nezlomně vládne primitivní antikomunismus v podobě „Bohumínského“ usnesení. Požadavek lustrací je totiž jen jeho modifikací a ničím jiným. Navíc se vystavuje riziku, že Babiš osobně zvedne tuto rukavici politického boje a ustoupí od proklamované tolerance vlády ČSSD s premiérem Sobotkou. Když nic jiného, měl Sobotka dost a dost času na vyjádření se k prezidentovu požadavku. Naprosto zásadně měl počkat alespoň na ukončení rozhovorů o struktuře sněmovny a eventuálně až na její ustavení. Měl držet jazyk za zuby nejméně do doby, kdy ČSSD alespoň ukončí první rozhovory se všemi stranami. Teprve po těchto, mohl nějak, určitě již zasvěceněji, reagovat na prezidentský atavismus.