…chtěl jsem napsat nějaké slovo, které by vystihovalo celkově vážný pokles jeho hodnocení od veřejnosti i ze strany politiků. Jelikož jsem ho nenašel, musím tvrdit, že ztrácí všechno. Sympatie svých voličů, důvěru občanů, respekt u vůdčích ústavních činitelů, osobnostní kredit, dokonce i povinnou úctu k hlavě státu. Nepoliticky myslící si ho neváží pro jeho „jelcinovský syndrom“. Politici pro voluntaristickou interpretaci Ústavy a politicky myslící lidé pak pro jeho destabilizování stavu v zemi. Velká část pozorovatelů politické scény pak pro jeho neskrývané urážení každého a všech, jakož i pro neschopnost zakrýt svou touhu po pomstě. Pokud ještě někdo věřil, že vláda údajných odborníků „zemanského“ správce Rusnoka je krokem ke stabilizaci země, brzy pochopil svůj omyl, to když se ukázalo, že skoro polovina z nich kandidovala do sněmovny za stranu Zemanovců a druhá polovina se na svých postech chovala jako zběsilí kádrováci. Občané si přejí stabilitu vládnutí. Zeman ji nejen nepodporuje, ale viditelně rozkolísává. Přiznám se, že Sobotka projevuje svatou trpělivost vůči prezidentovi, který se chová tak, jak byl vychováván, čili jako rozmazlené děcko. Zeman jako nějaký královský otec vdavekchtivé princezny si vymýšlí stále další a další úkoly pro budoucího premiéra. Že přirovnání k samolibému králi není nepříhodné, dokázal Zeman kupříkladu včera v rozhovoru pro ČTK, když se samolibostí mocnáře označil svůj postup ve věci lustrací za gesto dobré vůle ze své strany. Hraje si už na něco, čím nikdy nebyl a určitě nikdy nebude. Od svých předchůdců se totiž liší zásadně. Ti v krizových dobách přispívali k uklidnění, on naopak krizi když ne vždy rozdmýchává, tak určitě nemírní.

Myslím, že o tom žádný znalec situace nepochybuje. Ukrajina je za prvé pro vstup do EU příliš velkým státem a za druhé vadí světovládným choutkám Bílého domu její možné spojenectví s Ruskem. Je tedy výsostně zapotřebí ji rozbít. Kdo zná etnické složení Ukrajiny, dobře ví, že zemi tvoří fakticky tři stejně velké celky. V jednom se mluví rusky, ve třetím ukrajinsky a v prostředním je to tak na půl. Jedním z nepopiratelných výsledků turbulencí na konci minulého století byl rozpad větších slovanských států. Udrželo se jenom Polsko a právě Ukrajina. Dlouhodobě neskrývaným záměrem USA je parcelace Ruska, které si, podle geostratégů Spojených států nezaslouží vlastnit tak velké a především na suroviny bohaté území. V Amerických politických plánech je už dávno Rusko rozdělené na Evropskou část, středoasijskou a východoasijskou část. Poslední by se měla stát satelitem Číny a střední v područí USA, kterým se daří v této části už nyní mít, po rozpadu SSSR, významný vliv. Rozbitím Ukrajiny by se dostaly USA zase o něco blíže k hranicím Ruska a při tom by to odnesla hospodářsky EU, které by se musela postarat o ekonomický růst doslova zaostalé, na suroviny chudé země. Je otázkou, zda by se Evropě povedlo ze zbytku Ukrajiny, který by jí spadl do klína, udělat alespoň obilnici, jak si to představoval už Hitler.

. Lenin byl praktický, realistický a skutečný machiavelista. Dokázal se spojit s kýmkoliv, koho šlo využít pro dosažení cílů, jež sledoval. Vzpomněl jsem si na jeho politickou metodu nyní, když ČSSD „musí“ uzavřít koalici s ANO, chce-li vládnout. V globalizujícím se světě totiž vznikla třída skutečných vládců, sestávající z celosvětových finančníků. Tento stav je základním rysem současné epochy kapitalismu, odlišující ji od všech předchozích forem kapitalismu. Pokud jsem sledoval vstup Babiše do politiky, zaznamenal jsem, že se prezentoval sice jako miliardář, ale vždy jako „makající“ podnikatel. Odborně řečeno, patří mezi produkční kapitalisty. Poslední ekonomická krize, které ještě pořád není konec, byla prokazatelně zaviněna globálně působícími finančníky. Doba si proto žádá postavit všechny lidi proti této supertřídě globální nadvlády. Politici nemohou ve skutečnosti efektivně vládnout, dokud „investoři“ mají reálně větší bohatství, než mnohé státy. Je proto podle mého soudu vhodná doba využít vlivu, bohatství, angažovanosti produkčních kapitalistů k sociálnímu souboji se světovými finančníky. Lenin by se o to určitě pokusil. Za pomocí „nižší kasty“ kapitalistů, by se v prvé fázi svého záměru snažil zlomit moc a vliv současné nejvyšší kapitalistické kasty.

Senátoři Miroslav Antl a Eliška Wagnerová navrhli novelu trestního zákona, která by omezila poslaneckou imunitu. Návrh reagoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který svým rozhodnutím vyňal bývalé poslance Tluchoře, Šnajdra  a Fuksu z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, kteří jejich rezignaci na funkce označili za korupční jednání, jelikož za odměnu získali výnosné posty. Jsem toho názoru, že Nejvyšší soud nejenže překročil svou pravomoc, ale především se choval protiústavně. Senát návrh svých kolegů dneska zamítl. Je mi celkem jedno, kdo ze senátorů jak hlasoval. Ovšem pokud i v senátu jasně ovládaném ČSSD neprojde návrh na rozumné omezení imunity, pak jsem toho názoru, aby jim imunita byla odebrána úplně. Vždyť za současného stavu se politici na půdě sněmovny mohou beztrestně snad i pozabíjet a nemusí to být nakonec trestným činem, pokud se najde soudce, který to uzná za „projev svobody“ na půdě parlamentu. Když nebudou mít imunitu, tak alespoň budou muset být k sobě slušní a už vůbec si nebudou moci dovolovat urážet dokonce občany, jak to často stává. Začněme s bouráním oligarchie, skryté pod pláštíkem jakési demokracie zrušením jakýchkoliv privilegií poslanců.

Známý komentátor Mitrofanov uveřejnil v sobotním vydání deníku Právo text, jímž obnažil další problém zastupitelské demokracie. Celý poslední sloupec jeho komentáře si zde raději zacituji: „…Babiš nebude moci existovat ihned ve třech různých podobách a ve všech skutečně fungovat bez narušení podstaty látky. Jinak řečeno, nemůže být hodnověrný, kdy bude zároveň řídit jako firemní diktátor Agrofert nebo přinejmenším mít na jeho řízení základní vliv, ve stejnou chvíli působit jako člen demokratické vlády ve vysokém postavení a k tomu ještě dodržovat pravidla parlamentní demokracie jako poslanec. Dokud to byl jen velký muž byznysu, nebylo jeho chování prioritně ve veřejném zájmu. Když se ale dobrovolně dal do služeb státu, máme všichni nárok po něm chtít, aby si vybral, čím chce být. Zda predátorem, či zaměstnancem voličů“. Konec citace. Předpokládám, že Mitrofanov je alespoň natolik demokratem, že neupírá nikomu, tedy ani miliardáři, aby se stal profesním politikem. Pouze asi chce vnutit čtenářům představu, že poslanec, který se pro dobu výkonu mandátu vzdá vedení firmy, s ní automaticky už nebude mít opravdu, „doopravdy a docela skutečně“ naprosto jistě, nic společného. Což je buďto naivita, nebo krytí podvodu. Právě naopak. Je potřebné, aby všichni nejen politici, ale i občané věděli, že takový poslanec při každém svém projevu, při každém jednání či nakonec samotném hlasování je tím, čím opravdu je, tedy velkopodnikatelem. Dlouhodobě demokratické země s „dospělácky“ vyvinutou politickou kulturou, mají již dávno v jednacích řádech parlamentů klauzuli, která každému poslanci nařizuje, aby před svým vystoupením řekl, zda je na projednávané věci nějak osobně zainteresován. Pokud jsme země alespoň trochu demokratická, není možné, abychom komukoliv zakazovali účast na „službě státu“, ani ve vládní funkci. Jen musíme najít mechanismy, podle nichž všichni jasně dokáží posoudit, kdy takový politik ještě vykonává službu státu a kdy už jenom sám sobě. Nemohu se zbavit dojmu, že Mitrofanov je dobrým komentátorem pouze tehdy, když píše o vnitřních vztazích v ČSSD. Jakmile však zabrousí do obecnějších politických problémů, tyk na sebe příliš rychle prozradí, že v podhoubí jeho myšlení něco chybí.

Celý život jsem podrobně sledoval knižní produkci v naší zemi. Proto nemohlo uniknout mé pozornosti, že brzy po převratu se v prodejnách knih objevovaly neobvykle výpravné, také přiměřeně drahé, publikace o generálech německého wehrmachtu velících vojskům za druhé světové války, o konkrétních úspěších významných německých vojáků v té zabíjecí hysterii a podobné. Napřed jsem to vnímal, jako poněkud prostoduchý pokus o komplexnější pohled na historii druhé světové války. Leč pak začaly vycházet knihy o samotném Hitlerovi a nejen o něm, ale o jednotlivých aspektech jeho života, vztazích, myšlenkách a činech. Samozřejmě pak i o celém hnutí jeho nástupu k vůdcovství nad národem svým i obyvateli Evropy. To už mi vážně začalo vadit. Nikdy jsem žádnou ze jmenovaných publikací nečetl, ale vadila mi samotná jejich existence. Naopak mi nevadilo, když byl do češtiny konečně přeložen Mein Kampf. Byl jsem rád, že i Češi si mohou přečíst, pokud to vůbec někdo dokáže dočíst až do konce, příliš průhledné stupidity nacistického „fírera“. Naprosto jsem ale zpozorněl, když účel oněch publikací převzala televize a dokonce veřejnoprávní. Tehdy jsem si všímal, že se sice vždy tvorby tvářila jako odsudek, jenže…proč pořád dokola prezentovat Hitlera, a až do detailů hovořit o celém dění v tehdejším Německu? Proč neustále rozebírat, dokonce z odborného pohledu vojenských stratégů “ bitvy na východní frontě“? Proč doslova studovat Hitlerův život, motivaci jeho touhy po moci, dokonce i jeho soukromí prezentovat skoro pod drobnohledem? Začal jsem hledat odpověď na otázku nejen proč, ale kdo si neustále přeje, aby byl Hitler a jeho doba neustále na obrazovkách?! Komu záleží na tom, aby se prostě a jednoduše na něj nezapomnělo. Odpověď se přece nabízí sama. O kom se pořád mluví, ten je čím dál populárnější. Podvědomě ho, i kdyby to byl sám satan, lidé vnímají a berou za cosi známého. Koho nechci, tak o něm přece pořád nemluvím. Manipulanti celosvětovým veřejným míněním si jednoduše pod pláštíkem odsuzování, dovolují hitlerismem nasáknout co nejsilněji celý veřejný prostor. Proč asi. No protože jim to vyhovuje. Protože navykají lidi na to, že se jednou jeho „památka“ v podobě nápodoby vrátí. „Oni“ ho potřebovali kdysi a budou ho potřebovat zas!

Španělský soud vydal zatykač na prezidenta Čínské lidové republiky za, jak to zdůvodnil, „údajnou genocidu v Tibetu“, která by se měla – asi podle ne závislého myšlení zmíněného soudu – veřejně, tedy před zraky světa, soudně vyšetřovat. Pokud to není poněkud brzký silvestrovský vtip, tak na větší stupiditu globalizujícího se práva budeme asi ještě dlouho čekat. V prvé řadě již právní řád Španělska, který dovoluje stíhat kohokoliv za cokoliv, je poněkud mimo mísu. Od počátku takový přístup vnímám jako postkoloniální drzost Španělska, jímž jeho „politici“ chtějí zasahovat do vnitřních záležitostí především v hispánských státech Jižní Ameriky. Za druhé pak politickou páku v boji proti mocím, ohrožujícím panující politický systém v samotném Španělsku. V neposlední řadě pak známý cynismus všech zločinců, kteří získali moc a etablovali se díky takto získanému bohatství do společnosti „slušných“ lidí. Jedné z největších genocid v historii se dopustili, pod znameními katolické církve, právě Španělé v Jižní a Střední Americe, kde zabili tři čtvrtiny jejího obyvatelstva, zbytek zotročili a z celého kontinentu vydrancovali zlato. Za jeho pomoci se pak stali v jednom období dějin vlivnými pány Evropy a získali punc velmoci. Málokterá země na světě je tak zřetelným dokladem toho, že její bohatství je „kryto“ zločiny, jako Španělsko. A to chce nyní, když si již nakradlo a získalo vážnost, někoho soudit? Mělo by chodit kanálama, jak se říká. Minimálně jejich král by měl všechen svůj majetek vrátit indiánům. A pak, možná, by mohli mudrovat.

Pravicová dogmatika v reálu získala další vítězné body. Statistický úřad z poloviny minulého měsíce konstatoval, že stále více penzistů má zájem být dále zaměstnán. Podle našich vládců je to důkaz, že zdravotní stav populace se ve stáří zlepšuje a dožití, především pak pracovní aktivita, může trvat stále déle. Čti to důkladně, půjdeš do penze v sedmdesáti a ještě budeš pracovat a rád. Bodejť ne, když ti penze bude stačit tak akorát na živoření. Druhým důvodem k jásotu, jímž se pravice utvrzuje v pravdivosti svých předpovědí je, že stále více zaměstnanců je ochotno dojíždět do zaměstnání na větší vzdálenosti, jak s povděkem konstatovaly televizní zprávy začátkem října nad jedním, jistě nezmanipulovaným průzkumem veřejného mínění. Dokonce s ideologicky nezpochybnitelnými titulky jako: „Krize zaúřadovala“, či „Všechno špatné je k něčemu dobré“. Zotročování populace globálním kapitálem tedy v reálu zdárně postupuje. Jenže přes halas pravice zatím většina veřejnosti nezaznamenává, že již i u nás se začíná slovo kapitalismus opět vracet do obecné mluvy v rozměru, který odhalil Marx, což přivodilo v dějinách stav, kdy pravici nakonec zmrzl jásot na rtech.

V naší zemi existuje celá plejáda publicistů a jinak aktivních lidí, kteří zlehčují spor mezi nejvyššími představiteli ČSSD, jenž se provalil těsně po volbách. Útočnější z nich převrací dokonce fakta, osočují média, jmenovitě pražská, z pořádání honu na čarodějnice, snižují se ke spekulacím, ba dokonce k logickým nesmyslům. Jako ilustraci posledního si dovoluji uvést, že každého, kdo kritizuje prezidenta, zvrhle označují za fandu jeho soka ve volbách. Tím ale pouze dokazují, že soudí jiné podle sebe. Jelikož nekriticky fandí Zemanovi, tak lidi s jiným názorem na něj podezírají z fandovství ke K.S. Spory v ČSSD a nejen v jejím nejužším vedení, mají kromě viditelné bitky person ještě dvě vrstvy. Pod bojem o koryta je skryt souboj dvou skupin funkcionářů. Jedna chce modernizaci strany, spočívající především ve spolupráci s širokou paletou občanských iniciativ a nestranických aktivistů, jakož i otevření podílu na tvorbě programu strany levicovým intelektuálům. Tuto snahu torpéduji straničtí zasloužilci, protože se cítí ohroženi aktivitou především mladých lidí a o intelektuálech žvaní jako o „Pražské kavárně“. Ještě hlouběji, tedy pod hrubě popsanou vrstvou zdánlivého sporu o politickou taktiku, je skryt naprosto zásadní spor. Je to rvačka o peníze, o financování strany. Jednak o způsobu, ale především o návaznosti na bohaté subjekty. Každý, kdo stranu finančně podporuje, čeká totiž protislužbu a tak za Sobotkovci se skrývají jiní donátoři, za Haškovci zase jiní, ale především více než donátoři, zkušení a superbohatí loutkoherci, jejichž zájmy musí ti viditelní a zdánlivě volení, prosazovat.

Svatý Martin sice nepřijel na bílém koni, leč naše ČNB přijela na oři inflace. Nechci tady plýtvat rozumy kopírujícími novodobé ekonomy, čti odborníky, kteří dovedou analyzovat vše, co se událo, ale zatím nikdy nedovedli předpovědět, jak se bude hospodářství vyvíjet v budoucnosti. Selským rozumem pouze konstatuji následující. Všichni naši občané obdrželi od cedulové banky ČR nezvyklý vánoční dárek. Zdražování. Pravé to antilidové opatření. Banka pod velením mladého guvernéra zavinila nejen vyšší výdaje na nákup dárků, ale především nám zvedla spotřebitelský žlab pro vánoční a silvestrovské povyražení. Souhlasím s těmi, kteří dokonce tvrdí, že opatření ČNB není ničím jiným, než pokračováním škrt reforem, které už je nemůže provádět Nečasova kompanie a Rusnokovci si to přece jenom nemohou dovolit, protože by poškodili „image“ skutečného předsedy současné vlády. Nota bene, který přece není v demisi. Není proto divu, že Rusnok krok banky uvítal a Zeman zdánlivě ne. Ze všeho nejstupidnější však bylo Singerovo zdůvodnění „devizové intervence“. Prý se tím podporuje zvýšení exportu, což následně zvýší zaměstnanost, čímž pak poroste spotřeba, která v konečném, díky konkurenci, způsobí snižování cen. Klasický to příklad katedrového ekonoma, nemajícího o skutečném dění v hospodářství ani potuchy a slepě věřícího ve vypreparovaná dogmata tržní ekonomiky, která nikdy, nikde neplatila. A nebo!!? Naopak příliš vychytralého služebníka nejvyšších světovládců, tak zvaných globálních financiérů, neviditelné to, nepersonalizované jediné moci celého světa.