Za celou popřevratovou dobu jsme vyhráli jen jedny volby do sněmovny a ty jsme ještě prokaučovali. Špidla totiž patřil do skupiny zdánlivých levičáků, chovajících se ortodoxně středově. Vždyť přece byl předsedou sociální demokracie, strany tradičně revizionistické v celém světě. V zemi postreálného socialismu pak navíc s historickým odporem ke komunismu, ba i socialismu, do té doby autentické to levici. Když k tomu připočteme ještě Špidlův osobní pocit, že mu KSČ nedovolila naplňovat jeho ambice, máme celkem jasno, proč se z něj stal politik inklinující ještě více e zpozdilému polistopadovému antikomunismu, než mnozí zarytí pravičáci. Sečteno a podtrženo, levice prakticky ani tehdy nevyhrála, protože ČSSD v celé polistopadové době nebyla reálnou levicí a za Zemanovy vlády, která přecházela volebnímu vítězství ČSSD pod vedením Špidly, už vůbec ne. V této zemi je levice dokonce v obrovské menšině. A to od převratu v listopadu 1989. Největší vinu na tom mají představitelé KSČ, protože pod jejich vedením se nerozvíjelo tvořivé poznání společenského dění. V dobách lidového vzepětí proto všichni občané převzali ideová hesla z druhé strany barikády studené války. Myšlenkový svět celé země okupovali tvůrci demagogie totality, lidských práv, demokracie a svobody, velikých to slov, jejichž reálnou náplň noví mocní, jako všichni před nimi, zneužívají pro naplňování jen a jenom svých vlastních zájmů, na úkor většiny občanů. Současná levice není pořád schopna ani nástupu na cestu reálného odporu proti současné ideologii globálního kapitalismu, což je první nutnou podmínkou k vytvoření šance na úspěch každého současného politického soutěžení.